LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Zajímavý nápad to má zcela určitě, ale provedení je poněkud horší. První díl se četl docela dobře, ale se druhým to bylo výrazně těžší. Třetí díl, nejspíš nikdy nevyjde. Možná škoda a možná vůbec ne, i když po těch letech, kdyby se do toho autor pustil by to mohlo být relativně čitelné…

Nejslabší Eddingsova série. Celý děj víceméně předvidatelný. Tedy až na odpadlého Pandiona – Martela, ten stíhá být snad na 5ti místech najednou a připravit Sparhawkovi tolik pastí a překážek, že by to jiný záporný hrdina nestihl za několik životů. Dočetl jsem to jen z donucení – v půlce třetí knížky jsem to chtěl vzdát, vždycky se objevila nějaká další překážka, proč zase Sparhawk nemůže vyhrát … a tak pořád dokola, přišlo mi to až uměle natahované, jen aby to autor mohl roztáhnout do 3 knížek.

Pan Nathan Long dokázal neuvěřitelným způsobem zprznit mou oblíbenou sérii. W. King napsal plnokrevnou fantasy, která si na nic nehraje. Gortrek, Felix, Snorri a později i elfí čaroděj Teclis mi sedli asi jako Gortrekovi sekera. Long nejenže nedokázal napodobit odkaz svého předchůdce, on se o to ani nesnaží!!! Což je o to smutnější, že sám patří k tuctovým pisálkům, kteří by se měli věnovat čemukoliv, jen ne psaní. Čili série končí se Zabíječem obrů, zbytkem si nemá smysl kazit chuť.

První díl byl čtivej, zbytek mi přijde jako omílání stále stejných stereotypů, dočetl jsem šestý díl a dál už se pokračovat nechystám.

První tři knihy jsou prakticky sci-fi detektivky s ústřední dvojicí postav. Poslední kniha spíše propojuje předešlou trilogii s ostatními knihami (Robohistorie, Nadace). Jinak různé narážky na další Asimovy knihy jsou v každém díle. Knihy jsou postavené na dialozích, jak už jsme u Asimova zvyklí a i když to už někdy přehání s jejich délkou, tak postavy neztrácejí svou čtivost a rád jsem v knihách pokračoval dál a dál.

Co říci k sérii, která má všechny klady i zápory zcela typické military sf? Je zde silná hlavní postava- kapitán John Geary, která jako jediná má opravdu propracovaný profil a provádí čtenáře dějem. Všichni okolo jsou jen stafáž, byť je zde zhruba pět-šest dalších silnějších postav, které pomáhají kpt. Gearymu vyniknout v jeho one-man show. Campbell není v žádném případě nějaký autor-myslitel, kdo čeká originální zápletku či zajímavé dialogy, zahodí do koše již první knihu, ale pokud je military vaše srdcová záležitost a sáhnete raději po Fabiánovi než po Součkovi, pak je Campbell správná volba. Z fabulace je znát, že autor důvěrné zná vojenskou terminologii – mnoho let sloužil jako námořní důstojník, stejně jako jeho otec. Popisy různých taktik a bitev jsou velmi precizní, a plasticky před čtenářem rozkládají pohyb jednotlivých vesmírných lodí během akce. – shrnuto, je to jako vždy především o vkusu, já nejsem fanatickým příznivcem tohoto žánru, ale čas od času si rád u podobného příběhu odpočinu, takže hodnotím lehce nadprůměrně.

Výborné čtení pro mládež. Nemůžu si pomoc, ale tenhle Australan musí znát Karla Maye. Některé pasáže si jsou pozoruhodně podobné.

Strašná škoda, že jsou tu hvězdy a ne hodnocení procenty, protože todle je přesně ten případ na 85 %.

Série je psaná dobře, mně osobně moc nesedí hlavní hrdina v prvních dvou knihách (Muž na stezce, Na ostřích čepelí), kde je Koniáš líčen jako naprosto skvělý a nezdolný superman. Sérii však zachraňují (z tohoto pohledu) Vlk samotář a Konec vlka samotáře, kde Koniáš více zlidštěl (respektive stáří ho připravilo o část supermanství).

Doporučuji všem, kteří mají už po krk klasické fantasy plné elfů, trpaslíků a předmětů, které se musí dopravit odněkud někam, případně bojů o záchranu světa. To tu nenajdete. Žamboch vám předkládá „pouze“ kolečko v soukolí…ale zatraceně ostré a nebezpečné kolečko.

