LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Kniha o rozvoji novinařiny v Ankh Morporku. Kromě tradičního Zeměplošského humoru tedy přijde řada i na parodii dnešních novin, bulváru, reportérů a fake news. Korunu tomu nasazuje postava upíra/fotografa Otty, který se zpopelní vždy když použije blesk :) Já se dobře bavil.

Musím opět zopakovat to, co u přechozích dílů – kdo si má po té době pamatovat vše, co se stalo v předchozích dílech, všechny zvraty, postavy, frakce a vztahy? Obzvlášť v této pentalogii, kde proti sobě jednotlivé strany a postavy neustále kují pikle a zrazují se nebo navazují spojenectví o sto šest? Opět trvá desítky stran, než se člověk trochu zorientuje. U podobných ság by shrnutí předchozích dílů a seznam postav měly být samozřejmostí. Každopádně když odhlédnu od tohoto, tak po slabších předchozích dílech je Bílá jako sůl závěr jako řemen. Rozjíždí se to opět trochu pomaleji, začíná to jako nenápadná detektivka, nicméně postupně to přeroste dílem ve špionážní a dílem ve válečný thriller epických proporcí. I přes trochu větší rozsah (na tuto sérii) to je čtivé a ani na chvíli to nenudí (což se o předchozích dílech říct nedalo). A hlavně to vědomí, že se blíží konec dobrodružství našich oblíbenců, nutí prostě člověka číst dál. Jedná se o závěr celé Goweryho, Hargovi a Oggerdovi ságy, a je to závěr opravdu definitivní – už žádná další dobrodružství naší oblíbené trojky v pustinách či zoufalé boje o holé přežití, autor poměrně jasně dává najevo, že hrdinové došli na konec svého příběhu nebo dosáhli svého a nenechá žádné otevřené konce. Jistá vrátka do budoucna ale přecijen zůtanou otevřená.

Tak na tri a pol hviezdičky. Dala by som štyri, ak by to posledná tretina knihy, ktorá mi pripadala písaná narýchlo a nedotiahnutá, nezrazila. Až do nej to ale konečne vyzeralo ako kniha, ktorej upútavka neklame. Naozaj mala všetko, čo od duchárskeho príbehu očakávam. Tajomno, pútavé zápletky, dobré postavy, zimná atmosféra… príjemná oddychovka na dlhé zimné večery.

A teraz spoiler: Posledná tretina, ako som už písala, bola taká hrrrr. Nejako som nepreciťovala ten des, pocity už boli popísané len v skratke, konanie nie vždy logické. A niektoré klišé ma sklamali – ako že naši milovaní vrátení zo záhrobia musia byť zlí, telesne aj duševne znetvorení a chcieť zabíjať ľudí, oživovanie je fuj (bože, takých poučení som už čítala na tisíce!) a tiež mi riadne dvíhalo obočie, že si rodina adoptuje dievča, ktorej rodičia sú nezvestní a adoptívni rodičia boli poslední, čo ich videli. To im vari byrokracia dovolila?

Ak by sa to zoškrtalo na polovicu, bola by to dobrá kniha. Takto je deja málo a veľkú časť knihy tvoria popisy a emócie, kvôli čomu som mal čas zamyslieť sa nad svetom a uvedomiť si, že je to strašná hovadina. Nehovorím o tom, prečo po meste jazdia na koňoch a nie na bicykloch, ale skôr samotný princíp – koľko môže trvat konštrukcia takého mesta čo stojí na dvojkilometrových stĺpoch? Prečo si nik z obyvateľov nepamätá, prečo bolo postavené, teda čo bola tá Apokalypsa? Prečo postavili mesto v tvare chudinská štvrť / mesto / šľachta? Odkiaľ sa hrozba nabrala a ak teda bránou ako to popisujú, to ich ľudia naraz otvorili na celom svete? Potom ich nezavreli, trebárs atómovkou? Ako sú na tom Ameriky a Austrália? Veľa otázok na ktoré nie sú žiadne logické odpovede.

