kniha » Půlnoční vlny
v Top10 31 | chce si přečíst 18 | chce mít v knihovně 14 | má v knihovně 223
hodnotilo: 304
95%
Půlnoční vlny Více vydání = více obálek.

Steven Erikson

Půlnoční vlny

série: Malazská Kniha padlých
díl v sérii: 5
kniha patří do světa: Malazský svět

Kategorie: fantasy - dark

originální název: Midnight Tides
originál vyšel: 2004

vydání: Talpress (web) 2007; Talpress (web) 2015

odkazy: 4x [recenze]



Komentáře:
Gaarq  | ***** 06.06.2007 08:48

erikson úžasně graduje. těžko věřit, že pátý špalek 700 stran bude přinášet ještě něco nového. a ejhle! půlnoční vlny jsou zase něčím novým, příběh se posunuje opět jinak a přesto stále stejně – zajímavě. klasicky těžký rozjezd prvních x-set stran, než mozeček zapadl do jamky a čtenář se mohl orientovat ve změti staro-nových jmen (bohům díky za encyclopaedii malazicu). ale ta odměna! zatím asi nejaktuálnější příběh, patrně tím, že jeho hlavním protagonistou je království leder (??? v originále lether), které se až podezřele podobá tomu, v čem žijeme my tady. erikson umí vytvořit postavy, které nemusíte mít rádi, ale prostě nadchnou.

kdo mě ale zklamal, to byla dana krejčová. sedm set stran je sedm set stran, ale přece… na mnoha místech tahá překlad notně za oči a než jsem překousl problém „akvizitor“, propotil jsem nejedno triko. nicméně, kdo zaváhá, nežere a erikson je sakra žrádlo.

papuja  | ***** 07.06.2008 23:40

Vůbec se mi nějak nechtělo na začátku rozečítat tento díl (nové místo, nové postavy), ale ta odměna za to prokousání se začátkem této knihy. Erikson mě zas dostal. Kniha každou další přečtenou stránkou vtahuje čtenáře do úchvatného děje až dospěje do super finále. Postavy si jako obvykle postupně oblíbíte (Tehol, Bugg, Udinaas, Trull, Seren, Šurk, Kalený meč atd.) Bez jediného zaváhání jasných 100%.

thorir  | ***** 23.08.2009 14:55

Další příběh Malazké Knihy padlých a další silný čtenářský zážitek. Prostředí je zdánlivě zpočátku opět naprosto neznámé, avšak kdo si vzpomíná na poslední strany Dómu řetězů (a vlastně na jednu z jeho příběhových linek) ten si brzy uvědomí jak se věci mají. Tragický pád Tiste Edur do područí hrozivého Chromého boha je opět pouze jedním z vláken propracovaného příběhu. Dále sledujeme rozpad království Lederu i jednání samotného Chromého. Čtenáři je odhaleno něco dalšího z hrůz chystaných Chromým. To vše opět z pohledu značného množství postav. Nebudu zde plýtvat místem na superlativy použité u ostatních dílů série – samozřejmě vše platí i pro tento úctyhodný špalek. Snad jen poznamenám, aniž bych prozrazoval něco z epického děje, že mě tentokrát skutečně dostal samotný závěr knihy – naprosto dechberoucí jízda, obdivuji autora za jeho schopnost zcela vtáhnout čtenáře do děje, a to tak, že dotyčný čtenář je vpravdě hluboce pohlcen událostmi v knize probíhajícími. Úplně poslední odstaveček je tentokrát doslova nezapomenutelný. A má nejoblíbenější postava? Jednoznačně Konývka :D. Beze ztráty hvězdičky.

KainIX  | ***** 03.12.2009 21:55

Dočetl jsem před pár minutama a pořádně nevím, jak začít.

Byl jsem na tom stejně jako papuja. Předchozí díl jsem četl více než před rokem a nějak se mi nechtělo rozečítat příběh z úplně nového světa se zástupem nových postav. Trvalo mi tak asi 200 stránek, než jsem se plně začetl a byl jsem pohlcen příběhem. Je opravdu s podivem, jak Erikson dokáže neustále přicházet s něčím novým a jak mistrně dokáže splétat nitky děje a budovat jak příběh, tak napětí.

