LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Povedená hororová pocitovka s docela akčním závěrem a rozuzlením, které má hlavu a patu. Uvítal bych asi ještě hutnější atmosféru domu a hospodářství, kam zavítal snoubenec jižanské dívky, aby se seznámil s rodinou. Ještě jeden dva náznaky toho, že věci nejsou-tak-úplně-v-pořádku. Ale jinak spokojenost a nechápu nízké hodnocení. Nejlepší horor z Tennessee, který jsem kdy četl :-)

Long story short: zajímavý svět i postavy, pitomý a nudný příběh.

Na povídce mne zaujalo fiktivní, pravděpodobně alternativně-historické prostředí jihu dnešních USA, které jsou ještě frankofonnější než je známe. V jemných náznacích autor dokázal načrtnout svět s jinou (a přitom tak stejnou) stratifikací společnosti či zcela odlišným vzděláváním, ale nechal dost prostoru pro čtenářovu fantasii. Taktéž charaktery podal moc dobře. Je tedy škoda, že svou dobrou práci zabil průhlednou fintou, na které vystavěl děj. Nechci se o tom dál šířit, abych nevyzrazoval. Jediný smysl, co mne napadá, je podobný Bacigalupiho poselství o konci civilizace vlivem nárůstu složitosti a zároveň opadnutí zvídavosti lidí a kolapsu vzdělávacího systému. Náznaky by v povídce byly, ale i tak je to pro čtenáře z našeho světa hrozná nuda a neřekl bych, že to bude fungovat jako memento.

Vcelku tristní povídka o partě dětí, kteří najdou mrtvolu prehistorické obludy. Spíš než na příběhu je to postavené na hašteřivých dětských dialozích. Pointa tam je, ale mohlo to mít klidně dvě tři stránky. Jako pocta Bradburymu to asi funguje, ale na Hilla mi to přijde málo i když to má jeho typické rysy.

Krátká povídka, která mi uvízla v paměti natolik, že i po 20 letech od prvního čtení jsem věděl, co a jak. Manželskou rozepři popisuje docela uvěřitelně. Jen ji musíte odpustit závěr, který je prostě klasický šokantní DEM, který nemá žádnou logiku. Owls are not what they seem.

Magazín se touto povídkou láme do moderna. Je to žánrem (trochu new weird), je to novým a svěžím autorem a také tím, že Kobylky oproti běžnému obsahu čísel sklonku 90. let moderní prostě jsou. Nic nevysvětlují, jsou fascinující, drsné až nechutné a nedělají si hlavu s nějakým klasickým zakončením příběhu. Po dlouhé době mne nějaká povídka v magazínu v dobrém slova smyslu šokovala, zavedla za hranu uvěřitelna a všednodennosti, mimo mou komfortní zónu. A je úplně jedno, že kobylky v ní nejsou kobylky.

Watson umí lépe, ale tady si myslím, že povídce ublížil překlad. Je totiž dost poetická, přitom je v ní plno odborných věcí (jantar, rogala, Kaliningrad). A sám autor sice našlápnul pěkně, ale připitomělým koncem a nedostudováním reálií (silné tatranské pivo :-D povídku odsoudil do průměru. Jinak je o vztazích, nevěře, strachu od základu změnit život a o vášních – létání a jantaru.

Tradiční teenagerská vyvražďovačka s použití trochu netradiční ingredience. Puboše vraždí dětský kolotoč? Divnej nápad v takhle klasickým podání fakt může ještě fungovat? No. Evidentně může.

Jo! Jo! JO! Byznismen přijíždí do zastrčeného anglického městečka. Vtipné. Brutální. Brutálně vtipné a vtipně brutální. Napsat takhle dobrou povídku z ingrediencí tak klasických (rozuměj roky provařených) je kumšt mistra. JO!

Paráda. Brutální honička náklaďáku a motorek s přesahem. Naprosto nepřekvapivě hodně Kingovská, naturalisticky psaná povídka. Přestože jde o naprosto čistokrevnou řež, líbí se mi jak se autorům povedlo zakomponovat děj i uvěřitelné charakterové rysy jednotlivých postav, stejně jako mnohoznačnost i osudovou nevyhnutelnost naprosto zbytečného konfliktu. Dílko bylo i zkomiksované, ale textová verze se mi líbí mnohem víc. George Miller by byl dokonalým adeptem na zpracování filmové verze.

