LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Takový prequel ke Garlandovu filmu Ex Machina. Vlastně nevím, zda chválit či hanět spisovatele fantastiky, jejichž předpovědi se vyplní tak brzy. To, co oba autoři v Pouštním dešti načrtli, je dnes realita. Naštěstí pozadí příběhu sochařky a hudebnice a jejího manžela nerda a betasamce a testování VR v partnerském soužití je a bude aktuální stále. Jen si nejsem jistý, zda konec nebyl až moc antropooptimis­tický. Velmi dobré počtení.

Prolog celé série povídek o Koribovi a jeho odletu z Keni. Perlou jsou úsporné, ale přitom mnohovýznamové a přesné dialogy se synem. A stanovisko, názor, pravda, životní poslání, které rozděluje na my a oni. Až stroze napsáno, přitom vnitřně bohaté jak máloco. Ale pořád je to jen prolog.

Connie to dokázala – skloubit fantasys kouskem hororu a WWII, a to bez valkýr v kovových bikinách. Velmi civilní a hluboce lidský příběh, kterému nechybí hrdinové a padouši a velký kopec tak dobově uvěřitelných reálií, že jsem si skoro jist, že mezi nositeli Viktoriina kříže za statečnost se nějaký pilot RAF Quincy Morris najde. Podivil jsem se, proč se Jack změnil na Howard, ale ejhle, ono i to smysl má. Vynikající povídka s jednoznačným koncem, ale nejednoznačným vyzněním.

První půle celkem dobrá. Historik specializující se na sakrální architekturu se nechá vtáhnout do nejistého podniku. Fantasmagorická pasáž. Střih. Naprostá změna stylu a tématu, zmatek, neukotvenost. Na konci se vracíme na původní místo činu do Maďarska a příběh se trochu usadí asi někde do stylu filmu Strange Days od Kathryn Bigelow. Jenže pachuť něčeho amébovitého, neujasněného až chimérického zůstává. A otázky – o čem to vlastně bylo a co chtěl Aldiss říct? Že paměť je mrška? Že nic není jisté? A co je ještě nového?

Zklamání. Aldiss, který mne kdysi oslnil sbírkou Člověk svého času, se v pozdějších více fantasy textech sbírek Příliš vzdálený svět a Rovníková romance tak rozešel s realitou a čtivostí, až to ani mně, celkem otevřenému čtenáři, kterému nevadí fantaskno a intelektuálština, není milé.

„Chlapecká“ fantasy vyprávěná v nejlepších intencích prózy pro děti se skvělými dialogy a realistickým pohledem na svět prepuberťáků, u které se dospělí pobaví stejně nebo víc. Fantastický prvek je zde spíš do počtu než zásadní. Nějaké uzavření nečekejte a ani není zapotřebí. Moc příjemné počtení.

Docela krátká črta spíš než povídka o světě, ve kterém se lidé dělí na … A víte co? Já vlastně nechci nic prozrazovat. Nepříjemné téma vyprávěné docela zlehka až rozšafně. Prostě my a oni. Je vzájemné soužití nemožné? Respekt? A dostanete vůbec nějakou odpověď? A existuje vůbec nějaká?

První polovina dokonalá. Úsporným stylem vykreslená zápletka, postavy i jejich vztahy, cesty vesmírem i planetární klimatologie Tridentu. Jenže od půlky se Shelley zasekl na tom, že nejspíš nevěděl, jak slibně rozehranou partii ukončit. Protahoval stresující postavení hrdinů až přepnul strunu a samotný závěr/nezávěr celou povídku shodil ještě víc. Pořád je to fajn dobrodružka na zajímavé téma od fundovaného autora, ale pachuť na patře zůstává.