Co můžete v tomto díle čekat, pokud jste jej ještě nečetli? Humor! Celá jedna dějová linie je velmi humorná („Co budeme mít dnes k večeři, Buggu?“ „Našel jsem nějaké banánové listí, pane.“) – po dočtení mám pocit, že humorem Erikson odlehčuje velmi hutný a temný konec. Dále se můžete těšit na sexuchtivou nemrtvou, na malou holčičku vraždící po nocích, na válečníka, jež se po své smrti vždy vrátí zpět k životu, na lehké vysvětlení držeb a chodeb, na bohy procházející (a umírající) mezi smrtelníky, na magii (!!!), na největší bitvy z prvních pěti dílů a to jak magické, tak fyzické, na neuvěřitelné bojové dovednosti některých hlavních postav, ale hlavně opět na postavy, které si oblíbíte ať už stojí na straně dobra nebo zla. A ještě malé doporučení: čtětě posledních 150 stran v kuse. Nebudete chtít čtení přerušovat ;)

Pro ty, co už četli, jen krátký výčet jmen: Tehol, Bugg, Šurk, Konývka, Brys, Kuru Qan, Trull, Rhulad, Harlest :) Ublala :), Kalený meč!!!

„Já se zastavím později… Ale nejdřív… zmlátím jednoho boha do bezvědomí.“

idle  | ***** 05.02.2010 11:00

Na rozdíl od ostatních komentujících mě nijak neodradilo, že je v Půlnočních vlnách spousta nových postav. Jednak proto, že jsem to dopředu nevěděla (ráda se nechám překvapit), a druhak v tomto případě to bylo vlastně zjednodušení situace: nemusela jsem pracně vzpomínat či dohledávat souvislosti v předchozích dílech a mohla se v klidu ponořit do téměř samostatného příběhu ve světě, který už znám. Skoro si říkám, že kdyby chtěl někdo experimentálně začít jiným dílem, než prvním, tak tady by měl asi nejlepší šanci.

Nebudu jmenovat své oblíbence, ale ke konci mě trošku mrazilo, když pan Erikson, jak je zřejmě jeho zvykem, začal zase masakrovat zúčastněné postavy. Nicméně přežilo jich dost na to, aby se člověk mohl těšit na pokračování linie.

Nevím, jestli je to vliv konkrétně tohoto dílu, možná mě spíš konečně dostihla nějaká myšlenka, ale každopádně jsem v tuhle chvíli přehodnotila celou sérii na plný počet hvězdiček. Doteď jsem dávala 90 % s tím, že mi něco malinkého a blíže neurčeného chybí, ale rozhodla jsem se, že to něco přestanu hledat. I bez toho na mě celý příběh zapůsobil tak, že si plné hodnocení zaslouží a určitě se k němu budu časem vracet.

BorgDog  | ***** 03.04.2010 21:27

Nelze než obdivovat Eriksonovu odvahu se kterou v polovině série klidně „otočí kormidlem“ a začne úžasnou skládanku svého světa odkrývat na úplně opačném konci s úplně novými lidmi, místy i problémy. Nelze to nazvat restartem série v běžném smyslu, protože časově děj probíhá paralelně s předchozími díly a některé souvislosti přetrvávají, přesto je to k němu dost blízko. Děj je také zřetelně sevřenější než předchozí díly a díky tomu se jeví „rychlejším,“ opět tu najdeme mytologicky-mystické odskoky do vzdálené minulosti i světů bohů, ale přece jen v menší míře než v dřívějších dílech. Eriksonem často probírané téma civilizačního střetu svou odlišných kultur je tu opět přítomno v nové a velmi silné podobě, kdy navíc oleje do ohně přilévá „starý známý“ Chromý bůh.

Jak už bylo zmíněno, co je nové, je míra humoru. Neřekl bych, že je ho kvantitativně o mnoho více než v minulých dílech, ale kvalita buď vzrostla nebo se mi autor tentokrát mnohem lépe „trefil do vkusu,“ každopádně trojlístek Tehol, Bugg, Šurk Elalle jsem místy rozdýchával docela dlouho. Víc než jindy také poznáme cenu pravého přátelství – a to, jak je důležité, udržet si v těžkých dobách rovnou páteř, protože jakmile se jednou ohneme, na kolena zbývá už jen krůček. Konec nelze ani tentokrát označit za veselý, ale díky Buggovy nebolí přece jen tolik jako závěry minulých dílů, ačkoliv se obávám, že to v této linii teprve přijde v dalších knihách, konečně, vzato kolem a kolem je to v celé hře pouhé první kolo…

