LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

TLDR: Kniha nepřináší nic nového – vše už jsme viděli v seriálu a bylo to tam lepší. Kniha je YA romance pro dívky 8 –12 let podle zahraničních webů. Seriál je ale pro dospělé a proto dospělý čtenář je zklamán a nenaplňuje to jeho očekávání.

____

Je rok 2023 a máme za sebou už pátou řadu seriálu a jí díky slevě u knihkupce pořídil e-book za pár pětek. Seriál je určen pro dospělé ačkoliv v něm vystupují děti/mladiství a proto bych očekával, že kniha bude také pro dospělé a bude udržovat stejný styl (děs, humor, násilí, …) a nebo bude moci laťku nastavenou seriálem ještě zvednout, protože seriál se musí vejít do nějakých mantinelů ratingu 14+ či 16+ a kniha nemusí. Příběh je velice archetypální a nijak nejde do hloubky a drží se linky načrtnuté už v druhé sérii. Takže čtenář už děj knihy v době vydání znal ze seriálu. Musím autorce ale přiznat velkou schopnost napsat mnoho stránek které jsou jedním okem dovnitř a druhým okem ven. Text nemá žádné slabé stránky, protože nemá ani žádné silné stránky a celý text je psaný tak na 1/4 plynu. Knihu jsem dočetl až do konce, protože jsem stále očekával že autorka hodí do děje nějaký zvrat oproti seriálu a nebo že se stane něco co jsem už dřívě neviděl. Nikoliv.

Těžko hodnotit. Kniha je tenká, tenoučká, textu je zde málo (z těch +/- 140 stran jsou 40 poznámky a zdroje, ze zbylých 100 jsou některé prázdné, některé slouží pro ilustrace, takže jestli je v knize 50 stran textu?). Příběhy samotné nemohou uspokojit snad ani děti, pro které je kniha evidentně určena. Pak je tu ale druhá strana mince: kniha vyšla poprvé někdy v roce 1982 a stala se kultem. Proč? Autor si ony příběhy nevymyslel, on je je sesbíral. V drtivé většině případů se jedná o městské legendy, které ale vznikly dříve, než se pojem městská legenda uchytil či snad vznikl. Jejich dataci bych si dovolil umístit do pozdního 19. a brzkého 20. století, geograficky se jedná o USA, byť některé z příběhů se vypráví (v trochu jiných verzích) na britských ostrovech, jiné i v kontinentální Evropě (a pokud máte něco načteno, minimálně jeden dva příběhy vám přijdou povědomé). Když kniha vyšla, vyvolala u čtenářů vlnu nostalgie, protože to byly ty samé (nebo hodně podobné) strašidelné příběhy, které jim vyprávěl otec/dědeček nebo si je vyprávěli na dětských táborech. Autor vydal ještě další dvě pokračování, v cizině se knihy vydávají i v jednom svazku. Výborné jsou doprovodné ilustrace – velice stylové a svým způsobem i vtipné. Jen a pouze za ně dávám půlhvězdu navíc. Vypíchnout musím i překlad a poznámky překladatele k českému vydání, neboť jsou (společně s poznámkami od autora) možná zajímavější než samotný text.

Jaký je konečný verdikt? Pro běžného čtenáře kniha asi není. I pro děti se dá asi sehnat něco lepšího. Pokud se zajímáte o horor jako žánr, či vás fascinují městské legendy a chcetě vědět, na čem ulítávají podobně založení jedinci v USA, pak směle do toho. Jste-li v tomto oboru dokonce badatelé, pak vás jistě potěší i dlouhý seznam zdrojů, odkud autor čerpal. Na závěr si neodpustím myšlenku, že pokud by kniha vyšla jako souborné vydání všech tří svazků, které autor vydal, a byla opatřena patřičnými poznámkami, měla by potenciál. Takhle je to spíše nevýrazná rarita.

