LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

S Bennettem jsem se rozloučil lehce rozpačitě se závěrem série o božských městech, která mě svou setupnou tendencí odradila od investice do další trilogie, nečekal jsem, že se k němu ještě někdy vrátím. Na Pohár smrti ale jdou poměrně vřelé ohlasy a hlavně, autor se prý lehce inspiroval dílem Rexe Stouta. Jelikož Nero Wolfe a Archie Goodwin představovali zásadní literární souputníky mého dětství, nedokázal jsem odolat. A chybu jsem neudělal, autor nabízí zábavnou detektivku ze zajímavě vystavěného fantasy světa, ve kterém se Říše pravidelně musí utkávat s invazí leviatana z hlubin. Celý svět je zatím spíš jen lehce načrtnut, i ta samotná detektivní zápletka mohla být přehlednější a přesvědčivější (Stout by ji zvládl lépe!), přesto nejsem zklamán. Bavilo mě to a v žádném případě to není blbé, momentálně jsem odhodlaný pořídit i další díl. Snad nebude Host s A Drop of Corruption otálet dlouho, zaujetí tímto románem mě předpokládám časem opustí a pak už se budu ke koupi přesvědčovat jen obtížně.

Jo no zbytecne vazny a rozsahly, a pritom ta hravost na tom byla to nejlepsi v prvnich dvou knihach.

Samotný alternativně historický příběh je skvělý, včetně pečlivě a zdařile vybudovaného světa. Mystická rovina ale za ním trochu pokulhává a místy je na něj naroubovaná až poněkud násilně, včetně (poučeným čtenářem snadno odhalené) identity hlavního hrdiny.

Méně sevřené a podstatně zmatenější než první díl. Furt se to dá číst, ale pro nás, kteří tím na rozdíl od autora nežijou, je tam příliš mnoho postav, jmen, názvů, mechanik… ačkoli jde vlastně jenom o dva nájezdy na tentýž dungeon, o nic moc víc. Horších 60 %.

uf, uf…to je velká vzácnost, poděkování patří všemm, kdo se na tomto podíleli a nejvíce PP, který to všechno dokonal Dal jsem si do čtečky /hodnocení po přečtení DÍKY

poprvé čteno v edici „poblitá hlava“ hned po vydání, pak několikrát potom a teď (2025) audiokniha.

pořád je to super příběh. autor mazaně kryje za dobrodružnou výpravou mnohem hlubší a drsnější příběh. má to skvělou gradaci, i když žel, od jisté doby je větší část pointy odhadnutelná. na svou dobu (1958) super originální pojetí generační vesmírné lodi. z dnešního pohledu je ta 26. (sic) aminokyselina a její důsledky totální haluz, je ale třeba ocenit autorovu prozíravost. první sekvence proteinu je teprve z roku 1955 a důsledky změn v sekvenci byly ještě dlouho neprůhledné. v reálu by ta změna byla pravděpodobně letální, ale jako blackbox pro výstavbu zápletky to je dobré. také se mi líbil britský výsměch americkým pseudovědeckým náboženstvím (obsese freudem a psychoanalýzou, kterou zaměňují američané často za psychologii, a nově vzniklá dianetika/sci­entologie, 1950, jako další bulíky na důvěřivé a nevzdělané nosy). v příběhu druhořadý deprimovaný ornitolog vymyslel jakési podivné náboženství, kterým dokázal nakazit celou posádku a směšné důsledky si nesou stále i po staletích. postavy jsou rozmanité a uvěřitelné, příběh má železnou logiku (no, spíš kvazilogiku, ale so far so good) a i po těch mnoha mnoha letech je to po čertech dobré čtení.

ps. matáskův hlas v audioknize mě ze začátku děsně iritoval. má dikci a témbr jako seržant na cvičáku a člověk furt čekal na ty bubny a píšťaly. ale časem se to usadilo a jistá naléhavost jeho projevu byla dokonce zajímavá.