Celkově hodnotím tento díl jako dosud nejlepší spolu se Vzpomínkami ledu.

knedle  | ***** 14.05.2010 16:14

právě jsem dočet šestku a vidím, že ještě nemám odhodnocen tento pátý díl – tak s chutí do toho: kontinent Leder fajn, nahoře máme Edury, dole samotnou říši Leder s alfou a omegou jejího konání: penězi. A není nepodobná té Malazské, ač tam jde spíše o moc než o peníze.
Trull Sengar u mě protrhl obrysy své postavy, které jsem si v duchu načrtl ve předchozím díle. Více než přemýšlivý a vidící jasně vše, co je zamlžené. Bohužel pro něj, není moc rozhodný. Také se zněj vyklubal bojovník, který by snad dal na prdel i svému bratru Strachu.

V Lederu se toho děje víc než u Edurů a tak nám Erikson vykouzlil další do sbírky skvělých postav – Tehol, Brys, Šurk… Dokonce mezi po zemi chodící smrtelníky hodí bohy – což je od první knihy, po krátkém „trvání“ Tumavy, další krok ke zlidšťování bohů.

Trochu mě vadila skutečnost, že děj není ukotven někdě v čase. Samozřejmě, víme, že se to děje před předchozím dílem, ale nějaké pevné ukotvení v čase bych uvítal. Prakticky dosud nevím, jak moc před prvním dílem se tyto věci staly – Edurové jsou přeci dlouhověcí…

Pokud jsem si kdysi zamiloval Segulehy, tak Přísežníci se jim díky Kalenému meči dostali po jejich bok.

Finále jsem tak epicky, jako u jiných dílu, nepocítil – potěšila mě ale vytvořená skupinka s cílem najít Krvookého. Krásně přichystáno do dalších dílů. Dojem podobný jako u minulé knihy: sice žádný další „psí řetěz“, ale i bez něj výborné.

Majkl  | ***** 11.08.2010 17:07

Aj keď sa piatou knihou série rozbieha nová „knižná línia“, postavy s výnimkou Trulla Sengara sú úplne nové a aj na kontinente Leder sa ocitám po prvý raz, nie je to problém. Dejové línie sú oproti predošlej knihe krásne rozdelené a nie je tu žiadna rozkolísanosť, príbeh sa aj napriek novému prostrediu číta jednoducho a ľahko. Lederská ríša je vystavaná na princípoch nášho konzumného sveta, zorientovanie sa je rýchle a tak možno najväčšie problémy (z problémov minimálnych) spravia postavy od palácových intríg, v ktorých som mal spočiatku menší chaos. Čo je nové? Ako sa tu už spomenulo, je to parádny humor. Nielen Tehol s Buggom sú dokonalí a ich vtipné dialógy dávajú knihe šmrnc a energiu, čo je slušná protiváha k ríši Tiste Edur, ktorá padla do oka Chromému bohu. Opäť som sa zoznámil so sympatickými postavami na oboch stranách, ktorých osudy sa postupne sťahujú k sebe. Tu ma asi najviac za päť kníh zabolelo, až sa znova rozpútalo preriedenie medzi postavami. Opäť jedno zbytočné úmrtie. A keď sme pri tom, všimol som si to len ja, že láska sa v sérii zvyčajne nestihne prejaviť, a ak, tak len ako nešťastná, či nemožná? Lásku tu prežil len jeden pár, aj to bol v trojke kruto rozdelený. Erikson v knihe opäť predviedol svoj um. Ukázal mnoho vlákien a osudov, ktoré postupne prepájal, čím by mohol vzniknúť neprehľadný mišmaš, avšak ku koncu sa všetko sťahuje do stredu, do uzla, ktorý nakoniec ako kúzelník rozmotá, pár nitiek nechá nedokončených a jednou z nich naláka na ďalšie príbehy. Len mi pri dočítaní smutne došlo, že aj keď je previazanosť série veľká, len ťažko bude Erikson schopný uspokojivo vysvetliť a dorozprávať všetko, po čom čitateľ túži. Stačilo sa zamyslieť a hneď som mal pár príkladov, o ktorých by som sa chcel dočítať kľudne aj v samostatnej knihe. Svet Malazu je monumentálny, nie však obludný, záhadný, nie však neuspokojivo tajomný za každú cenu a nesmierne lákavý, vďaka čomu by som chcel čítať o všeličom v spojitosti so svetom pána Eriksona. Nenapadá mi nič, prečo by som mal tentoraz tvrdohlavo stáť na hodnotení 90%, a tak ako iní, som touto knihou zistil, že niet čo skritizovať, len chváliť. Plných sto :).

