LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Fracassi tentokrát v románové formě a skvělý, jak jsem doufal i očekával. Příběh osamělého sirotčince někdy z konce 19. století nabízí hodně svíravou, snad až drásavou atmosféru, tohle místy opravdu není příjemné čtení. Naopak, autor jde skutečně na dřeň, do katolického ústavu poskytujícího drsnou péči nešťastným osiřelým chlapcům se jedné noci doslova vetře ďábel a víra je to jediné, co ho snad může porazit. Parádní, Gnóm opět trefuje střed terče!

Těžko knihu hodnotit. A ještě těžší je udělat to bez (výrazných) spoilerů…no, budiž. Ghúl začíná parádně – totiž sexem na hřbitově. Následuje docela pěkné budování nostalgické atmosféry (tentokrát přelomu první a druhé poloviny 80. let), při kterém člověk musí knihu – chtě nechtě – porovnat s Kingovým TO a Simmonsovým Temným létem. Pak vstoupí na scénu samotný ghúl…a veškeré podobenství s výše zmíněnými knihami je to tam. Nechápejte to špatně, Keene předložil „klasické“ schéma dětí bojujících proti zlu, jenže tam veškerá podobnost končí. Ghúl je hodně – i vzhledem k rozsahu – komorní (děti v partě jsou například „jen“ tři; děj se neodehrává skrz celé prázdniny, ale jen v rámci několika dní mezi nimiž uplyne pár týdnů pouhou zmínkou v textu), zcela chybí postupné houstnutí atmosféry (upřímně – pokud byste se mě dnes – po letech od přečtení – zeptali na děj Temného léta, nevzpomněl bych si, avšak vzpomínka na pomalé houstnutí atmosféry přetrvává), navíc zlo v podobě ghúla nemá pořádné grády. Což byl zřejmě autorův úmysl, neboť za pomoci pojídače mrtvých nastavuje zrcadlo (abych se také svezl na v poslední době populární frázi) lidem. Skutečně mám pocit, že od poměrně brzkého představení ghúla kniha ztratí velkou část svého kouzla. Navíc mi přišlo, že kniha místy pokulhává v logice (příklady bez spoilerů napsat nemohu). Naopak ke cti lze autorovi přičíst, že se nebojí svým postavám pořádně naložit. Závěr samotný na mě moc nepůsobil, i když vyloženě špatný také nebyl. Povedený epilog (někdo by jej však mohl nazvat laciným) jen potvrzuje fakt, že autorovi o nějakého labužníka na kadávrech vskutku nešlo. Z knihy mám navíc pocit, že si autor nechal otevřená případná zadní vrátka pro pokračování…a nebo že byl limitován prostorem a po naznačených liniích se nakonec nevydal. Buď jak buď, kniha není špatné čtení; čte se lehce, a pokud vás vcucne (nestalo se mi), asi nebudete mít problém ji přečíst za dvě odpoledne. Mírné zklamání však přetrvává – a těžko říct, jestli je to tím, že jsem očekával něco trochu jiného, nebo tím, že by knize možná prospělo pár desítek stran navíc a prohloubení některých linií. Překlad je obstojný, byť nijak zázračný (sakra, je možné, že tam zaměnili káně za krocana…? nebo jsem jen nepozorně četl?), určitě by nebylo od věci text ještě jednou projet. Buď jak buď, hodnocení je přesně mezi těmi 60 a 70 %. Nakonec je to těch 60 %…ovšem velice solidních 60 %.

Perfektné technické sci-fíčko a tentoraz o triedu ešte lepšie než Marťan. Z príbehu nechcem nič prezrádzať, pretože každý čriepok informácie je spoiler, no je to jazda od začiatku až do konca. Odporúčam prečítať. Na film sa už teraz neviem dočkať.

Ďalšia fajn poviedková zbierka od Dicka. Niektoré poviedky boli čisto hororové, čo ma prekvapilo, iné zase post-apokalyptické. Je to síce jeho raná tvorba ale každá jeho poviedka sa dobre čítala.

Kenozoikum plynulo nadväzuje na prvý diel. Autor všetky otázky zodpovie a kniha je viac filozofická, no chýbal mi v nej väčší spád a napätie. Dlho sa v nej nič moc nedeje. Flashbacky ma vôbec nebavili a prišli mi zbytočné. Od tohto autora odporúčam skôr sériu Hlídka.

