LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Oproti první sérii admirál Geary bojuje s alianční flotilou mimo známý vesmír s několika mimozemskými druhy. Styl boje zdá se být velmi podobný první sérii, byť zápletka zvedá úroveň této klasické space opery trochu výš. Většina hlavních postav zde zůstává (Geary a jeho manželka Tanja, kpt. Duelos, Tulev, Badaya, senátorka Rionová) a postupně přibývá i několik postav dalších, stejně neprokreslených a snadno zaměnitelných. Problémy se na „Black Jacka“ hrnou spíše skrytě, skrze politické intriky aliančních senátorů, než v rámci jeho vlastní flotily jako v první části (Falco, Numos ad).

Potom, co jsem si přečetl většinu předchozím komentářů tady budu paprskem zdravého rozumu, ať to chci nebo ne. Jde o to, že MKP má klady a zápory. Začnu ale radši tím dobrým. Nebudu zmiňovat monumentálnost, komplexnost, složistost, provázanost a Mistr Kápě ví co ještě, protože tyto kvality zde byly vyzdvihovány již mnohokrát předtím a jejich omilání k dodání co možná největší skvělosti je zbytečné (neboť skvělé prostě jsou). To, co by se kromě jiného mělo u Malazu vyzdvihovat, je originalita. Je opravdu obdivuhodné, jak dokázal Erikson přivést k fungujícímu životu tolikero nových a komplexních ras(K'Chain Che'Malle, Jaghutové, T'lan Imass et cetera) a také fakt, kolik nových a originálních konceptů je v Malaze použito (chodby a držby mluví sami za sebe). Mnoho lidí sice tvrdilo, že jim bylo docela nepříjemné, jak jsou v Měsíčních zahradách vhozeni do vařící kotle naplněného naprosto neznámou geografií, etniky, pojmy a esoterismem, ale to mně osobně vůbec nevadilo, protože jsem trpělivý a nějaké to tápání ve tmě mě nemůže odradit, ostatně, kde všude jsou vám principy fungování čehokoliv vysvětleny několikahodinovou přednáškou doplněnou powerpointovou prezentací s videi a barevnými grafy? Ve fantasy obecně tedy opradvu ne. Jenže, jak už jsem napsal, i Malaz má své proti. A asi tím největším a nejočividnějším je autorovou psací vyjádření. Musím uvést, že jěště před Malazem jsem přečetl kompletně celou sérii Zeměplochy a Zaklínače ( a taky pár dalších, ale to není důležité) a ty byly napsané naprosto dokonale plynule a při jejich čtení mi stále za očima jel nepřerušený barevný záznam toho, co postavy dějají, v jakém prostředí a vykresleně do nejmenších podrobností. Jenže u Malazu to tak není. Ono jde totiž v textu až přípiš dobře vidět, že je Erikson archeolog a až na druhém místě spisovatel. Děj je kostrbatý a skáče kupředu jako horská koza, takže někdy dokonce skáče vzad, což byl fakt, kterým jsem až do přečtení Malazu neznal a nedokázal si představit. Popisy především oblastí a budov mají veliké rezervy a dialogy, i když ta část řečená postavou je bezproblémová, jsou uvozovány naprosto strašlivě, uvozovací slovesa nejsou vhodná, často se opakují a jsou otravná. Proto musím konstatovat, že z celkového hlediska je Malaz až na třetím místě v mém osobním žebříčku fantasy ság za již zmíněnou Zeměplochou a Zaklínačem.

jakub vandrovec je jako fenomén fascinující. zábavný, popichující, žánr parodující. první setkání s ním byl v pozitiviním slova smyslu šok, na jaký se nezapomíná. inu, kdo by mohl zapomenout na mužíka v odrbaném vaťáku a holinách, který stříbrným bajonetem zabíjí za stodolou upíry, zapíjeje to samohonkou.