Nikdy jsem pořádně nepochopil ono šílenství, které vzniklo okolo Harryho Pottera (Stejně tak jako to, co později vzniklo okolo ještě horšího Eragona). Z prvních dílů mi HP vlastně ani nepřišel jako kvalitní čtení a domnívám si, že počáteční úspěch těch knih byl stavěn především na nápadu. Zápletka, charaktery a spoustu jiných věcí už trochu pokulhávaly. A také se v Potterovi nachází na můj vkus příliš mnoho kýčů. 3 hvězdy dávám hlavně kvůli tomu, že je to literatura, která žánru fantasy zajisté něco přinesla a jež si méně nezaslouží už kvůli tomu, co dokázala.

the ascendacy veil / závoj povýšení (4*) poslední díl dočten v ourižinále. tempo nasazené v klubku autor udržel a dokázal se ctí tuhle sérii dokončit. trojka se skutečně více podobá dvojce než jedničce, ale jak jsem si zvykl, je to přiměřené. pořád sice převládá pocit vykalkulovanosti a mírné sterility, ale autor mi to vynahradil přesahem příběhu v pojetí vztahu tkalců, sester a normálních lidí. symbolická rovina je opět silná, stejně jako ve dvojce, a je docela promyšlená. epický a akční závěr má intimní a docela důležitý epilog, který sice nechal autorovi pootevřená vrátka, ale zároveň příběh dobře završil.

celou sérii hodnotím pěti astrami za odvahu, autorskou koherenci a uměřenost, především ale za zajímavý, byť ne třeskutě originální příběh. triton má ale u mě další velký černý puntík a sérii jím nově vydávanou už kupovat nehodlám, leda po jejím zkompletování. tohle je zrovna ten typ sérií, který se mi líbí a pic kozu do vazu, poslední díl nechá triton plavat. a ne poprvé.

Mně osobně kniha zaujala a to hlavně 1. a 3. díl. Kniha sice není vyjímečná tím, jak je napsaná a ani tak příběhem, ale spíše pozadím. Celkově si netroufám ohodnocovat celý ten svět, jelikož jich plno není přeložených (na Amazonu je jich přes 10) a také je škoda, že práva vlastní Microsoft, tak je to podle jejich hry. Co se týče knih samotných, tak mi to nabídlo zatím podle mého nejrealističtější pohled na vesmírnou válku, co jsem kdy čet. Žádní zlí roboti, kteří vyhubí vše. Prostě dvě strany, které se nemají rádi – žádné dobro proti zlu nebo mimozemšťané, kteří chtějí vehementně naši Zemi. A v pozadí ještě cosi jiného od staré vymřelé civilizace. Je škoda, že se autor nesoustředí víc na tu omáčku a vesmírné bitvy. Pro snílky jako já je to dobrý vesmírný příběh, který nutí zapřemýšlet, co bude dál a jestli to takové nemůže být. Pro ty, kteří si chtějí prostě přečíst knihu – nevím, zkuste to, ale druhý díl je děs. A připravte se, že je to kultovní svět, je to od více autorů (i když stejně nepřeložené). Jen škoda, že neumím tak dobře anglicky, abych si plnohodnotně přečetl i ty nepřeložené knihy v angličtině.

Sice trochu kolísající, ale celkově skvělá série. Terry Pratchett umí napsat nejen humorné a napínavé scény, ale i velmi životné postavy. Zatím jsem ze Zeměplochy četla necelou polovinu a musím přiznat, že mám obtíže přečíst více než dvě nebo tři krátce po sobě, ale po menší přestávce se k nim vždy ráda vrátím. Zatím nejraději mám Šňupec a Otce prasátek.

Kdyby měl pan Jordan trochu soudnosti, našel by si editora a tomu by řekl, „3/4 toho, co jsem napsal, je totéž stále dokola. Prosím vyškrtej to, protože já to nedokážu.“ Všcihni pak budeme šťastnější. Možná si někdo bude myslet, že celé sérii křivdím, ale stačí si uvědomit, že velká část textu je v zásadě stále o tomtéž. Všechny postavy stále mluví a myslí si totéž. Aes Sedai, jakkoliv je Morain výjimečná postava, tak nijak výjimečné nejsou – a i když se zde nabízí obrovská paralela s Herbertovým Bene Gesseritem, panu Jordanovi chybí Herbertova filosofická hloubka.

