LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Auu: „pane biologu mluvím s rostlinami, omluvte se jim, nebo se stane něco hrozného!!“ a já se ptám – vážně?

Zrádné světlo je povídka jako víno. Má silný děj, atmosféru a pointu ze které má čtenář husí kůži.

A máme tu jednu z lepších povídek prvního čísla XB-1. Téměř nepochopitelné budoucnosti jsem měl vždycky rád. Všechno ale kazí tak trochu sladký happy end, ale člověk nemůže mít všechno.

Příjemná oddechovka, která neurazí. Ale také není ničím zajímavá, atmosféru starého Londýna jsme tu už měli mnohokrát v lepším zpracování a mimozemštany koneckonců taky.

Schálně kdo nepoznal pointu po první čtvrtině? :-) Jinak tu máme hodněkrát zpracované téma, které napřináší nic nového.

Opäť rozporuplné dojmy. Legendární zbraň je označená v knihe ako medzihra a tým aj je. Na začiatku som sa potešil, situácia ma navnadila na niečo iné, čo som vo výsledku dostal – Gowery sa nudil a tak vymyslel príbeh, do ktorého zapojil svojich spoločníkov, aby im rýchlejšie ubehol čas, keďže sa nemôžu kvôli rozvodnenej Wisle dostať na druhý breh už pár dní. Ale Šlechta ma už rozrehotal – predlžovačkou a prehlásením, že Gowery má doktoráty z dezinformácie a propagandy :)

Nič svetoborné – jednoduchá poviedka o tom, ako sa trojka Oggerd, Hal Hargo a Gowery rozhodla získať vakcínu z Dómu – budovy, ktorá má niekoľko levelov, v ktorých sa nachádzajú potvorky z PC hry Doom. K väčšiemu prekresleniu postáv zatiaľ nedošlo – zvlášť Gowery s psychologickým vzdelaním je nepresvedčivý, príbeh s akčnou stránkou jednoduchý – na úrovni (alebo možno aj pod) príbehov inšpirovaných PC hrami. Celkovo dosť slabý úvod do zbierky. Ak by som nevedel, že Šlechta je v súčasnosti celkom obľúbený autor s vysoko hodnotenými knihami, že texty na začiatku sú úplne prvé a neprepracované, asi by som knihu nechal tak a na autora zanevrel. Čakám viac, takže dúfam, že po Legndárnej zbrani ma prepracované poviedky trochu potešia. Každopádne, postapokalyptické príbehy mám veľmi rád, takže sa v dohľadnom čase pustím do trilógie Oggerd – Všechno na Mars.

Prakticky niet čo hodnotiť – pár strán o tom, ako najali Goweryho do partie, ktorá bude zbierať artefakty zo sveta pred apokalypsou. Čo mi vadí, nie je tu žiadna výnimočná udalosť, ktorá by z nich spravila parťákov, nie je tu žiaden príbeh a priblíženie postáv čitateľovi je takmer nulové. Pripadá mi to ako domáca zo spisovateľského krúžku.

Táto poviedka je, ako inak, zo sveta Polity. Pridáva do neho ďalšiu nepriateľskú rasu – Lildov. Hlavnými hrdinami sú členovia posádky bývalej bojovej lode Rádu. Nájdu zničenú lolildskú loď a kapitán lode sa rozhodne navštíviť ich domovskú planétu… Inak je to dobre napísaná poviedka, ktorá však znalcov Asherova vesmíru ničím neprekvapí.

Mé vůbec první setkání s Kulhánkem a hluboce na mě zapůsobilo… Doporučuji všem.

