LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Silný příběh, na Kinga nečekaně úderný závěr, být to román, tak patří určitě k tomu lepšímu v mistrově bibliografii, zejména ve srovnání s kvalitou tvorby posledních let. Jenže není, je to scénář. Když jsem to zjistil, tak mě to nijak zvlášť nerozhodilo, scénáře divadelních her jsem hlavně v dávnější mkinulosti občas četl a bez nějaké újmy na čtenářském zážitku. Jenže tohle je scénář filmový a rychle jsem poznal, že tady to tak komfortní tedy nebude. Neustálé pokyny režisérovi a kameře, někdy až nepřehledná změť postav psaných v textu důsledně velkými písmeny, číslování exteriér / interiér…tohle je bych řekl opravdu jen pro skalní Kingovi fanoušky. Za takového já se stále ještě považuju, takže potud OK, ale jinak zbývá jen povzdech – kdyby to tak byl román.

Tak to vydali :-) jupí. Přece jen v češtině je to větší komfort. Po trojce strávené ve velkoměstě vyráží Max na další výpravu jako člen princovy družiny Co by to bylo za fantasy, aby tam nebyl drsný sever tak trochu inspirovaný vikingy. A ono to funguje. Turnaj o ruku princezny severu je rámec ve kterém se odehrává krom soubojů mezi šampiony i boj o moc mezi severskými vládci, a politika mezi vestonskými šlechtici. Ano hodně politiky, ale je docela dobře podaná. Max jde samozřejmě od úspěchu k úspěchu, ale zase je fakt, že chodí do akcí, kde má šanci uspět, vybírá si dobré lidi a má své exotické výhody. A pořád se vylepšuje- je to přece progression fantasy. V rámci série stabilní úroveň.

Přehlídka naprosté inkompetence všech kladných aktérů. Všichni jsou v lepším případě nerdi, v horším prostě idioti. Jistě je to autorský záměr, ať už triviální – aby se děj mohl posouvat – nebo vypočítaný – protože tohle je důsledek přílišné civilizovanosti a tolerance, takže možná jde ze strany autora o společenskou kritiku. Ale štvalo mě to velice velmi. Takže bohuzel, děj jsem si neužil.

Kniha je plná absurdního humoru a jako taková je výborná, ovšem hodnocení povídky Kvadratický Morous nikoli jako povídky odpovídající stylu knihy knihu, ale jako SF, je nemožné, či spíše absurdní.

Nevím. Romantasy na hraně s gay pornem na půdorysu vlastně celkem zajímavého světa plného intrik. A teda harémových otroků pro potěšení a v zásadě výhradně homosexuálních vztahů. V dětství patrně zneužívaný princ (ten oblečený) dostane na hraní zdánlivě mrtvého prince, který byl do otroctví prodán inkognito z jiné, v minulosti nepřátelské země (ten nahatý). A postupně mezi nimi vzniká cosi na ose mezi respektem, vzájemným porozuměním a Stockholmským syndromem. Kniha je krátká a dějově dost banální, ale to se asi od těchto knih očekává, jenom jak je to gay a ne pro náctileté heterosexuální dívky, tak na to člověk není tak zvyklý.

Lehká, místy až komediální záležitost, kde vám hrdinové opravdu přirostou k srdci. Vlastně je to až taková naivní blbina z žánru YA, ale tak dobře napsaná, že jsem si užíval doslova každou stranu a nemohl se od knihy odtrhnout. Děj je někdy dost dramatický, ale vše je popsáno tak lehkým perem, že se o hrdiny nikdy opravu nebojíte, jen s nimi jedete divokou jízdu. A pokud neznáte, tak se během čtení naučíte něco ze slovníku Gen Z.

„Pozdravil nás mávnutím ruky, představil jsem mu Rose a pak jsme se rozvalili na zem a chillovali.“

„Celý ty dvě hoďky jsem si hrál s kočkama a felil s vojákama z jednotky.“

Mám z toho trochu rozporuplné pocity. Jako detektivka je to zatím asi nejhorší díl (vrahova rozhodnutí mi nedávají smysl), jako dobrodružná kniha to naopak zraje a uzrává. Jako dobrodružná fantasy je to čím dál lepší v čím dál větším a životnějším světě. Ale pak najednou autorka vychrlí jméno typu rodiny O'Mezeneych a atmosféra je v háji. Nadsázka a lehké pero by stačily, netřeba prvoplánových hahamomentů.

