LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Umím si představit, že tato novela by se stala jednou z perel Astoundingu J. W. Campbella. Sice reálie jsou dejme tomu v pořádku, ale vzhledem k roku 2006 mi příběh připadá poněkud tradičním způsobem napsaný. Autor vytvořil celkem divokou směs motivů, která ale naštěstí drží pohromadě, takže četba neurazí. Ovšem jak říkám – mám pocit, jako bych právě dočetl příběh ze Zlatého věku.

Krátká, jemným humorem podbarvená povídka o churavém rytíři, který si léčení zpříjemňuje četbou staré knihy a o drobné nepříjemnosti, která z toho vzešla. Nic výjimečného, ale pěkně napsané a hlavně se zajímavými nápady v „pozadí.“ Například o širších podmínkách světa a problematice čarodějných loutek by stálo za to, vědět víc.

Plný souhlas s Borgdogem, já dám akorát o půlku * míň. Ta inspirace Běžícím mužem je až moc evidentní. Přemýšlím jestli autor „těžil“ myšlenky i z Battle royale nebo jestli je to jen náhoda… :) Každopádně závěrečná pointa je dobrá.

Dobrý nápad to ano, ale je to moc krátké a moc vytržené z kontextu. Chybí tomu troška omáčky navíc.

Kdyby se povídka neodehrávala na Venuši, ale na planetě XY v soustavě ABC v roce 2×xx a teritoria byla pojmenována podle korporací, byl by to i dnes skvěle fungující kousek. Její vada na kráse je možná to, že ke konci je trošku moc předvídatelná, ale přesto funguje dobře. Nenašel jsem tam nic, co by dnes nemohlo fungovat (kromě plamenometu na diamanty). Osobně si tuhle povídku řadím do kategorie nadčasových stejně jako třeba Nepřemožitelný od páně Lema. Plamenomet Enfield mě příjemně pobavil…

Jednoduchá, no zábavná humorná poviedka o zákazke, ktorá má rozum pomútiť istej panne a popri tom pekný zárobok potlačí pud sebazáchovy výrobcovi nápoja lásky :) Hlavným znakom tejto poviedky je usmievavý humor, ktorý je postupne vygradovaný až do absurdného konca.

Keď sa niekto prehlási za boha vo svete, kde zjavne dominuje viera v jediného, je to základ pre problém a ten treba riešiť. No čo ak Je na tom niečo pravdy? Mám opačný názor než Elinor, ale je to záležitosť subjektívna. Táto poviedka mi sadla a na Wolfeho som si nespomenul. Námet ma zaujal, rozprávanie je náležite temné, potešil som sa dvom časovým líniám a poviedku som čítal po celý čas v napätí, až do konca, ktorý ma prekvapil (nie je to ale bomba medzi oči, po ktorej nezaspím).

Novela pojímá umělou inteligenci z poměrně netradičního úhlu. Místo super počítačů div nevěštících budoucnost tu máme infantilní potvůrky, které svým majitelům dokáží pořádně zatopit. Chiang má rozhodně oči otevřené a inspirací z reálného světa nepohrdá. Virtuální hračky, sociální sítě, chování velkých korporací, které je jim vlastní i přístup uživatelů, v mnoha případech hraničících s posedlostí, musí zkrátka ve čtenáři vyvolat povědomé asociace. Z hlediska propracovanosti děje a reflexe reálných problémů týkajících se informačních technologií Ted Chiang zkrátka válí. Co je tedy špatně? Jednoznačně je to vyústění novely, která budí spíš dojem románu končícího v půli. Obrovský pečlivě připravený potenciál, který mohl autor využít dalším rozvíjením vztahu mezi digienty a jejich majiteli přichází úplně vniveč a je to velká škoda. Tenhle text by opravdu zasloužil dopsat.