A jak napsala Neferit mráz vám bude běhat pozádech a smrad z kouře krematorií vás bude pronásledovat sněním…

tohle byl takřka čirý děs. až mi to připomnělo tvorbu některých českých autorů :) nenápadité, rádobyvtipné, skoro až pitomé. skutečně, poctivě, nedokázal jsem najít nic zajímavého na celé té eskapádě psané jak ze soutěže ikara. jestli je to zase nějaká parodie a já zas něco nepochopil, tak také paródie si vopchajte, no, viete kam :-)

som z toho vola akýsi zmätený… začátek byl dobrý, prostředek nudný a závěr zmatený, resp. vyšuměl jak zvětralá brča. základní námět povídky, střet vyšších (de facto kyborgů) a pokročilých (GMO ;) mi přišel ideologicky úchylný. pokročilí vyčítají vyšším, že mají bionické, negenetické části, které formují jejich těla a že oni teda nic takového nemají, že jejich těla výlučně formuje genom a proto jsou svobodní a mají právo volby. no houbeles, matičko, houbeles. autor zaspal asi posledních 15 let biologického výzkumu. epigenetika (ne-genomová dědičnost) a symbióza mitochondrií (mají genom, ale ten není „náš“, dědíme po matce celé mitochondrie, ne jejich genom) jsou prakticky i funkčně na úrovni autorovy bioniky a tudíž mi to ideové dilemma přijde falešné jak děravý pětník. nehledě na to, že celá pointa je postavena na tak neuvěřitelné záměně osob, že jsem jen svěsil bradu a tupě zíral. VYZRAZOVAČKA (jak si proboha v době pokročilého fízlování může někdo tak snadno splést dvojčata??) /VYZRAZOVAČKA nicméně, je třeba přiznat autorovi pár velmi dobrých nápadů (post-arkologické osídlení, realizace spojení osoby a planetární kybersféry), ale příběh mě spíš rozčílil než zaujal.

Podarená Žambochova poviedka, ktorá sa vo svojich 140 stranách ani raz nezastaví a celé dielo naozaj predstavuje imaginárny dlhý šprint od smrti Tekuardovho brata až po záver.

Tahle povídka o alternativních vesmírech mě nadchla. Je skvěle napsaná a těžká atmosféra hluboké totality z ní přímo odkapává. Ve vyšším hodnocení mi brání ne zcela pochopitelný návrat hlavního hrdiny do (jeho) reality.

Nevím, jestli to bylo tím mizerným překladem v NHR I, ale tohle byla taková předvídatelná klišózní slabota, že dávám palec dolů, mistr nemistr.

Ozvěna je poviedka, ktorá samostatne jednoducho fungovať nemôže. Je to taký epilog v Žambochovom Dlouhom sprintu. Len by to mohlo byť trochu dlhšie…

děěěěsivá nuda. je to takové to kavárenské žvatlání, od ničeho k ničemu, pokus o suchý humor, pokus o humanistickou a poetickou prózu a la bradbury, ale stále jen pokus, který vyznívá lacině a naivně. autorce nelze upřít řemeslo, ale použité je zcestně. měl jsem stochutí to jen prolistovat…

Opravdu výborná povídka klasického hororového střihu: nic netušící lidé přijíždějí na neznámé místo, kde věci nejsou tak, jak mají být (pro mě v žánru snad nejoblíbenější výchozí situace). Atmosféra hutná, zvonění sugestivně popsané, že jsem ho prakticky slyšel, prostředí originální, ozvláštňujícím prvkem jsou i zajímavé vedlejší postavy kapitána Shotcrofta, na něhož myslím caderly narážel coby nejednoznačný prvek, a paní Pascoeovou z penzionu (scény s ní, jejím mužem a alkoholem dodávají celkovému vyznění povídky až jakýsi sociálněrealistický rozměr). Po rozpačité Čekárně je Zvonění jednoznačně posun, Aickman je určitě působivější v delších povídkách.

Trošku rozvláčné, ale když si člověk uvědomí, kdy to autorka napsala… rozhodně nadprůměr :)

Autor podle mne moc nevystihl NW. Zůstal v příběhu, to ano, navíc ho řádně rozjel a na samém konci vnesl i několik zásadních posunů, na které navázal Di Filippo v dokončení, které naleznete v odkazu. Ale sám jakoby spíš psal SF, navíc přidal i nějakou tu akci. Všichni ostatní se snažili přispět svým pohledem na to, co to je NW, ale tady jsem to nějak necítil. Takže hodnotím níže, i když se mi to četlo dobře.

