LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Maximálně kompaktní kousek, autorka píše hodně úsporně, nic moc tu nepřebývá. Úzkost z lidského mraveniště vyjádřená prostředky fantastiky, zde spoustou magie a temnotou ve stylu Lovecrafta. Nejsem si úplně jistý, zda jsem pointu do puntíku pobral, nicméně čtivost náramná, každý, kdo se někdy cítil ve společnosti nepatřičně nebo rovnou jako vyděděnec, si povídku určitě užije.

Zhroucený čtenář, tak jsem svůj komentář chtěl původně nazvat. Protože: jako bych se sám ztrácel v čase i v příběhu. V součtu to ovšem bylo o maličko víc fascinující než deprimující. :-) Chvílemi má člověk pocit, že je uvnitř filmu, kde někdo sestříhal různé verze náhodně dohromady. Ale ten „film“ má svou logiku. Vše stojí na tradiční kontroverzi: fascinace převratným vědeckým fenoménem versus strach z následků jeho zneužití. Tedy hraní si na bohy i klasická pandořina skřínka. Námět až tak originální není (vzpomněl jsem na autorovu Temnou hmotu, ale i na Smrtonosné sny Ursuly Le Guin), je to ovšem hodně dobře napsané a zatraceně čtivé. Tato bláznivá mise za záchranu světa nutí člověka k úvahám nejen o peripetiích času a reality, ale i o hodnotě prostých, tak samozřejmých okamžiků, které přece vůbec samozřejmé nejsou (tyhle pasáže jsou nejbolestnější). Podobně jako Temná hmota je to víc thriller než SF, ale i tady se (a ještě lépe) zdařilo napojení na mezilidské vztahy. Jsou uvěřitelné. Ano, Barry je málo policajt, Helena zas málo vědkyně. Jsou hlavně lidmi a to je pozitivní. Jednou za čas přijde takovýhle SF thriller k chuti.

Nemůžu si pomoct, ale Bardugo není dobrá vypravěčka. Povídky, nebo chcete-li, kapitoly jsou neobratné. Spíše primitivní, než jednoduché. Nelíbila se mi už Řeč trnů, a toto není o nic lepší. Vyrostla jsem na mýtech a pohádkách, takže to je druh příběhu mé osobě blízký, ale tyhle jsou přinejlepším průměrné. Nápady autorce nechybí, z leckterých by se dalo i vytěžit víc, kdyby je dále rozvedl, vybrousil, zkušený autor. Nebo alespoň spisovatel vedený kvalitním podpůrným týmem editorů a beta čtenářů.

Pro tuhle úroveň se tu ujal eufemismus „povídky časopisecké úrovně“. Fakticky jde o nenápadité, často zmatené příběhy s brutálně profláknutými pointami (nebo naopak cokoli pointu připomínajícího postrádající), psané těžkopádným jazykem, trochu legračně prošpikovaným rádoby sci-fi pojmy. Jakákoli jiskřička zajímavé myšlenky či dobrého nápadu je vzápětí uhašena autorovým neumětelstvím.

Zakoupeno na záladě facebookového doporučení překladatele, bohužel úplně nadšený nejsem. Ano, prostředí Egypta plného džinů je poutavé a autor píše vcelku zručně, to je ale tak nějak všechno. Detektivní zápletka naprosto selhává a celé je to vyprávěno na můj vkus až příliš odlehčeně. Neříkám, že je kniha vyloženě špatná, jen jsem asi čekal něco trochu jiného, vážnějšího.

Přímé pokračování prvních dvou knih. Je těžké vypíchnout co vlastně se v knize stane, protože děj se stejně jako v předchozím díle posouvá pomocí drobných zvratů a odhalení. Autor drží konzistenici a příběh příjemně plyne i díky skvělé rytmice vyprávění. Zelazny netlačí stále na pilu. Občas nechá hrdinu i čtenáře vydechnout, než se znovu pustí do rozplétání intrik a složitých Oberonových genetických vazeb. Ten rozhodně aspiruje na titul nejpotentnější fantasy charakteru vůbec, protože v knize jen málokdy potkáte postavu, nenesoucí jeho genetický fond. Je ale sympatické, že Zelazny přivádí čerstvou krev a původní klan stojí tak trochu v pozadí. Pokud Roger udrží laťku a neselže v závěru, s největší pravděpodobností vyhraje.

