LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Velmi dobrá povídka, nicméně mi tématem připomněla Eganovu Karanténu, v níž se mi využití kolapsu vlnové funkce lidskou myslí zdálo o chlup zajímavěji zpracované.

Renegát od Bartoše je dle mého jeden z nejlepších a možná vůbec nejlepší díl série, proto nechápu proč zrovna tahle povídka musela následovat. Jak na mě zapůsobila svědčí i to že ať sem se sebevíc snažil, nedokáži si ji vybavit, ani kousek. To se mně obvykle nestává… Až si ji přečtu znovu, ohodnotím, ale momentálně tam mám mimozemšťany v Guslaru a skvěle se bavím… KeB

Povídka je umístěna do světa „Králíkárny“, t.j. v magické Velkopolsku. Setkáváme se s některými známými ale i novými postavami. Prastará bohyně se s pomocí sletů čarodějnic chce vrátit na Zemi a k tomu potřebuje krále. Ale kde ho vzít? A dokáže úřad zabránit tak velkému průniku? I když je svět známý a povídka má celkem spád, myslím, že kvalitu povídky Králíkárna nedosahuje.

Několik jednohubek – mikropovídek – bez návaznosti, spojené myšlenkou – „názvem“ povídky. Všechny s pointou, co víc si přát.

Povídka z roku 1946 popisující dnešek = nechtěně vtipné. Ale krom toho vtipné také chtěně. No prostě výborná povídka o peripetiích jednoho počítače, který chce vykonávat svou funkci co nejlépe. Doporučuju!

I v hračkářské továrně na Severním pólu musejí dělat politická rozhodnutí, a ne vždy s nimi všichni souhlasí. Ale atentát na Santu, to už je trochu moc! Elfí krimipříběh.

Poněkud překroucené vyprávění o Ježíškovi a Santa Clausovi.

Jaký film se vám líbí víc, Život je báječný nebo Zázrak na 34. ulici? Já se musím přiznat, že jsem neviděla ani jeden, ale tahle povídka je jimi tak protkaná, že mám určitou představu.

Koneckonců je i střižená ze stejného materiálu: Lauren chce klidné vánoce a Scotta Buckleyho. Aspoň to tvrdí. Ekologicky smýšlející Duch Vánočního dárku, kterého jí poslala sestra, jí chce nadělit touhu jejího srdce. Aspoň to tvrdí. Zatím se mu daří jí obracet život naruby a způsobit spoustu zábavných situací.

Povedená, decentní romantická komedie.

Taková hříčka. V době, kdy mají veškerá občanská práva i pětiletí, je otázka existence Santa Clause výrazně závažnější problém, než by se mohlo zdát.

Vánoce se blíží, aspoň tedy podle pozemského kalendáře. Vědecká expedice na Marsu má ale úplně jiné starosti – většina účastníků pomalu umírá a na Zemi na ně už téměř zapomněli. A když se najednou podaří nečekaný objev, nějaké svátky už nezajímají vůbec nikoho.

Docela úderný úvod do sbírky vánočních příběhů – melancholický a hodně působivý, jeden z těch, co mi obvykle naženou slzy do očí.

Sakra, teď abych se dovzdělala v kvantovce, abych měla lepší představu, kde končí věda a začíná fikce – každopádně povídka je dobrá a funguje.

Z nějakého důvodu (nevím, jestli bych uměla říct přesně proč – snad když si člověk začne brát výsledky vědeckého výzkumu moc osobně?) mi připomíná Chiangovu Division by Zero.

Úvodní odstavec mě moc nenalákal, ale jak jsme se dostali mezi lidi, najednou jsem se v popisovaném světě zabydlela a s chutí dočetla až do konce. Pokud se tomu dá říkat konec – on je to asi spíš začátek.

Četlo se dobře, ale ze zahraniční sekce mě tahle povídka zaujala asi nejmíň.

Já vlastně nevím. Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, ale byla bych pokrytec, kdybych si stěžovala, že dostávám jen málo informací a v dávkování po lžičkách. A on nakonec člověk dostane celou porci (i když zákuseček by se ještě vešel).

