LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Velmi dobře napsaný příběh posledního muže na celém světě uprostřed, bez lidí hroutící se civilizace. A docela mě dostal závěr knihy. Existuje naděje?

pro mou maličkost nevýrazné číslo. krom první povídky, nic překvapivě dobrého, spíše průměr. zase chápu, že tentokrát si přišli na své příznivci tradičnějšího pojetí SF ;) takže třeba příště…

V případě této knihy je poněkud škoda, že nelze ve výjimečných případech hodnotit nad 100%. Podle mě by si to Hobit – klasika klasik a rozhodně jedna z nejvlivnějších knih žánru – zasloužil. Jasně, jedná se o z velké části pohádku (i když…), ale zcela dokonalou. Spíš je to jakási esence pohádek, mýtů i bajek s naprosto nehrdinským (a proto stokrát zajímavějším) hrdinou. Zcela objektivně přiznávám, že jsem v tomto případě zcela neobjektivní. Vždyť se jedná o moji nejoblíbenější knihu a dočetl (nikoli rozečetl) jsem ji asi 10×. Naposledy před pár týdny v angličtině a musím přiznat, že ani v originále neztrácí nic, ze svojí krásy :-).

Další generic optimistic fantazy série. Čili v prvním díle se nic nedozvíte, první půlka se dost špatně čte a je nechutně romantická. Od poloviny se věci začnou trochu hýbat a začne to být zajímavé, ale konec a čekání na další díl není daleko. Plusem je aspoň trocha originality co se týče světů a ras. Draky, skřety, kentaury jsem už někde potkal, ale o bojích vílích říší mezi sebou jsem ještě nic nečetl.

Dámy a pánové představuji vám kulervoucí událost roku (dobře rok je ještě dlouhej, má vyjít další Kulhánkova knížka,… tak aspoň půl roku). V přebalu z kůže Anastázie Pildebrantové, nositelky Nobelovi ceny za literaturu (no vážně mrkněte se na poslední stranu) se vám do rukou dostává naprosto skvělá braková/hlášková kniha. Naprosto nechápu jak Vlaskovi mohla přijít nečtivá, protože od chvíle kdy tuhle knížku otevřete vám Kuffenbach přiloží steyr ke spánku, Holofoust vás na krční žíle láskyplně pohladí nabroušenou polní lopatkou, Ostranski a Vorošilov vás chytnou za ruce, Lambert vás pravděpodobně poblije a nikdo z tohoto Týmu vás nenechá jít než dočtete poslední stranu (na rozloučenou vám možná ještě useknou nějakou tu končetinu). Kopříva na sebe ukázal velkým svitícím prstem imaginace a vtipu a já, i když se za to malinko stydím, se na jeho další knížku těším více než na tu Kulhánkovu.

Prvotina bratrů Strugackých jde rozdělit na tři části. 1,Příprava cesty na Venuši (víceméně ještě doba kdy bratři věřili pevně v sovětský svaz a jeho sílu a tudíž jde hlavně o chválení komunismu a strany) 2,Cesta 3,Pobyt na Venuši 2 a 3 jsou napsány v dobrodružném stylu, který se nevyhýbá ani obětím na životech hlavních hrdinů.Hlavně se zde představují poprvé hrdinové dalších Strugackých knížek Jurkovskij,By­kov,Dauge atd…Pokud uvážím, že jde o prvotinu klobouk dolů.Příjemné čtení o dobývání cizí planety.

První fantasy po dlouhé době a hned se z toho vyklube takové překvápko_______A­no, přečtení téhle knihy bylo nevyhnutelné od okamžiku dočtení Válečné lsti. Vláďův styl se zde teprve piloval, ale je zde vidět zárodek toho, že se s nimi lidově řečeno: „Nepáře.“ Ta kniha je dobrá, čtivá a velice originální – o tom svědčí i to, že jsem to dal za jeden den. Postavy jsou skvělé, ale pravda je taková – že Floyd není (bohužel) Roger, které ho mám nejraději; třeba se to změní až poznám blíže Thompsona. Těším se na výpravu do Šíleného lesa, který se už příhodně nachází v knihovničce.

