LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Tady budu přísný. Jednak jsem už určitě od Bradburyho něco podobného četl a i kdyby ne, tak už mi jeho sice dovedně napsané, ale citové přepjaté povídky o … no o čem vlastně? O emocionálních nevyrovnanostech? O hormonálních atakách? O svrbění frndy? Rodina se samozřejmě chová zcela nevěrohodně a jde jen a jen na ruku autorovi. Jednou za čas to snesu, ale v této sbírce už takových emo věcí bylo více a já jsem přesycen.

Proč jenom pár vyvolených (nebo postižených?) vidí, že z hlavounů se staly zrůdy? Povídka s naléhavou atmosférou paranoie a s důležitou rolí kouření … resp.kuřáctví … resp. nekuřáctví. :-) Vládci loutek jinak, aneb starý známý příběh o strachu, manipulaci, etických dilematech (přizpůsobit se či kolaborovat). Plno vtipných detailů a hlášek jako např. „Jestli Evu dostalo něco do problémů, tak nikoliv jablko ale cigareta po pivu“ nebo „Desátníci, ztracený kmen, co odešel za praotcem Camelem.“ :-) Závěr na mě trochu překotný, ale jinak jedna z nejlepších povídek téhle sbírky.

Tenhle Chandlerovský soukromý detektiv (se slabostí pro alkohol) má zrovna svůj den Blbec … nebo ho má celý svět? Jedna z nejzajímavějších hříček této nevyrovnané sbírky a úplně jiný kafe ve srovnání s druhou částí detektivního diptychu – „Doktorovým případem“. Odvěkou challenge autorů „Tvůrce versus jeho Postava“ dovedl King ad absurdum. Měl bych výhradu k medicínským detailům, působí poněkud účelově zkresleně – příliš rychá dynamika průběhu AIDS; klinické projevy herpesu také nejsou zrovna učebnicové. Líbilo se mi ale provázání fantastické premisy s psychosociálním pozadím hrdiny i houstnoucí dějinné pozadí s hitlerovským strašákem v pozadí.

Povaha předurčuje jednání (P.P.J.), milý Watsone! :) A to je klíčem k téhle záhadě zamčeného pokoje. Archaicky působící prostředí je docela milé, premisa zbytečně překombinovaná a za vlasy přitažená, úsměvný závěr jsem očekával už od cca poloviny. Tohle není King ale Doyle! :) Jako by si ze sebe vystřelil sám stvořitel Holmese.

Crouch End je sice „jedno velké předměstské zívnutí“, ale problémem tohohle „nudária“ je, že se tady podezřele často ztrácí manželé a vůbec se dějou divný věci. Detektivka s četnými aluzemi na Lovecrafta (však byla také napsána na objednávku jako parafráze Mýtu Cthulhu) a s příjemně znepokojivou atmosférou.

Půvabná adaptace hinduistické bajky do prostředí, inu, spíše judaistického. Poučení, jež dává, jsou ovšem obecná – napříč časem i duchovními systémy.

Po smrti sestry dvojčete se Caroleen začnou dít podivné věci. Medicínská kazuistika tzv. Alien hand nebo duchařská story? Opět psychologická sonda do prožívání staré osamělé ženy a její „sparring partnerky“ – jednoduchého děvčete ze sousedství, toužícího po tom být krásnější. Povídka budí soucit se všemi zúčastněnými ale také zlomyslnou satisfakci.

Téma vypůjčené z gotiky, ale v excelentní psychologické formě. Obsese a postupně narůstající poznání – se stádii překvapení, děsu i radosti. Pěkně zasazeno do manželských i sousedských reálií. A jako perlička nad tím let raketoplánu Endevour. Požitek číst.

Tak tahle povídka mě velmi zaujala. Povídka o houslích a houslařích v době klimatických a dalších změn, které lze předpokládat a které už probíhají před našima očima. Ačkoliv jsem na tato angažovaná témata trochu alergický, práce je napsaná krásným stylem, je plná melancholie , ale také naděje. Tak to mám rád. Moc rád bych si přečetl další práce této autorky, snad má pan Šust něco v rukávu. Přesně takové čtení od prakticky jediného zdroje současných kratších prací očekávám. Pořád teď přemýšlím o tématu, je to sice logické, ale až teď si uvědomuji, že mistrovské housle jsou nejen o mistru houslaři, ale hodně také o přírodě samotné. Odteď budu myslet na to, že když hrají stradivárky, je to tak trochu zásluha „malé doby ledové“. A ta spočívala ve změně teploty o jeden jediný stupeň…

Hlavní hrdina se při nepodařeném experimentu propadá kamsi do mezisvětí. Na svou dobu možná originální povídka, kterou už ale trochu zavál čas.