Do Lukjaněnkového Kvazi som sa dlhý čas nevedel začítať. Až niekde od polovice knihy som si začal príbeh viac užívať. Je to detektívka, tak očakávajte pomalší postup a máme tu svet zombie, ľudí a kvazi. Hlavne tí poslední kvazi sú na tom všetkom najzaujímavejší.

Stephensonov Kryptonomikon nie je príbeh len o šifrách a enigme. Je to príbeh ľudí, ktorí zažili druhú svetovú vojnu a ranú éru internetu. Je to veľmi náročné čítanie, na ktoré sa musíte sústrediť, no Stephensen píše skvelo. Je tu veľa výborných častí, je tu napätie a celá kniha je pretkaná skvelým humorom. Najviac ma bavila linka s mladým Shaftoeom, ktorý sa snažil prežiť druhú svetovú vojnu a jeho hlášky s nadriadeným. Tie nemali chybu. Autor pri každej postave trochu mení štýl písania – pri Lawrence Pritchard Waterhousovi je skôr technický, pretože rozmýšľa ako matematický génius a úplne inak než normálni ľudia a pri mladom vojakovi Shaftoeovi je veľmi humorný a o dosť jednoduchší. Kniha ma veľmi bavila, len bola niekedy dosť uťahaná a niektoré pasáže by som úplne vynechal. Aj tak sa mi autorov štýl písania dostal rýchlo pod kožu a užíval som si každú jeho vetu. Po Anatému je Kryptonomikon ďalší skvost od tohto autora, ktorý sa oplatí prečítať.

Outsider je skvelý temný detektívny thriller, v ktorom vás bude baviť sledovať, ako sa vyšetrovanie vyvíja a kto je nakoniec vrahom. Akčných pasáží tu nie je moc ale to vôbec nevadí, pretože sú napísané kvalitne – prestrelka pred súdom je luxusná, rovnako ako záverečné dve scény. Bude vás mraziť a je tu veľa drsných častí. Ralpha a Holly, ktorá prišla v druhej polovici, som si najviac obľúbil. Aj keď to je jeho novšie dielo, stále som mal pocit, že čítam starého Kinga zo starej Ameriky. Pozrel som si aj niekoľko častí seriálu, no tam je veľa vecí inak a prestrelku pred súdom dosť odflákli. Fakt si radšej prečítajte knihu.

Dickove poviedky sa mi čítali oveľa lepšie než niektoré jeho romány. Sú jednoduchšie a pritom plné nápadov. Aj po 70 rokoch od toho, ako ich autor napísal, nútia k zamysleniu a budú vás baviť. Odporúčam všetkým fanúšikom sci-fi.

Výborné hororové príbehy so skvelou atmosférou. Štýl písania Philipa Fracassiho a aj obsah poviedok mi veľmi sadol. Najviac som z textu cítil Kinga – postavy má psychologicky vykreslené bravúrne a životmi ľudí a detí naozaj nešetrí. Určite vám bude behať mráz po chrbte. Každá bola trochu iná a originálna. Najviac ma bavil Oltář, Surfer Girl a aj posledná Mandala. 90%

Štvrtý diel sa stále skvelo čítal podobne ako tretí diel, no niektoré postavy ma absolútne nebavili – časť s Žhnoucími. Viac ma bavili prvé dve knihy, ktoré boli komornejšie a viac zamerané na hlavné postavy a objavovanie sveta. Teším sa na piaty diel.

Tretí diel Sandersonovho Archívu je zbytočne dlhý a rozťahaný. Vo viac než 1100 stranách je jasné, že tam budú hluché miesta, ktoré vás budú baviť menej. Je tu dosť kapitol s Dalinarovou minulosťou, ktorá ma k smrti nudila a potom politické časti s Navani. Kapitoly s Kaladinom boli opäť skvelé – stále pre mňa ostáva najlepšia postava celej série. Ako som predpokladal, s vyzradením viacerých vecí po druhej knihe sa z tretej vytratilo tajomno a celý konflikt s hlavným záporákom je príliš zdĺhavý. Posledných 150 strán ale bolo skvelých a od nich sa nedalo odtrhnúť. Celkovo sa kniha stále dobre a rýchlo číta na to, koľko má strán.