Pozn. V hodnocení vycházím z překladu Tom Lockenbauera, který si nedosahuje vymazlenosti předchozích Kantůrkových prací, ale čte se skoro stejně příjemně. Pokud přehlédnete nedůsledné počeštění ve vlastních jménech s nimiž si překladatel hlavu nelámal a nechal je v originále, je spád textu pocitově podobný a docela dobře navazuje.

Po slabom Ostrove Duma Key mi tento román spravil chuť. Opäť raz sa potvrdilo, že King je proste majster psychiky postáv a vykresľovania napätia. Vadili mi iba dve veci – poslabší koniec, taký nemastný-neslaný a nezmyselné blbosti v preklade (čítal som prvé vydanie od vydavateľstva BETA). Koniec rozoberať nebudem, ale k prekladu mám pár poznámok. Veľmi rušivo pôsobí, keď je nejaký typický anglický výraz, ktorý každý pozná (hlavne šlo o názvy piesní), raz preložený a inokedy nie. Čo však bolo najhoršie: Duke je bežné meno používané v anglofónnych krajinách, tak prečo je prezývka policajného náčelníka preložená ako „Vévoda“, kor keď na postavu a jej chovanie nemá žiaden vplyv; waterboarding ako techniku mučenia pozná čeština aj slovenčina a bežne sa s týmto názvom stretneme v médiách, takže nevidím dôvod na zbytočný preklad „vodní mučení“, keďže tento pojem nedáva absolútny zmyslel a nikde sa nepoužíva; najhoršie, do očí bijúce nezmysly však boli „Zázračná žena“ a „mazaná kukučka“, tam mi chvíľu trvalo, než som pochopil, o koho sa vlastne jedná – je to Wonder woman (komiksová postava) a Roadrunner (kreslená postavička). A ešte jeden technický detail – H&K (Heckler & Koch) je útočná puška, nie „automatická kulovnice“. Chce to naštudovať si technické detaily, alebo sa s niekým poradiť. Preklad je takmer ako písanie nového románu a dobrý autor vždy hľadá radu vo veciach, ktorým pramálo rozumie.

Merlinova cesta za pravdou v labyrintu intrik pokračuje. Děj se tentokrát přenáší ze stínu Země na různá stínová místa i do samotného Amberu. Není to ale jako v případě Corwina jen klasická fantasy procházka. Každá lokace, kterou čtenář uvidí, slouží dějové lince. Autor neodbočuje ze svého mocenského tyjátru, občas pustí zásadní informaci, nebo dějový zvrat a i když nechce často prozrazovat více než nutně musí a občas rve nervová zakončení slovy postav „…na to teď není čas, řekneme si to později.“, tak aspoň nedělá ze čtenáře debila zákulisními deus ex machinacemi a vodí ho na vařené nudli zcela viditelně. Dává mu tak férovou šanci nepřistoupit na jeho hru a mrštit s knihou do kouta. Technologicky mi zatím série přijde vyspělejší a vyrovnanější než původní pětka. Je to méně fantasy než předchozí pentalogie i když se tu hojně bojuje a kouzlí. Ale to jsou jen propriety vztahové soap opery, která by se mohla klidně odehrávat na divokém západě, protože tohle je kniha hlavně o autorem budovaných charakterech. Což byla v minulosti ta zábavnější část celé ságy.

Pozn. V hodnocení vycházím z překladu Tom Lockenbauera, který sice nedosahuje vymazlenosti předchozích Kantůrkových prací, ale čte se skoro stejně příjemně. Pokud přehlédnete nedůsledné počeštění ve vlastních jménech s nimiž si překladatel hlavu nelámal a nechal je v originále, je spád textu pocitově podobný a docela dobře navazuje.

Kým vystupoval ako hlavný vyprávač iba jeden druid a to Atticus tak to bola super kniha. Jeho štýl mi sadol a bavil som sa pri každej knihe. Ale ten štýl akým bola písaná Granuaile, tak tie som doslova pretrpel a dúfal som, že ju niekto konečne zabije aby som mal pokoj. A to nie je bohviečo keďže dostala priestor na polovicu knihy. Je to škoda, ale mňa touto knihou séria definitívne skončila a neviem či sa sériu donútim dočítať len kvôli tomu aby som zistil ako to celé dopadne. Osobne sa pre mňa jedná iba o 3–4 poviedky, pričom každá je o 1 hlavnej postave a nie o samostatnú plnohodnotnú knihu.