Asi jsem v minulosti málo hrál kartičky Magic: The Gathering. Ne, že by román skomíral v detailech, jako je funkčnost magie či zákonitosti fyziky, jen chvíli trvá zorientovat se v tom, kdo, co, proč a jak. Navíc se na knize podepsala autorova láska k epickým příběhům, kterou u dvou set stránkového příběhu nedokáže uplatnit. Úvod tak probíhá letem papírovým světem a teprve po seznámení dvou ústředních postav zpomalí natolik, aby si člověk užil i samotný děj. Ten má přitom sympatický limit dvanácti hodin, v němž postavy během jediné noci musí porazit smrtelné zlo přicházející z lesů. Koncepce zápletky pak připomíná detektivku plnou kouzelnických soubojů, sympatických démonů a milého sarkasmu. Být to povídka, fungovala by osnova o dost lépe, protože by nebylo třeba vší té specifické omáčky, potřebné k zařazení do franšízy.
Ve finále mírné zklamání, ale protože očekávání nebyla veliká, ničeho nelituji. A rovnou přiznám, že s diabolistou Davrielem by mi vůbec nevadilo se někdy znovu setkat.

Nenáročný thriller pro klidné povahy, které nepotřebují ke štěstí příliš akce a naopak jim vyhovuje, když se autor soustředí na lidské osudy, popřípadě konec okoření silným morálním odkazem.
Martin Suter si zvolil za nositele svého poselství maličkého růžového slona, hříčku umělé genetické manipulace, kterážto několika románovým hrdinům obrátí život vzhůru nohama. Premisa zápletky přitom nijak zásadně nepřekvapí, pouze člověk zpočátku tápe v časových posunech, což se ale velmi rychle ustálí. Pak už následuje samotné pronásledování ústředních protagonistů, snažících se zachránit život zvířeti, jež by jinak skončilo naporcované pod laboratorními sklíčky. Naneštěstí působí padouši natolik lopotně a hrdinům se málokdy do cesty postaví skutečná překážka, takže příběh už v polovině ztrácí na adrenalinu. I tak ale spisovatel dokáže zaujmout mnoha informacemi, ke kterým se jinak nedostanete, ať už jde o život slonů, bezdomovců nebo cirkusáků. Ve svém důsledku milá, zajímavá a dojemná pohádka.

Poutavá pseudohistorická fantasy ze středověkých kulis, s nádechem detektivky. Hlavní postavy vám přirostou k srdci, autorka čtenáře neustále drží v napětí, hrdinové jdou z průšvihu do průšvihu a neustále jim hrozí nebezpečí. Těch 500 stran uteče jako voda, ale i tak jsem se občas nemohl zbavit pocitu zbytečné rozvláčnosti, místy je kniha až zbytečně popisná a podrobná (opravdu není potřeba psát několik stránek o tom, jak hrdinové prochází lesem, atd.). Další věc, co trochu zamrzí, je trochu nedostatečně popsaný a vykreslený svět, který je těžké nějak rozumně uchopit (ta náhodná směska německých, polských a dalších jmen bije do očí). Jinak se nezapře, že to napsala žena, zápletka se točí okolo dvou zamilovaných párů, ale vysloveně červenou knihovnou bych to nenazval, kniha je v pohodě stravitelná i pro mužské publikum.

S vyjímkou titulní novely se jedná o povídky staršího data, které již vyšly jinde. Podle názvu si matně vzpomínám, že jsem některé z nich mnoho let zpátky četl, ale to je tak vše, co si o nich pamatuji, takže z mého pohledu by klidně mohlo jít o zbrusu novou knihu. Bylo fajn se po letech vrátit k hrdinům, jejichž příběhy před mnoha lety patřily mezi vůbec mé první zkušenosti s česko/slovenskou fantasy. Co se týče samotných povídek, jedná se spíše o jednoduché, nekomplikované kusy s přímočarým dějem, opravdu nelze čekat nějaké zvraty. Jak už to u Červenáka bývá vždy, hlavní devizou knihy je perfektní dobová atmosféra. Nicméně při srovnání s aktuálními autorovými díly je poznat, že se za ty roky již posunul a dnes již je jinde.