Kniha, která možná není tak dobrá, jako Hillovy sbírky kratších prací a nepředčí ani příběhy v Kingově Čtvero ročních období. Ale pořád jsou to literárně skvěle zvládnuté příběhy s dobrými nápady, které je radost číst. To že všechno nevyšlo až tak na sto procent, to že se někde píše možná víc než by mělo, nebo nepointuje až tak dobře, z toho vyložený propadák nedělá. Hill má i mnohem lepší texty, ale tohle je po všech stránkách minimálně solidní řemeslná práce. Místy i trochu víc. Na Hilla „jen“ solidní nadprůměr, ale mnoho jiných autorů by za podobnou knihu upsalo duši.

Na to o jak důležitý svazek se jedná, se tu toho moc nestane. Není tu skoro ani žádný nadpřirozený prvek. Monstrum z ledu je tam jen jakoby navíc. Jinak se jedná spíše o mafiánský příběh. A čím je tedy tento díl tak důležitý? Vrací se tu Johnův největší protivník, samotný doktor Smrt a otevírá se jedna z nejlepších kapitol celé megasérie…

Tak tohle už se blíží hranici braku. Zmatené, překombinované, místy až směšné.

překvapivě velmi svěží spejska s jiným, než zcela klasickým pohledem (který mě třeba u ashera začal rychle nudit). je to plné skvělých cynických a sarkastických hlášek, má to odpich, svět je zajímavý (byť technologicky zvláštně anachronický), postavy také. užijeme si tu víc vnitřních monologů, chytrých dialogů než v klasice, bitvení málo, ale přesto násilí je organicky včleněno do příběhu. je poznat, že to napsala žena, ale beru to spíše jako plus, protože to přináší zajímavější pohledy na běžné věci a, co si budeme nalhávat, i intelektuálnější hloubku (ne, ne, neale ashere, tohle ti fakt nejde). kdosi kdesi strašil utnutým koncem, ale nikoliv, příběh se uzavře a zůstává jen natolik otevřený, aby ho šlo vytěžit zase z jiného úhlu (těším se na dvojku). zatím to vypadá, že autorka také nepodlehla klasické žánrové grafománii a patrně to skončí jako duologie. dost dobrý.

tak jsem ho právě dohrál! Ještě si ho sjedu jednou, protože jsem skončil neslavně i když víceméně úspěšně

Za mě peckova záležitost, maximální spokojenost. Btw je těžký jako svině, pokud sejdete z cesty, tak to nedáte.

Za ty prachy rozhodně stojí a ještě i pěkně zpracovaný, doporučuji hrát v noci se soundtrackem!

100% a pokud máte rádi cthulhu mýtus 200%

Knihu jsem původně četl anglicky a ačkoli mě to z bačkor nevystřelilo, nějak jsem se tím prokousal. S druhým, tentokrát překladovým, pokusem jsem došel sotva do půlky a přestalo mě to bavit. Je to strašně naivní. Jen nápady vršené na hromadu. Není tu nic co by nebylo známé z jiných pohádek. Kniha úplně postrádá kouzlo Hobita nebo jiných Tolkienových prací a je na ní znát, že to jsou z paty vymýšlené historky pro podvečerní pobavení jeho dětí. Propracovanosti jeho ostatních děl velmi nepřekvapivě nedosahuje.

Třebaže Dvojitý orel spadá do cyklu Warhammer 40 000, dává si Dan Abnett záležet, aby šel číst zcela samostatně. Zároveň přináší do série opět něco nového, drobnost, se kterou jsme ještě neměli možnost se na stránkách Válečného kladiva setkat – a to se stíhacími esy. Pro někoho hloupost, pro jiného slabé téma; avšak finanční úspěch filmu Top Gun: Maverick dokázal, jak moc jsou báječní muži na létajících strojích vděčným motivem. Když navíc vyprávění okořeníte lidskými hrdiny a jejich osobními démony, to vše za hřmění těch nejmocnějších ocelových „ptáků“, máte čtenáře prakticky na lopatě. Autor šel ale ještě dál a svůj příběh pojal jako určitou paralelu s leteckou bitvou o Británii. A i když své vyprávění obalil pozlátkem vzdálené budoucnosti a nekonečného boje se silami Chaosu, pořád dokáže věrně zachytit každé přetížení, jemuž piloti musí při svých manévrech čelit, zběsilé akrobatické kousky, díky nimž odvrací možné zásahy, a především tíhu vysílení z nekonečného nasazování do akce.