Romantika nemá v aplikovaném výzkumu co dělat. A v businessu už vůbec ne. Nebo ano?

Coney tentokrát zklamal. Povídka je aspoň z počátku chaotická, dlouho není moc jasné, co se vlastně děje a kdo je kdo. Když se vše vyjasní, je to naopak jasné až moc. Pár pěkných momentů povídka o průchodu smrtelným VR bludištěm má, umí se pěkně strefit do paradoxů vztahů a do nenaplněných ambicí obou či snad dokonce všech genderů, ale jinak je to takový čaj o páté. Žádnej velkej vodvaz.

Mírně satirická povídka o první Venušanské expedici na Zemi. Na rozdíl od domácí půdy je ta pozemská extrémně úrodná, což způsobí kromě konce expedice také mnoho radosti.

Docela dobrý. Premisa virtuální reality je tu jen nátěr pro kontrast stěžejní myšlence, kterou je ztráta identity v realitě skutečné. Text má velmi dobře našlápnuto, ale bohužel se veškerý potenciál nepodařilo tak úplně vytěžit. Základ je ovšem zdravý.

Fakt zbytečný text u něhož musíte hned druhý den po přečtení přemýšlet a vzpomínat o čem to vlastně bylo. Formálně průměrná věc o umělé inteligenci, která zdá se dle akutálního dění bude mít úplně jiný dopad než v této povídce.

Velmi slušná myšlenková reminiscence na jurský park držící se sympaticky při zemi. Krátký dobře odvyprávěný text mající kromě atmosféry i dobře vykroucenou pointu. Pěkné.

Průměrná povídka u níž je znát, že je spíš součástí většího celku než samostatně stojící text (potvrzeno v medailonku). Jeden velmi zvláštní vlčí inspektor tu vyšetřuje vraždu klasického, která ale z hlediska časových paradoxů není tak úplně košer.

Temná balada o dvou sestrách, ztracené lásce a kanálech propojených s oceánem. Déšť, voda, živý nebožtíci… Celkem zajímavá kombinace, ale moc mě to nevzalo. Na dnešní dobu se to drží moc při zemi a já přece jen ještě nejsem tak starý, abych uměl patřičně ocenit náznaky a pomalou, krotkou makabróznost. Zamrzí také, že Anna má v jednu chvíli ‚velkou neohrabanou ruku‘ a o dvě strany dál ‚drobnou pěst‘. Neurazilo, nenadchlo.

Docela významově prázdná povídka. Hlavní hrdinka se páří se třemi partnery v mimozemském prostředí (ani ne na jednou). Ve finále twist poplatný hnutím moderní doby o něž bych fakt rád přišel. Kellyho znám ještě z dob Ikarie devadesátých let. Takovou „modernu“ bych od něj nečekal.

Konec světa nemusí indikovat hned hromady mrtvol nebo atomové hřiby, ale třeba jen pouhý fakt že se nedovoláte na bezplatnou reklamní linku. Povídka je kompilátem hororu s politickou satirou a sociálním románem, kontaminovaným skoro až nadbytečně (?) SF motivem. Prostředí mi ze začátku připomínalo „ostrovní“ sociální romány norského autora Roye Jackobsena (Ostrov, Bílý oceán), ale pak se rozjede osvědčená variace apokalypsy. I přes určitý extraterestriální motiv, morbidní detaily (och, ta pletací jehlice! :-) ) a ironické pozadí politického intrikování (pobavili mě zmrtvýchvstalí čínští soudruzi nebo „hlavní panda“) zůstává příběh poměrně komorní záležitostí odhodlaných a svérázných vesničanů.

Manželka spisovatele hororů prožije sama svým způsobem horor. Reálná tragédie se prolíná s fantastickým motivem. Autor k dosažení efektu a vtažení čtenáře do děje využívá formu filmového scénáře, dominují dialogy a nejen ty telefonické. Působivé. Nicméně, nevím proč, ten správný pocit mrazení mi cosi rušilo. Cosi spíš formálního rázu. Snad až příliš rychlé střídání krátkých „filmových“ záběrů, snad přílišná plochost vedlejších postav.