Príbeh o priateľstve medzi človekom a upírom. Možno príjemné osvieženie po upírskych romanciach, aj prostredie je celkom nový prvok. Inak však priemerný román, ktorý neurazí ani nenadchne a za chvíľu vyšumí z hlavy. Začiatok ma príliš nebavil, od Joshuovho rozprávania to začalo byť zaujímavé. Problémom však je, že som očakávala viac, oveľa viac, keďže autorom je G. R. R Martin, ktorý ma doposiaľ nesklamal. Ale akosi nemôžem uveriť, že aj toto napísal on. Z jeho štýlu tam nebadať absolútne nič. Nenašla som v nej ani zrnko jeho geniality, ktorú tak predviedol v Piesni ľadu a ohňa, ale aj v Súmraku na Vorlone a ďalších dielach. Tu nenájdeme žiadne drásajúce emócie, Martinovu povestnú tragickosť, ani jeho extra brutálne konce. Je to skrátka tuctové, takmer sa dá povedať, že nemastné-neslané, štylisticky obyčajné a ani trochu desivé. Pre mňa zatiaľ najslabšia kniha od Martina.

Jo pořád je to dobrý, ale… Přibylo ilustraccí, což je pozitivum, ale ty, co zasahují obě stránky bych pro příště vynechal, stejně si je čtenář kvůli okrajů plně neužije. K dějí asi tolik. Myslím, že to byl Boris Hokr, kdo Medkova Dobrodruha označil za styl mašinkvér a magie, což poměrně sedí. V 5. Dobrodruhovi však v prvních třech povídkách je té magie sakra málo, spíš se zde ukazuje, jak je Franta Franta prohnaný a vyřizuje si staré účty a v jedné povídce si vyšlápne dokonce na jednoho Sicilána, což byasi v reálu nikomu neprošlo. Čtvrtá nejdelší povídka pak už je ten právý Dobrodruh, takže konec dobrý, všechno dobré. Jinak jako vždy reálie a atmosféra tentokrát středomořské Afriky a Evropy za doby začátku první republiky na jedničku.

Hlavni hrdinka je vcelku neprijemna krava, ale celkovej pribeh zajimavy, tak ja Weir umi a dostaneme k tomu i spoustu informaci :)

Solidní sbírka pozdního mistra, většina povídek nezklame. Lze říct, že kolekce stojí na dvou pilířích, jak kvalitativně, tak i rozsahem. Noční můra Dannyho Coughlina nabízí souboj smolařského protagonisty s umanutým detektivem. Pozornost čtenáře udrží snadno, text je opravdu napínavý, škoda jen příliš přepáleného antagonisty v policejní uniformě. Nejlepším kouskem jsou tak Chřestýši, druhý z delších příběhů. Navazuje na Cujo (a geograficky i na Duma Key) a medituje o ztrátě, kterou prostě nelze překonat. Obě stěžejní povídky jsou doprovázené spíš méně zajímavou drobotinou, alespoń za zmínku určitě stojí Finn (paranoická story o zpackaném únosu) nebo dojemná Laurie. Závěrem bych parafrázoval servisáka stojícího nad mou postarší ojetinou – no ještě je to dobrý, pane King, ještě je to dobrý.

Bavilo mě to: děj rychle odsýpá v podobném duchu jako předchozí díl. Zabíjení, odpočinek, sex a tak pořád dokola. Odvážné sexuální scény popisující dominanci sice mají ospravedlnění v příběhu, ale kdyby holky z fakult sociálních studií viděly, co si tu čteme, asi by nás nechaly zavřít. :-) V oblasti brakové spotřební literatury je to povedený počin, ale víc hvězdiček si nechávám na náročnější věci. Děj je tentokrát jakžtakž ukončený (možná až zbrkle), ale možnost dalších dílů je otevřená: Luzná ještě nevydala všechna svá tajemství a já bych si klidně přečetl víc.

Strašně mě to nebavilo. Je to zdlouhavé a repetitivní. Postavy dlouze vyprávějí ostatním, co prožily v předchozím ději. Používání frází z angloamerického akademického prostředí. Samotní prefekti jsou dokonalí a ctnostní a chtějí lidem přinést štěstí a bezpečí i proti jejich vůli, jak se v knize několikrát říká. Kdo se jim postaví nebo s nimi prostě nesouhlasí, je okamžitě nepřítel společnosti. Podivná představa o demokracii. Reynolds mi přijde čím dál horší.

