LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Vtipné, akční, zábavné. Každičká lokace má zřejmě reálnou předlohu jak v Praze tak v Ostravě. Autorčin barvitý popis taškaŕice “Kdo to hodil” mi příjde natolik věrný, že to až lehce zavání osobní zkušeností :-)

Nejsem velkým fanouškem Amerických bohů a takhle kniha je premisově skoro to samé. Ale líbila se mi podstatně víc. Není tak nebetyčně dlouhá a hlavně…má děj. V knize je opravdu zápletka. Dva hlavní hrdinové, bratři hledající si k sobě cestu skrze dlouhé doloučení a odkaz jejich otce. Anansiho chlapci jsou atmosférou přesně mezi americkou (bohové) a britskou (Nikdykde) Gaimanovou polohou. Odehrávají se převážně v naší realitě, ale ani fantastice se meze nekladou a sem tam upomenou na jeho Sandmanovskou ságu. Ani ne tak fakticky jako spíš pocitem z vyprávění. Novinkou je občasný velmi trefný humor. V kontextu Gaimanova díla je tohle na čtyři hvězdičky, kdyby to byl někdo jiný tak čtyři a půl. Do kolen jsem z toho nešel, ale jinak byl vcelku dost spokojen.

doba byla zlá a česká SF rozhodně neměla na růžích ustláno. sborník hvězdy v trávě byl jednou z prvních hvězdiček, které na poli oficiálně vydávané české SF vysvitly. sborník je sestaven průřezově, obsahuje takřka všechny v té době aktivní autory české SF. představená díla jsou, jak se tak pěkně říká, poplatná době – co vyjít mohlo, co autoři psali a co čtenář očekával. nicméně minimálně úvodní část sborníku je opravdu zajímavá a i v druhé, imho podstatné slabší půli, se dají najít pěkné kousky. i když jsem už v té době SF četl (tu první asi o tři roky dřív), kniha se ke mně dostala až po takřka 40 letech, když jsem ji po delším číhání ulovil v antíku. a nelituju. mám rád, ba miluju, dobové ilustrace (josef velčovský rulez) a dodnes oceňuji oboje – tehdejší snahu prorazit i samotná díla (byť tedy některá více, některá o dost méně ;).

Vcelku zajímavá variace na známé téma. Dva mladíci, jedno proroctví, dva šampióni. Schyluje se k poslední bitvě dobra se zlem. Vlastně je celkem sympatické, že oba šampióni se vnímají jako dobří. Takže ačkoli samozřejmě hned odhadneme, kdo je šampiónem které strany, je i motivace toho zlého vlastně srozumitelná – prostě chce bojovat proti zlu na straně vyššího dobra. Jemuž je třeba samozřejmě přinášet oběti.

Je to trochu temnější fantasy, leckdo umře a máloco se povede, nicméně není to žádný Abercrombie – dobro je snadno rozeznatelné a žádná žánrová klišé se neboří.

Největší slabinou knihy tak je především příliš mnoho příliš rychle se střídajících POV… a potom jména, která jsou jak z nějaké teenagerské fanfikce.

Nejak se to autorce rozpadlo pod rukama. Priznam se, ze mi osobne vubec nevadi „nefyzikalnost“ sveta sci-fi, takze ruzne kapesni hvezdy, konce vesmiru s az mystickymi vlastnostmi atd. jsou mi celkem sumak – pokud funguje pribeh a jsou zajimave postavy.

Tady jsem mel bohuzel trochu pocit, ze ani jedno uplne nefunguje. Postavy v podstate bez vyvoje a pribeh je ryzi vrseni mcguffinů. K tomu pridejme pocit jakesi povrchnosti, kdy se k postavam priblizujeme v zasade jen tehdy, kdyz premysleji o vztazich, zatimco kdyz neco delaji, je to vetsinou popsano tak nejak zdalky a nezajimave.

Stale je to zabava a stale mi neni uplne lhostejne, kam se to bude vyvijet dale, ale je to minimalne o stupen horsi nez prvni dil.

