LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ani ne jednostránkový kraťas o obtížném porozumění mezi mluvčím, vysílajícím sdělením a perceptorem jeho příjmu. To, že se jedná o komunikaci tak trochu přes propast času je jistě jen podružná věc.
Povídka není zvlášť zajímavá ani objevná a obsahuje velkou porci autorské zvůle. Takže podprůměr.

Erasmus vypráví o místě, kde žije on a nějací další (snad) lidé. Místo se stále mění a má své nástrahy. Je to planeta? Je to nějaká alegorie reálného socialismu? Je to společenská kritika? Nevím. Spíš ne. Asi je to jen podivná podivnost. Ale docela čtivá a s příjemným uzemňujícím humorem.

…hrála velmi krásně na rákosovou flétnu. Rozhodl jsem se, že ji budu doprovázet zpěvem. Požádala mě, abych to nedělal.

PS: Ivan Kmínek soudí v recenzi na Garika, román téhož autora, že jde o popis drogového či alkoholového tripu, tahu, bytí. Při čtení povídky, ve které Garik také vystupuje, jsem ten pocit neměl, ale když o tom teď přemýšlím, … není to zcela nepravděpodobné. Možná podobně fungují i Svitky. Erasmus o sobě konec konců sám tvrdí, že zapomíná, a proto dal na radu jedné z dalších obyvatelek světa, aby své paměti zapisoval. Okna jsou nemilá věc.

Povídka začíná jako vidlácká rodinná historka z Arizony, kterak je dcerka uvázána okovy nevyhnutelnosti k podřadné práci v rodinném motelu. Jenže pak přijde impuls zvenčí, někdo jako Lorn Malvo z 1. série Farga. Hrdinka je původně z Minnesoty. Že by Coeni tuto povídku četli? Jenže Gallagher ho podal mnohem zatajeněji, nejasně. Proto finále povídky působí až nepřirozené. Jakoby události zrychlily z nuly na 300 za 10 vteřin. Není to špatná povídka. Kontrast malého ušmudlaného amerického snu a světa za oponou normálnosti není sice nová, ale je stále aktuální. Jenže jaksi mi to všechno nesedlo. Koneckonců Gallagherův román Údolí světel mne nenadchl ani jako mladého, kdy jsem byl schopný odpustit ledacos. Asi si spolu nesedneme.

Sladkobolná meditace nad hodnotou života; života v oku hurikánu. Za zvuku praskáni staré desky a posmrkávání „pozůstalých“. Skoro mi slza ukápla.

Melodramatická, trochu předvídatelná manželská etuda, kde lze mezi řádky tušit malou tragédii. I s neštěstím se dá vyrovnávat s hravosti.

Psychoanalytická šílenost, která z Freudovskych symbolů a potraumatických poruch vaří manýristickou grotesku. R.B. tu vychází z vyprávění svého přítele spisovatele, který skutečně docházel k psychiatrovi, bývalému kapitánovi německé ponorky.

Pitoreskní, makabrózní, surreálná story pohravající si s tématem věcného života. Plná nechutných detailů. Jedna z nejfantasknějších ve sbírce.

Jemně humorná anekdotka, založená na roztomilém nápadu vycházejícím z vlastního autorova zážitku.

Typizovaná a na R.B. vlastně nepříliš překvapivá povídka na téma vynalézání a lidské zabedněnosti.

O času a touze ho chytit. Jak? Trochu nezvykle a přesto po bradburyovsku. Krásně tu zni jazz a atmosféra předválečné Ameriky.

Co je v tomhle bláznivém světě vlastně normální? Hony na čarodějnice vždy byly a budou, protože lidstvo se prostě moc nemění. A tak i prvoplánové moralitky se v literárním sadu budou vždy rodit.

Příběh s tajemstvím i poetická duchařina v blouznivem, lehce afektovaném módu, pro autora typickém.

Časovka s přidanou hodnotou, jednoduchá, ale působivá pocta literárním klasikům.

Co se to děje v noci na schodech? Roztomilá pocitovka na pomezí duchařské historky a grotesky, vanoucí tesknotou po černobílých němých časech. Tyhle dvě přítelkyně trpí stejnou vášní jako Mistr sám.

