LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Prvni dil tezko rict z kolika (pry tri, jak se tak divam na wiki, ale navazuje na to dalsi trilogie). Klasicka uvodni cast trilogie, nicmene autorka se bohuzel nespokojila s jednim uvodem, a tak mame v zasade kompletni kompilat uvodu. Autorka zjevne moc nevi, ktery uvod pouzit, a tak je tam naňahňá vsechny: skritky, magii, dedictvi rodu, tezke pocatky v akademii, vzdor, putovani, odcizeni… vysledkem je, ze vetsina motivu je proste nevyuzita a jako casto u fantasy psanych zenami se kniha trochu redukuje na citove vylevy psychicky rozharane hrdinky (pokus o znasilneni included).

Prvních pár stránek vypadalo rozumně, ale pak se dialog s marťanem zvrhl do zvláštního komunisticko-křesťanského utopického blouznění. Popravdě řečeno nevím proč by toto dílko měl jakýkoliv režim zakazovat, jeho nebetyčná naivita ho sama odsuzuje k spravedlivému zapomnění.

Úžasný svět plný fantazie. Dala bych sto procent, kdyby hlavní hrdina nebyl takový nechápavý blbec, jehož hlavní role spočívá v tom, že chodí a opakuje, že tohle není možné, případně že to neexistuje. Naštěstí ostatní postavy to bohatě kompenzují a jsou zajímavé.

Kniha je velice čtivá a chytlavá, je to jako vždy oddychové čtení, které mě nutilo přečíst ještě jednu stránku nebo kapitolu. Nazval bych to spíše dětskou literaturou, kde zápletka není nijak komplikovaná, ale na druhou stranu poutavá. Chybí mi propracovanost Feista, Sapkowskiho nebo Goodkinda. Autor se snaží vše vysvětlovat a podbízet odpovědi a to ne ke každé věci jen jednou… Příklad „Hraničáři“, jsou všude uznávanou osobností a rádcem na dovře každého léna, ale v Norgatu je hraničář mim dění, i když se v tomto míst dějou nestandardní věci. Úlohu na 100% nahrazuje Will, který na rozdíl od jiných dílů se občas chová jako naprostej prosťáček. Poslední věc co bych vytknul je neukončený děj a čekání na další díl. Abych jen nehanil. Opravdu pěkná kniha pro mladší a začínající čtenáře, která každého vtáhne do děje. za mě 75%

Už dlouho se mi nějaká kniha tak netrefila do vkusu jako Křivé ostří, tahle kniha totiž splňuje téměř všechny mé nároky na dokonalou knihu. Spousta lehkého humoru, příběh má spád, postavy jsou sympatické a velmi přesvědčivě vykreslené. Velice dobře popsané středověké prostředí. Trpaslíci jsou asi moje nejoblíbenější fantasy rasa, rozhodně mám ty malé chlapíky ohánějící se sekerou nebo krumpáčem a popíjející pivo po hektolitrech radši než vznešené a chladné elfy. Prostě super kniha, bezmála pět stovek stran mi uteklo jako voda. Doufám, že autor jednou napíše knížní pokračování.

Knize po formální stránce jistě není co vytknout, exceluje na všech frontách – do detailu promyšlená, jazykově vytříbená, děj správně graduje, nekoná se žádný velký happy end. Půlbod srážím za to že se mi po celou dobu vkrádala do hlavy jedna myšlenka – já se v té knize ztrácím. Při velkám množství postav, ras, náboženství a vztahů je prostě prakticky nemožné pokoušet se předvídat děj, protože se kdykoliv může stát cokoliv. A cokoliv pak může vypadat jako autorův záměr. Já při čtení knihy rád přemýšlím, předvídám, tipuji. To je tady marné. Ale není to zásadní vada na kráse. Kniha je to dobrá, kvalitní, dlouhá. A těším se na další díl.

Ještě že komentáře nemusí být objektivní, protože já teď nebudu objektivní ani trochu. Sotva jsem totiž přečetl pár stran, došlo mi, že nemá cenu číst dál, protože tahle kniha je prostě odpad. Když pomineme celkovou primitivnost těch příběhů, tak je hlavním důvodem hlavně to, že v téhle knize se nachází humor, kterému se nejen nesměju, ale ještě jím i opovrhuju jako nanejvýš trapným. Nemůžu vyloučit, že někdo jiný se tomu zasměje, já ale rozhodně ne. Nemůžu vyloučit, že jak bych se se zatnutými zuby a žaludkem zajištěným záklopkou prokousával dál, možná by se to vylepšilo. Ale jak jsem touhle změtí písmenek namátkou listoval dál, můžu říct, že velice pravděpodobně ne.

