LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Zručně napsané, místy i docela vtipné, ale bohužel zahlcené komunistickou propagandou.

Quag je netradičná poviedka – príbeh je rozprávaný formou denníka malého chlapca, internovaného na prísne izolovanom francúzskom zámku. On a ostatné deti toho o okolitom svete nevedia veľa. Vychovávatelia im povedali, že ich sem poslali rodičia, aby ich ochránili pred akousi katastrofou, ktorá pred časom ľudstvo postihla (bio-hazard) Detaily nie sú prístupné a Michael, autor denníka, sa o ne spočiatku veľmi nezaujíma. Viac pozornosti venuje svojej krásnej spolužiačke Pamele, ktorá ako jediná pochádza z iného chráneného miesta a než prišla, bola aj „vonku“ Všetko sa zmení, keď je na zámku vyhlásený zostrený režim a jedna zo starších spolužiačok Michaelovi zverí balíček s novinovými výstrižkami a zápiskami detí z predošlých ročníkov. Poviedka sa dá radiť do post-apo sci-fi, no vo mne najviac zarezonovali hororové prvky v jej neskorších častiach, kedy sa Michael s Pamelou prehrýzajú zápiskami a odhaľujú mrazivé pozadie onej katastrofy a tristný osud celého ľudstva. Zo scény, v ktorej sa v skryte tmavého tunela doberú až k poslednému, najdôležitejšiemu tajomstvu, mi doslova naskakovali zimomriavky. Jediné negatívum je, že na konci ostane viac otáznikov, než by bolo príhodné. Na niekoré snáď nemal odpoveď ani sám autor…

Kniha, která se dá číst snad na deset způsobů. Jako výpověď o pomalém upadání do schizofrenie. Jako bolestivá zpověď oportunistického antihrdiny. Jako svébytný filosofický traktát i jako alegorie hroutícího se totalitního režimu. No a taky jako sci-fi ze světa na pokraji apokalypsy. A ve všech těchto variantách je ohromující, nesmírně inteligentní a intelektuální, ovšem bez jalového, pozérského inťošství.

Méďa to opět dokázal. Přikoval mě ke stránkám. Sice použil poněkud slabší hřeby než u Darwinových dětí, ale povedlo se mu to. A to byla první polovina dost nudná. Navíc ze mě, spolu s překladatelkou paní Rečkovou, udělal korunovaného vola, jak vysvětlím níže.
Pomalu a jakoby zbytečně se v první polovině skrze dospívání hlavní hrdinky dozvídáme o Marsu a jeho osídlení, minulosti jeho biosféry, struktuře společnosti, politice jeho, Země i Měsíce. Mezi řádky také o vědě a jejím směřování k významné změně paradigmatu. Bear umí predikovat jako málokdo. V 23. století má uvěřitelné AI (byť jim tak neříká), má zde Zemi a její módní vlny a sílu jejího vlivu na celou Sluneční soustavu, má zde relativně uvěřitelný posun společnosti a její odlišnost třeba od marťanské, má zde „věčný“ život za přesných podmínek. Vše je živoucí a uvěřitelné a hrne se to k našlapané druhé polovině, o které nechci nic prozrazovat, kromě jedné věci, kterou ale nečtěte, pokud chcete ke knize přistupovat jako k nepopsanému listu. Tak tedy: zapomněl jsem, jak se kniha jmenuje v originále a nečetl anotaci, komenty, zkrátka nic. Paní Rečková na mne ušila skvělý fígl, že změnila, zakamuflovala překlad tak, aby sice nepozbyl smyslu, ale aby jej natolik zamlžil, že mne to netrklo. A když mne asi ve dvou třetinách knihy napadlo, že ti čímani Mars přesunou, tak jsem si myslel, kdo ví, jakou Ameriku jsem neobjevil. Inu, neobjevil. Ale bavilo mě to moc. Takže – díky vám oběma!

