LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Kvalitní četba. Jak píše BorgDog, autorovi se povedlo propojení SF a náboženství. Hard SF téma je bezchybné, na dnešní dobu už bohužel neobjevné. Čas prostě povídku poškodil, pointa už není příliš překvapivá. I tak ale velmi příjemné a hutné počtení.

Kvalitní povídka, zajímavý svět. Jemu podobné – svět magie s technickými hračkami „z doby předchozí“ – se vždy líbili. Požaduji další povídky z tohoto světa!! ;) – ať se dozvím jak a z čeho vznikl. Domněnky hlavního hrdiny z konce povídky mě neuspokojily. Rád bych si přečet, jak moc jej autorka má propracovaný.

Drobná výtka letí k jedné části, celá stránka věnována daleké cestě byla pro mě tak nudná, ze jsem ji po pár větách přeskočil. No nakonec jsem se přemluvil a přečet ji – z důvodu, zda tam není něco podstatného – a není. Je to jen takové „onanování“ se slovy/emocemi. Ale i kdyby tam nebyla, na plný počet hvězd by to nestačilo.

Midori Snyder je stálice ve výběrech Terri Windlingové. Král vran je asi nejvíce bajka, protože zde vystupují vrány v lidské podobě a příběh je poučný. Je o lásce dvou nesouměřitelných tvorů, o mluvení, tichu a hudbě. Při prvním čtení jsem jej hodnotil výše, ale při druhém mi jeho poetika hudby, ticha, lásky a přírody už tolik neučarovala.

je to o lidech?

Slavná povídka (1889) o hraničáři žijícím v lesním osamění a hrůze, kterou zažil v noci, ve tmě, těsně po smrti své ženy. Dlouhý nápřah a smeč v podobě pointy na posledním řádku. Elegantní a účinné.

Mikropovídka (12 odstavců i s rozhovory) z roku 1906… lupiči mrtvol a jedno ne zcela mrtvé tělo, a pointa, jak je u Bierce zvykem… těžko hodnotit – mikropovídky nemám dvakrát v lásce, ale tahle je řekněme stravitelná a dobře čitelná.

Zlo z obrazovky láká. Vzpomeňme třeba drsné Cunninghamovo video ke skladbě Come to Daddy od Aphexe Twina nebo Kruh a všechny jeho pokračovatele a epigony. V této povídce se vám zla z obrazovky i zla z pokřivených lidských vztahů dostane po správně dávkovaných kapkách. První dvě třetiny povídky byly fajn, v závěru se ale ukázalo, že autor neměl ujasněno pár zásadních věcí ze světa, který vytvořil a úplný konec je už skutečně odbytý. Pokud se vám tedy na Kruhu, který zmiňuje noir, líbilo právě to, jak do sebe vše dokonale zapadlo a vše mělo svou vnitřní logiku, pak s touto povídkou nebudete dokonale spokojeni. Je sice plíživě znepokojivá, aby pak podivnost v krátkých záblescích vytryskla i ve fyzické a děsivé podobě, ale k dokonalosti tomu dost chybí. Obzvláště při druhém čtení.

na závěr skvělá bissonovská scifi, první kontakt, jak bychom si ho nepředstavovali, úsměvný, ale zatraceně vážný, s lidským podtónem.

drsná, sarkastická, výšklebná povídka, u níž prvoplánovost je záměrem a půdou pro celkem vtipnou pointu (i když mám obavy, že ona sama je silnější, než to omšelé poselství samotného příběhu). varování není nikdy dost, ale dávám přednost méně kramářským způsobům jako třeba v http://www.legie.info//povidka/2068-richard-cowper-zprava-pro-krale-brobdingnagu .

Hodně dobrá, inteligentní a pro mě i originální povídka (ve SF mám načteno málo, takže možná proto) s mohutným přesahem a pronikavým komentářem k lidské povaze. Zajímavý je i doslov a autorovo označení Farmy tlouštíku za tělesnou autobiografii.

taková britsko-britská povídka ;) roztomile absurdní, příjemně lidská, maličko zamotaná. základní námět je doplněn graduovanou „pointou“. anglie, ahoy!

jedna z nejslabších povídek od terryho bissona. je tak děsivě nepůvodní, douglas adams (moudří delfíni) a tolkien (věky myslící entové) mi z toho ční jak pěst na oko. pavědecké mudrování mě zrovna u téhle povídky taky pěkně naštvalo, to , to blábolení o kolektivní mysli a rozlišování kulturních artefaktů, to oboje mi přišlo příliš samoúčelné, na rozdíl třeba od ploché hory nebo medvědů u ohníčků. a ani jako anekdota to na mě nezabralo.

taková nemastná neslaná ochranářská povídečka. proti formě ani stylu neprotestuju, jen je to tak prvoplánové, že mě to nenadchlo.

