LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Kniha pro každého odpůrce kapitalismu – ukazuje kam až lze zajít s filozofií volné ruky trhu. Kniha má velmi promakané prostředí a poměrně originální námět. Bohužel napětí není úplně dobře vygradované (ke konci se mi to ani moc nechtělo dočíst), ale patří spíše k průměru. I tak ale slušná kniha.

Po Terroru další mystifikace z pera mistra Simmonse. Tentokrát méně strhující, z mrazivého severu se přesouváme do špinavého Londýna, zůstáváme však ve druhé polovině devatenáctého století. Tato kniha se točí kolem Drooda, postavy z Dickensova nedokončeného románu Tajemství Edwina Drooda (najdete zde na Legii). Vypravěčem je Wilkie Collins, Dickensův dobrý přítel. Podobně jako v Terroru tedy i zde prožíváme příběhy reálných lidí, jejichž osudy Simmons pečlivě sleduje a tam, kde nejsou dochované prameny, mistrně fabuluje. Tuto knihu si užijete především pokud máte rádi literární historii a starou Anglii. U mně platí obojí. Půlhvězdička dolů je za nevyhnutelné srovnání s Terrorem, kde Simmons asi dosáhl svého vrcholu. Na druhou stranu – tohle někomu může sednout i víc, kniha podle mně zjevné chyby nemá, je to věc vkusu.

Hm, tak švihnutú knihu som už dlho nečítal. Príbeh o dvoch prelínajúcich sa mestách, ktoré existujú v jednom priestore a ich obyvateľoch, ktorí sa navzájom nesmú vidieť, ináč by spáchali trans-g a prišli si po nich Trans-g. Neznie to šialene? :) Pri čítaní mi pripadalo, akoby si autor šľahol dávku niečoho silne halucinogénneho. Príbeh je patrične paranoidný, miestami absurdný správaním obyvateľov jedného a pritom dvoch miest. Samotný nápad miest mi nepripadal dostatočne nosný na príbeh rozsahu knihy, skôr poviedky alebo jeden nápad/zaujímavosť z mnohých v inej knihe, avšak niekde po polovici ma kniha strhla a dočítal som ju dnes dopoludnia v kuse (a to sa mám učiť…). Výsledná pointa je v duchu „a to všetko preto?“, ale to je vlastne znak všetkých detektívok – zložitý príbeh je po zistení motívu jednoducho pochopiteľný. Čo sa týka otázky prekladu, nie som odborník, ale aj ja mám pocit, že sa na knihe podpísala krátka doba medzi vydaním originálu a českým prekladom – narazil som minimálne na jednu vetu, ktorá mi ani po xy-tom prečítaní nedávala zmysel (a to som si dával pozor). Nie je to však nič strašné, nožík sa mi vo vrecku neotváral ;) Vybral som si túto knihu ako prvú miévillovku – cez úvod Nádraží Perdida som sa nevedel dostať a tak som radšej skúsil autorov najnovší (a zrejme nie tak vydarený, resp. nie geniálny ako Perdido) počin – sklamaný nie som a určite sa mám na čo tešiť, až sa raz vrhnem na Nádraží Perdido :)

Jde vidět, že jde o dřívější díla autora, zatím nedosáhl té vyrovnanosti mezi dějovou a filozofickou rovinou příběhu, jakou ukazuje v Hlídkách. Princezna stojí za smrt je akční příběh o záchraně krésné princezny. Schéma je známé, přesto příběh není až tak banální a sem tam už vystrkuje růžky zajímavý nápad nebo myšlenka. Neexistující planeta je napínavá směska akce a úvah, jen některé zvraty mi nepřijdou až tak pravděpodobné, ale budiž. Skleněné moře už je více úvahové než dějové. Ano, některé nápady jsou velmi zajímavé a stojí za zamyšlení, ale bez pořádného děje je to jen takové lítání od ničeho k ničemu. Nevím, jestli mé hodnocení teď nepůsobí jako moc velká kritika, kniha rozhodně není ztrátou času, na Hlídky nemá, ale je zajímavé podívat se k počátkům Lukjaněnkovy tvorby.