Annu Cima som zaregistroval ako ilustrátorku Cabalovej knihy Satori v Trenčíne. Ocenenie Magnesia Litera, magický realizmus v Japonsku – znelo to lákavo. A zistil som, kde sa ten náš slovenský autor silno inšpiroval. Probudím se na Šibuji je však kvalitou minimálne o jeden level vyššie. Skvelé príbehy, jeden z skoro detektívny Prahy a jeden duchársky z Tokia, ktoré sa ku koncu perfektne spoja. Kto sa amatérsky zaujíma o Japonsko, nenásilnou formou sa veľa dozvie o japonskej literatúre, písme, zvyklostiach a tak podobne. Po pozretí pár rozhovorov s autorkou mám podozrenie, že hlavná hrdinka je jej alter ego. Skrátka tento román ma veľmi potešil a niekedy určite siahnem aj po inej knihe od Anny Cima.

Příjemná záležitost, Beagle ve své pohádkovější podobě. Přes vzhledem k zacílení pochopitelně černobílé charaktery je román velice chytlavý a čtenáři nezbývá, než si ho naplno užít. V jádru všeho Beagle nabízí příběh o mladých lidech, kteří hledají své místo v životě, respektive snaží se setřást okovy své předurčenosti a vzít osud do vlastních rukou. Přes občasné, někdy až nepatřičné záblesky humoru prosvítá melancholie a ne až tak veselý svět, ve kterém hrdinové musí žít. Spokojenost.

Oproti novele Jar v Jekaterinburgu je tu sci-fi prítomná v oveľa menšej miere, prím tu hrá magický realizmus. Zrejme výrazné autobiografické prvky sú tu zmiešané so snovým svetom, kde je Trenčín obrovské veľkomesto s množstvom mrakodrapov medzi ktorými je učupená aj stará časť mesta. Riešia sa tu najmä vzťahové hypotetické linky, ktoré autor obratne slučkou vracia späť do minulosti/prí­tomnosti. Nebavilo ma to až do tej miery ako druhý diel, ale nemôžem tomu uprieť svojské čaro. Ilustrácie robila iná známa autorka magického realizmu Anna Cima, ktorej knihy si zrejme tiež zaobstarám.

Naprosté nadšení!! Styl Clarkeové mi prostě sedne, potvrdilo se to jak v Jonathanu Strangeovi a povídkách z téhož světa, i teď v Piranesim. Je tam snová melancholie a čisté dobro, tajemství, napětí a stejně tak intriky a zločin. Vše je umně namícháno na pár stranách, až mi bylo líto, že se s Piranesim musím tak brzy rozloučit. Umím si představit, že to nebude čtení pro každého, ale za mě jednoznačně TOP!

A ještě možná rada, která ale vlastně platí u všech knížek: nic si o knize dopředu nezjišťujte, čím míň toho budete vědět, tím víc si to užijete.

S Urbanem si úplně nerozumím. Už někdy dřív jsem zkoušela číst Hastrmana a štvalo mě, že ač je vyprávěný v první osobě, vypravěč nás vůbec nepustí do hlavy, nenaznačí své motivace, jen věcně popisuje, co dělá. Hlavní postava Sedmikostelí je aspoň v tomhle sdílnější; s Hastrmanem mají ale společné jakési pohrdání lidmi, které si mě na svou stranu taky zrovna nezískalo.

Tentokrát jsem dokázala tohle všechno hodit za hlavu a text jako vnější pozorovatel přijmout takový, jaký je. Oceňuju, že autor má titulní kostely a související historii zjevně nastudované a dokázal je doprovodit příběhem. Oceňuju pěkný jazyk a podněty k zamyšlení, i když s některými vývody úplně nesouhlasím. A ten závěr mi přišel trochu legrační, vůbec nevěřím, že by něco podobného mohlo vydržet déle než několikaletý experiment.

Je otázka, zda kniha patří do fantastiky. Pokud doktor odebraným spermatem oběšence (neoživeného chemicky) oplodnil ženu, pak jde o standardní umělé oplodnění. Pokud nějakým způsobem zasahoval do průběhu těhotenství, pak není divu, že se narodily postižené děti (příšery). Bral bych to jako horor, ale bez fantastiky.

Duna je jako historická kniha psaná v budoucnosti. Úvodníky ke kapitolám – citace z literárních děl – navozují pocit, že autor přesně ví kam bude příběh pokračovat a umí z nadhledu budoucnosti hodnotit postavy, jejich činy a motivace. Skoro bych řekl, že to ví spíš příběh sám než autor.