Moorcock je podľa úvodného predslovu dvojice zostavovateľov tejto knihy gigant fantasy, ktorého vplyv je ďalekosiahly a ktorému sa významom vyrovná snáď len Howard (aj preto je im – a ešte Fritzovi Leiberovi, prvým literárnym šermiarom fantasy, táto kniha venovaná). No, možno je to tak a hoci som predtým od Moorcocka nič nečítal (na rozdiel od pánov Howarda a Leibera), viem to – na základe v tom úvode spomenutých dôvodov, pochopiť. Napriek tomu ma jeho poviedka veľmi neoslovila. Na jednej strane mi celkom nesedel autorov štýl (prišiel mi príliš popisný a taký ťažkopádny), na ďalšej ma veľmi neoslovili jeho postavy (hoci istý koeficient zaujímavosti tam bol), no a konečne, samotný príbeh ma tiež ktovieako neuchvátil. Ku koncu sa to trochu zlepšilo, ale vcelku to u mňa zanechalo taký rozpačitý dojem.

Zvláštní povídka, která spíš než čím jiným zaujme popisem plynoucího času v průběhu roku. Ale zaujme výtečně.

Mno, tak co tu máme… Na povídku sáhodlouhé pasáže o ničem (opravdu nemusím vědecké rozbory, které nijak nepostrkují děj vpřed), plán, který je naprosto geniální až na tom, že je zhatěn chybou tak pitomou, že jsem si o ní musel přečíst dvakrát, abych uvěřil (SPOILER – kdybyste se chtěli zbavit jediného důkazu, zakopávali byste ho jen tak, aby ho mohla vyhrabat během okamžiku kočka?) a vrcholná scéna je tak nepravděodobná, až to bolí…

Není to špatný nápad ani špatně napsané. Sice tam magie jaksi postrádá meč, ale i tak – trochu vědečtejší pojetí věci neškodí, kousek s ovcemi a zombíkem na střeše moc pěkný. Problém je, kam to vede potom. Závěrečná scéna „pokoje“ už připomíná spíše nějakou scifistickou simulaci a navíc podobné „telepatické výjevy“ se vyskytují příliš často a lépe zpracované, aby tento ohromil. I tak je ale znát snaha a povídka jednoznačně nadprůměrná.

Povídka, která zkraje ať už díky překladu nebo stylu vyprávění působí dost kostrbatě, ovšem psotupně nabírá obrátky až do vynikajícího konce. Autorce se především povedlo zvládnout trochu jiné, ale hodně působivé popsání magie, než jen máchaní rukama a mumlání zaklínadel. Výsledkem je vynikající atmosféra a napětí, kdy si stejně jako mladý čaroděj klademe otázku, jak dlouho a zda vůbec takový nápor vydrží. Plus, pouze letmo naznačená démonologie typu „myslet na démona znamená být zranitelný démonem“ skýtá rovněž zajímavý potenciál.

Stručně řečeno, konečně něco opravdu slušného.

Sériu o Elrikovi som ešte nečítal, ale z tejto poviedky mám „tradičný“ pocit – možno za to môže aj určitá nadnesenosť v rozprávaní, ale však čo? Elrik je klasika a ani sa tomu nečudujem. Je to veľmi zaujímavá postava (citácia z predhovoru: „Elrik, pojatý jako anti-Conan, či spíše Conan jakožto úzkostmi soužený teenager, byl neduživý, drogy užívající albín, který spoléhal na zhoubný, duše vysávající černý meč, s jehož pomocí se sytil uloupenou energií, aby se udržel při životě a zároveň posílil svou vitalitu.“ a klobúk dolu za odvahu za zvolenie antihrdinu), o ktorej by som sa chcel dozvedieť viac a malá ukážka Bouronoše ma navnadila a možno si tie dva diely (zo šiestich) niekedy v budúcnosti prečítam. Jediný podstatnejší problém som mal s menšou mierou dialógov a tak som sa miestami trochu nudil.