Jak s oblibou říkám, konce jsou nejtěžší… A tentokrát se Hamiltonovi povedlo udržet tempo a nemusel si pomáhat žádným králíkem z klobouku. Takže za rostoucího napětí a zapojení všech zúčastněných se povede zachránit galaxii, zvládnout Prázdnotu, vyběhnout se zlými oponenty etc. Budete se bavit. Teda pokud máte rádi kvalitní popcornove bijaky, sequely komiksovych filmů od Marcelu, třeba. Každá ze starých postav musí být vidět, závěrečný nápor probíhá dramaticky a efekně na několika frontách a konec je taková limonáda až to slabším jedincům může způsobit cukrovku. Ale to k tomu prostě patří :-). Celkově proti první trilogii lépe zvládnutá gradace děje. Ale ve všem ostatním je to o něco slabší.

Čtivé, napínavé, ano… Ale tak nějak je tam všeho moc. Schopností hlavních hrdinů, technologických udělátek, krve a sexu… A nejvíc přepísknuté jsou pasáže z děcáku, to už prostě nefunguje (některé věci ani teoreticky).

Poslední díl trilogie se (aspoň většinou) navrací k dynamice dílu prvního. Byť se nejedná o souvislé časové pásmo několika měsíců, nejsou zde prostoje. Pokud něco potřebuje autor „urychlit“, prostě si pomůže stránkou, na níž popíše, že „hrdinové dělali tři měsíce tohle“ a pak je opět vrhne do plnohodnotného děje. Tyto dějové „kapsy“ jsou, samozřejmě, „dějinné události“, pro čtenáře velmi atraktivní. Ve třetím díle je – stejně jako u dílu druhého – dobré znát historii, neboť zákulisně-špionážní hry jedou naplno. Co se konce týče. Autor to zvládl. Asi s výhradami, avšak zvládl. Kniha má ve své podstatě konce dva. Jeden, na který asi čeká většina čtenářů, a pak druhý, v němž je uzavřena nejslavnější fáze husitství (Lipany). Druhý byl – na můj vkus – uspěchaný…ale je to asi pochopitelné, že se autor nechtěl detailněji zabývat něčím, co je několik století známo a spíše to jen načrtl. Buď jak buď, Lux Perpetua je o něco horší než Narrenturm a o něco lepší než Boží bojovníci. Ale i tak to na tu plnou palbu dá, byť s odřenýma ušima.

I když bych měl – jakožto Čech – Boží bojovníky vynášet do nebes a považovat je za nejlepší díl trilogie (cca polovina knihy se odehrává na našem území), neučiním tak. Proč? Inu, zase tolik se v knize neděje. Děj je rozprostřen na delším časovém úseku (místo měsíců prvního dílu tu jsou roky), což je – pochopitelná – daň za zasazení příběhu do reálného světa mezi historické události; příběh, či jeho plynulost, tím ovšem místy ztrácí. Co se týče již zmíněné exkurze do Čech, je před autorem nutné smeknout, má to tu nastudované perfektně, byť nějakých chyb se dopouští (silně pochybuji, že měl Svatý Vít v oné době špičaté věže, Bezděz není na opačné straně řeky než Michalovice a Ralsko od Děvína není 6 mil – bereme-li za míli od prvního dílu uváděných cca 7,5 km – to jsou ale detaily). Oproti prvnímu dílu tu jsou i další změny – k Božím bojovníkům, řekl bych, už je potřeba znát historii, aspoň trochu, jinak vám dost z knihy uteče. Příběh už také není jen a pouze dobrodružné poletování po krajině – přidává se politika a špionáž. Reynevan samotný projde mírnou změnou a svou naivitu propůjčuje do služeb Kalicha. Docela jsem váhal, jestli dát 80 nebo 90 – dokonce jsem hodnocení při psaní komentáře zvedl – protože konec, konec, vážení, je perfektní. Brutální, napínavý, poskytující značné uspokojení.