Romantický, tragický milostný příběh, zabalený dílem do vědeckofantas­tických, dílem mysticko-ezoterických rekvizit. Na rozdíl od Adamoviče bych řekl, že kniha zestárla značně a má už hodnotu spíše sběratelskou.

Tohle byla jízda – a o to radostnější, že byla dosti nečekaná. Na všech textech je znát, že je psal někdo, komu se říká „mistr psychologické prózy“. A to dvěma způsoby – prvním z nich jsou samotné povídky, jejich střih, jejich zaměření spíše na nitro hrdinů, případně pozorování jedince/společnosti vystavené nějakým neblahým vlivům (rozkopnutí mraveniště). Druhým je absolutní cit pro to, kdy má autor přitvrdit, kdy má nasadit nechutný/hrůzný obraz, aby dosáhl svého. Ovšem stejně tak autor ví, kdy naopak povolit, aby z hororu udělal komedii. Před tím musí člověk smeknout. Kniha je psána (lehce) poetickým a (dosti) ironickým jazykem, který je poměrně dobře čitelný i dnes, ikdyž za úplně odpočinkovou četbu by Zánik nevydával. Až by se chtělo napsat, že Carcosa mě rozbila, Carcosa mě napravila – protože zatímco při četbě Ligottiho (toho literárního tajemství, co mělo zůstat utajeno, toho literárního pokladu, který měl zůstat zakopán) jsem pociťoval strašlivou nudu a ztrátu jakékoli radosti z četby, Zánik městečka Olšiny mě bavil a dopřál mi z četby – byť poněkud zvrhlou – radost. Velice těžko se o knize píše víc, aniž bych něco vyzradil. Zkrátka: je to bizár. Pár slov musím věnovat i doslovu, který je takovým mírným kočkopsem – něco o autorovi, něco o povídkách v knize, něco o povídkách, které v knize nejsou (navíc s notnou dávkou spoilerů)…zkrátka, jako by jeho autor netušil, na co přesně se nejvíc zaměřit, kterým směrem se vydat. I přesto doslov obsahuje spoustu zajímavých informací, takže palec nahoru. Suma sumárum: výtečná kniha. Kdybych dal na průměr z hodnocení povídek, musel bych půlhvězdu ubrat, jenže tady – zvláště v knize takto pěkně udělané – působí jakýsi synergie, která celou sbírku o něco vylepšuje. Takže téměř plná palba a mé veliké doporučení pro všechny, kteří hledají něco dobrého a přitom atypického.

První čtyři povídky jsou zajímavé, poslední tři jsou ale jen mácháním prázdné slámy, takže nemohu dát víc jak 7/10.

Prví povídka navíc, ač se nakonec rozjede, ze začátku čtenáře utápí v hrozném přívalu slov a frází, takže se na malý rozsah přesto trochu vleče.

Další z reprezentativ­ních, skvostných bichlí, kterými Argo představuje průřez tvorbou známého autora. Po Ellisonovi a Tiptree přichází Neil Gaiman a opět jde o záslužný a vydařený počin. Důvody, proč tentokrát nehodnotím plnou palbou, jsou dva. Nepatří mezi ně silný překryv s jinými sbírkami, znám Kouř a zrcadla, od vydání této knihy ale už uplynulo dost času a já si povídky pamatoval jen hodně matně. Navíc tentokrát přichází v jiném, evidentně kvalitnějším překladu, což usuzuji z toho, že jsem většinou svá dávná hodnocení jednotlivých povídek zvedal. Potíž je spíš v samotném Gaimanovi, jeho tvorba mě prostě pokaždé nezasáhne úplně přesně. Jistě, jsou tu i skvělé povídky (famózní Jezírko se zlatými rybkami například), většinou je to ale jen velmi dobré, nikoliv úplně ohromující. No a pak taky nerozumím tomu, proč musí být v knize nacpané i úryvky z románů, které notabene česky již dávno vyšly. Jako by ta kniha i bez nich nebyla dost tlustá, tyto „ochutnávky“ jsem všechny přeskočil. Ale přes mírné brblání skvělá kniha!

