LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

už od prvního českého vydání moje oblíbená část. je to vážnější než předchozí díly, ale stále více než vtipné, ztřeštěné a tak. docela se mi líbilo, že se podařilo celý příběh skvěle a organicky uzavřít. pozor, vogon kouká zpoza každého rohu.

Neskutečně bizarní kousek, neuvěřitelně naivní a navíc prošpikovaný socialistickou propagandou. Zajímavé jsou asi jen popisy technických zařízení.

super bomba fantastická série. troufám si říci, že jde o snad první fantazy pro dospělé, psanou s tímto záměrem. příběh sice stojí výrazně na vývoji a dějinách žánru, ale je do značné míry velmi originální. autorova reflexe fantazy je sice mírně ironická, ale stále milující. autor dokázal vytvořit svébytný svět, hrdiny, mýtus. imho vlastně napsal příběh, který by chtěl v životě prožít (nebo prožil?). podstatnou částí je nahlížení na tento příběh z jeho konce, z doby, kdy hrdinové i autor byli již dospělí (i když ve smyslu dost staří, aby s nimi svět smýkal tak, že nemohli být jen tak dětsky ani mládežnicky bezstarostní). říkám si, mít možnost číst to ve 30–35 by bylo asi silnější než teď, když je mi 50+. ale furt dost dobrý. u nás neprávem přehlížená série, která si vysloužila i dobrý seriál (který je naštěstí hodně jiný a pořád dobrý), nemohu než doporučit. jako starý osel, který musí furt číst něco pracovně, už se obtížně soustředím na čtení beletrie, ale tohle mě pořád dokázalo pohltit jako za starých časů.

grossman nezklamal a třetí díl je minimálně stejně dobrý jako předchozí. opět ho dokázal oživit novými šílenostmi a co je asi nejlepší, postavy se opravdu vyvíjejí, nejsou to jen ty stejné figury, které se dílů chovají pořád stejně nehledě na to, co se stane. dost dobrý :)

Musím konstatovat, že na Hetešovi poměry jde opět o poněkud slabší knihu. Problém je v tom, že to v podstatě nemá skoro žádný děj. Na začátku jsou nějak rozdány karty, rozehrána zápletka, ale pak se v podstatě nic neděje. Žádné vyšetřování, žádná zajímavá cesta hlavního hrdiny. Celá kniha je v podstatě sledem scén, kdy několik postav postupně řeší různé problémy a průsery, ale v podstatě nic zajímavého se neděje, zápletka se vůbec neposouvá dopředu a vše je náhle vyřešeno na posledních cca třiceti stranách. Hlavní hrdina je tentokrát zcela nevýrazný, v rámci příběhu pasivní, a v knize se vyskytuje výrazně méně než některé vedlejší postavy. Kniha obsahuje pár zajímavých nápadů, včetně celého centrálního námětu, které jsou ale zoufale nevytěženy. Tohle je ostatně společné spoustě slabších Hetešových knih. Jako by autor měl zajímavý nápad, ale už se mu moc nechtělo kolem toho vymýšlet nějaké zajímavé postavy nebo poutavý děj, tak jen sednul za počítač a vysypal ze sebe proud myšlenek. Tahle kniha bohužel není vyjímkou a je už několikátá v řadě poněkud nudnějších hetešovek. Přitom z minulosti dobře víme, že Heteša dokáže ze svých nápadů vykřesat opravdu skvělé knihy. Ale kde jsou ty časy Sex, Drogy a Cyb'n'Roll nebo Morphin Red…

Laird v této své českojazyčné prvotině ukazuje, že umí staré hororové ingredience (tajemné fotografie, kulty, temná magie bohatství), doplnit novým (drogy) a modrým (nálada) a hned je ruka v rukávě. Alespoň u mě. Nesympatická hlavní postava bývalého zápasníka jde s buldočím zaujetím po stopě podivna, aby nakonec… co vlastně? Laird zručně mlží. A v tom možná spočívá největší kouzlo této velmi fyzické a zároveň metafyzické novely.