Dodnes čtivý dobrodružný román, spíše polit-fiction, i když je tu i řada sci-fi prvků v podobě (ve své době) neobvyklých objevů a vynálezů – například jakási televize, či spíše průmyslová kamera. Vedle toho je tu ale také řada velmi zajímavých úvah o politickém systému, zneužití moci a smyslu demokracie. Dobře je tu popsán i „Stockholmský syndrom“. Shark ovšem rozhodně není kladnou postavou, lupičem – gentlemanem, ale naopak prototypem monstra, které si dokáže i ty nejodpornější zločiny obhájit ušlechtilými úmysly či poukazováním na zločiny druhých.

Dobrá kniha, ale ani ne tak obsahem, jako poselstvím. To vám ale zase až tak moc nepředžvýká, spíše vás nechá si je domýšlet samotné. Co ztrácí na rychlém zastarání technologií (videotelefon, ale jen stacionární, malý dopad digitalizace a technologií celkově na zdravotnictví budoucnosti, …), to vynahrazuje jistým druhem nechtěného proroctví ohledně epidemie a chování lidí v nich. Za covidu jsme si mohli porovnávat a román z toho vyšel jako naivní jak ve směru chování autorit, tak lidí, potenciálních pacientů. V knize to Angličané brali nečekaně dost na pohodu, ale zároveň byli v něčem extrémně poslušní (podpisy, lejstro na všechno, …), vycepovaní předchozími epidemiemi, kterými lidstvo prošlo, ale v jiných věcech byli švejkovštější než Češi.

Bavila mne linka z přítomnosti (budoucnosti) i minulosti. Obě se pravda rozjížděly snad až příliš pozvolna, ale i tak mne čtení bavilo. V tom je Connie skvělá. Úspornými větami a občas nějakým tím vnitřním monologem, přímými řečmi, které nezazněly a jen črtanými popisy prostředí či věcí a lidí dosáhla skvělé čtivosti. Slibovaný humor se dostavil také a nemám ani výhrady k umělosti některých postav, které jsou prostě napsané tak, aby bavily (Williamova matka, sám floutek William a všechny jeho „oběti“) nebo daly vzpomenout na bezstarostnost dětských dobrodružství (Colin). Tak vlastně ani moc nevadilo, že dokonce i tupci (myšleno mně) od půlky bylo jasné, POZOR MALÝ SPOILER, že linka v minulosti musí pro samotné obyvatele toho času dopadnout, jak dopadla, protože kauzalita času by Kivrin do minulosti jinak nepustila KONEC SPOILERU.
Líbily se mi ke konci použité novozákonní aluze. Connie je tedy dost pesimistka a navíc popírá svá vlastní časová pravidla, ale bylo to obohacující a já jí za to děkuji.

Proč tedy dávám vlastně jen nějakých 83 %? Protože Connie neumí přitlačit na pilu. A to nemluvím o úplném konci, který ji nevytýkám, prostě tak nějak k tomu mellow průběhu sedí. Co mi nevonělo, byla minulost, kterou podle mne popisovala jako mnohem větší selanku, než mohla být. Jediné, co Kivrin snad chybělo kromě moderních léčiv bylo plátno, a i to až časem. Tehdejší dobu si představuji ještě mnohem špinavější a depresivnější, plnou nedostatku a strádání, které nutilo lidi nebýt hodnými. A v knize snad všichni hodní byli. Někteří vlastně světci. Jasně, vzorek byl malý, ale prostě mi to skřípalo. Kniha posledního soudu je kvalitní čtení, ale že by bylo milníkem žánru si prostě nemyslím. V některých bodech je nadčasové, ale v jiných pokulhává. Za přečtení ale rozhodně stojí.