série dobře funguje jako bio/paropanková alt.hist křížená decentní romancí pro mladistvé ;) a hlavně jako dobře napsaný, odlehčený dobrodružný příběh. náročný dospělý čtenář by mohl čekat víc na všech frontách, lépe promyšlený alt.svět, spletitější příběh, pestřejší dramaturgii. nicméně, mějme na mysli, že kniha je určena podstatně mladším čtenářům (odhaduju 12 – max 15). v tomto oboru se mi jeví jako výrazně nadprůměrná a díky tomu má co říct i dospělákovi, který se chce nechat jen unášet autorskou fantazií a pramálo dbá o komplikovanost. kniha je též velmi velmi slušně vyvedena, ilustrace na předsádce i uvnitř, obálky – byť jak se na nich objeví ksichty, jdou body dolů. inu, po všech stránkách povedená mládežnická série.

Tezsi kusy na cteni rozhodne, ale odmenou vam bude neco velmi neotreleho. Pro me Gormenghast ale neni trilogie – treti dil je spis neuceleny soubor povidek, ktery pri sobe moc nedrzel. Ovsem prvni dva dily jsem si opravdu uzil. Pokud uz vas nebavi bckove fantasy, kdy farmarsky synek zabije draka a zachrani svet a radeji chcete poradnou porci gotiky, bizarnosti, detailnich popisu scen pri kterych se vam jezi chlupy na zatylku a nevadi vam volneji plynouci dej, pak bude Gormenghast to prave pro vas. (v hodnoceni serie neberu v potaz treti dil, ktery – pro mne – stoji trochu mimo)

Po celou dobu, co jsem četl obě na sebe navazující trilogie o Bratrech a Sestrách draků, jsem si kladl otázku, proč je děj podáván tak neuměle a tak chaoticky a nelogicky, proč jsou postavy tak neživé a dialogy často tak hloupé, až nakonec po přečtení poslední knihy, tedy po přečtení více než 2420 stran, jsem si uvědomil, že to bude tím, že autor prostě nemá talent. Těžko říct, s jakým dílem bychom se setkali, kdyby autor talent skutečně měl. Námět je totiž více než zajímavý, slibující obrovskou epickou ságu, jaká tu už dlouho nebyla, zpracovávající keltskou mytologii od dávné historie až po naši budoucnost. Snad bychom se pak dočkali i zfilmování a zanedlouho by se v trafikách prodávaly figurky postav tohoto veledíla. Obávám se však, že se figurek s Jackem Churchillem či Hunterem nedočkáme. Je to prostě tak slabé, že by po tomto námětu sáhl filmový průmysl až po důkladném přepracování. Ale to už by byl jiný opus. Těch 60 % je za závěr knihy Psi Avalonu, který sice nebyl úplně strhující, ale aspoň trochu důstojně zakončil příběh o konci světa.

Příjemná, i když krátká, série, která buď navazuje a rozvíjí seriál, nebo přímo popisuje vybrané epizody. Z této „pětky“ není žádná knížka výrazně slabá ani silná, všechny si drží standard. Škoda, že číslovaná řada nepokračuje, protože další díly jsou také dobré, ale zatím pouze v angličtině.

Lucky Starrovky jsem četla asi rok. Jednou za čas jsem vytáhla jeden díl. V celku jeden za druhým by se asi číst nedalo, protože by příběhy splynuly v jeden zmatek. Od druhého dílu vám bude jasné, jaký bude zbytek série, protože opravdu se první díl od šestého stylem vyprávění neliší. Lucky a Čára zůstávají stále stejní, k žádnému výraznému posunu postav nedochází. Příběhy jsou napsány tak, aby odpovídaly cílové skupině, což ale neznamená, že by byly příliš jednoduché či hloupé. Kdo má rád Asimova, už dávno asi ví, že od něho se dá číst prostě všechno.

Nejlepší série co jsem kdy četl. Plně propracovaný svět, vše má svou logiku (i kdy si na ni musí člověk přijít sám, protože Erikson se vysvětlováním nijak nezatěžuje) a jak postavy tak historie propracovaná do nejmenšího detailu.