Ze začátku jsem se do příběhu dostával těžce, ale ke konci jsem to neskutečně hltal. A při pocitu, že celé Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela bude čítat šest knih, se začínám pomalu těšit na další sérii, která mě minimálně do roku 2012 nepřestane hlodat v hlavě. Nápaditý příběh, výborná kombinace knižního světa s tím naším, reálným. Občas se nestačím divit, jak dokonale dokáže autor zakomponovat tyto dva světy do sebe. Zánik Atlantidy, Egyptští bohové, vznik písma. Všecko zde popisuje s nadsázkou, že se to opravdu pěkně čte. A pokud mě to čeká i v dalších dílech, tak se budu těšit. Alchymista to totiž solidně načal. 8/10

Pekna kniha, cte se sama, nicmene pusobi tak, jako by autorka moc nebrala zretel na predchozi knihy a proste napsala samostatny roman, ktery ma s predchozimi spolecne vlastne jenom prostredi a postavy. Na prvnich par strankach totiz dojde k necekanemu zvratu (nebo necekanemu – proste rychlemu a zasadnimu), cimz je dejovy oblouk minulych knih v zasade uzavren a zacina se odznovu.

tenká sbírka povídek, ale nabitá. jde především o fantaskní povídky se silným přesahem, příběhy odhalující některé stránky lidství, které rádi banalizujeme a odstrkujeme. je syrová a nikomu nenadržuje, žádná řešení, jen otázky, které inspirují. ende je skvělý vypravěč a tak ani filozofování mu nebrání v tom napsat výborné příběhy, které dokáží pohltit; rozhodně jsem se nenudil.

Zpočátku jsem myslela, že jsem si nadělila dobrou, leč průměrnou knížku. Jak jsem se však dostala za polovinu, můj názor se zlepšoval a zlepšoval. Ne, nejde o nijak extra převratné dílo. Nic takového nečekejte. Mně se to ale takovým zvláštním způsobem líbilo a to dokonce natolik, že nebýt toho výše zmiňovaného nepřesného překladu (viz. komentář od Gaarqa)a pár chybiček tisku, hodnotila bych plným počtem.

P.S.: A nejlepší byl Mrazík. Nastěnka by se divila… :D

Dost nerad hodnotím cokoliv jako brak a v případě „Vosáka“ by to bylo i nespravedlivé. Co mi na knize vadí, je že Michal Špaček využívá velmi laciných triků, aby získal zájem čtenáře – zbytečných vulgarit a primitivní pubescentní humor. Je to škoda, protože Špaček určitě psát umí a dokáže vytvořit solidní dialogy, které mohou čtenáře oslovit. Osobně bych podobné čtení hodnotil podstatně kladněji, být o několik desítek let mladší, ale stejně jako dnes již neposlouchám metalovou hudbu, není ani podobný „třaskavý humor“ mým oblíbeným šálkem kávy. Úroveň povídek je značně rozkolísaná, zřejmě byly psány ve větším časovém rozmezí a autor se postupně vypsával.

No děs a bída. JFK a Vega se zda chovají jako puberťáci, pořád se pošťuchují, smějí a jejich boj proti náckům vypadá jako táborová hra. No a co, že JFK zabil miliony, no a co, že Boorman pro něho bětoval život,…. Prostě je to taková vesela knížka pro náctileté, které v této série nemá co dělat.

John C. Wright mi prostě sednul, už z několika jeho povídek mě okouzlil styl jeho psaní a způsob výkladu budoucnosti tak vzdálené, až je pro nás skoro nepředstavitelná. Dlouho jsem se těšil na pokračovaní a vzhledem k tomu, že je již navrhnuta obálka a české jméno – Fénix Vítězný (v orig. Phoenix exultant) tak se snad asi dočkám. Už aby to tady bylo.

První díl fantasy trilogie Jasný osten, Žal a Trn. Simon je prosťáček toho nejprostšího slova smyslu. K práci na královském hradě se nikdy příliš nehrne, mnohem raději se oddává snům, že se jednoho dne stane hrdinou. A osud mu jeho přání splní, ačkoliv rozhodně ne způsobem, jakým by si Simon přál. Za svými zády musí uprchlík nechat nejen bezpečné hradby hradu Hayholtu, ale též jediného opravdového přítele, kterého kdy měl. Doba je však zlá a žádá si oběti. Schyluje se totiž k monumentální bitvě mezi králem a jeho mladším bratrem, jež notně poznamená život ve všech královských državách. Navíc se zdá, že král na svou stranu získal síly, jimž ani on nedokáže dost dobře poručit. A zatímco Simon v rozedraných šatech uniká svým pronásledovatelům, v pevnosti Naglimund se formuje opozice. Trůn z dračích kostí je zasazen do období občanské války, na nedostatek smrti či pocit neustálého nebezpečí tedy rozhodně netrpí. Především na počátku rozsáhlého románu je však potřeba být shovívavý, protože vybudovat pevné základy, na nichž autor může vystavět svůj válkou nasáknutý román, chvíli trvá. Odměnou je však čtenáři pestrý svět s propracovanou historií, řadou národů i ras (trollové zastávají pozici trpaslíků, Sithové elfů), a především se spoustou problémů. Nejne těch, které vyvstaly s nástupem krále Eliáše na trůn, ale také těch z minulosti. Křivda, nenávist a touha po pomstě jsou esencemi románu, který se po po své první čtvrtině dostane do tempa, z něhož už nevypadne. Tad Williams nám předkládá kolosální epické dobrodružství jednoho mladíka, na jehož bedrech spočívají osudy mnoha lidí, trollů i téměř vyhlazených Sithů, přičemž už v prvním díle dává svému hrdinovi pořádně do těla. Říct k tomu lze jediné. Simonovo dobrodružství se v knihovně mezi ostatními fantasy romány rozhodně neztratí.

