LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Strašná škoda konce, ten povídku sráží. Jinak by to byla paráda – zapadlé městečko, jehož obyvatelé udržují zvyky ze své evropské domoviny. Dovedl bych si představit nějakou povídkovou sbírku, jejíž středobodem by bylo právě ono město.

Jedna z nejlepších věcí v knize navazuje na tradici – no, sakra, jak to napsat, abych nekazil zážitek dalším čtenářům? – tajemných lesů východního pobřeží USA, řekněme. Správně tajemné, dobrá atmosféra.

Tak. Tohle je přesně ten typ povídky, který bude někdo nenávidět a někomu prostě sedne. Mně tedy sedla. Prostředí je surreálné, pokřivené, vychýlené od normálu – čas ani místo nelze více identifikovat. Je to taková divnověc, jejíž konec se rozhodně nedá označit pojmem happyend…

Moc dobrá povídka z prostředí ústavu pro choromyslné o…no, pekelném svědění, které se dostavuje každý Halloween. Jen mi tedy přišlo, že někdo pomotal letopočty.

Tohle mě hodně bavilo. Problém je, že nemůžu k povídce napsat vůbec nic, aniž bych metal spoilery. Dobrá atmosféra, splněné zadání, paráda.

Jedna z povídek, kdy člověk tak nějak ví, co bude, avšak potřebuje číst až do konce, aby se dozvěděl všechny detaily. Hodně se mi líbilo prostředí městečka poválečné podzimní Argentiny (byť je ho, paradoxně, v povídce minimum).

Druhá povídka v knize je o poznání lepší a skutečně využívá jeden z motivů halloweenu – totiž návrat z druhé strany, ať už jí je cokoli. Práce – a nemám pro to lepší výraz – moderněji navazuje na povídky podobného střihu o sto a více let starší. Také je zde poměrně hezká atmosféra.

Na úvod povídka o strašidelném domě. Bohužel je to takový průměr – neurazí, nenadchne. O nějaké atmosféře nemůže být řeč.

Jedna z apokalyps nejkonvenčnějšího druhu v originální, absurdní a místy až dojemné formě kombinující divadelní představení a reportáž. Slovy autora „v ponurém stylu nízkorozpočtového hororového filmu“.

Po Falludže už pro tuhle partičku vojáků není svět co býval. Smrskne se na touhu po odplatě. Klasický gotický námět uchopený dost negoticky. Povídka má zvláštní půvab a více vrstev, v nichž prezentuje motivace protagonistů s odkazem na jejich rodinné anamnézy.

Příběh nebo symptom? Velmi mrazivá povídka brnkající na strunky atavismu a animálního strachu. Zdařile rozvíjejíci poeovský motiv. Neotřelá forma přednášky s cynickým prednašejícím.

Nebylo by to nijak výjimečné – běžný den osamělého muže – kdyby ovšem svět nebyl takový jaký je. Neprozradím jaký. Ale když nechám stranou literárni inspiraci, působí dojmem, jako by ho společně stvořili Salvador Dalí a Yves Tanguy po koktejlu drog a olovnaté běloby. :-)

Je běžné, že si z nás děti něco berou. Ale tohle?! :) Brrr, drsný otvírák, kde je čtenář vržen do děje, jemuž zpočátku úplně nerozumí, stejně jako protagonista. Malý SPOILER: Jeden z počinů na téma „bezmoci proti hordě“ v duchu raného Bradburyho. Jak autor vysvětluje v doslovu, povídka je součástí projektu Zabijte ho na svém blogu, který poté vyšel v knížce „Jack Harringa must die“.

Myslel jsem, že je to úplně první povídka ale povídka Zaklínač vyšla o dva roky dříve v originále.

Notoricky známá povídka která byla zpracovaná v obou seriálech a to téměř doslovně.

Ve chvíli, kdy se povídka začne rozjíždět, to autor najednou utne…

Hlavní hrdina vyšetřuje podivnou vraždu v laboratoři. Premisa povídky není špatná, stejně jako u Barkera už tradičně i řemeslo. Ale realizace se v mém případě bohužel minula účinkem. Na plné prožití textu je asi potřeba ta správná orientace. Navíc se mi nelíbil obrat ne konci, kdy prozření vraždící oběti ostře kontrastuje s předcházejícím masakrem. Na Barkera poněkud Bčkový příběh.

Zajímavý kraťas. Hlavní hrdina ztratí boha, tak se rozhodne na zemi vybudovat peklo, aby do něj nalákal Satana a v úlitbě Bohu mu plivl do tváře. Jenže…Východisko téhle povídky je vlastně docela fajn. Jen to mate tělem a snaží se to být možná něčím jiným než to doopravdy je. Ale na tomhle rozsahu je to fajn.