Mám to podobně jako Jana. Barvu kouzel jsem si koupil tenkrát jako horkou novinku, jako pokus a bez referencí, které se následně začaly objevovat v Ikarii a během pár let v okolí mých známých a spolužáků, jímž jsem moc nerozuměl. Přišlo mi totiž, že autoři si ze čtenářů snad dělají legrácky, šloufky, eventuelně špásky. Čili prdel. První dvě knihy Zeměplochy jsou erbovní a položily základ mnohému co v dalších pokračováních dokázalo plešné duo perfektně rozvinout. Jejich svojská atmosféra je úplně jiná než zbytek fantasy produkce a dokonce i než zbytek vlastní řady. A nemůžu říct, že by mi úplně sedla. Tohle totiž JE fantasy a ne satirická projekce našeho světa do fantasy. Autoři nešetří naprosto zběsilými nápady, které nefungují a nemůžou fungovat. Svého ekosystému se ale drží vehementně a s výmluvností Kantůrkově vlastní vytváří naprosto neopakovatelnou atmosféru nacucávající i váhající čtenáře, kteří by dílo jinak odmítli, ale prostě jen chtějí vědět, jak daleko ti dva vousatí pošahanci můžou ještě zajít. Naštěstí se poměrně záhy povedlo zbavit se okovů žánru a původně pevně semknuté propriety využít jen jako kulisy. Oba autoři si udělali od své pekelné taškařice odstup a časem se v rámci zeměplochy objevily vedle poťapaných zábavovek i důstojná díla přetékající vážně míněným humorem a místy dokonce skutečně hodnotné romány, kde už opravdu začíná umění a přestává veškerá legrace.

Domácí fantastiku téměř nečtu, ale ukradl jsem si audioknihu a řekl si, že to s panem Žambochem a jeho Koniášem čteným slušným hlasem Zdeňka Velena zkusím. Zpočátku jsem si říkal, že nic moc. Ale nějak mne to zaháčkovalo a já se na každé další poslouchání těšil. Přitom spisovatelsky o žádné veledílo nejde. Jenže pan Žamboch umí do textu dostat asi ty správné ingredience, které mně prostě baví. Trochu té romantiky a sexu, dost akce a špehování, … Ústřední quest je velkolepý. Nebylo mi jedno, jak dopadne. Fandil jsem „těm správným“ a mrzelo mne, když nevinní trpěli. Ocenil jsem jemné postapo náznaky (O původu druhů). Prostě mne kniha bavila jako už dlouho nic. Mám sice k některým dějovým zvratům výhrady (chtěl bych, aby to bylo jinak), ale i pohled autora na příběh byl velice osvěžující.
Abych ale jen nechválil. Jména mnoha postav jsou toporná až divná. Tím, že nemám knihu, se jen domýšlím, zda je Kowalski Let nebo Led a jestli je vůbec Kowalski. Občas se nepovedlo uhlídat nějaký detail. Jednou je za kuši ve Fenindongu provaz bez soudu, ale později ji Koniáš kupuje na tržišti – nebo jsem ignorant a kuš a samostříl není totéž? Moc se mi nezdají bažiny na závětrné straně hor, stejně jako některé obchodnické a politické prvky. Motivace obzvláště ženských postav jsou občas dost nepravděpodobné. Závěrečná rekonvalescence až převýchova je podle mě zbytečná, byť se o tom muselo psát autorovi s chutí. Ale to jsou jen drobné vady na kráse příběhu, který mne chytil jako dlouho nic.
PS: Další audioknihu Koniáš – Konec vlka samotáře jsem si už koupil. ;-)

O dost lepší než první díl. Je to sice strašně generické příběhem i stylem (Buck = Oberon = comic relief, Al = Atticus, atd.), ale je to celkem zajímavé a čtivé a přítomnost více postav, zejména přímo Železného druida (který asi trochu spoiluje to, co se stalo v chronologicky předchůdných, ale v ČR ještě nevydaných knihách) tomu dává taky větší šmrnc.

Tenhle fantastický cestopis s mystickými prvky neztratil čtivost a působivost ani po 100 letech od vzniku. Něčím působí jako epizoda z Gulliverových cest, za nimiž příliš nezaostává ani kvalitou.