Moje první seznámení s panem Neffem a zpočátku spíše zklamání. Měl by to být horror, ale strach nevzbuzuje vůbec, je vidět, že pan Neff nemá s tímto žánrem zkušenosti. Každopádně pokud se zuby nehty prohlodáte přes nezáživný počátek, čeká na vás docela zajímavá hostina. Pod zdánlivě laciným a konzumním zevnějškem najdete mnoho zajímavých témat k zamyšlení. Každopádně mě kniha navnadila na další Neffovu tvorbu, Tušení podrazu už tuším na svém nočním stolku.

Jeden z nejpříjemnějších objevů loňského roku. Přestože je knížka primárně dětská,rozhodně není primárně hloupá, jako většina jiných knih pro tuhle věkovou kategorii. Nemá ani primitivní příběh, ani primitivní jazyk. Skoro je mi líto, že mediální humbuk se přehání kolem blbostí, protože Joe Zabiddou by si to zasloužil víc.

Přestože již zde bylo o této knize tolik napsáno, i já se chci podělit o své dojmy :) Když jsem o této knize vyprávěl příteli, zeptal se mně, zda to není klišé – skupina lidí odloučených od civilizace a příšera, co je pomalu likviduje – odpověděl jsem, že ne. První polovna knihy se sice opravdu může zdát jako survival horor, ale není tomu tak úplně. Autor se mnohem více věnuje samotné výpravě a postavám, než jejich likvidaci. V druhé polovině se pak zaměřuje ještě více na postavy a boj o přežití v krutých polárních podmínkách. Dokonce i na vysvětlení oné „bílé věci“ dojde, byť v samém závěru. Kniha by se asi nejlépe dala označit jako líčení strastiplných osudů účastníků jedné polární výpravy s jedním jediným fantastickým, a to hororovým, prvkem. Přestože Simmons čerpal z úctyhodného množství zdrojů, vhledem k tomu, že z vybavení výpravy se doposud nenašlo vůbec nic, a že výprava se světem/civilizací neměla ani jednou(!!!) za ty roky žádné spojení (žádné dopisy) domnívám se, že si autor převážné množství příběhu vymyslel, ale natolik brilantně, že mu to čtenář polyká i s navijákem. Vykreslení postav i mrazivého prostředí je opravdu vynikající a závěr snad ani nemohl být lepší.

Přes tu všechnu chválu nedávám 100%. Proč? Ano, kniha je to výborná, napsaná velmi čtivě a sugestivně, charaktery postav jsou velmi živé a jejich jednání reálné. Přesto mě kniha nesrazila do kolen. Neohromila mě tak, že bych po jejím přečtení zůstal v němém úžasu nad autorovým mistrovstvím. Ne. Kniha je to velmi dobrá a snad i jistým způsobem vyjímečná, mám však několik ale. Trvalo mi asi půlku knihy, než jsem si zvykl na autorův pomalejší styl vyprávění a v té době mi kniha přišla ještě spíše průměrná. SPOILER → Blankyho útěk před „bílou věcí“ mi přišel jednoduše neuvěřitelný. Nehodlám uvěřit, že je možno vyšplhat ne ledem obalený stěžeň, že je někdo schopen v tom stresu a pádu ještě počítat, jak daleko je bočnice lodi a skočit přesně tak, aby ji minul z výšky osmi metrů ve tmě! Nevěřím, že by dokázal té věci utéct s poraněnou nohou(!) několik set metrů po ledu, schovat se a jen v tenkém oblečení a se zmrzačenýma nohama vydržet v ledové skrýši a přežít. Ne, tohle je pro mně prostě neuvěřitelné. Tady to podle mne autor trochu přehnal a u mně za to má mínus :D KONEC_SPOILERU Proto těch 9/10.

