LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Opravdu Karáska ze Lvovic připomíná, ale není až tak pohroužen do Katolična, jak to Karásek občas dělá, aspoň ne do takových detailů. Povídky jsou celkem čtivé, ikdyž zrovna první povídka o Svaté Dorothee začíná dost přeplácaným slohem.

Neskutečná pecka dřevního českého cyberpunku. Od první stránky až po geniální pointu má tahle kniha světové parametry a patří k absolutním vrcholům české fantastické tvorby.

Jak si moderní Sherlock Holmes vede ve srovnání se starým? Ke cti britského spisovatele Guye Adamse je nutné říct, že od začátku hraje se čtenářem férovou hru. Odmítá být pouhým imitátorem, takže i když zachovává původní atmosféru, styl vyprávění je úplně jiný a mnoha ohledech se liší od světově proslulého kánonu. Je to krapet dvojsečná zbraň, protože ačkoliv figury Holmese a Watsona si snadno získají čtenářovy sympatie, návaznost na cokoliv předtím či potom je prakticky nulová. Zároveň je znát, že si víc užíval možnosti zakomponovat do příběhu své oblíbené fiktivní i reálné postavy, než že by si příliš lámal hlavu nad kompozicí detektivní zápletky.
Sherlock Holmes a Boží dech tak zůstal napůl cesty mezi zbožným přáním a konkrétním skutkem. Sice atraktivním způsobem oživuje literární legendu sira Arthura Conana Doylea, zároveň však jde trochu proti hlavnímu proudu, který mnozí znalci považují za svatý. Stručně řečeno – čtivé to je, ale s originálem to má společné pouze kulisy a jména.

Vlastně je to taková blbina. Komedie v hávu sci-fi s velmi sympatickým a lidským hlavním hrdinou. Děj je bláznivý, někdy až moc, kdy jediné, co v knize úplně nefunguje, je snaha propašovat tam nějakou logiku a návaznost jednotlivých událostí na sebe. Všechno ostatní funguje na jedničku. A čtenáře spolu s hlavním hrdinou pohání od začátku do konce zvědavost, jak to vlastně všechno dopadlo a dopadne.

Leoš Kyša upustil od svérázné nadsázky a přešel na vážnější notu. Sice nechybí momenty odlehčení, ty se ale často nesou v rovině cynického sarkasmu, pichlavějšího než vidlička v ledvinách. Absence brutálního svérázu má však za následek pomalejší proud děje, kdy se zápletka formuje velmi pozvolna a v důsledku není pro děj podstatná tolik, jako hutná atmosféra nenávisti.
Čím Sudetenland uhrane, je perfektně vyobrazené (ne)soužití Němců a Čechů, kdy jedni říkají „domov“ a druzí „vypadni“, přičemž si obě strany můžete průběžně zaměňovat. Nejde o epické dobrodružství, ani o akční příběh, konkurující hvězdám žánru (ačkoli sám Leoš Kyša jednou takovou je), ale o poměrně komorní vyprávění z pohraničí, kde se svět přestal točit již před drahnou řádkou let. Detektivní linka působí maličko nuceně, jako kdyby tu byla jen pro rozpohybování děje, ale naštěstí v sobě autor nezapře žurnalistu, takže ví, kdy tempo zvolnit a kdy jej naopak vygradovat, aby čtenáře udržel v napětí až do samotného konce.

Autorov kumšt vysoko presahuje tento jednoduchý, krvavý príbeh. Je to vidieť v detailoch a aj v pozadí hry, ktorá je rozohraná za oponou deja.

Přijde mi – i díky nízkému počtu hodnocení – že kniha tak nějak zapadla. Což je obrovská škoda, protože její menu je postavené dobře a vychutná si jej většina čtenářů. Každý si navíc najde nějakou laskominu, nějakou specialitu šéfkuchaře, která mu zachutná o něco více než zbytek. Žádná z povídek není vyloženě špatná, nečitelná. Všechny jsou napsány čitelně, byť, samozřejmě, vám styl nějakého autora nemusí sednout. Co se týče nosného tématu Halloweenu – všechny povídky zadání splňují. Pravda, některé se o něj jen tak otřou, pro některé je datum (a legendy s ním spojené) zcela klíčové a nemohly by bez něj fungovat. Sympatické také je, že se v anotaci na zadní straně obálky přiznává, že to není „jen“ horor, ale i temná fantastika. A tohoto označení bych se držel, protože se mi zdá, že v posledních letech je hranice mezi hororem a temnou fantastikou – stejně jako hranice mezi světem živých a mrtvých o Halloweenu/Sam­hainu – tenká, propustná, takřka neexistující. Kniha je udělaná moc hezky, byť se nemohu ubránit dojmu, že ještě jedno kolečko korektur by prospělo (sem tam překlep). Naopak velice potěšily medailonky spisovatelů na konci knihy, neboť pomohly rozlousknout některými jmény nastolenou otázku: muž/žena? Sečteno, podtrženo, zváženo: celková spokojenost, velice dobré čtivo.