Oproti Písni Ledu a Ohně je každá smrt v MKP osobitá, a díky propracovaným postavám člověk nad většinou smrtí truchlí (nebo se raduje) a není to prostě jen „další mrtvola po cestě k zakončení“.

Díky tomu že je Erikson archeolog, tak je vše, co je potřeba, popsáno do nejmenších detailů. Bitvy jsou popsané tak že by se z nich začínající vojevůdcové mohli učit…

Na konec se musí ovšem dodat že Erikson nenapsal MKP jako odpočinkovou knihu. Je to vážná a těžká četba, jen občas trochu projasněná skvělým humorem. Nečekám že za svůj život narazím na dark fantasy která by se vyrovnala MKP.

Série se dá rozdělit na dvě větve…příběhy klasické (obsažené v prvních dvou knihách) a příběhy „nášupové“ (poslední dvě knihy).

Co se týče oné první větve: obsahuje čtyři na sebe velice volně navazující příběhy (povídka, dvě novely a román), odehrává se v krásně slovanském světě inspirovaném Zaklínačem (polednice, vodníci, strigy, dlaci…) a sleduje osudy Kočkodlaka Xina od kolébky po rakev. I vedlejší postavy jsou zde velice výživné a zábavné. Černý humor je samozřejmostí. Na mě osobně dýchla velice svěží atmosféra – speciálně z první knihy jsem byl doopravdy nadšen.

Druhá „nášupová“ větev je jiná: chronologicky se odehrává mezi druhým a třetím příběhem první knihy. Xin se dostane do jiného světa, což má za následek změnu atmosféry – od slovanské ochlastanosti, rozkošného kurevnictví, zákeřné podlosti a životního filozofování se přejde ke klasictějšímu (=západnějšímu) pojetí fantasy literatury.

Samozřejmě, ani jedna z větví kočkodlačího stromu se neřadí mezi klenoty fantasy, které budou opěvovány i za sto let, ale v rámci své kategorie (oddechovka/zabití času/jednoduchá zábava) se Xin řadí k naprosté špičce, která se v klidu vyrovná kvalitnějším kouskům ze západní produkce (lepší příběhy DragonLance, první knihy Drizzta a podobně). Pokud tedy narazíte na první dvě knihy, neváhejte…třetí a čtvrtý díl je určen spíše fanouškům než novým čtenářům.

Stojí asi za poznámku, že jednotlivé knihy v sérii se dají číst samostatně a mají uzavřený děj. Nicméně většina knih je pořád dokola o tom samém a hodně tedy záleží, kolik máte od autora načteno. Doporučuji především začít Legendou a pak už je na vás, zda budete chtít zkoušet další díly. Postavy se střídají, ale vždy je o udatného, chytrého hrdinu, který má nějaké svoje trauma a přemýšlí nad svým životem, ctí, atp. To se se brzy přejí a i když mají knihy spád a jsou akční, začnou brzy splývat dohromady. Doporučuji tedy ságu číst s velkými časovými rozestupy aby nebyl zmíněný handicap tak znát.

K této trilogii jsem přistupoval s velkým očekáváním, a hned první díl byl pro mě zklamáním. Autor se seznámil s keltskou mytologií a jednotlivé prvky spojil v sourodý příběh, který je poměrně originální. Mám však dojem, že si autor ukrojil větší sousto, než mohl sníst. Zdá se mi, že autor neměl příběh nijak promyšlený a tato nerozhodnost se promítla do jednání postav. První dva díly trilogie jsou vlastně takové bojovky. „Hrdinové“ mají cosi udělat, zařídit, a tak se příběhem bezradně plácají, až se vynoří „pocestný“ a řekne: „Tudy!“ Nakonec to vždycky nějak dopadne, ale deus ex machina aby měl z toho svaly jak kulturista. Při čtení mi občas vyskakovaly otázky vyplývající z logiky děje, které volaly po odpovědi, autor je pak nějak mezi řečí zodpověděl, ale pocit nelogičnosti zůstal. Stejně tak nedotažená je psychologie postav. Ani k jedné postavě se mi nepodařilo vytvořit vztah, takže mi bylo víceméně jedno, jak to s nimi dopadne. Byly pouze papírové. I jejich dialogy na mě působily nevěrohodně a uměle. Nejlépe dopadl třetí díl trilogie, kde příběh vrcholí a autor cítil nutnost to nějak uzavřít. Mohl tady vzniknout epický příběh novodobé keltské mytologie s originálním námětem, ale místo toho se mi dostalo na talíř neslané nemastné jídlo, které se sice taky dá sníst, ale nezanechá žádný dojem.

