LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

MÁTE-LI ČAS, UDĚLEJTE ANTOLOGII
(místo úvodu)

Nápad vydat vlastním nákladem antologii nově přeložené science fiction vznikl zřejmě v nočním klubu v Polské ulici někdy na konci roku 1984 (v jeho ponuré tmě, kde nebylo kolem svíčky vidět do tváří ostatních diskutujících, což některé popohánělo k větší odvaze a jiné k opatrnosti, tedy v jeho syrové a vlhce mokvavé tmě se zrodilo vůbec dost nápadů, šlo ostatně tehdy – a mám dojem, že dodnes – o jediný podnik v Praze, kde bylo možno třeba v rozmezí jediného týdne zastihnout Františka Novotného, Ivana Kmínka, Josefa Nesvadbu, Eduarda Martina nebo celou, tehdy ještě nerozpolcenou Koordinaci a další borce, právě zde mě třeba poprvé potmě oslovil Ivan Adamovič a právě z místních suterénních schůdků zahájila Bára Ježková své jedině správné tažení za svou jedině správnou českou feministickou sci-fi). Nevím ani, čí nápad to s tou antologií byl. Zima 1984/85 byla studená, mráz byl minus dvacet i víc, a i když nenastala krize jako v sedmdesátém devátém, docela to stačilo. Lidé se káceli na kluzkých chodnících, šetřilo se elektrikou, rádio hlásilo optimistické zprávy.
Někdy se to semele, že se nedá dělat nic jiného než sci-fi antologie. Je jenom potřeba mít po ruce pár povídek, o kterých bezpečně víte, že by se měly přeložit, a lidi, kteří to dokážou udělat.
Stalo se. Vše bylo hotovo někdy na konci února 1985. Pořád mrzlo, lidi, rádio a tak furt stejné, jenom o trochu unavenější. První knihu četl Zdeněk Rampas. Dodnes vidím mračna páry odlepující se z jeho úst a slyším zpod zmijovky jeho slova. Zdeňkovi se knížka líbila.
Měl jsem radost. Sto třicet stránek strojopisu na blánách. Těmahle rukama.
Náklad byl, jestli si vzpomínám, asi šedesát výtisků (byly to staré blány a začaly se trhat). Zdeněk k nim nechal udělat ilustrace a dal si je svázat.
Proč zrovna tenhle název: LETY jako úlety, ZAKÁZANÁ rychlost proto, že ze sci-fi se pomalu vytrácí provokace. V antologii měly být provokativní povídky.
Dnes se mi zdá, že je tam taková jenom jedna. Big Space Fuck od Vonneguta.
Březen 85. Vidím to jako dnes. Vonnegut v Praze, pozvala ho paní ambasadorová Luersová. Fronta v knihkupectví bratří Čapků se pomalu sune, Honza Hlavička přede mnou zdržuje všechny otázkami po původu Mistrova jména. „A vyslovujete se jak? Fónegut?“ KV odpovídá jen se sebezapřením. Potom já. Sunu Lety. Nechápe. „Antologie s vaším BSF,“ rozpačitě koktám, třeba si myslí, že mu podsouvám k podpisu formulář o tom, že se zříká US občanství. Na jeho tváři se nyní objevuje úsměv. A v tom to je, v tom to úplně všecko je, v tom zadrmolení, které teď slyším. Zní to jako „squirt-squeeze-sniff-hihat“, ale proč by říkal právě to? Ani Vláďa Veverka hned v řadě za mnou nerozumí. A přitom cítím, že právě TOHLE je podstatné, vidím významný záblesk v KV očích, je absolutně jasné, že řekl něco, co normálně neříká a co má hrozně velký smysl. Nikdo vůbec nic nechápe. Takhle je to v životě skoro pořád.
První díl: Cordwainer Smith a Hra na Draka a Krysu (v antologii Stratený robot vyšla na Slovensku), Besterův Mohamed, Knightova povídka Four in one alias Čtyři jednou ranou, která už měla dávno vyjít knižně, dvě povídky P. K. Dicka (překládejte Dicka!! – možná opravdu někdy napsal něco špatného, ale nevěřím tomu, u nás mu nic takového zatím nevyšlo), taky Sheckley a Bradburyho Stonesteel.