quelhar  | ***** 19.02.2011 11:33

Ani popáté v sérii nemohu hodnotit jinak než plným počtem. Veškeré přednosti i menší nedostatky byly shrnuty už v dřívějších komentářích – tradičně pomalejší rozjezd, ovšem napětí brzy roste nad únosnou mez a přichází tradiční „sbíhání“ ústící ve velké finále, které tentokrát trochu připomíná závěr prvního dílu série tím, že se odehrává v ulicích města – tentokrát to není Darúdžhistán ale Lederas – a jednu z důležitých rolí zde hraje (v tuto chvíli asi nejpozoruhodnější reálie Eriksonova světa) azath, tentokrát umírající a propouštějící ty, které věznil.

Stejně jako ostatní mě potěšila humorná linie s Teholem a jeho známými a s (aspoň pro mě) nečekaným vyústěním. Stejně jako ve většině předchozích dílů zde narazíme na pozoruhodné smrtelníky, ať už s úžasným bojovým uměním (Kalený meč, Brys Beddikt) tak ovládající magii zase trochu jinak (Korlo, Kuru Qan a koneckonců i Hannan Mosag). Jednou z nejvíce dechberoucích scén je boj jednoho smrtelníka (kterého z dálky podporuje mág) proti pěti bohům. Po příchodu dalšího smrtelníka s klackem v ruce přijde hláška „Šance se vyrovnávaly,“ po které jen nevěřícně kroutíte hlavou s otevřenými ústy. Vůbec, bohů pohybujících se mezi lidmi, je tu víc než kdy dřív, a rozhodně to není na škodu.

Samotné finále už nemůže překvapit ty, kteří četli předchozí díly. Opět přijde řada úmrtí a to i některých postav, které si velice oblíbíte. Pátý díl mě tak nadchl, že se mi ani nechce vracet do Sedmiměstí a klidně bych v Lederas ještě zůstal :o)

Na druhou stranu se po tomto díle těším, jestli se někdy v dalším ději potkají takoví bojovníci, jakými jsou z předchozích dílů Karsa, Tolar, některý ze Segulehů s nižším číslem a třeba Kalený meč z Půlnočních vln…

Frozenstain  | ***** 07.04.2011 23:05

Pomalejší rozjezd, zauzlený děj, který je pomalu rozplétán nejen v rámci samotné knihy, ale trochu i v rámci příběhu celé série a nakonec strhující finále. To jsou věci, na které jsem si už u Eriksona zvykl. Tento díl mi ale přišel oproti jiným mnohem víc hororový a temnější. Pasáže s edurským císařem byly plné beznaděje a děj v prostředí azathu uprostřed Lederas čpěl zoufalstvím a hrůzou. Je dobře, že autor knihu odlehčit notnou dávkou skvělého humoru, protože bez těchto úsměvných pasáží, by to bylo hodně temné čtení. Také jsem s velkým vděkem přijal další rozplétání záhad kolem dómů, držeb a chodeb. Před autorem člověk musí smeknout. Hluboko smeknout. Toto pro mě bylo nezapomenutelné čtení plné emocí.

Jinak pro toho, kdo by chtěl okusit vypravěčské umění pana Eriksona a nemá k dispozici první díl série, myslím si, že toto je výborný „mezidíl“. Navazuje opravdu jen okrajově „Dneska jsem zatopil svět!!!“. Zároveň je to jeden z nejlepších dílů. Ideální pro začínajícího malazkého rekruta. Vydržte pomalý rozjezd, kniha se vám za to odmění.

