LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ja som spokojný. V komentároch sa spomína priveľa vedeckých termínov, ale mne ich priveľa neprišlo a ak som ho nepoznal tak sa väčšinou dalo s kontextu odvodiť čo to asi je. Séria nie je freneticky akčná a to je veľké plus. Medzi menšie zápory by som dal asi postavy, akosi som si tam nenašiel žiadneho výraznejšieho obľúbenca. A skoky v čase by mohli byť viac naznačené, občas som mal v tom chvíľu chaos.

K sérii mě přivedl první film, který nebyl nic moc. Byl tam představen jakýsi příběh, který více méně nedával smysl, protože autoři nepovažovali za nutné moc vysvětlovat. Proto jsem sáhla po knize, kde jsem našla odpovědi na všechny otázky z filmu. A pak jsem přirozeně četla dál. První dva díly byly kvalitou poměrně srovnatelné, patřily k tomu lepšímu, co série nabízí. Třetí kniha na mě působila občas mírně přitažená za vlasy a svým způsobem se potřetí řešila ta samá dilemata. Je vidět, že v dnešní době se autoři nebojí ve velkém zabíjet hlavní postavy. To by v dřívějších příbězích neprošlo, ale asi je to tak realističtější. Obecně je série velmi povedená, a i když vyšla v době Hunger Games šílenství, je do jisté míry originální.

Po delší době jsem si udělal čas a vrátil se k četbě. Na základě hodnocení jsem sáhl po této sérii a musím říci, že jsem očekával mnohem více. Co je bezesporu perfektní, to je styl vyprávění. Dílo má spád, obsahuje jen velmi málo nudných pasáží. Co mně ale velice vadilo, byla nevěrohodnost postav. Postava je zde na několika stovek stránkách nějakým určitým způsobem líčena a posléze naprosto nepředstavitelně provede něco, co se zcela všemu dosavadnímu příčí, jen aby příběh mohl mít zápletku či nečekaný dějový zlom. Dvakrát se dokonce stalo, že jsem knihu odložil a musel jsem se delší dobu přemlouvat, abych se k ní vrátil. Je mrzuté, když se člověk nechá vtáhnout do děje, hltá řádky a najednou přijde totální „scenáristický“ kiks. Také některé dějové linie jsou pro mě dost těžko uvěřitelné a stravitelné. O tom, že jednotlivé díly série nemají prakticky žádné zakončení či epilog, tu již psáno bylo. Mně to také vadí. Je to takové: „...............to be continued“. Kupte si další díl a dozvíte se víc! Možná, že kdyby měla série nějakých 70–80%, nebyl bych tak přísný a ani by mě možná nenapadlo tento příspěvek psát.

Co se týče série jako celku je možná trochu škoda, že vycházela částečně zaštítěná pevností. Možná kdyby se jí dostalo více pozornosti vysloužila by si lepší a hlavně známější pozici v českých luzích a hájích, protože právě u nás je to série a projekt hodný pozornosti a to jak už kvůli počtu dílů tak délce trvání jejího vzniku.

Skvělá česká fantasy série. Jak už je ve zdejších končinách trochu zvykem, děj se dozvídáme spíše pomocí mozaiky z různých povídek a románů. Pan Žamboch servíruje jednotlivé příběhy lehce spojené „něčím větším.“ Do stejného světa patří i hrdina Bakly a proto když přečtete o těchto dvou všechny knihy, tak se vám vykrystalizuje vcelku zajímavý obraz. Co se jednotlivých příběhů o Koniášovi týče, tak skutečným zážitkem jsou oba romány, které by se určitě neztratily ani v zahraničí. Střípky poté doplňují jednotlivé povídky, kde si Koniáš kolikrát vytrpí opravdová muka a sáhne si často na úplné dno. Postupně více zjizvený dobrodruh stárne a stárne a jeho příběh je i jakž takž ukončený. Nicméně i tak by bylo fajn, kdyby se k němu autor ještě někdy vrátil a napsal grandiózní finále, kde se opět setká Koniáš a Bakly (stejně jako v povídce Fanoušek).

Valhala konečne dočítaná, aj keď celkový dojem bol o čosi vlažnejší, než som čakala. Nie je to len tým, že som po dočítaní poslednej časti zrazu bola niekde úplne inde ako na začiatku (aj keď ten žánrový posun je neskutočne výrazný – čo sa začalo ako military fantasy sa v druhej časti prehuplo do alternatívnej histórie, len aby sa to v závere zmenilo na niečo ďalšie, čo ale neviem veľmi zaradiť), ale možno aj celkovým poňatím záverečnej knihy. Autor sa zrejme snaží prekročiť hranicu medzi obyčajnou sériou a Ságou s veľkým S, do akej miery úspešne ale nechám na individuálnom posúdení každého čitateľa. Alternatívny vývoj dejín 20. storočia bol výborný, aj letmé náhľady do ďalších možných verzií minulosti, na druhej strane postavy boli dosť slabé (chápem, že tu šlo v prvom rade o svet, ale aj tak, niektoré mohli byť prekreslené lepšie, pri ďalších som som nadobúdala dojem, že snáď majú v hlave vákuum). Z časových smyčiek som tiež veľmi nadšená nebola – to už je pre mňa ťažké sci-fi, a to ja nerada, navyše je problém poradiť si s kadejakými časovými paradoxmi tak, aby to nevyznievalo ako bludy… A zakomponovať do toho celého Temnú vežu od Kinga – z môjho pohľadu to bolo „celé zle“, až sa musím pýtať: má toto Novotný naozaj zapotreby? Inak veľmi nemám výhrady, ako celok je Valhala fakt silný príbeh, určite by sa nestratila medzi top knihami CZ/SK sci-fi a fantasy, ale na druhej strane mi tam chýba nejaký prvok, ktorý by z toho celého urobil naozajstnú Ságu.