Od toho se nejde odtrhnout!

Nebylo to špatné, ale opět to působí jako vedlejší příhody před tím, než (a nebo jestli vůbec) přijde něco velkého. Jsem rád, že jsem měl možnost si opět přečíst o Koniášovi, ale rozhodně bych dal přednost nějakému pořádnému románu. Ty jsou to nejlepší co s Koniášem vzniklo. Bakly byl taky fajn, ale asi mám problém si vizuálně představit ty souboje na lodích. Líbí se mi jak chladné hovado z něj je a když není v ohrožení Zuzana, tak je mu fakt všechno jedno. Takže tentokrát 70% a příště už žádné povídky nebo mini příběhy ale pořádný román prosím…

Téměř až do konce jsem knihu hltal, jenže pak přešla do své spirituální části a já byl nešťastný a jenom se prokousával dál. Prostě halucinace, duchové atp. to není pro mě. Teda vlastně je, ale musí to tak být od začátku, ne se do toho zabořit na samém konci. I když i tady uznávám, že třeba eskymácká mytologie byla zajimavá. A jak to tedy na konci ohodnotit? Chtěl jsem být ke knize zcela férový, nechtěl jsem tolik zábavy a napětí nechat zapadnout pro konec, který neseděl subjektivně mě. A spočítal jsem si vážený průměr: prvních 750 stran (s mým nastavením velikosti textu na mé čtečce) jsem hodnotil 9/10, posledních 110 stran 30%. Výsledek 80%. Jediné, co mi „vadilo“ prakticky skrz celou knihou, že bych potřeboval mít vedle druhou knihu, která by mi říkala, co vychází ze skutečnosti (včetně eskymácké mytologie) a co už je autorova fikce.

Ano, je to Poe, ale to je tak celé. Na této sbírce není v podstatě vůbec nic dobře. Odpočtu-li kosmetiku vydání z roku 2015 korunovanou docela debilním dodigitalizovaným přebalem (proč to nemohla být jen fotka?), idiotské řádkování 1,5 které se extra špatně čte a zavádějící název sbírky připomínající špalek z edice světových autorů z levných knih s nímž tahle kniha nemá zhola nic společného. Tak to nejzásadnější je volba překladu. Který nejen, že není skrze tři různé překladatele konzistentní, ale navíc datum úmrtí nejmladšího z trojce je někdo kolem roku 1920. Bavíme se tedy o stylistice sice časově blízké semotnému Poeovi, to ale neznamená, že tohle chcete číst. Logika i stavba vět je pro moderního čtenáře neergonomická, při čtení ruší a ve srovnání s překlady Josefa Schwarze u mě dělá forma povídek i 20% rozdíl ve finálním hodnocení. Pro nadšence do jazyka bažící po největší autentičnosti to může být zajímavé, ale pro konzumní čtení 21. století bych tohle fakt nedoporučil.

Zvláštní, pro mne překvapivá kniha. Až Čapkovské defilé tragikomických postaviček, hořká pointa, sci-fi motiv zajímavý, ale vlastně podružný.

Po vydání posledních dílů čtu celé od začátku… no je to šichta :D Na tomhle dílu mi vadí, jak z ničehož nic je spousta věcí, které byly super tajné a přístupné jen zasvěceným, naprosto bězných. V předchozích dílech měla církev všechno totálně pod palcem, „Tlix“ se ani nedalo najít na síti a najednou se běžně i v médiích mluví o protonaci, Lodích(!), Aurigiánské herezi.. Pinky přes noc zcela změní osobnost… Čte se to pořád dobře, i když děj nikam moc nepádí, ale tahle nekonzistence s předchozími díly mě rozčiluje.