Po sklamani zo Slechtu v knihe Strepy z Apokalypsy, som sa rozhodol, ze mu dam este jednu sancu, kedze seria Krvave pohranici je velmi dobre hodnotena. A nesklamal som sa. Prva poviedka Zimni zakazka ma spravnu atmosferu a aj pointa je celkom dobra. Co mi vsak vadilo bolo to, ze jednak neverim, ze obyvatelia dvoch dedin, z ktorej z jednej do druhej je par hodin cesty pesky budur rozpravat inym narecim a jednak spravanie sa Thompsona sa mi zdalo nie vzdy uplne realisticke… Ale v kazdom pripade prijemna poviedka.

Ľahko bizarný a mierne humorný príbeh, ktorý skončí takmer hneď ako začne.

Humorná povídka o jednom čaroději, který zrovna namísto do magických knih kouká nejraději do sklenice vína, zkraje moc povedeně nepůsobí, ovšem směrem k závěru se stále zlepšuje a pointa je už opravdu zdařilá. Upřímně – nic extra to celkově také není, četl jsem mnohem vtipnější fantasy, ale po Wolfeho výplodu působí Enge jak oáza na poušti. Slabších 70%.

Gene Wolfe si o něj u mě koledoval dlouho, ale přijde až teď: Brak! Tahle povídka bohatě splňuje veškerá jeho kritéria, protože dějově nemá hlavu ani patu a napínavá je jako zpráva o stavu dojivosti na statku s pěti krávami. Jak napsal tartan, pokud má být reprezentativním zástupcem subžánru „Meč a magie,“ je na tom dotyčná oblast vážně bledě a autoři jako Howard se musí obracet v hrobech.

Mimochodem, přesně, ale PŘESNĚ jako ten takzvaně mystický obřad v závěru vypadaly rituály, kterými Wolfe zaplnil desítky stran ve svém románu „Mučitelův stín,“ ovšem ten měl aspoň jakýs takýs děj.

Na této povídce je dokonale vidět elementární rozdíl v přístupu mezi Cookem a Eriksonem: Zatímco Erikson napsal příběh ze svého světa Malazu, pojal ho jako naprosto soběstačný. Cook naopak vyhodil celkem bezvýznamnou epizodku ze světa Černé legie, ovšem s jejími postavami i přímým napojením na události knih. Už tak málo zajímavý příběh se tím pádem stává naprosto bezcenným pro každého, kdo pozadí v knihách nezná. K takovým patřím i já a hodnotit budu podle toho.

„Příběh Černé Legie“ je vlastně dost zavádějící název. „Fanfiction z Černé Legie“ by bylo mnohem výstižnější, protože nic jiného tahle povídka není – s bídou 20%.

Poviedka od druhej autorky v tejto zbierke je zaujímavá najmä spôsobom mágie. Od predošlých poviedok sa odlišuje svojím takmer civilným poňatím (žiadne meče) a nejednoznačným záverom, ktorý mi však prišiel trochu silený (v zmysle: táto poviedka si žiada nejednoznačný záver, tak ho tam dáme).

Vzhledem k Chiangově standardu relativně slabší povídka, která však jako ostatní stojí na pozoruhodně jednoduchém nápadu: Do jaké míry souvisí matematika se skutečným světem? Opravdu ho definuje a popisuje tak, jak se nám snaží namluvit, nebo jde pouze o jakousi abstraktní hru s čísly ve které je možné úplně všechno, protože s realitou nemá co dělat? Pokud ano, má vůbec matematika nějaký smysl? Jak moc na tom může záležet někomu, kdo se jí zabýval celý život?