Výborná sbírka s krásnou ukázkou toho, jak široké je moře fantastiky. Věřím, že každý, ať už milovník fantasy či sci-fi, si zde najde ten „svůj“ příběh.

Musím říct, že tahle kniha bylo pro mě zklamáním. Bohužel zdaleka nedosahuje kvalit prvního dílu (Na bledém oři). Je příliš zmatená a vlastně vypráví už známý příběh jen pojatý z jiného úhlu pohledu.

Zajímavý a strhující příběh, který nastavuje svým způsobem zrcadlo dobové společnosti.

Kniha je o 3 věcech:

1. o (téměř) nevyčerpatelném zdoji energie
2. o mimozemském sexu a partnerských vztazích
3. o akademických bojích.

Téma 1 je zajímavé, téma 2 úžasné, téma 3 nudné. Poutavý je i popis života na Měsíci. Celkově velmi zajímavá kniha vybočující z „běžné“ Asimovovy produkce.

Na Vládce snů jsem se už dlouho těšila, ostatně jako na každou knihu od Zelaznyho. A příběh opravdu začíná velmi slibně. Hlavní postava Charles Render je požádán doktorkou Eileen Shallotovou, aby jí pomohl stát se neuroparticipantem. Situace má ovšem jeden háček. Neuroparticipant vytváří pomocí rob-uteru vlastní svět speciálně uzpůsobený každému pacientovi, Eileen je ale od narození slepá. Nejprve si proto musí zvyknout na zrakové vjemy, které je díky rob-uteru schopna vnímat, a zkrotit emoce, které v ní náhlá schopnost „vidět“ vyvolává. Zápletka vcelku prostá ale dostatečně chytlavá je doplněna prostřihy z Renderova soukromého života, úvahami nad lidskými pohnutkami k sebevraždě a dalšími. Děj krásně ubíhá vpřed a je čím dál jasnější, že se něco musí zvrtnout. A pak přijde konec. Mé rozporuplné pocity z náhlého ukončení, které by snad slušelo povídce a nikoli 180-ti stránkové knize, přesně vystihuje recenze na Fantasy Planet, kterou tímto vřele doporučuji. 75%

Veľmi dobre napísané, veľmi zaujímavé, veľmi krátke. Bohužiaľ. Príbeh je zaujímavý a ja osobne sa v diele MŽ s mágiou zobrazenou trochu podrobnejšie stretávam asi po prvý raz. A vôbec to nie je zlé. Veľké bohužiaľ, že nie je samostatný román hoci aj rozsahu NOČ. Fyzicky slabší hrdina má dostať ráno úlohu… a THE END :(

Osobně hodnotím jako nejlepší díl série, který v sobě kombuínuje všechny dobré prvky předcházejících dílů. Dobrodružný děj (typický pro počáteční díly), kriminální zápletka (střed série), prokreslení charakterů (předchozí 3 díly). Skvělé počtení.

Klasická heroická fantasy ozvláštněna típ, že hrdiny jsou členové oddílu orků. Orkové představují víceméně spodinu armády a proto s nimi lze symatizovat. Zajímavě jsou i popsané bojové scény. Ne že by autor byl zkušeny bojový choreograf, ale během boje se ‚přepíná‘ do různých postav. Jinak děj rychle odsýpá, prostředí se mění… kniha končí uprostřed napínavé scény jak telenovela (s tím rozdíle, že zde se něco děje celou dobu, ne jen na konci :).