Pokud vám nevadí letmé náznaky hindského hošanství, můžete být s touto pasáží spokojeni.

Gilman dokázal dobře navázat na své předchůdce. Děj sice nijak zvlášť neposunul, ale ve vloženém příběhu o Detektivovi si perfektně podal superhrdinskou tématiku a literární zplošťování. Mělo to hluboké myšlenky, ale podané v přístupné formě. Umělecká díla přístupná všem mají můj obdiv a žeru je i s chlupama.

Spiknutí a stylový popis náboženství, nebo spíše rozporu mezi tím, že se jeden z hrdinů vnitřně cítí jako hluboce věřící člověk, ale tato víra je v potlačovaně vědomém rozporu s jeho chováním.

Čtivější, věcnější, lepší.

docela zajímavý komorní příběh dvou hledaček. úvodní předváděčka naolejovaných fyzikálních bicepsů pana autora mě málem odradila od čtení (tohle fakt na eganovi nesnáším), ale zbytek už byl velmi uspokojivý. docela zajímavé úvahy na téma civilizace šiřitelů vs. civilizace hledačů, sice bych od vzdělaného autora čekal hlubší vhled do biologického pozadí, ale budiž. dějově nic převratného, myšlenkově nadprůměrné.

Pôjdem proti prúdu, mňa táto poviedka veľmi, ale naozaj veľmi nebavila. Jasné, v príbehu sa nachádza veľa ľudských myšlienok, ale prostredie ma nezaujalo, príbeh tiež nie (Vikingovia idú vyplieniť kláštor, ale statočná, svätá, obetavá – bla bla bla- abatyša Radegunda, zázračná už za detstva sa ich snaží ukecať), rozprávanie pozostáva z dialógov, jednotlivé prehovory postáv sú dlhé súvetia a až k záveru som sa dokázal začítať. Veľa kecov a nič?, vravím si… Potom by sa mala objaviť nejaká pointa, ktorá mi zázračne prevráti celý príbeh naruby a ja budem s uznaním kývať hlavou a Duše si zaslúži relatívne vysoké hodnotenie 78%. Nič také sa nekonalo, ak je pointou ten presun z fantasy do scifi, tak som opäť len sklamaný. Za tých pár myšlienok 2*, aj to rozmýšľam, či nebyť v hodnotení tvrdší. Locus-nelocus, snažil som sa začítať aj desaťkrát, stále to nešlo a kvôli Duši som antológiu Locus odložil na 4 mesiace (nerád preskakujem).

Nevím, zda je to dobře nebo špatně, ale Číča Rambová píše úplně jinou story než Di Fillipo před ní. Drží se jakýchsi uzlových bodů, jenže jako topping přidává psychedelii a dvě fůry nejasností. Styl a atmosféru to má, ale jinak je uplně jinde, což někdo může hodnotit kladně. Já jsem byl zmaten a to nemám rád. Sorry babe.

Podle úvodníku Di Filippo vlastně není new weird autor a, soudě podle stylu, jakým se svého partu zhostil, to asi bude pravda. Ze položených základů štafetové povídky usuzuji, že si z NW dělá trochu prdel. Používá sice poctivě ty správné ingredience, ale přehání to s jejich abundancí a hlavně intenzitou. Ty popisy! Těch stylově znějících vlastních jmen! Nevím, mám-li mu gratulovat k znesvěcení už tak dost nesvatého a vlastně neexistujícího žánru nebo mu tady mám virtuálně nakopat koule. Nakonec hodnotím tak, jak vidíte. Fakt se mi to nečetlo moc dobře.