Rozvleklá space opera. První dvojdíl byl ještě strhující, a to také díky docela drastickým násilným a sexuálním scénám, které se jinak v dosti mravné space opeře nevidí. Další díly se ovšem táhnou v mnoha liních, reprezentovaných velkým množstvím postav. Jak už napsali mnozí přede mnou, celá sága by si zasloužila důkladné proškrtání. „Nahý Bůh“ byl pro mě již opravdovou řeholí – chtěl jsem prostě vědět, jak to dopadne a jak se lze vymanit z nicoty. Výsledek mě naprosto zklamal: doslovný deus ex machina, který božsky vyřeší na posledních 20 stranách všechny problémy a završí všechny linie. Hamiltonovy povídky, a to i vztahující se k této sáze, považuji za mnohem zdařilejší a stravitelnější.

(Komentár obsahuje jemné spoilery z prvej a druhej knihy.) Násilie, fanatizmus, smrť, sex, ohnivé gule, ambície, sex, filozofia, politika, sex, ohnivé gule! Bakker to má vymyslené výborne, knihy sú bohaté, písané lahodiacim vyčačkaným jazykom (kým väčšina fantasy je po literárnej stránke samé „povedal, bol, mohol, meč, odišiel“). V epickej škále nábožensko-politických bojov a medziľudských súperení ukazujú špinavé srdce ľudskosti, dilemy viery a rozumu a moc davovej psychózy (či fakt, že mocný sa stáva mocným, keď mu je moc priznaná okolím). Interné súperenie medzi magickými frakciami je fascinujúce, fungovanie mágie premyslené a popisy bitiek temer uveriteľné – a predsa hodnotím priemerne.

„Jsem příslib.“ opakuje Kellhus a tým aj séria zostala. Trpí totiž nepríjemnou kombináciou vlastností – ako keď vám na intráku do izby vlezie váš sused, opitý, polonahý, smrdutý a navyše rozhodnutý vás filozoficky vzdelať. Je repetitívna, únavná, excesívne násilná (s drobnými výnimkami čisto bez katarzie či zadosťučinenia pre ľudské postavy) a predvídateľná. Zorientovať sa nerobí problém, čitateľ má naporúdzi glosár a Bakker neopúšťa typické kategórie fantasy (mágovia, mnísi, náboženskí fanatici, ambiciózni vladári, temné zlo na severe atď.). Mená a názvy môžu na niektorých čitateľov pôsobiť zbytočne nabubrelo, ale i náš starovek sa hrdí nespočtom svojich Tiglatpilesarov a Nabuchodonozo­rov. :)

Bakker si pozval príjemnú návštevu – Aristotela a Hegela. Škoda, že myšlienky sa začali neúnosne opakovať, úvahy smerujú k jedinému záveru a rýchlo miznú pod závalom sexu. Pokiaľ neprebieha, postavy naň aspoň myslia, prípadne na vás útočí v asociáciách (postava menom Coithus Saubon?), čo by nestálo za zmienku, keby nešlo v 99% o brutálne sexuálne násilie. Nie je to veru raňajkové čítanie pre dámu. Nechýba humor, ktorý možno vôbec nebol zamýšľaný (Trollí nás autor? Cisár! Cirkumfix! Milenci!) a skutočne nechutní hlavní záporáci, ktorí dlho pozerali Srbský film.

Postavy sú komplexne vykreslené a zreteľne sa vyvíjajú (niektoré smerom vzad). Máme zúrivého maniaka, pseudozenového maniaka Antikrista, Máriu Magdalénu, Barbie a zoznam princov, dôstojníkov a barónov, ktorí umierajú na mnohých a mnohých stranách bez toho, aby to mojím srdcom pohlo (zaujímavé charaktery majú buď málo priestoru alebo zhynú priskoro či prídu o časť tela). Vyzdvihla by som postavu čarodeja Drúsa Achamiana, ktorý síce na môj vkus priveľa fňuká, ale to v tomto svete robia všetci. Bodaj by nie, keď v ňom niet cnosti, priateľstva a dobroty, len nenávisť a temní elfovia! Wannabe-Mary Sue Kellhus je zaujímavý, kým sa nezačne opakovať. Od druhej knihy už viete, čo povie o pár strán ďalej a to ani nemusíte skúmať pohyb jeho tvárových svalov (sic!). Jeho výstup na vrchol po čase prestal byť zaujímavý, pretože nemá reálneho protivníka a všeobecne je nezastaviteľnejší ako všetky Eriksonove overpowered postavy a deus-ex-mašiny, lebo sa vymakal v NLP. Rujný barbar Cnaiur mi spočiatku pripomenul Karsu Orlonga z Malazu, ale na rozdiel od Karsu Cnaiurove vyšinuté mentálne pochody ma znechucovali. Čítať o tisícorakej obsesívnej myšlienke stačí pre význam deja spomenúť zopár ráz. Bakker žiaľ preháňa.

Kde iné fantasy série ukazujú: Áno, sme ľudia, slabí, manipulovateľní, pažraví, zadubení, pudoví, ale našťastie nielen to, táto séria odkazuje: Sme ľudia, slabí, manipulovateľní atď., atď. a … sestimsmiř.

Líbil se mi jen začátek prvního dílu – atmosféra Underdarku a drowího města je výborná, úplně jsem měl chuť si znovu zahrát BG2 :) Škoda jen Drizztova přechodu na světlou stranu – jeho snaha hledat si kámoše ve 2. a 3. části trilogie působí dost komicky.

Původní Starcraft série jen ve směs popisuje události první hry, které sice nejsou závratná umělecká díla ale fanoušek starcraftu si je rád pročte. Nově se také začali objevovat svazky, kvalitnější, zabívající se novými postavami a událostmi souvicejícími s druhou hrou a i událostmi celkově předcházejícími.

Sérii Starcraft nelze hodnotit nejvýš, protože není vytvářena jedním autorem a kavlita jednotlivých dílů s tak různí, i tak ale dostane každého fanouška.

70%

Ságu temných templářu jsem četl až po dohrání první epizody druhé hry. Kdybych si ji přečetl dříve, byl bych na hru mnohem lépe navnaděn.

Vzhledem ke stagnující sérii Ghost…atd. nemůžu označit ságu temných templářu jako to nejlepší co jsem četl ze série, ale mohu říct že je to dost kvalitní a hlavně velice informativní čtení.