Kniha klouže od hard SF přes survival horor až ke space opeře. I když řada věcí je dost nepůvodní nakonec to mne vůbec nepůsobilo jako plagiát. Problém mám asi podobný jako ostatní postavy moc nechytly hlavně proto že jsou to tak trochu žánrové figurky, chlapík s traumátkem, lehce mimozní duchovní, potrhlá vědkyně… To knihu brzdí v rozletu když přichází ta hororová část, protože se není o koho bát a s kým prožívat. Za nevyužitou příležitost považuji tu biblicko mystickou část, když už to autor přivedl na scénu, měl se do toho položit a předložit úplně vážně možnost, že peklo existuje a ďábel přichází. Po Siccově komentu jsem se k tomu vrátil a přece jen to hodnocení působí stroze. A trochu rozvedu. Kniha má vynikající tu finální Space opera část, která obstojí proti čemukoli, co jsem četl a kterou si budu pamatovat na furt. Většinu ale tvoří ten thriller/horor o lidech na odlehlé základně kde se dějí čím dál divnější a děsivější věci. Tahle část používá zavedené žánrové schéma, které sice cti netratí ale… Výše uvedené chyby+některé nedotažené otázečky v motivacích to pak dal oslabí, takže je to že začátku sice zábavné ale trochu generické dobrodružné čtení, kde co chvíli vzpomínáte na stare dobré kusy. Ta originální část je až dost vzadu

Rozporuplné dílo! Autorka doslova čaruje s emocemi. Několika slovy dokáže rozbouřit atmosféru a vtáhnout do neúprosné mlýnice okamžiku. Od knížky se v některých pasážích opravdu nelze odtrhnout. Tomu se zřejmě říká Talent. Jenomže pak přijde potřeba spojit jednotlivé okamžiky tmelící linkou příběhu a tady to podle mě občas vázne . No co už žijeme v době zkratky .

Pěkná jednohubka, spíš delší povídka než román. Námět vcelku klasický – mariňáci proti slizce – mírně ozvláštněn tím, že mariňáků jsou hnedle tři skupiny, a autorská dvojice se nebojí vedlejší postavy zabíjet. Kniha je psána lehkým perem a zjevně si klade za úkol především pobavit, takže nijak zvlášť nevadí, že není úplně originální. Věc, Mařikova Salamis, Expanze, Robokat…

Nečekejte, že se budete vyloženě smát, ale různé pomrkávání je nepřehlédnutelné a takový ten vnitřní úsměv neopustí (aspoň průměrného) znalce žánru po celou dobu.

Jediné, co bych knize vyčetl – a proč jsem se v hodnocení rozhodoval mezi 60 a 70 % -, je konec, který je rychlý až hetešovsky abruptní. Možná je to tím, že autorská dvojice chystá další kapitolu, ale tady ta katarze vyloženě chyběla – resp. byla příliš krátká.

Temně hutná dystopie zasazená do prostředí současného Irska. Příběh o tom, jak strašně lehce přijde na svět diktatura, která si rychle poradí s demokratickými jistotami, příběh o vzniku občanské války, ve které není ani jedna strana lepší než druhá. Režim i povstalci přestavují různé strany téže mince, suroví vojáci, kteří vedou svět ke konci. Lynch vše vypráví z pohledu běžné příslušnice střední třídy, která se i se svou početnou rodinou ocitne uprostřed šíleného třeštění, dosavadní pohodlný život se obrací komplet na hlavu. Autor své hrdiny nijak nešetří, nabízí jen ztráty a šťastný konec v nedohlednu. Snad až příliš pesimistický román, ovšem skvěle odvyprávěný (a to se podle této recenze: https://art.ceskatelevize.cz/360/presvedcivost-bookerem-ovenceneho-romanu-pisen-proroka-se-nadobro-ztratila-v-prekladu-rMZm1 ještě leccos oslabilo ne úplně povedeným překladem). Booker Prize 2023, silný titul.