Jěště krátká poznámka k překladu. Na prvních asi 50ti stránkách mě strašně iritovalo použití mužského rodu pro slovo hřídel. Byť čeština umožňuje použití jak mužského, tak ženského rodu, tak jsem se za svůj život setkal pouze s použitím ženského rodu, a tak označení ten hřídel mi strašně lezlo na nervy. To nicméně není chyba překladatele. Překlad samotný je skvělý, akorát v tisku pak došlo k záměně nebo výpadku několika písmenek (snad kolem 10ti chyb). Tohle jsou jen drobnosti a já bych rád poděkoval překladateli i nakladateli, že tuto knihu byli schopni dodat českým čtenářům ještě v tomtéž roce, kdy vyšla v originále. To u nás rozhodně není zvykem.Takže díky!

prvních 40 stran téhle knihy byl pro mě mor. prohlodat se přes všechny ty sranky, mandáty, konzulty a logosy mě stálo značné úsilí (chápu, že překladatel to neměl s autorem lehké, ale…). jednou jsem knihu mrštil do kouta a vrátil se k ní po půl roce. a nelituju. nejde o nijak originální příběh (ba naopak, autor vykrádá historii raného středověku evropy a blízkého východu o sto šest), autorův fikční svět je také z větší části pastiš již známých světů (zvláště jazyková stránka, která ve mně vyvolávala záchvaty psotníku)… nicméně postavy, kterými tuhle koláž osadil a jejich psychologie, to je dílo takřka kongeniální. co charakter, to perla, a co víc, diamant, s mnoha fasetami, hloubkou a lomem světla, který nedává možnost příliš předvídat. nejvíc mi to připomnělo dunu, socio-politická atmosféra je vykreslená stejně brilantně. v tomto tlustospise (spíše ale silným papírem než rozsahem) se toho moc nepřihodí, děj sám lze shrnout na stránku textu, nicméně právě to pozadí dělá prince ničeho zajímavým dílkem. dialogy a hlavně nevyslovené myšlenky aktérů jsou jako delikatesy, které si jeden vychutnává jako švýcarské pralinky (pozn. podstatně lepší než ty belgické ;) a ten zbytek jsem prostě zkousl (byť jsem často, díky onomu psotníku, vyl hrůzou nad např. jmény). už se těším na pokračování ;)

Příběh začínající téměř jako fantasy se postupně rozjede do výborně propracovaného sci-fi. Díky postupnému odkrývání faktů o světě ve kterém se hrdinové pohybují, je velice těžké se od knihy odtrhnout. Jak psal papuja, do hlavních postav se těžko vžívá. Za mínus to ale nepovažuji. Žijí ve zcela odlišné společnosti a tak jsou také napsány. Vžití zkrátka není možné.

Tak po komentářích na Fantasyplanet jsem čekal nějaký průšvih, ale přitom je to docela zábavná odpočinková kniha. Nic světoborného, za pár dní na to asi zapomenu, ale času stráveného s knihou nelituji. Postavy mi přirostly k srdci, jen mi vadilo dost nerozumné používání magie (střelíme tam pár telekinetických střel a je hotovo), díky které se hrdinové dostali z nejedné bryndy. Ze začátku v pohodě, ale jak už se to opakuje poněkolikáté, začne to být celkem otravné.

tato kniha ma dostala, nanestasie som ju cital az ako poslednu z jeho knih, tak uz som bol naladeny na jeho svet, atmosferu- temna buducnoct, kde vsetko je sledovane a riadene. Inak by to bolo este vyraznejsie a uchvatnejsie. Ale aj tak je to jedna z naj knih co som cital za poslednu dobu- hlavne koniec je vyborny.

Přiznám se, že jsem to nedočetla. Možná kdyby to bylo kratší, ale nechce se mi trávit sedmset stran u průměrné knihy, když je tolik zajímavějších. Tolik diskutované sado-masochistické scény nejsou nijak explicitní a hlavní hrdinka mi nebyla zvášť sympatická. Plusem je dobře promyšlený svět se zajímavými nápady. Mínusem pomalý spád a množství nepodstatých osob. Pokud máte hodně času a potřebujete ho nějak zabít, klidně po téhle knize sáhněte. Pokud chcete poznat S/M, raději si přečtěte První čarodějovo pravidlo od Goodkinda.

hodnotím „brak“… co víc dodat… stejně jako Miss Utahraptor jsem knihu ani nedočetl

Přiznám se dobrovolně, že jsem to nedočetla. Proto taky 20 % a ne míň. Dlouho se mi nestalo, abych v 350stránkové knížce skončila na straně dvacetšest a nemohla se pohnout dál. Nevím, co mi na ní tak vadilo, nejspíš styl psaní. Jednoduše mě ohromně nudil, některé odstavce jsem musela číst i pětkrát, protože jsem prostě neudržela pozornost… Myslím, že pouštět se do zbylých dílů by byla jen ztráta času…