80%

Diablo série je opravdu vítanou literaturou pro fanoušky hry, respektive kolem roku 2005 jsem první knihy této série hltal, aniž bych přestal kombinovat četbu a hraní Diabla/ Diabla 2 LoD.

Co se týká knih série od R. A. Knaaka, dočkáte se pěkného a čtivého příběhu. Černá cesta v podání M. Odoma byla trochu slabší ale i tak výtaná.

Když to tak čtu, tak si uvědomuji, že už je to deset let..... :D

Dnes už spíš pro pamětníky nejslavnějších dob Diabla

80%

Magie velice vyčnívá od ostatních FF gamebooků ze dvou prostých důvodů. Prvním je to, že nyní můžete hrát i za mága a ten druhý, že všechny knihy na sebe úzce navazují.

Výprava za korunou králů je opravdu epická a nebezpečná. Na své cestě narazíte na množství zajímavých protivníků a měnícího se, atraktivního prostředí.

Proč si nezahrát tento komplet o více jak dvou tisícíhc odkazech

100%

(Komentář k původní verzi)

Lone Wolf série je docela ultimátním kouskem na gamebookové scéně. V dobách kdy svět válcovala jen série Fighting Fantasy, přinesl Lone Wolf komplexní příběh se stejným hrdinou a různorodým světem. Těžko posuzovat, která série byla celosvětově úspěšnější, každopádně Lone Wolf si nás bezpochyby získal tím, že tu máme osobitého hrdinu, se kterým se rádi ztotožníme.

To co bylo určitým nedostatkem, byla relativní krátkost každé knihy. Oproti FF se totiž Lone Wolf nevyznačuje takovou variabilitou, takže se stále držíte stejné cesty, s tím že se na ni můžete napojujit v různých fázích hry. Samozřejemě něktéré díly FF, také nedisponují extrémní variabilitou ale je toho tam trochu více.

Lone Wolf hráče dostává rozpracovaným světem, do kterého se Joe Dever nebojí zapojit rozsáhlý svět s různorodými zeměmi, kulturou a specifickými bojovníky, monstry a fakty (např. myšlenka popravčího náměsti v pátém díle). Už jen v první sérii Kai navštívíte různorodá prostředí.

To co trochu vadí, je určitá nevyváženost. Můžete získat hodně zlata, ale v některých dílech nemůžete utratit ani cent. Stejně tak dostat určité vybavení, které též stejně neužijete (např. v Negart Groupech byl obchod a manipulace s vybavením velice dobře řešený).

Všechny tyto věci však bezpochyby zastíní hrdinův růst. Samozřejmě se můžete zahrát samostatně, třeba osmý díl, zjistíte však, že je to docela těžké. Lone Wolf se stává ultimátním hrdinou, teprve pokud postupně procházíte celou sérii. S každým odehraným dobrodružstvím, získávate další schopnost k základnímu množství a stáváte se mnohem silnější. V magnakai se díky získaným schopnostem, učíte kruhy které zvedají vaše schopnosti. A teprve pak je Lone Wolf nezničitelný bojovník světla, který zničí jakoukoli temnotu.

Závěrem tedy lze říci, že se jedná o velice zdařilou, dobře napsanou gamebookovou sérii. Která si Vás získá a hlavně si troufnete na maraton celou sérií

90%

Asi nejlepší gamebooková série, kterou jsem hrál, to bych asi mohl k této sérii říci. Právě pestrost možností, zajímavá komplexnější témata, to je to co se nikdy v původní FF sérii nevskytlo. Je to právě také v tom, že Z. Dach a V. Kroc se chopili různorodějších postav. Konečně už jen neustále nehrajete jen za válečníka, nyní si lze vyzkoušet Nekromanta, druida… dokonce můžete vést i velké armády.

Nechci shazovat původní FF sérii, ale chyběla jí ta provázanost a hlavně nějaký rázný děj celého světa, který by význačně zasahoval do celkových událostí napříč sérií.

K ilustracím bych jen řekl, že byly více než zdařilé, pouze v prvních dvou dílech byly poněkud slabší.

Závěrem mohu celou sérii jen vychválit, samozřejmě tu je několik slabších dílu – např. 9 a 12. Jinak je to ale ultimátní záležitost.

100%

FF série bezpochyby patří mezi nejúspěšnější série gamebooků vůbec. Vždyť po celém světě se jich prodalo přes 13 milionů. Samozřejmě má své pozitivní i negativní stránky, ostatně jako všechno.

Určitě ji doporučuji, protože v nich můžete nalézt spoustu originálních myšlenek a nápadů. A vzhledem k tomu, že začala vznikat od roku 1982, tak se tu setkáte se spoustou dobrých příběhů, typických pro styl 70/80 let minulého století.

Obrovským kladem, je že se tu autoři nezaměřují pouze na fantasy (jako v jiných gameboocích) ale nabízí i klasický horor, postapokalyptickou blízkou budoucnost, v neposlední řadě také různorodé sci-fi.

To co bych popsal jako negativum, téměř chybějící návaznost některých dílů. Sice se do spousty lokalit vrátíte, někdy dokonce i za stejného hrdiny. Ovšem s nějakou charakteristikou a osobností hrdiny, se tu nesetkáte.

Škoda jen, že pokračování série se můžete dočkat jen v angličtině.

85%

Měl-li bych nějakou absolutní stupnici, na níž bych hodnotil všechny knihy (a vše porovnával třeba s Eriksonem, Sapkowskim, nebo Tolkienem), neměli by druzí trpaslíci nejmenší šanci přelézt (přerůst?) magickou padesátku…možná by se s odřenýma ušima dostali na nějakých těch čtyřicet procent…nojo, jenže já absolutní stupnici nemám a hodnotím dle toho, na co kniha má a co od ní čekám.