Právě netypičtí hrdinové a dobře pojaté bojové scény táhnou tuto sérii do lehkého nadprůměru.

moje nejoblibenejsi kniha serie, skoda jenom ze postava Bonharta nebyla vice objasnena, prece jenom clovek ktery dokaze porazit zaklinacku a zbytek grupy by mel mit nejakou minulost.

paradni serie az na ten posledni dil. nemam rad fantasy typu Pana Prstenu ktere jsou naivni, a tezce odtrzene od reality, kdy hrdinove potkavaji pouze cernobile postavy. takze se mi Zaklinac hodne libil.

Oberonova sága pokračuje dál stejně svižným tempem. Opět velmi zajímavé Betancourtovy nápady oživují cyklus na úroveň minimálně srovnatelnou s prvními pěti knihami o Corwinovi. Tak jen doufám, že otevřený konec této knihy nebude znamenat pro české fanoušky další několikaletou pauzou. Rychle sem s Meči Chaosu! :o))

Teda ta polská obálka je síla

tak nam vysla Petra v Polsku… :O))
prejme ji hodne uspechu…

http://fabryka.pl/zapowiedzi.php?offs=10&id=296&ibook=&sid=#searchkk

Akce, akce, akce. Tak lze charkterizovat tuto knihu. Po detektivní jedničce je to rozhodně změna, otázkou je, zda k lepšímu. Autor už zde tolik nevykresluje svět, jako v jedničce, což jsem považoval za její hlavní klad, takže marně přemýšlím, co se mi na dvojce vlastně líbilo. Hlavnímu hrdinovi jde navíc vše jako po másle, je to prostě klikař. Čte se to, jak jsme u Fabiana zvyklí, velmi dobře, ale na fantastickou Planetu mezi dvěma slunci tohle dílko prostě nemá ani náhodou.

moje hodnocení určitě není nijak zvlášť objektivní. tato kniha mi formovala v dětství/mládí přístup k literatuře vůbec. co naplat, že příběh není z hlediska kulis příliš nadčasový, logika mírně škobrtá a podání je značně posunuté směrem k dětskému čtenáři, ale právě ta jednoduchá síla mi tehdy dala se ztotožnit s hrdinou a jeho usilováním a navíc mě přiměla hledat podobné příběhy. tož tak.

zdaleka jsem od kinga nepřečetl vše. ale z toho, co jsem četl, nezbytné věci trčí jako maják nad mořem. proč? protože na rozdíl od jeho povídek a kratších prací, které většinou zvládá bez problémů, většina románů má nijaké až rozplizlé závěry, rychlokvašky, jako kdyby autor nevěděl, co s načatým příběhem. nezbytné věci jsou ale uzavřený příběh a pointa mě dostala. a to nemluvím o zatraceně silné střední hře, která by měla dát svědomí každého z nás co proto…

Docela dobrá ekologicky mravoučná SF o tom, že lidé svou planetu ničí proto, že je k tomu ponoukají ufoni, pro které je znečištěná planeta ideálním životním prostředím. Proto si ufon lidi pěstují a starají se aby si co nejvíc škodili. Docela vtipné, trochu k zamyšlení, dobře napsané, až jsem byl překvapen.