Povinnost pro všechny opravdové scifisty a ty (přiměřeně) hard obzvláště. Půl Siria ubírám za přece jen až moc rozvleklou a lehce nudnou první polovinu a za snad až moc politiky. A za obálku, která mi přijde silně mimo. Ale to jsou jen malé vady na kráse skvělé knihy, která přinesla autorskou bravuru, přesvědčivou orientaci ve vědě jak humanitní, tak přírodovědné, letmo roztroušené suverénní střípky z astronomie a skvělou ukázku prognostiky. A také princip Temného lesa do českých luhů a hájů dávno před Liou Cch‘-Sinem. Smekám.

Knihy zo sveta Polity Universe čítam už pomaly 20 rokov. Zažil som s nimi veľa zábavy, neskôr som ich interne zaradil do kolonky guilty pleasure, keďže mi bolo jasné, že kvalita často kolísala – taký novodobý zábavný pulp. Pri Temnej inteligencii som už značne škrípal zubami ako autor nezvládal podať text aspoň trochu uveriteľne. Od vtedy ubehol nejaký ten rok, stlmil som vášne, a pri uvažovaní čo ľahkého si dať na čítanie zo starých restov ma napadol Asher. A rovno tri knihy zo série Vzestup Džainů. Od vtedy ani nič nového v češtine nevyšlo a podľa mňa to Polaris s Asherom už rovno zabalil.

Prvý diel je vo vnútornej chronológii niekde za Temnou inteligenciou, cca tristo rokov pred udalosťami z knihy Sťahovač. Letmo sa v knihe spomínajú aj predošlé udalosti z minulých dielov, vrátane Cormacka ako zatočil zo Zemskou centrálou, Penny Royal, Pradorov a podobne. Ožívajú tu opäť niektoré postavy ako Orlandine, Drak a možno pár zabijackých robotov (už si nepamätám ich mená z minulých dielov). Dejovo sa to točí okolo akrečného disku, ktorý je doslova nabitý džainovskými uzlinami. Ich únik von by bol pre civilizácie v známom vesmíre existenčnou hrozbou. Preto Zemská centrála poverila humaina Orlandine strážením tohto disku. Zbraňový arzenál, ktorý má na povel je obrovský a na prvý pohľad dostatočný, ale Drak šípi začínajúce problémy a začne konať – typicky nepredvídateľným spôsobom.

Samozrejme Asher do románu vtesnal aj ďalšie dejové linky a postavy, medzi ktorými pravidelne strieda a už po pár desiatkoch strán začne prituhovať a zbraňové systémy rôzneho druhu sú prebudené k životu. Celé to drží bezproblémovo pohromade, postavy sú na pulp dobre vykreslené, jedine Anděl bol svojou schizofréniou dosť otravný, ale to sa udalosťami v druhej časti knihy upraví. Takže celkovo spokojnosť, o dosť lepšie ako knihy s Penny Royal. Treba rátať s čítaním ešte dvoch dielov, dej končí prípravou hlavných aktérov na ďalšie monštruózne bitky. Sem tam som mal pocit, že preklad by potreboval revíziu. Ono preložiť to tsunami pseudovedeckej hantýrky v nahustenom texte s množstvom postáv asi dalo zabrať.

„Když se nad nimi zamyslíme, je Starý Egypt daleko zvláštnější, než civilizace rozumných osminožců z Alfy Centauri.“
Předmluva mě navnadila zajímavým náhledem na historii, jenže to byl ve finále poslední pozitivní dojem, který jsem z knihy získal. Opomenu teď množství chyb, které jdou na vrub redakci – ta kniha je dělaná na koleně a podle toho zkrátka tak vypadá. Leč ani obsah mě ve finále ničím nedostal do kolen. Hrdina se náhle dostane do starého Egypta a obeznamuje se s jeho krásami i nešvary a… a to je asi tak vše, co lze k osnově říct. Jistě, dojde na nějaké ty intriky, dokonce i bitevní vřavu, ovšem všechno je pouhé shrnutí historických faktů, aniž by protagonista něco zásadněji ovlivňoval nebo měnil. Přitom jde o hotového Všeználka, Ferdu Mravence a Conana v jednom. Nejvíc mě však zamrzelo, jak je vyprávění dějové úmorné, uteče sto stran a zápletka pořád nikde, hrdina se pouze rozhlíží, seznamuje a sbližuje. A nic vysloveně překvapivého se o Egyptě člověk nakonec ani nedočte.