Druzí trpci jsou nenáročnou oddechovou (byť místy lehce kostrbatou…může za to překlad? autor? čert ví) literaturou, jejíž četbou spíše zabijíte čas, než abyste z ní měli extra duševní požitek. Jedná se o knihy, které můžete s klidným srdcem číst při cestě do školy/práce v nějakém prostředku hromadné dopravy, páč i když budete nečím vyrušeni, těžko se ztratíte v ději – a i kdyby…není to ten typ literatury, v níž jedna skrytá narážka může za (ne)pochopení následujících stovek stran (zdravím Malaz). Naneštěstí ani ve svém žánru nejsou tito pajzlíci ničím extra a drží se jen lehce nad průměrem. Jsou těžce neoriginální (autor se někdy u jiných jen neinspiruje…on často sprostě kopíruje); první dvě knihy jsou místy vycpané vatou více, než by bylo zdrávo. Děj – který někdy nabere opravdu dobré tempo – je pak srážen; celkově jsou první dva díly poměrně nevyrovnané, co se gradace týče; díl třetí je v tomto ohledu nejsilnější. Autorovou slabinou jsou taktéž – vždy rychle utnuté – konce, jež by si zasloužily vymazlit o kapku více.

Kladem celé série je rozhodně temný nepřítel, proti němuž hrdinové bojují (pokud vám do pracek přišly knihy R. A. Salvatoreho, zažijete dežaneví) – nechová se jako trotl, je drsný, nelítostný…bohužel autor tento potenciál prokaučoval, je těžce nevytěžen.

Sečteno, podtrženo – pokud netíhnete láskou k trpasličí rase a potřebujete jen a pouze zabít čas, jsou mnohem lepší knihy a série v tomto ranku. Na druhou stranu, ani tato není vyloženě špatná, ale žádná pecka to vskutku není.

Hodnocení po 5/10.

I když má Amber své roky, nepotřebuje vůbec žádné hájení, ani přivírání očí…nic takového. Každá kniha dokáže konkurovat tomu, co se píše dnes. Styl je jednoduchý, čtivý, ironický, text jsem doslova hltal, neměl jsem problém přečíst knihu za odpoledne (aby také ne, rozsah je vždy něco kolem 200 stran). Příběh je – v porovnání s dnešními mamutími ságami – poměrně jednoduchý (byť jej provází celá řada intrik a nejasností, které se rozplétají velice zvolna)…hlavně proto, že vždy sledujeme jen a pouze osobu vypravěče Corwina – a tedy jen a pouze jednu dějovou linii, nekonají se žádné skoky z místa A do místa B a podobně. Pravda, v příběhu je sem tam nějaká logická chyba, ale koho to trápí? Amber je exkluzivní žrádlo a byla by škoda kazit si výsledný dojem nějakým přehnaným rýpáním. Jistě, jsou tu i mouchy…například poslední díl obsahuje (dle mého názoru) více vaty, než je zdrávo…a třetí a čtvrtá kniha by klidně snesly nějaké to proškrtnutí a sloučení do 300 stránkového svazku, protože jsou si velice blízké stylem i náplní…ale to už je skutečně jen takové to subjektivní povinné skuhrání.

Dále pár slov ke knihám samotným – vydání od Strak je neskutečně vymazlené, je na něm vidět péče. V textu je minimum překlepů (za pět knih jsem si všiml snad tří), každý díl obsahuje poznámky o překladu, které čtenáři zprostředkují třeba (jinak těžko přeložitelný) vtip a podobně. Co se obálek týče – tady nemá cenu moc plkat, neboť jsou jednoduše perfektní. Stylizace knih jako balíčku karet…no prostě paráda. Doufám tedy, že Straky Amber zase rozjednou, neboť nějak nemám (po tomto vypiplaném vydání s Kantůrkovým překladem) chuť brát do ruky to, co počal vydávat Classic.

Z mého hlediska jedna z nejpovedenějších space oper, co se v posledních letech vylouply ze spisovatelských hlav. „Leviathan se probouzí“ mě nadchnul, nabídnul napínavou detektivní zápletku s výrazně hororovým kořením a ve dvou dějových liniích konfrontoval cynického detektiva Millera s idealistickým naivkou a čerstvým kapitánem lodi Jimem Holdenem, který poněkud nedomýšlí důsledky svých slov a činů. Reálie budoucnosti působí uvěřitelně a k dokonalosti knize (imho) chybělo málo.
V „Kalibánově válce“ způsobí krvavý incident na Ganymedu rozhození křehkých politických sil mezi Zemí a Marsem. Holden zde nemá psychickou protiváhu a tak jeho kapku ťulpasovité chování tolik nevyčnívá. Lépe poznáme jeho malou posádku přivlastněné lodi Rosinante a hlavně budeme se zoufalým vědcem z Ganymedu pátrat po unesené dceři. Ve druhém díle ubyla hororová složka na úkor politiky, děj sledujeme i prostřednictvím pozemské političky a marťanské mariňačky. Více postav a linií, roztříštěnější příběh, méně hororové atmosféry – to jsou hlavní důvody, proč druhý díl „Expanze“ hodnotím o poznání hůř proti předchozímu.
Pro „Abaddonovu bránu“ platí v podstatě totéž, horor už v příběhu prakticky nenajdeme a těžištěm děje jsou lidské půtky. Čtivost se nevytratila, čtenář je stále udržován v napětí, co bude dál (skoro každá kapitola končí háčkem), jen už to zkrátka není taková pecka jako „Leviathan se probouzí“. I tak si celá trilogie udržela vysoký standard a mé celkové dojmy kolísají mírně nad 80%.

Velice dobrá série, která mezi klasickou fantasy působí tak trochu nepatřičně. No považte! Žádná bitva, šarvátka, efektní magický souboj…maximálně několik kraťoučkých potyček o vskutku minimalistickém počtu soupeřů (většinou celé dva kusy)…a i ty by se asi daly spočítat na prstech jedné ruky. Autorka místo toho nabízí krásný a živý svět popisovaný velice poetickým (a pro fantasy trochu nezvyklým) jazykem.

Původní tři díly připomínají útržky staré antické báje (a to i prostředím: labyrint; podsvětí), další knihy se pak – stylem vyprávění – překlopí do fantasy „normálu“, ačkoli i nadále hrdě nesou rozpoznávací zeměmořskou patinu. Bohužel už jsou ale o chlup slabší. Sérii rozhodně nelze doporučit každému, protože je vskutku velice svébytná a čtenáře chtivého akce by mohla jistojistě nudit. Co se číselného hodnocení týče – dosti jsem váhal mezi 70 a 80 %, avšak poslední povídková kniha mě nalomila spíše k nižší hranici…ale je férové říct, je to spíše někde mezi.