Ježibabí rosol tu vyplazuje své modré lihové jazyky, ale pohádka to není; po hřbitově se plíží strašáci a horor to také není; stalkeři bojují s tisícem nastrah, ale neni to ani survival ani western… :-) Piknik má v sobě kousek od všeho, ale je to především pořádná scifárna a jedna z prvních, co jsem četl (už na zakladní škole!). Salátové první české vydání mám po tatínkovi. A k návratu k němu (po jářku 38 letech) mě inspirovalo nedávné čtení Obchodníků z Venuše, kteří vyšli ve stejnem roce (1972) na druhé straně oceánu. Jako bych tu cítil jakousi příbuznost se světem Heechee, ale Pásmo je cizejší, nebezpečnější, kontroverznější. Je to jizva, smrtelně nebezpečná past i El Dorado. Nebo taky jen hromádka odpadků po svačince emzáků. Autoři jeho prostřednictvím analyzují především člověčí motivace, zájmy, temné i světlé stránky duše. Ale mezi řádky si rádi zafilosofují na téma Rozumu, Víry či odlišností člověka od zvířete a neopomenou si rýpnout na adresu konzumního životního stylu nebo „vojensko-průmyslových komplexů“. Moje best of a jedna z „biblí“! Zjistil jsem, že i po té době si pamatuji skoro všechno a neztratila pro mě nic ze svého kouzla.

Sešitek z dob, kdy čtenáři hltali každou novou věc „ze západu“, tak vlastně ani nevadilo, že ta věc je už dost zaprášená. Toto se ale celkem povedlo a přežilo hlodání zubu času až do současnosti (2023). Opravdových hororů je tam málo, převládají krátké detektivní práce kolísavé kvality. Více u jednotlivých povídek.

Pro mě poměrně zklamání – způsobené však z většiny mými očekáváními. Těšil jsem se na horor, na klasiku žánru, na něco, co inspirovalo další tvůrce. A co jsem dostal? Přinejlepším lehce temnou fantastiku. O hororu (dle mých osobních měřítek) nemůže být ani řeč. Co se týče té inspirace ostatních tvůrců – tady mi na mysl přišel King a jeho Nezbytné věci (a sem tam i TO). K textu samotnému – přítomen je Bradburyho básnický styl, avšak o něco méně než v Pampeliškovém víně. Nostalgie také značně ubylo. Docela mě zklamalo, že byť se tato kniha řadí do tzv. „Greentownské trilogie“, nebyla výrazněji využita místa z Pampeliškového vína. Rozjezd příběhu je pomalý, celý text je mírně rozvleklý (nikoli však nudný) – když jsem si v půlce knihy sumíroval, co se dělo v oné první polovině, vyšlo mi, že by se to dalo napsat na nějakých dvaceti až třiceti stránkách a nic moc by se nestalo. Co se atmosféry – velice důležitého prvku u každé knihy – týče…inu, buď se ji autorovi nepodařilo řádně vybudovat, nebo byla chyba na mém přijímači (a to jsem se tak těšil! období kolem Halloweenu je přeci atmosférou napěchované samo o sobě). Konec je takový…no…„kin­govský“. Co si – naopak – zaslouží absolutorium, je vydání. Musím to znovu zopakovat: „bílá“ edice nemá chybu, a doufám, že v ní bude pokračováno. Od minimalistické obálky přes vybroušený překlad až po kvalitu vazby/papíru. Prostě paráda. Dokonce jsem schopen odpustit i další doslov z pera Lahny Diskin (ano, zase kecá z hladu; ano, chlapci zase „žijí ve spojení se zemí“ a bla bla bla, i když je třeba uznat, že doslov v této knize je o mnoho snesitelnější než ten v Pampeliškovém víně). Suma sumárum…je to někde mezi 60–70 %, avšak kvalita vydání knihu posunuje spíše k té vyšší hranici.

Pěkný průřez tvorbou tohoto velikána. Pohl umí byt vtipný, sarkastický i znepokojivý. Nikdy hloupý. Umí krátké anekdotky i složitější a naléhavá sdělení … jako Tunel. Pokud mi někoho připomíná, tak Roberta Sheckleyho nebo vzdáleně jednu z poloh Stanislava Lema. Ale je svůj. Líbí se mi, jaký důraz klade na postavy; vychutnává si je, ať už jsou to smolaři ci hrdinové. Vždy v sobě mají jistou tragikomiku. Moje highlights: dobrodružní Obchodníci s Venuší, dystopický Tunel pod světem a cynické Smrtonosné poslání Phinease Snodgrasse. Hned za nimi mraziví Sněžní muži a krutě vtipná Závěrečná Zkouška.