Ach, tahle hádanka Les… Je to houba, živočich, nebo maska halící tvář? Či snad Bůh? A jeho obyvatelé… Jsou jeho dětmi, otroky nebo dokonce výměšky? Autoři vrství absurditu na absurditu. Člověk se musí ptát, zda je bizarnější Les sám, nebo spíš chování lidí odrážející dobu vzniku díla. A jaké analogie v tom asi sovětští (potažmo další socialističtí) čtenáři mohli hledat. I z dnešního pohledu působí jako satira vlády lejster, razítek, kariérismu a vlezdoprdelismu víc než trefně a aktuálně. Navíc v mimořádně imaginativním balení. Po cca 35 letech jsem se do Lesa s chutí ponořil a vyšel z něj stejně okouzlený i otřesený jako tenkrát v pubertě…

Sbírečka juvenilií, kterou zhltnete za odpoledne. V níž tvůrčí metoda ABS teprve dozrává. A v níž se na sebe teprve nalaďují. Raritka pro fajnšmekry obou bratrů, jež ani nebyla určena ke zveřejňování. Všechny ingredience a esence už tu jsou – zaměření na člověka, karikovaná psychologie, morálni apely, převaha sociální tématiky nad SF – jen ještě netvoří tu správnou třeskutě vyváženou směs, na jakou jsme zvyklí. Polotovar, asi jako málo uleželý utopenec. Dá se to sníst, ale cítíte, že kdyby to ještě nějaký čas zrálo a bylo víc octa a cibule, bylo by to lepší.

Lidé mají nové zbraně a boj s gigantickými mimozemšťany přestává být jednostranný. Bohužel série i nadále přešlapuje na místě. Takže další loď další akce a Grayson nyní již kapitán hodně bilancuje což zabírá hodně místa a opakování věcí z minulých dílů. Za mě zatím nejslabší díl.

směle bych si troufnul pavličiće nazvat chorvatským autorem magického realizmu. jeho povídky mají fantaskní rozměr, často využívají reductio ad absurdum každodenních situací, hojně využívá alegorie. jenže při srovnání s jinými podobnými autory mi tu chybí jistá míra syrovosti a znepokojení, které, když už tu je, je příliš jemné a člověk necítí to správné mravenčení. častý nostalgický náboj otupuje naléhavost, vyvolává až dojem unylé selanky. nemohu neocenit jeho nápady, ty bývají skvělé, ale zpracování mě oslovuje podstatně méně.

Setkání s novým, na fb Argem relativně silně propagovaným jménem. Román o časových paradoxech začíná velice slibně, autorka se bohužel záhy zbaví hlavní zbraně a rychle odtajní podstatu prolínání časových vrstev a tím vznikajících alternativních historií. Místo tajemné záhady ztráty paměti pak servíruje jakousi námořnickou romanci odehrávající se v různých paralelních světech a časových rovinách. K té bych měl dvě poměrně silné výtky:

1. všechny ty přeskoky v časech jsou dost nepřehledné a orientace v nich je i pro zkušenějšího čtenáře fantastiky trochu obtížná.
2. vše se odehrává v narůžovělém tónu homoerotického vztahu, popisovaného jazykem vhodným spíše pro YA. vůbec celá ta idylka na palubě lodi je myslím totálně nerealistická (ať už jdou dějiny zrovna jakkoliv jinak než v našem světě). Přitom nelze říct, že by Pulley v některých pasážích chyběla drsnost, občas je ta rajská zahrada zčista jasna narušena nečekanou násilnou smrtí, což nakonec působí až nepatřičně a jako celek tak úplně nefunguje. Nevím, zda jde o úlitbu současným woke trendům nebo takhle Pulley opravdu vidí svět, místy je to ale fakt až příliš červená knihovna. Nejsem žádným odpůrcem homosexuality v literatuře, koneckonců W.S.Burroughse mám poctivě načteného, Pulley se to ale trochu sype pod rukama, měl jsem pocit, že jestli ještě jednou budu číst o ostře se lícujících kostech M. Kitea, tak snad knihu odložím.

Nakonec se tak ale nestalo, přes všechny zmíněné výhrady se přeci jen daří nějaké to tajemno navodit a pozornost čtenáře u knihy udržet. Navzdory pár logickým lapsům (v podobném typu vyprávění je opravdu snadné je udělat) je nakonec výsledný dojem mírně příznivý, nicméně je dost možné, že šlo o mou poslední zkušenost s autorkou.