Triviální povídka v nezvyklých kulisách. Svižně napsané, ve své podstatě banální a tisíckrát napsané jinde. Jenže – možná je to prostředím Měsíce, možná stylem autora, možná jistou zlověstností – pekelně zábavné.

Nejdelší práce v knize mě bavila nejvíce. První část povídky by sama za sebe byla bez keců za plnou palbu. Další jsou o chlup, maličký chlup horší, avšak stále vynikající. Fanoušci městských legend se budou telelit blahem. Paráda.

Za mě nejslabší práce v knize. Nápad vcelku ok, problém je provedení. Autorka se snaží o drsnou, ironicky hláškující hrdinku. A těžce selhává. Je to celé strašlivě neautentické. Asi jako kdyby k vám přišla Pekarová-Adamová a začala vám vyprávět, jak denně vykouří tři krabičky cigaret, v hospodě dá výpečky, utopence, hermelín, zapije to deseti pivy, sedne do svého 4×4, které žere 20 litrů na kilometr, a jede domů. No…také byste jí to asi nevěřili, že? Ovšem čitelné to je, to zase ano.

Povídka o lidské přirozenosti a zvědavosti, kterou zachraňuje konec.

Pro mě rozporuplná práce. Bavilo mě prostředí, nebavilo mě, jak je napsaná. Asi nikomu nezkazím zážitek, když napíšu, že povídka využívá kulisy mexického Día de los muertos, což je taková (HODNĚ) barevná a (HODNĚ) veselá verze našich Dušiček. Autor povídku pojal napůl vážně, napůl komicky/ironicky, přičemž druhá část se mu ne vždy úplně povedla. Hodně lacině na mě působily španělské výrazy na koncích vět. Je to asi jako když ve filmech Rus mluví angličtinou a na konci přidá obligátní „tavarish“. Avšak za „exotické“ prostředí si povídka zaslouží mírný nadprůměr.

Světe div se. Další divnopovídka v knize…a další věc, co mě bavila. Paradoxně má Temnou nocí poměrně blízko ke „klasické“ literatuře. A asi by se – svým námětem, nikoli rozsahem – neztratila mezi romanety mistra Arbese.

Nesedla mi poslední věta, jinak bych hodnotil ještě o chlup výše. Povídka pojednává o povedené rodince, která se rozhodne slavit Halloween. Rozhodně patří k lepším pracím v knize. Je napsána neuvěřitelně lehce.

Dobře napsaná klasika v modernějších kulisách. Více asi říkat netřeba.

Strašná škoda konce, ten povídku sráží. Jinak by to byla paráda – zapadlé městečko, jehož obyvatelé udržují zvyky ze své evropské domoviny. Dovedl bych si představit nějakou povídkovou sbírku, jejíž středobodem by bylo právě ono město.

Jedna z nejlepších věcí v knize navazuje na tradici – no, sakra, jak to napsat, abych nekazil zážitek dalším čtenářům? – tajemných lesů východního pobřeží USA, řekněme. Správně tajemné, dobrá atmosféra.

Tak. Tohle je přesně ten typ povídky, který bude někdo nenávidět a někomu prostě sedne. Mně tedy sedla. Prostředí je surreálné, pokřivené, vychýlené od normálu – čas ani místo nelze více identifikovat. Je to taková divnověc, jejíž konec se rozhodně nedá označit pojmem happyend…

Moc dobrá povídka z prostředí ústavu pro choromyslné o…no, pekelném svědění, které se dostavuje každý Halloween. Jen mi tedy přišlo, že někdo pomotal letopočty.