Doplňovat cokoliv k předchozím komentářům nemá smysl, tak jen krátké osobní vzpomínky. Dunu jsem četl jako teenager a hodně mne oslovila. Paula jsem vnímal jako odvážného hrdinu, který přes překážky osudu jde za tím, co mu patří, na co má nárok. Zároveň jsem vnímal silně její ekologické poselství, že i největší poušť má naději. Nyní, když jsem si po mnoha letech poslechl audioknihu, abych si tak nějak doplnil Villneuvův spektákl (zatím jsem viděl jen jedničku a dám si to celé znovu až bude trojka, plus si samozřejmě pustím znovu i „Lynchovu“ verzi), oprášil pískem zapadlou klasiku a prubnul, jak si bude stát v mých dospělých očích. A obstála. Hodně jinak než v mládí, ale obstála na výbornou. Ano, je v ní snad až moc mysticismu a Paul se hodně zaobírá svým vnitřním pohledem. Ano, je v ní snad až moc náboženské naivity Fremenů a až moc bezpodmínečné náklonnosti „poddaných“ ke svým pánům. Ale pořád je to kniha, která má i přes propast desetiletí hodně co říci a v tom, co říká, je v nejvyšší míře pravdivá a přesvědčivá, aniž by ztratila přitažlivost a čtivost.

Milostné vyznání světu filmu a starého Hollywoodu s jeho stašidelnými příběhy, zabalené v temné detektivce. Bavilo mě to víc než předchozí díl v sérii, i když z čistě hlediska detektivního žánru by se samozřejmě nějaké ty lapsy a nejasnosti našly. Bradbury si ovšem nehraje na žádnou Agathu Christie, místo vykalkulované zápletky opět nabízí svou porci poezie, nostalgie a lásky.

Jaký je rozdíl mezi něčím, co neexistuje, a něčím, na co všichni zapomněli? Perfektní kniha se svižným dějem, kde se mísí sci-fi, akce, chvílemi až skoro hororová, s hlubokou filozofií. Jak uskutečnit plán, o kterém nemůžu vědět, že ho uskutečňuju, protože kdybych to věděl, tak by selhal?

Kniha na mne působila jako slepenec fantastických (příběh pana Ledru) a hororových (příběh na šibenici) příběhu spojených omáčkou popisující jak boje vojsk, tak pokusy osob stíhaných revoluci do zahraničí. Navíc autor vykrádá sám sebe – viz povídka Hlava popravené;

Nesourodá kniha obsahující už vydaný titul – autor vykrádá sám sebe. První část (příběh Nodiera) přeskakuje od jednoho motivu k druhému – Nodier je vědec, biolog, který učinil významný objev, vzápětí se stane biblomanem a špičkovým znalcem starých knih.

Potom, co jsem od nej zkusil nejakou kulhankovinu kdysi, tak tohle bylo o dost lepsi a vcelku i bavilo, asi ta originalita trosku chybela u nekterych postav, ja naprimo poznal jen Drusse, nastesti Berserk neznam, tak to mi nevadilo, nevadi mi to asi tolik ta inspirace, kdyz si to autor posklada do noveho pribehu a tohle bylo ctive. Jen teda zaverecny zvrat nic moc, bylo mi to jasny od zacatku, i kdyz se to autor snazil divne zamaskovat, nedavalo mi to smysl, ale znova to procitat nebudu.

Trvalo pár rokov pokým som z poličky neprečítaných kníh zobral do ruky tento román. Tušil som, že to nemá úplne prvoplánový dej a že je určite nevhodný na čítanie po častiach. Nejako tak o aj bolo – román som čítal aspoň po piatich kapitolách aby som sa opäť nemusel nalaďovať na nevšedne košato vyrozprávaný príbeh.

Hlavný hrdina Wardlin sa dostáva do väzenia za zabitie. Tvrdé prostredie a osamelosť je ideálnym katalyzátorom na sebereflexiu a rôznych myšlienkových experimentov. Neumelé básnické nadanie sa napokon ukáže ako zvláštny zdroj ovplyvňovania budúcej reality a aj vďaka tomu sa korešpondenčne zoznamuje s Theresou. Podmienečne ho prepustia a začína nový život, ktorý sa po knižnom vydaní jeho príručky uberá nečakanými smermi…

Dej možno znie jednoducho, ale autor si dal záležať na perfektnom vykreslení postáv, do hĺbky idúcich myšlienkach hlavnej postavy a skvelých dialógoch. Žánrovo je to mix všetkého možného s jemnou príchuťou fantastiky a filozofie s viacerými zmenami tempa. Niekedy sa nedeje prakticky nič, niekedy to má vtipné pasáže a niekedy dej poskočí do rýchleho deja. Prekvapivo to ale drží pohromade a myslím, že Bižutérnemu Ježišovi budete až do konca držať palce.