Joea Aberbrombieho jsem si v duchu překřtil na „řezníka Abercrobieho“. Svoje postavy totiž vláčí ne z bláta do louže, ale ze sraček do sraček. Proč jsem knize nedal pět hvězd? Půl bodu dolů za to, že by vůbec nevadilo, kdyby Abercrombie knihu prokrátil o nějakých sto stran, místy je totiž docela zdlouhavá, například bitva o horalskou pevnost. A další půl bod dolů za konec, pokud něco nesnáším víc než špatné konce, tak to jsou konce, u kterých člověk neví, jestli to s hlavní postavou nakonec dopadlo dobře nebo špatně. Ten epilog si Abercrombie mohl odpustit.

Zakonceni trilogie Prvni zakon. Je to cele takove divne, ta trilogie. Cte se to celkem dobre, ma to dobre napady. Autor zjevne vede polemiku s Tolkienem a zastava nazor, ze tam, kde by se lidi mohli stat velkymi a odcinit svoje hrichy – a u Tolkiena se stanou a trebas hrichy odcini -, toho v zasade nikdy neyuzijou a zustanou stejni zmrdi jako na pocatku. Spolecenstvi se nestmeli a niceho nedosahne, protoze v Sedych horach, jak znamo, zlato neni. Zlo je nakonec porazeno zlem. „Gandalf“ je svine (- opraveno na prani tomts, puvodne cu*ak). „Aragorn“ hejsek a zbabelec.

Ovsem prilis mnoho postav, dej se po kapitolach venuje kazdemu mistu a casu, do kterych se rozstepil, a temer kazde postave odpovida jina vypraveci forma. Takze je v tom bordel, a kdyz to nebude clovek cist hned za sebou, na obsah predchozich dilu zcela jiste zapomene (jako ja).

Treti kniha to, v soucasne produkci prekvapive a mile, cele skutecne uzavira. Je ale videt, ze by uplne nechtela, ze si s tim taky uplne nevi rady a ze kvuli tomu musi z lidi delat jeste o neco vetsi zmrdy, nez jsou po celou dobu, aby se to hodilo do pointy, ktera je dostatecne nosna (byt tak trochu vycucana z prstu a nedivil bych se, ze nez zacal Abercrombie psat treti dil, nikdy na ni ani nepomyslel), abychom mohli pribeh nechat vysumet. Pointe je zda se podrizeno vse. Na to, kolik se rozepisoval o ruznych konkretnich vecech a lidech a motivech v minulych dilech, je treti dil strasne jednoduchy, proste jdeme a vrazdime vse, co se pohne. Postavy zplostely, aby se nam vesly do skladacky s celkovym ponaucenim: „lidi jsou zmrdi“.

Ale neni to spatne.

Tato kniha je daleko děsivější než kdejaký horror. A to proto, že se až nepříjemně přibližuje současnosti. Našel bych hned několik dvojnic Montagovy manželky.

Tato kniha je opravdu krásně ilustrovaná. Co se týče obsahu jsem s ním také spokojen, kdo by také nebyl, když jde o tak geniálního autora jako je E.A.Poe.

Les mytág je velice strhující kniha, a navíc do žánru fantasy přináší něco nového. Bylo by hrozně jednoduché napsat knihu o tajemném lesu, kde žijí elfové, trpaslíci a jiné postavy typické pro žánr fantasy. Ale Holdstock udělal všechno jinak a tím mě velice potěšil. Pravda, i já mám rád knihy typu Zaklínače nebo Pána prstenů, ale čeho je moc, toho je příliš. Ale na druhou stranu mě rozčilovalo, že je v příběhu až příliš nejasností. I po přečtení knihy jsem byl docela dost zmaten. No, uvidíme jestli v příštích dílech najdu na své otázky odpověď. Ale určitě si je přečtu…

Bruncvíkovy příběhy možná nepřinášejí nic převratného a bombastického, ale jsou oddechovou četbou plnou dobrodružství, která si své příznivce určitě najde. Třeba i mezi mládeží, která přechází od Harryho Pottera k dalšímu fantasy čtení. Myslím, že hodnocení brak tady není rozhodně na místě.