Aha, jak se vysvětluje v doslovu, on je to opravdu scénář. :)

Povídka moc nového nepřináší, kombinuje prvky hororu i invazní SF. Autor si libuje v klišovitých stereotypech a drobných nechutnostech. A zrovna u Kinga bych čekal i nějakou rafinovanější pointu. Na druhou stranu: čtenář se může bez velké duševní námahy vžít do děje a nasát atmosféru malého městečka, kde se každých 7 let děje cosi podivného.

Co se to v tomhle domě dějě? Co se to tu plíží? Přijdou děti na kloub záhadě, o které dospělí nemají ani tušení? Asi není náhodou, že tahle rodinka jsou právě Bradburyovi. :-) Povídka není skvělá ani tak fantastickou premisou (a doslova „ulítlou“ pointou), jako spíš atmosférou. A také psychologií sourozenecké party vzdorující zlému otčímovi, jenž zde zastupuje archetypální zlou macechu. Trošku mi to připomínalo mojí bestofku – Kuttnerovu klasiku „Byl to démon“.

Efektní akční story z prostředí podsvětí, kde kladného hrdinu fakt nenajdete. Zato zradu, pomstu a spoustu násilí. A to v noblesně cynické formě. Asi jako když se (byť na opačné straně zákona) profesionálové Bodie a Doyle snaží přimět zlosyna, aby „zazpíval“. Vypravěč je ostrý chlápek, neštítící se ničeho, ovšem i bývalí kriminálníci mají svou čest …a sliby se maj plnit nejen o Vánocích. Navzdory tomu (a přesto, že jsem míval rád Phila Marlowa) jako by mi tu cosi chybělo. Nějaká přidaná hodnota; snad nebýt to Mistr King, byl bych spokojenější. :-)

Od hry na schovku k zamyšlení nad relativitou času. „Některé vzpomínky budí bezmoc, jsou jako vřed pod obvazy“. Tohle dědečkovo poučování vnoučka je trochu zahlcující, mohlo by skoro hraničit se senilním plácáním. Vyvažuje to ovšem citlivě komponovaná až impresionistická scénografie a jímavá studie vztahu obou hlavních protagonistů. Ač to zní klišoidně, tahle „prostá krása ošklivých lidí“ na mě působí.

Kosmatka je excelentní nahazovač, který si vystačí s několika málo větami pro nástin prostředí, jež by jiným zabralo minimálně čtyři knihy první trilogie. Jeho světy fungují a Netvor na dosah je další z jeho povídek, která je spíš kompresovaným románem. Fascinující je, že na textu nic nechybí ani nepřebývá. Autor tu zdařile kombinuje dvě nesourodé linie z nichž jedna se věnuje postupnému vývoji umělé inteligence a druhá je jakožto brutální přežívačka ve vesmíru totálním koncem té první. Inovativní nápady, skvělý spád i pointa. Perfektní.

Pozn. Pobavil závěr medailonku kde si neuvedený autor povzdechl: „Bohužel, od vydání svého třetího románu se věnuje pouze povídkové tvorbě.“ Ach, ano. Jaká to hrůza, když autor místo románů píše takové povídky ;-)

Taková blbost, ale když umíte psát, tak se to dá i číst :-)
Dětský svět se setká s tragédií, které by bylo možné zabránit. Jenže dětský svět a svět dospělých nemá dost styčných bodů. Byla otázka, zda to skončí dobře nebo jako v Hlíně zdarma, která je vlastně stejná… jenže úplně jiná. Ray umí dokonalé dialogy jak dospělých s dětmi, tak děti mezi sebou. Bez nich by povídka byla poloviční.

Milosrdně krátká až symbolistická povídka o válce a vláze. Pravděpodobně myšlenkově z podobné líhně jako Silnice a další mistrovy kousky, ale o poznání méně dobrá.

Nostalgie po ďobach, které se nevrátí. Kdy léto bylo mámivé a věčné. Mladí… Ach, mít tak stroj času. Okno do léta. Někdo jej najde a někdo jej neuvidí, ani kdyby ho měl před nosem.
Pěkné, ale jakoby mi v povídce něco chybělo. Nějaký vyšší smysl. Manžel navíc jednal velmi sobecky.