Uf… a mám to za sebou. Niežeby to bola málo pútavá kniha, niežeby ma nudila, ale prečítať 764 strán epickej fantasy dá človeku zabrať :) Toto je klasická fantasy so všetkým, čo k tomu patrí – putovanie, veľké Zlo, čarovné artefakty, tajomné miesta a opustené mestá, klasické rasy (aj keď skryté za Sithov a trollov) a piesne pri ohni. Simon je pomocníkom v kuchyni na hrade Hayholt (viac sa mi páči sithské Asu´a) vo Východnom Arde, kde kráľ Jan už pred nejakým časom zabil draka Shurakaia a nastolil mier. Tomu je však zakrátko koniec – kráľ umiera, na trón z dračích kostí zasadne starší syn (ktorý má svojho hada našeptávača) a s ním prichádzajú zmeny. Simon sa o chvíľu ocitá na ceste (po cca 200 stranách :), zato ale s dávkou akcie a tragiky) a netuší, že aj on bude dôležitou súčiastkou v osude celého Východného Ardu. Kráľ búrok Ineluki sa po stáročiach vracia aby si vzal späť to, čo mu ľudia vzali… a jedinou záchranou môžu byť tri meče – Jasný osten (Vzpomínka), Trn a Žal. Samotný hlavný hrdina nie je až tak extrémne nezaujímavý, ako som sa obával – našťastie prechádza dospievaním a tak sa z flákajúceho sa decka stáva muž. Vedľajších postáv je po milú Jarmilu (teda mnoho :)), našťastie pomôžu Dodatky (súpis postáv, predmetov, miest, jazyku, výslovnosti… – z toho všetkého vidno hm… tolkienovskú zamilovanosť do vlastného sveta :)). V závere sa príbeh triešti do troch línií, ktoré sa nekončia najlepšie. Jediný zádrheľ tejto knihy je rozvláčnosť – našťastie kniha nenudí (aj keď je to miestami na hranici). A možno aj dlhá a prepletená história sveta (je síce fajn, ale niekedy som sa v nej strácal – škoda, že nie je na konci knihy stručný súhrn). Každý, kto má rád epickú fantasy, nech si túto sériu nenechá ujsť. Pozitívne vnímam nové vydanie, ktoré neamputuje trojdielny príbeh do siedmych kusov, ale už len štyroch (Věž zeleného anděla má cca 1500 strán – to by sa trošku zle čítalo v jednej knihe :)) spolu s obálkami Michaela Whelana, ktoré sa vzťahujú k deju, narozdiel od Royových. Poctivých 85%

Totalni nihilismus Bez-semen je imho vyjadrenim atmosfery cele knihy. Smutna kniha, co do pribehu rozharana, nesevrena a v nekterych liniich, jak uz poznamenavaji jini, zoufale neuzavrena (ale ano, je to prvni dil tetralogie, tak mozna je to promyslene), co do postav, tragika jak u Sofokla. Knihu prectu za vecer a pak mam jit spat s depresi.

Většinou mi komentáře DreamChasera sedí. Poprvé se s ním budu výrazně lišit. Vosákovy příběhy jsou svým způsobem jednou z kultovních záležitostí české fantastiky. Jsou velmi originální a svébytné. Co je pro někoho sračka, může být pro jiného geniální. Vosáka jsem četl jako malý kluk a bavil jsem se. Na tom se nic nezměnilo. Ano, je to svým způsobem pivní humor, ale má to prostě něco do sebe. Howk.

Poměrne čtivý krátký kousek (spíš delší povídka)o strachu v malé skupině lidí ,která byť v přesile čelí zlu neznámého původu.Vzhledem k tomu, že The possesors vyšli o cca 6 let dříve než Strugackých Hotel u mrtvého alpinisty, řekl bych, že si oba ruští klasikové v této knížce vypůjčili trochu inspirace.Jen škoda, že stáří knihy je znát na jazykové formě textu.Trochu mi styl psaní připomínal A.R.Běljajeva. Ale pro delší zimní večery určitě příjemné čtení.

David Selig je troska. Přestože má vyjímečnou schopnost číst myšlenky ostatních lidí, není jí za celý svůj život schopen pořádně využít nebo se s ní naučit „normálně“ žít. Věkem jeho schopnosti slábnou a už mu nezbývá než vzpomínat na lepší časy.

Psychologií nabytá kniha odhaluje život hrdiny od dětství plného strachu z odhalení, přes mládí s nenaplněnými vztahy ovlivněnými jeho schopnostmi až po střední věk prožitý už jen se skomírajícími schopnostmi a neúspěchy mládí. Hluboký pohled do osobnosti Davida Seliga je rozhodně zajímavým počtením. Autor nám předkládá postavu ovlivněnou svým okolím do takové míry, že se částečně za svojí vyjímečnou schopnost stydí. To jeho osobnost zdeformuje do podoby sebelitujícího voayera, který se v podstatě stane závislým na mimosmyslovém prožitku a když jeho schopnosti zmizí připadá si neúplný.