Velmi zvláštní kniha. V podstatě nejde o Star Trek v běžném smyslu, nýbrž o „román v románu,“ napsaný desetiletí před narozením Jamese T. Kirka (v úvodu nechybí třeba předmluva fiktivního autora), přičemž jeho autor v knize i sám vystupuje. Zní to složitě, ale ve skutečnosti je to prosté a velmi to podtrhuje „reálnost dění.“ Kniha se vrací do doby založení Federace a prvních kontaktů i konfliktů lidí s Klingony, přičemž děj je nazírán právě z klingonského pohledu, očima sirotka Vrenna, který se za pomoci významného admirála a díky svým schopnostem vypracuje až na kapitána kosmického křižníku.

Ford v Konečném odrazu přichází s naprosto vlastním pojetím Star Trek vesmíru. To je místy velmi výrazně odlišné od všeho, co čtenáři znají z „konvenčních“ ST knih, když třeba Klingoni v jeho podání sice nepostrádají odvahu ani čest, svým chováním však připomínají spíš dnešní Romulany – příznačnou ukázkou je scéna „zábavného programu“ v komunikační síti klingonské lodi, kterým je přímý přenos mučení zajaté romulanské vyslankyně. Děj je vůbec dost temný, vykresluje „špinavé pozadí“ vznešených dohod a ideálů, krvavé hry o moc v individuálním i planetárním měřítku, přičemž Ford nestranní nikomu a sympatické i méně sympatické postavy lze najít v obou táborech. O nějaké černobílosti nebo schématech nemůže být řeč. K tomu je nutno přidat skvěle vykreslené postavy, ať už Zahna, neporazitelného bojovníka bez paměti nebo doktora Tagora, který se prací mírového vyjednavače zoufale snaží utišit vlastní démony, nemluvě vůbec o hlavní postavě Vrenna. Korunou všemu je líčení vesmírných bitev, které je snad nejdokonalejší ze všech existujících Star Trek knih.

Bohužel, právě tato výjimečná a v mnoha směrech rámec Star Treku dalece přesahující kniha se dočkala v češtině úděsného překladu, který patří k nejhorším, co jsem kdy viděl. Celé odstavce hlavně technického charakteru byly prostě vyškrtány, jiné úplně převráceny a některé věty doslova nemají „hlavu ani patu.“ Na Internetu koloval v tomto směru zničující výčet hlavních chyb, který čítal asi tři strany. Český Konečný odraz je tak jen slabým stínem toho, čím by tahle kniha mohla být, a z toho důvodu je moje hodnocení jen nízké – vlastně jsem váhal, zda ho hodnotit vůbec. Přesto stojí za přečtení.

Jedná se o zajímavý detektivní titul, který do fantastiky zasahuje jenom okrajově. To ale neberte jako výtku, ale spíš jako plus. Autor čtenáře vtáhne do děje během několika prvních vět a nepustí ho. Celkově se celý příběh čte absolutně sám a končí úplně skvěle. Normálně proti takovým koncům celkem zbrojím, ale u této knížky jsem se musel usmívat jako by mi bylo znovu náct. Takže shrnuto a podtrženo, je to jednoznačná volba pokud hledáte něco odpočinkového. Horší to je s originálností a přesahem. Nicméně nemůžu nedoporučit a jdu lovit další díly.

Jak už jsme si zvykly, jedna kapitola za druhou nás zásobuje dobrodružstvím, akcí a neskutečnou zábavou (myšleno literárně – Drizzt většinou spíše trpí). Po opuštění svého rodného města (aneb nechce se mi psát celé jméno) se zněj stal osamocený Lovec uprostřed nepřátelských jeskyní. A když říkám Lovec, tak s velkým L. Z Drizzta je vraždící bestie bez strachu protože ví, že od života nemůže čekat nic horšího, než již prožil. A to se plete. Vypočítavost drowů je nesmírná a Matrona Zlovůle vymyslela pro rodinného odpadlíka opravdu krutý trest. Drizzt během svého dobrodružství získává přátele i nepřátele a vše je krásně svižné. Příběh frčí takovým tempem, že jiní autoři by z této knihy byli schopní udělat desetidílnou ságu. A za to panu Salvatoremu děkuju. Číst jeho knihy je opravdu zážitek a užívám si každou stranu.