Nějak jsem při čtení nemohl setřást pocit, že je to jen kolekce fan fiction z nějakého již existujícího univerza, jehož je autorka náruživou fanynkou. Interakce hlavních hrdinů na mě působily nerealisticky a dětinsky (přesně tak, jak to bývá ve špatných fan fiction), celá kniha je navíc jen sledem lehce provázaných a nepříliš komplikovaných povídek (jako bývají fan fiction). Ale nelze tomu upřít čtivost a člověk si časem na ten styl zvykne. Navíc mám pro tyhle drsné pseudo-středověké světy slabost, takže celkový dojem nakonec ok.

Ďáblův prsten je typicky Součkovská hříčka na téma záhad a kontaktu s mimozemskou civilizací, jen poněkud poznamenaná komunistickou agitací. Mravenci patří nesporně k vrcholům autorovy tvorby a celé české sci-fi.

Zcela generický „školní“ příběh vhodný tak maximálně pro žáky prvního stupně ZŠ – pro které ale může být zase v některých chvílích až moc strašidelný a násilný.

Zvláštní kniha, která úplně neví, čím je. Začíná jako komorní survival a skončí… no vlastně neskončí vůbec nijak. Bez dalších dílů sice něco tušíme, ale vlastně nevíme skoro nic, nic se neuzavře, jen málo se vysvětlí.

Postavy jsou sympatické, ale vlastně hrozně jednoduché, resp. mnohem jednodušší, než by na takovýhle počin být měly. Když mám ambici psát něco, co by chtělo být novou Enderovou hrou či Dunou, nemůžu v tom mít postavy jak z každé druhé YA romance.

Takže celkový dojem je, že si autorka prostě ukousla moc velké sousto a trochu se jim přidusila.

Čekala jsem něco trochu jiného. Hororové prvky jsou zde založeny spíš na porušování společenských tabu, než na nějakém plíživém děsu, což mne nanejvýš znechutí, místo aby mě to znepokojilo.

Podobné jako Zločin doktora Modrana. Dějové pasáže jsou silné, s přesvědčivými a dramatickými obrazy zkázy a zmaru, postavy jsou až překvapivě životné, ale je tu ještě více nudných kapitol popisujících staticky historické a společenské jevy okolo.

Kniha, kterou jsem si hned zamiloval. Plná dobrodružství, srdce, zajímavých postav, které nejsou jen dokonalé, ale mají i své libůstky a vady. Necelých 300 stran, ale utečou jak voda a díky krásnému jazyku budou bavit i ne tak zdatné dětské čtenáře. A ty zkušenější by měl příběh rozhodně nadchnout.

I když byla druhá polovina lepší než až příliš roztěkaná první část, pořád je pro mě tahle kultovka zklamáním. Jakub Vandrovec chlastá a je hovado a je to všechno tak nějak na jedno brdo.

Vcelku příjemná a čtivá detektivka anglického střihu, snad jen trochu překombinovaná, se sci-fi pointou. Hloupé je, ža ta je v podstatě vyzrazena už na obálce.

Vymeteno ze samého dna šuplíků. Není tu snad jediná povídka, kterou by vůbec stálo za to hodnotit.

Jednoznačně nejlepší autorova povídková sbírka. Od ní už vede cesta dolů jako po tobogánu. Ale i tady narazíte na pár kousků, kde si autor nedal práci s nějakým vypilováním a otiskl to, co na první dobrou vychrlil na papír.

Szalai prostě není můj „šálek čaje“. Občas tu probleskne dobrý nápad, ale až na výjimky ho zahubí nedostatek autorského řemesla a snad i ochoty nespokojit se s nedostačující kvalitou a povídky vypilovat.

Naivní, ale poměrně čtivá polit-fiction. Nicméně míra nenávisti ke všemu německému začne brzy působit rušivě, o neskrývaném antisemitismu nemluvě.