Ještě bych zmínil, že z knihy je silně cítit období sexuální revoluce a tudíž se připravte na rozbor sexuálního života hlavního hrdiny. :)

Jsem na rozpacích jak tuto knihu hodnotit. Autor se zjevně snaží rozehrát ve dvou dějových liniích epickou space operu, ale bohužel první díl jen z malé části nakousnul celkové možnosti. První linie odehrávající se v blízké budoucnosti (2050+-) z pohledu programátora/hac­kera žijícího v Evropě ovládané Ruskem mi přišla záživnější a především pochopitelnější. Za to druhá dějová linie se odehrává v daleké budoucnosti na cizí planetě plné inteligentního mimozemského života se svými zákonitostmi a hlubokou historií, která je jen pomalu odhalována.

Autor se hodně zabývá tématem komunismu, který už zdaleka není tou verzí komunismu 20. století, ale ještě stále si uchovává své tyranské prvky. Odkazy na hackerskou/pro­gramátorskou komunitu a vůbec technologii jsou milé, ale rozhodně zde nejde o nějaký extrémní cyberpunk. V daleké budoucnosti mě „fascinovalo“ neustále kouření marihuany (a to i mimozemšťany) a vůbec neustálé připomínání této skutečnosti.

Zatím nejsem zcela přesvědčen o kvalitách děje v daleké budoucnosti, který zjevně bude náplní zbývajících dílů trilogie, ale vzhledem k tomu, že doopravdy bylo nakousnuto z celé mytologie daleké budoucnosti jen úplné minimum, tak těžko hodnotit.

Au… Ve stínu Zehyrů aneb žehlička mozkových závitů. Plně se podepisuji pod tomtsův komentář, souhlasím s každičkým slovem, naprosto chápu a sdílím jeho frustraci. Nerada srážím něčí nadšení a úsilí, ale odmítám na téhle (zřejmě) dítětem napsané knize hledat cokoliv pozitivního, abych ze sebe vypotila pofidérní útěchu ve formě pochvaly nějakého bezvýznamného detailu (jako třeba: prolog se dal číst bez pocitu fyzické nevolnosti). Čekala jsem podprůměr, ovšem tohle je pro mě pod hranicí snesitelnosti a rovněž nejsem schopná dočíst, na to si příliš vážím svého času. Zápletka a její podání by nestačilo ani jako scénář k budgetové RPG hře vyvíjené na stařičké DX486 kdesi v dalekém Bhútánu. Brakem nehodnotím jedině pro tu nepatrnou možnost, že se třeba po stránce 35 radikálně změnil autorův literární styl k lepšímu (k horšímu to prakticky ani nejde, leda ještě víc hrubek by šlo nasekat). Dětem do 10 let věku by se to možná mohlo líbit, nicméně existuje spousta, spousta, spousta povedenějších dětských fantasy knížek – a především podstatně kvalitnějších. Tudy vážně ne, nakonec je na tom nejlepší ta příšerná obálka:-(. Nevěříte? Přesvědčte se: http://books.google.cz/books?id=TkxMz4DWOe8C&dq=ve+st%C3%ADnu+zehyr%C5%AF&printsec=frontcover&source=bl&ots=BWBCfr09tL&sig=r9e-etqzOkVes26sR9ZKmurP_1g&hl=cs&ei=49ZFS-eKOJKSmwOpsJn0Ag&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=3&ved=0CA0Q6AEwAg#v=onepage&q=&f=false Autorovu „recenzi“ svého díla na uvedených stránkách snad radši ani nebudu komentovat, upřímně jsem se u ní pobavila. Urputná snaha knížku prodat nechybí, soudnost a zdravá sebekritika bohužel ano. Je mi líto, nejde o předsudky, skutečně se mi to nelíbilo a nemohu hodnotit jinak: 10%. Mimochodem, propracovanou mapu Grimova světa jednoduše musíte vidět;-).

Jak bylo řečeno na konci minulého dílu, Drizzt se rozhodl odejít na povrch a začít nový život. A jak dopadlo opuštění svého zvrhlého národa a věčně temných tunelů? Drizzt není o mnoho štastnější. Od začátku prochází jednou beznadějí za druhou a z našeho temného elfa se pomalu stává psychická troska. Zlom přichází až přibližně v polovině knihy, kdy konečně najde někoho komu může říkat přítel a začne poznávat skutečný život na povrchu. Kniha je stejně jako předchozí přímočará bez větších dějových odboček. Postavy se mihnou a zmizí a jen ty skutečně důležité pro Drizztův osud se zdrží víc jak 5 kapitol. Knihu neberu jako vrchol trilogie protože pan Salvatore v této trilogii vypráví o Drizztově mládí a to nemá žádný vrchol. Jen je opravdu zajímavé sledovat putování této postavy.