Dále si neodpustím poznámku k vydání. V ruce jsem měl české vydání od Tritonu, první čtyři knihy bílý a ohebný papír, minimum překlepů. Jiný vítr a Příběhy už byly na papíře recyklovaném, přičemž u Jiného větru byl papír docela tvrdý, dokonce jsem se bál, abych při letmém otevření nezlomil hřbet – což je asi největší mínus (nu a také překlepů v posledních dvou knihách přibylo). Obálky jsou parádní, totéž se – bohužel – nedá říci o mapách, které jsou malé a čtenáře lačnícího po geografii Zeměmoří nemohou uspokojit (doporučuji navštívit oficiální stránky autorky, kde je mapa v opravdu vysokém rozlišení). Logicky se nabízí jedna myšlenka – i když je Zeměmoří nasekáno v šesti knihách, nejsou to knihy kdovíjakého rozsahu. Tudíž je škoda, že nevyšel nějaký (vázaný, hezky zpracovaný, tlustý) omnibus obsahující veškeré texty, včetně dvou povídek, které u nás vyšly jinde. Zeměmoří by si totiž takovouto reprezentativní úpravu rozhodně zasloužilo.

Túto sériu som čítala už dávnejšie, ale celkový dojem už vtedy nebol bohvieaký… A po menšom osviežení pamäti konštatujem, že sa veľmi nezmenil. Štýl písania je na môj vkus dosť ťažkopádny a rozvláčny, samotný príbeh bol miestami poriadne nudný a predvídateľný. Autori sa nevyhli typickým klišé (ospravedlňuje ich ale, že v upírskej sérii sa to snáď ani nedá). Prepracovanosť postáv nič moc, progres minimálny, neskutočne sentimentálny záver ani nekomentujem. A ani otvorený koniec ma na ďalšie časti nenaláka…

pre mňa jednoznačne najlepší červenákov počin… naprosto parádne prepojenie histórie a slovanskej mytológie, radšej ani nechcem vedieť, ako dlho trvalo štúdium dobových reálií… akčné scény super, každá kniha je zakončená fakt veľkolepým finále (boli by z toho skvelé akčné filmy)… ako vždy sa to výborne číta, tých 1500 strán zbehne ako voda a autor sa pohral aj s postavami, idú viac do hĺbky ako v černokňažníkovi… všetky tri knihy sú vyvážené, na rozdiel od väčšiny trilógii tu druhá kniha nie je iba „náplasť“ medzi úvodom a záverečným finále… proste perfektná séria, na ktorú sa nehrabe ani množstvo renomovaných zahraničných autorov…

Veskrze zajímavý a podrobně vylíčený svět, ale přijetím vyvrcholení, kdy se stará doktrína nahradí novou a vydává se za něco originálního a pravého, je pro mě nepřijatelné.

Taky nemůžu jinak, než že je to jedna z nej (ať už z jakéhokoliv pohledu) sérií, kterou jsem kdy četla a pravděpodobně budu číst. Knihy jsem četla relativně s odstupem (Argo/Triton to zas tak rychle nevydávali), takže můžu říct, že osudy Hariho a jeho Nadace/í mě provázely několik (moc příjemných) let. I když jsem jednotlivé knihy hodnotila většinou čtyřmi hvězdičkami (v každé knize jsem měla menší výhrady k té či oné části), série jako celek působí naprosto promyšleným a uceleným dojmem, který vlastně nemá chybu. V prvním díle mě ani ve snu nenapadlo, kam se děj rozvije v pátém. A šestý a sedmý díl jsou třešně na dortu, které sice pouze dovysvětlují, ale to jim na dynamice vůbec neubírá.

Začátek číslované série je výrazně slabší, ale částečně bych za to vinila překlad, který v prvním až třetím díle nestál za nic. Naopak dobrou kvalitou nejvíce „vyčnívají“ knihy Petera Davida, které jsou vždy o stupínek lepší než ty od kolegů. Celkově je číslovaná série nadprůměrná a příjemně rozšiřuje a doplňuje informace z prostředí seriálu.

asi se vám už někdy stalo, že jste sáhli na něco evidentně horkého a k vlastnímu údivu jste se, teď přijde překvápko, spálili. nebo jste začali natahovat cibule, my starší jsme to dělávali často, a nudě se, čumíte do blba a natahujete a natahujete, až najednou zjistíte, že přetažené pérko ruplo a s ním je v sakrech i váš časoměřič. přesně tohle se mi stalo při čtení série princ ničeho.

nemělo mě to po druhém dílu překvapit, ale tak nějak mě to spíš zaskočilo. zpočátku jsem měl bakkera za eriksonova mladšího bráchu, později za sofistikovaného vtipálka, jenže jsme spolu skončili, a to definitivně.

Mrzí ma, že musím napísať taký negatívny komentár, ale keď prihliadnem na skvelé recenzie a celkovo vysoké hodnotenia, táto séria je najväčšie fantasy sklamanie všetkých čias. A aj keď sa tomu po nie práve oslnivom prvom dieli ťažko verí, má séria klesajúcu kvalitu. Samotný príbeh je celkom stráviteľný, aj napriek veľmi silnej inšpirácií križiackymi výpravami, ale jednotlivé postavy sú obrovské mínus – snaha vyhnúť sa klišovitým charakterom je síce pekná, ale výsledkom sú silne nesympatické postavy, kde je až problém niekomu držať palce(fakt neviem, či som vôbec niekedy čítala knihu, kde by som najradšej všetkých vyvraždila). Štýl písania je tiež trochu ťažší, takže rozhodne nesadne všetkým. Úplne najhoršie sú ale autorove všadeprítomné a nekonečné pseudofilozofické žvásty, pri ktorých sa neviem rozhodnúť, či je Bakker génius a ja som príliš hlúpa na to, aby som ho pochopila, alebo sú to naozaj len pseudofilozofické žvásty.