To je Hill jakého mám rád. Břitký a nápaditý. Skvěle odvyprávěný. Čpící originalitou a sympaticky provokující. Hlavní hrdina žije v kopcovité krajině na útesech (což nepřehlédnete) a otevře zapovězená dvířka do neznáma. Čtivé, svojsky poetické a s dobrým závěrem. Paráda.

Strukturou spíše román než povídka. Kamarádi z muzea aviatiky se snaží udělat radost své umírající kolegyni rekonstrukcí dávno ztraceného filmového pásu a při tomto pokusu se začnou dít fantaskní věci. Text je strašně utlachaný. Autorka obětuje nemístně hodně prostoru na vytvoření prostředí a vztahů mezi charaktery. A není zábavné čtení. Ve dvou třetinách povídky se začne dít cosi zajímavého a mysteriózního. To se ale nevysvětlí ani na takové úrovni, aby si čtenář mohl pointu dofabulovat. Snažení tak knočí ve slepé uličce. Podprůměrný text.

BB sleduje přistání sondy na Jupiteru a její ponor do stokilometrové hlubiny vodově-čpavkového moře a pátrání po možném životě. Nejsem fyzik ani chemik, ale oboje mi přijde jako pitomost. Při obrovské gravitaci Jupitera by musel být v 100 km hloubce „moře“ o dost větší tlak než na dně oceánu na Zemi, ne? Technicky v blízké budoucnosti těžko řešitelné. Také voda na Jupiteru bude asi z říše snů a v technicky se tvářícím sci-fi z 90. let nemá místo. Oba faily mne rozladily. Povídka sice dopadem směřuje jinam – do civilizační depky – ale ani ta mne nijak zvlášť neoslovila. BB se snaží tíživost okořenit jakože vtipnými prostřihy do týmu nerdů ve velíně, kde probíhá pod radarem boj o nej slepici v hejně. Jenže to celé prostě nefunguje. Aspoň na mě ne.

Příběh, který rozhodně šokuje setkáním s mimozemskou entitou co lidstvo při první příležitosti nechce sežrat, nebo alespoň zotročit. Je to vlastně docela dojemně jednoduchá konstrukce mezihvězdné robinsonády. Dobré.

Nežánrová povídka psaná Moorecockovým vybroušeným k věci stylem. Místy působí skoro až faktograficky. Je dost jasné, proč jí napsal i proč byla zahrnuta do sbírky, leč bohužel bez hlubší znalosti kontextu a při absenci komentáře nezasvěcenému mnoho neřekene. Protože nemá šanci rozlišit, co je realita a co fikce, ani koho ten text vlastně zpodobňuje. Pro určitý okruh lidí nejspíš důležitý, ale pro svět ignorovatelný text.

Tak trochu Bradburyovská povídka o zvláštních entitách lidí s umělým nosem. Motiv je bohužel infantilnější a autor se z něj v pointě pokouší trochu vymanit, což snižuje dopad textu. Celkem fajn čtení, ale známe lepší, podobně konstruované.

Čaj a křečci Michaela Coneyho pro mne kdysi při prvním čtení v 90kách bylo zjevení. Ještě pořád by to byla asi první povídka, která by se mi vybavila, když se řekne „magazín“. Druhé čtení po letech už nějak nebylo ono a další Coneyho povídky jsou ještě slabší. Vlkodlaci opět rozehrávají téma xenofobie a jakoby i cosi víc (kopule vs. venek). Asi se chtěl k cyklu vrátit a rozepsat ho. Jestli to udělal nevím, ale i kdyby ano, česky si to skoro jistě nikdy nepřečteme. A vlastně by nejspíš nebylo o co stát. Vlkodlaci totiž nejsou moc dobří. Dialogy zůstali fajn. Také postavy jsou příjemně šablonovité. Ale rozuzlení začne být jasné asi ve třetině a fotbalové prostředí autor asi moc dobře nezná. Prostě to nějak nebylo ono. Zamačkávám slzu a žiji svůj život dál již bez M. G. Coneyho a jeho prózy. Fňuk.