Klasický překombinovaný příběh od jiného autora než Jasona Darka. John přijíždí do Indie pátrat po tygrodlakovi, ale v závěru bojuje se supými monstry, oživlými kytkami i samotným tygrodlakem Malagu, který se navíc umí rozdvojit. V příběhu mě pobavilo Johnovo trápení s policií, jenž ho zavřeli do vazby protože nebyl schopen dokázat, že je inspektor ze Scotland Yardu. Jinak spíše podprůměr…

Výborné číslo s krásnou obálkou. Dvě špičkové novelety podpořené dalšími slušnými povídkami. Naneštěstí výběr krátkých prací se tentokrát spíš nepovedl. Dvě jsou slabší a jedna vyloženě špatná. Více se dozvíte přímo u povídek. Ale tím se nenechte odradit a toto číslo si přečtěte. Minimálně Beagleova Dvě srdce a Sheaovu Jinou cestu, ale ostudu nedělají ani Bissonův Vilík a mravenci, Nixova merlinovská fantasy nebo Reedova poťouchlá hříčka o mimozemšťanech a lidech.

Mám klišé a nebojím se ho použít. Na tomhle principu se povedlo napsat hodně zábavných lehkých věcí. Jenomže tohle je důkaz, že k napsání dobrého akčního braku jsou potřeba docela schopnosti. Protože námět i základní dějová kostra jsou vlastně dobře, zbytek už až tak dobře není. Hlavnímu hrdinovi je problém uvěřit, že je vědec, byť zocelený lety strádání a bojů. Na to aby člověk náležitě nesnášel opozici, chtělo by to víc péče víc kontaktu s nimi, protože teprve pak je to fakt osobní jen činy nestačí, byť je to třeba zničení života na Zemi. Akční brak není žádná psychologická drobnokresba, ale zajímavé jednoduše vykreslené postavy jsou nezbytné, toho je si autor vědom, ale moc to nevychází.Odlehčený tón se trochu kroutí do křeče. I když pár kvalitních hlášek by se našlo. Celkově jsem to dočítal na sílu a přeskakoval, ale zábavné lehké četbě se to blíží. Je to přece jen prvotina. Třeba se příští knížka povede zábavně napsat celá a ne jen začátek.

Nemám ještě dotčeno, ale musím i tak říct, že autor je výjimečný plvídkář. Dostal mě mnohem víc než třeba Bradbury.

Když se Sharon Boltonová drží scénáře „lovec pronásleduje kořist“, má to perfektní drajv, jakmile ale přejde k pokusu o detektivku, uvěřitelnost jde stranou a stává se z toho babské čtení. Právě tohle pro mě bylo největší slabinou jinak slušného thrilleru, okořeněného špetkou magie. Jen je škoda, že přes všechny čáry máry se nakonec žádná kouzla nekonají, až na jedno maličké spoutání v závěru. O nějakém vyšetřování se však mluvit nedá, autorka si v podstatě dělá, co chce, včetně náhodného házení klacků pod nohy. Podobně náhodné jsou předkládané motivace i samotná konstrukce zločinu. Nehledě na to, že uvědomělá hlavní hrdinka, bojující za právo žen sloužit u policie, je taková ťunťa, že skončí v náručí prvního ženatého fešáka, a když pak dostane od kolegů přes prsty, musí běžet k čarodějnicím, aby se psychicky nesložila. Bohužel, záměr zločinců si člověk musí domyslet, přičemž o konkrétní identitě pachatele se můžeme dohadovat do té doby, než bude v nějakém dalším románu konfrontován.

