LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Slušně vypointovaná kraťoučká anekdotka na téma Hloupý Honza v SF balení. To podstatné říká už název. Na mini ploše několika řádků autor pobaví, dokáže navodit atmosféru i inspirovat k zamyšleni nad kauzalitou… a nad mnohostí světů. Dal jsem si ji jako zákusek ke sbírce Neočlověk.

Už starý Hitchcock věděl, že prostředí koupelny mate smysly a jitří fantazii. Moc se toho tady vlastně nestane a originální tu také není nic, ale L. Sommer napíná obrazotvornost čtenáře náznaky … a ty indicie spolu s atmosférou stačí, aby krásně a příjemně mrazilo.

A ještě jedno pokračování Neočlověka. Opět na téma lidství ve světě, z něhož se člověk kamsi vytratil; kde je vše relativní; a nic není takové, jak se zdá. Hledání neočlověka se transformuje do touhy STÁT SE člověkem … a to i (pozor spoiler) za cenu sebedestrukce. Pávův svět je tak dokonale bizarní a přitom tak důvěrně známý! A bojím se, že takový může připadat nejen nám, kteří jsme zažili dobu, kdy tyto Pávovy povídky spatřily světlo světa…

Pokračování Neočlověka ústí do další fascinující a absurdní frašky, v níž autor modeluje společnost založenou na extrémní regulaci a manipulaci. A v těchto soukolích je unášen, mlet, drcen a vzpřičován jedinec (kyborg, slepice, člověk?), který se může ale nemusí přizpůsobit. Společenské paralely lze nalézt tehdy i nyní.

„Něco zvláštního se se světem stalo, ačkoliv navenek se stále kontinuálně ubírá v radostném a optimistickém očekávání k blahobytu“. Znepokojivá bizarnost s kyberpunkovými postupy, budící aluze na Alenku v Říši divů, Orwella, ale i Star Wars (jakoby těžící z roztomilé zmatenosti R2-D2). Autor v tomto (vlastně dost komorním) příběhu vrhá hrdiny i čtenáře do apokalyptického světa, který přes svou bizarnost a hrozivost má mnoho styčných ploch s tím naším. Jak najít člověka v nelidském světě? Neskutečně jsem si to užíval.

Taková srandička z biomorfního světa, který je nám bližší a známější než se zdá; víc dadaismus než SF. I tady se ovšem můžete s gustem zamýšlet nad lidskou svobodou, manipulací a touhou po svobodě.

Kurva tady je bordel, prohlásil zgeniálnělý chlapec, tekutý úředník natekl narušeným asfaltovým povrchem střechy do všech spár úřadu a zaplavila ho hřejivá vlna moci… Naprosto boží surreálná alegorie hloupé moci a jalové destruktivní všemocnosti.

Fragment ze světa šílenství, jenž je dystopicko-surreálnou alegorií nesvobody, hlouposti a slepoty vidoucích. Tyhle úlety a hříčky miluju a z Pávovy tvorby oceňuji nejvíc. Zas jedna z těch, kde jakoby scénář a rekvizity vymysleli na tripu Švankmajer s Charmsem a Salvador Dalí jim asistoval.

Zloději těl jinak; v posthumánní podobě. Zdeněk Páv do akčního příběhu jakoby hybridizoval středověký morytát, lehce morbidní horor a kunderovský esej na téma tělesnosti versus lidskosti. Vyzněním mi trochu připomíná pozdějšího Skoročlověka. Čte se dobře, byť s mrazením v zádech.

Alegorie života ovládaného efektivitou, samoúčelnými řády a pravidly určenými k manipulaci mas. Relativizující normalitu a svobodu. Balená v poetickém kabátku. Podobenství je i dnes platné, ovšem v dobách Železné opony mohla mít paralela světa za zdí ještě naléhavější příchuť. Půvabně korunováno dokonale absurdní tečkou.