Těch 30% je výhradně za ilustrace a celkovou grafickou úpravu.

Ideální je přečíst knihu dvakrát nebo raději třikrát. Abyste na ní nezapomněli. Bo, zapomínání je to oč tu běží a každého to může potkat, dříve či později. Autor si pohrává s každým, s čtenářem a hrdiny a různými postavičkami. Kdokoliv může skončit v zapomnění a v nekonečné nicotě, ha ha ha. Jedna z top knih tohoto roku.

Osadčuk zkušeně mění prostředí i tempo. Takže se to opět čte samo. Hlavní hrdina konečně navštíví hlavní město a začíná se seznamovat se „svou“ rodinou. Síť vztahů a intrik a její aktéři jsou docela hezky vykreslení, i když je tady pár postav které jsou až příliš karikatury i na tuhle literaturu. A využívání soubojů a to jak překvapí už začíná být trochu ohrané ale jinak díl věci posunul a dal spoustu nových informací. Samozřejmě z podstaty žánru hlavní hrdina buduje své schopnosti, bohatství i postavení. Bohužel česká mutace asi pokračovat nebude tak nezbývá než pokračovat v angličtině :-/

Tahle kniha se mi trefila do vkusu jako v poslední době máloco. Užíval jsem si každou stránku. Bylo tam od všeho tak akorát: politika, historie, magie, akce, intriky, stavění lodí. Hlavní hrdina a většina postav opravdu sympatická. Postavy se i celkem dobře vyvíjely, od rozpustilých mladíků až po opravdové státníky. A navrch ještě spousta zábavných popkulturních odkazů. Za mě plný počet bodů!

Idle a Majkl pozor! Pro idle je tu positivní vyznění a hlavnímu hrdinovy táhne na 300, takže se s ním Majkl snáze identifikuje. :-P

Perfektní kniha, která mne vtáhla a skvěle mi sedla do nálady. Je tu sice takové to spisovatelské machrování, např. lehce bondovské snobství ohledně značek whisky, cigaret a prostě bohatá hoch společnost, kde se problémy třetího světa řešit asi nebudou, ale je to napsáno jistou rukou a s autorskou suverenitou, která mne vždy potěší. Svět vlkodlaků a organizace jim nepřátelské je vykreslen sice v duchu thrillerů, čili ne zcela realisticky, ale v rámci možností uvěřitelně. Postavy jsou samozřejmě také thrillerové, čili podané dost škatulkujícím způsobem (věrný a milující stárnoucí přítel, luxusní děvky, drsní lovci, hustokrutí …, no však uvidíte sami). Ale není to nic, co by mne štvalo. K žánru to patří. Dialogy jsou super, to mne vždy potěší. Sem tam se mihne i zajímavá a uvěřitelná informace z našeho reálného světa jako takový háček na čtenáře. Zakončení je uspokojivé a to, že nevyšly další díly, mne nijak nemrzí. Jen pozor. Ať nečte nikdo, kdo nesnese trochu té krutosti, občas nějaké fujky slovíčko a místy poměrně silný erotický odér. Jedná se přece o vlkodlaky, ne o poníky, tak se s tím smiřte.

Magický realismus, pro mě lehounké zklamání. Hlavně proto, že jsem díky úvodní dedikaci očekával noir detektivku, dostal jsem ale něco trochu jiného. Fantaskní příběh, i přes typickou Bradburyho poetiku tentokrát drží pohromadě o trochu méně, než by dle mého měl. Nicméně stále kvalitní čtení a rád bych navázal volným pokračováním – tak se jen rozhodnout, zda čekat na Knihu Zlín, která předpokládám bude v sérii pokračovat, nebo se vydat do knihobotu.

Vynikající zakončení trilogie. Doporučuju všem!

Těžko zabitelný středoškolský učitel, který je jen tak mimochodem solidní prepper a bojovými schopnostmi něco mezi Rambem a Chuckem Norrisem, bojuje proti démonickému politikovi.