Nespomínam si kedy by vo mne nejaká knižná séria vyvolala toľko emócii. A dokonca väčšinou negatívnych. Odpor k postavám. Zhnusenie z jej posolstva. A pritom je to tak dobre napísané! Sloh má autor v malíčku, no v náplni deja má veľké medzery a to aj logické. A myslím, že keď väčšine „hrdinov“ želám na konci smrť, asi nie je najlepšou vizitkou. Celkovo je to taká antifantasy – sledujeme postavy, ktoré by v klasickej knihe stály na druhej strane barikády (hlavne Glokta). Je to zaujímavé, no víťazstvo „zla“ ma ani v najmenšom neuspokojilo. 6+/10

minisérie o planetě spatterjay začala jako naprosto skvělá kombinace spejsopery a kyberpanku, autor měl vše celkem dobře promyšlené – mimozemšťané, virus, UI, svět řádu i ekologii planety samotné. jenže, jak se kaše stále nastavovala, zasahoval autor do původních myšlenek ne vždy citlivě a ke konci se mu docela rozjížděla vnitřní logika jeho fikčního světa. nenechte se mýlit, pořád dost dobré, ale zmlsanější čtenáři si určitě všimnou i něčeho víc než jen profesionálního psaní příběhů typu „skoronezničitelný geroj meets děsivá příšera, nebo radši dvě“ furt dokola.

oceňuju dobré technické nápady, byť někde šlápl autor dost vedle (třeba laserová chromatografie mě skutečně rozesmála, ať už tím bylo míněno cokoliv). často asher ukazuje, že se o moderní vědu zajímá, nejednou ale využívá staré klišky, nejvíc v psychologii a sociologii ne-lidských mimozemšťanů.

série mě mile překvapila, ale mám teď na chvíli přeasherováno a zkusím pro změnu třeba reynoldse.

Tohle to je jedna ze sérií, které mi pořád někdo předkládá jako génia světové sci-fi a já si myslím, že je asi mírně na hlavu.

Jednička byla skvělá.

Dvojka se ještě dala.

Ale v půlce třetího dílu jsem knihu znechuceně vrátila do knihovničky a od té doby jsem se na ni ani nepodívala. Už jenom představa toho, že bych to měla číst celé, a ještě v celé sérii pokračovat, mě docela děsí.

Souhlasím s tím, že obálky musel spáchat někdo, kdo byl asi v mimořádně hluboké tvůrčí krizi, a ještě u toho dětinštěl, protože jsou vážně příšerné.

Ale jinak – mě celá série docela nadchla. Třetí díl, Čarodějova soška, je tedy díl, který si ráda odpustím, protože nemám ráda knihy, u kterých je mi smutno, ale jinak myslím, že to bylo poměrně příjemné čtení, které je mnohem víc pro děti než třeba takový Harry Potter.

MKP je opulentní hostina předkládaná lehce šíleným šéfkuchařem s tikem v levém oku. Kombinuje dokonale připravené pokrmy s ledabyle nahozenou šlichtou, sem tam to proloží plesnivým chlebem, bohatě zalévá šampaňským, používá běžná i exotická koření v nečekaných kombinacích a hlavně na hosta neustále pohazuje levým okem, že by bylo nemilé přestat do sebe jeho menu cpát a hlasitě chrochtat blahem. U toho si nenuceně brousí řeznický nůž.