Nicméně i tak je Kolo času pozoruhodnou sérií, například už jen tím, jak se v ní bije poutavý (a někdy i původní) děj s trestuhodnou užvaněností autora.

Příjemná změna.

Jedna z nejlepších fantasy sérií, co jsem kdy četla, a to jsem jich před ní četla opravdu hodně. A jedna z prvních „dospělých“ fantasy, bez jasně černobílého ladění, která pomohla dnešní fantasy pro dospělé vytvořit – a většinu z nich stále daleko převyšuje. Vedle hlavních hrdinů a „kladné strany“ se spoustou záporů plus záporné strany s pozitivními vlastnostmi či motivy, které pro mě dobrou fantasy pro dospělé vůbec definují (zatímco klasická černobílá fantasy patří spíše dospívajícím, i když je třeba nacpaná detailním násilím až k prasknutí), a vedle otevřeného vylíčení sexuálního života princezny Miriamelle (včetně jejího svedení mizerou Aspitisem – jen škoda, že nechtěně neotěhotněla, to by přineslo ještě další hloubku příběhu), se mi nejvíc líbil a naprosto mě okouzlil hlavní hrdina Simon, který je dokonale nedokonalý a zcela realistický dospívající kluk. Kluk, co sní o slávě a hrdinství, nechápe a netoleruje slabost a chyby, a kolísá mezi totálním sebepřeceňováním a totálním sebeodsuzováním, přesně jak to dospívající kluci s láskou k hrdinství dělají – aspoň viděno z mého pohledu dospělé ženy, která tyhle kluky sleduje se shovívavostí, soucitem i trochu s pobavením. :o) Jenže právě tohle tihle mladí pánové, kteří také tvoří většinu čtenářů fantasy, velmi neradi slyší a čtou, protože jim to nastavuje zrcadlo, a oni nechtějí vidět to, co jim ukazuje. :o) Je naděje, žez toho vyrostou, a pokud ano a stanou se z nich zralí chápající muži, se soucitem a láskou vzpomínají na to, jací byli, a dokáží postavu Simona ocenit. Kdo touží po dokonalém hrdinovi a nedokáže přijmout nedokonalost vlastní (muž) či svého partnera (žena), ten má se Simonem zásadní problém, protože je to hrdina opravdu nehrdinský, zato skutečný. Pro mě fantasy není únik do cizího dokonalého světa, ale právě zrcadlo nastavené našemu světu a našim životům a nám samým, které nám může pomáhat více rozumět sobě sama. A to tahle fantasy série, na rozdíl od mnoha jiných, dělá. Takže já si ji opravdu užila a vychutnala a stavím ji na jednu z nejvyšších příček žánru. Kéž by takových děl vzniklo více! (A kéž by u ní vzniklo pokračování, sledující osudy Jošuových dvojčat a snad i dětí dalších postav včetně Simona.)

Pre mňa obľúbená séria, naopak, nijako rušivo som nevnímal technický pokrok, ktorý vnášal hlavný hrdina. Chytľavý dej, boje, ktoré zvrátil práve nejaký malý pokrok, a skvelý koniec s Harrisonovou nadsázkou, akási alternatíva v alternatíve. Po prečítaní sa človek zamyslí, čo by bolo, keby…a tak to má predsa pri týchto knihách byť..

Série jako celek splnila má očekávání.
Je to směs všeho možného – filozofických, společenských, historických úvah, divokých autorových spekulací o různých skutečných otázkách pozemské historie, velké množství historických postav z různých časových epoch, shromážděných na jednom místě, dobrodružného putování i zběsilé bojové akce, popsané se znalostí věci.
To celé zastřešuje ústřední nápad s Řekou a pátrání po jejím smyslu. Je to prostě takový guláš (v dobrém slova smyslu), který snad drží pohromadě, i když někdy jsem měl pochybnosti, jestli to pan Farmer trochu nepřehání, případně nezvládá svou fantazii, která je opravdu pestrobarevná někdy až příliš. Při takovém množství motivů není divu, že se setkáme třeba i s naším vlastním státem Nové Čechy.
Ale jo, jako celek se dá říci, že to putování stálo za to.