Já to četl jako uzavřený román, a ejhle, on je to poslední díl trilogie. Ani mi to nepřišlo. Tak to asi nemá moc cenu psát koment, dám si ještě dva předchozí díly, z nichž jeden jsem už kdysi četl. Jen pár postřehů… Gibson píše skvěle, byť silně postmoderně, takže to nemusí sedět všem. Už název – nechápu, co má kniha společného se sedmdesátkovým táhlým až feťáckým songem od Velvet Underground? Kapitoly jsou klipovité, ale v každé je nějaké moudro, často v kontrastu či naopak v synergii jejího názvu s jejím dějem. Dekonstruuje vztahy a společnost, ale když dojde na dřeň, tak je vlastně tradicionalista až romantik (Rydell a Chevette, Fontaine a Silencio atd.). Trpí simmonsovským komplexem – nastudoval jsem, tak musím prodat. Možná zbytečně exhibuje např. ohledně hodinek. Také postavy jsou v příběhu často jen proto, aby mohli ukázat, jak fajně je umí na malém prostoru napsat, než proto, aby měly smysl. Ale je to fajn čtení, to zase jo. Potěšil úplný konec, vlastně epilog, v jedné krátké kapitole. Tak k tomuto se vše sbíhalo. Toto je jeden z produktů toho, čemu chtěl Harwood zabránit, byť nevěděl, čemu vlastně brání. Kdekdo se s koncem maže a neumí je, Billovi na něj stačí 2 stránky.

Kniha navazující na Dunu a odehrávající se z velké částí mezi prvním a druhým dílem. K tomu flashbacky před události Duny (flashbacky vlastně dějově navazují na Předehry k Duně). Tento guláš tím pádem míchá postavy samotného Franka Herberta a jeho dvou nástupců. A mě to vlastně nijak neuráží. Některé věci si už autoři ohýbají víc než je zdrávo (Letova druhá svatba, Paulovy výlety mimo planetu), takže jedincům uctívající pana Herberta a mající slabší srdce to nedoporučuju číst. Ostatním kdo mají rádi svět Duny s klidným svědomím doporučuji. Jediné, co se autorům moc nepodařilo je Paulův přerod ze sympatického hrdiny z prvního dílu do brutálního imperátora. Pořád to tu skáče z jedné polohy do druhé, ale nějaký plynulý přechod zde nevidím.

Přiznám se, že na mě toho sexuálního násilí bylo příliš. Čte se to dobře, kladní hrdinové jsou sympatičtí a záporáci zajímavě vyšinutí, nicméně prostě je to na můj vkus zbytečně brutální. Je to ostatně trochu rozpor, když něco na úrovni příběhu označíme za zlé a zvrácené, ale na úrovni textu tomu věnujeme nemálo stran podrobných a živých popisů.

Ale jo, nakonec to šlo. Po té, co u mě tak úplně Hardware neprošel zkouškou času, jsem měl z pokračování obavy, naštěstí nebyly na místě. A to nejen proto, že pokračovaní je to tak volné, že volnější snad ani být nemůže (původně naprosto samostatný román lehounce upraven z marketingových důvodů). Vcelku svižný příběh klonu vojáka jménem Stewart plynule odsýpá, dočkáme se i nějaké té detektivní zápletky, byť poměrně prosté. Žádný zázrak, který by člověka posadil na zadek, slušnou porci zábavy ale milovník SF dostane.

Velmi vyvedená holmesovská detektivka v kulisách prapodivného fantasy světa připomínajícího starou Čínu. Žádná magie, ale extrémně rozvinuté biotechnologie (které ale působí opět trochu jako čínská medicína). Takže Watson má díky biotechnologiím eidetickou paměť a vražda proběhne tak, že oběti z hrudi explozivně vyroste strom. Velká Detektivka je – no popíšu to tak, že kdyby to někdo zpracoval filmově, tak by ideální představitelkou byla Tilda Swinton.

Vražda je příjemně zamotaná, zasahující do politiky impéria i do malých osudů. Hlavní hrdina je trochu upozaděný, ale to dle mého názoru do žánru patří. Bennett tohle umí, spřádat příběh. Neumí moc vztahy, ale ty tu nehrají roli. Za mě jednoznačně nejlepší kniha za dlouhou dobu.