Spíš thriller než horror. Dvě party hrdinů příběhu z nichž jedna není tak úplně lidská se sejdou v motelu, kde situace postupně vygraduje v…v co vlastně? Tohle je patrně největší problém povídky, že vede odnikud nikam. Autor jí hodně opřel o dobře propracované charaktery, což je fajn. Jen není úplně zřejmé co tím chtěl vlastně říct. Text nějak končí, ale je to vlastně jedno. Kromě perfektního řemesla a až téměř kingovské charakteromalob­nosti toho na textu moc není. Ale dobře se to čte.

Ani ne tak horor jako klasická barkerovská temná fantastika. Gang delikventů přepadne bezdomovce, který zdá se není úplně klasický bezdomovec a připraví ho o jeho „miláška“. Což si žádá náležitou pomstu. Dobrý text, jen…není asi nutné vždy všechno vysvětlit, ale povídka vypadá spíš jako vstupní oblouk do románu a na konci jsem měl pocit, že část textu chybí.

Zajímavě ujetý nápad s částmi těla, které se vzbouří proti svému majiteli. Výjevy jsou to správně brutální a hodné Knih krve i když by se povídka možná spíš hodila do některého z prvních dvou svazků. Napsané a vymyšlené je to každopádně dobře.

povídka napsaná patrně jako pomsta na střední týraného nerda. neboť jsem si prošel podobným, soucítím s autorem, ale ne už tak s jeho dílkem. autor se mstí nejen šikanérům, ale i svým mladistvým pudům a povídka je plná zbytečné grafické erotiky. zbytek je středně zajímavé, na svou dobu snad i originální, pojetí naší každodenní ne zcela příjemné reality.

překlad je mimochodem špatný, inu petr caha už mládí nebyl žádný lumen.

údajně humorná povídka plná scifistických klišé, která byla těžce kliškovitá už v době vydání povídky. humor na úrovni mírně přiopilých štamgastů zmiňované vesnické putiky s tomu odpovídající pointou. jako otvírák pro českou verzi MFSF k nezaplacení :-/

Dobrá hříčka – perfektní řemeslo psaní a obstojný námět, ale tohle není plnotučný Heteša ale jen taková ochutnávka pro dosud nezasvěcené.

Zavádějící název povídky. Nejde vlastně ani o žádný velký eklhaft. Hlavním hrdinou je zdařile vykreslený charakter prostituta žijící prázdný život, jehož místo v něm pomalu ale jistě zaujme cosi jiného. Skvělý nápad. Výtečně napsané. Takhle si představuji Barkerovskou povídkovou budoucnost.

Skvělý nápad s jedním velmi neotřelým ostrovem. Barker povídku bohužel doslova potopí v závěru.

Docela originální duchařina. Autor se s ní nemaže a jeho duch rozhodně nemá na růžích ustláno.

Docela syrový monster hunt. Líbí se mi imaginace s jakou Barker vytváří prastarého i s historickým kontextem. Škoda že tak tlačí na pilu a je nechutně explicitní. Jeho příběhy opravdu prožijete v akci se vším všudy. Bohužel někdy do detailů, které bych si možná i odpustil. Jinak ale skvělý.

Zručně napsaná, na Barkera vlastně ani ne moc šokující povídka o jednom velmi originálním démonovi odchovanému v kině. Autor tu klasicky demonstruje svojí bezbřehou fantasii, kterou dokáže pěkně zaintegrovat do světa reality. Ale naléhavost toho textu je poněkud menší než je zvykem. V aspektech dost dobrý, ale jako celek to funguje omezeně.

Vesmírná vyprávěnka s nádechem starých zlatých (budoucích) časů, kdy dobývání kosmu nebylo nemožné, kdy hrdinové byli hrdiny tak nějak sami od sebe, stejně jako padouši. Povídka nemá vyšší myšlenkové ambice, snad jen, že člověk by měl být zodpovědný za to, co k sobě připoutal nebo co k obrazu svému či za nějakým účelem vyrobil a obdařil inteligencí. Příjemná tečka tohoto vydařeného čísla, která jakoby trochu jinak vyprávěla na podobné téma, jako Oltionův Navatar, úvodní povídka čísla.

Laird v této své českojazyčné prvotině ukazuje, že umí staré hororové ingredience (tajemné fotografie, kulty, temná magie bohatství), doplnit novým (drogy) a modrým (nálada) a hned je ruka v rukávě. Alespoň u mě. Nesympatická hlavní postava bývalého zápasníka jde s buldočím zaujetím po stopě podivna, aby nakonec… co vlastně? Laird zručně mlží. A v tom možná spočívá největší kouzlo této velmi fyzické a zároveň metafyzické novely.