Nikdy nebudu sahat na cizí, neznámé meče, zvláště né na ty slévané z divných kovů a zaražené v ledovém krystalu! :D

Strýček Biolit  | ***** 26.03.2012 02:35

Ehm…myslel jsem, že Erikson nepřekvapí. Překvapil. Ale na úvod to nudnější (fakta). Prvních 200 stran je nutné překousnout, protože se děj přesune na úplně jiný kontinent, kde panují jiná pravidla, žijí jiné kmeny, je jiná magie, vojenské hodnosti jsou jiné…zkrátka vám bude chvilku trvat se zorientovat (tihleti? jo, počkat…to je zotročený kmen, aha). Potom ovšem začne nekompromisní temná/humorná jízda. O temnou linku se starají Tiste Edur (ano, ti sympaťáci na obálce), jejichž pád do osidel Spoutaného sledujeme. Dojde i na krvavé „bitvy“ (kdo četl, chápe ta malá znamínka:)). Humor zajišťuje partička v hlavním městě, tedy (nejen) ekonomický genius Tehol, jeho sluha Bugg, mrtvá nymfomanka a ohromný hromotluk plačící pro to, že mu do postele lezou dobrovolně tři ženy, kvůli jeho..dispozicím. Hlavní město samotné si pak nejde nezamilovat, protože je to jeden velký, živoucí cynický organismus…

Erikson chytře vysvětlil osud jedné (již známé) postavy a zároveň si nenásilnou a hravou formou připravil hřiště pro další část velkolepého zápasu. Dílo by se dalo číst i bez znalosti předchozích knih, nicméně to moc nedoporučuji. Jedinou výhradu bych měl k velice nejasnému časovému zařazení mezi ostatní díly série, což je ovšem jen kosmetická chyba na kráse.

Durgas  | ***** 01.06.2012 09:25

Další z dielov ktorý ma dostal. Zasa niekoľko momentov, kedy som doslova padol na prdel… Záver proste úžasný. Ako to ten chlap robí?

LuciusWlk  | ***** 12.08.2012 11:09

Další vynikající zážitek se světa Malazu. Půlnoční vlny, ala svět Tiste Edur nás odvádí trochu stranou a ukazuje další nový svět. Tentokrát jde více než o masakr a monumentální souboje, spíše o intriky a pletichářské hry kolem Lederského království a vládců Tiste Edur. Jestliže se o G.R.R. Martinovi říká, že je králem intrikaření, pak Erikson ukazuje, že je stejně zdatný, ne-li zajímavější. Záplava nových postav zprvu trochu mate, ale Erikson nikdy nenabízel nic jednoduchého a nutí k soustředění, se kterým se záhy dostaví i příběhový přehled. Opět výrazné postavy a Tehol se sluhou Buggem mě nepřestávali udivovat. Jejich dialogy a humor byl odzbrojující!
Půlnoční vlny jsou trochu klidnější, přesto nepostrádají nic a drží laťku kvality stále hodně vysoko.

avatar2  | ****1/2 26.08.2012 15:40

Velmi dobré počtení. Děj se nám přesunul trochu mimo záběr hlavní dějivé linie a opět se rozpadl do několika vláken, která se v průběhu knihy spojují. Celá kniha je vlastně popisem vzniku a průběhu válečněho konfliktu mezi Tiste Edur a „lidskými“ Ledery, přičemž autor ani jedné ze stran nijak nenadržuje ani nemanipuluje sympatiemi čtenářů. Do celého konfliktu zasahují božstva a jiná nadpřirozená havěť, ale děj přesto zůstává celkem přehledný.

Speedemon  | ***** 01.09.2012 08:36

Perfektní jízda. Nezbývá než dát plný počet. Jak už zde bylo řečeno, začátek je pomalejší, ale děj se vrství a na konci už nestačíte věřit vlastním očím. Co je hlavní důvod proč jsem sáhl k maximálnímu hodnocení je poměr ponurosti a humoru. Některé pasáže jsou opravdu zoufalé, temné a obzvláště melancholičtí Tiste Edur nemají zrovna veselý život. Na druhou stranu hláškování Tehola a Bugga skvěle tuto atmosféru zlehčuje. Pan Eriskon je opravu muž mnoha tváří. Představil nám už tolik perfektních postav, že dřív nebo později vzniknou fanouškovské komiksy či příběhy plné bitek jednotlivých protagonistů.