(čteno v angličtině)

Kniha působí jako pocta naivní doobrodružné meziválečné fantastice, obvykle publikované pod „englickými“ pseudonymy. Nicméně jsou tu eklekticky zapleteny i motivy z Vernovek, pirátských románů a dokonce i Danielly Steelové. Nicméně zábavné a čtivé; jenže na konci přijde místo pointy cliffhanger… Takže o něj hvězdička dolů.

Mám případy Martina Anděla velmi rád, proto jsem nezaváhal ani na okamžik, když se ke mě dostal tento ebook nových povídek. Bohužel do kánonu mají povídky velmi daleko! Tam, kde se Součkovi daří vložit do postav mnoho zajímavých povahových vlastností, jsou Jandourkovy postavy ploché a zcela bez života. Můžeme rovnou zapomenout na třetí a čtvrtý román s postavou archeoložky dr. Barbary Medunové, o těch nenajdeme ani nejmenší zmínky. Také velezajímavá postava Martina Anděla je zde omezena na chrlení encyklopedických údajů a arogantních urážek svého obětavého pomocníka redaktora Karlíčka.

Povrchní znalost kompletního kánonu autora několikrát dožene téměř v každé povídce. Po Případu jantarové komnaty by se redaktor už neměl ničemu divit, létajícímu talíři a mimozemšťanům asi nejméně ze všeho. Navíc v téže knize Souček výslovně říká, že redaktor Karlíček objevil také Bratry Černé planety a napsal o nich knihu. Jedna z povídek se věnuje UFO (Bubáci) a další tunguzkému meteoritu (Oříšek) – zde nutno říct, že obě povídky jsou vynikající.

Přiznám se, je to má první conanovka a kdybych na ní nenarazil v knihobudce, asi bych nikdy žádného conana nepřečetl. K dějí asi tolik: Conan uvažuje na můj vkus barbara až moc civilizovaně, ve filmech na mě působil barbarštěji. Příběh obsahuje dva velmi předvidatelné zvraty děje. Abych nebyl jen zlý, příběh dobře odsípá a je tam krásná dedukce tajemství jednoho hlavního záporáka. Žádné hluboké myšlenky v knize nehledejte, je to zkrátka odpočinkové čtivo. Přesto myslím, že jako rychlé čtení už conanovkám odzvonilo anahradili kulhánkoviny, nebo třeba jfk. Nicméně jsem ještě jednoho barbara zchramstl, ale oněm zase časem příště. Tak a teď víte, co jsem ulovil v knihobudce. :)

Zajímavá kniha s celkem překvapivou pointou, hodně pesimistická v pohledu na lidskou přirozenost. Jen to násilí, zejména sexuální, je na můj vkus až příliš explicitní. Ruší i řada logických děr v příběhu.

Nečekaně příjemné překvapení. Tremblaye mám od Hlavy plné přízraků na vzdálenějším radaru, vydání této knihy mi ale úplně uniklo, až před nedávnem jsem o něj zakopl ve slevové nabídce Dobrovského. Očekávání spíše nižší, nicméně nakonec jsem se dočkal výborného románu. Má spokojenost pramení především z jisté čtenářské okoralosti – po té spoustě let už znám hororové postupy a motivy dopředu i pozpátku, ono jich ostatně popravdě zas tolik není. Proto mě vždy zaujme, když s nimi někdo dokáže pracovat v nečekaném gardu. To se přesně daří na stránkách této knihy Tremblayovi, když de facto standardní upírský příběh celou dobu cíleně podkopává a znejisťuje, čtenář tak skutečně až do samotného konce neví, na čem vlastně je. Takové hry jako je nespolehlivé vypravěčství a relativizace vyprávěného mě baví a když se podaří zručně napsat, což je tento případ, tak je vyhráno.

Naprosto famózně napasaná kniha. Po dlouhé době jsem fakt cítil strach a nejistotu. Děj ubíhal jakoby v surrealistickém snu zkombinovaném s realitou.
Možný spoiler: Každá z postav tam má své temné tajemství,spáchala zlý skutek a dostihla ji spravedlnost. Přesně ve významu tarotové karty „Spravedlnost“ – Co jsi zasel, to sklidíš. Oproti tomuhle se mi Lovecraftovy horrory zdají úsměvné i když je mám moc rád. Vycházejí z naší historie a staly se. Šumavská krajina nezapomíná.