Pro mě extrémně rozporuplná kniha. Pokud se řadíte – nebo jste se aspoň někdy řadili – mezi hráče počítačových her, určitě jste někdy narazili na hru, jejíž žánr máte rádi, jejíž téma by vás moc bavilo…jenže ouha, její zpracování, její mechanismy ji činily – minimálně pro vás – uživatelsky nepřátelskou až otravnou. Přesně tak to mám s touto knihou. Témata povídek by mě bavila (ještě se k nim dostanu), žánr je také správný, styl autora to však zabíjí. Pravda, můj mozek již rozhodně není, co býval, jenže mám i něco načteno a starší literatura mi většinou nečiní problém. Tady činila. Věty typu: „Nebylo možná si představiti, kdyby byl něco takového objevil, že bych byl nebýval první, komu by to byl oznámil a koho by tam byl vedl.“ jsou střídány dlouhými popisy. Problém je, že to většinou k ničemu nevede, kýžená odměna za „přetrpění“ se nedostaví. S trochou nadsázky – jako by se Mistr Yoda rozhodl převyprávět vám nějakou baladickou píseň od Čechomoru za pomoci květnaté (snad až mírně obrozenecké) češtiny plné dlouhých popisů. Pojďme se na to podívat blíže (bez spoilerů). První povídka je výborná náladovka, která čtenáři prozradí dvě věci: první, že kniha nebude lehké čtivo, druhá – autor měl venkov skutečně rád a dovedl jej popsat ve všech barvách, chutích a vůních. Druhá povídka – Vidění – je pak hození do studené vody. Nudné, šíleně popisné, ve výsledku jalové. Jedná se o duchařinu a jelikož jsem nedávno četl výbory z vánočních duchařských povídek ze staré dobré Anglie, nelze nesrovnat. Tam, kde se jiným povedlo vybudovat nějakou atmosféru, vyprávět příběh, nenudit, má Svoboda řečí jak Palackej, navíc to směřuje k naprosto naivnímu a předem očekávanému konci. Nedivil bych se, kdyby spousta lidí povídku nedočetla a knihu odložila. Soud lidu je ničím výjimečná povídka z českého venkova oné doby. Strašný dar má baladický nádech, díky popisům přírody se daří vytvořit atmosféru, ale opět nic extra. Přepadení je asi nejlepší ukázkou toho, jak autor znal a dovedl popsat přírodu. Tady jsou popisy skutečně pro dobro věci. Příběh je krásně baladický, dalo by se o tom asi zpívat. Kdo se někdy vracel v noci lesem, když se zvedá opar, sem tam uviděl svíčku u křížku nebo kapličky…jo, to tahle povídka má. Za mě jedna z nejlepších v knize. Výprava za oběšencem opět těží z popisů nočního lesa, do něhož se dětští hrdinové vypraví, aby se podívali na viselce; dobré čtení. Zázračný bič nemůže překvapit nikoho, kdo četl nějaké lokální pověsti. Vodníci holt mají vztah ke koním. Slušné čtení, krásně a přesně popsaný západ slunce u rybníka. Také mi přišlo, že zhruba od této povídky popisy postupně ustupují a již nejsou tak hutné. O dávno zemřelém bratrovi je první z „vojenských“ povídek. Hezký začátek, zbytek pak zcela dle autorova mustru: „unavený voják usne a zdají se mu hámotiny“. Černá skála je takřka pohádková, možné zpracování lidové pověsti, rozhodně patří k tomu lepšímu, co kniha nabídne. Sadař Janatka je jeden z vrcholů sbírky, to je bez debat. Navíc se dobře čte, protože je tam hodně přímé řeči. Další povídka Na noční stráži je opět vojenská, opět usnutí, opět hámotiny. Výrař Poupa je – aspoň pro mě – nejlepší z knihy. Je to krásně tajemné a poměrně nezvyklé. Noční návštěva? Voják, spánek, blbosti. Povídka nazvaná „Vášně“ zabrousí mezi pytláky a hajné. Ničím výjimečné. Duše bojiště je naopak parádní náladová povídka, která stojí za to; v knize se řadí k tomu nejlepšímu. Kocour je pro knihu trochu netypický, neboť se odehrává ve městě, na druhou stranu místo asi není moc důležité. Opětně takový průměr (avšak s přesahem, to zase jo). Spálený dvorec – další duchařina, další utrpení. Tohle se, dle mého názoru, autorovi skutečně nevedlo. Tajemství je nejdelší prací v knize, obsahuje – jako jediné – i špetku humoru, není to však nic výrazného. Bohužel je zabito zpracováním a koncem. Stejně jako na úvod, i na závěr přijde kratší náladová povídka. Název má poněkud filozofický – Kam jdeme. Možná alegorií je, možná není. Nevím. Každopádně se dá číst. Kniha obsahuje též pěkný doslov z pera Petra Bočka, který nabídne i ukázky z dalších Svobodových temných prací. F. X. Svobodovi nelze upřít jistá nadčasová invence. Máme tu zárodek Kruhu, máme tu takové archaické protozpracování Kingovy novely Tělo (čehož si povšiml i doslov), máme tu – s trochou benevolence – ukázáno i to, jako by to asi vypadalo, kdyby byl Tom Bombadil pruďas a Zlatěnka městská rádodajná rozhoďnožka. Nu a jedna povídka dá vzpomenout i na naše chrabré spoluobčany, kteří se léčili odčervovací pastou pro koně, protože jim to poradil Pepa z hospody. Suma sumárum…jak ke knize přistoupit? Na jednu stranu tu jsou nádherné popisy přírody, které několik povídek doopravdy povznesou a „udělají“. Na knize je také znát venkovské myšlenkové nastavení, jistá lhostejnost k osudu, pověrčivost, odkojení venkovskými báchorkami a povídačkami. Některé příběhy jsou takřka baladické. Touláte-li se přírodou a jste-li duší romantici, potěší vás to. Pár nápadů je doopravdy dobrých a poměrně originálních. Na straně druhé je zde zpracování, které je v dnešní době skutečně hůře čitelné – ať už se jedná o neustálé „bych byl býval“, nebo o kvantum popisů toho či onoho, které však k ničemu nevede. Celkově je zde strašně moc okecávání všeho druhu – co by se dalo napsat na třech stranách, má zde třeba deset. Některé povídky jsou skutečně povedené (Přepadení, Sadař Janatka, Výrař Poupa, Duše bojiště), jiné si drží jistou úroveň, a některé jsou vskutku utrpením (duchařiny). Číselně by to bylo někde mezi 50 a 60 %, ovšem kvůli povídce Vidění, která mi při četbě působila až fyzickou bolest, se kloním k nižší hranici. Na závěr se sluší říci několik slov ke zpracování – obálka je skvělá, musí zaujmout úplně každého. Chyb a překlepů minimum (pár jsem jich našel až ke konci). Samozřejmě by někdo mohl namítat, že by nebylo od věci text gramaticky trochu aktualizovat, neboť když postava „nassává“ vzduch, může to působit rušivě. Mně to zase tak nevadilo. Napadá mě, že knihu nejlépe vystihuje poslední část anotace na zadní straně: „Je určena všem literárním dobrodruhům a hledačům temných kuriozit…“ Ano, je – pro širší publikum to skutečně není.