Marná sláva, od vetřelcoidního „Hořícího přílivu“ už je to jen nastavovaná kaše. Navíc živelně produkovaná ve stylu Hrnečku vař. :-) V závěru konečneho dílu linie se rozředěný text zhustí a ve zkratce zrecykluje vše, co už tu v různých variantách (a v podání různých autorů série) nejednou proběhlo. Jedno velké programové deus ex machina. Bonusem byla psychologická studie vztahu Song s otcem a konečně i objasnění jeho vraždy. Kaňkami zase naivní až trapné momenty (spoiler) – polepšení zrádce nebo úlet v podobě Rolana supermana. :-) Čtenáře cílové skupiny to nezklame. Ve mně ale zůstává pocit, ze už jsem to všechno četl a ne jednou. Současně i pocit jisté neuzavřenosti. Ačkoliv (asi?) má jít o finální díl, zůstala otevřená vrátka pro pokračování.

docela zvláštní kniha. prvoplánově to vypadá jako taková nudná komunální satira, která se časem rozvine v celkem trefnou kritiku totalitního režimu (korupce, vzájemná nedůvěra, konzumní sobectví, ideologizované vedení), ale pořád je to spíš zvláštní než zajímavé. asi také jazykem – např. místo „beru teď nějaké prášky“ píše autor „beru teď nějaké tabletky“, a několik dalších podobných pozměněných idiomů, které mi zní nepřirozeně, ale možná je to záměr. celá sranda je ale v tom, že autor vlastně nepopisuje nějaký lidský totalitní režim, ale patrně (ani on to neví jistě, i když to může vypadat, že má na konci i jasné důkazy) mimozemskou invazi s cílem ovládnout zemi (a zbohatnout tu lidskými penězi, wtf). často hrdinové ve sci-fi jednají tak, jako by sci-fi v jejich fiktivní kultuře neexistovala a oni jsou pak vším, co každý správný scifista nasál s mateřským mlékem, strašně překvapení. ne tak zde, tady autor plánovitě trousí poznámky o podobnosti nových společenských jevů a důsledků invaze mimozemšťanů (nějak mi to připomnělo strugacké). to je velmi zábavné a pěkně to graduje až k samému závěru. nakonec je ale hlavní hrdina obyčejný český maloměšťák, kterému jde jen o vlastní zájmy (ať se invaze netýká mě, ať si můžu kouřit a vrátí mi partnerku), ale to, že invazí trpí i ostatní, ho příliš nevzrušuje. což je zase děsně divné.

celkově svým způsobem ojedinělé dílko a i kvůli krátkému rozsahu nemohu než doporučit.

Upřímně, kniha mě poněkud zklamala, měl jsem reálný problém ji dočíst. Přitom vlastně nevím, kde se stala chyba, krom toho, že je to celé strááášně roztahané. Možná je to tím, že jak jsem už trochu zapomněl všechny ty postavy, co jich autor v prvním dílu představil, a v tomto – protože jde dle vlastních slov autora o knihu, která původně měla být prvního dílu součástí – se nenamáhá čtenáři pomoct si v tom udělat pořádek, tak se mi slévaly a měl jsem v nich už úplný nepořádek. V podstatě se mi slili všichni členové Rady, všichni Dědicové a všechny Noční čepele do takových beztvarých vnitřně zaměnitelných houfů, což mělo za následek, že nálezy postupně tuším pěti McGuffinů mi přišly vlastně velmi repetitivní. Přitom zase – každá epizoda by byla výbornou samostatnou povídkou, ale když jich je tm tolik…

V druhé části pak kniha opět jde do šířky a střídá více POV, což má ale podobně zcizující účinek, takže vzniká pocit, že jdeme tak trochu „letem světem“. Do posledních cca 50 stran jsem se musel vyloženě nutit.

Knize by velmi prospělo zásadní proškrtání nějakým redaktorem, klidně o třetinu až polovinu. Chápu, že veškerý ten materiál je sám o sobě dobrý a do té rozmáchlé epiky patří, ale…

Novelu přečtete za pár hodin, je to taková jednohubka – avšak velmi výživná. Na textu je doopravdy znát, že autor se živil/živí i jako scénárista. Děj je rychlý, jednoduchý, má spád i atmosféru. Žádné zbytečné okecávání, byť ke konci dojde na menší filozofování, to je ovšem nutné pro uzavření příběhu a naznačení, co bude asi následovat. Velká spokojenost. Dal bych i o půlhvězdu navíc, jenže…z knihy (která je jinak udělaná moc hezky) mi vypadl jeden dvojlist – a to jsem s ní nezacházel nijak humpolácky, nikam ji netahal a přečetl doma. A také jsem motiv parazita ve člunu už četl v nějaké povídce. A vůbec si nemohu vzpomenout v jaké, což mě poměrně štve.