yerry  | ***** 14.10.2012 12:47

Tento zväzok bol pre mňa trochu špecifický, keďže som na dosť dlhú dobu zamrzol niekde na strane 280 a akosi sa mi do ďalšieho čítania nechcelo. Tento krízový stav však pominul po zopár desiatkach stranách a nášup na aký som u Eriksona zviknutý pokračoval. To „jedu nakopat prdel jednomu bohovi“ nemalo chybu :D Aj u tohoto zväzku, podobne ako v predošlých je cítiť ten autorov masívny presah mimo štandard fantasy žánru, keď autor vsúva do textu úvahy, ktoré sa hodia aj na reálny svet súčasnosti. Čo dodať? Zobudil si sa niekedy po opici s hlavou vo zveráku? Len ticho, šero a kľud, po tom túžiš… Nie je ti to dopriate, najprv zaznie falošný akord basovej gitary, nasleduje činel a potom už len rachot bicích… Si na nohách a vieš, že musíš ísť napriek ostrému slnečnému svetlu, ktoré ti vypaľuje oči… To je len slabý odvar sveta Malazu.

rock.chick  | ***** 27.04.2013 19:49

Při druhém čtení jsem si všimla, že druhá polovina knihy funguje hůře než první, mám na mysli události u Tiste Edur od vyhlášení války a líčení bitev. Linka Tehola a Bugga je legendární a naprosto perfektní, příjemně odlehčuje jinak velmi pochmurnou knihu. Strhující temný závěr, kde zemře polovina postav, je už u Eriksona klasikou :)

Lucc  | ****1/2 08.08.2013 10:32

Malaz se mi hodnotí velmi těžce, tento díl snad nejvíce ze všech. Většinou jsem byl nadšen, chvílemi jsem byl ovšem regulérně nasraný. První dvě třetiny mne příběh vtáhl a bavil, ale v poslední třetině ztrácel dech. Navíc Erikson opět začal „vařit mlhu“, místo aby se soustředil na několik dostatečně dramatických linií. Konec pak byl zase už solidní jízda, zatím nejbezohlednější a nejchladnější, jakou autor v MKP napsal. Temné a bezvýchodné, takové jsou Půlnoční vlny. Bezohledné jako dluh, jako vláda peněz. Čímž se dostáváme k Lederu, alias USA. Už v předchozích knihách ukázal Erikson, že mu kulturní paralely k realitě nejsou cizí (Segulehové – Japonsko, Rhivové a Tiste Edur – indiáni) a v tomto díle namířil rovnou do skoro vlastních řad. Leder, to jsou pro mne USA jako vyšité. Násilná asimilace původních obyvatel a jejich degradace na závislé trosky, peníze jako modla, dluhová past jako verze otroctví, expanzivní politika za zdroji a zábava za každou cenu. Nedá se mu upřít elegance a odstup, protože nijak zvlášť netlačí na čtenáře, na kterou stranu se má dát, zda fandit konzumnímu Lederu nebo toužit po rurální selance po boku Tiste Edur, trochu opepřené lživou historií a mystikou. Hlavně ale ukazuje, jak je celé rozhodování zbytečné, protože vystavena moci peněz nepřežije ani ona rurální selanka a na vylhanou historii sere Džhek. Jak jsem už psal, temné a bezvýchodné.
Postavy jsou jednoznačně Eriksonovým trumfem. I v tomto díle dokázal napsat velice plastické hrdiny, kteří umí chytit za srdce (Udinaas, všichni Sengarové, Konývka, všichni Beddiktové, Ezgara Diskanaar, Hannan Mosag) i postavy psané snad vyloženě pro odlehčení (Bugg, Šurk, Seluš, „drápy a tesáky“ Ebberikt, lidé z Cechu chytačů krys). Na druhou stranu se zde objevily postavy zbytečné až otravné. „Tou nej“ pro mě byla především Seren Pedak. Obávám se, že se s ní ještě v dalších dílech potkám a už teď skřípu zuby. To, jak ji bylo ublíženo, aby ji vzápětí bylo pomoženo, jak se okolo ní všechno točí a ona zatím neukázala žádnou vlastnost, za kterou by si onu autorovu pozornost zasloužila, to mne vytáčí a nejsem spokojen s tím, jak ji autor napsal. Za ni, za rozklíženost 4. a 5. šestiny knihy a za umělé a exhibicionistické „vaření mlhy“ musím této skvělé knize půl hvězdičky ubrat. Chtěl jsem ubrat celou, ale výborný závěr mé rozhodnutí zvrátil.