Vítr v piniích mě pohladil po čtenářské duši. Postavy jsou skvěle propracované, akce (sice jí tam není hodně) je dobře popsaná, stejně jako svět, v němž se příběh odehrává. Po jazykové stránce pak tato kniha patří k tomu nejlepšímu, co mé čtenářské oko spatřilo za svou čtenářskou kariéru. Prostě je vidět, že si na tom Františka s Jakubem dali záležet a nic neponechali náhodě. Uvidíme, zda se časem dočkáme pokračování

Rozhodně jedna z nejkrásnějších moderních pohádek. Zhltla jsem ji během jednoho (školního) dne a ihned začala číst znovu od začátku. Kdo by odolal příběhu začarovaného štěňátka Rovera? :) Doporučuji odhodit předsudky a přečíst z pohledu pěti- šestiletého dítěte. Bude se líbit… ;)

Rowlingovej sa podarilo udržať kvalitu na úrovni tretieho dielu, ale už začína vo vyššej miere než je zdravé operovať s náhodami a samoúčelnými nápadmi (myslánka, celý turnaj). Stále sa to veľmi dobre číta, ale pribudlo veľa zbytočnej vaty (všetko o domácich škriatkoch) bez ktorej by bola kniha údernejšia. Ťažisková pasáž knihy odohrávajúca sa na cintoríne je ale veľmi nepodarená a plná wtf momentov. Našťastie výsledný dojem zachraňuje následná vysvetľujúca pasáž, kde všetky časti skladačky zapadnú do seba (hoci trochu nasilu). 7+/10

Pokud byste rádi věděli jak by vypadala jedna z nejlepších verneovek v Kingově podání, je Terror přesně pro vás. Nevěřil bych, že něco tak triviálního jako stovka mužů zamrzlých v ledu může vydat na šestisetstránkový román od něhož čtenář takřka nebude schopen vstát. Kniha se mi během čtení úplně odvíjela před očima jako film. Utrpení Crozierovy družiny bylo místy doslova fyzicky bolestivou zkušeností a při každém náznaku naděje jsem cítil s muži nesmírnou úlevu. Tak čtivě je příběh napsán. Simmons tentokrát balancuje na hraně historické fikce velmi opatrně, což může některé čtenáře trochu zmást. Ale zdání klame. Pravda je taková, že autor mistrně zarazil ledem pokrytý cepnín přesně do průniku historického románu, fikce, horroru a dobrodružné literatury. Byla by asi chyba v knize hledat pouze to, nebo ono. Román je třeba pojmout jako celek. Pak vás v žádném případě nepřekvapí trochu šalamounská, avšak neméně mistrně pojatá pointa celé knihy. Nechci zde prozrazovat o co jde, ale pokud trochu Simmonse znáte, nemůže vás vyvrcholení knihy v žádném případě rozházet, naopak si ho skvěle užijete. Statut jedné z nejlepších knih, kterou jsem kdy četl podporuje i výborný překlad pana Medka a doslova skvostné provedení knihy pod taktovkou pana Buchala. Gratuluji autorovi i všem zůčastněným. Knihy jako Terror rozhodně nepřichází každý den.

Když jsem poprvé dočteného „Pistolníka“ s rozporuplnými pocity odkládala do poličky, netušila jsem, že se k této Kingově sérii vrátím až po dlouhých desíti (skoro jedenácti) letech. Ale čas uzrál, snad už jsem do cyklu „Temné věže“ dorostla:-). Vše podstatné o této knize shrnuli ve svých komentářích ostatní, chápu nadšení i zklamání, které „Pistolník“ může vyvolávat. Na jednu stranu tady máme vyprahlý, bezútěšný svět po blíže neurčené katastrofě, svět, kde se prolínají reality a snad i sám čas, může jít o svět záhrobí, očistec, svět podivně psychedelický… každopádně svět s Atmosférou jako hrom. Na druhou stranu příběh nabízí spoustu otázek a prakticky žádné odpovědi. Pistolník Roland putuje krajem, pronásleduje tajemného Muže v černém, vzpomíná na své dospívání, potkává různé lidi, čelí nebezpečí… a za celou dobu pořádně nezjistíme, proč se to celé děje, proč je Roland tak urputný, odhodlaný dostihnout kořist i za cenu ztráty vlastní duše. Závěr pak může leckoho naprosto zmást (tehdy poprvé jsem knihu opustila nepochopenou), nejde o typický produkt Stephena Kinga a bez snahy řádně porozumět, nahlédnout pod povrch, to zkrátka tentokrát nepůjde. Zapomeňte na odpočinkovou četbu;-). Procházím si životem stále střízlivá a při smyslech, snový svět „Temné věže“ se mi však stal do jisté míry náhražkou tripu: mozek spolehlivě vytvářel obrazy, simuloval zvuky, teplotu, ba i pachy, pátral po odpovědích. Občas bylo zapotřebí určité pasáže přečíst i dvakrát, třikrát, než byly informace náležitě proprány, vyždímány a ukotveny v mysli na patřičná místa (snad:-)). Nemůžu pominout ani doslov – obvykle mě tyhle promluvy spisovatelů kdovíjak nebaví, ale Stephen King je čestná výjimka, svým příjemným, nenabubřelým, čtivým stylem vysvětlí čtenáři, jak to bylo se vznikem „Pistolníka“. Jsem velmi zvědavá, jak si slavný spisovatel poradil s tímto prazvláštním světem a kam se příběh rozvine v následujících dílech. Prozatím 75%, ovšem časem dost možná přihodím:-).