Je bohužiaľ známy fakt, že autori fantasy si príliš často nelámu hlavu fungovaním ich ekosystémov a vytvárajú faunu alebo celé rasy, ktoré by v simulovanom svete priviedli jeho kolaps. V tejto knihe autor vychrlí množstvo bizarných rás, že to už pomaly ani nie je fantasy ale absurdia. Aby toho nebolo málo, pridá konštruktov a pretvorov, čím vznikne ťažko uchopiteľný guláš (ženské telá s hlavou hmyzu – teda riadny úlet). Oveľa väčší problém je však to, že kniha veľmi často skĺzne do rozsiahlych opisný pasáži absolútne nepodstatných detailov. Často aj v akčných scénach, kde tempo rozprávania extrémne predlžuje. Keď niekoľko strán trvá, aby postavy vyšli dve či tri poschodia v jednom dome, človek sa začne modliť za osvieteného korektora, ktorý by vyškrtal tretinu textu knihy. Za tie desaťročia čo sa venujem čítaniu literatúry sa mi aj v rámci fantasy dostali do rúk vynikajúce knihy, priemerné alebo braky a aj pri tých menej kvalitných som si často prečítal pokračovanie série (aj keď za pokračovanie Kulhánkovho Nočného klubu by som si zaslúžil medailu odvahy). Po prečítaní tejto knihy mám však nulové pohnútky pustiť sa do čítania ďalšieho pokračovania série.

Milá, krásně střelená a přitom dojemná dětská kniha s fantaskními prvky. Hofman prostě umí.

Povedená, nápaditá space-opera. Pobaví řada narážek na klasiku – snad by se dala vyhlásit soutěž, kdo jich objeví víc. Jediným zásadnějším nedostatkem je absence vysvětlení, kdy a hlavně jak se svět románu oddělil od naší reality.

S takovou ty poslední díly budou pěkná slabota. Změna tempa vyprávění je čím dál víc znát. Například flashback s Ineverou byl úmorný a nijak to její postavu neprohloubilo (ano, vím že to neměla lehké, ale to jsem tušil i předtím). Od konce prvního dílu jsme se moc neposunuli, jen víme že ten má rád toho a ten zas někoho jiného. Všichni prožívají nenaplněné lásky a místy je to děsná červená knihovna. Snad se do posledních dvou dílů autor vzchopí…

Trošku šlapeme na brzdu a nejdřív se musíme prokousat dlouhým flashbackem Jardira. Jestli to mělo nějak změnit můj názor na něj, tak se to nepovedlo. Pořád je to náboženský fanatik a moje sympatie k němu nijak nevzrostly. Děj se celkově zpomalil. Všichni už jsou dospělí a rozmístění po mapě. Jde tedy především o střety jednotlivých postav a ideí. Leesha s Rojerem dostávají mnohem více prostoru a na scénu přicházejí nové druhy démonů. Začínám mít pocit, že vím kam autor míří…

Opravdu povedené. Autor má čtivý styl a vymyslel skutečně zajímavý svět. Postavu Arlena se mu podařilo dokonale vystihnout a z malého kluka se logicky vyvinul děsně tvrdohlavý mezek, který udělá cokoliv, aby zastavil zkázu svého světa. Mínusem knihy je rozhodně tempo, kdy odskakujeme k dalším dvěma postavám, které nejsou tak zajímavé. I když mi nevadilo, tak Leesha ani Rojer se nemůžou s Arlenem rovnat. Jako první díl je to však hodě slušné a snad autor udrží vysokou laťku.

Série se začíná více propojovat a i když dostáváme další epizodní kniha, tak díky známým postavám a událostem z předchozích dílů si autor může dovolit kontextu. Takže se nám do hry vracejí upíři, které poznáme mnohem detailněji. Na začátku má člověk pocit, že mu asi nějaký díl utekl protože se tu prohání postava o které jsme v životě neslyšeli a nikdo z toho nedělá vědu. Celou dobu jsem čekal, zda to autor nějak vysvětlí a ouha. Rozhodně zajímavý vypravěčský postup :) Závěr nechává otevřené vrátka do čtvrtého dílu na který se rozhodně těším.