The Moat je zde spíš míněn jako bariéra, překážka, jako striktní oddělení prostorů mezi těmi, co mohou a těmi, co nemohou. Berlínská zeď. Čára, která odděluje světy, které jsou v podstatě stejné, ale nesmí a nemohou se potkávat. Egan opět na biologické téma, které propojuje se sociologickým – přistěhovalectví a odpor proti němu. Humanisté pomáhají a sobečtí xenofobové (sem si dosaď vhodného smajlíka) jsou proti. A někdo šel tak daleko, že vykopal příkop. Nepřekonatelný. Myšlenkové zajímavé a podnětné slohové cvičení, ale literárně dost sterilní až těžkopádné.

Dost složitá povídka, kterou podle mne úplně nepodržel překladatel, i když se snažil. Začínáme ve Vídni u hysterické paničky, kterou léčí věhlasný analytik. Hned jsem si vzpomněl na některé filmy a divil se, že její léčbu pojal tak plytce a nešel víc „do hloubky“. No nic, popojedem. Do léčby se přimíchá událost, o které neví ani hrdinka ani čtenář, zda je reálná nebo fantaskní. Střih a jsme v Berlíně v počátcích 3. říše. A opakuje se totéž. Je celkem jasné, jak se bude děj ubírat dál, ale samotný závěr je docela zajímavý a přiměřeně otevřený – věčné násilí, věčné zatracení (či požehnání?), (ne)vina a (nespravedlivý) trest. Povídka má silné momenty a myšlenky, ale jako život plyne tak nějak od nikud nikam, což může většině čtenářů vadit. Po jasně ohraničené a „materialistické“ Procházce na sluníčku je toto úplně jiné pojetí fantastiky.

Dilation Sleep je len druhou poviedkou, ktorou sa autor predstavil verejnosti a už tu je cítiť prísľub veľkých vecí, ktoré v budúcnosti prinesie. Za hrsť zaujímavo spracovaných nápadov (tavomor, lighthuggers, neuro operácia, digitalizácia osobnosti, samotný dôvod cesty), ktoré sú odeté do zľahka znepokojivej atmosféry osamelosti vo veľkej vesmírnej lodi plnej spiacich pasažierov s až Dahlovským zvratom na záver.

Nemohu si pomoci, ale mám dojem, že něco velmi podobného jsem už četl od klasiků, asi od Clarka. Není to špatné, potěší i nějaká ta psychologie postav, ale je to vlastně dost předvídatelné. Taková príma dobrodružka a (možná trochu za vlasy přitažené) svědectví, že člověk když musí, tak vydrží opravdu hodně. O ženských ani nemluvě.
PS: Více se mi líbí „na sluníčku“, byť pro to není v originále asi žádné opodstatnění.

K. K. Rusch si přečetla něco o Mathewu Bradym, průkopníkovi US daguerrotypie a fotografie a oficiálnímu fotografovi Americké občanské války, a rozhodla se svými vědomostmi (z dnešního hlediska na úrovni hesla z Wiki) oblažit čtenáře. Aby se neřeklo, přidala i časovou linii a vizi navíc. Potud v podstatě dobré. Jenže se rozhodla to vtělit do dlouhé novely a já se začal dost brzy nudit. Už bylo jasné, kam příběh směřuje a že přijde velké (nefunkční) humanistické poselství. Všichni viděli nějaké drsné záběry z válečných hrůz a válčí se vesele dál. Ti, kdo o válkách rozhodují, se tím nenechají vykolejit nebo se jim to dokonce líbí a obyčejní lidé mnoho nezmohou. Budoucnost nebude jiná. Kdyby byl text kratší, méně předvídatelný a méně vykalkulovaný, hodnotil bych určitě výše, protože samotná vize a historické pozadí jsou velmi dobré.

Tak tohle se mi líbilo moc. Vlastně je to kyberpank, nebo aspoň jeho předzvěst. Tahle kniha začíná opravdu skvěle.

McAuley se nemaže s postavami, lidstvem ani genomem. Krátká a úderná věc o bezohlednosti a budoucnosti, která nese naději i trest. Nebo ne? Jedno je jisté – nic nebude jako dřív a miliardy umřou. Pokročilé znalosti genetického a molekulárně-biologického žargonu výrazně pomohou.