Případ mrtvého čarodeje je drobná knižka s krátkym detektívnym príbehom odohrávajúcim sa v malej dedinka Mizerná Lhota, podledným útočiskom pre dobrodruhov vydávajúcich sa na výpravu. Mohol by to byt zaujímavý príbeh, keby na sto percent využil ten svet – možno paródia na hry na hrdinov, možno verný žánru, možno thriller. Autorka ale šla vlastnou cestou CSI: Mizerná Lhota, takže celý príbeh pripomína len epizódu z nie príliš originálneho seriálu. Logika sveta moc nefunguje a rozhodne nevyužíva potenciál, písanie je rozvláčne a dej je plný klišé, humor? Humor žiaden. Nie je to vyložene zlá kniha, len žiaľ nie je skvelá, je to také ćítanie na pokojné nedeľné popoludnie, keď nič iné nemáte na práci a dobré knihy ste už prečítali.

Autor je zručný řemeslník ale kdyby na knize nebylo logo WH40, tak bych to možná ani nedočítal. Anotace možná prozrazuje až moc a dobrodružství inkvizitora Eisenhorna graduje prostřednictvím větších a větších bitev. Při poslední bitvě je dokonce zničena celá planeta. Já sám bych knihu zařízl v polovičce na sídle rodu Glawů a jeho tajemství a pak bych klidně dal plné hodnocení. Opakování střídání bitev které prokládá popis cestovaní vesmírem je neobyčejně repetitivní. Ostatně je jedno jak velká je která bitva, když inkvizitor je v každé v roli pěšáka a nebo velitele malého komanda, které se pranic nestará o statisíce vojáků kolem sebe.

Osvědčený syžet: dívka propadne do jiného světa, je samozřejmě Vyvolená, ale nyní hlavně musí přežít Školu magie – teda prý žádná magie není a tohle je technologie, ale od magie se liší jen občasnými nepříliš přesvědčivými technobláboly. A žijí tam elfové.

Oproti jiným takovým počinům je to zejména ze začátku poměrně lajdácky napsané až odfláknuté. Autorka čtenáře úplně nedokáže vtáhnout do jednotlivých trampot mladé vyvolené, většina věcí je jen tak načrtnutá a jde se dál.

Ačkoli hlavní hrdince je údajně 16, je kniha překvapivě asexuální a neromantická. Což za sebe kvituju s povděkem, nicméně celé to pak trochu působí jako cílené na ještě o něco mladší čtenáře (čtenářky).

Ale nakonec celkem průměrná oddychovka.

Dobře napsaná feel-good fantasy detektivní novela z poslední domácké vesnice před divočinou, kde každý má svou minulost a svá tajemství. A taky motiv. Jediná slabina textu spočívá v tom, že vrah je vzdělanému čtenáři jasný v podstatě od začátku, takže všechny peripetie slouží spíše jako prokreslování zajímavého obrazu než jako indicie a falešné stopy. Ale čte se to dobře a výsledný obraz je vcelku pěkný.

Výborný díl. Jeden z nejlepších v sérii, bez cliffhangeru, ve kterém se věci zásadně pohnou kupředu.

Výborně napsáno, stupňující se napětí, překvapující rozuzlení.

Příjemné čtení, rychlý spád děje. Nelogické je „zacházení“ se vzducholoďmi, jako by to běžné spotřební zboží (hrdinové rozbijí svoji vzducholoď a prostě řeknou svému kontaktu, že chtějí novou).

Neskutečný počet pravopisných chyb, čárky ve větách používány spíše náhodně. Zápletka sama by snad ještě ušla, ale je to vyprávěno toporným jazykem. Popisy vojenských akcí mně připadaly nereálné, stejně tak nedostatek kázně vesmírných mariňáků.