• Jako první jsem ze série přečetla druhý díl, na který jsem narazila víceméně náhodou; i bez znalosti Nekromanta Johannese Cabala se ovšem Detektiv Johannes Cabal dá číst velmi příjemně. Je to vskutku návykové zábavné čtení a ve srovnání s jiným vzdušným dobrodružstvím (román se odehrává na létající lodi – o vzducholoď ale nejde, neboť není lehčí než vzduch, spíše jde o prazvláštní letadlo zapadající do Howardova příjemně jiného světa) dočteným dva týdny před ním, románem Airborn od Kennetha Oppela, jde o velmi výrazný posun vzhůru. Nádherně funguje chemie mezi postavami, román srší (poměrně cynickým) vtipem i napětím, Cabal je úžasná postava (přesně tenhle typ antihrdiny si umí čtenáře zcela získat) a příběhy typu „v uzavřené skupince lidí se stane vražda“ rozhodně můžu. 100 %

• Nekromant, kterého jsem četla jako druhého v pořadí, je téměř tak skvělý jako Detektiv – ale jen téměř. Každý román má svá specifika a oba byly lahůdkou. Nekromant má u mě příjemných 80 %.

• Třetí díl, Institut strachu, pro mě byl při očekáváních nastavených Nekromantem i Detektivem velmi vysoko spíše zklamáním. Kdyby nešlo o sérii Johannese Cabala, asi bych řekla, že se mi velmi líbil, ale ve srovnání s předchozími díly mi připadal slabší. Ubude humoru i cynismu a jedna ze dvou hlavních point byla dlouho dopředu předvídatelná. Závěr ovšem slibuje možné zajímavé pokračování – a doufám, že série neskončí jako trilogie… 60 %

• A pak tu jsou povídky – některé vynikající, jiné „jen“ velmi dobré. Celkově tak 80 %.

Nenápadné nebarevné a pro mě ne příliš hezké obálky knih a také fakt, že jsem knihy koupil ve výprodeji Levných knih, způsobily, že jsem četbu odkládal. Přesvědčily mě až komentáře k jednotlivým dílům série. Musím říct, že se s těmito nadšenými komentáři naprosto ztotožňuji. Autor je vynikající vypravěč a knihy jsem přečetl jedním dechem. Popisy bitev mi připadají naprosto strhující. 95 %

jen díky prvnímu dílu dávám nadprůměrné hodnocení, série je značně nevyrovnaná. pilipiuk se pokusil napsat „seriózního“ vandrovce, ale těžce to překombajnoval a stejně jako v tom semfórském vtipu místo konilišky mu z toho vylezl pampeklec. ze začátku byl uměřený a jen mírně překvapoval historickými pohledy a spoustou praktického popisu akcí, návody a tak a la forsyth, jenže v posledních dvou dílech už to přehání a jeho líčení se stávají těžko uvěřitelnými a hlavně často jsou jen zbytečným camráním. také zápletky obou zbylých dílů jsou o řád až dva pitomější než u první knihy, kde byla ještě zápletka snesitelná a zábavná.

pokud se někdy rozhodnete tuhle sérii číst, zkuste jen první díl, zbytek je celkem maření času i mozkových buněk. ale říkal jsem si, že když už jsem za to ty prachy dal… inu, příště je doufám už za nic podobného nedám ;)

Vynikající série, jež se neubrání srovnání s Malazskou knihou padlých (Tolkien je někde trochu jinde, dnes už v podstatě klasika a Zaklínač je takový komornější). Mám-li být upřímný, tak PLaO a MKP jsou asi jako Metallica a Iron Maiden… tedy, mají společné rysy – je to megalomenské, fantasy, špička ve svém ranku a výborně napsané – ovšem tím to končí a každá série si jede po svém, odlišně, na svém vlastním pískovišti a to je jen a jen dobře…

PLaO je takový krásně zkažený (a tedy i zřejmě pravdivý) obraz feudálního uspořádání evropského středověkého stylu – a asi bych se nebál doporučit to jako tako takovou záživnější učebnici dějepisu, pro pochopení, jak to tehdy chodilo – na straně jedné, říznutý romantickými představami o rytířích na bílých koních na straně druhé. Funguje to na výbornou a každý si vybere nějakou svou oblíbenou postavu (citlivé a nezkažené duše třeba Sněha, starého Starka…) a my – parchanti – zase nějakou ne tak úplně – až za hrob – čestnou postavu (Lannisteři Tyrion, Cersei…)