Tisíckrát omletý a zpracovaný příběh o bájné zemi, o hrůzách v ní a jejích obyvatelích. Navíc povídka není ani nijak originálně zpracovaná a na nějaký děj, poselství či prostě nějaké sdělení i krátká.

docela příjemná taškařice. jakub nám předvede v celé kráse novou generaci vandrovců, která si nezadá, bolševická věrchuška se klaní bohům a dojde i na datlovici. pár vtipů je sice omšelých, pár se opakuje příliš často, ale celkem to sviští a jeden se u čtení moc nenudí.

Poslední povídka poněkud vybočuje ze sbírky – postrádá totiž futurologické prvky. Četla jsem a mráz mi běhal po zádech, nejen kvůli zápletce samotné, ale hlavně proto, že všechny ty pocity a duševní pochody hlavní postavy působí neuvěřitelně autenticky. Palec nahoru – velmi zajímavá a hrůzná sonda do lidské duše. 94%

Další Bacigalupiho útok na mateřské city, silný a tvrdý, akorát mi celá ta premisa jaksi nesedí. Pokud bych měla důvod své rozpolcenosti rozebrat, nevyhnula bych se spoilerům; každopádně si to zkusím přečíst znovu, jestli mi něco neuniklo – nějaký ten podstatný detail, co by mě přiměl plácnout se dlaní do čela, nazvat se trogem a přihodit procenta. 71%

Tentokrát mě Pan spisovatel nevtáhnul do bezútěšné budoucnosti postupně, ale zasekl háček hned úvodními větami. Snad za to může čtivá „ich forma“, snad je mi vize znečištěného světa a degenerujícího lidstva blízká (ve smyslu povědomá), tahle povídka mě prostě od začátku do konce hodně bavila. Škoda pár nezodpovězených otázek (nedomyšlenos­tí?). 93%

Povídka mi připomíná „Hvězdnou pěchotu“ svým military a vážností a „Mars útočí“ svým řešením, ale bez toho humoru. Celkově sice nic nového, všechno je to známé, ale celkem zajímavé čtení s pár neotřelými (tedy pro mě) nápady.

Další Bacigalupiho depka o světě, kde slušnost, ohleduplnost a svědomí nemají místo: urvi co můžeš, odvrhni svou lidskost, jinak nepřežiješ. Ošklivé a nijak vzdálené realitě, bohužel. 90%

skvělá absurdní taškařice, která míchá skopčáky, EU, prasata a vodku do jednoho koktejlu.

toto je pravý kuba vandrovec! dobře jsem se nasmál téhle vojslavické variaci na známou pohádku. trik s protitankovou minou nemá chybu!

být andělem strážným jakuba vandrovce je džob za trest. celkem povedené vyprávění, ale vtipem zrovna nesrší.

Když Jonathan Strahan přirovnal Kosmatku k autorům jako Varley, Egan či Stross, bral jsem to podle některých autorových povídek trochu s rezervou, ovšem „Zrádné světlo“ mě přesvědčilo, že tohle přirovnání je naprosto opodstatněné. Jedna z nejlepších SF povídek poslední doby.

jojo, docela dobrý vtípek, jakub versus inkvizice :-D

no, docela slaboučký čajíček na kubu vandrovce. rozplizlý vtip do nepřílišvtipna.

vandrovcovské převyprávění jednoho starého řeckého mýtu o boji s obrem. to by řekové čuměli :-D

trošku pomalá a toporná povídka s veselou, vandrovcovskou pointou.

Úžasná povídka se skvělou pointou.

Sakra! Kopřiva to rozjel pořádně zostra a tím koncem mě nehorázně uzemnil.

To se nedá popsat, to se musí přečíst;-). Všechny Bacigalupiho povídky by čtenář měl prožívat s minimem informací a sám objevovat, zvažovat, vytvářet si vlastní závěry. Nejspíš nelze dospět k výrazně jinému dojmu oproti ostatním, témata jsou zkrátka neveselá a vize budoucnosti pochmurně naléhavé. „Popkomando“ není výjimkou, pohled z 1. osoby je vzhledem k událostem velmi úderný, mozek ani tentokrát nedostane volno a imho zvláště ženy schytají pořádný emocionální kopanec do břicha. Kulturní pasáže mě lehce nudily, proto malá bodová srážka, jinak opět síla. 89%

Moje velmi oblíbená klasická povídka pana Asimova. Pozitronické obvody nemusejí řídit jen roboty a i auta mohou mít vlastní osobnost.