„Strkat něco do zadku místního politika se jí zdálo jako férová odplata za všechny ty daně, co musela během let zaplatit.“
Povedený mišmaš indiánského folkloru a jižanského hororu. Jako kdyby Americké bohy napsal Robert Rodriguez. Jenže v okamžiku, kdy jsem byl za polovinou vyprávění a zjistil, že se stále připravuje půda pro finální konflikt, začal jsem čím dál víc vnímat autorovu lásku ke kraji a jeho pověstem, než ochotu dovést vyprávění do zdárného konce. Což o to, informace umí Owl Goingback dovedně zakomponovat do příběhu, naneštěstí je to všechno s ohledem na zápletku naprosto nepotřebné a děj pouze natahující. A to už ani nemám sílu se vyjadřovat k samotnému vyvrcholení románu, které je tak uspěchané, že kromě trenýrek si nestihlo obléct při úprku na těch pár posledních řádcích knihy nic dalšího.
Nápad každopádně výborný, provedení velmi zručné. Bohužel, závěr druhé poloviny působí dojmem, že autor od začátku neměl jasnou představu, co chce říct a především, koho chce oslovit.

Zručně napsaná, trochu čapkovsky laděná moralita, jen trochu ohlodaná zubem času.

Další odpoledne strávené ve společnosti bruntálského řezníka mám za sebou a cítím se příjemně uspokojen. Což naneštěstí v kontextu s názvem knihy vyznívá maximálně dvojznačně, ale kdo sem já, abych dával lekce mravopočestnosti jazyku českému?
Není tajemstvím, že spojovacími motivy povídek je sex, akce a nadsázka. To se pravda nijak neliší od autorových předchozích knih, ovšem přeci jen, tady je toho porna množství trochu větší, než malé. Kupodivu však neslouží k chlípnému rajcování čtenářovy fantazie, ale jako originální prostředek trápení hrdinů. Ostatně, jak přiznává sám hrdina Tomáš Kosek: „Koukejte se každý den celých osm hodin na souložící nahotinky a stane se z vás impotent.“ Slabinou je pouze uspěchaná koncepce, kdy se z doktora antropologie v průběhu několika stran stává hláškující akční hrdina. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že povídky Příliš dlouhá swingers party a Pražské kobky jsou tím nejpeprnějším zpestřením tradic české okultní detektivky. Chci ještě, více a tvrději!

Výborná temná kniha pro děti, která nezklame ani dospělé. Krátké kapitoly doprovázené občas vhodnou ilustrací přímo vyzývají ke čtení na pokračování, což jsem si zkusil na dcerách (13,11). Nejvíc jsem se samozřejmě bavil já, a to právě i díky čtenářskému výkonu: změnám hlasu, ztišení v tajemné pasáži… Ale i děti nebyly nespokojeny, obzvláště mladší. Myslím ale, že je pro ně mnohem důležitější že se čte, než co se čte.

Barker vytvořil v mnohém archetypální příběh, zabydlel ho uvěřitelnými a zajímavými postavami, přidal hodně kamarádství a také smysl pro rodinu, čest a povinnost, možná dokonce oběť, a celé to okořenil mnoha skvělými nápady a slušnou porcí temnoty. Text je přitom krátký a jednoduchý a čte se jako po másle. Celkově vzato jde možná o Barkerovu knihu s největším dopadem na širokou veřejnost, která navíc úplně křičí po zfilmování (Burton!).

Akční jízda, nafouknutá jak zákon káže. Těch čtyři sta sedmdesát stran by bez problémů šlo stáhnout na polovic a pořád by ve mně zůstal pocit, že jsem čekal něco víc. Nejde přitom ani o to, že by Chuck Wendig nepřicházel s ničím novým, spíš pro celkovou bezobsažnost. Hrdinové zkrátka něco probudí a pak se to zase snaží uspat, konec zápletky. Přičemž se nedá říct, že by šlo o tu nejsympatičtější partu pod sluncem, za což může i fakt, že každému z nich autor schválně cpe do vínku nějaký škraloup, aby nikdo nebyl bez viny. Naneštěstí to nejenže nemá význam, ale působí to okatě uměle. A i když je parťáků pouze pět, stejně jsem si je víc jak polovinu románu neustále pletl a nebyl si schopen zapamatovat, kdo je kdo.
Přitom ústřední motiv není špatný, akční stránka příjemně šlape a krátké kapitoly umocňují rychlé tempo. Jenže brzy zjistíte, že spousta detailů drží pohromadě jen silou vůle a děj pádí kupředu pouze proto, že to chce spisovatel, než že by se události ubíraly přirozeným směrem.