Kdo bude novým ředitelem vesmíru se sídlem v singulárním bodě? Lehce absurdní a celkem málo překvapující anekdotka, kde ze situačního humoru se dalo jistě vytěžit víc. Mám dojem, že autor se tady … jaksi teprve rozcvičoval. :-)

Zábavní průmysl často těží z lidské ochoty nechat se oblbovat. Bláznivá fraška, trochu nekonsistentně balancující mezi detektivkou, parodií a satirou, hýřící dějem a nápady. Matouzátory (materializační audiovizuátory) mě pobavily. Stejně jako hrátky v různých dimenzích.

Rozvinutí myšlenky z povídkového kraťasu Co se od nás čeká. Stroječek tentokrát umí nejen indikovat budoucnost, ale i telefonovat do paralelních realit. Autor se ale neomezil na pouhý (i když pravda zarážejícně detailní) popis technického werku a jeho dopadů na společnost, ale naimplantoval do povídky s rozsahem novelety i tři zdánlivě nesovisející dějové linie s velkým důrazem na osobnostní propletence charakterů, takže víc než co jiného připomíná povídka P.K.Dicka. Skvělý nápad skvěle literárně podchycený. Výborná věc.

Ďábelský nápad. Chiang se pouští na tenký led a dívá se na současnost premisou středověkého učení. Vybírá si biblické téma a ukazuje, jak by to asi vypadalo, kdybychom se jako lidstvo mentálně neposunuli od doktrín dávno minulých. Skvělý nápad za než mu už snad dnes nemusí hrozit upálení (i když jeho autu možná jo).

Zlatý hřeb sbírky. Mýtus Cthulhu a puberťáci soupeřící o společenské postavení. Na první pohled neslučitelnou kombinaci autor nejenže sloučil, on ji sloučil skvěle. Druhá nejdelší povídka v knize si i přes svůj rozsah udržuje rychlé tempo na každé straně. Navíc je zde chutné koření v podobě prostředí „exotického“ Švédska. Já vím, já vím, je to v Evropě, tak jakápak exotika? Jenže většina prací v knize se odehrává v USA, takže exkurze do světa skandinávského socialismu je příjemným osvěžením.

Tohle mě pobavilo, byť k smíchu tam není vůbec nic. Autor si se čtenářem pěkně hraje, směřuje ho jedním směrem, aby na konci přidal prudkou odbočku.

Podle vyjádření Stephena Kinga z počátku osmdesátých let legendární povídka…dle mě lehký nadprůměr. Celé je to takové snové, mírně zmatené (to nesnáším), spoléhající na efekt poslední věty/posledního odstavce. Evidentně zahlodal zub času.

Nejdelší práce v knize. Bez obalu říkám, že na konečném hodnocení se podepisuje hlavně její rozvleklost a fakt, že mě zkrátka nebavila. Pokud by povídku někdo proškrtal, asi by dopadla lépe. Pro zajímavost přidám, že se autor (i dle svých slov) inspiroval Bradburyho dílem „Tudy přijde něco zlého“.

Další z řady krátkých povídek spoléhající primárně na atmosféru. Rozhodně není tak dobrá jako předcházející Konec všeho, na mě ovšem zapůsobila i tak. Zkrátka mi nějak sedla.

Krátká temně laděná náladovka. Svým vlastním způsobem dost děsivá.

Barkerovská střelenost nejvyššího kalibru, jedna z nejlepších prací v knize. Je to krásně ujeté, vtipné, (ne)uvěřitelné…no, prostě Barker.

Krátká práce spoléhající na temnou noirovou atmosféru. Je znát, že původně, před úpravou pro tuto sbírku, byla psána pro jinou knihu, neboť působí jako sklíčko vytržené z mozaiky – což mi ovšem vůbec nevadilo, naopak to atmosféře přidalo.

V knize slabší práce. Dost divná, ne však vyloženě špatná.

