LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ze dvou domácích příspěvků v antologii ten o fous lépe napsaný, ale slabší. Anglická jména – jak devadesátkovské! Povídka mluví o paralelních světech, a to skutečně bradburyovsky a melancholicky, ale nesmyslně. Nemá vlastně žádné vyústění. Postava Karlíka je podle mne deus ex machina až obludných rozměrů. Buď jsem to nepochopil, nebo to skutečně nedává smysl takovým způsobem, že mi to vadí. Samotné slušné psaní to nezachrání.

Umění smrti naplňuje standard povídek z této antologie – je příliš dlouhé. Popisuje společnost lidí daleké budoucnosti žijících na Zemi. Dělí se na ty, kteří svou mysl po každé smrti pomocí technologií stěhují stále do nových těl a na stálé, kteří si zvolili smrt jako konečnou stanici. Společnost je to patřičně odlišná od naší, přesto do ní Jablokov, jak to bývá časté, projektuje spíš otázky současného lidství – emoce, city, ubližování druhým, … Bude něco takového za stovky let v odlidštělé společnosti vůbec? Podle mne nebude, ale budiž, i některé mé oblíbené světy to mají stejně (Dilvermoon), tak nebudu ten jeho kritizovat. Povídka je dost snová, neujasněná. Přepíná pohledy bez varování a není vždy snadné se v ní zorientovat. Jsme zrovna v performance hlavního hrdiny, umělce smrti? Jsme v jeho životě? A v kterém jeho části? Kdo je vlastně kdo? Mluví pravdu nebo lže? Hodně otázek a málo odpovědí. Přímočarci, přistupujte k textu proto raději opatrně.

Jestli se Max Brooks něčeho bojí, tak je to zhroucení civilizace. Co vlastně dělá naši civilizaci civilizací? Je to internet? Je to elektřina? Je to mobilní signál? A uvědomujeme si jak je to křehké? Umíme to opravit? Samé otázky a odpovědi které se nabízí, nejsou moc povzbudivé.

Jak dopadne idylická supermoderní minivesnička odstřihnutá od civilizace ve všech významech toho slova? A jak si poradí její obyvatelé se samotnou přírodou?

Brooksovův kvazi článkový styl je opět skvělý. Poctivých 80%

Marně si lámu hlavu, proč se tato povídka ocitla v této sbírce. Ze světa WH si nepropůjčuje ani kulisy a je to taková hříčka o svědomí. Vlastně si ani nejsem jist, zda je to vůbec fantastika. :-)

Povídka vyšla poprvé v Česku v roce 1992 a podruhé v roce 1999 jako druhá povídka v samostatné povídkové sbírce Zabíječ trollů. Nezdá se mi to jako úplně vhodný úvod do celé série a ačkoliv jsem ji musel číst dvakrát, tak ve mně nezanechala žádnou vzpomínku. Vysoké hodnocení volím jen z důvodu, že na tak krátké ploše dokázal naservírovat autor veškeré emoce které mám se ságou Gotrek & Felix spojené. Epické boje, patos, beznaděj, odhodlání, zklamání, … Autor se vypsal až o mnoho let později, ale řekl bych, že u téhle ságy nebyl nikdy příběh na prvním místě. Je to taková chlapácká harlequinka pro nevyzrálé chlapce všech věků. :-)

Krátká devatenáct stránek dlouhá povídka, která boduje zejména atmosférou města, které zakryla neprostupná mlha. Tenkrát v devadesátých letech to muselo být bráno oprávněně jako brak a dnes je to příjemné retro. Přece jen svět Warhammeru přečkal až do dnešních dní a čtenář měl v průběhu těch desítek let už dost šancí si utvořit na tento svět názor. Takhle nějak si představuji klasickou povídku z fanzinů od fanoušky pro fanoušky. Nemá cenu tak krátkému textu vyčítat, že postavy nejsou dostatečně prokreslené a že celá zápletka je poměrně prostá. Je to vlastně první WH text který čtu, ve kterém není ten patos a incelství.

Po literární stránce velmi slabé, zvláště básně, ohodnotil jsem jako brak. Zajímavější je to spíše jako sonda do mysli autora – jezdit bez jízdenek je OK, ožírat se je OK, rozdělávat oheň ožralý v lese je OK. Něco jako tolerovat jiný životní styl autora ani nenapadne.