Mnohým konzumentům se z podávaného musí udělat špatně. Tolik nezvykle vydatného jídla prostě nesnesou. Vdechnou koření a udusí se. Vystraší je špinavá tabule a utečou. Šílené kulinářské kombinace je doženou k témuž. Jen otrlí (ano, myslím mimo jiné sebe) vydrží. Někteří pak povýší tento styl vaření na umění nejvyšší a jinou krmi bezmála odmítají. Říkejme jim fandové. Většina z nich taktéž nalezne zálibu v řeznických nožích.

Konec barvitým plkům, k věci. MKP je úžasná, ale zbytečně složitá. Autor si v tom libuje a onu složitost naopak podporuje. Něco se uhlídat nedá a tak občas i on musí přistoupit k vysvětlování a obhajování pozic. Některé věty a scény jsou úchvatné, ale to celé je vykoupeno tunami balastu, který je sice slušně napsán, ale pořád je to balast. Tolik bezúčelného rozebírání postav a jejich myšlenek mne zaskočilo, a vědomí, že toho všeho mne čekají ještě tisíce stránek, si s mou motivací ke čtení občas zahrálo na babu. Tolik zbytečných (obyčejných) postav! Jasně, někdo to bere jako klad, ale já bych přece jen pár desítek ubral. Tolik termínů a jevů, které jsou důležité, přesto více nezakotvené do popisovaného světa! Někdo řekne marnotratnost génia. Já se přikláním spíše ke slovu exhibice. Takto bych mohl pokračovat dál, ale nejsem Erikson, neumím psát o vyčerpaném tématu statisíce znaků.

MKP je jedinečná. Takto složitý a do hloubky popsaný svět popsaný na tak malé ploše jedním (dvěma) lidmi myslím jiný neexistuje, a to ani v celém uměleckém světě. Neverending story typu SW nebo ST či světy her typu TES možná budou konkurovat, ale kolik lidí a v jak velkém časovém horizontu se na nich podílí? V tom před autorem hluboce smekám a žasnu. Na druhou stranu – je to klad? Pro některé mozaikomilce jistě, pro mnohé ale MKP bude nerozlousknutelný oříšek. Sám úplně nevím, kam se tím, že jsem ji nakonec dočetl, zařadit. Nejspíše mezi tvrdohlavé. Bylo to mnohdy velmi dobré, ale že bych to musel jíst denně? Na to fakt nemám kufr.

Začátek série se se čtenářem nemazlí. Jste vhození do rozjetého vlaku, do příběhu bez vysvětlování, do absolutně nového světa, jehož vlastní zákonitosti by vydali na vlastní knihu. Buď to ustojíte a budete odměněni, nebo odpadnete. A jako by toho nebylo málo, druhá kniha je asi nejslabší s celé série. Ale poté následuje lavina brutálně vyjímečných knih s nádherně vzestupnou křivkou. Záplava postav, které budete milovat. Událostí, o kterých se vám bude zdát. Rozluštění, se kterých se točí hlava. Armády, kde je snad každý cvok a do které bych bez váhání vstoupil, jen abych byl jejich součástí. A závěr, jak jinak než fenomenální rozdělený do dvou knih. Což ostatně není na škodu, protože devět je jako konec bez vrcholu. Deset, je konečné číslo. Deset tisíc stran příběhu. Toto je Malaz!

murakami skutečně umí. hlavními devizami je fantazie a přehršel nápadů, které jsou dostatečně šílené, ale do příběhu skvěle zapadají. jen tak mimochodem probírá i spoustu společenských témat (náboženské sekty, násilí na ženách, osamělost a výjimečnost, historický dějinný kontext a jeho vliv život lidí, jichž se přímo vůbec netýká). asi je to záležitost japonská (přišel jsem na to, když jsem jednou dělal nějakou přednášku o specifikách japonské fantastiky), ale jeho fantastické motivy jsou prosté euroamerické posedlosti dělit vše na zlo a dobro. autor je také přiměřeně post-moderní a jak už napovídá název, příběh se hemží konotacemi na orwella, ale i jinými uměleckými díly (třeba sovy a měsíc).

maličko zklamalo přeslazení konce a nevýrazný závěr, který je sice ok, ale čekal jsem podle příběhu něco víc. ale i tak, už delší dobu jsem nepřečetl tisíc stran za dva týdny.