V druhém díle mají hlavní slovo vlkodlakové. Autor si pro nás připravil hned 5 druhů, které postupně poznáme a vypátráme tajemného vraha. Oproti jedničce mi to přišlo malinko překombinované. 5 vlkodlačích skupin s nejasným motivem vás nechá tápat ve tmě. Na konci to však dává smysl a autor to má naštěstí promyšlené. Výtky co jsem měl minule zůstávají.

Za mě super oddychovka v mnoha ohledech podobná Noční straně od Simona R.Greena. Řekl bych ale že Jim Butcher přišel se svou sérií dříve (nekontroloval jsem si to). Harry je zajímavá osobnost, místy působí jako puberťák a někdy zase jako zkušený mazák. Příběh je složen z několika vzájemně propojených dějových linií, které čtenář nemá šanci rozklíčovat když nezná zákonitosti světa. Takže se jen nechte vést příjemný tempem a věřím, že nebudete zklamaní. Pokud máte rádi urban fantasy a noirové detektivky k tomu, neváhejte.

Četl jsem to osmiletému synovi před spaním. Už máme od autora něco načteno a tak jsem věděli do čeho jdeme. Jeho humor mi nepřijde moc vtipný, na syna to ale místy funguje. Z čeho jsem byl překvapený, byl nezvykle hororový závěr. Místy skutečně strašidelné a samotný konec s Alfieho otcem může citlivější dětskou duší zamávat. Takže pozor na to…

Druhý díl série o lady astronautce se nese v podobném duchu jako ten první, tentokrát se většinu knihy věnujeme první historické výpravě směr Mars. V uzavřeném prostředí vesmírné rakety, do kterého pustí jen pár postav, rozehrává Kowal další kolečko vyhrocených mezilidských vztahů, protože o ty tu jde především. Astronauti se spolu snaží nějak vyjít, což se jim ne vždy hladce daří, prim opět hraje rasová a genderová otázka. Vzájemné interakce občas naruší nějaká dramatická událost během letu, kterou musí posádka řešit a zpravidla posouvá i dynamiku jejich vztahů. Je to „holčičí čtení“ snad ještě víc než první díl a i některé křečovité popisy partnerské erotiky zůstaly dál na stejné nevysoké úrovni, nicméně přesto mě kniha z nějakých záhadných důvodů bavila. Snad za to mohl technooptimismus a víra v lidskou povahu, ke které se autorka přiklání, snad je to jen chytlavě napsané, ale výsledným dojmem je spokojenost. Ačkoliv normálně upřednostňuji čtivo spíše temnějšího stylu, Kowal je fajn a s lady astronautkou budu na její cestě pokračovat i nadále.

Jedna z nejsilnějších antiutopií v české próze, geniální obraz vzestupu a pádu totalitního režimu. Kdo požaduje ultimátně kladné hrdiny, ať hledá jinde; každá postava je nějak umazaná, všemi hýbe strach, pohodlnost, touha po moci. Mladiství revolucionáři jsou v podstatě stejnými fanatiky, jako jejich otcové. A hlavní hrdina je oportunista, který lká nad úpadkem a zkázou, ale sám se vyhýbá smysluplnému činu. Není divu, že kniha skončila ve „zvláštních fondech“.

Milá, rozverná dětská sci-fi, v níž ovšem najdete ukryté fórky, které ocení dospělí.

Kdybych tuhle knihu dostal do ruky v dobách, kdy jsem byl mladistvým intelektuálem, to bych nad ní slintal! Takhle ji vidím prostě jako lehce parodickou antiutopii, nesporně nadprůměrnou, místy trochu bizarní, ale nic moc víc; a to horlivé intelektuálno mne spíš rušilo. Jinak z těch tří prolínajících se příběhů mne nejvíc bavil ten o uprchlících z gulagu.

Jako vždy jednohubka a opět s originálním záporákem, který ovšem bohužel silně ztrácí své charisma vývojem děje a na konci je spíše zklamáním.

Nedá mi to, ale mám dvě drobné poznámky.