Severianovo putování pokračuje třetí částí, na autorův svérázný styl jsme si tedy již měli čas zvyknout. Příběh servíruje další informace o podstatě světa, do kterého je zasazen, přičemž se stále silněji dere do popředí science na úkor fantasy. Wolfe zase čtenáři nic nedaruje, neobvyklá slova i přímo novotvary se nachází skoro na každé stránce, děj je opět popisován záměrně poněkud nepřehledně. Podivné artefakty i postavy, které nejsou tím, čím se na první pohled zdají, vytváří možná na první pohled překvapivé napětí. Přes všechna úskalí román funguje na sto procent (alespoň tedy pro mě), překvapivá odhalení i postupné seznamování se s podstatou Urthu mě opět ke knize naprosto přikovalo. Skvělé, snad Fobos vydrží a i závěrečný díl úvodní řady nabídne s nevelkým časovým odstupem. V další dvě navazující série se doufat neodvažuji, přeci jen si opravdu nejsem jistý prodejnosti Knihy nového Slunce, každopádně velký dík!

Ženské, velmi ochranitelské a citové psaní. Někdy v 60. letech slouží barevná hospodyně v domě bohaté paničky. Polosirota po předchozí paní domu si ji oblíbí a vyhledává její pomoc a útěchu, když ji macecha dělá fuj fuj ošklivé věci. Společně začnou kouzlit, aby malou dívenku ochránily. Vlastně nevím, proč je v povídce fantastický motiv, když silná je právě ve všem ostatním. Obzvláště na konci v epizodě s myší a kapsou kabátu je echt přitažená za vlasy. Zbytečně. Civilní zde znamenalo uvěřitelnější a lepší. Ale budiž. Četlo se to i tak dobře a autorka umí psát.

Jj horsi nez jednicka, problem prostredniho dilu a chybi tomu nejaky ucelenejsi pribeh jako v jednicce a je to spis jen zbesila akce a honeni nepritele. Ale svet porad zajimavej a je to proste zabavny. Podobne pocity jako Snop. Tesim se ale na zaver. Trosku problem si vse pamatovat a to od minuleho dilu neuplynulo ani tolik casu :)

čteno před potopou (tj. 30 lety), ale slyšeno jako audiokniha nedávno. jsem na to stejně jako na trojce, ze čtení si pamatuju mírné zklamání, ale dramatizace to výrazně zlepšila (kotek rulez). dokonce i arthurova romance je podaná vtipně a zajímavě. cynické hlášky pokračují a v knize je spousta skvělých postřehů … ahem … omlouváme se za vzniklé potíže :D

Silný příběh, jen autor svého hrdinu (a vlastně všechny hrdiny) trochu příliš posunuje jako figurky na šachovnici, těch náhod a bohů ze stroje je tam až moc (což vlastně autor přiznává a dělá z toho součást zápletky).

Ze začátku mě příjemně překvapila hororová atmosféra. Bohužel jsem asi nedával moc pozor při popisu celé pevnosti a druhá třetina se pro mě stala nepřehlednou snůškou akce, kdy jsem nevěděl, kde je kdo. K tomu nepomáhal ani moc vydařený překlad. Místy jsem se zarazil jaké novotvary tu zde překladatel vymýšlí (větší detail v diskuzi). Pak ale autor kopnul do vrtule a závěr byl super, obzvlášť dvojice Mkoll a Eszrah byla boží.

Strhující vyvrcholení skvělého románu. Zajímavé je, jak geniálně Tolkien dokáže používat patos, což je věc velice těžká a obtížně zvládnutelná. Osobně jsem na patetické scény v literatuře hodně citlivý a dokáží mi otrávit celý zážitek, pokud ovšem nejsou napsány dokonale. Což je právě to, co se JRRT povedlo na sto procent, až se tomu kolikrát nechce věřit. V některých chvílích se pohybuje opravdu na hraně, nikdy však neuklouzne, nedopustí se jediné chybičky. Jím stvořený příběh mě proto spolehlivě uchvacuje a dojímá již 30 let.