Těžko je té knize co vytknout, a přesto mě bavila mnohem méně, než bych čekal. Gulik ve fantasy světě, ano. Ovšem se vším, co k tomu patří, tedy i s jakousi těžkopádností. Trochu té bezmoci proti fanatismu, na horizontu tušená velká politika, která se v příběhu projeví „malou historií“. Vyprávěno jako vzpomínky zestárlé hrdinky, když ještě byla mladou písařkou Velkého detektiva. Je to takové špinavé, s mnoha odbočkami, neuspokojivě (ne)uzavřené…

Asi mě zajímá, kam to dále autor povede, ale nějak nevěřím, že by to mohlo vést k něčemu vyloženě dobrému, protože prostě velká politika ke konci do děje vstoupí natolik, že představa, že by soudce Vonvalt mohl jen tak vyšetřovat další případ, je poněkud nepravděpodobná.

Klasická intelektuální samohana, kterou bych asi nestrávil ani v dobách, kdy jsem byl mladistvým intelektuálem. Autor je tak oslněn vlastní genialitou a úžasnou fantazií, až pohrdá čtenářem.

Milá, půvabná kniha, ovšem kolem fantastiky to jen tak zlehka prošlo (s výjimkou trochu neorganicky vložené pasáže o domově důchodců pro strašidla). A popis „humoristický román“ taky není příliš přesný, i když se člověk místy opravdu zasměje – příběh je spíš nostalgický a ve vyznění vlastně dost smutný. Vydání z roku 1968 doplňují opravdu nádherné Boudovy ilustrace.

Ano, jistě, bodové hodnocení je možná nadsazené, ale vzhledem k době vzniku je to kniha mimořádná hned naněkolikrát. I po více než sto letech se nad pointami většiny povídek zasmějete a zároveň stojí za to se nad nimi zamyslet. Naprosto tu (naštěstí) chybí rozvleklá popisnost, tak typická i pro díla o několik dekád mladší, a vědecké poznatky či filosofické úvahy jsou podány lapidárně a čtivě. Některé povídky ve své době musely působit až skandálně – otevřené úvahy o sexu či prostituci tehdy jistě nebyly obvyklé. A texty navíc svědčí o autorově vysoké vzdělanosti. Takže jo, čtyři hvězdy!

Na svou dobu velmi originální zápletka (snad první česká katastrofická sci-fi?), působivé popisy zkázy, nevyhnutelná, ale domyšlená pointa. Na druhé straně ovšem samotný příběh by se dal vměstnat do nepříliš dlouhé povídky a vše strašně brzdí nekonečné a nudné vědecké a kulturně-historické vsuvky. Jen popis historie výzkumu globálního omrazování zabere k uzoufání nečtivou padesátistránkovou kapitolu.

Kniha, která se vzpírá bodovému hodnocení. Sled spíš fantaskních než fantastických obrazů, přes dějovou statičnost vlastně dost čtivé, jen se člověk musí naladit na stejnou vlnu (což nemusí být lehké). V rámci české fantastiky hodně neobvyklá záležitost.

Zatímco u prvního dílu jsem si užíval hrdinovo zmatení z herního systému Minecraftu, který má i nemá logiku, v případě dvojky už žádné nové překvapení nepřišlo. Max Brooks sic oživil zápletku tím, že přidal další postavu a vytvořil tak možnost slovních přestřelek, spád vyprávění to však nijak neumocnilo, spíše naopak. Zápletka se vlastně pohybuje ve vyjetých kolejích, kdy se protagonisté setkají, vzájemně oťukávají, pak přijde konflikt, rozkol, usmíření. Vedlejší motiv, kdy se ústřední hrdina snaží zjistit, jak a proč se ve hře vůbec vzal, pak ztratil úplně na své atraktivitě, protože nikam jednoznačně nevede.
Tohle všechno jsou ovšem výtky dospělého, devítiletý syn si užil se vším všudy. On ovšem, na rozdíl ode mne ví, která bije, poznává lokace, monstra i výrazivo, zatímco já v tomhle všem tak trochu lítal. Naštěstí nejde o nic, na čem by příběh stál, jen si jej podle všeho užijete mnohem víc, když máte ponětí o tom, co Minecraft je a jakým způsobem funguje, včetně současných upgradů.