První kniha působí jako takový rozjezd a na poli fantasy trochu jako zjevení, jelikož se nevyskytne ani jeden skřet, mocný čaroděj a podobně, super, tleskám. Druhá pak do první zapadne jako další dílek skládanky, vše dostává spád, jen proto, aby to vygradovalo v knize třetí, jež je opravdu úctyhodná (jak literárně, tak fyzicky, neboť se svými 1200 stranami je to super vražedná zbraň). Zkrátka a dobře – první tři knihy do sebe skvěle zapadají a působí velice kompaktně. Až do této chvíle jasných 100 %, výborné. Problém může pro mnohé nastat v díle čtvrtém, jež tempo příběhu zpomalí a nabídne ty „méně zajímavé“ postavy (hlavně tedy z rodu Lannisterů) a místo velkolepých bitev jsou zde jen takové dozvuky. Hostina pro vrány mi ovšem sedla – hlavně díky skvělým „hrám“ v Králově přístavišti a obrazu totálního zmaru po válce – a po přečtení (a zchroupání) musím říct, že svým zvráceným způsobem zapadne jako další dílek předchozích knih. Opět čistý štít… Problém mám – pro mnohé nepochopitelně – se zatím poslední knihou. Možná jsem po příběhově pomalé Hostině čekal dějovou hostinu i s tancem v Tanci…žel, nekonalo se. Místo nějakého markantního posunutí příběhu (ano, na konci je tu pár zvratů, ale až na konci a to má kniha +/- 1100 stran) jsem se spíše dozvěděl, že průměrná postava Písní má asi tolik mindráků, jako všichni zmatení lidé pobíhající po lese v seriálu Ztraceni dohromady… Inu, proč stále sérii hodnotím 100 %? Jednoduše..bereme-li v potaz, že pozvolná Hostina pro vrány má asi 800 dějových stran a Tanec 1100 (zbytek rodové dodatky), vyjde nám po odečtení rodzíl 300 stran. A objektivně musím říct, že na těch 300 posledních stranách v Tanci se jakoby něco začíná dít a ke konci se příběh znovu rozjede. Takže tedy stále čistý štít…ovšem pokud se dočkáme další knihy a pokud bude podobného stylu jako Tanec, tak hodnocení půjde nemilosrdně dolů na „pouhých“ 80… toť vše.

Typicka brakova oddychovka od Kulhanka. Zial, cital som ju az po Nocnom klube, Stronciu a Vyhlidke na vecnost, takze uz to nemalo ten wow efekt ako kedysi Nocni klub. A tiez uz mam o par rokov viac ako kedysi ;) Stale je to vsak dobre oddychove citanie, takze v ramci tohto zanru si to svojich 70% zasluzi. Treti neoficialny diel uz nema take grady a hodnotil by som ho na 40–50%.

Pod touto trilógiou nečakajte žiadne drsné hlášky alebo boje o hektolitroch krvi (ako v prípade kníh Joe Abercrombie). Je to skôr séria určená pre mladšie publikum a v tomto prípade by som skôr povedal k dievčenskému, ktoré si to dosýta užije. Ja som sa taktiež príjemne bavil – síce je prvý diel veľmi rozvláčny, dvojka a hlavne trojka vám rozvláčnosť vynahradia po svojom. Sledujeme príbeh Tobina, chlapca, ktorý je v skutočnosti dievča. Má za úlohu stať sa kráľovnou Skaly, lenže o tom dlho netuší. A ako to dopadne? Nechajte sa prekvapiť.

Citim presne to iste, co komentujuci nado mnou. Pred rokmi moje prve stretnutie s Kulhankom a dodnes ho povazujem za najvydarenejsie. Objektivne by som asi nikdy nemohol dat 100%, napriek tomu z nostalgickym pocitom tak proste musim ucinit a k tomu este dodam – ak chcete oddych od intelektualnejsej literatury a nevadi vam kopa(?) krvi, chodte do toho.

