LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

snad šlo o alegorii, protože použité symboly jsem nedokázal úplně rozšifrovat. pocitově, vztah mezi otrockou svobodou běžné společnosti a svobodným otroctvím uzavřeného duchovního společenství byl vykreslen tak nějak nemastně neslaně, pro margo lanaganovou tradiční dějový i myšlenkový vývan v závěru také nepomohl. hm.

Je to dobré, ale k dokonalosti cosi chybí – a lze to poměrně přesně definovat. Když už si autor dá tu práci a napíše rozsáhlou detektivní povídku z budoucnosti, měl by se podívat ke konkurenci jak se dělá pointa. U Asimova to vždy byla logika. U Agáty Christie přehlédnutý detail nebo důmyslná dedukce. Zde je to bohužel superpočítač, který odhalí pachatele a čtenář se nedozví jak… Prostředí na jedničku, hrdina také, děj dobrý, ale pointa chybí, což u detektivky zamrzí…

Tohle bylo zřejmě mé první setkání s Fritzem Leiberem a dost možná také poslední – občasnému letmému pozdravu se sice nebráním, ale na delší a hlubší dialog to nevypadá. Dojem z autorovy (zřejmě) nejslavnější povídky není špatný, ovšem ani kdovíjak úchvatný. Kritika kapitalismu a konzumního stylu života ve fantasy příběhu? Proč ne… akorát musím přiznat, že mi to nepřišlo ani příliš rafinované, ani příliš napínavé, ani příliš humorné. Pokud však zohledním dobu, kdy byl tento kousek napsán, pak jde nejspíš právem o klasiku. Poznat seveřana Fafhrda a jeho společníka Šedého Myšilova (Kocoura ve verzi ze „Síně slávy mistrů Fantasy“) někdy v počátcích mojí cesty po pěšince fantastiky, pravděpodobně by mě mohli okouzlit. Momentálně mi Fritz Leiber nenabízí to, co v literatuře hledám především – něco nového. 64%

povídka nevybočuje ze standardu margo lanaganové, zajímavý námět, pokus o citlivé zpracování, nicméně tomu chybí šťáva, tah a závěr nikam nevede. bodem plus je velmi dobré zpracování sloní kultury, ale výtěžnost tohoto nápadu je dosti nízká.

tak tohle bylo velmi dobré. postupná, až líná gradace k překvapivému a drsnému finále. opět jsem postrádal hlubší vhled do pozadí příběhu, ale tady to nebylo tak nekoherentní jako v předchozích povídkách. základní námět je také vskutku originální a připadá mi jako parodický tah autorky proti všeobecné oblíbenosti klaunů a cirků, možná přímo s odkazem na některé klasiky žánru (kupř. právě třeba r. bradburyho).

Spise netradicni uvod ke knize nez plnohodnotna povidka, ale je originalni a nenudi.

Nevšední povídka o jednom osamělém programátorovi Ministerstva obrany a jeho zajímavém hobby – tvorbě andělů. Děj slušně pracuje s psychikou hlavního hrdiny, nakoukne pod pokličku mytologie andělů a zvolna směřuje k předvídatelnému, přesto uspokojivému závěru. Velmi dobré, ovšem dolní čelist zůstala po celou dobu čtení přimknutá k horní, nekonal se žádný „týýý brďo“ okamžik dechberoucího úžasu či fascinace, takže „jen“ 81%.

zajímavá psychologická črta o mezilidských vztazích, která ale nepřekonala hranici nárysu. existuje i pár takových črt, které mi vyrazily dech, ale tahle se mi „jen“ líbila, nic převratného či silného jsem nezažil.

zajímavý nápad a velmi slušné provedení. jenže, vznikl drobný rozpor mezi čtenářem a autorem. autor(ka) si myslí, že řekla vše, co říci chtěla, a čtenář (já) její názor nesdílí. pouhý popis situace, jakkoliv je zajímavý s takřka nulovými informacemi o pozadí mě zas tak moc nebere, na to je provedení nedostatečné (třeba bradbury tohle zvládá skvěle). nicméně, potenciál silný.

Už název povídky říká hodně – Ballard, možná pod dojmem Gulliverových cest nebo nějakého kytovce vyplaveného na břeh, pracuje s představou obřího těla nalezeného na pláži. S veškerou vážností a naturalistickou precizností popisuje takovou situaci a snaží se ji domyslet do všech detailů (osobně bych to tedy viděla na podstatně větší zájem vědecké obce, nejspíš i armády, ale jinak vcelku pravděpodobný sled událostí). Autor nedává odpovědi, nevysvětluje proč a jak, což je jedině dobře. V příběhu zcela chybí dialogy, soustředí se pouze na předání monumentální vize a pak také na dojmy: od prvotního uchvácení až po melancholii z postupného zániku. Vyvolání stesku po ztracených výjimečných okamžicích předal Ballard skvěle, nicméně věřím, že se téma dalo uchopit i čtivějším způsobem. V dané formě šlo o čtení poněkud suché. 61%

Hodně zajímavá povídka vzdávající hold brakovému žánru zhruba 1.pol. 20.st. Jakýsi mix westernu a Lovercrafta. Povídka je psána dost nesouvisle, což může někomu vadit, ale momenty, kdy je hlavní hrdina mimo a rozumný popis světa se slije do řeky psychedelických vidin a vjemů mi osobně přišly skvělé. Po přečtení (mimochodem, nejspíš nebude stačit jedno) jsem nabyl dojmu, jako by sám autor byl tak trochu mimo a jen občas se z tohoto stavu vynořil :) Pro mně každopádně nejzajímavější povídka první poloviny TDK2.