Průměrná, přirovnáním k ostatní Žambochově tvorbě spíš ujde, než že by se nějak blýskla, ale námět vynikající, jen poněkud holý. Chtělo by to nějakou přidělávku, aby tam nešlo jen o jedno jedinou věc a aby se to četlo delší dobu a čtenář si to mohl vychutnat. 77%

Jedna z těch úplně obyčejných a nezajímavých povídek z Koniášova světa. Světlá stránka na tom je, že se dobře četla a pobízela vás k tomu, abyste ji konečně už dočetli. 63%

Dobře se četla, ale pár věcí mělo své chyby a nebyly dokončeny a dovysvětleny, ale i tak se to dalo. 84%

Povídka přensně, jak má být – nechybí napětí, akce, zápletka, spoustu odlišných postav a hlavně zábava. 95%

Skvělý nápad, ale není to moc rozvedeno a ani moc realistické. Kdyby to tak bylo doopravdy, přinejmenším jeho společníci by si také něčeho všímali a diskutovali by o tom. Mohlo se to povíst líp, kdyby to bylo zavedeno do podrobností. 91%

Bizon se zase vytáhl. Takto myšlenkově bohatou a filosoficky a psychologicky hlubokou povídku založenou jen na fiktivních rozhovorech jsem snad nečetl. Ústředním tématem je legální pomsta za spáchaný trestný čin. Ovšem co dělat, když je poškozených více? S tím si Terry bravurně poradil a rozjel tím černou hyperrealistickou satirickou kritiku na mnohé nešvary nejen USA, ale celého světa – netoleranci náboženskou i jakoukoliv jinou, moc právníků, diktát médií, rasismus, terrorismus, křesťanský fundamentalismus, euthanasii, potraty a kmenové buňky potažmo klonování. To vše jsem tam viděl já. Jestli i vy, to záleží na tom, jak moc máte otevřené oči.

docela hustá a výsměšná satira, napsaná zdánlivě zmateně a podivně, ale ve své interpretaci jsem v ní našel silný postoj autora s vyhraněným postojem k hlouposti. řečeno slovy jiřího dědečka: blbost si žádá krev.

tklivý příběh o umírající zemi, o zemi tak, jak ji známe. no, originalita skutečně veškerá žádná, ale má to atmosféru a poselství mi také není cizí (byť /ještě/ nejsem žádný sentimentální děda). řemeslo je dobré a to se počítá.

tak tahle povídka má zatraceně překvapivou pointu a necítil jsme se obelstěn jako u mývalího kožíšku. povídka je to opět cynická (forma pitomé televizní šou tomu značně napomáhá) a v zásadě má čtenáře nas…štvat. což je za těchto okolností dobrý plán :)

dobře a vtipně napsaný příběh s časovým paradoxem. originalita tady viditelně zaostává a ani provedení není nijak ohromující.

nenápadně až nudně rozbíhající se firemní prezentace. postupně vše graduje, nenápadně až k děsivému závěru. povídka je to vyzněním cynická a povýšenecká, ale jak jinak čtenáři zvednou mandle a donutit ho trošku myslet? ;)

jak by řekl kamarád merle, je to taková nekromantika. svět na druhém břehu a jeho fatální přitažlivost. a nebyl by to bisson, aby tento nápad nebyl ozvláštněn třeba slepým malířem a láskou až za hrob.

Pobavil jsem se náramně. Nic pro vegetariány :)

Na de Linta musíte mít povahu. Ohně v srdcích je pra-fantasy (para?) s prvky mýtu, pohádky i bajky; zapomeňte na prsteny, meče nebo nekromanty. Zapomeňte také na jasný příběh a klasickou konstrukci. Čekejte několik příběhů v příběhu, kde hlavní roli hrají čtyři „strašidla“, spíš bych asi řekl zhmotnělé totemové bytosti a jedna podivná podzemně-nadpozemská místnost z cihel, která kromě poškrabaných železných dveří neobsahuje vůbec ale vůbec nic. Doporučuji číst na tripu, ono je to celé asi tak trochu trip.

Nádherná vánoční povídka o obyčejném-neobyčejném architektovi a jeho setkání s neobyčejnou-obyčejnou dívkou. Emoce z povídky stříkají tak, že mi až ovlhly oči. Kdyby byl příběh dokonaleji vyklenut, povídka klenotem by se stala. Je ovšem zjevně součástí cyklu příběhů o dívce Matt s jednou nevšední schopností, takže je to jen za 5 hvězd bez TOPu. Pro milovníky akce nic, pro emocucy všechno.