Gaarq už vše podstatné napsal za mě, dodám tedy jen, že do této Bacigalupiho povídky jsem zatím vklouzla nejsnadněji a přečetla ji rychleji než ostatní kousky ve sbírce. Představivost se nemusela vůbec namáhat: obraz budoucnosti, ve které voda bude vzácnější zlata, považuji za děsivě uvěřitelný. 90%

tahle povídka je pecka, pecka čenichovka, jak s oblibou táta říkaval dobře mířenému direktu. opět, kraťoučká povídka, rychlé tempo, příjemná ich-forma a základní námět, ze které mi je na zvracení a není to jen tím, že jsme včera měli předvánoční besídku a já šel spát ve tři ráno. autor přišel s úžasnou situací, která krásně ukazuje konflikt vědomého a ne-vědomého, odmaskovává další mýtus o člověku, mýtus svobodné vůle a zodpovědnosti. dělá to způsobem dosti naturalistickým, jako když si strháváte náplast z chlupatější části svého nebohého těla. víte, že musíte, a víte, že to bude svinsky bolet. dost dobrý.

spolu s ve sbírce následujícím kouskem „jemnější“, tato povídka vsází na hustou atmosféru. jsme vrženi bez možnosti tápat a dohadovat se přímo doprostřed věcí. v tom je bacigalupiho síla – malá plocha, intenzivní dojmy. i pointa je vzhledem k podstatě příběhu povedená a ostrá. jen autorovi moc nebaštím ten příliš angažovaný podtón. ukazovat selhání lidstva tváří v tvář jeho aroganci a neschopnosti, to všechno by bylo ok, jenže autor nám tak trošku podsouvá myšlenku, že existuje řešení a že ta selhání a neschopnosti jsou jen důsledky nějakých špatných rozhodnutí, ke kterým existují i alternativní, dobrá rozhodnutí. moje životní zkušenosti i vzdělání mi napovídají, že to je falešná naděje.

Podstatné k povídce už bylo napsáno: ropa došla, globalizace jaksi nevyšla, ve světě budoucnosti se po nějakých těch válkách a hladomorech vše točí kolem energie a její produkce. Otěže drží v rukou obří korporace a obyčejný člověk se protlouká, jak je to jen možné. Zpočátku mě příběh nějak nebral, ale Bacigalupi mě pozvolna vtáhnul do daného prostředí a tak jsem se zase jednou přistihla, jak úmyslně přejíždím dvě zastávky, abych do práce pádila delší cestou, ovšem měla dvě minutky navíc na dočtení. Závěr tradičně výborný. Jak to ten chlap dělá? 91%

Asi je to ve mně, ale prostě tohle mě nebere. Já stále nějak nechápu takové to vyprávění bez akce a vlastně i děje. Tedy, zde to konkretně chápu, ale nějak už se to z hlavy vypařilo.

žlutá karta, žlutá hvězda, buržoazní původ, cigán… o tomhle byly napsány už stohy příběhů a přesto se to opakuje ad absurdum ad infinitum nauseamque. tenhle příběh se v mnohém neliší od jiných podobných. jak by mohl, pojednává o lidech a ti jsou všude stejní i přes jejich kulturní nánosy z nich táhne to zvíře-člověk. v mnohém se ale liší, protože na malé ploše ukazuje snad všechna možná východiska a to s velmi silným emočním nábojem. mám obavy, že to je budoucnost, která nás čeká, právě proto, že nevěříme, že by mohla nastat.

naivní představy lidstva o sobě samém se táhnou dějinami v podobě hromad pitomých filozofických spisů a dlouhé krvavé šmouhy. bacigalupi nás posadí rovnou do mraveniště a nechá nás vstřebat tu rozpornost představ a reality. bylo napsáno mnoho o nesmrtelnosti, o rodičovství, o kontrastu biologické podstaty a iluzí nové humanity. tenhle boj se nedá vyhrát, jde ho jen bojovat. otázkou vždycky je vědět proč. někdy je třeba stranit pudům, někdy vizím. problémem je, že nikdo neví kdy. a vědět ani nemůže. ps. je to zvláštní, ale tohle je snad jediná povídka, kde autor obětoval záměru sdělení příliš mnoho z vnitřní logiky příběhu, víc, než by se mi líbilo…