Methat  | **** 12.10.2013 10:45

„Chceš, abych ti vyzvrátila i večeři? Uďelám to, protože představa, že do sebe přijímáš to, co bylo původne ve mňe…“ – „Tělesné funkce jsou úžasná, dokonce smyslná věc. Dokonce i pouhé vysmrkání je možným zdrojem extáze, jakmile jednou pochopíš jeho flegmatické kouzlo.“ – vrchní vyšetrovatelka Ru­ket

„Musíme se bavit o sexu? Z toho tématu začínám být nostalgický“ – Tehol

„Hlavně tu pokliď. Je tu strašný nepořádek“ – Tehol „Jestli si najdu čas.“ – Bugg

„Myslím, že jsem ještě na nikom neviděl tolik jizev. Co vlastně děláš ve volným čase, Buggu? Pereš se se vzteklýma kaktusama?“ – Tehol

„Kalený meči, jen se snaž udržet naživu co nejdýl – třeba umřou námahou.“ – Korlo

"Rozhovor s tebou rozhodně stojí za víc než s tím naparujícím se hlupákem, jehož vznešenost pochází pouze z faktu, že se na svět vyplazil mezi nohama královny. – cisár Tiste Edur


Budem trošku kráčať proti vlnám nadšenia ostatných komentárov. Tento diel sa mi páčil zatiaľ asi najmenej. Erikson nám tu predstavuje úplne nový svet a rasu Tiste Edur a Ledeřanov. Obe národy majú svoje plusy a mínusy a obom budete držať palce a nebudete chcieť, aby sa tieto národy stretli vo vojne, kde páchne surová a nespútaná mágia a stratégia generálov ide mimo. Celá kniha je taká komornejšia oproti prvým štyrom dielom, príbeh tu rastie pozvolna a nedá mi nenapísať, že občas som zachytil vatu. Niekedy kniha nudí, no keď začne baviť, autor prejde k inej postave a vy sa zase musíte rozbehnúť, než vás to začne baviť. Z postáv tu budete poznať vlastne len Trulla Sengara, ostatných cca 80 postáv je zbrusu nových, takže človek si za jednu knihu k nim urobí len horko-ťažko vzťah. Dvojicu Tehol-Bugg by ste si obľúbili už po jednom rozhovore, Šurk-Ublala-Konývka je sympatická trojica, bratov Sengarovcov som mal rád čoraz menej, hlavne Rhulada a neskôr to, čo sa z neho stalo a keby som mal ako Boh rozhodnúť, ktorý národ (z týchto dvoch) by som vymazal zo sveta raz a navždy, nevedel by som. Na konci ma dostalo, ako ľahko a jednoducho vie Erikson zabiť svoje postavy, ktoré si hýčká celých 700 strán. Zaujala ma nová rasa démonov menom Kenyll´rah aj severný kmeň Džhekovia, o ktorých som sa toho ale dozvedel málo. Linka s Kaleným mečom bola naozaj osviežujúca a priviala do nového sveta starý známy pach. Bolo naozaj krásne sledovať ten rozdiel medzi temnotou Edurov a humorom Lederčanov. Je pre mňa veľkou úľavou, že sa Erikson v ďalšej knihe vráti do známeho sveta so známymi postavami, pretože tento kontinent som si až tak neobľúbil ako napr. Genabakis alebo Sedmiměstí.


Na kamenité pláži se muž podívá na zem a vidí jeden kámen, pak další a další. Žena se podívá na zem a vidí… kamení.

Trull se díval, jak jí po lících stéká déšť, jako by svět plakal místo ní.

„Tento válečník mi ukradl smrt. Nyní ji já ukradnu jemu.“ – Kenyll´rah Šeřík

Trull došel k jednomu balvanu a posadil se na něj. Dal hlavu do dlaní a rozplakal se. Démon se po nějaké době postavil vedle něj a položil mu na rameno těžkou tlapu.

Strider  | **** 01.09.2015 15:10

Piaty príbeh Malazskej knihy padlých je opäť resetom a novým začiatkom na úplne inom mieste a dokonca čase Eriksonovho sveta. Tentokrát som už bol na ďalšiu zmenu kulís a postáv dopredu pripravený a tak z toho nebola ďalšia nepríjemná facka ako kedysi, keď som prvý krát čítal Dóm řetezů.