Čaroděj(ka) Lythande versus mořská panna. Příběh banální, ani autorčin sloh nemusím. Přesto hodnotím výše než ostatní práce z tohoto světa, protože mne to nějak více chytlo. Že by kvůli pochybnostem o sobě samé, které Lythande snad poprvé má? Ale spíš mám slabost pro mořské panny. Pro čarodějky skrývající svou ženskost tedy slabost nemám určitě.

Ztřeštěnost, určitě občas odkazující na něco reálného, což by mělo zvýšit vtipnost textu, ale to něco se nachází povětšinou mimo sféru mého poznání. Humor povídky se tedy u mne míjí účinkem. Koukám, že v tom nebudu sám. Sloh má povídka ale povedený.

Novela s potenciálem románu. Bretnor podle mne honí příliš mnoho zajíců, když nechává do prometheovské mise promlouvat politiku, ale chápu, že se mu hodilo vytvořit na postavy tlak času a okolností. Technickou stránku nechci hodnotit. Ona také téměř žádná není a ponorkám s neprůstřelným sklem nerozumím. Postavy ale působily tím až příliš charakterním a dokonalým dojmem jako ve starých filmech. Kdo měl správný politický názor byl také správný člověk. A kdo je správný člověk, přece nemůže mít své malé postranní úmysly, své hříšky nebo alespoň nenálady. Pro klasické scifisty odkojené zlatým věkem bude Gilpinův prostor fajn, protože je modernější variantou téhož. Ostatní se mu raději vyhněte. Vybízí k touze po objevování a po nepoznaném, ale to je asi jeho jediné výraznější plus.

Dvě sestry, jedna závislost a rozdělení smrtí. Slušně načrtnuté, jen se nelze ubránit dojmu, že z toho autor mohl vykřesat více. Sobeckost a usurpátorství bíví šlo vysaturovat do vyšších obrátek. Autor povídku bohužel uzavřel dost nepravděpodobným happy endem, čímž jí zřetelně ubral na realističnosti.

Povídka fantaskně zpracovávající koncept vzteklých lidí. Premisa ale působí spíše jako zbytečná obhajoba vzteklounů. Dva úhly pohledu jsou fajn, stylistika i moment překvapení zvládnuty, ale pointu bych maličko předělal. Hrdina to má evidentně v paži, takže jeho cílem a finálním řešením mohlo klidně být zavření ve věznici plné nemů. Leč autor rozhodl jinak.

Dobře a chytlavě napsané, skvěle rozvržené charaktery, výtečný nápad ohledně válečné novinářky a jejího setkání s osudem. Autorovi jsem doslova visel na jazyku. A pak přišel konec a nic se nestalo. Pokud nic neříkající pohled na fotografii měla být pointa, brutálně jsem jí nepochopil. Chápu průměrná hodnocení, ale za to, že autor takhle zpical skvělý rozjezd musí téct krev.

uznávám, je to skvěle ujeté, ale opět žel nic víc jsem v tom nedokázal najít.

tohle číst bylo čiré utrpení. imho nepříšernější esence tehdejší kosmické fantastiky. asi mělo být zajímavé a plné originálních myšlenek k hlubokému zamyšlení, ale já se jen nudil a modlil, aby to už skončilo.

je to sice příjemně psycho existenciální drama, ale ničím jiným mě to žel nezaujalo.

něco od polského PKD. na svou dobu nejen nápaditě paranoidní, ale i překvapivě dobře využívající tehdy nových a moderních poznatků z neurofyziologie.

příšerně nudná a nenápaditá povídka napsaná bezchybným stylem úředního hlášení.

zajímavý žertík, který je ale postaven na neuvěřitelných předpokladech. jistě tahle dřevní SF je pohádkově antropocentrická a antropomorfní, bez toho by pointa nefungovala, ale ani vědomí tehdejšího způsobu psaní moc nepomáhá zbavit se toho nemilého dojmu autorského podvodu na čtenáři.