Četl jsem po cca 20 letech a tentokrát v angličtině. Z prvního čtení jsem si toho už moc nepamatoval. Překvapilo mě, že je hned v úvodu přeskočeno celé dobrodružství hledání kladiva Thorbardinu. Celkově se v ději hodně přeskakuje (viz získání Dragon orbu – v češtině myslím nějaké Jablko – v Icewall Castle) a nevím zda už tehdy měli autoři v plánu všechno popsat v dodatečných knihách. Ale i díky těmto skokům byla kniha napínavá a plná zvratů (na poměry černo-bílé klasické fantasy). Takže já jsem spokojený.

Horor ze šumavského prostředí byl fakt Phobos a Deimos. Před časem jsem se toulal v okolí říčky Křemelná. Kdybysemtoten­krátčetltakby­semtamnechodil. Po přečtení mě zůstalo triko propíchané zježenými chlupy. To triko si založím do knihovny místo knihy, byla totiž půjčená. :-))

Kmínkův absurdní humor není vždy úplně moje krevní skupina, ale tady jsem se několikrát opravdu pobavil. Ústřední série povídek je dokonalou satirou na úředního šimla, ale do jisté míry i na korporátní kulturu, a No jo je mrazivým čtením pro každého od 60 výše.

To by v tom byl čert, aby se člověku po 10 dílech válčení některé věci nerozležely v hlavě! Příjemný, v emocích hlavního hrdiny pečlivě zavinutý příběh. Trocha nostalgie prošpikovaná kousíčky bláznivé akce a humoru. Servírovat jedině se sklenkou dobrého vína! Starobrno nebrat ;-)

Ja mám normálne pocit, že táto kniha je nadčasová a prostredníctvom zopár metafor a alegórií ukazuje budúcnosť druhu homo sapiens. Ten má svoj vrchol za sebou a momentálne sme svedkami jeho postupného úpadku. Možno nie o pár storočí, ale raz klesneme pod úroveň opíc. Súčasná politická scéna nám už dnes ponúka jasné dôkazy, že niektorí sa k tomuto bodu blížia oveľa rýchlejšie.

Mám rád históriu a mám rád sci-fi, čiže alternatívna história je pre mňa ideálna. Ale táto kniha je jej zlým príkladom, alternatívna história totiž neznamená, že sa môžu naplácať všetky nápady bez akejkoľvek vnútornej logiky. O tom ani nehovoriac, že si autor predstavuje odboj a konšpiráciu ako „Hurvínek válku“.

První 2/3 knihy se mi moc líbily. Williams přivedl do literárního světa archetypálního hrdinu. Úplně jsem cítil, jak se rodí nový Edmond Dantès nebo Old Shatterhand. Svět dával smysl, i když jej odhaloval po kapkách a u některých méně důležitých prvků mne nechal tápat hodně dlouho (smysl pašování, Wízl, pancéřáci a šíbráci, jak Orbitalové ovládají Zemi, atp.). Bylo to přiměřeně akční a jen mírně drsné. Vlastně to ani nebyl moc cyberpunk, spíš ne zrovna příjemný svět budoucnosti. Ano, jsou lidé, co mají implantáty a neurofaxem řídí cokoliv, od stíhačky přes auto až po koloběžku, ale to bylo jen tak, aby se neřeklo. Paradoxně koncem knihy, když autor zaplul mnohem více do cyberpunkových vod, se začaly ukazovat trhliny v logice příběhu, násilnosti na něm i na postavách (nedostatečně prokreslená a vysvětlená zrada jedné z důležitých postav) – a mně kniha pustila. Konec jsem dočítal tak nějak bez šťávy, i když byl plný děje. Nemohu říct, že by za to mohla jen kniha, možná spíš já sám. Pořád jde ale o chytrou a v některých aspektech mistrně napsanou knihu. Autor umí klást slova umně za sebe, trousí trefná přirovnání a místy až básnické obraty. Jeho vymyšlený slovník zní sice počeštěně trochu směšně, ale zvyknete si a nakonec vlastně oceníte, že si s tím dal překladatel tu práci. Hodně dobrá kniha, která ani moc nezestárla, jen ztratila na naléhavosti. Ani té chudoby a špíny v ní není víc než v našem světě. Naopak mi přišlo, že se lidé mají docela dobře, pokud chtějí. A nesvoboda, o které se tam píše, je v porovnání s tou současnou, alespoň v celosvětovém měřítku, až směšná. Četl jsem původní vydání od AFSF.