Ray opět dokazuje, že pro něj je mísení žánrů naprosto přirozené. On si tu svou poetiku a fantasknost nacpe do hororu a díky tomu povyšuje pulp na veledílo. Rád bych vyzdvihl dokonale napsaný závěr, kdy mi skutečně vstávaly chloupky na krku. Jeden po druhém.

Po Kostře už druhá povídka z Kaleidoskopu, která mi neodbytně připomíná Barkerovu Revoluci těla. Kdepak se ten britský šibal asi inspiroval?

Bradbury je výborný pozorovatel, který poznatky sledování zcela přesně zabudovává do svých próz. V tomto případě jde mimo jiné o dětské vymýšlení si. Kdo máte děti nebo jste s nimi často ve styku, jistě to znáte. V této povídce si horečkou sužovaný kluk také vymýšlí. A nyní přistupuje typický prvek Bradburyho hororů. Co kdyby to všechno byla pravda?

Chtěl bych ještě upozornit na neuvěřitelně přesvědčivě napsané dialogy a naprosto „hmatatelnou“ cizotu po změně osobnosti hlavního hrdiny, vyjádřenou na několika řádcích. Tomu říkám spisovatelké mistrovství.

geniální povídka, která mě přivedla k serióznímu konstruování jazyků. je to lingvisticko-chemická space operka, pro mě neodolatelná kombinace.

Odlehčený satirický horůrek o jednom vynikajícím vynálezu věrnému úsloví, že „Pomsta chutná nejlépe ledově vychlazená.“

Ve fantastických polohách je Bradbury nejsilnější, svůj, jedinečný. V této povídce se snoubí fantaskno s hororem a oba prvky jsou zpracovány na perfektní úrovni. Pes, emisar nemocného chlapce, mu nosí do postele ve svém kožichu svět. A vodí návštěvy.

Tak jsem se poněkud opožděně svezla „Vlakem do pekla“. Lístek byl podepsán vlastní krví a cílem byla cesta za štěstím, dokonalým štěstím. Jízda to byla příjemná, bez zádrhelů, půl století zpátky snad i poučná a objevná, leč v současnosti mi příjemně obstarožní výbava kupé ani výhled z okna nenabízel nic převratného. S ohledem na dobu, kdy vlak poprvé vysupěl ze stanice a naložil pasažéry, dávám hezkých 80%.

Jak Bradburyho žeru, tak mnohé jeho horrory jsou už dnes vyčpělé, což je případ i této povídky. Základní plán je neuvěřitelně drzý a kacířský, opravdu hororový, ale zpracování a předvídatelnost konce mi povídku kazí. Mojí vadou je také to, že se nějakých ďábelských dětí nebojím. Nevyvolávají ve mě obavu, mám psychiku nastavenou jinak, na jiné strachy. Proto je hodnocení takové, jaké je. Dal bych i míň, ale chci ocenit novátorství a průbojnost myšlenky.

Krátká hříčka, bajka či snad podobenství o tom, jak daleko je (nechutně bohatý) člověk ochoten zajít, aby našel Boha… nebo alespoň toho druhého. Určitý náboj povídka imho má (vyvolává vizuálně zajímavé, morbidní představy), není to však žádný zázrak – předvídatelné, s křišťálově průhlednou pointou. Barkerův průměr. 61%

Clive si zas jednou nejspíš šňupnul moc dlouhou lajnu, končetiny ho přestaly poslouchat… a zrodila se úchylná povídka. Co kdyby lidské ruce měly svou vlastní vůli? Co kdyby zatoužily po naprosté nezávislosti, protože už by dál nesnesly to ponižující zacházení – všechno to utírání zadků, šťourání se v nose a podobně? Třes se, člověče – tyrane! Revoluce! Nějakou dobu budu na své končetiny, zvláště ty horní, velmi hodná. Tak co, holky, jaký krém dnes preferujete – heřmánkový nebo s medem? 75% EDIT: Tak inspirací zřejmě nebyla Barkerovi droga, skutečnost je děsivější – „Alien Hand Syndrom“ opravdu existuje, vlastní končetiny mohou jednat nezávisle na vůli majitele. Takto nemocní lidé mohou být vyfackováni ba i škrceni vlastní rukou…

Nebylo to spatne. Tema urcite k zamysleni. Psychika rodice vychovavajiciho „na chvili“ dite, i psychika tohoto docasneho ditete mohou byt pro nekoho slusnym mentalnim kopancem. Mne to oslovilo.