Označit tento produkt herního marketingu za gamebook, je trochu urážkou lidí, kteří se vývojem herních knih živí. Tohle má totiž k poctivému literárnímu dobrodružství daleko.
Je ovšem třeba vzít v potaz tu cílovou skupinu, která s podobným druhem literatury/zábavy nikdy nepřišla do styku. Rovnou tedy zapomeňte na sofistikované poučky, či, nedej bože, potřebu mít u sebe při čtení tužku, papír, nebo alespoň kostku. Nic z toho při první misi Cold Blood Coppera nepotřebujete, prakticky ani pravidla ne – proto tu také žádná nejsou. Ostatně, ono tady není příliš možností, jak vývoj událostí přímo ovlivnit.
Když ale přestanu srovnávat s umělecky mnohem propracovanějšími gamebooky, nemůžu knize upřít jednoduchost, s níž se vyprávění řítí kupředu. Až mi přijde, že se oba tvůrci příliš zaměřili na možnost okouzlit malého čtenáře přirovnáními, dostupnými jejich věku, než že by mu nějak zásadněji chtěli znepříjemňovat hru takovými obtížemi, jakými jsou špatné volby, slepé uličky či nenadálá úmrtí.

Kniha mi celkem dělá problémy s novýma názvama, snad se to pořeší až budu mít celou původní sérii od Planety9. S tím souvisí, že mi občas kniha přijde jako od jiného autora, styl psaní/ překladu je prostě trochu jinej.

Děj odsýpá, postavy opět skvěle napsaný, zajímavej úvod do novýho děje. Některý věci mi přijdou trochu na sílu, aby mu to vyšlo do příběhu. A nejsem si jistej jak tohle v pouhých třech knihách ukončí. Jinak spokojenost, těším se na další díl

Trefná je bočná línia príbehu – to, ako pseudoekologické riešenia liberálov idú proti reálnym riešeniam klimatickej krízy a dôsledkov preľudnenia – riešeniam, ktoré by síce nevyhnutne obmedzili práva a možností ľudí, ale pomohli zachrániť budúcnosť. Pretože táto línia je vykreslená tragicky trefne: „Velká část obyvatel planety nebude ochotná přijmout omezení, jež jsou na nové ekologické cestě nezbytná. Je to paradox. Dlouhá desetiletí chodily milióny lidí na demonstrace a požadovali přesně to, co je dnes uplatňováno v praxi. Politici dříve váhali a stavěli ochranu přírody na druhou kolej, dnes prosazují ekologickou politiku a široká veřejnost se najednou staví proti.“

Realistickosť hlavnej dejovej línie, naopak, upadá do naivnej roviny, o akej môžeme všetci len snívať. A mimo ideologických spektier: očakával som viac akcie a napätia; je ťažko si obľúbiť (alebo zneľúbiť) nejakú postavu, keďže psychológia postáv takmer absentuje. Ide jednoducho o priamočiarejší eko-politický príbeh bez hlbších vzťahových zápletiek. Ale čítať sa to každopádne dá!

Standardní „krmnou“ fantasy (rozsahu delší povídky) posunuje o kus výš překvapivá pointa. Když ji znáte, nic moc navíc už nezůstane.

Mile střelené krátké příběhy, určené jednoznačně nejmladším čtenářům.

Oproti původní třídílné verzi je text nejen značně zkrácen, ale i výrazně přepracován, a je to ku prospěchu, je tak mnohem čtivější. Prospělo i zredukování (i když ne úplné odstranění) komunistické propagandy, hrdinové už si neříkají soudruhu a ubylo i padoušství postav západního původu, i když ti nejhorší lumpové jsou pořád z (bývalé) kapitalistické části světa.

Milá fantasy variace na Campbellovu/Car­penterovu Věc. Oproti „Jako sama smrt“ je kniha díky (až na pár flashbacků) jednotě místa, času i děje sevřenější a přehlednější. Nelze samozřejmě čekat nějakou vysokou literaturu, ale ve svém žánru vyvražďovaček je to i díky sympatickým hlavním postavám jednoznačně nadprůměr.