Svižné vyprávění jednoho prospektora o úskalích při dobývání drahokamů na planetě Coran. Povídání je to nápadité, prošpikované jadrnými výrazy, chvílemi úsměvné, napínavé i mrazivé – dobrodružná sci-fi povídka, jakou lze přirovnat k tvorbě Neala Ashera. Nechybí morální ponaučení na závěr, ovšem kdovíjak hlubokomyslné úvahy nečekejte – „jen“ dobrou zábavu. 81%

Podzimní text jak vyšitý (zdráhám se napsat povídka, ona je to spíš jen jakási atmosférická črta)… Kumulace všeho říjnově-halloweenovského, dokonalý gotický impresionismus, jenom bych tam nechal zavanout tím vichrem i více děje a hlavně napětí. Jsem uspokojen pocitově, příjemně se s těmi obrazy a dojmy usíná, ale přesto je to tak nějak prázdné.

Čtivé a dobře napsané, ale mušky se najdou též. Nelíbila se mi naprostá absence zasazení příběhu do širšího rámce (proč se lidé chovají takto, proč někdo umí ze hry těžit a jiný ne, v jakém čase žije tato společnost, proč, když má techniku na takové úrovni (laso) je zbytek v podstatě na úrovni současnosti atp.) a také nulové SCI zázemí (technologie lasa). Povídka mohla být stejně dobře fantasy, laso mohl nahradit oblak temnoty vyslaný mágem a na výsledku by se vlastně nic nezměnilo. Takhle si top SF nepředstavuji.

Vesmírné programy jsou v útlumu, o hledání ufonů už není takový zájem, o penězích nemluvě. A v tu chvíli se objeví něco, co by mohla být cizí inteligence. Nebo vzkaz od ní. Nebo způsob komunikace.

Dojde i na dialog s nelidským protějškem, dialog obtížný, protože chybí společné zkušenosti a význam jednotlivých slov je jen velmi hrubý. Tápání je podobného druhu, jaké se mi líbilo u Herbertovy Mučené hvězdy, tady ovšem není jeho výsledek zase až tak zásadní.

Je přece známé, že zákazy k ničemu nejsou, lidi si stejně dělají, co chtějí. Takže nebudeme zakazovat, ale všechno hezky zdaníme a (možná) z toho pak budeme financovat pomoc těm, kterých se daná činnost nejvíc dotkla. Je libo emisní povolenku, nebo si raději pořídíte licenci na přepadávání spoluobčanů?

Myšlenka ostrova, který se z ničeho nic rozhodl vyplout na moře, se mi líbila. Akorát mě trošku znervózňovalo, že jsem už zhruba od poloviny povídky měla pocit, že musí během chvilky skončit, ale ono pořád ne a ne. Dokázala bych si představit kratší variantu, nakonec jsem ale s výsledným vyzněním spokojena.

Carl je jeden z mála zahradníků, kteří se jsou ještě schopni starat i o živou zeleň, ale většinu času se stejně stará o ty umělé. Skutečných rostlin už totiž na zemi moc nezbývá. A z úst Carlovy zvláštní pomocnice se o jeho práci dozvídáme spoustu víceméně neveselých podrobností.

Taková podivnost, spíše téma k diskusi než povídka.

Melancholicky laděná exkurze do pozemského skanzenu.

Povídka se tváří, jako by měla pointu, ale stejně jako hlavní hrdinka i my ji známe dávno před tím, než je vyslovena. Hezká hříčka z kategorie „co by, kdyby“ (logiku raději moc nezkoumat), s jedním mrazivým detailem.

Vynikající úvod a dobře budovaná atmosféra deliria a bezmocnosti, přitom však také vůle jít dál. Druhá půle mne tolik neoslovila, i když ji nemohu upřít originalitu a kvalitu. Povídce by imho prospěl větší rozsah. Stránka navíc by bohatě stačila, obzvláště bych přidal na textu v době příchodu do města, nějaký popis navíc, pocity hrdiny…

Při čtení se mi hned vybavil Exupery. Byl to záměr?

z téhle povídky na mě táhla regulérní zima a ač to byla čistá konverzačka, je to horor non plus ultra. bisson využil extrapolace jednoho populárního jevu (ozonové díry) k nastínění totalitní společnosti, která ve jménu „obecného blaha“, ať už to je cokoliv, dělá z lidí řiditelný dobytek. při čtení se mi vybavila současná francouzská stávka proti důchodové reformě. úřednické a politické implikace možných řešení vždycky zavání tupým popotahování občanů na vodítkách. jenže, kde svoboda končí? je možné protestovat proti faktům (špatná demografická křivka) nebo přírodním jevům (ozónová díra)? je možné je řešit, ale umí to lidská společnost založená na zastupitelské (tj. přímé zodpovědnosti zbavené) demokracii? mám obavy, že neumí. ani homo sapiens sapiens není dost moudrý, aby poznal, kdy je třeba couvnout. konec konců mě těší, že nejsme tedy tak výjimečnými organizmy, a naše pýcha také jenom přechází pád ;)