Na přebalu se píše, že Hautala je finský King. No…je. Je však mít na paměti, že to nemusí být vždy lichotka. Co ke knize napsat, abych nezkazil případný zážitek dalším čtenářům? Šeptající dívka má ve všech směrech velice podobný střih jako Bába Motyka. Se všemi klady i zápory, byť v lecčems je trochu komornější. Je zde městská legenda, je zde vybudována poměrně hezká atmosféra, kterou autor následně zničí, je zde zvrat, je zde opět nic moc konec (vidíte, já říkal, že přirovnání ke Kingovi nemusí být vždy lichotka). Zklamání nicméně nebylo takové, jako v případě Báby Motyky (asi už jsem to trochu čekal, navíc jakési vysvětlení tu na konci je). Závěr kazí spíše (vele)díra v logice, kterou nemohu popsat blíže, protože bych tím vyzradil úplně vše, ale pokud knihu budete číst, jistě vás napadne také. Autorův styl je navíc lehce čitelný, takže i kdyby vás kniha úplně nechytla, v pohodě ji dočtete za dvě odpoledne. Co se vydání týče – víceméně v pořádku, byť si myslím, že posledních 30–40 stran by zasloužilo ještě jednou prohlédnout od redakce, protože tam bylo několik překlepů. Suma sumárum…za mě o něco lepší než Bába Motyka, avšak kvalit Architekta temna kniha nedostahuje ani omylem.

Povídky jsou příliš zkratkovité, zároveň se to málo místa, co autor v každé má, věnuje strašně květnatému slohu, který tu trochu děje spolehlivě utápí.

Titulní povídka a povídka o královně Erin mají potenciál, ale ten je nakonec nevyužitý.

Harlan si potrpí na silné a matoucí poslední věty. A je to samozřejmě pozér par excellence. Už jen to vyjmenovávání všech možných druhů plavidel. To naznačování, že o Detroitu a výrobě aut v něm ví hodně. To naznačování, že možná přesně neví hloubku hlubin pod bahamskou lavicí či tlak vody v té a té hloubce, čímž vlastně mrk mrk říká, že moc dobře ví, … Ale umí vyhmátnout silná témata. Umí na smetišti popkultury shrábnout pěnu a z ní ušlehat něco jako příběh. To mu jde, to se musí nechat. A ještě do toho zatáhnout metafyziku a city a rodinu a univerzální osobní touhy, aby se s nimi opravdu skoro každý čtenář dokázal identifikovat. Množství hvězdiček značí jak moc mu na ta jeho kouzla skáčete. Někdo je imunní, někdo se zase a znovu nechává (rád) opít rohlíkem.

Mno, nemohu si pomoci, ale tahle pentalogie mohla být klidně o knihu nebo klidně i dvě kratší. V prvních dvou dílech se to strašně pomalu rozjíždělo, a teď mám zase pocit, že autor zbytečně natahuje. Není to špatné, Šlechta umí čtivě psát, prostředí poloopuštěné vesmírné stanice, izolované od post-apokalyptické země je zajímavé, ale člověk se prostě občas nemůže zbavit dojmu nastavované kaše. Navíc jak už jsem dříve řekl, Gowery a Oggerd fungují skvěle jako dvojka, když jsou spolu. V této knize se Oggerd prakticky vůbec a citelně chybí. Gowery sám o sobě jako postava není moc zajímavý ani zábavný. Nicméně na závěrečný díl jsem samozřejmě zvědavý.

Musím zcela souhlasit se snopem. Závěrečný díl volné trilogie nabral poněkud jiný směr než jeho předchůdci a mohu jednoznačně říct, že to není dobře. Pryč je „feel good“ atmosféra těch menších epizodických příběhu o dobrodružstvích Cuchenana a Minangara. Píseň války je rozsáhlý příběh o válce, extrémně brutální, temný a depresivní. Postavy umírají jedna za druhou, všude samá beznaděj a na závěr hořkosladký konec. Možná by to za jiných okolností mohlo fungovat, ale muselo by to být napsáno výrazně lépe. Děj to v podstatě skoro žádný nemá, postavy se potácí od bitvy k bitvě a všichni se chovají jako úplní idioti, celé je to strašně nudné. Do budoucna bych se rád k Cuchenanovi a Minangarovi vrátil, ale prosím jinak než takhle.