Oproti predchádzajúcim baklyovkám je učíte pozitívne rozšírenie dejových línií. Sledujúc hlavnú postavu dostaneme očakávanú porciu drsnej akcie a extrémnej zarputilosti hlavného hrdinu. Bonusom sú teda ostatné linky (najmä tá Zuzanina), ktoré do knižky vnášajú fajný ekonomicko-magicko-špionážny rozmer. V neposlednom rade je určite zaujímavé aj to, čo sa zatiaľ deje v kanáloch pod mestom. Trošku mi vadí na „stredovekú“ fantasy až príliš moderný slovník a pojmy v priamej reči či uvažovaní postáv. Príbeh je useknutý v polovici, takže je určite dobré mať hneď po ruke ďalšiu časť a plynulo čítať ďalej :)

Trvalo to síce dva roky, ale nakoniec som túto antológiu vianočných fantastických príbehov dočítal. Čítať to v iných mesiacoch ako je december či január, nemá zmysel, pripravili by ste sa o tú správnu atmosféru. Poviedky sú tu rôzne – od 40-ich rokov po koniec tých 80-ich, sci-fi, fantasy či fantaskné motívy sa tu náhodne striedajú a ťažko povedať, ktoré vám viac padnú do nálady. U mňa to boli kusy od Connie Willis a Raymonda Banksa, zvyšok takisto neurazil. Takýchto kníh nie je veľa a priebežne sa ku nej budem vracať. Samozrejme v správnych mesiacoch.

Vlastně ani nevím, jestli se mi to líbilo. Mám pocit, že celá věc logicky trochu hapruje (v Londýně El snad nic nepodpírala, nebo ano?), nicméně o to ani nejde. Reálně jsme celou dobu v hlavě El a skoro z ní nevystoupíme. Přitom z prvních dvou dílů jsem tenhle pocit neměl – přišlo mi, že tam bylo víc vyrovnané to vnitřní fňukání a vnější akce. U tohoto dílu jsou ostatní aktéři až na výjimky vlastně jen v roli kulis a celá kniha je o tom, co si v sobě a pro sebe řeší hlavní hrdinka.

Ale přečetl jsem to za dva dny, takže minimálně čtivé to bylo dosti.

Zdařilá dystopie s poněkud otevřeným koncem. Mocenské hrátky vrchnosti v ní poněkud evokují rok 68 a pokusy o „socialismus s lidskou tváří“. Malou slabinou je, že autor jako by se nedokázal rozhodnout, zda má text být „vážnou“ literaturou nebo satirou, a tak občas zabíhá až do bizarnosti. Mimochodem: anotace, převzatá z Adamovičova Slovníku, postihuje možná ten nejméně podstatný moment textu.

Velmi chytré členění knihy: pop je opravdu takový lehký socpopík, rock přitvrdí a punk je esence dřevního českého kyberpunku. Jen ten metal nějak neocením, ale já ho moc nemusím ani v hudbě.

Uplynulo osm let od událostí Smrtné noci a svět od té doby balancuje na hraně zkázy. Tisícihlavá armáda Tevanne ničí jednu lidskou osadu za druhou, zatímco Krasedes na druhém konci pevniny nadále sní o konci magie, nehledě na milionové oběti. Nejlepším plánem na přežití se tak zdá být uzavření smlouvy s ďáblem…
Robert Jackson Bennett je podobným inovátorem epické fantasy, jako byl ve svých počátcích Brandon Sanderson. Nápaditým způsobem pracuje s tradičními motivy, vymýšlí ohromující světy a do hlavních rolí obsazuje sympatické hrdiny. Zatímco první díl trilogie Záhutí představil originální principy čarování, ne nepodobné modernímu programování, v druhém díle jsme byli svědky zrodu „umělé inteligence“ v magickém slova smyslu. Boj o přežití je tedy logicky motivem závěrečné knihy, jen namísto terminátorů se válčí s oživlou magií, jež je rozhodnuta svět natvrdo restartovat. Klíčotepci tak ve mně zase jednou vyvolali ten báječný pocit úžasu nad tvůrčí fantazií a svéhlavým dobrodružstvím.