Čteno podruhé…po…no…xx letech. Narrenturm je – dle mého – z celé trilogie asi nejlepší a nejpřístupnější. Neboť stejně jako zlobři (a cibule) má vrstvy. Pokud se u tého knihy nechcete zabývat historickým pozadím, nemusíte, užijete si ji (skoro) naplno i tak. Kniha je totiž dobrodružnou žračkou nejvyšího kalibru – krásné dámy, rytíři v nablýskané zbroji, mordrýři, lapkové, nenažraní preláti, sem tam i čaroděj(nice), koneckonců, je to fantastika a – to hlavně – velká a osudová láska + přátelství…a do toho naivní Reynevan, který nevinným smočením ohonu naskočí na vůz dějin (abych použil oblíbený obrat autora). Samozřejmě pokud historii znáte, můžete jít více do hloubky, poodhalit další vrstvu, a užít si knihu o chlup více. Na rozdíl od svých následovníků se Narrenturm odehrává během pár měsíců, což mimořádně svědčí celkové čtivosti a dynamice děje. Naprostá spokojenost a zasloužená plná palba.

Po první uzavřené pentalogii přichází autor s druhou sérií, kde začíná svým způsobem od začátku. Hrdinou je tu Corwinův syn Merlin, který stejně jako jeho (velmi nepřekvapivě ztracený) otec tráví čas ve stínu na Zemi. Lidi kolem něj ale začnou za záhadných okolností umírat a i jemu samotnému je usilováno o život. Zelazny je talentovaný začínač. Stejně jako v začátku původní pětky dokáže čtenáře strhnout a uvrtat do záhad mocenského boje v Amberském království. Technicky je ale zdatnější, takže si lacině nevypomáhá amnésií a jeho jediný nástrojem je šikovné dávkování děje a velikost Oberonova pokolení, které se množí jako králíci. Identifikace kdo je kdo je tady klíčovou součástí záhady, která se v první knize odehrává hlavně na platformě městské fantasy. Po klopotném závěru původního dějového oblouku bych to nečekal, ale autor mě znovu dostal. Kniha v mnoha ohledech příjemně stejná, přesto v detailech trochu jiná než původní pětice.

Pozn. V hodnocení vycházím z překladu Tom Lockenbauera, který sice nedosahuje vymazlenosti předchozích Kantůrkových prací, ale čte se skoro stejně příjemně. Pokud přehlédnete nedůsledné počeštění ve vlastních jménech s nimiž si překladatel hlavu nelámal a nechal je v originále, je spád textu pocitově podobný a docela dobře navazuje.

mírně absurdní námět o ztroskotavší raketě (klasické, špidlaté, čumákem do hlíny) je jen jakousi záminkou ke konfrontaci se dvěma oblíbenými lemovskými náměty – cizostí jiných živých tvorů a odporností totalitních/au­toritářských režimů. depka, kterou autor zvládne nastolit při popisu průzkumu planety cynicky nazvané eden, je jednou z nejlepších v tehdejší sci-fi. ovšem nebyl by to lem, aby lidé, rukou společnou a nedílnou nevyřešili libovolný technický problém a směle neodpluli zpět domů. hlavním nástrojem, který lem s oblibou používal pro zesílení atmosféry bylo titulování jeho hlavních postav, které přispívalo k odlidštění, potemnělému emočnímu ladění a odstupu pozorovalte/čte­náře. osobně považuji tento román za začátek lemova zlatého období, které se mu dařilo držet až do fiaska.

psát tvrdou sci-fi o budoucnosti lidstva a o cestě na venuši v roce 1951 je z dnešního pohledu nevděčné, protože se o této planetě toho tehdy moc nevědělo. ovšem základní námět potřebuje sjednocené lidstvo a libovolnou planetu, kam mohou lidé docestovat, takže ok ;) základní námět je velmi lemovský, cynický a alarmující, a stojí za ocenění, protože ve své době byl originální a skoro ojedinělý. naopak lemova obsese v řešení praktických problémů cestovatelů kosmem spolu s jejich „hlavní náplní“ je sice docela zajímavým vhledem do tehdejšího technooptimizmu, ale jinak spíše nuda. celkově jde v rámci lemovy tvorby o průměrný kousek.

Solidní, i když nijak převratná dobrodružná sci-fi, určená zřejmě spíše dospělejší mládeži; snad jen příliš překombinovaná. Jen nerozumím tomu, proč nemohla vyjít před r. 1989, marně v ní hledám něco „protisocialis­tického“. Jedině mohlo vadit, že ta budoucnost není utopisticky komunistická, ale to se snad už v té době ani nenosilo.