McDowell se s tím tedy nemaže, Chladný měsíc nad Babylonem představuje nekompromisní jízdu cílenou přímo na komoru. Samozřejmě, pro jeho román možná nejvýstižněji sedí slovo šestákový, v žádném případě ale není špatný. Pokud čtenář přijme svérázná pravidla pokleslého žánru, ve kterém psychologie či realistická uvěřitelnost musí jít stranou ve prospěch napětí a rychlého sledu událostí, bude spokojený. Považuju se spíš za zmlsance, nicméně tohle mě příjemně pobavilo. Žádná velká literatura samozřejmě, poctivě a hlavně zručně napsaný krvák nicméně potěší, i rozsah je tak akorát, McDowell správně skončí dřív, než začne nudit nebo příliš přehánět.

Čekáte-li tradiční příběh o pádu mocné říše, otevřete si raději učebnici dějepisu. Richard Swan většinu své pozornosti soustředí na detektivní linii, evokující díla Roberta van Gulika či Erle Stanley Gardnera. Motiv hrdiny, jenž se obklopí partou pomocníků, zde funguje skvěle, přičemž samotný detektiv není zdaleka tou nejdůležitější figurou na šachovnici. V tomhle ohledu autor inovuje zaběhnuté standardy, polidšťuje neomylné detektivy a především jim dopřává v průběhu vyprávění vývoj. A ne vždycky k lepšímu.
Zároveň neopomíjí epickou stránku dobrodružství, jen namísto neurčité fantaskní hrozby pracuje s konkrétními lidmi a jejich zvrácenou myslí. Celek pak působí realisticky, až by snadno šel zaměnit za klasickou historickou detektivku.
A tak jedinou vadou na kráse může být až přílišná rozšafnost osnovy, nemluvě o neuzavřené hlavní dějové lince. Zde se pak nabízí otázka, nakolik v dalším díle dokáže autor udržet detektivní charakter románu, či zda pro příště zcela změní pravidla hry.

V Elrikově případě je jedna velká potíž. Jeho příběhy totiž nevznikly chronologicky ale na přeskáčku, což se spousta výborů z díla snažilo více či méně úspěšně vyřešit. Vydavateství Deus to asi myslelo upřímně a chtělo zachovat formální vnitřní logiku díla. Problém knihy ovšem je, že pojí dva diametrálně odlišné texty oddělené dvěma dakádami. V první části Elrik z Melniboné ze začátku 70. let jsou čtenáři uvedeni do světa svébytného albína. Autor tu používá svoji strohou vyřídilku známou třeba z trilogie mečů. Hrdinu i jeho pozadí spíše načrtá než vykresluje. A přesto, že většina knihy stojí na úsečných dialozích, všechno krásně funguje a čte se to jedna báseň. Děj švihá, nikde žádné prodlevy, jen plejáda opravdu pěkných nápadů. Ty sice najdete i v následujícím příbehu Pevnost černé perly. Ale těch canců…! Autor se za dvacet let propracoval naprosto neuvěřitelně nudnému popisnému fantasy na hony vzdálenému svěží formě z počátku sedmdesátek. Druhá část zabírá 60% knihy, ale četl jsem jí tak pětkrát déle než úvodní příběh a několikrát jsem vážně uvažoval, že to vzdám. Uff. Tohle fakt nejde hodnotit jako celek. První kniha 90%, druhá 40%.

Tohle opravdu není klub náročného čtenáře :-), ale kniha je přesně tím co čekáte z anotace i obálky. Takže nastavte si vnitřní hodiny na sladkých dvanáct a vzhůru za dobrodružstvím. Autor efektivně používá oblíbené prvky jako odstrkovaná outsiderka, která dojde úspěchu, mrtvý otec na jehož cti je nesmazatelná skvrna, kluk kterého hlavní hrdinka nesnáší ale…(milostná linka naštěstí spíš naznačena), náhodný nález pokladu, hrdinní stíhací piloti, kteří jsou jedinou obranou proti zničení svého lidu a tak. A samozřejmě hrdinka v sobě má i prvky Vyvoleného. Svět kde se to odehrává, je docela atraktivní plný tajemství minulých i současných. Principy leteckých soubojů jsou jak z videohry. Autor ví, jak všechny ty známé obehrané věcičky použít, přisypal něco originality a výsledek se v rámci svého žánru čte dobře.

