Poslední přidané komentáře
doba byla zlá a česká SF rozhodně neměla na růžích ustláno. sborník hvězdy v trávě byl jednou z prvních hvězdiček, které na poli oficiálně vydávané české SF vysvitly. sborník je sestaven průřezově, obsahuje takřka všechny v té době aktivní autory české SF. představená díla jsou, jak se tak pěkně říká, poplatná době – co vyjít mohlo, co autoři psali a co čtenář očekával. nicméně minimálně úvodní část sborníku je opravdu zajímavá a i v druhé, imho podstatné slabší půli, se dají najít pěkné kousky. i když jsem už v té době SF četl (tu první asi o tři roky dřív), kniha se ke mně dostala až po takřka 40 letech, když jsem ji po delším číhání ulovil v antíku. a nelituju. mám rád, ba miluju, dobové ilustrace (josef velčovský rulez) a dodnes oceňuji oboje – tehdejší snahu prorazit i samotná díla (byť tedy některá více, některá o dost méně ;).
vyšla v: Hvězdy v trávě; Svět úžasný jako kapka jedu
Gaarq | ** | před 295 dny
docela typická povídka své doby, pacifisticko-humanistická, míval jsem je docela rád. když je čtu dnes, jako třeba tuto, přijdou mi často křečovité a nucené. nakolik sympatizují s vyzněním příběhu, zpracování se mi nelíbí.
vyšla v: Hvězdy v trávě; Strach má dlouhé nohy
Gaarq | ** | před 295 dny
na jednu stranu autorka dobře popisuje klientelizmus na pokleslých vědeckých institucích, na druhou využitý fantastický motiv je neorganický a nezajímavý. pointa se docela vyvedla.
prosím, už ne dalšího sýse! tenhle režimní anální speleolog zaplevelil sborník svými dílky, a já jen doufám, že to aspoň pomohlo, aby vůbec mohl vyjít. takovou daň bych snad snesl.
vyšla v: Dvorana zvrhlosti; Hvězdy v trávě; Vesmír je dost nekonečný; Závrať
Gaarq | ** | před 295 dny
nějak se nám tu ve hvězdách přežertovalo. ne zcela logický žertík, tentokrát strokerovský. jako upír bych měl být smířlivější, ale možná právě proto nejsem :o[
vyšla v: Hvězdy v trávě; Moře času
Gaarq | ** | před 295 dny
nejsem zrovna sportovní fanoušek, tohle prostředí mě moc nebere, zápletka i pointa jsou opět příliš snadno předvídatelné a ačkoliv chápu, proč autora zaujaly, mne tak úplně ne.
vyšla v: Bludiště snů; Hvězdy v trávě; Půltá planeta
Gaarq | * | před 295 dny
takový už ve své době otřepaný žertíkoid typu „co kdyby“, není ani nápaditý, ani překvapivý, spíš nudný a předvídatelný (hodně mi to připomnělo jeden díl lásky, robotů a smrti, ten s ledničkou).
vyšla v: Hvězdy v trávě
Gaarq | **** | před 295 dny
pro mě jako profesionálního vědce super povídka plná dobrých postřehů o poznání. zápletka jako taková je slabší, proto nejdu do plnejch, ale pořád mi povídka v té druhé nemastné půlce sborníku trčí vyyysoko nad ostatními povídkami.
další sýsovský řemeslně zdatně napsaný žertík bez vtipu.
komunální satirka jako z dobového humoristického tisku, strašné.
tohle mohla být zajímavá povídka, kdyby autor věděl, co s tím nápadem udělat. takhle to skončilo na mrtvém bodě, jako kdyby to autora najednou přestalo bavit. základní nápad není nic objevného, ale alespoň ten popisovaný souboj mohl přinést něco k počtení.
psychologizující povídka, která si má hrát se čtenářem v post-apo kulisách. jsou tu vlastně dvě postupně se odvíjející linie, z nichž jedna je totálně kliškovitá, druhá méně, ale v pointě jde spíš o „šokantní“ odhalení, které není ničím extra zajímavé. umím si představit podobnou povídku napsanou i pro tohoto čtenáře zajímavě, ale toto konkrétní zpracování je moc tuctové.
bleh, další srdceryvný poryv umělecké SF, která mi žel nikdy nic neříkala. SF jsou tu jen drastické kulisy k autorskému výlevu. když si vzpomenu na škváropísečníky, kteří pojednávají o podobném tématu, na tuto povídku spokojeně zapomenu.
dneska nám vyhrožují AI, tehdy strašili roboty. je to docela kliška, povídka ničím nepřekvapí a pointa je taková nějaká příliš zřejmá. napsané to není úplně špatně, ale víc na tom nenacházím.
vyšla v: Hvězdy v trávě; Spiknutí proti času
Gaarq | * | před 295 dny
nemám rád nelogické pseudo-tvrdé sci-fi kombinované s emočním vydíráním krzevá děti. povídka nedává absolutně biologicky smysl, byť psychika dítěte je tu vykreslená velmi dobře (to je ta jedna astra).