Hororový gamebook – nebo interaktivní román, jak se dnes s oblibou říká – s komorní zápletkou, ale zato s nápaditým způsobem hraní. Literární část je samozřejmě tradiční, jednotlivé odkazy vás posouvají pomalu vpřed nebo vzad. Co však stojí za pozornost, je způsob ani ne tak soubojů, jako spíš ustavičného hlídání si příčetnosti. Protože i na to se zde hledí a způsobíte-li příliš masakru najednou, klidně můžete svou postavu šupem poslat k Chocholouškovi. Přes zdánlivou složitost se ale všechny aktuální kurzy počítají snadno a díky grafickému zpracování vlastně nepotřebujete ke hraní ani kostky.
Co mě naopak zklamalo, je fádní průběh zápletky. Jednotlivé části, na které je kniha rozdělena, utečou poměrně rychle. Nechcete-li tedy být příliš cimprlich a zabývat se všemi vedlejšími odbočkami. Děj je navíc bez výraznější inovace, musíte zkrátka projít městem, zamořeným zombíky, přičemž občas vám problémy dělají i živí. Každý znalec zombieapokalypsy však ví, že s nikým cizím se nemá bavit.

Já se tedy autorů musím zastat. Trilogii jsem četl hned po druhém přečtení Duny a Spasitele Duny a nemám k ní prakticky žádné výtky. Krásně obohacuje minulost postav a nezaznamenal jsem nějaké logické chyby. Navíc styl autorů je více přímočarý a akční oproti zadumanému a filozofickému stylu Franka Herberta. Proto radím abyste se nenechali zviklat negativními recenzemi a udělali si názor sami. Já si trilogii užil určitě mnohem více než třeba toho zmiňovaného Spasitele Duny.

Maggie to má ťažké, ako tínedžerka zažila celosvetovú potopu, stratila rodičov, neskôr kanibali zabili jej starú mamu a pred pár mesiacmi ju opustil aj jej polobožský mentor. Jedine čo má, je starý mobilný dom, pick-up, zbierku zbraní a klanové indiánske sily, vďaka ktorým je schopná loviť rôznych netvorov ohrozujúcich zvyšky okolitej civilizácie. Nový typ démonickej bytosti ju núti pátrať po jej stvoriteľovi. Chtiac-nechtiac priberá do partie aj vyfinteného mladého šamana, ktorý je niečim viac, ako by sa zdalo na prvý pohľad…

Autorka je vďaka svojím koreňom a profesionálnym životom právničky na indiánskych územiach znalá navažskej kultúry a mýtom, čo bohato využíva v kulisách post-apo sveta. Mágia je prirodzenou súčasťou územia za veľkou stenou a mnohé postavy ju vedia aj ovládať. Pravú podstatu u takto nadaných bytostí nie je jednoduché vidieť, preto dej čitateľa necháva v neistote, aké sú práve úmysly jednotlivých postáv. Samotná Maggie je svojou podstatou akčná postava, navyknutá byť stále v strehu a keď dôjde na akciu vie byť veľkolepá. Trochu to brzdia young adult prvky, ktorých nositeľmi sú obidve hlavné postavy, ale autorka v tomto ohľade netlačí moc na pílu, takže sa to dá v pohode zniesť. No a aby to mala Maggie ešte ťažšie, druhý diel v češtine je v nedohľadne. Predaje boli veľmi slabé a malé vydavateľstvo si nemôže dovoliť riskovať vydanie druhého dielu. Čo je trochu škoda, lebo kniha je svojou podstatou originálna a najmä mladšie ročníky by ju mohli oceniť.