V porovnání s ostatními texty v dané edici je to dobré – kultivovaný jazyk, slušné nápady. Povídka Sázka je hodně dobrá.

Básničky a povídky nevalné úrovně, jde spíše o propagaci trampů jako výjimečných osob mající nárok nedodržovat omezení na ochranu přírody.

Dosti dlouhá a pro někoho možná otravně faktograficky a na fantastiku snad až moc logicky přesná novela – mýtus – záměrně až školometsky převyprávěný a posunutý do „jakoby reality“. Má to hodně do sebe, ale úplně chápu, že se to mnoha lidem líbit nebude. Navíc je to řekl bych typický Chiang – postavy vlastně neživotné šablony, děj nic moc, vládne prostředí a technické detaily. Takže opatrně.

K Abrahamovi mám poněkud rozporuplný vztah. Tak nějak podvědomě ho řadím k předním jménům fantastiky, přesto mě však jeho dílo jako celek až tak neoslovuje. Líbil se mi Kvartet vysoké ceny (tedy alespoň ta část, která u nás vyšla), pár povídek (Placatá Diana), první díl Expanze a pak už snad jen Hon na lovce, kde je ovšem jen jedním ze tří autorů a těžko říct, jaký byl zrovna jeho vklad. Ostatní věci sice dost slibují, ale nakonec zdaleka tolik nedávají (Mince a dýka). Kithamarská trilogie se svým prvním dílem také řadí spíš mezi mírná zklamání. Fantasy z magického (a to doslova!) města není žádný průšvih, zajímavý výběr hlavních hrdinek je příjemným ozvláštněním fantasy stereotypů, přesto ale něco chybí k tomu, abych Věk popela považoval za výborné dílo. Bez zádrhelů plynoucí příběh, kterému ale tak nějak schází přesah nebo zkrátka kvalita, která by mě dokázala pohltit a do autorova světa úplně vtáhnout. Vlastně jsem zručně napsanému vyprávění nikdy úplně neuvěřil a byl spíše vzdáleným pozorovatelem, než přímým aktérem. Pořízeno ve výrazné slevě, druhý díl již následovat nebudu.

Jedna z povídek, na které se díky drobným slovním vtípkům (vede již zmíněná Democrazy) a podivným zvířecím hrdinům nezapomíná, přestože je zbytečně dlouhá a vlastně určitým způsobem plytká. Ve jménu Pokroku, Pravidel, Řádu a Democrazy zatočíme s reakcionáři, eh, co to píšu, se lží a nenávistí. Celá se odehrává v postkatastro­fických ruinách LA. O důvodech zmaru se mnoho nedozvíte, ale můžete si domýšlet. Autor (nebo překladatelka?) vás také celou dobu nechávají tápat, zda ve skutečnosti nejsou hrdinové zmutovaní lidé (psi a další používají přední končetiny nad rámec dnes možného, ale mají ocasy). Láska je nejvíc, i když je proti Řádu a Pravidlům. Protože proti Democrazy nakonec, po dlouhé úvaze pana Skunka, asi není. Nebo že by přece jen? Vždyť napomohla jejímu šíření do Doupěte, tak snad… Nebo ne?

Asuán budoucnosti (dnes už vlastně minulosti) v době nedefinované ekologické tísně (spíš než po katastrofě) je dost realistický a je vykreslen s nostalgií k minulosti a zároveň s respektem k Egyptu a Egypťanům (či Núbíjcům a dalším kulturám). Vyprávění je rozčleněno do celkem krátkých kapitol s velmi poetickými názvy, které Moorcock pravděpodobně převzal z nějaké básně, ovšem s textem samotným nesouvisí a působí tajemně, ale matoucně. Novela je dlouhá a její čtení není těžké – ve své podstatě je to dobrodružné pátrání po sestře a poté po pravdě v zcela uvěřitelně popsaném egyptském koloritu – ale skutečně je docela úmorná až nezáživná. Konec pak prostě jen vyšumí. Text kouzlo má, ale je otázkou, zda čtenáře očaruje tak, jako Zenobia onen „káhirský měšec“. SF tag berte s rezervou. Pocitově je to spíš fantasy. Alespoň určitá typická SF proprieta (nebudu prozrazovat), v Moorcockově podání tak působí.