Hodně rychlý rozběh, sympatické, prokreslené postavy. Zajímavý příběh čekající na řešení. Pro mně lepší než třeba Kulhánkův Noční klub.

Souhlas, že číst hned po 1.díle. Na druhou stranu pro mne o dost horší než 1.díl, který mi připadal jakž takž reálný, ten druhý už ani trošku, pořád jsem čekala, kdy bude „…a probudila jsem se.“ To vysvětlování teorie M-pole podle mně zbytečně natahovalo děj. Vadilo mi, že postavy si uvědomují, že jsou jen postavy v knize.

Jízda pokračuje! Skvělá kniha, skvěle se to čte. Jen mě mrzí, že linie s Gloktou je skoro úplně zbytečná a taky některé postavy nedostávají tolik prostoru, kolik by bylo záhodno (z námětu neschopného učedníka šlo vytřískat mnohem víc). Jestli si i třetí díl zachová stejnou úroveň, stane se z Prvního zákona jedna z nejlepších věcí, co jsem četl.

Tak, ďakujem DreamChaserovi, že nemusím opisovať dej a ja sa vrhnem na veci, ktoré sa mi na tejto knihe páčili aj nepáčili. V prvom rade je to hlavný hrdina – tak nesympatickú postavu som už dlho nevidel. Tlstý, rozmaznaný blbec, ktorý je následníkom trónu mi dosť liezol na nervy, našťastie podarené nešťastia plné vtipu, ktoré ma len stále utvrdzovali v tom, aký je to idiot, mi nedovolili knihu odložiť (zo začiatku som mal ale pocit, že tejto knihe viac prináleží tag humorná). V priebehu knihy príde, ako určite došlo každému, k premene na mladého muža (čo vám poviem – má pätnásť, pubertu v podobe rýchleho telesného vývinu má za sebou, patrilo by sa, aby náš milý adolescent nabral aj trochu rozumu a pri tej príležitosti zhodil bachor – ako ste si všimli, som poznačený učením sa na skúšku z Vývinovej psychológie :)), ktorý si však moje sympatie aj tak nezískal (vzhľadom k možnému vývinu podľa vzývania istého boha si myslím, že to bol zámer autora). Práve naopak, Stojko s Valjakovom (nepripadajú vám mená trochu rusky?) sú úplne iné postavy. Ich časté hranie šachu a rozhovory pri rozhodovaní za Lodrica spôsobili, že mi boli oveľa sympatickejší než samotný princ. Asi najväčší mínus tejto knihy je, že druhá dejová línia s korzárom Torbenom Rudgassom sa asi 2–3krát vystrieda s Lodricovou a potom sa pirát objaví, až v poslednej tretine knihy. Veľká škoda, táto línia je dosť pútavá a myšlienka fantasy na mori mi nebola proti srsti. Pre zmenu zase vyzdvihujem úryvky z histórie sveta pred každou kapitolou, ktoré spočiatku pôsobia len ako doplnok, ale neskôr majú dôležitú úlohu pri pochopení nejednoznačnosti proroctva. Do strany dvesto som mal pocit, že to bude oddychová fantasy o Lodricovej premene na zodpovedného muža – napadol ma názov Čítanie bez prekvapenia -, zvyšok knihy bol ale zamotanejší, čím si myslím, že v budúcnosti sa môžme dočkať príbehu, ktorý je síce v kulisách tradičnej fantasy, ale môže byť prekvapivý, pútavý a kvalitný, tak ako aj Trpaslíci. Na nich však úvodná kniha nemá ani len náhodou. Uvidíme, čo prinesú ďalšie knihy.