Tuto knihu hodnotím s odstupem pěti let (možná i více), buďte tedy k mému komentáři shovívaví, prosím:-). Sapkowského „Zaklínač“ mi učaroval, proto jsem se velmi těšila na další sérii slavného polského spisovatele. S nadšením jsem začala číst a čekala, kdy budu vtažena do příběhu, aby mě semlel ve víru napětí, humoru a moudra – a na konci vyplivnul přinejmenším spokojenou. Jenže… Reynevan není Geralt, nedokázala jsem se s tímto hrdinou ztotožnit, držet mu palce; spíše mě otravoval. A nenašla jsem ani nikoho jiného, kdo by mě zaujal natolik, aby mi nebyl lhostejný či nesympatický. Jak už upozorňují komentáře Vlaska a Thorgose, vystupujících postav je nehorázné množství, čtenář potřebuje v jednom kuse lézt do rejstříku a kolikrát to ani nepomůže. Děj je rozdrobený, vyžaduje značné soustředění a nepomáhají ani kvanta latinských a německých vět, kterými zřejmě autor demonstruje svou mnohojazyčnou vzdělanost – další důvod zpruzeně listovat a hledat překlad (a ne vždy ho lze najít). Slohově vše působí krásně, vzletně, místy hravě, s jemným humorem… a často také grafomansky chladně a vykonstruovaně; z mého hlediska forma leckdy ubíjela obsah. Co si vlastně pamatuji z děje? Předupník Reynevan prchal, dělal blbé chyby, bylo mu různými lidmi pomáháno, prchal dál, a spousta, SPOUSTA nezapamatovatelných lidí okolo intrikovala. Historické pozadí je vypiplané, fantasy prvky potlačeny na minimum. A jak to celé dopadlo jsem zatím neměla zájem zjistit, „Narrenturm“ mě, jak je patrné z příspěvku, navzdory nesporným literárním kvalitám opravdu nebavilo. Napoprvé zklamání, ovšem někdy dám trilogii druhou šanci… nejspíš mi několik let potrvá sebrat znalosti, trpělivost a odvahu.

Náročné na soustředění, místy matoucí, pocitové, zneklidňující, pro mne v polovině případů téměř nepochopitelné.

parádni knižka, docela bych věřil že by se lide mohli v podobných situacích kdy se zhroutí základní stavební prvky civilizace začít podobně chovat. docela bych uvital pokracovani z blizke budoucnosti napriklad takove treti ctrvte generace ktera uz elektriku nezazila.

Hyperion jsem četl když mi bylo něco okolo 18 a vubec me nechytnul, možná to bylo mým věkem nebo spíš čekám od knížek něco jiného. Jak jsem ale zjistil to že nějaká knha dostane světová ocenění jěště nemusí znamet že se mi bude libit.

opět dobré číslo. poměr zajímavých a nezajímavých povídek pro mne tentokrát příznivý a minimálně čtyři povídky jsou výtečné.

Další Wyndhamova katastrofická vize, kdy je lidstvo napadeno bytostmi z vesmíru. Máme polovinu 20. století, studená válka je v plném proudu a do toho přilétají ONI. Kdo? To se čtenář vlastně za celou dobu nedozví. Útočištěm se jim stávají nejtemnější mořské hlubiny, kde mají lidé jen omezené možnosti výzkumu. Prostřednictvím manželské dvojice Mikea a Phyllis Watsonových, spolupracovníků rozhlasu EBC, sledujeme změnu světa v průběhu zhruba šesti let. Dlužno dodat, že většinu knihy jsem toto charakterově nezajímavé duo pozorovatelů, titulujících se „miláčku“ a „drahá“, měla těžce v paži a jejich případný skon by mi žíly netrhal. Vše je popisováno útržkovitě, pomocí rozhovorů, článků z médií, něco z osobního svědectví Mikea a Phyllis. První fáze románu ukazuje počáteční přistání UFO, zvědavost lidí, množí se první „drobné“ nehody, ztrácejí se lodě, následuje zmatené tápání a pochyby (čtenáři je samozřejmě už z názvu knihy jasné, o co jde, překvapení je tedy nulové:-)). V hlubinách oceánů jsou vyzkoušeny atomové bomby, mizí více a větších lodí, lidstvo přestává „ovládat“ oceány a začíná se častěji uchylovat k letecké dopravě, což sebou přináší ekonomickou nestabilitu. V druhé fázi už mimozemšťané podnikají výpady na pobřeží, obyvatelé mizí beze stopy, ovšem nakonec stateční pozemšťané přes prvotní nejistotu a neúspěchy odolávají. Ani teď nemá čtenář mnoho příležitostí dozvědět se o cizích útočnících víc než vědecké dohady a pár fragmentů z očitého svědectví Watsonových. Třetí fáze připomíná strašáka současných ekologů: tání ledovců a zvedání hladiny oceánů. Tahle katastrofická část, potenciálně nejzajímavější, je bohužel také nejkratší a postižená stejnou útržkovitostí a nezúčastněností jako předcházející děj. Celá kniha připomíná sledování zpráv – hlavní hrdinové jsou pouze komentátoři, občas nějaká reportáž zaujme, ale většina prošumí kolem, emoce se nekonají. Wyndham nabízí náměty k zamyšlení a také varování, čas jim však výrazně ubral na intenzitě. Fenomenální „Den trifidů“ zůstává nepřekonán, ani toto dílo se mu nedokázalo přiblížit. 65%