Příjemná žánrovka, jak ji máme rádi (žánrový muž nenávidí násilí, ale když jde o to, ochránit či pomstít bližní, ideálně ženy a děti – v Americe prý může být i pes – dokáže vymlátit polovinu Frýdku-Místku).

Jediné, co trochu kazí zážitek, je na můj vkus příliš velké množství překlepů a rozličných vyšinutí z vazby.

A samozřejmě ačkoli je příběh vcelku uspokojivě uzavřený, má (jak jsme to zažili už u Veterána) chuť epizody seriálu. Který budu rád sledovat dál.

Kniha má dobrý spád a dokáže udržet pozornost, takže se čte poměrně svižně. Bohužel se v příběhu objevuje několik nelogičností, které postupně narušují celkový dojem.

Poněkud rozpačitě na mě působilo také vykreslení korporace a především její ředitelky. Některé její rozhodnutí a chování působí spíše trapně až komicky než jako jednání skutečně mocné a profesionální společnosti. Závěr je sice otevřený, ale bohužel nepůsobí příliš působivě ani jako dobře připravený prostor pro pokračování. Celkově tedy hodnotím knihu jako lehce nadprůměrnou, především díky tempu a čtivosti, ale její nedostatky jí podle mě brání v lepším hodnocení.

Nedokázal jsem dočíst, váhal jsem 10% a brakem.

Ještě nemám dotčeno, ale je to inteligentní space opera, která si zahrává s velmi pozoruhodnou myšlenkou, jak osídlit celou galaxii. Nereálné, ale zajímavé.

Dočteno jen stěží a z povinnosti, ke konci už spíše rychločtením. Nové macguffiny nedávají valný smysl, jsou nahodilé, hrdinové je řeší zcela zázračně (či lineárně) a bohužel i samy o sobě jsou zcela nezajímavé (pokud nejste extrémní fanoušci Johna Hughese nebo Prince, hádám).

Hrdinové i celý svět navíc hrozně zhořknuli. Z dobromyslného podivína Hallidaye se stává noční můra všech progresivistů. Z outsidera Parzivala miliardář s psychickou vyzrálostí Elona Muska. Zároveň je celý text otravně popisný a progresivně mentorský, aniž by ale vnitřně vykročil z magorných mantinelů efektivního altruismu sociopatických technobros.

Bohužel, tohle se velmi nepovedlo.

Za prvé, žhářka není horror. Je to temné, ale horor to není. Je to něco jako thriler a poměrně dobrý. Postavy jako vždy skvělé a příběh napínavý jak guma do trenek. 75%

Musela jsem tomu nechat velký časový odstup od přečtení, abych si vlastně uvědomila jak to na mě působylo bez přehnaných emocí. Bezesporu zaklínač, minulostí hlavní postavy i celým světem, ale to by mě ani tak nevadilo. Ze začátku to bylo celkem fajn, žádný terno, ale četlo se to dobře. Vtipné i trefné. Na konci mi ale přijde, že autorka prostě potřebovala nacpat teátrální, šokující a katastrofický konec aniž by ho domyslela do všech předchozích souvislostí. Pořád jsem přemýšlela, proč mi to přijde tak divné a dějově to, z mého pohledu, prostě není domyšlené. Podle konečného rozuzlení a odhalení, zkrátka ty situace ke kterým došlo, nedávají smysl. Prostě by se podle mě nestaly. Z toho důvodu dávám tak nízké hodnocení a snažila jsem se odpoutat od osobního zaujetí. Osobně se mi celá kniha naprosto znechutila po přečtení konce a bylo mi z ní špatně. Opravdu v dnešní době nepotřebuji číst takovéhle hrůzy a opravdu mě mrzí, že jsem ztratila několik drahocených hodin svého života čtením této knihy. Ale kdo milujete špatné konce a nepotřebujete nad tím moc přemýšlet, tak je to kniha pro Vás :).