Aspirant na WFA. Hard SF a exotika rozpadavší se – politicky i doslova – Indie. Tam, kde se metafyzika potkává s realitou je možné vše, i úžasné vizuální a sluchové jevy, časové i místní nesrovnalosti. Hodně dobré a dost špinavé čtení.

Ne že bych nikdy nečetl něco vzdáleně podobného, napadl mne třeba Muž z ocele a žena z buničiny, ale oproti Newmanově podání působí přece jen Nivenovo pojetí jako trapné a nedomrlé. Übermensch! je totiž neskutečná bez pardonu podaná vize, v niž se mísí marvelovský svět komiksů s dějinami 20. století, obzvláště s jeho bolestnými chvílemi. Autorovi přitom stačí jednoduchá premisa – co kdyby jedno těleso v této pseudohistorii dopadlo o několik tisíc km jinde? – aby ji rozvinul do silného příběhu s mnoha bočními kotevními lany z obou světů a koncem, který nese poselství z nejsilnějších. Zamrzí tedy překlad, který v těch dobách a neznalosti US kultury nejspíše nemohl být lepší než byl. A já volám po novém, klidně od poučeného Marvel fana. Tahle povídka za to stojí.

Eddie Orel by měl radost, že Lakotové překazili bílým zase nějakou tu lakotu. Konec jsem nějak nepochopil. To jako magie? Co to jako ta bomba měla být a jak dokázala mít takový účinek? Za mne tady až moc haproval překlad, a to už od začátku. Atmosféra nechyběla, ale od Reeda jsem čekal víc sci a méně fiction.

Jablokov opět o smrti, ale tentokrát trochu jinak. Přesné a na malém prostoru vyjádřené postřehy o demenci, výborné intimní dialogy. Úplně bych si Životní vůli uměl představit jako film od Alexe Garlanda. Malý prostor, ale hutný, košatý a naléhavý text, který se dost možná týká nás všech. Nebo bude.

Vlastně tak trochu Darwinovo rádio od Grega Beara. Jak zareaguje většinová populace na vznik rasy geneticky „privilegovaných“? Kressová popisuje celou věc realisticky krok za krokem a přidává nejednu humanistickou, ale i bolestně a přízemně lidskou scénu za druhou. Dobré čtení, povětšinou neveselé.

Hlasuji za Libového Karbanáta! Naopak já povídku vnímal jako humornou. Už jen ta česká kongeniálnost názvu – modlitby do větru, to je přece dokonalé! Williams si střílí ze všech náboženství, ale nejvíc z budhismu. Budha jako paměťový krystal „obrostlý“ planetou, nekončící oslavy všech možných svátků, spousta budhistických disputací, kde se střídá vážný tón s totálními úlety, mudry a sútry jako kulometná palba… Do toho sem tam nějaký prvek jiných náboženství v postlidské společnosti někde ve vesmíru a cizí rasa, která na osvícení kašle a jde jí jen o moc, čest, vliv a vavříny válečného vítězství. Prostě vize jako hrom. Místy jsem nad suverénností musel otevřít pusu dokořán, obzvlášť když se podařilo slůvkem, větou či situační komikou setřít pel té budhistické nabubřelosti.
Jenže ouha. WJW se začal trochu opájet vlastní dokonalostí a znalostmi a text zbytečně natáhl a vlastně se mi ani nelíbilo, kam jej po nové inkarnaci směřoval, byť si vše obhájil a vysvětlil. Najednou jsme se přesunuli z elegantního slovního politikaření frakcí (dokonalá postava se symptomatickým jménem slečna Nešuke) do sféry biomanipulací a to už se mi tak nelíbilo. Jako celek je ale povídka rozhodně výjimečná.