Tak tohle nechápu. Některé práce se v databázi neobjeví, protože jsou na hraně žánru nebo je to poesie, zato se tu objeví jako položka jeden odstavec textu, úvodník k samotné štafetové povídce. Za nápad a realizaci dávám tři a půl astry, ale hlasoval bych spíš pro vymazání.

konečně něco opravdu dobrodružného :) má to zápletku, má to děj (honíme se a nevíme jistě, kdo je zločinec a kdo policajt), má to na pozadí slušný (byť rozhodně ne originální) konstruovaný vesmír, máme tu i mírný myšlenkový přesah (jak nelze překročit stín své biologické podstaty a a co vlastně určuje osudy společností). mcauley je ostřílený harcovník a zatím je nejpřesvědčivější z podávaných autorů.

trošku moc pro mládež na můj vkus. morek a loď mě nikdy zvlášť nezaujali, pár povídek z tohoto světa je velmi dobrých, ale tohle je šedý průměr. polybník i hawking jsou fajn nápady, ale celá ta traperská story se jaksi plácá na suchu a ne a ne do vody…

Skvělá a díky svému závěru mimořádně děsivá povídka, která zaslouženě patří ke klasice horrorového žánru, ačkoliv v ní nenajdeme jediný prvek nadpřirozena.

Zajímavý příběh s ještě zajímavějším nápadem. Vojtěch, jak se stavitel jmenuje, bloudí po domovině a snaží se svým uměním pomáhat, kde se dá. Má však svou cenu, o které se nesmlouvá. Ne vždy a všichni jsou mu však vděčni, jak je už tak u nás zvykem.

Povídka má svou zvláštní ponurou atmosféru, kterou však přeci jen prosvítá trošku toho optimismu a lidskosti.

Už moje první střetnutí s Meta-válečníky (http://www.legie.info/povidka/22840-alistair-rennie-chmurnyvalecnik-potkava-syny-urvalovy/) bylo docela fajn a tohle je ještě mnohem lepší. Jejich svět je zajímavý a dost originální. Kotví v městské kvaziheroické fantasy, ale využívá i nějaké ty SF plky, aby byla čtenářova dušička v péří (metatvorové versus lineární tvorové, dost nejasná interakce mezi jejich dvěma světy). To ale není všechno. Do této směsi autor dále vkapává pravý, panenský, za studena lisovaný New Weird olej – smysl pro detail, podivno, pokřivené obrazy naší reality. Výsledný koktejl je natolik silný, že se někteří poserou, avšak ti, co mají silnější žaludek, umí vychutnat jeho jemné niáns. Aby toho všeho nebylo málo, Rennie přidává drobet perverze, násilí, skvělé dialogy a už výše zmíněné kvazihrdinství. Meta-válečníci vlastně hrdinové nejsou, oni se prostě jen chtějí všichni navzájem zabít, protože, ehm, vlastně proč? A tady se už ke slovu dostává Hyperionem zmiňovaná satira. Tohle totiž opravdu může fungovat jako výsměch fantasy žánru a nejen jemu. Ale taky nemusí. Tak jako tak bych tuhle povídku doporučoval všem čtenářům Kulhánka, Kopřivy a podobných autorů, protože ti jednodušší z nich se u této povídky královsky pobaví a ti přemýšlivější vlastně přímo císařsky, protože se před nimi příběh otevře jak v rovině satiry, tak v rovině stylově napsané brutální vyvražďovačky s mňamózním koncem.

aha, takže i druhá povídka NSO je spíše rozbředlá kaše jinak skvělých nápadů, které autor nějak zapomněl přidat sůl, maruško, ehm, příběh. a bez soli to nejde. nápady jsou tu skvostné (kmen, jeho konstituce a život, nepřítel; galaktická válka), ale ten zbytek za moc nestojí. jistě, vmyslet se do toho, co se bude dít za 10 megaroků je těžké, ale autorské podání mě ničím nezaujalo. metaděj je zajímavý, ale je to jen popis, žádné drama, žádná gradace (pidipointička, co to vlastně ten verthandin prsten je a proč k němu nepřítel jede, není nosná na tak dlouhé plácání se v mělkém moři, znalci severské mytologie mají požitek ještě snížen o snadnou dešifrovatelnost jména). nepopírám bujnou autorskou fantazii, která zde, oproti prvnímu příběhu je i myšlenkově konzistentní a originální, ale drama se nekoná.