Příliš roztahané, příliš předvídatelné. Zkrátit na povídku a bylo by to fajn.

téměř bezkonkurenčně jedna z nejhorších páralových SF, ale i děl obecně.

autor tu bezostyšně vykrádá sám sebe, využívá ty stejné popisy lidí a situací, ta stejná společenská klišé jako v dílech minulých a zpestřil to jen podivnou fantastickou premisou a imho hloupým příběhem.

nějací bohové ze stroje (emzáci, o kterých nic nevíme a nic se nedozvíme) obrátí „přirozený pořádek věcí“ a vytvoří tím základ fabulace. až se divím, že to není bible české manosféry (vlastně ani ne, oni nečtou). příběh sám jen autorovi umožňuje fortifikovat rodové stereotypy a nepřináší tak nic zajímavého. i taková premisa by mohla být zajímavá, ale autor šel tou nejsnadnější cestou. a ta vede do zapomnění.

matně jsem si ze staršího čtení pamatoval, že to bylo spíš neslané a nemastné, ale dnes už mě ani nedojímají ty scény návratu k „normálu“, které jsem kdysi považoval za vlastně výsledek boje proti totalitě, nechav se tak zblbnout. dnes tu totalitu vidím jinde a jinde vidím i těžiště popisovaného konfliktu. jj, stárnu :)

Hlavni problem knihy spociva v tom, co autor sam v predmluve zminuje jako jeji positivum, tj. ze jde o prvni dil jiz napsane hexalogie (tusim). Autorovi se bohuzel nedari vytvorit opravdove napeti, opravdovy pribeh a dejovy oblouk, spise vidime cast tapiserie. I tak je to velmi dobre, ale proste nezijeme ten pribeh s postavami, nybrz s autorem.

Velmi dobré. Ale musí se to číst bez přestávky, dokud si člověk pamatuje souvislosti. Je to tím, že kniha je rozsekaná na kapitoly odehrávající se jinde a jindy. Abych mohl přečíst třetí díl, musel jsem znovu přečíst první dva. Protože se dají očekávat další pokračování, obávám se, že skončím jako čtenář jedné serie.

Čteno po kouskách asi měsíc a půl. Dcery, kterým jsem to přinesl, to vzdaly na druhé stránce. Na ně je tam moc brutality – pitva, preparáty, příslib dalších řezů a pitev. Prostě nic pro ně. Pro mne sice celkem originální svět s ne úplně hloupou, i když zatím dost zjednodušenou koncepcí – náš normální současný svět, jenže prošpikovaný nepřirozenými, což vede k potírání lidem nebezpečných forem celosvětovou organizací MEPON a vyvolá poptávku po tělech a orgánech nepřirozených uspokojovanou černým trhem. Vztahy jsou dost chladné, což se není co divit, když nemálo postav jsou vlastně zrůdy. Až ke konci si autorka začíná splétat síť vztahů a některá vlákna v ní se mohou potenciálně citově zbarvit. Chování postav je přiměřeně racionální jak věku, tak stavu. Taktéž použití speciálních fičur je konzistentní a rozumné. V tom před mladou autorkou (a její redakcí) smekám. Jazyk a myšlení jsou samozřejmě YA, takže staromilci ruce pryč. Já měl co dělat to dočíst. Moc mě to nebralo a všechno mi bylo jedno. Ale nemohu říct, že by šlo o špatnou knihu, až na jednu věc – a tou jsou první 3 strany. Nejen že odradily obsahem mé dcery i manželku, ale málem odradily formou i mne. Tak moc jsem se nad knihou nevztekal už dlouho. Pak se to asi zlepšilo nebo jsem to přestal vnímat, byť obraty typu Reyesové mobil nebo časopis Příroda mne dráždily dál, ale už to nebylo nikdy do té míry jako na začátku, kdy jsem chtěl knihu odhodit. Inu, posuďte sami:
Matka si vyhrnula rukávy a společně odnesly kulaté, těžší, než se na první pohled zdálo, tělo chodbou a na hladký kovový stůl v místnosti na jejím konci.

Ze zkumavky s formaldehydem v rohu se šířil pach smrti. Ten pach se z místnosti šířil a vsakoval se Nitě do oblečení. Kupodivu ji docela uklidňoval. Což nejspíš nevěstilo nic dobrého.

Což byl nesmysl, protože i kdyby chodila do školy, kvůli pitvě by absenci mít neváhala.
(str. 8, druhá strana celého textu)

Matka seděla za stolem a nohy v kanadách měla vyložené na stole. (str. 9, třetí strana celého textu)

Nepřijde mi to jako šťastné otevření knihy, kterou sice možná budou číst tak tak gramotné děti, ale kterou jim pravděpodobně koupí jejich rodiče či prarodiče a možná si z ní zkusí přečíst alespoň kousek úvodu. ;-)

Nemůžu si pomoct, mně je v tom světě prostě dobře. Autoři nás se svým světem ještě seznamují, snad to v příštích knihách ukočírují a nezamotají se. Chtěl bych vidět jejich poznámky k lore. :)