„Mladá aktivistická novinářka se převlékala za dělnici a byla překvapena, že v novém století ještě někdo musí pracovat, místo aby si jednoduše vyplnil grant.“
Ondřej Hübl jakoby nevěděl, zda chce psát komediální sci-fi, společenskou satiru, nebo thriller z atypického prostředí. Začne tím prvním, zvolna změní na druhé a zavře třetím. Naneštěstí kombinace různých žánrů příběhu spíše uškodila. Ačkoliv je humor příznačně sžíravý, logika zápletky hapruje v důležitých momentech a ne vždy se nad tím dá mávnout rukou se slovy, že „u fantasmagorie se to neřeší“. Škoda, protože nápadů má autor na rozdávání a základní premisa Opony je perfektní. Navíc, když jde o navážení se do komunistů a lidské hlouposti, je na pana Hübla spolehnutí, že úderně trefí hřebíček do hlavičky. Jenže jakmile dojde na klíčové zvraty, děj ztratí dech. Následný vývoj působí zmatečně, třebaže v některých momentech překvapí novým směrem vývoje událostí. Šance však zůstávají nevyužity a původní záměr se vytratí do prázdna.

Knihu nevytáhne z bídy ani retro nostalgie. Většina povídek zapadne do kategorie „už si nepamatuju, o čem to bylo“. Největší chybou je asi křečovitá snaha předat Velké Poselství.

Čtivé, napínavé, určitě nadprůměr, nicméně z „Andělovek“ asi nejslabší. Autor popustil uzdu fantazii až příliš a výsledkem je tak trochu mišmaš, který (oproti až reportážnímu charakteru ostatních „případů“) působí hrozně nevěrohodně a vykonstruovaně.

Skvělá sbírka Tpitrreeho povídek, bez jediné slabiny. Všechny kousky stojí za to a pohybují se na škále od velmi dobrých po excelentní. Temátem je především dominance, nemilosrdné vztahy mezi silnějším a slabším. Ať již komorně v otázkách genderu (v době vzniku povídek byly hodnocené jako feministické, což bylo vzhledem ke klamavému pohlaví autorky nakonec poněkud pikantní) nebo ve větším plánu na základě vztahů meziplanetárních. Kvalitě sbírky nakonec neubírá ani skutečnost, že poměrně významná část již v češtině vyšla, od vydání Teplých světů už nějaký ten pátek uplynul a zpravidla až při zadávání hodnocení jsem si všiml, že jsem již povídku kdysi četl. Žena, kterou muži neviděli jednoznačně dřívější sbírku převyšuje, včetně redakční práce. Argo zkrátka opět servíruje lahůdku a v tomto případě je třeba volky nevolky akceptovat vyšší cenu, jde o povinný skvost pro každého milovníka kvalitní a přemýšlivé SF.

Tenhle příběh „hříchu a vyhnání z ráje“ má v sobě jakousi až biblickou kánoničnost (byť „ráj“ v podobě plovoucího ostrůvku je ve vodním světě planety Hydros značným eufemismem a také „hřích“ je z jiného ranku). Dobrodružná plavba zas budí aluze na určitý Homérův epos. Kromě příjemné archetypálnosti je fabule ovšem zatížena i spoustou schématičnosti a stereotypů. Nechybí žádná z útrap, co dlouhé plavby přinášejí, postavy mají jednoduchou účelovou psychologii, jejich spletenec připomíná některé kingovky, kde se v extrémních podmínkách vztahy v izolované skupině patřičně vyostřují a deformují; vyniká studie umanutého despotického Delagarda. Vyprávění má jedinou dějovou linii s jen drobnými retrospektivami, musím ale uznat, že mě strhlo a přeneslo do časů, kdy jsem hltal chlapeckou dobrodružnou literaturu. Autor věnuje patřičnou pozornost prostředí, náladám moře, atmosféře, zabydluje svůj svět spoustou životních forem – s různým stupněm inteligence i nebezpečnosti. Jsou tu ale i osvěžující ozdůbky – jako afrodiziakální bouře rozpoutaná obřím měkkýšem nebo napadení básníka mořskými vetřelci. Zprvu samoúčelně působí spousta teologicko-filosofického pošťuchování, ale ukáže se, že má vytvořit soustavu oslích můstků k poněkud metafyzickému závěru. Ten to vylepšuje i kazí zároveň – jakoby sem tak úplně nepatřil a zabloudil sem z vod ambicioznější a filosofičtější SF ve stylu např. Pikniku u cesty. V kontextu podobných story i Silverbergova ostatního díla bych to viděl tak na 74% a zaokrouhluje se dolů. :-)

17 let před legendárním „1948“ vydal český autor knihu, která si s ním v ničem nezadá. Text je dodnes aktuální a řada opatření, která kritizuje, je dnes opět v programu jistých politických stran. Jinými slovy: kdyby kniha nebyla tak vzácná, patřilo by se mlátit jí po hlavách všechny ty nadšené budovatele šťastných zítřků, ať už mávají fangličkami jakékoli barvy.