Když jsem četl Provázek jako adolescent, úplně mne rozsekal. Teď, jako ostřílený cynik, jsem si troufnul vzdorovat, ale i tak mne nahlodal. Co kdybyste měli tu moc měnit svět k lepšímu? Připustíte si ji, když je tak trochu magická? A jak ji použijete? A co za to obětujete? Slabší odvar von Trierova opusu Prolomit vlny.

Snížil jsem lehce hodnocení, ale možná za to může má vyšší citlivost k imho ne až tak povedenému překladu. Dostat to do klávesnice Kotrle, nebo aspoň Caha či Hořejší, bylo to možná za plné hodnocení i teď.

Přímo navazuje na povídku Pes průvodce, která je ale o něco lepší. Conner se vrátil ke své nebulou oceněné drahocennosti, ale tentokrát přehnal, hlavně v první třetině, svou metodu psaní hoďte je do vody, ať plavou. Nepřehledný start, množství špatně odlišitelných postav a bez znalosti prvního dílu velmi těžko pochopitelný děj či autorský záměr. Postupem času se vše vyjasní a sedne si, ale ten začátek byl až deprimující (a to jsem si dal raději opáčko předchozí povídky). Chyběly mi informace, abych pochopil, co místo vlastně je, abych pochopil vazbu mezi lidmi a jimi, létavci na tomto konkrétním místě.
Závěrečná, akční třetina je docela jízda, jen na úplném konci mi moc nedošlo, co měl obraz představovat a jak mohl jedinec rozhodnout za kolektiv, když už rozhodnutí o trestu padlo. Co jej dokázalo v tu chvíli změnit? Nevím, Za mne docela deus ex machina a skvrna na jinak poměrně povedené, byť z počátku čtenářsky těžko uchopitelné povídce.

Novela plyne jako Vltava, u které se také odehrává. Plyne klidně, ale nezadržitelně, šumí okolo mostních pilířů, hučí pod jezy, ševelí na tišinách. Dělí se do ramen příběhů v příbězích. Oblévá ostrovy světel a stínů. Hlubiny a víry děsí, mělčiny prosvětlené sluncem lákají ke koupání. A jako u každé přírodní síly, ani zde nehledejte striktní logiku. V Indii nejsou sopky, ekonomika ani chuťové písmo zaniklé civilizace by nemohlo fungovat, archeologická expedice jde proti všem pravidlům publicity, ale to je v Ajvazově magickém realismu nedůležité. Jeho text je o vnímání podivna, trochu o filosofii a náboženství a hodně o pocitech a postojích lidí. Četl se mi skvěle i po těch letech.

Příjemná, lehce smutná povídka. Další v tomto čísle s hudebním motivem, o pavoucích ani nemluvě (de Camp v minulém čísle). Ale nebojte, osminohý svět má s tím našim dvounohým dost paralel na to, aby čtenáře uspokojil. Možná nejlepší věc od Petreyové, jejíž varkelský cyklus mne nikdy moc nebral.

Příjemná vánoční povídka s názvem podle známé anglosaské koledy vhodně otevírá toto poslední číslo. Oproti jiným pracím autorky je to ale jen plochá historka bez hloubky postav. Vlastně bez postav jako takových. Mohl bych hodnotit výše, protože k tématu chrámové hudby mám blízko, ale text jen tak příjemně prosvištěl, aniž ve mně kromě dobrého pocitu cokoliv zanechal, tak se budu držet při zemi.

Vzácně se shodnu s ostatními hodnotiteli. Příjemná povídka o jednom magickém stvoření v dnešním New Orleansu. A také o čarodějnicích, ale to je v Louisianě asi normálka, ne? Přes na první pohled silně fantastický námět jde o velmi civilní temnější a docela dramatickou fantasy s přesahem k hororu.

Znáte Chiangovu povídku Příběh tvého života a podle ní natočený Villeneuvův Arrival? A líbili se vám? Tak toto se vám bude líbit také. Je to sice méně vrstevnaté a méně „hluboké“, ale je to o jazycích a domluvě s alieny, hlavní postavou je lingvistka, je to lehce melancholické a objeví se tam chapadlovci. Zároveň to je i vtipné a tak nějak ze života. Fajn povídka, která si nehraje na hoch literaturu, ale vlastně k ní má docela blízko.

Jmenovat se Kern je terno. :-D Taková anekdotka. Jako vždy u Morressyho text příjemně plyne bez jakékoliv stopy vzrušení. To je dobře i špatně, že?