Je to jízda! Jenom nastoupit a moc se nedívat z okénka, protože krajina vám může pŕipadat povědomá. Jde v první řadě o bohaté emoce: hlavních i vedlejších hrdinů a koneckonců i čtenáře. Teorie kvantového multiverza jako berlička pro sebezpytnou analýzu k kulisách hollywoodského thrilleru :-)

Hezké pásmo povídek pospojovaných v jakýs takýs román. Povídky se dobře čtou a člověk z toho má takový hřejivý pocit. Hrdina je sympatický, meč vtipný, autorovo pero odlehčené, zápletky zajímavé. Jediné, co bych vytknul, jsou úplně zbytečné rádobyvtipné narážky na Rowlingovou a Tolkiena. Kdyby to editor vyhodil, tak by to ničemu neuškodilo a kniha by byla žánrově čistší.

O dinosaurech toho mám načteno dost na to, aby mne popisy jejich možného života neposadily na zadek. Krom těch krátkých kapitol je tohle obyčejný americký thriller s tajnými státními organizacemi a vesmírným tajemstvím, čekajícím na odhalení. Děj sleduje především dva pro akční literaturu stereotypní mužské hrdiny- truchlící vdovec, který přišel o těhotnou manželku, a šťastný ženáč s největší kočkou v okolí, co se o sebe dokáže postarat až do chvíle, kdy ji zlouni chtějí využít při vydírání manžílka. Všichni jsou- pochopitelně- finančně zajištění. Přece bychom si nechtěli dělat hlavu s účty, když se pátrá po pokladu, že? Kdyby se autor zaměřil více na toho dinosaura a jeho jedinečnost, a vynechal ty konspirační bláboly, mohlo jít o mnohem zajímavější knihu.

Tohle bych si docela dovedl představit zfilmované v duchu Vorlíčkových crazy-komedií (Pane, vy jste vdova, Konec agenta W4C apod.). V psané podobě ale takový humor působí hodně křečovitě a děj přeplácaně a překombinovaně.

Campbell, Evenson, Langan…jména, která na náš trh v nedávné době přinesla hodně slušné sbírky temných povídek. Tuto sestavu nyní se ctí doplňuje Nathan Ballingrud, pro mě doposud absolutně neznámý autor. Jeho příběhy se přímočaře zaobírají tím temným, co obsahuje lidská podstata, přičemž nadpřirozené prvky jsou brány jako přirozená součást světa, jde v tomto ohledu vlastně o jakýsi magický realismus. Ballingrud své hrdiny nešetří a vlastně k tomu nemá důvod, svou temnotu zpravidla nesou uvnitř sebe a konfrontace s nereálnem ji jenom umocní, vynese na povrch. Ty povídky jsou hodně pesimistické a většinou nekončí dobře – pro příznivce pochmurné literatury, ke kterým se hlásím, nabízí svým kvalitním zpracováním výborné počtení.

Tentokráte bez hodnocení, neboť nejsem cílová skupina. Co ke knize napsat? Z původního románu toho moc nezůstalo, byl ohlodán až na kost. Úplně vypadla závěrečná cesta zpět do Transylvánie (+ spousta dalších věcí). Děsivého v knize není takřka nic – až si člověk klade otázku, proč vznikl výcuc právě ze Stokerova románu, neboť úpravou pro děti mizí jeho podstata. Asi jako kdybyste udělali sestřih pro děti z nějakého porna – také to nebude fungovat. O (ne)kvalitě díla svědčí i to, že jediné doporučení na obálce je od nějaké Shannon, které je 11 let (což už je věk, kdy by si – myslím – mohla přečíst původní román).

Možná trochu překombinované, relativně (ale jen velmi relativně) nejslabší z Bigsovin, ale pořád parádní. Jen je smutné, že už žádné další Bigsovy případy nebudou.