Vcelku zajímavá variace na známé téma. Dva mladíci, jedno proroctví, dva šampióni. Schyluje se k poslední bitvě dobra se zlem. Vlastně je celkem sympatické, že oba šampióni se vnímají jako dobří. Takže ačkoli samozřejmě hned odhadneme, kdo je šampiónem které strany, je i motivace toho zlého vlastně srozumitelná – prostě chce bojovat proti zlu na straně vyššího dobra. Jemuž je třeba samozřejmě přinášet oběti.
Je to trochu temnější fantasy, leckdo umře a máloco se povede, nicméně není to žádný Abercrombie – dobro je snadno rozeznatelné a žádná žánrová klišé se neboří.
Největší slabinou knihy tak je především příliš mnoho příliš rychle se střídajících POV… a potom jména, která jsou jak z nějaké teenagerské fanfikce.
vyšla v: Fantasy & Science Fiction 1998/02
Lucc | ****1/2 | před 295 dny
Bdělými zraky nikdy neviděná patří mezi povídky posouvající život známých osobností do ještě více fantastické roviny. Dedman se zaměřil na Charlese Lutwidgea Dodgsona, jeho Alici a vůbec všechnu auru tajemna, která tohoto velikána literatury a fotografie obklopuje. A nedělá to vůbec špatně. Příběhu by slušela ještě větší dávka schizofrenie a tajemna místo schématického vysvětlování, ale i tak je ústřední myšlenka velmi nosná a zpracování je slušné. Takovéto povídky se mi líbí a tato mě donutila si přelouskat i nějaká hesla ve Wikipedii.
vyšla v: Fantasy & Science Fiction 1998/03
Lucc | **** | před 296 dny
Varley prostě klasická sf umí. Vychytávači informací z proudu z Hadonoše na hranici Sluneční soustavy, jejich osamělost a frustrace, naděje, sexuální a jiné touhy, … a boj o život. Ano, můžeme závěru vytýkat zbytečný optimismus, technickou neproveditelnost nebo patetičnost, ale sedí k povídce pěkně. Klasika a i po mnoha letech stále čtivá a nestárnoucí. Možná že je to tím, že do kosmu jsme se kloudně nepodívali. Mnohé jiné sf predikce z 20. století jsme dohnali a předehnali, ale ve vesmíru stále žijí a hlasitě řvou lvi.
Nejak se to autorce rozpadlo pod rukama. Priznam se, ze mi osobne vubec nevadi „nefyzikalnost“ sveta sci-fi, takze ruzne kapesni hvezdy, konce vesmiru s az mystickymi vlastnostmi atd. jsou mi celkem sumak – pokud funguje pribeh a jsou zajimave postavy.
Tady jsem mel bohuzel trochu pocit, ze ani jedno uplne nefunguje. Postavy v podstate bez vyvoje a pribeh je ryzi vrseni mcguffinů. K tomu pridejme pocit jakesi povrchnosti, kdy se k postavam priblizujeme v zasade jen tehdy, kdyz premysleji o vztazich, zatimco kdyz neco delaji, je to vetsinou popsano tak nejak zdalky a nezajimave.
Stale je to zabava a stale mi neni uplne lhostejne, kam se to bude vyvijet dale, ale je to minimalne o stupen horsi nez prvni dil.
Dodnes čtivý dobrodružný román, spíše polit-fiction, i když je tu i řada sci-fi prvků v podobě (ve své době) neobvyklých objevů a vynálezů – například jakási televize, či spíše průmyslová kamera. Vedle toho je tu ale také řada velmi zajímavých úvah o politickém systému, zneužití moci a smyslu demokracie. Dobře je tu popsán i „Stockholmský syndrom“. Shark ovšem rozhodně není kladnou postavou, lupičem – gentlemanem, ale naopak prototypem monstra, které si dokáže i ty nejodpornější zločiny obhájit ušlechtilými úmysly či poukazováním na zločiny druhých.
Dobrá kniha, ale ani ne tak obsahem, jako poselstvím. To vám ale zase až tak moc nepředžvýká, spíše vás nechá si je domýšlet samotné. Co ztrácí na rychlém zastarání technologií (videotelefon, ale jen stacionární, malý dopad digitalizace a technologií celkově na zdravotnictví budoucnosti, …), to vynahrazuje jistým druhem nechtěného proroctví ohledně epidemie a chování lidí v nich. Za covidu jsme si mohli porovnávat a román z toho vyšel jako naivní jak ve směru chování autorit, tak lidí, potenciálních pacientů. V knize to Angličané brali nečekaně dost na pohodu, ale zároveň byli v něčem extrémně poslušní (podpisy, lejstro na všechno, …), vycepovaní předchozími epidemiemi, kterými lidstvo prošlo, ale v jiných věcech byli švejkovštější než Češi.