Zručně napsané, místy i docela vtipné, ale bohužel zahlcené komunistickou propagandou.

Kniha, která se dá číst snad na deset způsobů. Jako výpověď o pomalém upadání do schizofrenie. Jako bolestivá zpověď oportunistického antihrdiny. Jako svébytný filosofický traktát i jako alegorie hroutícího se totalitního režimu. No a taky jako sci-fi ze světa na pokraji apokalypsy. A ve všech těchto variantách je ohromující, nesmírně inteligentní a intelektuální, ovšem bez jalového, pozérského inťošství.

Méďa to opět dokázal. Přikoval mě ke stránkám. Sice použil poněkud slabší hřeby než u Darwinových dětí, ale povedlo se mu to. A to byla první polovina dost nudná. Navíc ze mě, spolu s překladatelkou paní Rečkovou, udělal korunovaného vola, jak vysvětlím níže.
Pomalu a jakoby zbytečně se v první polovině skrze dospívání hlavní hrdinky dozvídáme o Marsu a jeho osídlení, minulosti jeho biosféry, struktuře společnosti, politice jeho, Země i Měsíce. Mezi řádky také o vědě a jejím směřování k významné změně paradigmatu. Bear umí predikovat jako málokdo. V 23. století má uvěřitelné AI (byť jim tak neříká), má zde Zemi a její módní vlny a sílu jejího vlivu na celou Sluneční soustavu, má zde relativně uvěřitelný posun společnosti a její odlišnost třeba od marťanské, má zde „věčný“ život za přesných podmínek. Vše je živoucí a uvěřitelné a hrne se to k našlapané druhé polovině, o které nechci nic prozrazovat, kromě jedné věci, kterou ale nečtěte, pokud chcete ke knize přistupovat jako k nepopsanému listu. Tak tedy: zapomněl jsem, jak se kniha jmenuje v originále a nečetl anotaci, komenty, zkrátka nic. Paní Rečková na mne ušila skvělý fígl, že změnila, zakamuflovala překlad tak, aby sice nepozbyl smyslu, ale aby jej natolik zamlžil, že mne to netrklo. A když mne asi ve dvou třetinách knihy napadlo, že ti čímani Mars přesunou, tak jsem si myslel, kdo ví, jakou Ameriku jsem neobjevil. Inu, neobjevil. Ale bavilo mě to moc. Takže – díky vám oběma!

Povinnost pro všechny opravdové scifisty a ty (přiměřeně) hard obzvláště. Půl Siria ubírám za přece jen až moc rozvleklou a lehce nudnou první polovinu a za snad až moc politiky. A za obálku, která mi přijde silně mimo. Ale to jsou jen malé vady na kráse skvělé knihy, která přinesla autorskou bravuru, přesvědčivou orientaci ve vědě jak humanitní, tak přírodovědné, letmo roztroušené suverénní střípky z astronomie a skvělou ukázku prognostiky. A také princip Temného lesa do českých luhů a hájů dávno před Liou Cch‘-Sinem. Smekám.

Knihy zo sveta Polity Universe čítam už pomaly 20 rokov. Zažil som s nimi veľa zábavy, neskôr som ich interne zaradil do kolonky guilty pleasure, keďže mi bolo jasné, že kvalita často kolísala – taký novodobý zábavný pulp. Pri Temnej inteligencii som už značne škrípal zubami ako autor nezvládal podať text aspoň trochu uveriteľne. Od vtedy ubehol nejaký ten rok, stlmil som vášne, a pri uvažovaní čo ľahkého si dať na čítanie zo starých restov ma napadol Asher. A rovno tri knihy zo série Vzestup Džainů. Od vtedy ani nič nového v češtine nevyšlo a podľa mňa to Polaris s Asherom už rovno zabalil.