Ketchum mě zkrátka baví – ať napíše, co napíše. Má to spád, má to nápad (byť dnes už asi nikterak originální), čte se to skvěle. Škoda, že v češtině vyšel jen zlomek jeho děl.

Velký špatný. Naštěstí krátký. Původně jsem chtěl dát brak. Pak jsem si vzpomněl na „křest“ Zehyry…a musel uznat, že King řemeslo umí, a že si za něj nějaké to procento zaslouží.

Jeden z charakteris­tických dystopických světů PKD (kde vládne Bezpečnostní policie, Ministerstvo eutanazie atd.) je dějištěm nadějně se rozvíjejícího dramatu – vleklý konflikt s Kentauřany může zvrátit vynález zbraně, jež už už spěje do finále. Výborným fórem jsou stroje, co počítají statistickou pravděpodobnost vítězství z různých zadaných proměnných. Jenže se objeví superproměnná. Nebudu spoilerovat konkretizováním. Povídka srší nápady a i přes trochu schématické hraní na vojáčky dokáže strhnout. Jen bez toho naivně-skoro-bolševického závěru bych se obešel. Ale budiž Dickovi odpuštěno teprve se hledal. Pořád je to jedna z lepších povídek ve sbírce.

Je to jako zlý sen: probudíš se, dva roky života fuč a kdosi nekalý ti vygumoval paměť. Ocitáš se v jakési bojové hře. Čekají tě nastrahy, ale disponuješ „klíči“ – zdánlivě bezcennými věcmi, které se ukážou být kapsou plnou zázraků od někoho, kdo musel znát budoucnost. Čtenář je neovladatelně vtahován do dramatického survivalu uvnitř dystopického světa. No jo, premisa luxusní, zpracování už jen nadprůměr, a ten úplný závěr s příměsí naivity autorovi nebaštím vůbec. Líto je mi zejména poslední věty – jak z Červené knihovny. :-( No, aspoň ten Časoskop, že je tak krásně anachronické slovo.

Vlézt do cizí lodě, o jejímž fungování lautr nic nevíte, je donebevolající risk. Ovšem když jde o život posádky na Proximě? Šmarjá, po Profesorovi Raketovi další story, co začne tak ale tak nadějně a skončí jako paskvil s nesmyslnou fyzikální premisou. Navíc je to tak neuměle napsané… Nefunguje to ani jako teoretický model a zcela nevyužity zůstaly i literární aluze na Swifta. Dickovi to odpustím jako hříšek mládí. Ale naposledy. :)

Jak přelstít živé miny kolem Proximy Kentaura, když spoušť představuje stav mysli cíle/oběti? Povídka se rozjíždi zajímavě, vábí na military, ale dost násilně sklouzne k starozákonní parafrázi a romantickému blábolovitému vyústění ve stylu (pozor kraťoučký spoiler) „milujte se a množte se“! :-) Jako by premisu nahodil nadaný adept tvůrčího psaní a dokončil to elév školy nedělního náboženství. Na druhou stranu, na padesátá léta zajímavý projekt kyborga.

Pokrok je dobrým sluhou ale zlým pánem. Platí to o ohni, ale i o pokročilejších technologiích, jak se ostatně lidstvo přesvědčuje i v tomto postapo světě. Pseudo-legenda, kde je o čem přemýšlet a jež předkládá etická dilemata. Novodobá verze fénického Molocha varující před zneužitím techniky proti člověku.

Kam mizí robo-chůva v noci? A proč se vrací celá potlučená? Na téhle karikatuře tržních mechanismů jsem si fajn zgustnul. Ostatně mám už dlouho paranoidní tušení, že černá ruka trhu již nyní instaluje kurvítka načasovaná těsně po záruční době našich milovaných elektronických mašinek. Nicméně pointu jsem čekal nějak originálnější, cyničtější, víc dickovskou. Třeba, že rodina na závěr vezme kladiva a … :-) Co naopak oceňuji: že mezi řádky se v přímé řeči dětí dílem roztomile a dílem s mrazivým akcentem řeší největší záhady bytí – zrození, konečnost, smrt, kam přijdou chůvy, když zestárnou… do nebe?