Bavila mne linka z přítomnosti (budoucnosti) i minulosti. Obě se pravda
rozjížděly snad až příliš pozvolna, ale i tak mne čtení bavilo. V tom
je Connie skvělá. Úspornými větami a občas nějakým tím vnitřním
monologem, přímými řečmi, které nezazněly a jen črtanými popisy
prostředí či věcí a lidí dosáhla skvělé čtivosti. Slibovaný humor se
dostavil také a nemám ani výhrady k umělosti některých postav, které
jsou prostě napsané tak, aby bavily (Williamova matka, sám floutek William a
všechny jeho „oběti“) nebo daly vzpomenout na bezstarostnost dětských
dobrodružství (Colin). Tak vlastně ani moc nevadilo, že dokonce i tupci
(myšleno mně) od půlky bylo jasné, POZOR MALÝ SPOILER, že linka
v minulosti musí pro samotné obyvatele toho času dopadnout, jak dopadla,
protože kauzalita času by Kivrin do minulosti jinak nepustila KONEC
SPOILERU.
Líbily se mi ke konci použité novozákonní aluze. Connie je tedy dost
pesimistka a navíc popírá svá vlastní časová pravidla, ale bylo to
obohacující a já jí za to děkuji.
Proč tedy dávám vlastně jen nějakých 83 %? Protože Connie neumí přitlačit na pilu. A to nemluvím o úplném konci, který ji nevytýkám, prostě tak nějak k tomu mellow průběhu sedí. Co mi nevonělo, byla minulost, kterou podle mne popisovala jako mnohem větší selanku, než mohla být. Jediné, co Kivrin snad chybělo kromě moderních léčiv bylo plátno, a i to až časem. Tehdejší dobu si představuji ještě mnohem špinavější a depresivnější, plnou nedostatku a strádání, které nutilo lidi nebýt hodnými. A v knize snad všichni hodní byli. Někteří vlastně světci. Jasně, vzorek byl malý, ale prostě mi to skřípalo. Kniha posledního soudu je kvalitní čtení, ale že by bylo milníkem žánru si prostě nemyslím. V některých bodech je nadčasové, ale v jiných pokulhává. Za přečtení ale rozhodně stojí.
Ach, tahle hádanka Les… Je to houba, živočich, nebo maska halící tvář? Či snad Bůh? A jeho obyvatelé… Jsou jeho dětmi, otroky nebo dokonce výměšky? Autoři vrství absurditu na absurditu. Člověk se musí ptát, zda je bizarnější Les sám, nebo spíš chování lidí odrážející dobu vzniku díla. A jaké analogie v tom asi sovětští (potažmo další socialističtí) čtenáři mohli hledat. I z dnešního pohledu působí jako satira vlády lejster, razítek, kariérismu a vlezdoprdelismu víc než trefně a aktuálně. Navíc v mimořádně imaginativním balení. Po cca 35 letech jsem se do Lesa s chutí ponořil a vyšel z něj stejně okouzlený i otřesený jako tenkrát v pubertě…
Strugackij, Boris
jasonix | ***1/2 | před 301 dny
Sbírečka juvenilií, kterou zhltnete za odpoledne. V níž tvůrčí metoda ABS teprve dozrává. A v níž se na sebe teprve nalaďují. Raritka pro fajnšmekry obou bratrů, jež ani nebyla určena ke zveřejňování. Všechny ingredience a esence už tu jsou – zaměření na člověka, karikovaná psychologie, morálni apely, převaha sociální tématiky nad SF – jen ještě netvoří tu správnou třeskutě vyváženou směs, na jakou jsme zvyklí. Polotovar, asi jako málo uleželý utopenec. Dá se to sníst, ale cítíte, že kdyby to ještě nějaký čas zrálo a bylo víc octa a cibule, bylo by to lepší.
Strugackij, Boris
vyšla v: Stará spojení / Staryje svjazy
jasonix | *** | před 301 dny
Etudka, jež má demonstrovat způsob práce ABS. Karikatura plná vzájemných narážek, ale i drobných nechutností jako dloubani v nose, vykusování štěnic, průjmu, hmyzích rozmnožovacích zvyků apod. Mohl by to být dobrý uvod do SF nebo parodie, mohlo to skončit v podstatě jakkoliv… kdyby to ovšem vůbec nějak skončilo. Takhle je to jen taková legrácka.