Kniha je po simulační stránce skvělá. Vytknul bych jí snad jen jednu situaci, kterou napíšu do diskuse. Jsem autorovi taky docela vděčný, že fyzikální příčiny nepitval moc do hloubky a soustředil se na sociologické jevy – ostatně větou „Odporuje to všem fyzikálním zákonům, které známe. Co z toho plyne?“ „Že jsou na hovno.“ to moc pěkně shrnul :-)

Tento díl se mi zdá o dost lepší než předchozí. „Firenovi“ dávám za pravdu, že ten konec mohl být nějak lepší ( za ten beru dolu těch 10%). Zápletka i děj se mi líbily o dost víc, než v předchozích dílech. A hlavně se mi tu neobjevilo, to co jsem trochu vytknul předchozím dílům – ta obrovská vševědoucnost Gesera a Zavulona. S radostí se pustím do dalšího dílu.

Před časem jsem neprozřetelně prohlásil, že pokud by se mi dostal „do ruky“ ebook této knihy, tak už vzhledem k ohlasu (značně rozpornému) se pokusím knihu přečíst. Přes veškerou mou snahu se mi to bohužel (bohudík) nepodařilo… Musím přiznat, že jsem už přečetl všelicos, ale tohle je opravdu mimořádné dílo. Když jsem se kdysi o nějaké cliftonce vyjádřil, že námět byl natolik pitomý, že jsem se modlil, aby zloduch zabil detektiva a ukončil tak mé trápení, ještě jsem si neuvědomil, co na mě jako na čtenáře bude čekat. Ta Cliftonka měla jednu nespornou výhodu – je to sice brak, ale brak zvící 32 stránek velikosti A6 – Jiří Grim se pokouší o naší trpělivost na více než 200 stranách A5! Román je vysoce „originální“ již svým slohem, připomíná výtvor prepubescentního autora, který je plodí tajně pod lavicí. Ovšem krkolomný sloh je sice hrůzný, ale co je to proti obsahu: Jakýsi Mauali (taky už se mohl jmenovat Mauglí aspoň by se to dalo vyslovit) žije v jakési rodině města Lydocu (podobně neurčitý je autor bohužel celých 200 stran) na prvních deseti stranách se propracujeme k tomu, že má Mauali staršího bratra a ten skončil druhý v lukostřeleckém závodě (popis napínavého závodu je tak „úžasný“, že by si ho nikdo neměl nechat ujít). Bratra odvedou do králova vojska a nastane jakýsi velmi neurčitý válečný konflikt. Než zjistíme o co vlastně jde, koná se příměří a všichni nadávají na jakési Zehyry. Mauali nechce zůstat pozadu, tak také nadává na Zehyry a je spolu se svým kamarádem přijat do místního vojska (za zmínku stojí také „kouzelné“ dialogy – ty seš určitě Mauali, že jo? No abych to zkrátil, já jsem…povedu tvůj výcvik se zbraněma…)Během pár stránek je z Maualiho a jeho kamaráda hned velitel a mohou konečně bojovat…hm, tedy mohli by, ale musí absolvovat ještě kouzelnický výcvik, i ten během dalších deseti stránek zvládnou a obdrží zbraň vyrobenou trpajzlíkem (psáno takto!)… Mám pokračovat? Mauali bude putovat s čarodějem Aninevimjaksej­menuje a další bandou horami, lesy atd a na cestách budou zažívat neskutečná dobrodružství atd atd. No a pak jsem už prostě nedokázal číst dál… Nakonec nikomu jsem nic neprovedl, tak proč bych tu hrůzu musel číst celou, že jo. Pokud se to někomu podaří, ať dá v komentářích vědět, já mám pocit, že během čtení tohoto veledíla mi uhynulo asi sto tisíc mozkových buněk…

P.S. Právě jsem se dozvěděl, že autor v potu tváře vyplodil pokračování…

Nenadchlo mě tak jak jsem čekala i když musím uznat, že jde o velmi dobře napsanou knížku (co se čtivosti, slohu a humoru týče). Bohužel to pro mě není to pravé ořechové. Hodnotila bych 7/10, ale konec se mi zalíbil natolik, že už si dobrých pár dní spílám za nezakoupení druhého dílu. ⇒ 90%

Velmi zajímavá kniha. 9/10 protože se mi nemůže líbit všechno a pár (tiskových) chybiček se taky vloudilo…