Military SF patří k mým oblíbeným žánrům a Mariňáky od téhož autora považuji za jednu z nejlepších knih svého druhu. Semper Fi je pokračováním dvoudílné Carpe Diem, a přestože CD nebyl špatný počin, v mých očích ji do dokonalosti Mariňáků přecejen něco chybělo. Nicméně na Semper Fi jsem se těšil, a to tak že značně. Po přečtení však nedokážu zakrýt jisté zklamání, neboť odklon od hardcore military sf je více než patrný. Přesto, kniha není špatná a kritika „vypujčených nápadů“, objevující se v některých komentářích, se mi nezdá oprávněná. Fabianovi nelze upřít spisovatelskou zručnost. Příběh pěkně „odsejpá“, v knize se nenacházejí žádné „pomalejší“ části, přesto mi zde bohužel výrazně chybělo více akčních a bojových situací – začátek a boj s tvorem – je na knihu s přívlastkem military sf skutečně trochu málo. To zmíněné „odsejpání“ příběhu tedy možná bylo z části způsobeno tím, že čtenář jaksi stále očekává pořádnou bitku, nejdéle na další stránce :). I přes tato negativa máme v ruce slušnou SF (tentokrát bych byl s přívlastkem military přecejen opatrnější) se starými známými z Carpe Diem a se slušným příběhem. Konec knihy je maximálně otevřen a na netu se objevují spekulace o propojení s další z autorových knih, takže mi nezbývá než se těšit na pokračování, a pevně doufat, že z toho co bylo na konci naznačeno se z v dalším díle vyklube hooooodně krvavá, hardcore militaristická scifárna s tunama vystřílené munice :))).

Nathan Long je v našich končinách známý především jako pokračovatel ságy o trolobijci Gotrekovi. V temných archivech Black Library však lze nalézt ještě další jeho počin – sérii Blackhearts – Černá srdce. A právě Valnirova zhouba je prvním dílem této série. Příběh se točí kolem skupinky zločinců čekajících na popravu, kterým je nabídnuta jakási možnost vykoupení za cenu splnění jistého úkolu pro říšského šlechtice. Příběh rychle nabírá na otáčkách a „hrdinové“ jsou záhy po krk v problémech. Ve hře jsou jako obvykle nejen síly chaosu. Výsledkem je zdařilý přírůstek do warhammerovské knihovny a velmi slušný úvod do nové serie, nepostrádající akci, svižný příběh a krev :), tedy atributy vlastní všem kouskům tohoto žánru.

Menej akčný príbeh, ktorý u mňa viac stál na tých fantasy reáliách, ako na akcii. Šaman, vlci, zima, to všetko spolu funguje dostatočne dobre aby som ohodnotil 4*.

Opravdu velice napínavé, první (a taky poslední) výstřel padne snad na pětisté stránce a vůbec to nevadí. Napětí je opravdu veliké hlavně kvůli tomu, že opravdu není nutné, aby Miles uspěl. Bujoldová se během předchozího a tohoto dílu přesunula na úplně jiné hřiště, než u zbytku série. Její chartaktery odrostly a tak dobrodružství, které provžívají jsou již vice osobního rázu. Jen opět jako u minulého dílu je Miles moc zatlačen do pozadí a událostmi je více smýkán, než aby se jich aktivně účastnil.

prvni kniha kterou jsem od Kulhanka cetl, a dodnes je pro me to nejlepsi co autor napsal, mozna trosku z nostalgie ale i pres vsemi vyzdvihovany Nocni Klub. skoda jen ze konec zustal otevreny a dost mozna i diky Jafffovi.