Hodně gaimanovitá záležitost. Hlavní hrdinka je postava, jejíž charakter je vpisován do románů. Opravdu pěkný a originální nápad, kterého je na tak krátkou povídku možná i trochu škoda. Pojmout to vážněji a trochu to rozpracovat, mohl to být zajímavý román, či novela.

Dvě sestry, nebo spíš dvě sokyně? Pěkně napsané, dobře podchycený ženský pohled, navíc z očí antihrdinky. Civliní příběh s hlavou a patou ale i vcelku pěkným závěrem. Příjemné čtení.

Tohle se mi opravdu líbilo. Astronauti hluboko v kosmu se setkávají s novou formou života a přitom řeší dost svých vlastních problémů. Krásně načrtnutá fantastika i psychologie charakterů. Originální nápady, ale i fešné využití klasický mustrů. Má to skvělou atmosféru. Moc pěkný.

Zápletka i stylistika fajn. Postarší žena se pouští do hledání zmizelého děvčátka. A teď mě můžete bezostyšně obvinit ze spoilerování, protože tohle je celé. Nějaký náznak pointy absolutně chybí. Jinak ale fajn rozjezd. Stačilo to jen dopsat. Zatím za půl. Až autor dodá druhou půlku, dodám druhou půlku hodnocení.

wiśniewski-snerg nezklamal. nejistota, paranoia, temnota, fantasmagoričnost. ho hó :)

v mládí mě dokonalá prázdnota fascinovala a žral jsem ji po žlyčkách, ale tahle předzvěst nebo paraverze mě xmrti nudila. jistě, je to lemovsky nabité ujetými nápady, ale četlo se to jako žvýkání suchého papíru.

ze začátku to vypadalo jako variace na růže pro algernon, ale vyklubala se z toho malá farmakozáhadologie. není to extra originální a mám obavy ani nikdy nebylo.

hustá bio-verze lemovských pohádek o robotech. anžto se pohybuju v oboru, oceňuju způsob, jakým autor genetiku a molekulární biologii zpohádkovatěl. a ta temná pointa je trefná.

takový žertík, který mě žel moc nepobavil. bylo to moc satirické (ty vtípky z rodinného života byly vousaté jak trpaslík) a „rozverné“. pointa nedává moc smysl, stojí na falešné předpokladu. tož, radši ne.

malá časová smyčka v docela příjemné povídce s modernější verzí fantastického nespolehlivého vypravěče (nemáme tu sen, ale jakousi neautorizovanou, hypotetickou zprávu novináře). opět se těžko posuzuje originalita, z dnešního pohledu je téma i provedení profláklé, v době vzniku mohl ten archeastronautický námět být zajímavější.

blízká setkání třetího druhu po polsku. je to takové žánrově prehistoricky naivní, ale nápad byl patrně ve své době originální.

Misionář, jehož jméno jsem si ani po dvou povídkách nezapamatoval, prochází v první polovině povídky – dopisu – krizí. Jeho pravou první evangelickou viržinskou vírou sice události z australského vnitrozemí ani pozdější ústrky nemohly otřást, ale lidsky je na dně. Odstrčeného kdesi v Arizoně jej vysvobodí rytíř na bílém jeepu, pardon, kaplan NASA. Má úkol přesně pro něj a jeho ESP. Cílem je vesmír! Věci jdou podle očekávání poněkud šejdrem, ale za pomocí několika vhodně (a opravdu vtipně) zvolených citátů z Bible je přece možné ohýbat i fyzikální zákony. Poslední třetina je už opravdu trochu divná a bez šťávy a autor asi nevěděl, jak to zakončit, tak to tak nějak rozplizl. Nebo chtěl dodat exodu ze Země naléhavost úprku před morovou ranou, samotným misionářem? Nevím, ale ani první misionářská povídka mne nenadchla a tato má sice navíc zajímavou premisu a dílčí věci, ale jako celek je nedotažená a vtipná mi přišla jen určitým prvkem (citací Bible) a to není pro každého.