Vydání takovéhoto reprezentativního výběru je nepochybně záslužné a vysoko si cením zasvěcené a (alespoň pro mne) v mnohém objevné medailonky k jednotlivým autorům. Nicméně z výběru konkrétních prací jsem trochu rozpačitý; u těch, které mohu posoudit, bych právě tyhle kusy nejspíš nevybral. Konkrétně z Hlouchovy skvělé sbírky Ostrov spokojenosti, které obsahuje několik dodnes živých textů, tu je omletá hříčka o zvětšené bleše; podobně nepovedený je dle mého výběr snad nejslabší povídky z jedinečných Havlasových Stop. Naopak mne nesmírně těší zařazení celého textu Bardových Převychovaných, skvělé a jinak prakticky nedostupné knihy.

girgal je docela roztomilá hříčka, která by se dala rozdělit na dvě poloviny. v té první se seznámíme s bizarním světem alkounů a hlavním hrdinou girgalem. v té druhé si projdeme alegoricky zhuštěnou historii lidstva/ameriky s girgalem jako hlavním hybatelem. vše je okořeněno spoustou křesadlovských jazykových hrátek, autorských vstupů a sexuálních úchylek.

pokud bych bral fugu trium jako etalon absolutního křesadla, jsme tady někde na 80 %. příběh zdaleka nemá ten spád a rozměr jako fuga, je maličko nudný a ukecaný, zvraty nejsou extra překvapivé a jejich provedení je také s postupem docela předvídatelné. je to pořád extra křesadlo, a jeho idealistický vstup s kynantropem je patrně takovou katarzí z lidstva jako celku (lidský hrdina forbes je nejen nomen omen, ale také „pěkný“ exemplář homo s. sapiens), ale není to úúúúplně ono.

Stále si myslím že toto je vrcholová kniha Cyberpunk žánru. Jak píše kolega v komentáři nade mnou opravdu tato kniha kombinuje vše nejlepší od západních sci-fi autorů po japonské mangy.

Předmluva autora z vydání 2020 je opravdu skvělá a dáva knize ještě lepší náddech než před lety.

Letitá leč stále aktuální klasika (i když dnes spíše na molekulární než medicínské makro úrovni), která je zároveň nejhororovější, tedy má nejoblíbenější, Wellsova kniha. Přes sto dvacet let uplynulo a dobrodružství trosečníka na jednom velmi zvláštním experimentálním ostrově stále postrádá ony úsměvné střípky nevědomé naivity, tak dobře známé z Wellsových zejména povídkových děl. Mám moc rád i Stroj času, ale pokud bych měl volit jednu autorovu knihu. Byla by to tato. Nadčasové dílo fungující ve více rovinách, než je na první pohled patrné.

Tentokrát žádný edit. Knihu jsem před dekádou naprosto raritně vzdal někde kolem šesté kapitoly a už neměl sílu se k ní vrátit. Veletoč na počátku závěru vyprávění je tak velký a ke zbytku děje nepadnoucí, úkol který Corwin dostane tak zoufale nezajímavý a jeho putování zabírající třičtvrtě knihy tak nezáživné, že jsem čtyř knižní snažení odpískal těsně před finálovou rovinkou. Která mimochodem také není žádný zázrak. Prostě jen doplní některé zbývající kousky skládačky a skončí zcela v duchu Dvorů chaosu. Divně a nepatřičně. Zoufale nedobrý závěr velmi slušné a originální fantasy série.