Klasicka mlsovina – maloformatova, vtipna, tepajici zlorady doby. Jednou za cas je takova satirka prijemnym ozivenim.

Povidka mne vylozene nudila. Autor vybudoval prostredi do ktereho by se mu vesel slusny roman, ale pak do nej nedokazal napasovat zajimavy a srozumitelny dej. U spousty vet mi unikal konkretni obsah, ctivost byla zabita hratkami s abstrakci. Proto mne to nudilo.

Pokud nejstrašlivější umělá bytost v dějinách vyrazí zvěstovat zkázu lidstvu, měla by si vybrat vhodnější posluchače, než hašteřivý manželský pár v důchodovém věku. Kratičká humorná hříčka – nepřevratná, ale mile úsměvná. 66%

Povídka o tom, jak se nedá bez lásky žít. A jak člověk pro to udělá vše, i kdyby ho to mělo stát život.

Docela vtipná povídka o hrozné představě budoucího školství. Snad k tomu nedojde! Pobavil jsem se.

Kyberpunk domácího původu. Není to zlé, ale nějak už je to mimo současné trendy. Před 15–20 lety by to asi bylo objevné. Přesto dávám vysoké hodnocení, protože kyberpunk je mým oblíbeným proudem SF.

Poměrně krátká povídka, psaná formou dopisu, která obsahuje dost motivů i na krátký román. Hrdiny příběhu je dvojice lidí: nezvykle schopný řemeslník-opravář a geniální matematik. Zvláště v jejich případě je malý rozsah dílka ke škodě, neumožňuje totiž lepší přiblížení charakterů a hlavně vysvětlení jejich nevšedních schopností. Cestování časem a náhled do doby, kdy vyhynuli dinosauři, poněkud klopýtá v logice, ale to lze odpustit vzhledem k faktu, že nejde ani tak o děj, jako o poselství povídky. Chcete-li pointu znát, čtěte sami, není složitá ani převratná, jen ve své závažnosti hluboce pravdivá. 84%

Nápad na způsob cestování časem není zlý – jenže co je to platné, když díky „inteligentně“ zvolenému názvu povídky je vše jasné předem?

Tohle už je opravdu podprůměr – jedna omletá myšlenka, poněkud neslaný humor a plno zbytečných řečí.

No, působí to poněkud „fandomově samožersky,“ použití Neffova jména i narážky na název už bylo asi příliš… ale nebuďmě zbytečně krutí, nakonec, zábavné to je, a to stačí.

Moc zdlouhavé, ale přesto ošklivě realistické – dokonce i ochrana života by měla mít za určitých podmínek své meze.

Pěkná myšlenka, působivě smutně zpracovaná. I velmi chytré děti jsou jen děti. Napodobují dospělé – a často jim při tom nastaví zrcadlo, kde se odráží i to, co nechtějí vidět, vděčnosti se ovšem nedočkají. Opět škoda otravného, zbytečného antifeministického nádechu.

Tady je problém přesně opačný než u předchozí povídky: Pointa je tak nepředvídatelná, až mi poněkud uniká její smysl (Byly opravdu jedovaté nebo šlo jen o trik obhajoby? Pokud ne, proč?), navíc námět ani zpracování není nijak závratné.

Těžko říct. Přiznávám se, že mě přišla pointa dost předvídatelná, snad díky ne dvakrát dobře zvolenému názvu a kategorii, do které je povídka ve sbírce zařazena. Na druhou stranu, napsané je to docela dobře.

Potenciálně zajímavý nápad (dokonce i zbabělost může být někdy přednost) rozmělněný v bídném zpracování se zbytečnou pointou.

Není to špatné. Nápad zajímavý, depresivně melancholické zpracování působivé. Bohužel, stejně jako se mi nelíbí přehnaně feministické povídky některých autorek i velmi zvučných jmen (Sheldonová, LeGuinnová…), nelíbí se mi ani toto, stržené pro změnu na opačnou stranu škarpy. Hlavně na konci se už z melancholie stává patetismus a z hrdiny prostě idiot.

Opět perlička na pár řádku, ale musím přiznat, že ze všech ostatních mě pobavila zatím asi nejvíc.

Průměrné. Povídka, co mi přišla v podstatě o ničem kromě jednoho slabšího nápadu a humornějšího nádechu.

Popravdě řečeno, tak vysoké hodnocení u této povídky moc nechápu. Ano, dystopie s pěkně hustou atmosférou, bezesporu jedna z nejdepresiv­nějších ve sbírce, navíc s dobrými nápady – ale to nikomu nevadil ten problém, že všichni ti agenti, zabijáci a programátoři, kterých je evidentně dost a dost, nepodlehli Knize stejně jako všichni osttaní? O nějaké jejich zvláštní ochraně tam přitom není jediné slovo. Pro mě jen za 80% a žádné knihy od Berthera, prosím.