Zajímavý příběh kolonisty na marsu.

Krátký příběh mladého duchovního ve vzdálené budoucnosti, jeho interakce s „robooslem“.

Původně jsem chtěl tuto novelu v New Weird přeskočit, protože jsem ji už četl v magazínu, ale nakonec, navnaděn plným hodnocením od Gaarqa, jsem si ji natřikrát dal. A dobře jsem udělal. Novela patří do stejného světa jako autorův román Světlověk, do světa alternativního 19. století, kde magie funguje v podobě formulí, které stráží a licencují pro použití jen uvnitř své komunity cechy. Tento tradiční svět je nabourán nálezem éteru, magické substance, která umožňuje mnohem složitější a silnější kouzla. Rozmach v používání éteru oslabuje tradiční cechy, nabourává zažité tradice a nastoluje, no, pokrok. A pokrok, to je jako stádo sviní v humně, jak praví klasik. Na pozadí této proměny světa, která se vešla do doby trvání jediné generace, sledujeme příběh mlynáře, majitele větrného mlýna v alternativní Anglii. Jeho cech upadá, nastupují parní mlýny a my sledujeme jeho boj o štěstí světa i jeho osobní. Zní to jako námět románu od Galsworthyho nebo jiného z té bandy? Nejen zní. Až na občasné magické prvky a mnohem střídmější počet hrdinů je to vlastně o tom samém. Hledání místa na slunci, boj o lepší život… V souvislosti s tím bojem bych si dovolil výtku. Autor nic přímo nehlásá a neočkuje, ale nejde si nevšimnout jisté politické, přesněji levicové, propagace. Pár konspiračních vsuvek nám sice naznačuje, že by to vlastně ani moc levicové být nemuselo, že by stejně tak mohlo jít o nekalé metody konkurenčního boje – tedy pravicové – ale prostě jisté jemné protláčení ideologie z novely cítím. Druhá výtka směřuje k závěru, který je poněkud nesrozumitelný, psychedelický a snad i zbytečný. Třetí, trochu hnidopišská výtka, směřuje k poněkud pokřivenému ekonomickému zakotvení příběhu. Cestování chudého vlakem bez zmíňky o tom, jak si obstaral lístek či jak obešel kontrolu není úplně košér. Také větší investice jsou v novele dělány jakoby víc srdcem než hlavou, přitom obchodník i řemeslník musí hlavně dobře počítat, pokud chce vydělat. Přes to všechno je Příběh mistra mlynáře opravdu dobrou povídkou, jednou z nejlepších a také čtenáři nejpřístupnějších, jaké jsem ve stylu new weird četl.

tak jako úvodní povídku bych čekal něco průraznějšího. takhle jsem se dostal jenom k odvaru z postmoderní diplomacie, tak jak nám to dnes předvádí euroamerická společnost. motivace postav je naivně nablblá už z dnešního etologického pohledu (proč se proboha moderní autoři nezajímají také o moderní poznatky a ne jen papouškují desetiletí stará klišé?), první pointa je navíc zbytečně krutá (ta zbytečnost plyne z nelogičnosti), stejně tak jako je to bůh ze stroje a hnedlino po ní následuje další pointička, a taky tažená jako králík z klobouku. to je to špatné. a to dobré je celkem zajímavý, ale ne příliš originální svět a čtivý text. no, jak říkám, žádná sláva, ale nic děsivého.

Asi nejlepší povídka v knize „Mlha“. Jsou povídky, které jsou fajn, ale za měsíc už o nich nevíte. A jsou takové, které si budete pamatovat pořád. Právě tak na mně zapůsobil Prám.