V podstatě jako přes kopírák jako předchozí kniha, jen už bez pomalejšího začátku, kdy se hrdinové poznávají, a také o něco temnější. Upřímně řečeno je to zvláštně napsané, připomíná mi to styl různých fan fiction, akorát k neexistující předloze, hlavně ty dialogy a vztahy mezi postavami, a epizodická struktura. Ale hrdinové jsou sympatičtí a čte se to dobře. I přes poněkud temný nádech a místy dost velkou brutalitu je to vlastně taková „feel good“ oddechovka o dobrodružství dvou kamarádů.

Leviatan je velmi kvalitně napsaný, trochu český „Kmen Andromeda“. Bohužel má typicky oblukovskou = žádnou pointu, končí useknutý v místě, kde by se měl příběh ještě dál rozvíjet. Vlny jsou velmi solidní postapo/antiutopie s až neobvykle bezvýchodnou pointou.

Pokud jste fanoušek tance, architektury a zároveň náctiletá fanynka fantasy přidejte prosím dvě hvězdičky. V opačném případě … utíkejte ;-)

Ponecháno na místě byla pecka i sázka na jistotu. Navatar na problematiku dobývání kosmu jde trochu víc pohádkověji, i když v něm, na rozdíl od prvně jmenované, není ani ždibec nadpřirozena. Je takový jakýsi krotký, uhlazený a pastelově barvený, jako narozeninová party pro desetiletou dívenku. Ano, vypráví jej UI, takže chápu, že to asi byl záměr, ale prostě mnou nepohnul, nijak zvlášť mne nebavilo ho číst a rozhodně mne nepodnítil se byť jen koutkem mysli začít zabývat poznáním kosmu.

Post katastrofický post cyberpunk. Příběh a morální či jaké poselství není kdo ví jak skvělé (přátelství bla bla, brát lidi, jací jsou bla bla). Ale ta síla vize světa po pandemii zvláštního viru, to názvosloví, ta psychologie jednotlivých etiologických věků, ty narážky na Petra Pana a ty propriety (augmenace kojenců!), to je prostě pecka. Rozhodně povídka, která z hlavy jen tak nevyvane. Obal sice předčí obsah, ale je prostě tak skvěle načančaný, že mu neumím odolat a dávám plnou.

Klasické planetárně – kolonizační dobrodružství. Detektiv vesmírného sboru je vyslán na těžařskou kolonii objasnit vraždy. Kolonisté mu kupodivu dost pomáhají, proti všem se však spikne vyšší moc. Novela slušně odsýpá, s nikým a ničím se moc nemazlí, mrtvých je spousta, eko a etno agitka jede na přijatelně nízké otáčky, působí tak nějak realisticky a prostě se dobře čte. Navíc ji pomáhá pěkná obálka čísla. Palec nahoru.

Mám Kubu Nedomého a Dědka Čucháka, starožitníky a dobrodruhy všeho druhu, nejraději ze všech postav Ondřeje Neffa. Možná proto, že nejde o tak úplně dokonalou dvojici hrdinů, ovšem značnou část mého zájmu patří především autorově důmyslně sehrané historii budoucnosti kolonizace Měsíce. Co román, to jiný svět, zároveň to však do sebe všechno hezky zapadá a postupně synchronizuje, až by jeden věřil, že právě takhle se píší dějiny. Přitom si spisovatel vůbec na nic nehraje, jen vesele pracuje s kulisami, které má po ruce a přizpůsobuje je událostem, jež buď aktuálně hýbou světem, nebo alespoň v lidech dlouhodobě rezonují.
Hvězda mého života patří do toho ranku příběhů, které pro nikdy neutuchající dobrodružnou linku nemají prostor něco sáhodlouze komentovat, což s povděkem kvituji. A i když bych měl vůči zápletce pár výhrad – především kvůli tomu, že působí jako sloučenina dvou samostatných celků – užil jsem si tohle prvotní seznamovací setkání hlavních protagonistů Arkádie se vším všudy.