Využil jsem ilustrovaného vydání a začal číst Harryho Pottera společně s dětmi po dvaceti letech znovu. Přes všechnu kritiku, jež se na bedra autorky za ty roky snesla, musím říct, že to pořád funguje dokonale. Obrázky Jima Kaye tomu samozřejmě dodávají kouzelný šmrnc, sympatičtější o to víc, že umělec nejde primárně po šabloně vytvořené filmy. Má vlastní hlavu a vlastní fantazii, díky čemuž celé předčítání získalo maličko jiný rozměr i pro mě, dospělého fanouška, který moc dobře věděl, do čeho jde.
Každopádně reakce dětí byly vesměs pozitivní. Nespustilo se u nich davové šílenství, jako před dvěma dekádami po celém světě, ale rozhodně je to jedna z knih, která jim uvízla v hlavě. J. K. Rowlingová se soustředí hlavně na to, aby se pořád něco dělo, přičemž napětí stupňuje postupným odhalováním celého toho svého čarodějného světa. A povedlo se jí to na jedničku. Takže děcka neustále zajímá, co bude dál, pročež jsem musel kasičce pustit žilou a pořídit i další knihy v této vypečené edici.

Za mne jeden z absolutních vrcholů české fantastické literatury. Napadají mne tři poznámky. 1) Osud téhle knihy je mementem, proč je jakákoli cenzura, byť maskovaná sebeušlechtilejšími úmysly, nepřípustnou totalitní praktikou. 2) Skutečně velká literatura přesahuje dobu svého vzniku a i když je tahle kniha zdánlivě zakotvená v profízlovaném období „gulášového socialismu“, řada myšlenek v ní nikdy nepozbyla platnost – především ta ústřední, že není na nás, abychom rozhodovali o tom, co je pro druhé dobrem. 3) I když se přepracovaná verze (Datum narození nula) liší méně, než jsem čekal, i takových pár zásahů do skvěle strukturovaného textu zásadně sníží jeho kvalitu.

Celkem zdařilá sci-fi detektivka s nečekanou, i když trochu nedořečenou/ne­dořešenou pointou. Překvapí až „americké“ pojetí hrdiny – policisty a vlastně celé tajné policie.

Do času Vánoc dobře pasující metaforická odysea o ztrátách a nálezech. Utkaná z plyše, smutku, vánoční magie …a také naděje, která neumírá. Autorka předkládá velmi komplexní vizi „světa pod světem“ a jak je jí vlastní, aktualizuje to tématikou rozvedených rodin a psychologií nevlastních sourozenců. Své si tu našly děti i já. Velmi dobré!

Kvalitativně asi nejvyrovnanější Ondřejova povídková sbírka, na druhou stranu tu zase chybí nějaká ta absolutní pecka.

Pro Ondřeje (bohužel) typická velká kvalitativní nevyrovnanost jednotlivých povídek. Asi nejlepší jsou Agla Mathon a titulní povídka.

Sci-fi motiv je tu poměrně okrajový a celá kniha je hodně rozvláčná až ukecaná, mám pocit, že by se dala seškrtat na jen trochu rozsáhlejší povídku.

Nepřekonaná a asi nepřekonatelná Ondřejova povídková prvotina. I když je tu i pár slabších kusů, sbírka je ohňostrojem nápadů a Swang a Bílá hůl jsou z toho nejlepšího, co v celé historii české fantastiky v povídkové tvorbě vzniklo.

Fantastika jen velmi, velmi, velmi okrajově. Především zajímavá studie deprese, pomalu přerůstající v šílenství. Ovšem (nejen) názvem dává vzpomenout i na současné „gotiky“ s jejich komickým přehráváním emocí.

Když se postava ptá (parafrázuji) „kde jsou ty časy, kdy jsme spolu bezstarostně jezdili po kraji za dobrodružstvími“, vokalizuje i můj povzdech nad knihou. Kde jsou ty časy, kdy byla kniha plná bezstarostných a zábavných dobrodružství. Bohužel, tahle je plná zmaru a bohužel částečně i zmaru autorského. Autorka furt neumí záporáky, teď se k tomu ale navíc přidalo i to, že neumí ani válku, což vzhledem k tomu, že válka zabírá drtivou většinu knihy… je prostě blbě, když dějový oblouk funguje jenom proto, že zjevně ani jeden z obránců nemá ani špetku nadání pro vedení války. Sice se tím trochu oprávní ta autorčina vyvražďovačka – nic jiného si ty postavy nezasloužily – nicméně nemyslím, že to byl záměr.

Jedna ze slabších Součkových knih (což ovšem stále znamená velmi slušný průměr kvality). Vzhledem k tomu, že vyšla až z pozůstalosti, nabízí se předpoklad, že se jedná o polotovar, který nestihl projít finální autorskou úpravou. Citace z Platóna jsou neúměrně rozsáhlé a velkou logickou dírou je, proč vlastně Stanhope odvlekl vypravěče ssebou do minulosti.