Egan tentokrát nebloudí v eonech času ani v superstrunách, ale ve statistice a v zákulisní politice farmafirem. A dělá to, jak jinak, z pohledu člověka, konkrétně dvojčete. Povídka nemůže mít po všech epidemiologických „zážitcích“ 21. století na čtenáře takový dopad jako v době vzniku, ale je napínavá, čte se dobře, má smysl a mluví i o osobní volbě člověka např. co se týká pomsty. A klade hodně otázek, pokud tedy stojíte o to si na ně odpovídat.

Sociální povídka o vzdoru z alternativně-historického, ale ve většině aspektů „toho našeho“ 19. století. Jak píše Dilvermoon, až konec ji pevněji zasazuje do fantastiky a dává smysl. Ale i tak mne na zadek úplně neposadil. Povídka na bytostně americké téma. Pár takových jsem již četl. Amíci se tou jejich jedinou válkou i po letech pořád dost zabývají. Ve středoevropském časoprostoru má asi stejný dopad jako by měla nějaká podobná domácí o Mnichovu nebo okupaci 1968 v tom americkém. Celkem slabý.

Přirozené včlenění zajímavých historických vsuvek do textu mne vždy spolehlivě přitáhne. Fowlerová umí psát a umí se s lehkostí podělit o vědomosti, které si nastudovala. Mor, krysy, blechy, Yosemitte a vietnamské peklo. A temnota. Jen tak, jakoby nic.

Necestujte do minulosti, abyste jí napravili, je to [márný].

Citlivě napsaná vztahová časovka, u MacLeoda kupodivu téměř bez sociálních ostnů (až na to Porsche, samozřejmě). Jeho bystré oko umí vyhmátnout a do děje přirozeně včlenit vztahové ekvivalenty nášlapných min i vrhání napalmu. Čtení to nebylo úplně příjemné ani lehké, ale jaksi zvláštně mne povídka pohltila a obohatila.

Tato povídka je v antologii nejspíš jen za autorovy zásluhy. Protože sama o sobě neobstojí. Je krátká a je v ní jen jediná vize, navíc jen dost zastřeně podaná. Jen taková nahozená a ve svém odhalení až banální. Kdo nečetl trilogii Bridge, hlavně první díl Virtuální světlo a třetí Všechny párty zejtřka, ten se nemůže chytat. Ten, kdo je četl, zase bude jen kroutit hlavou, jak se mohl ze Skinnera stát Štípač. Chevette v povídce je, ale bezejmenná, jen stín. Děj nečekejte. Překlad myslím dost mimo. Jen potvrzuje kdysi dávno vytvořenou auru kolem autora jako obtížně čitelného, což ale třeba nový překlad Bridge vyvrací. Umístění zrovna této povídky v této antologii IMHO míjí terč a dělá Gibsonovi jako autorovi medvědí službu.

Dozois musí mít na Silverberga slabost. Podruhé ne až tak úžasná povídka a podruhé je v antologii zrovna ta jeho, kdežto na jiné a možná lepší se nedostalo. Tentokrát je Robert opět dost civilní až lehce bulvární. Jamajka, panička po rozvodu si vyjede na fuck trip a potká chlápka, cosází zcela přesně na želví závody. No a pak nastane menší romantika a dojde ke krizi a katarzi a je konec. Ten jsem čekal jiný a vlastně z povídky nic až tak zásadního nevyplývá. Jen se prostě pěkně čte, takže ji nakonec hodnotím jako povedenou.

Haldeman opět občas (proti)válečný, v detailech silný až drsný, pokud mohu posoudit, tak fakticky přesný se spoustou zajímavých informací o EH pro neznalce jako jsem já. Už jen názvy kapitol v této rozsáhlé novele podle jeho děl a střídání stylu textu podle toho, co se zrovna děje či píše, v jaké fázi tvorby EH jsme. Kousky pastiše suverénně podané, to je moc pěkné. Zamrzí tedy hlavně to, že, pardon za spoiler, text nikam nevede. Čas jako paradox, čas jako zavinutí, stráž času jako nepochopitelná krutá entita, které jde o konec světa? Nebo je něco jinak? A proč? Ale když jsem na tyto otázky rezignoval a text si prostě užíval, tak mne moc bavil. Kdyby byl o pár stránek kratší a někam směřoval nebo se o jakýsi mně konvenující konec aspoň pokusil, asi bych dal i plné hodnocení. Znovučtení nutné.