Ani nevím, jestli označení série pro dvě knihy je to pravé, ale budiž. Kulhánkův noční klub je pro mě překvapení, a to velmi příjemné. Nepídil jsem se po obsahu, nečetl recenze a tak jsem do Kulhánkových vod skočil nepoznamenaný a ničím neovlivněný. Mám zato, že díky tomu jsem si tyto knihy užíval. V první knize se hlavní postava a děj zajímavě vyvíjí, i když musím říct, že dějový zvrat v první třetině knihy mě celkem vyděsil, do čeho jsem se to zase pustil. Tenhle pocit mě naštěstí po několika dalších stránkách opustil a naopak začal bavit. Začátek příběhu, potažmo první kniha, je v podstatě jednoduchý a přímočarý. Kulhánkův styl vyprávění naopak velice čtivý a zábavný. S druhou knihou děj přidává na tempu, příběh je více promyšlený a destruktivní. Hlavní postava přebírá iniciativu a Tarantino by chrochtal blahem, nad množstvím krve a létajících kusů těl. Příběh se nějak zásadně nepředbíhá a tak jsem neměl sebemenší ponětí, kdo nakonec koho zradí , nebo kdo komu pomůže apod. V podstatě jsem nemel ani chuť, nebo potřebu o tom přemýšlet a pouze jsem se nechal unášet příběhem. Závěru nemám co vytknout, naopak mě velmi potěšilo, že kniha nekončí zkráceným doslovem, ale „sadisticky“ pěkným dořešením všech křivd.
Hůl zlomenou, nad českými autory jsem provizorně slepil a jen doufám, že další knihy, popřípadě autoři mě nedonutí ji opět lámat. Velmi sympatické je, že se Kulhánek nesnažil s tohoto díla dělat něco víc, než zábavně oddechovou záležitost, která mě velmi bavila. Mít z knihy dobrý pocit a těšit se na další stránky je jednoduše to, co od čtení očekávám a je jedno jakého žánru. Až budu mít chuť na nějaké životní moudra, sáhnu po klasice.

Autor měl pravděpodobně velkou chuť napsat trilogii za každou cenu. Zatím co první dva díly jsou relativně kompaktní, třetí je v podstatě závěr zbytečně natažený do samostatné knihy. Celý příběh měl krásný potenciál, je zde spousta originálních nápadů a zajímavých myšlenek, které si zasloužily rozvést a více propracovat a zapracovat do děje. Příběh by byl zajímavější, pestřejší. Takto je v podstatě kolem příběhu velké množství „omáčky“, která je, bohužel, místy bez chuti. Epilog je zajímavé vyvrcholení a v podstatě všechny důležité postavy jsou zde vylíčeny až do svého konce. Autor se však rozhodl napsat další čtyři díly, což, vzhledem k tomu, že vím, jak všichni dopadnou, nemám moc potřebu číst, pokud u nás vůbec vyjdou. Mohlo se jednat o velmi svižné dílo, kruté, vulgární, surové, plné vynikajících popisů soubojů. Škoda!

Jakože military sci-fi jsem nikdy nemusela, tak tahle série mě dostala. Je fakt perfektní. Skvěle propracované světy, postavy, technika, politika, ve vesmíru funguje fyzika tak, jak by měla,… Pro zájemce: http://www.hmsphantom.cz – jde o český fanklub a aktivní fanoušci jsou zde vítáni.

Fantasy série s atraktivními sci-fi prvky. Čtenář se stává svědkem záchranné výpravy jednoho muže na Midgaard, planetu, kde se odmlčela skupinka vědců. Vuko Drakkainen, polský Fin, občan Chorvatska, je tím osamělým vlkem, který s novými technologiemi vyráží pátrat po ztracených ovečkách a při té příležitosti zjišťuje, že na Midgaardu vše funguje tak trochu jinak. Zdánlivě jasná a svým způsobem jednoduchá mise se značně komplikuje a Vuko musí bojovat nejen o svůj život, nýbrž o osud prakticky celého světa.
Čtenář v celé sérii narazí na spoustu popkulturních odkazů, tepání do naší současnosti, vtipných poznámek a různojazyčných nadávek. Příběh je výpravný, napínavý, místy až hororový, hodně akční, vyžaduje však rezervovat část mozkové kapacity pro přemýšlení (není to nezbytně nutné, je možné jen tak klouzat po povrchu a nesnažit se vše chápat do detailu).
Ve druhé linii se čtenář seznámí s epizodami ze života a osudy mladého následníka Tygřího trůnu, ty se zpočátku nesou v duchu filozofickém (žádné složité úvahy a spletité traktáty). Pro někoho může jít o méně přitažlivou část, pro mě byla příjemným kořením.
Závěr prvního dílu je silně surrealistický a pro lepší pochopení je vhodné znát přinejmenším tvorbu Hieronyma Bosche (obrazy jako „Zahrada pozemských rozkoší“, „Poslední soud“ a podobně).
Ve dvojce „PLZ“ je Drakkainen zbaven supermanských výhod moderní technologie a musí hledat jiné způsoby boje. Putuje zemí a snaží se pochopit fungování magických principů. Ve druhé linii mladý hrdina poznává život na útěku a seznamuje čtenáře s krvavým kultem, který zaplavuje jeho domovinu, poznává nové lidi, učí se.
Trojka je hodně vatový díl, kdy se obě ústřední postavy setkají a konečně je odhaleno tajemství Ledové zahrady. Dozvídáme se více o osudech vědců, opět se hodně putuje – tentokrát nejen pěšky či koňmo, ke slovu přijde mořeplavba. Vuko kolem sebe buduje družinu schopných válečníků, cvičí je v záškodnickém boji, získává spojence i vliv.
Čtvrtá část je v první polovině zase prudce cestovní, probíhají náročné přípravy na válku Pěvců, plánuje se, odehraje se plno menších potyček a vše vrcholí ve finální monumentální bitvě. Závěr naštěstí není úplně ve stylu „žili-byli šťastně a jestli nezemřeli bla bla bla“, Grzedowicz si s koncem série poradil uspokojivě. Nechal si škvíru pro pokračování, pokud by ho pro tento svět či některé jeho postavy políbila múza, série „Pána Ledové zahrady“ je ovšem uzavřená.
Celkově se mi polský spisovatel trefil do vkusu, přestože bych místy uvítala zkrácení a větší stručnost. První díl mě nadchnul, ostatní už byly jen dobře odvedeným řemeslem s několika vcelku originálními prvky. Více pozornosti mohlo být věnováno vedlejším postavám (aby je čtenář pořádně obrečel a nepřešel jejich smrt pokrčením ramen).
Knihy s takovým množstvím toulek hrdinů po různých krajích si zasloužily mapu. Pro zájemce přikládám, co jsem našla na polských webech – „Drakkainenova část“ světa je bohužel bez popisků, pouze ilustrační:

http://x3.cdn03.imgwykop.pl/c3201142/comment_FRBu9O4xTDNc4KxpPOl6uPMyBWNvl1SY.jpg http://malash.znadplanszy.pl/wp-content/uploads/sites/43/2014/09/SDC11592-701x1030.jpg