Prvý diel je vo vnútornej chronológii niekde za Temnou inteligenciou, cca tristo rokov pred udalosťami z knihy Sťahovač. Letmo sa v knihe spomínajú aj predošlé udalosti z minulých dielov, vrátane Cormacka ako zatočil zo Zemskou centrálou, Penny Royal, Pradorov a podobne. Ožívajú tu opäť niektoré postavy ako Orlandine, Drak a možno pár zabijackých robotov (už si nepamätám ich mená z minulých dielov). Dejovo sa to točí okolo akrečného disku, ktorý je doslova nabitý džainovskými uzlinami. Ich únik von by bol pre civilizácie v známom vesmíre existenčnou hrozbou. Preto Zemská centrála poverila humaina Orlandine strážením tohto disku. Zbraňový arzenál, ktorý má na povel je obrovský a na prvý pohľad dostatočný, ale Drak šípi začínajúce problémy a začne konať – typicky nepredvídateľným spôsobom.

Samozrejme Asher do románu vtesnal aj ďalšie dejové linky a postavy, medzi ktorými pravidelne strieda a už po pár desiatkoch strán začne prituhovať a zbraňové systémy rôzneho druhu sú prebudené k životu. Celé to drží bezproblémovo pohromade, postavy sú na pulp dobre vykreslené, jedine Anděl bol svojou schizofréniou dosť otravný, ale to sa udalosťami v druhej časti knihy upraví. Takže celkovo spokojnosť, o dosť lepšie ako knihy s Penny Royal. Treba rátať s čítaním ešte dvoch dielov, dej končí prípravou hlavných aktérov na ďalšie monštruózne bitky. Sem tam som mal pocit, že preklad by potreboval revíziu. Ono preložiť to tsunami pseudovedeckej hantýrky v nahustenom texte s množstvom postáv asi dalo zabrať.

„Když se nad nimi zamyslíme, je Starý Egypt daleko zvláštnější, než civilizace rozumných osminožců z Alfy Centauri.“
Předmluva mě navnadila zajímavým náhledem na historii, jenže to byl ve finále poslední pozitivní dojem, který jsem z knihy získal. Opomenu teď množství chyb, které jdou na vrub redakci – ta kniha je dělaná na koleně a podle toho zkrátka tak vypadá. Leč ani obsah mě ve finále ničím nedostal do kolen. Hrdina se náhle dostane do starého Egypta a obeznamuje se s jeho krásami i nešvary a… a to je asi tak vše, co lze k osnově říct. Jistě, dojde na nějaké ty intriky, dokonce i bitevní vřavu, ovšem všechno je pouhé shrnutí historických faktů, aniž by protagonista něco zásadněji ovlivňoval nebo měnil. Přitom jde o hotového Všeználka, Ferdu Mravence a Conana v jednom. Nejvíc mě však zamrzelo, jak je vyprávění dějové úmorné, uteče sto stran a zápletka pořád nikde, hrdina se pouze rozhlíží, seznamuje a sbližuje. A nic vysloveně překvapivého se o Egyptě člověk nakonec ani nedočte.

Případ mrtvého čarodeje je drobná knižka s krátkym detektívnym príbehom odohrávajúcim sa v malej dedinka Mizerná Lhota, podledným útočiskom pre dobrodruhov vydávajúcich sa na výpravu. Mohol by to byt zaujímavý príbeh, keby na sto percent využil ten svet – možno paródia na hry na hrdinov, možno verný žánru, možno thriller. Autorka ale šla vlastnou cestou CSI: Mizerná Lhota, takže celý príbeh pripomína len epizódu z nie príliš originálneho seriálu. Logika sveta moc nefunguje a rozhodne nevyužíva potenciál, písanie je rozvláčne a dej je plný klišé, humor? Humor žiaden. Nie je to vyložene zlá kniha, len žiaľ nie je skvelá, je to také ćítanie na pokojné nedeľné popoludnie, keď nič iné nemáte na práci a dobré knihy ste už prečítali.