Je to úžasné, nechápu proč jsem tak dlouho odkládala, než jsem celou sérii začala číst. Zeměplocha mě prostě uchvátila.Teď už dokonce uvažuji o tom, že si knížky pořídím i v tištěné podobě do své knihovničky oblíbených.

Jedna z naj. sérií aké poznám. Jedinečné príbehy, bez klišé, naozaj zaujímavé myšlienky, vynikajúci humor a veľa ďalšieho. Knihy sa zameriavajú na príbeh veľmi neúspešného mága, zvláštneho policajného zboru, mocných čarodejníc, ktoré skoro nikdy nečarujú a naozaj starého barbarského hrdinu. A každá kniha je okorenená najpopulárnejšou postavou – Smrťom. Paródia na náš svet sa majstrovi slova Pratchettovi naozaj vydarila.

Tak toto je najprepracovanejšie dielo aké sa mi kedy podarilo prečítať. Zároveň je to aj najlepšie scifi, ktorým by si mal každý milovník tohto žánru vybaviť svoju knižnicu. Knihy Hyperion sa vyznačujú väčším množstvom postáv, ktoré k cieľu poháňajú rôzne pohnútky. Príbeh každej jednej z nich by sa dal samostatne vydať ako poviedka. Popri tom sa schyľuje k vojne so zaujímavými zámermi. Čo sa Endymionu týka, mal som pocit akoby som čítal novodobého Julesa Verna. Simmons vynálezy budúcnosti vymyslel skutočne úžasne. Navyše sa tam vyskytuje aj trochu romantiky :D U mňa jednoznačne top.

Hunger Games je velice zdařilá série, minimálně proto, že mě donutila přečíst si ji v tahu (to u mě zvládnou málokteré knihy). Hned po přečtení prvního dílu vám dojde, jak a kam se děj bude asi ubírat. Přesto je velice zábavné sledovat vývoj postav a děje, který spěje k neblahému konci Panemu tak, jak jsme ho v prvním díle poznali. Na této trilogii je nejvýraznější vypravěčský styl autorky. Píše jednoduchou, i pro mladší čtenáře stravitelnou angličtinou (četla jsem v originále) a nebojí se popsat realitu takovou, jaká je, a nesnaží se zaobalit drsné scény do přívětivějšího kabátu.

Vyšlé knihy v této sérii hodnotím lehce nadprůměrně. Napsané příběhy nejsou výrazně lepší či horší než seriál a představují příjemné prodloužení série, která toho divákům řekla a ukázala dost, ale stále je tu prostor pro další dobrodružství. Teorie strun je o něco lepší než číslovaná série, protože je to ucelený příběh rozdělený do trilogie, což mu dává dostatečný prostor na rozvoj jak příběhu, tak postav.

Nemohu si pomoci, ale nerozumím tak vysokému hodnocení. Martin je obratný vypravěč a umí napsat zajímavé postavy. Když jsem začal číst, vypadalo to nadějně, ale s přibývajícími přečtenými stranami je z toho stále více jen velmi lehce fantasy dotčená paralelní historie se zřejmě nekonečným počtem intrikánů. A o intriky zde jde především, není zde ucelený příběh, nebo to zatím není poznat. Ale začal jsem číst v Češtině a tam jsem se nedostal ani do poloviny prvního dílu. Naštěstí jsem zkusil v Angličtině a série mě chytla. Netrpělivě čekám na další díly.