Ženské, velmi ochranitelské a citové psaní. Někdy v 60. letech slouží barevná hospodyně v domě bohaté paničky. Polosirota po předchozí paní domu si ji oblíbí a vyhledává její pomoc a útěchu, když ji macecha dělá fuj fuj ošklivé věci. Společně začnou kouzlit, aby malou dívenku ochránily. Vlastně nevím, proč je v povídce fantastický motiv, když silná je právě ve všem ostatním. Obzvláště na konci v epizodě s myší a kapsou kabátu je echt přitažená za vlasy. Zbytečně. Civilní zde znamenalo uvěřitelnější a lepší. Ale budiž. Četlo se to i tak dobře a autorka umí psát.

Harlan si potrpí na silné a matoucí poslední věty. A je to samozřejmě pozér par excellence. Už jen to vyjmenovávání všech možných druhů plavidel. To naznačování, že o Detroitu a výrobě aut v něm ví hodně. To naznačování, že možná přesně neví hloubku hlubin pod bahamskou lavicí či tlak vody v té a té hloubce, čímž vlastně mrk mrk říká, že moc dobře ví, … Ale umí vyhmátnout silná témata. Umí na smetišti popkultury shrábnout pěnu a z ní ušlehat něco jako příběh. To mu jde, to se musí nechat. A ještě do toho zatáhnout metafyziku a city a rodinu a univerzální osobní touhy, aby se s nimi opravdu skoro každý čtenář dokázal identifikovat. Množství hvězdiček značí jak moc mu na ta jeho kouzla skáčete. Někdo je imunní, někdo se zase a znovu nechává (rád) opít rohlíkem.

Ponecháno na místě byla pecka i sázka na jistotu. Navatar na problematiku dobývání kosmu jde trochu víc pohádkověji, i když v něm, na rozdíl od prvně jmenované, není ani ždibec nadpřirozena. Je takový jakýsi krotký, uhlazený a pastelově barvený, jako narozeninová party pro desetiletou dívenku. Ano, vypráví jej UI, takže chápu, že to asi byl záměr, ale prostě mnou nepohnul, nijak zvlášť mne nebavilo ho číst a rozhodně mne nepodnítil se byť jen koutkem mysli začít zabývat poznáním kosmu.

Post katastrofický post cyberpunk. Příběh a morální či jaké poselství není kdo ví jak skvělé (přátelství bla bla, brát lidi, jací jsou bla bla). Ale ta síla vize světa po pandemii zvláštního viru, to názvosloví, ta psychologie jednotlivých etiologických věků, ty narážky na Petra Pana a ty propriety (augmenace kojenců!), to je prostě pecka. Rozhodně povídka, která z hlavy jen tak nevyvane. Obal sice předčí obsah, ale je prostě tak skvěle načančaný, že mu neumím odolat a dávám plnou.

Klasické planetárně – kolonizační dobrodružství. Detektiv vesmírného sboru je vyslán na těžařskou kolonii objasnit vraždy. Kolonisté mu kupodivu dost pomáhají, proti všem se však spikne vyšší moc. Novela slušně odsýpá, s nikým a ničím se moc nemazlí, mrtvých je spousta, eko a etno agitka jede na přijatelně nízké otáčky, působí tak nějak realisticky a prostě se dobře čte. Navíc ji pomáhá pěkná obálka čísla. Palec nahoru.

Původní českou edicí se vinulo hned několik sérií povídek. Některé byly docela povedené, některé méně. Martin Šust nám servíruje nášup hned v prvním čísle. Mírně, spíš suchým způsobem humorná detektivní povídka Chytrák hlupákem, nám představuje Hengise Hapthorna, detektiva a milovníka neřešitelných hádanek. Jedna taková ho čeká. I s intelektem a šarmem pokleslým na polovinu si HH s pomocí své AI s problémem bravurně poradí. Povídka se příjemně čte. Dialogy jsou břitké a řešení je v ranku humorné fantastiky přijatelné. Těším se na další kousky. Jen doufám, že se nepřejí tak brzy, jako např. texty s Maxem Kearneym nebo čarodějkou Lythrandé.

Legenda o bytosti, která spolu s Merlinem formovala artušovský svět, vyprávěná jejíma očima, jejím hlasem. Dá nám poznat své, někdy nám prostým smrtelníkům nepochopitelné, pohnutky. Povídka nenásilně navazuje na kánon a přináší jeho příjemné zpestření a rozšíření.

Příběh je ok, zápletka ohledně sériových vražd budiž, rozuzlení samozřejmě trochu na sílu, ale přijatelné a neotrkaného čtenáře může dostat, ale co mi fakt k tomuto tématu a postavám nesedlo, byl zvolený jazyk. Tady ustřelil buď Harlana nebo Viktor, ale kombinace vzdělaného černocha a použitého jazyka, kde se občas mihne latina, aby ji pak autor polopaticky přeložil (proč tam tedy je?), ale jinak jde o chrlení slov spíše hovorového zabarvení a ‚brácho‘ keců byla pro mne až nestravitelná a novelu sráží.

Doktor bojuje s vesmírnými piráty kradoucími děti na součástky. Ideově celkem fajn povídka u níž jsem měl trochu problém se začíst do textu.