Skvělá povídka. Dobrý nápad s nově vytvořeným materiálem. Pěkně zvládnutá psychologie korporací i zlobivých jednotlivců a skvělý zvrat v akčním závěru. Celý text působí jak zhuštěný Crichtonův mini román. V podstatě žádný zázrak, ale autor prostě nikde neudělal chybu. To se pak těžko kritizuje.

Povídka rétoricky připomíná Chiangův Příběh tvého života, ale nemá tak výraznou myšlenku. Stárnoucí vědec tu iterativně opečovává jednoho speciálního svěřence. Sugestivní, výborně napsané s velkou dávkou vědecké fikce pro Kosmatku docela typické.

Motiv planetární sklizně futuristické kukuřice v kontextu bratrského soupeření. Vcelku jednoduchá ale úderná povídka u níž čekáte jak to dopadne a ono to dopadne přesně tak jak byste čekali. Ale stejně. Kosmatka dokáže čtivě zasadit klasické mustry do velmi neotřelého prostředí. Denis Villeneuve by z téhle trošky natočil skvělý spektákl, kde byste ještě rádi zírali tři hodiny do lánů kukuřice.

Na Kosmatku překvapivě dobrodružná a nevědecká povídka ve stylu Mad Maxe z prostředí dystopicé budoucnosti zasazené do ohromných věžáků. Děj je jednoduchý, ale šlapavý a čtivý. Autor získává potřebnou hloubku prostředím jehož popisy jen náznakem nahodí a pouze mírně načrtnutými vazbami mezi některými postavami. Pokud by snad čtenáře po dočtení napadlo, že nutně potřebuje trilogii z tohoto světa. Tak fakt ne. Stačí jen zapojit trochu imaginace. Text sám o sobě je velmi dostačující.

Zážitková povídka, kde jsem si vychutnal snad každou větu. Svět oživlých věcí, inteligentních zvířat a vycpaných lidí. Přes svou iracionálnost dokonale zkonstruovaný. Tahle bizarní bajka klade víc otázek než odpovědí. Hýří nàpady a znepokojuje. A hloubavý čtenář si může lámat hlavu, co ono „vycpávání“ mohlo ve své době symbolizovat.

Tenhle příběh dvou „amíků“ v České kotlině má na svou dobu spoustu super nápadů (např. generátor ženských by se hodil, nebo ty Martinovy „výhonky“), začátek slibně rozehraný … ale celkově narativ slabý, nelogický a závěr pokulhávající. Možná mi ale autor jen nastavil laťku příliš vysoko svými ostatními bizarními dystopiemi. Tady je i na parodii až příliš naivity.

Ve světě ovládaném regulemi, kde jsou obyvatelé oblbováni a udržování v tmářství, představuje demagogie relativní bezpečí. Takže „opatrně s takovými pojmy jako Pravda“! Někdy je těžké ji unést. Lehčí je ji …ale nebudu spoilerovat. Výchozí premisa mi trochu připomíná Neffovo Poselství pro Agla Matona.

Lehce úsměvná, romantická groteska s lacinými gagy. Taková pocta Vernovi a Wellsovi. Za mě slabší autorův počin. Umím si to ale představit zfilmované Karlem Zemanem nebo jako animák ve stylu Pata a Mata. :)

Military se tu prolíná s pohádkou. Dystopie s moralitou. Experiment na téma: co determinuje chování brance-kojence (hele rým!). Zajímavý nápad a vtipné vyústění.

Jinochova iniciace (tedy „plnění nejčestnější společenské povinnosti“ :) ) se zvrhne v absurdní survival. Především jde ale o alegorickou paralelu k totalitní společnosti – s všemocnými legitimacemi, kultem osobnosti … a sviněmi na svých postech. Prostředí mi připomnělo Pondělí začíná v sobotu. Ovšem jsou tu ještě „cizáci“. Prý. Hlavně zachovat zdání, že je všechno v pořádku. Nejistoty nekompromisně potlačit!

Odpovědi, Činnost … slova, co mohou mít obsah nebo být naopak součástí prázdných frází. Evokace Souostroví Gulag, ale i invazní SF ve stylu Války světů. Tenhle druh testování lidí je absurdita, která ale zejména ve své době mohla vyvolávat různé asociace. Mně se líbilo.

Dobrodružná cesta tělem milenky v hříčce, v níž jsem tentokrát nenašel hlubší smysl než poctu tělesnosti a záplavu silných dojmů. :-) Asi nejvtipnější je ten název.