Čítané chlapcom vo veku 6 a 9 rokov a prijaté vrelo, najmä vďaka dávke napätia a „strašidelnosti“, ktorou sa tak akurátne prekračuje zóna komfortu. Nie je to však len o tom. Je tam aj umne zamontované riešenie osobnej a rodinnej anamnézy Charlieho – hlavného hrdinu. Na dejové peripetie však nie je sám a partia štyroch kamarátov funguje skvelo. Temná strana je náležite temná a prechody medzi ňou a tou našou sú výrazné. Odľahcújú to našťastie nočné mory, ktoré hrdinom v dôležitých bodoch pomáhajú. No a ako inak, bojuje sa tam nielen proti vlastnému strachu, ale aj väčšiemu spiknutiu. Vďaka tomu to fajn odsýpa až do konca, aj keď niektoré pasáže mohli byť o niečo údernejšie. Kniha má veľký potenciál stať sa obľúbenou časťou detskej knižnice, aj keď nie úplnou klasikou.

Pôsobivý príbeh z blízkej budúcnosti (2. polovica 22. storočia), ktorý sa hrdo stavia do elitnej časti nemalej skupiny románov, zaoberajúcich sa ľudskou kolonizáciou Marsu. Nie náhodou ho autor v úvode venoval Rayovi Bradburymu.

Zároveň musím dodať, že čo sa týka použitého sociologicko-politického modelu, je v tom povestnom finálnom úniku, ďaleko pred hlavným pelotónom (poňaté cyklistickou terminológiou). A to nielen, čo sa týka Marťanskej spoločnosti, ako takej, ale aj fungovania systému dominantnej Zeme, jej vazala Mesiaca a rebelského Marsu. Ako sa u ľudského plemena dá predpokladať, toto fungovanie podlieha mnohým frikciám. Tomuto aspektu venuje autor toľko priestoru, že som si až miestami hovoril, že by mohol ubrať, nakoľko to miestami malo tendenciu brzdiť tempo deja.

Okrem tohto tu totiž máme aj perfektnú lekciu z „marsológie“, tzn. marťanskej geológie, geografie a aj biológie (nebojte sa, nič na spôsob Johna Cartera). Už v tomto bode by bol ten povestný wow-efekt celkom načechraný, no do toho všetkého ešte príde skupina vedcov s názvom Olympania, s ich fyzikálnym objavom, pri ktorom už chrochtá blahom každý scifista. Rozvádzať to kvôli spoilerom nebudem, nejedná sa však o žiadnu maličkosť.

Vo výsledku epické dielo, odohrávajúce sa v planetárnej škále, s niekoľkými pomerne prepracovanými (čítaj ne-čiernobielymi) charaktermi. V bohatej miere stavia na podnetnej extrapolácii tak humanitných, ako aj prírodných vedných odborov.

Šťastné? To nevím. Hrůzostranější? Myslím, že ne. Kniha mi přijde – pocitově – o něco slabší než díl první. Možná je to tím, že povídky vybrané do této knihy jsou vesměs o něco mladší, modernější chcete-li, a tak povětšinou chybí správně temná atmosféra. I tak je to ovšem velice příjemné čtení. Pokud jste četli díl předešlý, bude se vám líbit i tento. Pokud jste fanoušci strašidelných příběhů z přelomu 19. a 20. století, budete spokojeni též. Kniha je opět udělána velmi pěkně, oproti prvnímu dílu nechybí seznam autorů použitých ilustrací, za což palec nahoru. Asi by prospělo ještě jednou text přejet (minimálně poslední povídku), protože jsem tam našel dva či tři překlepy. Celkově spokojenost.

Čtivé a zábavné sci-fi detektivky ve stylu „drsné školy“ s řadou nezpomenutelných hlášek („koukal z deky jako tuleň z díry v ledu“). Řešení záhad je poučenému čtenáři obvykle brzy jasné, ale v tomto případě to ničemu nevadí.