Možná nejde o téma, které by s člověkem „zahýbalo“ tak jako jiné Chiangovy práce, přesto však je to úvaha zajímavá – už proto, že velmi podobné otázky jsem si v zoufalství z pětky v písemce kladl už někdy v šesté třídě. :-)

Pokud už nic jiného, působila na mě tato novela hluboce znepokojivě – znepokojivě svou pravděpodobností. Povídek na podobné téma existuje víc, ovšem teprve Chiang ho napsal v podobě, které člověk VĚŘÍ, že může přijít, nikoliv v abstraktně vzdálené budoucnosti, nýbrž tady a teď, možná už za pět nebo deset let. A právě s touto vírou přichází strach. Protože Ted Chiang je ve své vizi optimistou, který věří na lidskou zodpovědnost, morální cítění i rozumné uvažování. Já se však velmi obávám, že se mýlí a rozdíl mezi vývojem v jeho povídce a realitou by byl propastný. Natolik propastný, že vypoví cosi hodně nelichotivého o lidstvu jako celku. Doufám, že se pletu. A doufám, že ve chvíli, kdy skutečně stvoříme první digienty, ať už jim začneme říkat jakkoliv, najdeme v sobě dostatek slušnosti i zodpovědnosti, abychom věděli, co dál. Doufám, ale pochybuji…

Dalších 100%, další položka do Top 10 a další povídka, kterou z hlavy hned tak nepustím.

Prvá zástupkyňa nežného pohlavia v tejto zbierke nesklamala svoju dobrú povesť. Čaroděj z Wiscezanu v každom ohľade dokonale napĺňa definíciu meč a mágia, a napĺňa ju v kvalite veľmi vysokej. Jej finále – prienik novopečeného majstra iluzórnej mágie (inak vynikajúco podanej) a skúseného šermiara do pevnosti plnej nepriateľov a smrteľne nebezpečného démona je napínavejšie ako škripec španielskej inkvizície.

No pre mna mozno trosku lepsia poviedka ako Mrtvy luh. Mozno pre to, ze ma prostredie Zony viac bavilo. Ale plati to, co pre Mrtvy luh, niektore veci su akoby zbytocne, su naznacene, ale nemaju vobec ziadny vyznam a pre mna jednoznacne navyse. Ale zabavit sa na tom da.

tahle povídka měla některá plus (solidní mlžení o té „vědecké“ části a pár humorných postřehů), ale mnohá mínus. celkově ale jde o čistou dobrodružku, asi i bez jiných ambicí, s hláškama (že by se tu jwp učil?) a absentující pointou. jestli to byla parodie, pak dobře ukrytá, já ji nenašel.

Celkom humorná poviedočka o tom, ako sa jednému démonovi neprepečie, keď „hrdinu“ pripraví o jeho obľúbeného krčmára.

Príšerná a príšerne toporná poviedka, alebo (veľmi) zlý vtip. Ak má toto autoritatívne reprezentovať subžáner meč a mágia, tak je to s ním (alebo s tým výberom) naozaj biedne. Začínam mať mierne obavy, či som nemal tie peniaze radšej investovať do nejakej inej knihy :-/

Nehodnotiteľná poviedka, vďaka cenzúre je tam často len „skonfiskováno xx řádek“ a najhoršie že takto skonfiškovaný bol aj celý záver. Škoda, bola to slušne zábavná poviedka, našťastie je v celej knihe jediná cenzurovaná.

Cookova poviedka má presne rovnaký rozsah ako tá prvá Eriksonova, ale prišla mi aspoň dvakrát tak dlhá. Inými slovami, nudila ma. Doteraz som nemal tú česť s velehlasnou Cookovou Čiernou légiou a po tejto poviedke aj ktovie, či niekedy budem mať… Cook a jeho légia vraj boli (ak sa nemýlim) inšpiráciou pre Eriksona a jeho Malaz a možno nie je náhodou, že tak ako v tejto zbierke predchádza Eriksonova poviedka tú Cookovu, tak prvý menovaný predbieha toho druhého v zručnosti písania a v schopnosti zabaviť čitateľa. Ale nechcem krivdiť prípadným fanúšikom Čiernej légie, ktorí si, aj vďaka znalosti širších súvislostí, túto poviedku užijú asi oveľa viac ako som toho bol schopný ja.

Vítejte ve světě, kde se odchylka od normy stala normou a neschopnost přizpůsobit se se stala normou přizpůsobivosti. Zní to nelogicky, jako postavené na hlavu? Asi ano. A tak mi připadala celá povídka, která řešila, kdo má „zdravý rozum“ a kdo ne, ale po dočtení se mi nějak nepodařilo rozlišit, kdo byl kdo. Připadalo mi, že tam byli cvoci všichni.