Atraktivní námět a prostředí, zavedená dobrodružná série s obstojným hodnocením na goodreads. Mě to ale vůbec nesedlo a docela jsem se nudil. Hlavnim důvodem není určitá klišoidnost, která k téhle literatuře ve skutečnosti patří. Kořenovým problémem je, že se to autor pokusil napsat příliš seriózně. Tímhle si pak podrazil nohy prakticky ve všem, schematičnost postav nad kterou bych jindy mávl rukou najednou nesmírné vyčnívá, pokusy čtenáře dojmout buď nudí nebo iritují, akce moc nebaví protože na seriózní drama to nemá atmosféru a na cokoli jiného je zbytečně usedlá…atd. Navíc fungování postapo komunity zhusta pokoušelo můj smysl pro správnost (narozdíl od např takového prvního Sila, Města v oblacích apod). Vzhledem k tomu že série se drži a asi i živí svého autora, nebude to obecně ztracený případ, ale nákup hodně zvážit.

Sbírečka je sympaticky malá a od pohledu působí jako lehčí plážové čtení. Sešla se v ní ryze ženská dílka, žánrově vyvěrající ze SF, magického realismu, pohádky, ale najdeš tu i povídku zcela nefantastickou. Autorky svá témata uchopují po žensku, s vtipem, ironií a hravostí (ano, to slovo mě napadalo asi nejvíckrát). Ať už jde o cestování v jiných rovinách či v čase, o jasnovidectví, o sněžného muže, nebo třeba jen o zahradní dekorace. Moc mi nesedla pohádka Pat Murphyové, ostatní jsou slušný nadprůměr. Trochu víc zde pro mě vyčnívá „Hejno zahradních plameňáků“ – opět od P.Murphyové. :)

Za mě je tohle hrozně promarněná příležitost. Čekal jsem „romantiku“, na to jsem byl připraven. Nebyl jsem připraven na plnotučnou červenou knihovnu. Hrozně zajímavý svět, ve kterém koexistují „mudlové“ a „čaroděj(ové/ky)“, aniž by o sobě věděli, i na jedné univerzitě. Velšská čarodějná šlechta, americká plebejská poločarodějka, krámek s kuriozitami… všechno je na svém místě, i pohon děje je zajímavý (nechtěné prokletí ze zlomeného srdce).

A pak je tohle celé využito k tomu, že se líbají, myslí na sebe, milují, tu, tady, onde. Och, nyní se dotkla jeho mužné hrudě! Ach, zabořila se do rudého saténu postele s nebesy! Jej, šáhl jí mezi nohy! Uf, zachytila jeho vůni. Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě rád, nemá mě rád. Děj je nakonec naprosto nelogický a hnaný ani tak touhou vyřešit problém, ale prostě touhou.

Kdo sjíždí červenou knihovny, nechť si klidně dvě hvězdy přidá. Ostatní se musí smířit s tím, že budou dost míst již tak krátké novely přeskakovat a za své peníze dostanou takovou střední povídku. Kdyby se totiž vyhodila všechna erotika, zbude tak 50 stran – vcelku zábavného – textu.

Celkem pěkný kříženec noirové detektivky s urbánním masakrem na žamboší způsob. Škoda, že se víc nedozvíme o hlavním hrdinovi, který celou dobu někoho připomíná, ale nakonec – alespoň u mně – nikoho nepřipomene. Zkrachovalý detektiv, který má vyšetřit zmizení jedné mladé „ženy“, shodou okolností švagrové šéfa místní démonské mafie. Má a musí, protože to někdo hodil na něj. Takže místo aby se dál opíjel, musí si vzpomenout, že kdysi býval paladinem, legendou, „na vrcholu potravního řetězce příšer“.

Je to napsané hravě, ale překvapivě jen s minimálním průsakem Okouna a obecně popkultury. Rád bych se o tom světě i o hlavním hrdinovi dozvěděl víc, takže doufám, že to není poslední kniha z daného světa.