Kdysi dávno mne velmi zasáhl film Strange Days. Tato povídka má stejný věcný základ a dost možná i víc, už se nepamatuju. Safra, to mi připomíná, že se na něj musím kouknout znovu. No nic. Takže je to o droze co vás… aha. Jo, toto. No, prostě jo. A je to dobré, i když na mně je to až příliš procedurál a konec až příliš připomíná králíka vytaženého z klobouku. Takže dá si někdo?

J. P. Kelly se potřeboval vypsat hned z několika věcí. Jednak z uvědomění si, že není tak dobrý spisovatel, jak by si přál a nikdy nebude. Také z nějakého zážitku. Nebo jen z přání, aby takový zážitek jako chlápek ve středním věku zažil. Drogový trip, avantýra, trochu nebezpečná situace za hranou legálnosti, … To celé vtělil do jakoby autobiografické povídky, kterou (se) odhaluje a zároveň mlží. Vytváří záhadu, kterou ale odmítá vyjasnit. V tom je povídka silná. Nutí čtenáře se ptát jak to bylo doopravdy. Hraje na fanouškovskou strunu. Koneckonců se odehrává z části na conu. Zajímavá a poměrně akční povídka, která ale nesedne každému.

Apologetika lidskosti? Krátká hříčka bez většího smyslu? Způsob, jakým Wolfe „platí složenky“? Kdo ví. Wolfe umí psát a občas tento fakt v povídce probublá, ale jinak je to dvoustránkový kraťas o pátrání osamělé ženy po bigfootovi v kalifornském lese Klamath. Bez pointy. A s několika zbytečnými pasážemi v závorkách.

Přímý přenos apokalypsy a konce světa sledovaný z okna letadla. Hodně sugestivní. Dobře zpracovaná psychologie postav. Technicky dobrá povídka, která ovšem funguje až příliš. Protože tento scénář je na rozdíl od dalších Hillových textů plně reálný. A to děsí možá více, než cokoli jiného.

Dobrý a dobře zpracovaný nápad. Hodně kingovsky tradiční téměř osmdesátková povídka o lidech, kteří jsou lákáni do travnatého pole, kde ovšem číhá nečekané nebezpečí. Horor za plného slunečního svitu. Paráda. Jen toho Hilla v tom moc není.

Tak trochu kingovská věc o vraždě a pomstě dospívajícího chlapce, který má otce teroristu a matku hm…z hodně specifické rodiny. Pěkný je fantaskní prvek lavírující na hraně příčetnosti. O povedené rodince hlavního hrdiny z matčiny strany bych se chtěl opravdu dozvědět víc. Jediné co mě rušilo byla stylistika textu, která není v klasickém vyprávěcím mustru. Jinak dost slušný.

Hodně zvláštní povídka, ani ne tak dějem, který se točí o naplňování narozeninových tužeb dospívající dívky, jako spíš pozadím a světem na němž je text vybudován. Podobný dojmem na mě naposledy působil Gibsonův Neuoromancer. Těžká depresivní budoucnost lidstva plná podivné techniky jejíž účel balancuje na hraně bizarnosti. Spousta skvělých nápadů vyplýtvaných bohužel trochu vniveč. Tohle je materiál na román.

Zajímavý nápad s tweety mohl být realizován klidně už před dvaceti lety SMSkami, bohužel text stahuje ke dnu. Nadčasová povídka to nejspíš nikdy nebude. První půlka je navíc docela tlachání, ale jakmile to autor rozjede, už není cesty zpět. Nápad, který v jinak psané formě mohl přežít dekády. Škoda.

Povídka o traumatech z války a lidech, kteří je působí. Formálně tomu nelze moc vytknout. Je to sugestivní, dobře napsané, nepříjmně reálné, ale do Hillova portfolia mi to nějak nesedí. Asi to bylo psané pro jiné publikum než jeho fantaskní tvorba.

Povídka je originální jak žánrovým zaměřením (v podstatě čistá fantasy s nádechem alternativní historie), tak dějem a vlastně také pohledem na lidstvo a jeho vývoj. Text vás neposadí na zadek, ale napsán je dobře a říká to, co chce říct vkusně a s potřebnou špetkou emocí. Resnick potvrzuje svoji pověst dojímače, ale tentokrát to na mne oproti jeho kikujskému cyklu zase až tak nezabralo.