1. Myslím, že není nutné mít ve dvou číslech po sobě stejnou filmovou Klapku
2. To, že Lednem začíná fantastika (strana 2) asi neznamená, že by bylo nutné přejmenovat autora Švejka z Jaroslava na Josefa…

PS Těch překlepů by také mohlo být méně…

Na první pohled působí tento formátem drobný paperback jako náhodný výběr bez nějakého jednotícího prvku či chronologie, ale při pohledu bližším je to takový mikro-Kaleidoskop. Z 18 kousků jsem si jen 5 zařadil do šuplíčku pravé science fiction (Mráz a oheň, Člověk, Noční hovor na účet volaného, Dítě zítřka, Konec začátku), ty tvoří závěr knihy a její kvalitativní vrchol. 4 z povídek lze při troše dobré vůle vidět jako fantastické horory nebo balady s fantastickým prvkem (Křičící žena, Kanály, Ženy, Ruské kolo), ty naopak najdete v první „zahřívací“ třetině. Prostřední část obsahuje 5 povídek, které fantastický prvek postrádají zcela a náleží do irského cyklu. Nejsou špatné a díky tomu, že jsem odkojený Kaleidoskopem, mám rád i tuhle Mistrovu polohu. Do toho editoři vmíchali 4 příběhy, kterým sice fantastický motiv nechybí, ale považuji je víc za legendy, pohádky nebo fantastický realismus (Akvadukt, Vůně sarsaparilly, Lék na melancholii, Touha po novém).

Shrnuto: většinou je to klasický Bradbury, ignorující technologie, zato s charakteristickou poetikou, melancholií, nadšením pro fantastično a nadpřirozeno, ale i s hlubokou lidskostí. Propadáky tu nejsou a ty 2–3 slabší kousky jsou pořád ještě čitatelné. Nejlepší mi přišly hororové a SF věcičky z konce 40. a z 50. let, vrcholem je pro mě Mráz a oheň, nebo Noční hovor, který jakoby vypadl z Marťanské kroniky. Výborné jsou: Dítě zítřka, Ženy, Kanály. Zajímavostí je Ruské kolo, jež je takovým embryem románu „Tudy přijde něco zlého“. A Noční hovor, jenž u nás vyšel v Ikarii v jiné verzi jako „Já, Mars“. Sbírka je (i přes poněkud zavádějící obálku) velice příjemná a přináší v naprosté většině povídky kvalitní a jinde u nás neotištěné.

Standardní kolečko do soukolí této dějové linie. Tentokrát snad ještě méně komplikované a stereotypnější než obvykle. Obsah nemá moc cenu rozebírat. Všechny zápletky působí jen jako drobné překážky na cestě za dalším artefaktem. Překvapilo mě ale odhalení zrádce. Děti mi své podezření podsouvaly už od minulého dílu, ale já nevěřil. Holt jsem naiva. :-) Samozřejmě se ukáže, že Krotitel bouří je jen předehra k vyvrcholení, tedy Dračímu oku, jímž by se linie měla uzavřít. Opět průměruji hodnocení mé i mých dětských posluchačů, takže 60%.

Nad hviezdičkovým hodnotením váham. Ono je to chvíľami dobré, veľmi dobré. Veľké zvraty, napätie, ukončenie v najnapínavejších bodoch, ktoré veštia smrť hlavných postáv. Ale bohužiaľ na úkor posúvania osudov hlavných a mnou obľúbených či aspoň pozornosti hodných postáv je tam priveľa príbehov nových hrdinov, ktorých som si až tak neobľúbila a ktorí ma úprimne nezaujímajú. Nech sa za mňa autor nehnevá, že som si najprv nalistovala osudy tých dôležitých, lebo prehrýzať sa hlušinou, keď čitateľ netrpezlivo čaká na to významné – sorry, ale toto po mne nemôže chcieť. Ono ani tá „hlušina“ by sama osebe nebola zlá, klobúk dolu pred detailnosťou a surovou realistickosťou autora. No v porovnaní so zvedavosťou na hrdinov, ktorých poznáme od začiatku série, skrátka neobstojí. Dočkali sme sa aj niekoľkých veľkých zvratov, ale kým sme stihli zistiť, čo sa z nich vyvrbí. kniha surovo skončila. Skončila asi najnapínavejšie zo všetkých, ale pokračovanie stále nikde! Zostáva mi len pridať sa k tým, ktorí prechovávajú z roka na rok čoraz slabšiu nádej, že autor dopíše ďalší diel. Alebo aspoň vyzradí, ako to malo dopadnúť. Dúfam, že v mnohom inak, ako v seriáli, ktorý, mimochodom, neznášam.