Zdánlivě obyčejnou kovbojku oděl Gemmell do fantasy hávu a vytvořil mnohotvarou postavu Jeruzalemana – muže s vizí a rozháranou duší. Určité styčné body Kingova Pistolníka lze nalézt shodné s Jonem Shannowem, byť ve výsledku každý autor uchopil téma po svém. Sága končí nezřetelně ukončena – autor si nechal v závěru otevřená vrátka pro další pokračování, ale bohužel předčasně zemřel a tudíž nechal na čtenářově fantasii, kudy se mohla dál ubírat cesta muže s kolty pekelníků nízko u pasu…

Tato série sice nepatří úplně k tomu nejlepšímu, co může současná – celkově braná – fantasy nabídnout, na druhou stranu, ve svém ranku – tedy takové té „dětské“ fantasy – patří k naprosté špičce, a kdyby nebylo slabšího čtvrtého dílu, klidně bych dal 90 % (6. díl ještě nemám přečtený, tak možná potom překlopím hodnocení, bude-li povedený…) Tento svět mi zkrátka sedí, stejně jako čtivý styl, s jakým jsou knihy psány. Na závěr snad zbývá už jen zmínit, proč jsem při slovu „dětské“ použil úvozovky…jednoduše, série je orientovaná na mladší čtenáře, ale zároveň to není takové to tupé „všichni jsou na konci šťastní, všichni kladní přežijí“ – autoři se nebojí zabít i kladné postavy a hrdinům staví do cesty těžké a brutální překážky.

Noční klub mně přivedl ke knihám Jiřího Kulhánka. Z úvodní scény prvního dílu mi dodnes běhá mráz po zádech. Proto už z důvodů historických je pro mě Noční klub tvrdě subjektivně to nejlepší, co Jiří Kulhánek napsal. A to i přes to, že jsou zde pasáže, které mě baví míň, ale jako celek to plus mínus drží skvěle!

Za pozornost stojí zejména první díl – atmosferický, tajemný svět zaplněný věrohodnými postavami. Pak už bohužel kvalita klesá – kouzlo zmizelo a jen autorova řemeslná zručnost (a spousta erotiky :-)) sérii zachraňuje před pádem k únavnosti

O této trilogii se nedá hovořit jako o třech knihách, protože je to prostě jeden příběh. Hlavně mezi druhým a třetím dílem je jediná přepážka obal knihy, jinak děj navazuje přesně tam, kde byl předtím (hrubě:-)) přerušen. Během sledování osudů Lyry a jejích přátel zažijí malí i velcí čtenáři nespočet dobrodružství, dostanou se na místa, o kterých se nikomu ani nesní a zároveň všichni společně vybojují bitvu nad tím nejvyšším nepřítelem. Zajímavé je pojetí náboženství v těchto knihách. Není prezentováno ani jako dobré ani jako špatné a je na čtenáři, aby si udělal svůj vlastní úsudek. Za největší pozitivum na této sérii považuji, kromě spousty na první pohled originálních myšlenek, její smysl pro realitu. Je to jasné fantasy dílo, ale během čtení jsem neměla nejmenší problém uvěřit, že něco takového se skutečně odehrálo. Oceňuji také, že se autor nebál čtenářům předložit dílo bez eufemizmů, protože když někdo trpí nebo je v nějaké nepříjemné situaci, scéna je popsaná do všech detailů stejně jako okamžiky štěstí a radost. A pokud někdo umře, není jeho/její smrt nijak zlehčována, což mladé čtenáře učí, že smrt je přirozenou součástí každého života. Nejen fantazijního, ale především toho reálného.

Sérii „Prokletí Chalionu“ lze doporučit pouze trpělivým, přemýšlivějším čtenářům, kterým ke spokojenosti stačí do detailu propracovaný fantasy svět, s vlastní mytologií, originální magií i promyšleným náboženstvím. Děj se pokaždé točí kolem nejvyšších společenských vrstev, ačkoliv hlavní hrdinové bývají obvykle nižšího původu. Někteří mají zvláštní schopnosti, spíše prokletí než dary, autorka jich nicméně nevyužívá naplno a nechává postavy být obyčejnými lidmi, nikoliv ultimátními supermany. Nejlépe hodnotím úvodní díl, po všech stránkách mě zaujal nejvíce a zamrzela akorát ztráta dechu v závěru. V druhém a třetím díle si na své přijdou také romantici, ovšem příznivcům akce můžu vzkázat jediné: „Ruce pryč, pro vás je tenhle cyklus zdraví škodlivý, akutně by vám hrozila smrt nudou!“ 70%

Jedna z najlepších fantasy sérií. Zo začiatku sa mi dej a svet zdali komplikované, a mnohdy až zbytočne preplácané. No po prečítaní prvých troch kníh, som podľahol tejto „chorobe“ a zistil som, že každá vec má súvis s nejakou predošlou a budúcou. Malazska kniha je tak rozsiahla, že nie je možné si ju po prvom prečítaní si nie je možné všetky udalosti zapamätať. Je to niečo, čo vás aj po piatom prečítaní prekvapí.