Tohle mě hodně bavilo. Problém je, že nemůžu k povídce napsat vůbec nic, aniž bych metal spoilery. Dobrá atmosféra, splněné zadání, paráda.

Jedna z povídek, kdy člověk tak nějak ví, co bude, avšak potřebuje číst až do konce, aby se dozvěděl všechny detaily. Hodně se mi líbilo prostředí městečka poválečné podzimní Argentiny (byť je ho, paradoxně, v povídce minimum).

Druhá povídka v knize je o poznání lepší a skutečně využívá jeden z motivů halloweenu – totiž návrat z druhé strany, ať už jí je cokoli. Práce – a nemám pro to lepší výraz – moderněji navazuje na povídky podobného střihu o sto a více let starší. Také je zde poměrně hezká atmosféra.

Na úvod povídka o strašidelném domě. Bohužel je to takový průměr – neurazí, nenadchne. O nějaké atmosféře nemůže být řeč.

Naivňoučké, ale vcelku zábavné a čtivé. Nekritický obdiv k CCCP, stejně jako odpor ke všemu německému, je dobově pochopitelný. Jen ještě musím vnutit knihu k přečtení někomu z kamarádů z Dukovan, aby ji vyhodnotili po vědecké stránce.

Nebýt toho konce, nebál bych se dát plné hodnocení, protože jedno se Elly Griffithsové musí nechat – perfektně umí pracovat s atmosférou a postavami. Průběžné střídání úhlů pohledu a zasazení do univerzitního prostřední mě fascinovalo od prvních stránek, přičemž lví podíl na tom má i nenápadné pošťuchování do základních principů tvůrčího psaní. Nehledě na přiznanou poctu gotickým románům, ačkoli scény s duchy jsou pro zápletku naprosto nepodstatné.
Naneštěstí, jakmile přejde vyprávění do cílové rovinky, fádnost vyústění a konstrukce zločinu mi vysloveně zkazila jinak velmi dobrý dojem z celého románu. Jako kdyby Agatha Christie udělala vraha ze zahradníka, přičemž jeho motivem by byla láska k růžím. Autorka zcela pomíjí hrůznost vražedného činu a tváří se, jako by něčeho podobného byl schopný každý druhý náhodný kolemjdoucí. Opomenu-li však tenhle přešlap, který se skutečně týká jen posledních přibližně třiceti stran, byl jsem navýsost spokojen jak po stránce stylistické, tak dějové.

Jedna z apokalyps nejkonvenčnějšího druhu v originální, absurdní a místy až dojemné formě kombinující divadelní představení a reportáž. Slovy autora „v ponurém stylu nízkorozpočtového hororového filmu“.

Po Falludže už pro tuhle partičku vojáků není svět co býval. Smrskne se na touhu po odplatě. Klasický gotický námět uchopený dost negoticky. Povídka má zvláštní půvab a více vrstev, v nichž prezentuje motivace protagonistů s odkazem na jejich rodinné anamnézy.

Příběh nebo symptom? Velmi mrazivá povídka brnkající na strunky atavismu a animálního strachu. Zdařile rozvíjejíci poeovský motiv. Neotřelá forma přednášky s cynickým prednašejícím.

Nebylo by to nijak výjimečné – běžný den osamělého muže – kdyby ovšem svět nebyl takový jaký je. Neprozradím jaký. Ale když nechám stranou literárni inspiraci, působí dojmem, jako by ho společně stvořili Salvador Dalí a Yves Tanguy po koktejlu drog a olovnaté běloby. :-)

Je běžné, že si z nás děti něco berou. Ale tohle?! :) Brrr, drsný otvírák, kde je čtenář vržen do děje, jemuž zpočátku úplně nerozumí, stejně jako protagonista. Malý SPOILER: Jeden z počinů na téma „bezmoci proti hordě“ v duchu raného Bradburyho. Jak autor vysvětluje v doslovu, povídka je součástí projektu Zabijte ho na svém blogu, který poté vyšel v knížce „Jack Harringa must die“.

Myslel jsem, že je to úplně první povídka ale povídka Zaklínač vyšla o dva roky dříve v originále.

Notoricky známá povídka která byla zpracovaná v obou seriálech a to téměř doslovně.

Humoristická politfiction, trochu odkazující k Haškovým Dějinám Strany mírného pokroku v mezích zákona. Nosná základní premisa (obsazování parlamentu losem), řada povedených vtipů, ale také hodně prvoplánové bulvární politické satiry.