Vyvrhel tak není ničím lepší, než předchozí romány Anthonyho Ryana. Nabízí však plnohodnotné dobrodružství, plné smělého hrdinství, krkolomných přátelství a nezbytného hřmotu oceli na válečných polích. Jednotlivé motivy jsou sice známé z jiných děl, ovšem tím, jak se děj neustále proměňuje, komplikuje a vyvíjí, je nemožné odhadnout, jaký směr zápletka nakonec nabere.
Opět přitom platí, že největší silou autora je schopnost vyprávět. Ačkoli první román z plánované trilogie čítá neskromných šest set třicet stran, nelze text osočit z hluchých míst nebo prvoplánové výplně. Po celou dobu se příběh drží jasné vytyčené linie, jejíž finále je zdánlivě v nedohlednu, ale postupně se k němu děj se vší parádou blíží. Průběžně je zároveň obohacován dalšími a dalšími záhadami, které s největší pravděpodobností dostanou prostor v následujících dílech. Tohle je poctivá heroic fantasy, pro kterou fanoušci tento žánr milují. Bez magické omáčky či bájných ras, zato však s plnou porcí řádně hořkého patosu.

Komentář jistého Vaňka z NIXu:
In other news jsem si přečetl Stanislav Rudolf: Operace mé dcery. Je to teda ještě příšernější sračka než film; ale začíná to (asi teda jen druhé vydání, které je důkladně odsoudruhováno) Tento příběj se odehraje přibližně za deset, dvacet let"; totiž „na samém konci dvacátého století“, „dva roky a dva měsíce po objevu preparátu … který umožňuje přípravu srůstové biologické emulze“ na nápravu zlomené míchy; okresní nemocnice má „počítač čtvrté generace … jeho návrhy na konečnou diagnózu mají v ročním průměru 80–85procentní pravděpodobnost“ a taky vysílačku ve vrátnici (?!) s klávesnicí a obrazovkou, umožňující hlasovou komunikaci se všemi jinými po Evropě, odkud náhradní orgán přiveze hypersonické letadlo „mezinárodní lékařské služby“, a co především, „heliočlánky jsou teď ve stavebnictví šlágr. Každý je chce na střechu“ (ve třetím vydání u Albatrosu už změněno na solární panely).

Ukončení série formou úkroku stranou. První díl byl ryzí young adult. Druhý díl byl dospělejší, ale méně logický a plný bohů ze stroje (v zásadě doslova). Končil globálním kataklyzmatem…

Třetí díl se odehrává 8 let po druhém a jde vlastně o přímočarou military fantasy. Svět je v troskách a jediná svobodná enkláva, založená kdysi našimi hrdinkami, bojuje svůj poslední boj…

Vyústění nezklame, kniha samotná je ale příliš přímočará a navíc příliš spoléhá na to, že si člověk přesně pamatuje, co se dělo v minulých dílech (což u mě moc nehrozí). Takže motivace postav, které si asi máme pamatovat z předchozích dílů, jsou nejasné a nelogické.

Ale čte se to dobře.

„Snad bych ti jen mohl říct: střez se pozornosti úřadů. Nevzbuď naši pozornost. Nenuť nás, abychom se chtěli o tobě dozvědět víc.“
Číst romány Philipa K. Dicka je jako prožívat noční můru v bdělém stavu. Kaňte, mé slzy, řekl policista není v tomhle ohledu výjimkou, třebaže zápletka nabízí zdánlivě minimum akce. Společně s hrdinou se ocitáme ve víru nejistot, strachu a proměnlivé reality, kdy za každým rohem číhá další překvapení. Jeden den jste někdo a druhý nikdo, přičemž neexistovat ve společnosti, kde i štempl má štempl na to, aby mohl být štempl, je docela lapálie. A to je teprve začátek problémů…
Je to jako prožívat Kafkovu Proměnu a Orwellovo 1984 najednou. Jen člověk od zápletky nesmí čekat moc, protože ta pro autora není tím hlavním. Sice se drží určité osnovy, jakmile však dojde na vysvětlení celého toho maglajzu, jeden si není úplně jist vnitřní logikou. Síla vyprávění však spočívá v podmanivém vyobrazení policejního státu, ve kterém zlovůle mocných může prakticky cokoliv.