Povídky jsou kolísavé úrovně, občas z nich příliš ční inspirace jinými fantasy díly. Naštěstí hrdinka je zajímavá, živoucí postava, takže celkově jde o příjemně oddechové čtení.

Richard Bachman je temnější půle Kinga, skeptický zachmuřený autor, jehož víra v lidstvo už se dávno rozpadla na popel. Dlouhý pochod je solidní ukázka zvrácené soutěže a detaily, jimiž se Bachman zabývá, rohlíkem-opilí rodiče, fanatičtí diváci, účastníci soutěže ztrácející iluze na rozdíl od nadšeného publika za zábranami. Až to skoro vybízí k zamyšlení, čeho je to metafora. Války? S jejími naivními aspekty jako vlastenectví a hrdost, které se kamsi rozplynou v momentě, kdy leží voják rozstřílený v příkopě a jeho příbuzní jsou „odměněni“ medailí? Tipuju si že ano. :)

Od Srdce v Atlantidě asi nejlepší knížka od Kinga a překvapivě připomínající atmosféru jeho starších legendárních knih z 80. let. Je to hodně čtivá, napínavá záležitost, objevují se v tom Kingova stigmata poslední doby – autohavárie, tvůrčí proces, stáří, očekávání smrti, ale uchopil to tentokrát velmi povedeně, aniž by terorizoval čtenáře. Jen mě lehce otrávilo lehce pitomé abstraktní finále, kde se postavy vypořádávají se zlem – jako kdyby to k těm prvním 80% ani nepatřilo.

Clive Barker je můj asi nejoblíbenější spisovatel a kupuju všechny jeho díla. Tahle kniha se ke mě dostala teprve nedávno a určitě jsem nečekal, že Clive napsal před Abaratem další ze svých mistrovských knih, která se vyrovná nářezům před Mysteriem (kde se jako autor trochu zklidnil). Příběh? Todd Picket, stárnoucí hollywoodská star s někdejší pověstí nejpřitažlivější tváře na světě, prožívá krizi své herecké kariéry. Na popud bezcharakterního šéfa studia Paramount svěří svůj obličej do rukou plastického chirurga, který svou práci zpacká a Todd se v hrůze před mediální senzací ukryje do starého sídla v opuštěném údolí stranou Hollywoodu. Netuší, že tam narazí na temná tajemství Zlaté éry Hollywoodu. Má to něco do činění s peklem… Barker tady potvrzuje svojí pověst mistra temna, dočkáme se tradičně pikantních detailně vylíčených sexuálních scén, násilí, originálních, bohatě prokreslených postav, vše ve fanouškům známém uměleckém stylu, kde autor umí vylíčit krveprolití nebo šokující smrt na úrovni, aniž by sebemenší větou klesl na úroveň brakových filmů typu Hostel. Temná hororová fantasy Coldheart Canyon navíc využívá pozadí Hollywoodu jako systému, kde lidé bez skrupulí udělají cokoliv pro kasovní úspěch, jako světa, kde stárnoucí člověk ztrácí hodnotu, kde zruční agenti a šéfové studií maskují skandály a zločiny. Když uvážíme, že Clive Barker prostředí Hollywoodu velmi dobře zná (nedokázal od roku 1994 přesvědčit studia k realizaci dalších filmů a vyplýtval řadu let jen dohadováním s producenty), autenticky to dodává knize ještě další porci děsu. Knížku řadím mezi klasiky jako Věčné zatracení, Velké a tajné show, Imajica… Jestli vám unikla, neváhejte.

Akční mini drama v mini prostoru protiatomového bunkru, které sice nepřináší nic nového v psychologii chování postav, ale jako spíše oddychová četba to zase není až tak úplně špatný.