Je možné, že se časem s Nočním poutníkem do Ledové zahrady vrátím, brzy to však jistě nebude. 79%

Trpaslíci – Heitz je velmi zdařilý řemeslník. Umí napsat knuhu čtivě a věřím tomu, že by zvládl napsat čtivě i větší blbinu než jsou trpaslíci. Docela selhává na maličkostech a základních věcech. V prvním díe, který skutečně zavání tvorbou pro mládež se mu rozpadl koncept světa, když si uvědomil, že ho má černobílej jak šachovnici a že mu to jako drsná středověká společnost dost selhává. Násilím tam zkusil injektovat pár změn a je to strašně vidět. Toho si každý kdo má načteno a něco napsáno musí všimnout. Dalším problémem je poměrně hodně vaty. Když se postavy uprostřed souboje vykecávali, jak v hospodě nad pivem, měl jsem chuť knihu zahodit. Na druhé straně svět má dobře promyšlený a funguje to celkem dobře.

Válka trpaslíků – Je vidět, že Heitz urazil kus cesty. Výrazně ubylo vaty. Svět se stal více drsným a šedivým a i postavy už začínají jednat jinak než černobíle. Bohužel zase selhává na maličkostech. Tentokrát je lámání logiky všeobecné a hlavně logiky a psachilogie postav. Postavy si tu přesně dělají co autor potřebuje s čímž jdou taranem proti tomu co dělaly do teď. Taky tam má jautor jeden předčasný výstřel, kterým jednu pointu naprosto degradoval. A samozřejmě nechybí ani pěkná dávka strojových bůžků ti byli mimochodem přítomní v množství větším než malém i v prvním díle. A neodpustím si připomínku k překladu. Lékařské přístroje opravdu nejde sbalit do šátku a odnýst v kapse pryč. :D

Pomsta trpaslíků – Opět další díl a opět další zlepšení, co se týče koncepce světa a dalších nedostatků dílů předešlých. Dokonce se tu snažil vyhladit pár strojových bůžků z dřívějška, což mě docela pobavilo. Je to správně drsné a ponuré. Největším problémem vidím hlavní postavu. Autorova snaha udělat ho rozpolceného a nejednoznačného do dopracovala tak daleko, že mi přestal být sympatický a začal mi být ukradený. To vnímám jako obrovskou chybu. A ještě jedna maličkost pokud by na výlečení alkáče stačilo zatřást s ním nad propastí, tak by byl svět pmnohem hezčí místo, ale takhle to není a uvěřit tomu může jen malé dítě.

Osud trpaslíků – jsem na straně stopadesát a vypadá to jako zatraceně hustá mela lepší než všechny předešlé díly dohromady ==== Zdání neklamalo. Ano série o trpaslících chtěla ještě jeden díl. A tohle je velmi zdařilé zakončení série. Většinu předešlých nedostatků autor více či méně odstranil. Rozehrál výživnou partii, kde nic není jak se zdá a kde každý má své pohnutky a zájmy. A my se konečně dozvíme jak dopadne největší hrdina Skryté země of every time. Ano, poslední díl je nejlepší.

Celkově mám pocit, že Heitz zvládá paradoxně vedlejší postavy mnohem lépe než tyhlavní, protože třeba dvojčata Boenda a Boindil by si zasloužili vlastni spinoff a i pak ve trojce je Boindil jednoznčaně nejlépe napsanou postavou.

Série Jeho temné esence od Philipa Pullmana mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl přečíst si i sérii knih o Sally Lockhartové. Byl jsem poněkud zklamaný v očekávání, že i tato série bude pohádkově fantazijní. Upřímně řečeno vlastně ani nevím, jestli by knihy této série měly být uvedeny na těchto stránkách. Podle mého se jedná spíše o dobrodružnou literaturu bez fantastických prvků. Jen ve Stínu na severu se objevuje jakýsi verneovský vynález, v ostatních dílech se však nevyskytuje vůbec nic, co by podporovalo jejich zařazení zde na Legii. Na druhou stranu jsou tyto knihy velice zdařile a napínavě napsány, takže rozhodně nelituji, že jsem si je přečetl. Na to, že se jedná o literaturu pro děti a mládež, je děj občas poněkud drsný a ne vždy všechno dobře dopadne. Poslední kniha trilogie Tygr ve studni má silný sociální podtext, který mi nevadil, naopak si myslím, že příběhu prospěl. (Pokud bych měl hodnotit tuto sérii i s knihou Cínová princezna, kterou považuji za nejslabší knihu této řady, dal bych o hvězdičku míň – 70 %.)

Priznám sa, je pre mňa pomerne náročné objektívne hodnotiť knihy pre deti, skúsim to teda z ich pohľadu. Bez okolkov, Zošidlo ich úplne uchvátil. Dej kníh je naozaj hutný (texty sú rozsahu dlhšej poviedky), adekvátne strašidelný a zároveň prekypuje originálnymi charaktermi, poväčšinou rôznymi antihrdinami, s ktorými sa deti s radosťou identifikujú, alebo ich aspoň radi priberú do virtuálnej partie (poprípade zloduchov spoľahlivo znenávidia).