Po dlouhé době série přečtená jedním dechem. Napínala mě, nutila přemýšlet, zasela nenávist ke Snowovi a vládnímu systému Panemu, později dráždila přístupem vůdkyně rebelů a taky několikrát rozplakala… Kvalitativně sice šly jednotlivé díly dolů, ale jako celek mě série sedla a určitě na ni jen tak nezapomenu. Jsem zvědavá jak se se závěrem poperou filmoví tvůrci a co nedovedu pochopit je zařazení série do literatury pro děti a mládež, jako mládež možná ale chudáci děti…

Celá trilogie mě příliš nazaujala. Má sice dobrý nápad, kdy se každý příběh odehrává na jiné planetě a celkově jsou propojené hlavní postavou. Bohužel všechny jedou podle stejného schématu, na jedné straně je hlavní hrdina – nekonečné dobro, a na druhé nějaký protivník – nekonečné zlo. Že dobro vítězí a zlo je po zásluze potrestáno, ví každé malé dítě. Ani tady tomu není jinak. První díl nás zavede na planetu, kde poznáváme její ničím nezkažený život, tj. spousta fizolofování. V druhém díle jsme si zopakovali biblický příběh o stvoření a Adamovi a Evě s neuvěřitelným množstvím náboženských klišé. A třetí díl se držel hezky na Zemi, ale opět nám tu zlo páchalo zvěrstva. Celkově knížky mají jasné, poměrně důležité poselství, ale nemůžu si pomoct, tohle všechno už jsme párkrát slyšeli.

Něco na způsob jak může zklamat série od autorky jejíž předešlá série mě skutečně bavila :) Prakticky vše jsem vypsala v komentářích k jednotlivým dílům. Nejčtivější pro mě byl prostřední díl série, první byl až kýčovitý všemi čarodějnickými bláboly a poslední byl zdlouhavý a bez využití potenciálu. Jediné co mě na sérii opravdu bavilo byl pohled do filmového průmyslu, na natáčení jednoho upírovského detektivního seriálu. Vlastně především díky tomu je hodnocení tak vysoké jak je :)

Série je skvělá, hlavně co se týče prvních dílů zasazených do středověku. Seznamování s Vladem a jeho blízkými je perfektní a místy dost krvavé a brutální. Postupem času se začnou motivy opakovat, ale autorka má ještě co nabídnout a postupně děj přesouvá do modernější doby. Zde začne kvalita mírně upadat. Je to především kvůli změně psychiky hlavního hrdiny. Na Vlada padá smutek ze ztráty blízkých a věčného života. Prochází válkou a hledá nějaký další smysl nemrtvého života. Chronologicky poslední dva díly (Nemrtvý a Stín anděla) jsou už natolik odlišné od ostatních dílů, že by klidně nemuseli být ani zařazeny. Jde o popis života Bely Lugosiho (údajného upíra a herce) a Borise Karloffa (herce ztvárňujícího Frankesteinovo monstrum a Belova přítele). Zajímavé zpestření, do série však příliš nezapadají. To je bohužel nevýhoda toho, když se série píše napřeskáčku. Některé souvislosti vám na začátku prostě nedojdou. I tak je to však dobrá práce.

Celej sérii i jednotlivým knihám sa dá vytknúť všeličo, hlavne pomaly sa vlečúci dej a takmer zlomyselný autorov prístup k svojim hrdinom. No, hrdinom. Vtip je v tom, že žiadna z Abercrombieho postáv nie je žiadnym veľkým hrdinom, dokonca ani Krvavá deviatka nie. Všetci sa viacmenej plahočia bahnom života k neveselým zajtrajškom a autor im to nijako neuľahčuje. Jeho manipulatívnosť s osudmi postáv by som prirovnal k manipulatívnosti jeho v podstate najbezcharakter­nejšej postavy – Bayazovi. Napriek týmto výhradám však Abercrombie servíruje čitateľovi výbornú, nesmierne čítavú a zaujímavými postavami zaplnenú fantasy, ktorá je presne tak ostrá, ako sľubuje názov jej prvej časti.