Ve chvíli, kdy se povídka začne rozjíždět, to autor najednou utne…

Poetický fantasy Nahý oběd s dějem. Smekám před překladatelem. Nejen, že práce na téhle knize musela být pořádná makačka, po proběhnutí originálu si troufám říct, že leccos zní v češtině ještě líp, než v angličtině.

Bohužel jsem nikdy nečetl originál. Toto je moje třetí česká mutace a opět je to velká nadsázka až parodie. Když to zařadím mezi ostatní české série jako je JFK a nebo Kladivo na…, tak to přece jen průměrem ční nad ně. Příběh je poměrně prostý – což nemusí být chyba! Má to spád a stránky se otáčí skoro samy a za chvilku je to přečtené a máte další knižní ,,zářez". Kniha balancuje tenké hranici, kdy jsem ještě snést nedostatek vnitřní logiky příběhu a chování postav. Autor si vypůjčuje archetypální postavy které známe odjinud a proto můžeme potkat ex prezidenta USA Clintona a nebo Darth Vadera. Samozřejmě pod jiným jménem. SPOILER: Obálka přesně odkazuje na jednu scénu ze závěru knihy.

Zase jedma kniha, vzpírající se bodovému hodnocení. Nádherná esence brakové literatury, kterou pak geniálně paroduje Váchalův Krvavý román.

Jsou tlusté bichle, kde autor opisuje kde co, tak podrobně, že ho v duchu prosíte, aby šel s příběhem dál. Ale tady je to přesně naopak. Tahle útlá knížečka, navíc vytištěná písmeny velkými jak pro prvňáčky, obsahuje tolik zajímavých světů, a tak málo prostoru pro jejich objevování. Často si lidi stěžují na to, že by ta, která kniha mohla být o 1/3 nebo 1/2 kratší a jen by jí to prospělo a u téhle bych se já osobně vůbec nezlobil, kdyby měla dvojnásobný počet stránek. Imaginace autora je úžasná a skoro až nekonečná a člověk všechny ty nové světy jen hltá. Ale žádná knížka by nebyla dobrá bez dobrého příběhu, postav, ke kterým si vytvoříte pouto a kupy dobrých nápadů, a to takhle kniha rozhodně všechno má, a navíc se čte „jak po másle“. Za mě překvapení roku, ne-li desetiletí. Snad Triton vydá i druhý díl, případně i další knihy tohoto autora. Já bych si je všechny rozhodně rád koupil a přečetl!

Dominik Landsman tentokrát zaplul do vod science fiction, a samozřejmě jak jinak, než s humorem sobě vlastním. Už samotný motiv Hitlerů, bojujících v arénách mezi sebou, dává jasně na srozuměnou, že brát vážně lze v tomto případně snad jen tiráž. Smysl tu totiž nedává nic, třebaže dějová zápletka se zuby nehty snaží třímat příčetnost na uzdě. Daří se jí to se střídavým úspěchem, protože autor zcela opustil potřebu jít na ruku zaběhnutým pravidlům. V některých momentech tak neudržíte bránici v klidu, jindy se zas horko-těžko budete prokousávat zdlouhavým textem, jehož pointa je vám zřejmá od prvního slova. Samotné nápady by pak klidně zasloužily Cenu Karla Čapka, naneštěstí neúměrný rozsah většinu dobrého zazdí množstvím nudného. Navíc je třeba brát v potaz, že jde o cílenou parodii, čemuž je podřízena i stylistika. Přitroublé dialogy, tahající za uši nebo zvraty, jak vystřižené z telenovely, nepřímo shazují celkový zážitek, který by na prostoru stovky stránek fungoval mnohem lépe.

Pokračování trendu ze třetí Knihy krve. Barker opouští explicitní splatterovitost a čím dál víc spoléhá na svou řemeslnou zručnost a důmyslnou práci s charaktery. Nápady má dobré. Občas se mu podaří je zvládnout, občas text vyzní jak plácnutí do vody, ale čte se to vždycky skvěle a většina knihy se dá zvládnout i bez pytlíku na zvracení. Místy ale bohužel tápe a ztrácí údernost. Líbilo by se mi, kdyby Barker psal takhle, ale bylo by potřeba, aby byly ty povídky trochu lepší, nápady uleželejší a konstrukce promyšlenější.