K celkovému dojmu ale výdatne prispieva vskutku parádne grafické spracovanie, vďaka ktorému majú knihy nádych „pseudokomixu“, tým pádom ich čítame a pozeráme zároveň. Čo deti zrejme otvorene nevnímajú, z môjho uhla pohľadu oceňujem posolstvo (implicitne naplniteľné v prostredí rôznych príšer od výmyslu sveta), že kamarátov si nevyberáme podľa vzhľadu, ale podľa ich chovania a hodnôt. Autorovi sa podarilo pretaviť frankensteinovský fenomén do podoby pre deti, atraktívnej po všetkých stránkach.

Patrně jedna z nejzvláštnějších věcí s níž je možné se v mainstreamovější fantasy setkat. Nejde o čistě celistvý příběh, ale o příběhovou platformu, pro níž autor čerpá inspiraci z reálné mytologie i vlastní fantasie. Přestože jde o cyklus, stojí každá kniha téměř samostatně a přesto že jde o jediné téma, autor ho neustále mění, rozšiřuje a přetváří do nových forem. Nad umem s jakým příběhy tká zůstává rozum stát. Škoda jen, že z prvních nesmělých výletů do nitra lesa, kdy staví zjména na atmosféře tajemna a nechává čtenářovu fantasii pracovat na plné obrátky, přechází postupně do zběsilých multidimenzio­nálních a časových paradoxů, které není snadné uceleně pochopit. Zcela určitě nejde o knihy na jediné přečtení. Přesto jde o naprosto unikátní práci, která sice nemusí každému sednout do vkusu (nebo může jako mě sednout jen částečně), ale pokud jí propadnete můžete se do osidel mýtického lesa vracet takřka neustále a vždy tam na vás budou čekat nová překvapení.

Hodně akční série z daleké budoucnosti světa Warhammer 40 000. Osudy Hvězdného vlka Ragnara jsou zábavné, krvavé a plné boje. Hvězdní vlci jsou elitní supervojáci (něco jako vikingové budoucnosti), kteří bojují se vším co uzná velký Císař (nebo jeho zbytky) za vhodné. Děj se točí prakticky jen kolem nekonečného boje s Chaosem a jeho příslušníky. První díly se nesou ve znamení výcviku přes politickou intrikánskou vsuvku v díle čtvrtém až po dokončení série jiným autorem. Toho se vůbec nemusíte obávat, styl psaní je natolik jednoduchý, že změna autora prakticky není znát. Jako četbu do MHD mohu jedině doporučit.

Mrzí mě, že v Česku nevyšel a asi ani nevyjde prequel/4. díl k této trilogii, Above the Snowline – těm, kdo přelouskají originál, rozhodně doporučuju – dozvíte se tam mnohem víc o Rhydanech a Janta poznáte zase z úplně jiné stránky :)

Po 7 díle dávám plnou pálku, a snad za rok bude tato série stále stejně kvalitní.

Když pominu první čtení „Pistolníka“, strávila jsem putováním k Temné věži 4 roky (samozřejmě s nezbytnými pauzami, aby se mi oblíbený spisovatel nepřejedl). První díl se hodně liší od zbytku série… a vlastně i od zbytku všeho ostatního, co jsem dosud četla. Je to tak trochu jiná knížka, podřízená atmosféře a podivnu, těžko se odhadují pravidla načrtnutého světa, motivace hlavního hrdiny Rolanda je nejasná, jeho minulost vcelku stručně podaná. Nejde o odpočinkové čtivo, vyžaduje od čtenáře spoustu snahy pochopit. Tím více jsem byla překvapená následujícím dílem. „Tři vyvolení“ nekladou na mozek přemrštěné nároky, stránky se dychtivě otáčejí skoro samy, hutná, pomalá atmosféra ustoupila napínavému příběhu. Série přibírá několik nových, zajímavých hrdinů (feťák, beznohá schizofrenička). „Pustiny“ pokračují v nastoleném trendu vysoké čtivosti, přidávají do hry rozmanitější prostředí, jako vystřižená z postapokalyp­tických her typu „Fallout“ a podobně. Ve čtvrtém díle si King asi potřeboval od hlavní linie odpočinout, tak nechá Rolanda vyprávět o jeho mládí. „Čaroděj a sklo“ je takovou pistolnickou lovestory, místy už trpí ukecaností, roztahaností, ale autor je příliš dobrý řemeslník, aby čtenáře nudil (jen chvílemi:-)). Pátá část „Vlci z Cally“ skládá poctu filmu „Sedm statečných“ a nechá pistolníky chránit vesnici a hlavně její děti před tajuplnými nájezdníky. Přidává pár střípků do zvolna se skládající mozaiky. Následuje „Zpěv Susannah“, pro mě pravděpodobně nejméně přitažlivý (a naštěstí nejútlejší) díl, který ovšem naplno odhalil, nakolik osobní je tahle série pro Stephena Kinga. V objemném a důstojném finále vše zapadne na svá místa, věřím však, že až se jednou po letech k „Temné věži“ vrátím, zase ji pochopím o něco lépe. A třeba něco zajímavého přidá i zatím odkládaný „Závan klíčovou dírkou“.
Jedno je jisté: „Temná věž“ prorůstá většinou tvorby Stephena Kinga víc, než jsem tušila. Kromě spojení s „Prokletím Salemu“ a plně přiznaných „Ničemných mužů ve žlutých pláštích“ bych si měla zopakovat a najít souvislosti v románech „Svědectví“, „Beznaděj“, „Nespavost“, „Nezbytné věci“, dost možná i v „Talismanu“, „Rose Madder“ a „Dračích očích“. Také neuškodí vrátit se k povídce „Sestřičky z Elurie“. Bude zajímavé hledět na Kingovu tvorbu z nové perspektivy.
„Temná věž“ není dokonalá, má své mouchy a docela určitě jsem jí neporozuměla zdaleka tolik, jak bych sama chtěla, přesto stojí za pozornost nejen příznivců Stephena Kinga. Jsem si jistá, že se k ní časem vrátím. 84%

Začátek série mě sice moc nezaujal(asi hlavně proto, že mi Kelsierům plán připadal neskutečně naivní – z tohoto mého omylu mě později autor vyvedl), ale postupně mě Sanderson dostal a série zamířila do mého TOPu. Škoda jen té zbytečné chyby s inkvizitory (nechci spoilerovat, takže to hodím do diskuse).