Upřímně, jsem trochu na rozpacích. Kniha mě tak úplně nevzala a nejhorší je, že vlastně úplně nevím proč. Linková autorku přirovnává k mým dvěma oblíbencům a de facto má pravdu, z Le Guinové tu máme antropologický přístup k fantasy, kdy hrdina zkoumá nové země a jiné kultury, Wolfe je zase vidět v používání novotvarů a jisté rozstříštěné tajemnosti příběhu. Jenže zatímco Knihu Nového slunce můžu hltat s nekončící náruživostí, v Cizinci jsem se spíš ztrácel a někdy se do čtení až nutil. Jistě, jsou tu silné pasáže (např. Andělův příběh) a celkově jde o dobrou knihu, nicméně vzhledem k tomu, že je psaná stylem, který mi obvykle sedí, čekal bych u sebe větší spokojenost.

Návrat k tomu lepšímu, čím disponovaly Akta X. Jsou tu však dvě velká ale – v první řadě je hrdinkou sedmdesátiletá důchodkyně, což pro akční thriller není dobrá volba. V druhé řadě mi vadily zbytečné prostoje, které sice zaplňují dialogy, když se ale zpětně podíváte na vývoj událostí, zjistíte, že skutečné „něco“ se začalo dít až za polovinou. Jinak ale tematicky správně archaické, třebaže dnes asi nic, co by mladou generaci oslovilo, protože únosy mimozemšťany jsou moc oldschool. Ale Jeremymu Finleyovi to záhadně funguje. Dokonale popisuje despekt médií, které když na to přijde, místo toho, aby člověku pomohly, semelou jej na karbanátek a ještě za sebou nechají vypálený flek po grilovačce. Přiznám se, že právě z tohoto motivu mě mrazilo asi nejvíc – jak moc se hrdinové stanou bezmocnými, když přijde na „racionální“ uvažování. Dějová osnova každopádně fajn, jen je znát, že si autor do poslední stránky nebyl jistý, jak román uzavřít, a i proto konec působí jako spíchnutý horkou jehlou.

Vcelku tradiční příběh o jedné zombie apokalypse. V podstatě nic objevného. Co zaujme je rozhodně technické provedení povídky, kde autor popisuje kusými pohledy různých pozorovatelů celý průběh a má částečné vysvětlení celého jevu i pointu na závěr. Jeho jazyk je velmi přirozený a ani na chvíli přičtení nemáte pocit, že se tohle nestalo. Navíc používá hlavu, takže hordy zombíků nastupují poměrně pomalu a situace zdaleka nemá dynamiku filmového Bčka. Pozorujeme spíš pomalý pokles civilizace ke dnu. Ve finále tedy velmi povedený text, kterak zpracovat klišé, že klišém takřka přestává být.

Spisovatelské pábení po francouzsku. Spíš úsměvné, než vysloveně humoristické, ovšem je znát, že Bernard Werber koncipuje příběh jako nenápadnou grotesku. Je to hodně o literatuře, vztahu tvůrce – čtenář – kritik, ale hlavně o smyslu života a jak jej naplnit ke spokojenosti své či ostatních. Za nejpovedenější pak považuji pasáže citující Edmonda Wellse, fiktivního předka hlavního hrdiny. Je samozřejmě otázkou, nakolik jsou všechny informace, jím předkládané, pravdivé, ale minimálně jejich výčet zaujme, případně pobaví v rámci historických souvislostí. Příběhová linie je ovšem vlažná; sic se od začátku protagonista snaží identifikovat vraha, přibližně od poloviny to ale přejde do lehce metafyzické roviny a téma zločinu je odsunuto do pozadí. Vytáhne se znovu až v závěru, aby se za vyprávěním udělala malá pomyslná tečka. Děj však paradoxně hýří zvraty, autor průběžně řeší problémy a posouvá postavy stále dál a dál. Jen je to vlastně nezajímavé a v některých momentech i tak trochu děravé.