Tuto sérii nebudu hodnotit, neboť jsem nečetl všechny díly. Po naprosto úžasném prvním dílů se celá série posouvá daleko do budoucnosti a působí to na mě dojmem, že se autor rozhodl napsat další díly jenom proto, že se první díl líbil… Druhý díl mi přišel velice nezajímavý a rozvláčný čili k dalším dílům série jsem se už neodhodlal.

Zatím nejvíce realistické a přitom zábavné sci-fi co jsme četl. Pro mě tohle sci-fi nemělo chybu, žádní megasuper hrdinové zachranující svět, žádné americké scény, nic co by knihu nějak výrazně kazilo.

Zajímavá scifi série bez mimozemšťanů. Ústřední postavou je matematik Hari Seldon, který i když nevystupuje ve všech románech, je osobou natolik slavnou, že se o něm minimálně mluví. První tři díly mě však nijak nenadchly. Autorům styl byl nevýrazný a postavy nudné a nesympatické. Knihy jsou však naštěstí tenké. Díky tomu, že následující díly byly napsány až mnohem později, jsou již zábavnější a některé i akčnější. Osobně jsem s posledními čtyřmi díly (tzn.dvě pokračování nadace a dva prequely) velice spokojen a sérii jako takovou můžu každému doporučit.

Slušně promyšlená serie, kterou si sám autor kazí, celkem jsem měl problémy s popisem postav kdy nám příslušného hrdinu popsal až déle kdy máte o hrdinovi vlastní představu. Dále mě štvala na konci Vzpomínky ledu „Americká scéna“. Nebudu kritický jako nekteří tady ale ta serie má opravdu chyby a jsou naprosto zbytečný.

Dobrodružství kapitána Báthoryho jsou velmi zdařilou historickou fantasy. Jedná se opravdu o dobrodružnou četbu, kde se hlavně putuje z místa na místo a občas se semele i nějaká ta šarvátka, tu menší, tu větší, tu pozemská, tu nadpřirozená. Klady série jsou dobře prokreslené charaktery, z nichž k některým existují historické podklady, stejně jako k místům, kde se příběh odehrává. I přes velmi dobrou čtivost, zábavnost a vysoké hodnocení, které dávám, se najdou 2 věci, které mi na celé sérii vadily: 1) byť se zdá, že finále bude epické, nakonec je to one-man-show, 2) prvotní zápletka se vůbec nevyřeší, čímž příběh zůstává otevřený.

Série o hledači pravdy, který je ztělesněné dobro se spravedlností v krvi a matce zpovědnici, která je jeho spřízněnou duší ovládající krále a království. Série je značně nevyrovnaná s postupně klesající zajímavostí. Největší propad osobně vnímám od pátého dílu (Duch ohně). Za nejlepší díl považuji asi Chrám větrů, ve kterém se toho děje hodně a zároveň se děj drží jednoho místa a není rozkouskován. Nejhorší jsou jednoznačně Pilíře světa, které jsou mišmaš nezajímavých nápadů a nudných postav. Série obshauje obrovské množství protikladů. Aditivní magie x subtraktivní, Stvořitel x Strážce podsvětí, Císařský řád x Nový svět, Magicky nadané bytosti x pilíře světa, které se vzájemně doplňují, negují, zesilují, zeslabují, apod (podle toho jak se to autorovi zrovna hodí). Vzniká tak velký guláš nedomyšleností, které později lezou hodně na nervy. Protiklad je vidět i ve formě psaní. Postavy jsou mnohy dětinské a naivní, o kapitolu dále na nás však autor udeří pasáží plnou brutality a nelidského chování, abychom si nemysleli, že čteme pohádku pro děti. I když má sága velké množství chyb, pan Goodkind má nesporný talent na psaní a knihy se dobře čtou. Konec opravdu vyznívá jako konec a je jen škoda, že se autor nechal zlákat a dopisuje nějaké dodatečné díly.