Původní českou edicí se vinulo hned několik sérií povídek. Některé byly docela povedené, některé méně. Martin Šust nám servíruje nášup hned v prvním čísle. Mírně, spíš suchým způsobem humorná detektivní povídka Chytrák hlupákem, nám představuje Hengise Hapthorna, detektiva a milovníka neřešitelných hádanek. Jedna taková ho čeká. I s intelektem a šarmem pokleslým na polovinu si HH s pomocí své AI s problémem bravurně poradí. Povídka se příjemně čte. Dialogy jsou břitké a řešení je v ranku humorné fantastiky přijatelné. Těším se na další kousky. Jen doufám, že se nepřejí tak brzy, jako např. texty s Maxem Kearneym nebo čarodějkou Lythrandé.

Legenda o bytosti, která spolu s Merlinem formovala artušovský svět, vyprávěná jejíma očima, jejím hlasem. Dá nám poznat své, někdy nám prostým smrtelníkům nepochopitelné, pohnutky. Povídka nenásilně navazuje na kánon a přináší jeho příjemné zpestření a rozšíření.

Příběh je ok, zápletka ohledně sériových vražd budiž, rozuzlení samozřejmě trochu na sílu, ale přijatelné a neotrkaného čtenáře může dostat, ale co mi fakt k tomuto tématu a postavám nesedlo, byl zvolený jazyk. Tady ustřelil buď Harlana nebo Viktor, ale kombinace vzdělaného černocha a použitého jazyka, kde se občas mihne latina, aby ji pak autor polopaticky přeložil (proč tam tedy je?), ale jinak jde o chrlení slov spíše hovorového zabarvení a ‚brácho‘ keců byla pro mne až nestravitelná a novelu sráží.

Zombie rubačky jsou skvělé, zvlášť když někdo zkusí trochu inovace. Zpočátku jsou příhody jednotky ruských zabijáků dost zábavné, ale pak se čím dál víc projevují negativa. Taková zápletka a takovi protagonisté si doslova říkají o mnohem šílenější akci a víc černého humoru. Taky je zklamání když jsme na začátku přítomni začátku konce světa ale místo globálního záběru se děj přesune do jakési lokální bojůvky.

Byl to skvělý pocit držet v rukou zase číslo Magazínu, navíc s povedenou obálkou přímo k ústřední novele. Dík Martinovi a všem v Tritonu, že umožnili vyjít tolika skvělým povídkám. V tomto čísle si kšandu rozhodně neuřízli. Všechny práce jsou nadstandardní. Nejslabší je asi Morressy (ale jako vždy velmi milý), skvělý je Rosenbaum a ostatní jsou někde mezi. Kvalitní číslo se sice lehce imho slabší publicistikou (ono vyrovnat se Asimovovým esejům a Novotného hlubokým sondám není jen tak), ale zase s větším záběrem (komiks). Nad fenoménem Lukjaněnko se mi na tváři rozhostil velmi křivý škleb.

Dvě věže asi plně doceňuji až nyní, po několikátém čtení a mnoha letech. Vždycky jsem je vnímal jako trošičku méněcenné, sevřené mezi dva monumenty prvního a třetího dílu, nyní ale nevidím slabin. Zejména druhá část, tedy Frodova linka, je naprosto skvělá a je až kruté, že nás od ní autor v Návratu krále zas nejprve odtrhne.

Urban fantasy s hororovými náměty, zručně napsaná, ale ničím objevná. V něčem jako by odkazovala na starší, meziválečnou tvorbu, humorné náměty jsou pak zpracované trochu Švandrlíkovsky. Nejlepší povídka, Vlašská díra, zrovna bohužel vůbec nepatří do fantastiky.