Druhý díl vznikal v průběhu první půle roku 1986 za spolupráce mnohem větší party lidí: SFK Slaný, jmenovitě Ládi Pešky (tisk), Káji Saudka (obálka), týmu opisovačů apod. Výsledek tomu snažení tak moc neodpovídal, i když ty řádky, odstavce a stránky, které bylo možné přečíst, se prý podle lidí, s kterými jsem mluvil, povedly. Přestože výsledek vypadá v některých místech humorně, k jeho vzniku se nevíže vůbec žádná veselá příhoda.
Druhý díl, toť Orwellovo Oběšení, Ballardův Kennedy, Sheckleyho Potenciál, Ellisonův Harlekýn, premiéra Huga Gernsbacka v česku, Sturgeonova Zeď plná stínů, Vonda McIntyreová se svou Hadí (před nedávnem vyšlo znovu v SL) a pár dalších.
Dnes je tu tedy díl třetí. Jeho poslání, dá-li se to tak říct, zůstává stejné jako u dílů předchozích: uvést v překladu ty povídky nebo autory, o kterých se mluví a kteří přitom z nějakých důvodů nevyšli v regulérní knížce. To je příklad třeba několika autorů americké sci-fi, jakými jsou v tomto výboru Greg Bear, Spider Robinson, William Gibson, nebo ze starších John Sladek. Řekl bych, že je něco spojuje, totéž, co spojuje třeba povídku Nestřílejte, prosím, na stromy od Patricie Highsmithové a Trhák od Cynthie Morganové (obě v antologii Navštivte planetu Zemi!, MF). Zdá se mi, že se v americké SF rodí po letech znovu nová estetika, která se zdaleka neomezuje jenom na Ondřejem Neffem propagovaný kyberpunk. Je to, jako když se díváte třeba na Spielbergova Poltergeista, imaginární zlo zprostředkované televizní obrazovkou. Je pár Američanů, kteří už nepředstírají, že vyprávějí příběh tak, jak se „opravdu stal“, ale zprostředkují vám jeho obraz jakoby filtrem TV obrazovky. A třeba několikrát: čtete fiktivní zprostředkovaný obraz zprostředkovaného obrazu. Zatím ještě není jasné, jestli je to jenom fór, anebo nová kvalita. Ale pan Gibson (mimo jiné) už tímhle stylem napsal román Neuromancer, který má na SF velice dobré kritiky. Kultura ovlivněná a inspirovaná videem. Není to umělé, vzniklo to tak nějak samo od sebe a zevnitř.
Pokud jsme vybírali dobře, neměla by až na pár výjimek žádná z povídek ve čtenáři vyvolat po přečtení okamžitý jednoznačný dojem. Americkému autorovi SF dnes už nejde jenom o to, aby mu čtenář přitakal: „je to tak!“ nebo aby podlehl jeho vypravěčskému stylu a pointě, ale chce v něm vyvolat spíše pocit. I v tom by se mohla SF blížit hlavnímu proudu – pomalu se přestává soustředit na vypravování děje a jde v ní víc o náladu, emoce a dojmy. S výjimkou několika povídek klasických, jako je třeba Blochův horror nebo Až se ucho utrhne Lewise Padgetta (pseudonym manželského páru Henry Kuttner-Catherine L. Mooreová), by mělo jít právě o „provokace“, často provedené rafinovaněji, než jsme zvyklí.
Antologie nemá a nemůže mít přesnou koncepci, je přehlídkou toho, co pokládáme v zahraniční SF i po formální stránce za zajímavé. Za ZAKÁZANÉ ÚLETY, řečeno přesně.
A ještě poznámka na závěr: součástí obou prvních dílů Letů byly medailóny autorů a spojovací texty. V tomto díle je vypouštíme – zčásti proto, že existuje Neffovo Všechno je jinak a že v řadě fanzinů vyšly podstatné materiály o spisovatelích, jejichž povídky otiskujeme, zčásti proto, že pokládáme za nezbytné uvést PRÁVĚ TYTO povídky bez ovlivňujícího komentáře.

Pavel Kosatík
(1988 – Lety zakázanou rychlostí 3)