Z počátku se příběh tváří celkem nadějně. Máme zde loď daleko v kosmu, osamělého člena posádky se ztrátou paměti a boj o přežití. Možná to není kdoví jak nápadité, ale na průměrné sci-fi docela dobrá zápletka. První polovina knihy je to přesně to, co vám popisek děje slibuje. Tahle část mě z celé knihy bavila asi nejvíc. Někde v polovině ale nastane zlom a vše se najednou úplně změní. Sleduje jiné postavy a jiný příběh. Nemám nic proti tomu, když je příběhových linek víc, ale tady je ta první (podle mě ta zajímavější) až do závěru ignorovaná. Jako kdyby autor chtěl napsat dvě knihy, ale pak se rozhodl vše spojit do jedné. Další věc která mi vadila, je spousta nezodpovězených otázek. Mimozemšťané, sabotáž, nebo třeba podivný tvor. Buď to nikoho z postav nezajímá, nebo se na ně úplně zapomene a do konce se k tomu už nikdo nevrátí. Je docela možné, že se k tomu všemu autor chce vrátit v nastíněném pokračování, ale po téhle knize se případnému pokračování raději vyhnu.

Neuvěřitelně zmatené a překombinované, místy doslova směšné. Hlavní hrdina je navíc prvotřídní „Mařen“. Hluboce nejslabší, co jsem od autora četl. (Tak ne, Záhadná kukla to trumfuje)

Souhlasím s tím, co píše jirikk. Postavy jsou skutečně ploché a hlavně neuvěřitelně pasivní; především v prvních dvou třetinách knihy sebou nechávají smýkat jako figurky po šachovnici. V poslední třetině zase dojde k nepochopitelné změně charakteru, kdy se z usedlého vědce stane Indiana Jones. Děj je v uvedených prvních dvou třetinách velmi řídký; děj postrádá napětí a musel jsem se do četby docela nutit. Reynoldsovi očividně šlo především o vykreslení fungování společnosti v polovině 22. století, což se mu docela podařilo, a mnohé nápady jsou fascinující, ale někdy se to opravdu čte spíš trochu jako nezáživný cestopis z budoucnosti. Tady se objevuje technika a futurismus jednoznačně na úkor literárnosti.