Paradoxně velmi čtivá úvaha o černé díře a jejím fyzikálním vlivu na pozorovatele. Postavy jsou i na tak malé ploše podmanivé. Více fantasy než SF. Prostě jednají a mluví a jen málo přemýšlí. Bodejť, je to Zelazny. Jen drobná výtka. Už nevím, co použil překladatel, ale hádám, že správný pojem je horizont událostí. Nejsem ve fyzice kovaný, mohu se plést.

Originální koncept cesty časem. Text je velkou poctou knihám a čtenářům. Autor odolává svodům zakončit povídku očekávaným explicitním koncem, takže ho spíš jen tak načrtne. Dobrý motiv pro film s Tomem Hanksem v hlavní roli.

Skvělá povídka o nalezení průchodu do pohádky a jeho ehm…trochu netradičním byť příznačném využití. Spíš než materiál na povídku se to zdá být úhelným kamenem pro román.

Už druhá povídka v posledních číslech, u které mi zablikala kontrolka „New Weird“. A v dobrém. Je znepokojivá, nejasná, fantaskní až fantasmagorická, hodně o pocitech a pitvání nitra postav, ale zároveň akční. Ve vlaku, který jede přes podivnou oblast, v níž se lidé mohou, ale také nemusejí změnit ve zrůdy, podivná zvířata a celkově se měnit, se pořád něco děje. Shepard se vrací do minulosti postav, nakukuje do jejich budoucnosti a do toho se občas si střílí. Vysvětlení ničeho nečekejte, spíš se nalaďte na sebe a sledujte pocity, které vás při četbě popadají. Povídka určitě nesedne každému, ale já si ji užil.

Goulartovy dvě série o námezdném spisovateli José Silverovi a okultním detektivovi Maxovi Kearneym se zde jakoby protínají. Hrdinou je sice Max, ale je to hodně o spisovatelích redigujících a oprašujících dílo jiných spisovatelů a přiživujících se na jejich slávě. Naneštěstí je to nudné, předvídatelné a trpící na to, co je v medailonku – obrovský počet nedokončených vět. Ztratilo to glanc, vtip a sžíravé dialogy prvních povídek obou sérií a už je to jen mlácení prázdné slámy. Další už opravdu ne. Z tohoto hlediska nastal konec české mutace magazínu právě včas.

Jak si Oltion šel pro Nebulu… Klasická povídka o dobývání vesmíru se spoustou technických drobností podporujících autentičnost a pořádnou dávkou nostalgie i naděje. Pro milovníky vesmírného programu naprostá povinnost a proto nebulová sázka na jistotu. Koncem 20. století se lidstvo zabývá studiem vlivu beztíže na rozmnožování octomilek, ale kam se podělo pořádné dobrodružství? Mys Canaveral pustne, v Houstonu sedí jen banda byrokratů, Kongres škrtí rozpočet NASA víc a víc a mocnosti mimo naše chápání už se na tento úpadek nehodlají dívat s rukama (chapadly?) v klíně. Chopí se lidé nabízené šance?

Povedená hororová pocitovka s docela akčním závěrem a rozuzlením, které má hlavu a patu. Uvítal bych asi ještě hutnější atmosféru domu a hospodářství, kam zavítal snoubenec jižanské dívky, aby se seznámil s rodinou. Ještě jeden dva náznaky toho, že věci nejsou-tak-úplně-v-pořádku. Ale jinak spokojenost a nechápu nízké hodnocení. Nejlepší horor z Tennessee, který jsem kdy četl :-)

Long story short: zajímavý svět i postavy, pitomý a nudný příběh.

Na povídce mne zaujalo fiktivní, pravděpodobně alternativně-historické prostředí jihu dnešních USA, které jsou ještě frankofonnější než je známe. V jemných náznacích autor dokázal načrtnout svět s jinou (a přitom tak stejnou) stratifikací společnosti či zcela odlišným vzděláváním, ale nechal dost prostoru pro čtenářovu fantasii. Taktéž charaktery podal moc dobře. Je tedy škoda, že svou dobrou práci zabil průhlednou fintou, na které vystavěl děj. Nechci se o tom dál šířit, abych nevyzrazoval. Jediný smysl, co mne napadá, je podobný Bacigalupiho poselství o konci civilizace vlivem nárůstu složitosti a zároveň opadnutí zvídavosti lidí a kolapsu vzdělávacího systému. Náznaky by v povídce byly, ale i tak je to pro čtenáře z našeho světa hrozná nuda a neřekl bych, že to bude fungovat jako memento.