Erikson nie je práve typický predstaviteľ subžánru meč a mágia (doteraz som mal za to, že jeho monumentálna malazská séria je epická dark fantasy, ale rád sa nechám poučiť ;-), ale jeho úvodná poviedka z antológie, ktorá ponúka autoritatívny výber tejto (jednej) tváre fantasy, ju reprezentuje viac ako výborne. Je tu všetko – dobre navodená atmosféra, primerane (vzhľadom k rozsahu) nahodené postavy, vtipne obrátené hororové klišé, drsný humor, brutálna akcia a roztomilá pointa na konci ;-) Jednoduché? Možno. Úderné? Áno. Zábavné? Navýsosť.

Ďalšia z kratších, ale zábavných poviedok, ktorá v jemne humornom ladení rozpráva o tom, že hľadať darček pre bábku v zaprášenej povale starej veže nie je najlepší nápad.

Ďalšia poviedka so zaujímavým fungovaním mágie, ktorá sa vážne zaoberá nadaným zombíkom a presunom duše, nechýbal uspokojivý koniec a melancholická nálada, takže za 9/10. Opäť odkaz nakladateľom, od Parkerovej by som si tiež prečítal viac. (A to ma privádza k myšlienke, aby som si posunul Sandersona, ktorý je známy zaujímavou mágiou, o niečo vyššie v zozname autorov, ktorí ma zaujali.)

Ten, který nosí smůlu? Holé neštěstí by bylo výstižnější. Slušný nápad, ale zasloužil by si lépe rozvést a i jeho forma by mohla být vážnější. Takto je to jen krátká groteska s groteskním koncem.

Když si dítko postaví hlavu a rozhodne se stát účetním, nezmůžou s tím nic rodičovské nářky ani síly pekelné. Povídka poněkud předvídatelná a pro mě nijak třeskutě vtipná. 59%

neuvěřitelné! skvělé! ať už je to tím, že díky naší státní historii je námět stále živý, nebo je to úžasný sarkastický styl autora, tahle povídka je nejenom krutě trefná a nepříjemně futuristická, ale i vtipná (smál jsem nahlas). jistě, je to spíš fraška, než nějaké SF, ale hutná a invenční – ta báseň, kolem níž se točí pointa, nemá chybu.

Výborná povídka, tak silná a působivá, že se nedá dočíst jinak než jedním dechem.

další nepříliš záživná satira, kterou ovšem pozvedá skvělá fabulace. autor dokáže dovedně strojit slova a i v očích dnešního čtenáře působí popisy bádání dr. merkla „realisticky“. pointa je příliš předvídatelná a věru, nezajímavá.

z mého dnšního pohledu je to docela nudné pseudofilozofické žvatlání, ale uznávám, že z pohledu doby, kdy dílo vzniklo, se v něm objevují docela závažné úvahy a hluboké myšlenky. forma dialogu není moc svižná a autor si v závěru maličko pomáhá bohem ze stroje, ale co oceňuju nejvíc, je už definitivní vymizení nutnosti „jinost“ popisovaného světa ospravedlňovat snem, halucinací a podobně, k čemuž nejvíc přispělo to, že autorům fikční svět je přirozený.

tohle byla první povídka, která mě opravdu zaujala. její autor byl skutečně magor, a to myslím jako pozitivní hodnocení, evidentně praktický a technicky vzdělaný, s dokonalou vírou v techniku. možná předzvěst dnešních ajťáků – člověk společensky možná „in“, ale duchovně dosti mimo, žijící myšlenkově ve zvláštním světě vůle a přesvědčení, že stačí jen pilná práce a konstrukční génius ke překonání jakéhokoliv problému – i smrti. literárně to není žádná sláva, i když úsporný sloh a úsečné věty tomu dodávají zvláštní dynamiku.