Slabší než předchozí díly, kdy zejména logika pokulhává na obě nohy. Postavy chytly syndrom stupidních vedlejších postav z céčkových amerických hororů a opakovaně se neohroženě vydávají samotné a neozbrojené mimo „bezpečí skupiny“, přestože už zažily sežrání svých kolegů a tedy vědí, co na ně může číhat. Souboj s béčkem se také moc nevyvedl, protože na něj používají zbraně bez efektu, místo toho aby si nabalily granáty použité v předchozím díle, o takových věcech jako RPG ani nemluvě. I ta rulička dynamitu by dávala větší smysl.

když jsem zjistil, že grossman napsal trilogii, měl jsem obavy, aby nenaskočil na populární vlak a nezplodil nějaký odvar jen pro prachy. naštěstí nikoliv. fičí to jako jednička, hrdnové jsou stejní mameluci a svět stejně šílený. mezi prvním a druhým dílem mi uběhlo deset let a viděl jsem seriál, a jsem rád, že se scénáristé rozhodli jít jen podobnou pěšinkou a tak stále zůstalo mnoho zajímavého. hurá na trojku.

Poněkud zmatená směs východní mystiky a náboženského blouznění, naivního levičáctví a ještě naivnějšího vzývání bukolického venkova, to celé proložené pasážemi jak ze špatného porna… A vše strašně rozvleklé a užvaněné, zahlcené patosem a přemoudřelým filosofováním.

Hodnocení musím srazit na 70 % z několika důvodů:

Titulní povídka je hrozně roztahaná a mohla by se smrsknout na třetinu a bylo by to mnohem lepší čtení.

„V zasněném údolí“ zas úplně zapomíná na dějovou linku s mrtvou hraběnkou a pak se na ní už ani jednou neodkáže.

„Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii“ je pak neuvěřitělně nepříjemnýh excesem posedlostí fekálnem a opravdu mi z ní bylo místy nevolno.

„Cesta do města D.“ je pak dost anémickým příkladem nadpřirozeného příběhu, kde nic moc nikoho nepřekvapí.

Zatímco povídky „Helena Marná, "Sta a Sta Žen“ a „Historie“ mohu vřele doporučit.

Kniha mi pořád evokovala Drooda od Simmonse, ale bohužel jeho kvalit za mě nedosáhla. Nevím, jestli to bylo překladem (ty přímé řeči ze 17. století byly fakt hrozné), nebo samotným autorem, ale prostě mi to nesedlo.

Těžko něco dodat k této skvělé knize. Četl jsem po čtvrté nebo po páte, ovšem od posledního setkání uběhlo odhadem tak 20 let, v koutku duše jsem se možná trochu bál, jak setkání s idolem mého mládí dopadne. Naprosto zbytečně, Tolkien je i po té strašně dlouhé době od doby, kdy kniha vznikla, naprosto skvělý a ojedinělý. Více než v minulosti mě udeřila do očí postupná změna tónu, zatímco úvodní kapitoly jsou psané v duchu Hobita a evidentně určené mladším čtenářům, příběh postupně pořádně potemní a s ním i vypravěčův jazyk.

Doktor bojuje s vesmírnými piráty kradoucími děti na součástky. Ideově celkem fajn povídka u níž jsem měl trochu problém se začíst do textu.

První kniha trilogie o Karsovi, ve které se Karsa prakticky nevyskytuje (až na pár zmínek mezi ostatními postavami), zato tu máme jeho děti, pocházející z dávného běsnění během nájezdu na teblorské osady a Stříbrné jezero. Druhou linii obstarávají mariňáci, a je to opravdu nářez – ty prostě nejde nemilovat a jejich rozhovory dosáhly nových výšin absurdity.

Vcelku to odsýpá, dozvídáme se opět klasické náznaky o změnách ve světě i chodbách (nový císař, hádejte, kdo, nové chodby a změny ve starých, což má na svědomí Icarium), povstali noví bohové a kletby v jejich jménu jsou také zábava, ale teď budu muset čekat kdovíjak dlouho na další díl…