„Mezihvězdné lety se přežily. Skoro sto let fungovaly jako neškodné rozptýlení, ale je čas posunout se dál.“
Sympatické na knihách Jacka McDevitta je to, že jsou v jádru pořád stejně skvělé. Přibližuje vesmír čtenáři bez vyššího vzdělání a probouzí ve vás touhu zamířit vzhůru ke hvězdám. Své zápletky přitom staví na poměrně jednoduchých vzorcích, kdy je dalek nějaké sentimentální epice o blízkém setkání třetího druhu, a přesto jsou napínavé od začátku do konce. Tentokrát dovedně využívá fenoménu UFO přeneseného do úplně nových kulis. Paradoxně se však ukazuje, že vesmír není zdaleka tak zahlcený životem, jak bychom si přáli. A jakýkoliv výzkum je v základě vždy o penězích a politice.
Přijde mi, že po mracích Omega rozehrává autor novou kapitolu budoucnosti lidstva. Podobně jako Motory boha, ani Odysea nemá ten závěr, jež by vás plně uspokojil. Tehdy jsme museli čekat na další tři knihy, než byly zodpovězeny všechny otázky. Doufám, že v případě měsíčních jezdců to nebude trvat tak dlouho.

Elina sa od istého času musí každé leto vracať do rodnej dediny situovanej v Laponsku. Pokiaľ v jednom močaristom jazierku nechytí šťuku, je s ňou amen. A dôvod nám spočiatku nechce prezradiť. Paralelne s ňou cestuje po prvýkrát do Laponska aj policajtka Janatuinenová. Kolega, s ktorým mala pôvodne cestovať sa tesne pred odchodom zranil. Cieľom je zatknúť Elinu pre podozrenie z vraždy.

Zážitky oboch hrdiniek sledujeme v dvoch líniách, ktoré sa ku koncu pretnú. Pre Elinu je prostredie dôverne známe, zato policajtka nestačí treštiť oči, čo za podivuhodné stvorenia sa tu voľne pohybujú. Niektoré sú ľudského pôvodu a niektoré akoby vypadli z mytológie či zlého sna. Keďže sa v laponskej mytológii nevyznám, tak neviem, nakoľko autor popustil uzdu fantázii. Postupne odhaľujeme tajomstvá Elininej rodiny a jej priateľstva z miestnym umelcom. A popritom sledujeme jej boj o život. Kniha je písaná pútavo, nikam sa neponáhľame ale tajomstvá spoľahlivo udržujú čitateľovu pozornosť. Humor je nasadený v správnych okamihoch a pôsobí prirodzene. Škoda len, že ku koncu je zápletka miestami násilne zošnurovaná autorovou svojvôľou a nie je súlad s doterajšou logikou príbehu. Aspoň na mňa niektoré prvky pôsobili rušivo. Napriek tomu to bola ďalšia zaujímavá kniha zo šuplíka fínske podivno.

Sugestivní příběh ženské hrdinky utíkající před svou minulostí, která se nastěhuje do jednoho mýty opředeného venkovského místa. Na první pohled nijak kulervoucí stavba textu, přesto však zanechá ve čtenáři otázky nad nimiž se dá podumat.

Když tam funguje magie, tak je to přece fantasy, ne? I když čaroděj není zrovna Merlin, ale vstřícně předpodělaný služebníček pravěké totality. Rozkošná alegorie na sedmdesátkový socík s jeho prázdnými hesly, ambiciozními hospodářskými plány, kontrolami z vrchu a přičinlivými občánky.

Sotva novela, spíš delší povídka. Nicméně solidní, dobře se čte a označení romaneto je pro ni výstižné.

„Seržanti občas mluví o Starých dobrých časech. Kdysi tu bylo blažené mýtické období, kdy vojenská služba bývala vysněnou prací – lístkem k nepříliš riskantní kariéře a přístupem ke kvalitnímu jídlu a slušným výhodám. Armáda byla vybíravá, ale když jste se tam dostali, stali jste se po zbytek života příslušníkem privilegované třídy. Staré dobré časy přirozeně skončily asi deset minut poté, co jste podepsali svou smlouvu.“
Není to tak svižné, jak mám u military žánru rád, ale zas se do toho promítá život pěšáka bez nadbytečného patosu, což je mi mnohem milejší než čtení o hrdinství a slávě. Evakuace je ale vpravdě výplňový díl, protože to skutečně podstatné se rozetne až v samotném závěru. Marko Kloos nepředestírá žádnou intelektuální hru, ani se nesnaží dojmout čtenáře vojenskými traumaty. Bere válku jako přirozenou součást kultury, přičemž lidstvo tentokrát prohrává. Pomalu, ale jistě. A byť neexistuje naděje na lepší zítřky, samotný boj je pořád lepší, než apatické čekání na smrt.