Čítal som to pred rokmi, asi keď kult Kulhánka vrcholil. Predtým som čítal Vládcov strachu, ktoré sa mi páčili, tak som sa tešil na Divocí a zlí. No je to hrozný guláš, s hrozným záverom. Je to taký grínpísacká séria. Recykluje (opakuje) sa tu ostošesť. Od prečítania tejto série som nenabral silu čítať ďalšieho Kulhánka.

Moje poradie od najlepšieho: 1,3,4,2,6 (7,8),5.

Moja najobľúbenejšia detektívna séria. Proste mám rád Asimova aj keď píše detektívky. Veľmi zaujímavo a prepracovane vykreslené svety. Najväčší kontrast je medzi prvou a druhou knihou. Postavy sú skvelé. Proste je to Klasika.

Frederik Pohl ve dvou svazcích představil deset velmistrů sci-fi. Každého z nich krátce charakterizovat, většinou z pohledu přítele, a představil pět jeho povídek, které mají představovat styl psaní autora. Většina povídek je zvolených vhodně, občas je nějaká slabší. Ale vše je věc názoru, že.

Znám lepší knihy, jenže Feist umí psát velice čtivě a napínavě, a navíc, v Trhlinových válkách jsem se poprvé setkal s Valheru. Už jenom samotná představa pyšných a neohrožených dračích vládců mě prostě fascinuje. Létat si takhle na dračím hřbetě mezi světy…
No nic, zpátky do reality. Dračí jezdci jsou prostě moje suverénně nejoblíbenější fantasy rasa (elfové a trpsalíci se můžou jít s prominutím zahrabat :)), takže už jenom z toho důvodu pro mě tahle série bude vždy jedna z nej.

Nepříliš známá, leč skvěle napsaná a vypointovaná série.

Kolik znám „propracovanějších“ knih? Spousty! A „literárně hodnotnějších“? Taky spousty! Jenže žádná z těch „lepších“ knih mě zatím nedokázala natolik oslovit, jako právě John Carter.
Burroughsova fantazie nezná hranic, a pokaždé, když si myslíte, že „jinak se to už vymyslet nedá“, vyvede vás z omylu. Děj zběsile pádí kupředu a nenechá vás vydechnout a dobrodružství střídá dobrodružství. Logika? Realističnost? Co na nich záleží. Tohle je skutečná fantasy, ne „historický román s elfy místo lidí“. Svět, kde dobro vítězí nad zlem, svět, kde je všechno možné a svět, který mi učaroval. Když budu chtít „realističnost“, přečtu si noviny. :)

Johna Cartera jsem četl několikrát, poprvé ještě na základní škole. Od té doby jsem „přelouskal“ stovky dalších knih, ale jedna věc se nezměnila – tohle je pro mě pořád nej. I když, Howardův Conan je v těsném závěsu.

Jestli se dá o některé knižní sérii říct, že „celek je víc než suma jeho částí“, tak je to právě Pozvedání. Jednotlivé knihy jsou sice nadprůměrné, ale nic víc. Jenže svět, který před námi autor nakonec dokáže rozprostřít, a jeho vazby a zakonitosti, rozhodně stojí za to. To samé platí pro následující Pozvedání II, škoda jenom nepřeloženého závěrečného dílu.

Mass Effect je jedna z mých nejoblíbenějších herních sérií, leč i jakožto velký fanoušek musím připustit, že hodnotit knižní sérii jakkoliv jinak než „průměr“ by bylo nespravedlivé vůči mnoha jiným, podstatně kvalitnějším dílům. Knihy ze světa Hvězdných válek „sedly“ Karpyshynovi dle mého mnohem lépe.
Pro čtenáře obeznámené s hrami zpestření a rozšíření herního světa, ostatním nedoporučuji.

K pokusům o „knižní rozšíření filmového světa“ jsem zpravidla dost skeptický a považuji je za trapné „ždímání peněz“. Jenže, světe div se, v případě Thrawnovy trilogie se jedná o výrazně nadprůměrný počin, přičemž ani nemusíte být skalní fanoušek Hvězdných válek. A taková fascinující postava, jakou je Thrawn, se v literatuře taky jen tak nevidí.