Nikola Tesla na Světové výstavě v Chicagu předvedl leccos. V této povídce ještě o něco víc. Náznaky alternativní historie a sondy do hlavy génia. Trochu historie, trochu sci-fi, trochu horor. Kdyby byl překlad suverénnější, mohlo to být ještě silnější.

Klimatická změna v tomto světě již překonala bod, kdy je to mnoha lidem fuk. Zde už jde bezprostředně o životy. Na tomto plátně kreslí Silverberg malý velký příběh posádky lodi se specifickým úkolem. Jak se zachovají jednotlivci vystavení situaci, kterou byli dříve navyklí řešit určitým způsobem, ale nyní jsou karty rozdány poněkud jinak? Převáží „lidskost“ nebo? Až na pár črtů neutěšené budoucnosti by klidně mohlo jít o realistický příběh. Docela dobrodružný, ale bez nějaké katarze či vyústění. Autor nehodnotí, jen píše a občas utrousí nějaký tech detail, aby to vůbec bylo sci-fi. Na zadek mě to neposadilo, ale řemeslně je to poctivé a mnozí toto „staré dobré“ psaní milují, takže proč ne.

Myslím, že něco takového jsem ještě nečetl. Od někoho, kdo napsal výbornou, ale poměrně hi-tech Řeku bohů bych takový text nečekal. Wow. Opulentní, mnohdy abstraktní hostina slov a obrazů, přitom text poměrně čtivý. Pokud překlad skřípal, nebylo to při této formě poznat. Zde by naopak mohly topornosti překlady být k dobru (např. jména – Kelly u Okna, Můj Muž Sam, …). Děj úplně nečekejte. Někomu to může vadit, mně ne. Mně stačilo sedmileté sucho, přístroje na navigaci něčeho neuchopitelného a Ono samo.

Dvouapůlstránková povídka, která „jen“ popisuje VR influencerství dotažené do absurdity, a to ve zjevně smutném světě docela podobném tomu našemu. Je mi líto všech, kteří svůj pravý obraz vyměnili za falešné pozlátko image. I těch, kteří je pasou.

Historie se prolíná se současností. Connie umí dialogy i absurditu. S fantastikou to má společného jen velmi málo, ale bavilo mě to, poučilo a po dostudování historického pozadí mi hned dávají větší smysl slova Randalla Flagga k Popeláčovi. Přitom je to celé tak banální, až by to mohlo leckoho odradit. Kdyby tak byl lepší překlad…

Zbili jsme ho do krve. Egan je machr. Logicky bezchybné, myšlenkově hutné a přesto čitelné a dokonale gradované podobenství o lidství. Podobnou otázkou je aktuální „kam až ve svém soukromí pustím google a podobný dataminig svět sítí a AI“. Vůbec nikam? Ale to je nepohodlné a navíc to dělají všichni, tak se není čeho bát, ne? Uvažoval jsem, co bych s Ndoliho aparátem udělal já a nelichotivě si odpověděl, že asi totéž, co s dobrovolným digitálním vazalstvím nyní. Prostě bych se přepnul jako všichni ostatní. Smutné, ale je to tak.

Silná povídka, kde autorka moc nevysvětluje, spíš maluje obrazy a modeluje situace ze života v ghettu nakažených a nechává postavy mluvit a jednat – a tím nastiňuje otázky, které si čtenář chtě nechtě musí položit. Je útlum vždy negativní? Jaké množství je dostatečné a žádoucí? Nedojde k úplnému vymření? A stojí takový život za to? Co z nás dělá sobecké svině, které dokáží obětovat nejbližší? Hodně dobré i přes nedobrý překlad. K poslechu doporučuji Massive Attack-Inertia Creeps.