Originalita světa už není a ani nemůže být tahounem, ustupuje i samotná „výuka“, takže nastupuje více vztahů, pocitů a tak, prostě jde zase o mírný posun směrem k dívčímu fantasy. Ale furt je to celkem dobré a v rámci YA i „škol magie“ rozhodně nadprůměrné.

Argo treba oceniť za české vydanie tejto reprezentatívnej zbierky. Harlan Ellison, ako jeden z najvýznamnejších amerických poviedkárov, mal doteraz poviedky trestuhodne rozhádzané po všelijakých časopisoch a zbierkach, čo neumožňovalo urobiť si celkový obraz o jeho diele. Všetky príbehy boli spracované na veľmi vysokej úrovni, štylistika je podľa môjho názoru bezchybná. Častým problémom bolo dešifrovať, čo chcel autor vyjadriť, dosť často forma prebíjala obsah, ale o Ellisonovi bolo známe, že rád šokoval, experimentoval a cez svoje texty ventiloval svoje psychické problémy. Ale aj preto bol takým skvelým spisovateľom. Nie často dávam maximálne hodnotenie ale pri Mefisto z ónyxu a Jeffinovi je päť som neváhal ani sekundu. Ale v zbierke sú aj tituly, nad ktorými by som mohol hútať nad hodnotením aj celé týždne a nevedel by som zdôvodniť, prečo som sa rozhodol ako som sa rozhodol. Spätne by som asi aj nejaké tie hviezdičky prihodil. Skrátka táto zbierka stojí za prečítanie každému, komu je žáner SF/Horor/magický realizmus blízky.

Buďto mi něco výrazně uniká (nevylučuji), nebo je Samota zabita koncem (to spíše). Atmosféra je výborná, postavy dobré…i ty ukecané filozofující pasáže o víře bych odpustil. Jenže pak přijde konec a čtenář zjistí, že to celé bylo zbytečné. Příběh se společně s atmosférou rozsype, postavy se zachovají nelogicky, autor nedovysvětlí konec, zdánlivě si protiřečí. Konec navíc – díky autorově vyprávění/skákání v retrospekti­vě/retrospekti­vách – ztrácí dech i po stránce tempa. Velký potenciál, leč z většiny nevyužitý. Další knihu autora si však přečtu rád – píše dobře, lehce. A pokud by se mu povedlo spojit atmosféru s lepším ukočírováním příběhu, byla by to pecka. Co se vydání týče – zamrzí chvástavý červený flek na obálce (vím, knihkupci to tak chtějí, ale stejně si musím rýpnout), překlad v pohodě, byť asi na dvou třech místech jsem se zarazil a řekl si, že by to chtělo opravit.

Platí to samé jako u předchozího dílu. Čtivá reklama na ruskou mentalitu (Čteno v AJ).

Pecinovský je skvělý povídkář, ale jakmile se pustí do něčeho delšího, končí to prů…měrem, a to v nejlepším případě – a tenhle to rozhodně není. Motivy a nápady se vrší jeden přes druhý – totalitní režim v uměle izolovaném světě a inteligentní krysy a telepatie a cesty časem a konzervovaná inteligence a kdoví co ještě, žádný ale pořádně nefunguje a výsledek je podobný dortu od pejska a kočičky. A na konci přijde „pointa“, působící dojmem, že už toho měl sám autor dost a prostě to chtěl nějak utnout.

Pecinovský je geniální povídkář a tady se představil ve vrcholné formě. Nezapomenutelné jsou Její veličenstvo a Nos to závaží, ale i relativně slabší kousky zaujmou alespoň nádherným nápadem. Celé je to pak zarámováno nenapodobitelným fórem, kdy každá povídka je inspirována názvem jedné písně ze slavného alba Beatles. Jeden z vrcholů české sci-fi 90. let.

Mimořádně kvalitní kousek, zejména s ohledem na dobu vzniku. Počítač, nahrazující živé lidi bezduchými kopiemi, je varující metaforou snahy (všech) vlád zpracovat aktivní a samostatně myslící občany do stádečka poslušně bečících a konzumujících voveček.