Tak na úrovni běžného ročníku CKČ, povídky, kterým dáš nějaké body, nejsou úplně hloupé, místy probleskne zajímavý nápad, ale všechno už tu bylo tolikrát a nic nového to nepřináší… Aspoň trochu se vymyká ta poslední, ta má atmosféru a dokonce i nějaká ta myšlenka se v ní najde…

Moje hodnocení je výrazně ovlivněné tím, že na konci jsem chtěl něco sevřenějšího, s dobře vyjádřenou dějovou linií a hlavním hrdinou jako jedním z hybatelů děje. No autor na to měl dost jiný názor. Nezaměnitelná poetika a imaginace jsou stále stejně skvělé. Ale celek je spíš roztříštěný a postrádá výrazné zvraty a pointu. Je to spíš o tom jaké to je být autarchou a trochu z pozadí světa pod umírajícím sluncem. PS: myslím že z pozice kam autor děj zavedl je prakticky nemožné napsat něco co by dokázalo byť i jen dorovnat kterýkoli z dosavadních dílů, tak si to raději nechám ujít

Vcelku děsivý kraťas, který je součástí většího žertíku, kde parta přátel nechává v různých povídkách zemřít svého kamaráda hroznou smrtí. V tomto případě za katedrou v učebně. Jednoduché, ale velmi znepokojivě napsané. Autor se umí do oběti dobře vcítit.

Hodně sugestivní povídka krásně pracující s temně dusivou atmosférou. Mladý hrdina se omylem zatoulá na zvláštní pouť, kde se zúčastní jedné velmi podivné eskamotérské show s ještě podivnějším vyústěním, které nechá čtenáře o textu douho dumat. Burtononovská atmosféra se tu snoubí s Kavkovskou paranoiou. Moc pěkné.

Vcelku originální koncept počítající s různými pohledy na realitu. Hrdinové sestrojí speciální fotoaparát, jímž jde fotit něco poněkud jiného, než jsme zvyklí. Pěkná práce s abstraktem kosmického zla. Možná se mi jen trošku hůř do textu začítalo. Jinak fajn povídka.

Kniha je tím co slibuje anotace, vesmírné dobrodružství, trocha černého humoru, trocha romantiky a existencionalismu. Eskapády opakovaně umírajícího hrdiny z nouze jsou to co knihu táhne, hlavně cesta jak ke svému postu přišel a všechny jeho smrti. Jenomže tohle je v podstatě expozice. Těžiště knihy má být aktuální dobrodružství s divokými emzáky a nechtěným zdvojením. To trochu postrádá spád, v některých věcech je nelogické a realita základny a jejího fungování mi přišla nepřesvědčivá, ať už je to problém zdvojení a jak se s tím nedobrovolná dvojčata vypořádala. Nebo třeba důvody proč kolonie hladoví, či šetří vodou. Lehce odtažitý přístup hlavního hrdiny je v jeho situaci pochopitelný ale v kombinaci s nijak skvělé podanými ostatními postavami je pak text trochu suchý, toho humoru a hláškování tam není dost a o to víc pak vyniknou některé chyby v logice, či naivní rozhodnutí.

Jestli mě první díl namlsal, tak tohle mě naprosto dostalo. Dává to vzpomenout na takové staré dobré pecky, jako je Haldemannova Věčná válka nebo Pohlův cyklus Heechee.

Pripadalo mi, že autor si chcel dokázať, aké rôznorodé svety dokáže vymyslieť a na samotný dej a zápletku trochu pri tom zanedbal.