Srdcovka. Obsahuje přesně vyváženou dávku moderny i klasiky, patosu i cynismu, intrik i hrdinství, mytologie i pokroku, lásky i nenávisti. K tomu živoucí postavy, dokonalé dialogy a svět, který je jako ten náš, a to hned ve dvou smyslech toho slova. To vše je podáváno ve velmi čtivém balení, kde se to sice hemží, obzvláště v pozdějších pracích ovlivněných Husitskou trilogií, odbornými výrazy a cizojazyčnými bonmoty, které ale při čtení nemusí rušit neznalé, protože autor „jen“ exhibuje a na pochopení podstatného to vliv nemá. Kontroverzní, hodně propírané zakončení ságy a povídka Něco končí, něco začíná mne při prvním čtení nepotěšilo, ale s každým dalším mi přijde lepší a lepší. Stejně jako na hlavu postavení ságy v epilogu Bouřkové sezóny. Nekompromisních 10/10.

Hodnotenie trilógie:

První zákon je trilógia ako má byť. Najväčšie plus tu vidím v originálnych a prepracovaných postavách, ktoré sú skutočné tým, že nemajú len dobré alebo zlé vlastnosti, ale z každého trochu, takže to nie je žiadna rozprávka pre malé deti alebo princezničky so slabým žalúdkom. V knihách sa dočkáte detailného mučenia (krájanie prstov), epických bitiek, dvojtvárových čarodejníkov, niekedy očakávateľných zvratov a hlavne ničenie životov postáv samotným Abercrombiem, ktorý ich nenechá ani na sekundu vydýchnuť a už ich ženie do ďalšieho problému. Kniha sa číta veľmi ľahko, prvé dve knihy sú humornejšie, v poslednej už je vidieť hlbšie autorov postoj k ľudstvu, čo sa takisto odráža aj na hrdinoch. Ak by som vám mal odporučiť nejakú skvelú oddychovú fantasy, v ktorej je skoro všetko, čo má v správnej fantasy trilógii byť, odporúčam První zákon, pretože som si ho, za ten krátky čas, veľmi obľúbil a niekedy si ho určite dám ešte raz. Kľudne by som bol za, keby Abercrombie napísal pokračovanie (napr. „Druhý zákon“), kde by prišiel s postavami novými + starými.

Komentář k desátému dílu Malazské Knihy padlých vám hned tak ještě nenapíšu, aspoň ne do toho správného chlívečku, ale myslím si, že právě teď je ten správný okamžik na rekapitulaci celé série.

Ne, nebudu tvrdit, že je to série dokonalá: našly by se drobnosti, které mi úplně nesedly, a pasáže, které mě zrovna neoslovily. To ale nic nemění na tom, že jako celek v mnoha ohledech posunula moje představy o tom, jak může vypadat psaný příběh, a určitě mi poslouží jako podvědomé měřítko nejen při dalším čtení fantasy. Protože mnohé z toho, čím mě oslovila, s žánrem ani nesouvisí.

Ponechme stranou mnohokrát omílanou rozsáhlost a vnitřní provázanost světa a dějů v něm probíhajících, což je určitě z velké části dané tím, že to všechno bylo hotovo před začátkem psaní. Oceňuji i určitou férovost, kterou mají možná někteří za neúctu ke čtenáři: nedostaneme žádné vysvětlování „na pozadí“, nevidíme víc než postavy a o vyprávění se postará sám plynoucí příběh. Koneckonců, i tak máme ohromnou výhodu mnoha úhlů pohledu, mezi nimiž postupně přecházíme. A to střídání má svoje důsledně dodržovaná pravidla: od začátku do konce scény se držíme jedné postavy a nedozvíme se nic, co neví ona. Pokud nezná jména osob, se kterými se setkává, pak prostě nepadnou, i kdyby to byl někdo čtenáři už důvěrně známý.

Snaha o věrohodnost je vidět i v tom, že tu neexistuje zřejmý hrdina, o jehož přežití se ani nemusíme bát, protože bez něj by série nepokračovala. Naopak, jistý si zde nemůže být nikdo – na druhou stranu, některým zúčastněným ani smrt nezabrání v účasti na dalším dění.

Při těchto rozměrech ani nelze očekávat, že se v závěru spojí úplně všechny linie, to by naopak asi působilo docela nevěrohodně. Sejde se jich tam dost na to, aby to ospravedlnilo většinu předchozího vyprávění, ale čtenáři i tak zbude pár otázek na domýšlení a autorovi (autorům) několik cestou opuštěných náznaků pro další, ne tak pevně související knihy. Koneckonců, jako ze života.