Příliš dlouhý úvod, ale konec už byl jak se patří od podlahy. Za ten přidávám hvězdičku. Jenže je to přesně tak, jak píše jasonix. Vyčpělý styl, nepřehledné postavy, staromilská zápletka s podle mne nepromyšleným vědeckým pozadím (organismus na to všechno potřebuje veliké množství hmoty a energie) to prostě srazí dolů na pouhé 3 hvězdy mezi nejhorší povídky této vynikající sbírky. Globálně-politické postřehy jsou ale zajímavé, to zase ano. Staromilci a konzervy si mohou s klidem hvězdičku přidat.

Ze dvou domácích příspěvků v antologii ten o fous lépe napsaný, ale slabší. Anglická jména – jak devadesátkovské! Povídka mluví o paralelních světech, a to skutečně bradburyovsky a melancholicky, ale nesmyslně. Nemá vlastně žádné vyústění. Postava Karlíka je podle mne deus ex machina až obludných rozměrů. Buď jsem to nepochopil, nebo to skutečně nedává smysl takovým způsobem, že mi to vadí. Samotné slušné psaní to nezachrání.

Umění smrti naplňuje standard povídek z této antologie – je příliš dlouhé. Popisuje společnost lidí daleké budoucnosti žijících na Zemi. Dělí se na ty, kteří svou mysl po každé smrti pomocí technologií stěhují stále do nových těl a na stálé, kteří si zvolili smrt jako konečnou stanici. Společnost je to patřičně odlišná od naší, přesto do ní Jablokov, jak to bývá časté, projektuje spíš otázky současného lidství – emoce, city, ubližování druhým, … Bude něco takového za stovky let v odlidštělé společnosti vůbec? Podle mne nebude, ale budiž, i některé mé oblíbené světy to mají stejně (Dilvermoon), tak nebudu ten jeho kritizovat. Povídka je dost snová, neujasněná. Přepíná pohledy bez varování a není vždy snadné se v ní zorientovat. Jsme zrovna v performance hlavního hrdiny, umělce smrti? Jsme v jeho životě? A v kterém jeho části? Kdo je vlastně kdo? Mluví pravdu nebo lže? Hodně otázek a málo odpovědí. Přímočarci, přistupujte k textu proto raději opatrně.

Marně si lámu hlavu, proč se tato povídka ocitla v této sbírce. Ze světa WH si nepropůjčuje ani kulisy a je to taková hříčka o svědomí. Vlastně si ani nejsem jist, zda je to vůbec fantastika. :-)

Povídka vyšla poprvé v Česku v roce 1992 a podruhé v roce 1999 jako druhá povídka v samostatné povídkové sbírce Zabíječ trollů. Nezdá se mi to jako úplně vhodný úvod do celé série a ačkoliv jsem ji musel číst dvakrát, tak ve mně nezanechala žádnou vzpomínku. Vysoké hodnocení volím jen z důvodu, že na tak krátké ploše dokázal naservírovat autor veškeré emoce které mám se ságou Gotrek & Felix spojené. Epické boje, patos, beznaděj, odhodlání, zklamání, … Autor se vypsal až o mnoho let později, ale řekl bych, že u téhle ságy nebyl nikdy příběh na prvním místě. Je to taková chlapácká harlequinka pro nevyzrálé chlapce všech věků. :-)

Krátká devatenáct stránek dlouhá povídka, která boduje zejména atmosférou města, které zakryla neprostupná mlha. Tenkrát v devadesátých letech to muselo být bráno oprávněně jako brak a dnes je to příjemné retro. Přece jen svět Warhammeru přečkal až do dnešních dní a čtenář měl v průběhu těch desítek let už dost šancí si utvořit na tento svět názor. Takhle nějak si představuji klasickou povídku z fanzinů od fanoušky pro fanoušky. Nemá cenu tak krátkému textu vyčítat, že postavy nejsou dostatečně prokreslené a že celá zápletka je poměrně prostá. Je to vlastně první WH text který čtu, ve kterém není ten patos a incelství.