Utrpení! Ze začátku jsem si myslel, že čtu nějaký tuctový ženský román o životě na malém městě, plný vztahů, ženských plků a popisu situace, který se na sté stránce překlenul do fajn akčního díla. Bohužel moc akčního. Já proti akci nic nemám, ale čeho je moc, toho je přílíš a tohle se v té akci přímo topilo, jako neplavec v hlubokém moři. Korunu tomu potom nasazují špatně napsaná jména, stejně jako dokonalost Vegových spoluhračů proti kterým je Stallone jen obyčejný důchodce na kolečkovém křesle. A to ani nemluvím o další z kýčovitých obálek Tomáše Jedna, kterému je to asi jedno, stejně jako tvůrcům série. I přes všechny chyby je Vincent Vega fajn počtení na čtrnáctidenní počtení (ano, díky chudokrevnému rozjedu vám to skutečně vydrží dva týdny)v typickém stylu Miroslava Žambocha. Nic víc. Nic míň. Na druhé straně je lepší než díl Josefa Pecinovského, díky čemuž si zaslouží o 1/2 bodu víc. Uvidíme, co přinese příští rok, kdy se snad dočkáme i lepších obálek…

Kdybych měl hodnotit jen první dvě části knihy tak by to byla jasná 100. Princezna stojí za smrt je svižná rychlá povídka na kterou přímo navazuje Neexistující planeta což je podle mě vrchol knížky se skvělým závěrem, který jsem tušil ale stejně mě překvapil :))) Skleněné moře už mě tolik nebavilo bylo to poměrně dost filozofické a nejsem si úplně tak jistý, že jsem pochopil konec :) ale celkově to hodnotím jako velmi dobrou knihu.

Časopisy si kupuji opravdu nahodile a tak mě o to více prosincové číslo Pevnosti potěšilo. Twilight ságu vůbec nesleduji, ani nečtu, takže tento článek mě moc nelákal, zato ten, o upírských knihách pohladil po duši. Nahlédl jsem konečně pod pokličku Městských válek od Pavla Renčína, recenze na nové knihy opět nic extra nepřinesly, ale pitva nové deskovky WOW mě solidně nutí ke koupi, ač hru online nikdy nehraji. Dragon Age v popisu Radka Friedricha působí jako nové first class zjevení na RPG scéně, škoda jen, že nemám lepší počítač a recka na skvělý film Ať vejde ten pravý, který jsem viděl již asi před půl rokem taky nadchla. Třešničkou na dortu je pak už jen článek o literárních workshopech. Tohle číslo se opravdu vydařilo.

Podle mě určitě lepší než předchozí díl. Elfové jsou prostě mnohem větší bastardi než jakýsi zapadlý monarcha v miniměstě. Jejich Nejstarší otec se vykresluje jako bláznivá stará figurka, které nikdo nemá odvahu říct svůj názor. Nicméně i on má své hluboké (opravdu hodně hluboké) důvody, proč řeší dilema tak, jak ho řeší. Hlavní postavy už všichni znají a snad kromě Wynn zde nepředvedou nic, co bychom neznali z minulých dílů. I když je to stále spíše „kecací“ díl, rozhovory se točí kolem zajímavějších věcí a k těm kopancům se taky nejde daleko. To na co však čekám od třetího dílu (záhada s artefaktem), bude zápletka až další, poslední, části. Tak hurá do toho.

V žádném případě nejsem zklamán, ale přiznám se, že jsem čekal trochu víc. Prostředí je vykreslené na jedničku, jak už je u Červenáka zvykem, Kornel je charakterní sympaťák, stejně tak i vedlejší postavy, ale příběh je bohužel hodně jednoduchý a závěrečná pointa dost předvídatelná. A taky mě naštval konec. První díly Černokněžníka a Bohatýra byli vlastně uzavřenými knihami a dali se číst samostatně, ve Strážcích Varadínu jsou vrata jak od stodoly.

Rozhodně jedna z nej knih co se mi dostala pod ruku. Přečteno jedním dechem nepočítám li zastávky na uklidnění od záchvatu smíchu :)

Tak tahle kniha mě opravdu nesmírně pobavila málokdy se mi stává, že bych u knížek dostával záchvaty smíchu, ale tady se mi to stávalo pravidelně… zejména poslední část knihy a nové způsoby mučení mě opravdu dostaly :)))

Ano, písečníci jsou skvělí, ale mně se líbila i Píseň pro Lyu. Poslední povídka, Skleněná květina už mě tak neoslovila. Komentáře jsem přidal k povídkám.

Zkrátka jakmile je někde babi zlopočasná tak to stojí zato. T.P. dokazuje, že podle hlavní postavy se liší i styl vyprávění. Tudíž jeho série není stereotyp, a příběhy s čarodějkou -kami, patří k nejúspěšnějším. Aspoň podle mne.