Naopak, úprimne si myslím, že ak by toto bola samostatná kniha, bez napojení na už tak prekomplikovaný zvyšok série, tak by som ju ocenil ešte oveľa viac. Príbeh o konflikte medzi kmeňovým spoločenstvom Edurov a nenásytným trhovým hospodárstvom Lederu, spolu s machináciami na jeho pozadí je totiž dostatočne pútavý a prepracovaný aj sám o sebe.

Polnočné vlny som si nakoniec užil doteraz najviac z celej série a to hlavne z dvoch dôvodov – prvým je Tehol a druhým Bugg. Humor, ktorý do knihy priniesli mi neskutočne sadol a užíval som si každý okamih s nimi. Celkovo sú postavy nečakane silnou devízou tejto knihy a nájsť si svojich favoritov je veľmi ľahké (i keď napr. taký Harlest alebo Ublala Pung sú tu len kvôli svojmu zábavnému potenciálu). Na opačnej strane spektra sa nachádza Udinaas, jeho pasáže zosobňujú všetko čo mi na Eriksonovom štýle nesedí – siahodlhé filozofické zamyslenia, výpravy do snových svetov a hromadenie nejasne podaných nových pravidiel a premenných sveta Malazu.

V druhej polovici knihy, keď sa opäť rozpútalo ďalšie vojenské ťaženie, začal môj záujem upadať, ale napínavé a dramatické finále výsledný dojem opäť nakoplo k výšinám. Len škoda, že mnoho dejových zákrut bolo príliš plytkých (boh džhekov, Seregahlovia), zbytočných (Seren Pedak), neukončených (Teholova agenda), alebo utnutých (Gerun, Hull). Nakoniec je to aj tak veľmi spokojných 8+/10.

PS: Neviem akým spôsobom Erikson spätne kontroluje čo napísal, ale keď si nevie postrážiť ani len roky kedy sa jeho knihy odohrávajú, mám silné pochybnosti o konzistentnosti jeho vízie. (Na vysvetlenie – jeden z hrdinov piatej knihy, by podľa prológu k Dómu řetezů mal byť už dva roky prikovaný ku skale za veci, čo vykonal práve v piatej knihe.)

Rezaria  | ***** 02.11.2016 14:28

Ačkoliv se mi do Půlnočních vln kvůli resetu děje moc nechtělo, nakonec jsem byla mile překvapená. Jako pokaždé jsem se sice na začátku ztratila, ale tentokrát ne tak zle. Díky odlišnému dějovému zařazení jsem měla dost dlouho pocit, že nečtu Malaz, ale něco jiného, finálnímu dojmu to ale nijak neuškodilo. Konečně do sebe zapadne pár dalších střípků a konec není tak srdceryvný, jak má Erikson ve zvyku. Navíc některé postavy a přímo linky (koukám na vás Tehole s Buggem) si prostě nejde neoblíbit. Jediné, co mi více vadí je poměrně uspěchaný konec a příliš rychlé uzavření všech vedlejších linek a zbytečných postav.

trudoš  | ***** 03.09.2018 22:55

Jak už u Stevena Eriksona bývá zvykem, zpočátku je těžké se v ději orientovat. Jakmile ovšem člověk pochopí, že je na jiném místě, s jinými hrdiny, trochu ho to uklidní, protože není třeba brát ohled na události předchozích dílů. Jinak ale klasika, kterou je autor proslavený – úchvatný jazyk, kvanta postav a spletité osudy prodchnuté dusivou atmosférou zmaru, což pouze nepatrně odlehčuje černočerný humor. Přitom těch sedm set stran textu nezdržují popisy či vysvětlivky, a čtou se prakticky jedním dechem. Tedy nepotřebujete-li pravidelnou dávku kyslíku.
Není jednoduché do Malazské Knihy padlých proniknout, ale o to těžší je pak přestat jí číst. Bezkonkurenčně největší cyklus v dějinách žánru, a to jak rozsahem, obsahem i přesahem. Rozhodně nejde o nic předvídatelného, přičemž každou knihu se vyplatí číst minimálně pětkrát. Můžete se to zdát jako dost nadnesené tvrzení, jakmile tomu však jednou propadnete, všechno ostatní vám už bude málo. Temná epická fantasy v té nejlepší možné podobě.



WebArchiv - archiv českého webu