Tahle časovka mohla být napínavým thrillerem, ale vrší jedno předvídatelné klišé za druhým a skončí dle nejbanálnějšího ze scénářů, které jsem tipoval. Možná už jsem jenom přesycený a trochu znuděný časovkami a s ohledem na vousatost této konkrétní bych mohl být shovívavější.

Kdo občas po náročné a úmorné práci nezatouží po chvíli klidu? A kdo by od ní občas úplně neutekl… třeba do lůna přírody? Takže když se na odlehlé vesmírné výspě začnou dít prapodivné věci s chováním posádky, svádí to k psychosomatickým interpretacím. Jemně dávkované tajemno spojené s jistou vegetativní přírodní lyrikou mně okouzlilo. Jsou tu ale i mouchy. Nejen ty skutečné hmyzí (a že tu fakt na kosmické stanici jsou!), nebo nedovysvětlený a překotný závěr… Spíš mi tu bzučí a skřípe fyzika: i při železném jádru by na asteroidu, který obejdete za 6 hod, sotva byla gravitace srovnatelná s tou pozemskou.

Obyčejný človíček se připlete do konfliktu bytostí z říše bájí. Námět z těch, které nevyhledávám, ale uznávám, že kombinace atmosféry a velmi jemného humoru s dojemnými tóny byla celkem čtivá.

Nadějné vtažení do atmosféry otráveného postapo světa, kde lidi jako krysy zalezli pod zem. Postupně řada více či méně očekávatelných odhalení, ústící bohužel do morality s prvoplánovým vyzněním. S prominutím za spoiler: pořád jsem čekal nějaký sarkastický zvrat, ten idealistický konec mi při znalosti Dickovy pozdější tvorby moc nesedl. Zato doba studené války s Ruskem mi nepříjemně evokuje dnešní situaci, kdy už je Ruský medvěd zase nepřítelem číslo jedna.

Fyzikální anekdota, jež si ale bere na paškál i akademickou řevnivost mezi dvěma učenými beraními hlavami. Nevím, jestli mi úsměv vzbudila víc za pačesy přitažená vědecká premisa nebo ona studie názorového konfliktu.

Dlhé hľadanie knihy, ktorá nie je len opisom či rozprávaním o niečom je na konci. Tajomné kníhkupectvo s tajomným zákazníkom, ktorý preplatí hlavnému hrdinovi jednu špeciálnu knihu. Slová majú moc byť niečím metafyzickým. Ale čo tá tajomná postava v jeho snoch? Dobrá poviedka, výborný balans medzi transcendentál­nosťou a klasickým hororovým príbehom.

Bruggy – staroveké mesto s vodnými kanálmi, mostami a k sebe nalepenými kamennými domami, priam vyzýva k písaniu tajomných príbehov. Hmly, temné noci, 19. storočie, výzva šialeného starca sú súčasťou začiatku konca. Alebo šialenstva. Interpretácie sa môžu líšiť, denníková forma toho viac skrýva ako objasňuje.

Nočné túlanie po starobylom meste vás môže dostať do zaujímavých situácii. Napríklad môžete dostať leták na isté kultúrne podujatie, odohrávajúce sa na najvyššom poschodí jedného nenápadného domu. Hypnoticky rytmus, mesiac v úplnku, rozprávač jednou nohou neviem kde – veľmi dobré.

Masky. Niektoré vám sadnú, niektoré už menej. Ale to neznamená, že v meste sláviacom maškarádu, v meste kde sa monotónnosť nenosí, to nemôže byť za chvíľu aj naopak. Krátke s výbornou atmosférou a s presne nadávkovanou nejednoznačnosťou.