Kniha u které Vás srazí na kolena pouhá anotace. Je pravda, že ve většině dílů Smrť vystupuje ale když je děj zaměřen hlavně na něj, takových to knih mnoho není. Opravdu jedna z nejlepších knih série. T.P. dokazuje, že je jedním z největších spisovatelů.

Ano poněkud slabší díl, laděný jako detektivka. KNIHA sice dobrá ale krok vedle.

Poprvé jsem Okřídleného muže četl před 17ti lety a tehdy na mě zanechal o poznání silnější dojem než dnes. Vyšel u nás v roce 1992 – to ještě stály knihy 30 Kč(s) a ilustroval (byť jen maličko) sám pan Rotrekl. Kniha vypráví příběh americké ponorky, kterou přenesou do budoucnosti okřídlené bytosti, potomci dnešních lidí. Má jim pomoci bojovat proti vodním lidem, taktéž potomkům lidí. Do hry se zapojuje několik dalších lodí, takéž přenesených časem. Jedna z nich je mimozemská a ukáže se, že mimozemšťané jsou ti zlí. Příběh svižně běží vstříc finále, ovšem působí dosti archaicky. Detaily prozrazovat nebudu, čtěte. Od van Vogta mám raději povídky.

Tento druhý díl mě bavil podobně jako první. Nijak mě nepřekvapil, dobře napsané pokračující intriky mezi temnou a světlou stranou. Jen mi trochu vadí podobná věc jako u prvního dílu: „Že svým způsobem Geser a Zavulon mají skoro vše naprogramované a o všem vzájemně jako by vědí dopředu. Jako by se mi potom ztrácel moment překvapení. Ale asi to budou jen a jen moje pocity.“

Variace na Stmívání, tentokráte ovšem celá na škole pro upíry a místo teenhrdinky a její lásky, tu máme hned 2 teen nejlepší kámošky a tím pádem i rovnou dvě jejich lásky. Typický dívčí román, ovšem stejně jako Stmívání se skvěle čte (záležitost na jeden zátah), má i náznaky nějakého děje (byť utopené v řečech kdo je zrovna na škole nejoblíbenější), ale je výrazně kratší.

Povedené zakončení série. Stejně jako druhý díl i Paní z peřejí trochu přitvrzuje. Dočkáme se více akce, i celý příběh jako by vyzníval trochu temněji, přitom je poetika předchozích dílů zachována.

Původně jsem to koupila jako dárek, ale pak jsem se začetla a musela shánět dárek jiný :) Sympatický hlavní hrdina, zajímavý příběh, ale čekala jsem jiný konec. Až na ty léčitele jsem postrádala nějaké fantasy prvky.

Strašně nadčasová kniha. Clarke svojí vesmírnou odyseou předběhl dobu. Když vezmu v potaz rok, kdy byla napsána (před prvním letem na Měsíc), je pak opravdu úžasné číst všechny ty dokonale sedící popisy Saturnových měsíců. Geniálně napsáno a odvyprávěno.

Vtipný detektivní příběh. Pomalejší rozběh, sprint v závěru. Úžasná démonka, na kterou jsem ještě zvědavá, pokud vyjdou další díly.

Oproti excelentním prvním dvěma dílům lehké zklamání. Jak zmínil Sered, chybí větší nadhled a s ním související humor, který zde – až na výjimky – ustoupil a kniha tak působí depresivně. Hlášky, nad kterými jsem se v prvních dílech vždy uculoval, na mě již tento efekt neměly. Co se děje týče, tak hlavní zvraty jsou při troše zamyšlení se dobře odhadnutelné. Poslední třetina knihy nabírá nevídaný spád, všechny dějové linie se hrotí a kniha se čte sama. Samotný závěr mě nikterak nenadchl. Autor se dle mého mohl odhodlat ukončit jednotlivé příběhy každý alespoň trochu jiným stylem. Takto vše působí trochu uměle. První dva díly beru za to nejlepší, co se za poslední léta ve fantasy urodilo, tady musím bohužel hvězdu ubrat. Jsem zvědavý jakou cestou se bude tvorba Abercrombieho ubírat v budoucnu…

Tuto knihu beru velice kladně, ukazuje se tu co dokáže stvořit mysl v krátkém čase, ještě kratším než je uzávěrka, do které musíte knihu odevzdat. Nehodnotím to tvrdě jako dětské fantasy ale mírně jako pohádku.