Od prvního vydání uteklo sto dvanáct let, a přesto Tarzan z rodu Opů strčí do kapsy leckterou současnou konkurenci na poli dobrodružného románu. Samozřejmě by asi Edgar Rice Burroughs dnes měl problém s gender normou a rasovou korektností, protože jeho představa ideálního člověka je založená na mužském rodu, britském občanství a šlechtickém rodokmenu. Ovšem bez jakýchkoliv zbytečných řečí předkládá na necelých dvou stech stranách fascinující příběh hrdiny, vyrůstajícího v džungli, který hravě přebírá její pravidla přežití a nakonec je i úspěšně aplikuje v takzvané civilizaci. Archaická stylistika pak dodává vyprávění nenapodobitelný šmrnc, díky kterému s úsměvem přehlédnete dobové názory či praktiky. Zároveň lze příběhu jen závidět živost, s jakou se dere kupředu, nekompromisně řešíc problémy okamžitě, bez nějakých tanečků a psychologických kudrlinek. Přitom zápletka je skromná, třebaže plná boje s šelmami všeho druhu, ty lidské nevyjímaje. Krystalická esence romantiky a dobrodružství.

Jestli knihu něco zabilo, tak styl vyprávění v první osobě přítomného času. S tím pak souvisí rozvleklost, kdy autorka neopomíjí popsat vše do nejmenších podrobností, třebaže to pro děj nemá zbla významu. Ne, že by neměla co říct – od prvních stránek až po ty poslední se zabývá trampotami, které hrdinovi uvily do vínku sudičky. Jedna tragédie střídá druhou, což vyústí v odhodlání pomstít všechny způsobené nepravosti. Trochu to kazí maličkost – názvy kapitol sem tam prozradí i jejich obsah, takže ne vždy se dá mluvit o překvapení.
Nic to nemění na faktu, že Hana Hozová pojala odyseu Luka Mortifera ve velkém. Jenže atmosféra románového světa působí neúmyslně pohádkově, zápletka se tříští pod vlivem motivů a v okamžiku, kdy hrdina nabude zkušeností, přestáváte o něj mít podvědomě strach. Ani vedlejší postavy nepůsobí uvěřitelně, buď jsou podlé, dobré nebo bodré, pročež jejich množství je přímo úměrné rozsahu. Ambicemi se nešetřilo, výsledkem je ale bohužel pouze zárodek něčeho dobrého.

Nepříliš originální dílko rodokapsové úrovně. S nejlepšími Oblukovými věcmi má společné jen jedno: konec uťatý v momentě, kde by většina autorů začínala.

Oproti prvnímu dílu, který jsem srovnával s Hunger Games, znatelný pokles napětí a spádu. Co mi úplně chybělo bylo vzrušení z odhalování tajemství, které z prvního dílu dělalo skvost. I tak ale stále velmi dobré. Na young adult místy hodně temné s explicitním zobrazením běsů, které jen čekají na to, až se doba vymkne z kloubů.

Na fantasy žánr neuvěřitelně propracovaný vnitřní svět jednotlivých postav. Budete je milovat nebo nenávidět, ale rozhodně vás budou neustále překvapovat. Je těžké být člověkem, je těžké vyrovnat se sám se sebou. A to i v poryvech nepředvídatelného děje, který vámi bude smýkat temnými uličkami Ketterdamu. Dechberoucí vyvrcholení celé série !

Musím říct, že tohle bylo jedno z největších zklamání od Žambocha, a to při použití, jeho obecně nejoblíbenějších postav. Celý román jsou vlastně dvě novely, které nemají nic společného (jedna pro Koniáše a druhá Baklyho) a šlo by je číst samostatně. Samotné příběhy docela hezky plynou, ale vlastně se nic důležitého nestane. Z obou postav jsou ještě větší supermani, než dřív (dobře u Baklyho to trochu beru), magie funguje je se zrovna autorovy hodí a ač jsou jim mezi knihami kladeny větší hrozby čím dál více, jimi projíždějí jako horký nůž máslem, a to co se postavám stane nemá, na budoucnost takřka žádný vliv. Bohužel autor dál pokračuje v tom, že v určitou dobu přestane psát příběh (začíná mi připadat, že prostě naplnil kvótu od nakladatele, tak stačí) a zakončí to epilogem, bez toho, aby se člověk dozvěděl, co se vlastně stalo.