Strugackij, Boris
vyšla v: Stará spojení / Staryje svjazy
jasonix | ***1/2 | před 301 dny
„Ztracený v davu“ znova a propracovaněji. A viděný z druhé strany. S imaginativním, až trochu halucinačním začátkem. Každá z povídek je působivá jinak. Tato je bizarnější, sugestivnější, vrtstevnatější a přitom kompaktnější. Prostě zralejší. Obě jsou znepokojivé tím, jak (pozor SPOILER) pokusy s „umělou“ pamětí ovlivňují „objekt“ i okolí.
Strugackij, Boris
vyšla v: Stará spojení / Staryje svjazy
jasonix | *** | před 301 dny
Hrátky s pamětí poněkud groteskního ražení. Bratr Boris se o povídce v komentáři nevyjadřuje úplně pochvalně; mně přišla zneklidňující, leč nejasně vypointovaná. Jakási skica před Ewidattem.
Mlha byla vždy symbolem zastření smyslů, zaslepenosti, ale taky metaforou demagogie a mlžení. I Sandford v této povídce mlží, činí tak ovšem navýsost konstruktivně. Mlhu ustanovil hlavní postavou, personifikoval do ní osudy, životy a reality… Ty hrátky na mě působily kapku vyumělkovaně, ale je to Sanford, takže o zážitek postaráno.
Šenka více než nějaké superschopnosti těchto „kukaček“ zajímá psychologický a sociální dopad na lidské páry. A demografické důsledky. Povídka působí lehce nedopečeně, zato příjemné archaicky, mísí smutek s naději a trochu pohádkovou atmosférou. Připomněla mi nedávného Pecinovského: Marťana Kukačku (XB-1 2023/04).
Lidé mají nové zbraně a boj s gigantickými mimozemšťany přestává být jednostranný. Bohužel série i nadále přešlapuje na místě. Takže další loď další akce a Grayson nyní již kapitán hodně bilancuje což zabírá hodně místa a opakování věcí z minulých dílů. Za mě zatím nejslabší díl.
směle bych si troufnul pavličiće nazvat chorvatským autorem magického realizmu. jeho povídky mají fantaskní rozměr, často využívají reductio ad absurdum každodenních situací, hojně využívá alegorie. jenže při srovnání s jinými podobnými autory mi tu chybí jistá míra syrovosti a znepokojení, které, když už tu je, je příliš jemné a člověk necítí to správné mravenčení. častý nostalgický náboj otupuje naléhavost, vyvolává až dojem unylé selanky. nemohu neocenit jeho nápady, ty bývají skvělé, ale zpracování mě oslovuje podstatně méně.
magická povídka, kde autor čerpá ze svého života spisovatele a předkládá v krátkých obrazech zajímavý pohled na tvorbu, a hlavně na to, jak se mění s tím, jak autor stárne.
povídka o zajímavém paradoxu přílišného klidu jako nepřítele živoucí společnosti. jako kdyby handrkování, spory, půtky a rozepře byly nutné pro její existenci. v okamžiku, kdy tyto zmizí, není to proto, že by se lidé stali anděli, ale proto, že si sebe přestanou všímat. do jisté míry je to znepokojivá úvaha, ale něco mi na ní zavání a nevím co.
sice solidní, ale pořád tuctová povídka o nekonečném objevování nekonečného světa s využitím až trapně profláklé metafory.
malá, ale povedená alegorie xenofobie. autor, takto obyvatel balkánu, navíc v dobách „socializmu“, dokázal výstižně zobrazit, jak snadno se můžeme sblížit a o co snadněji zase ve zlém rozejít, i přes veškerou snahu. stačí opravdu málo, a skoro vždy je za tím někdo, komu mocensky či emočně nevyhovuje, že se lidé nepřou a dokáží spolu vyžít.
superkrátká, ale nabitá alegorie totalitní společnosti, úsporné a trefné.
docela primitivní alegorie země jako lidského těla. autor z toho nedokázal vytřískat nic zajímavého, je to kliška za kliškou.
pro mě obtížně dešifrovatelná alegorie ježíšovského sebeobětování. snad krom té morbidní, zombijácké představy spasitele to na mě moc nezapůsobilo.
citovka o lidech s neobvyklými talenty, které jsou daleko za hranicemi normálních lidí, kteří se právě s takovými normálními lidmi obtížně sžívají a skoro vždy na to doplatí. je to na můj vkus děsivě přepoetizované (asi jako bývají přeslazené indické sladkosti – kus cukru obalený cukrem a ještě cukrem posypaný), ale základní myšlenka se mi líbí.
hustý :) jedna z mála obtížně předvídatelných pavličićových povídek, napětí až do konce. spousta úža insájderských narážek na práci vědce. píšu si – dost dobrý.
podivná hra s osudem, jak se vlastně stane, co se má stát, ale i když víme co, vždycky to překvapí a přijde nečekaně.