Vyjímečně hloupá propaganda působící pouze na už přesvědčené

Výborně se to čte, Žamboch vyprávět umí. Ale je to ryzí military, žádné sci-fi. Ano, sci-fi prvky zde jsou, ale člověk má pocit, že označení „sci-fi“ je u knihy spíš proto, aby se kniha dostala k obvyklým Žambochovým fanouškům, než že by byly ty prvky nějak výrazně funkční. Je to „sci-fi“ zhruba na té úrovni, na které je „sci-fi“ každá bondovka.

Intelektuální samohana.

Pro mě krapet nemilé překvapení. První třetinu jsem se musel opravdu přemlouvat, naštěstí se pak děj docela rozpohyboval. Ale jakoby autorům někdo koukal pod prsty, případně autoři zírali do otevřené hlavně ;-) , a jakýkoliv náznak romanopisecké ekvilibristiky zadusil už v zárodku. Tady zkrátit, tady tolik netlačit na pilu a toto si ponecháme do příštích dílů. Mám lehoulinké podezření na svěží hlas neortodoxního senior marketing officera nového nakladatelství. Opravdu si nemyslím, že zde sledujeme přirozený vývoj autorského dua. A pak Ten Cliffhanger – opravdu mají zapotřebí taková spisovatelská esa používat takově podpásovky na čtenáře ? Ve skrytu duše tajně doufám, že prodeje 2 dílu ukáží i marketingovému hlásku v pozadí kudy se cesta neubíra. V opačném případě se mých dolarových :-) hlasů pravděpodobně nedočkáte. Pokud však laskavý čtenář přisoudí nelaskavý tón mého hodnoceni převážně nevyspání a jiným povahovým nedostatkům – i to se mi občas stává :-) doporučuji připočítat dvě hvězdičky a vyrazit do knihkupectví.

V antologii se zatím překlady docela drží. Útočníci jsou první povídkou, kde si myslím skřípot přesáhl přijatelnou mez a textu myslím ublížil. Ale možná za to může i redakce. Ne, že by bylo nejasné, co povídka chce říct, to si domyslíte, ale musíte to dolovat z umolousaného balení.

Povídka má 3 roviny, kdy 2 spolu souvisí dost jasně – (doufám) historicky přesné Pizzarovo dobývání říše Inku a „dobývání“ Země mimozemšťany v budoucnosti, ale spíš současnosti. Satiricky poukazuje např. na naši hamižnost, kdy si Zemi klidně prodáme sami sobě pod nohama a na další nešvary. 3. roviny povídky je nejasná a vyžaduje větší soustředění. Autor v ní autobiograficky a faktograficky krátce píše o sobě a scifi jako takové. Musím říct, že jsem pochopil jen část a text mne nezaujal natolik, abych zkoumal do hloubky. Mám pocit, že Kessel musel v té době něco jako bilancovat. Dělá to literárně, všechna čest, ale tak nějak mne to míjí. Rozhodně jde ale o práci, která vás odmění, když si ji přečtete opakovaně a když se pokusíte proniknout pod povrch. Mne určitě obohatila o historii konce říše Inku v Peru, kterou bych jinak neznal. Ale skrývá se toho v ní daleko víc.

To by nebyl MacLeod, aby nebyl sociální. Ostrov Man jako zlatá klec bohatých, kteří mají přístup k všem vymoženostem včetně rekonstrukčních technologií, a to i k jejich pokročilé formě – oživení. Vybavila se mi epizoda Black Mirror, jen s tím, že tato povídka končí spíš opačně. A ne špatně. Jen je otázka, které otroctví je lepší. Vědomé či nevědomé? Dobré, ale trochu na efekt psané, hodně pocitové a náznakové.

Na Shepardovo klasické dusné i prašné jihoamerické kopyto navěsil básník Frazier spoustu slovních cingrlátek. Japonský „samuraj“, který snědl už i několik aut (hned jsem si vzpomněl na Auťák), se chce pustit do pojídání Malsuneňa. Co je Malsueňo (Zlý sen) se musíme domýšlet z kontextu. A ten kontext je vlastně víc SF než samotné pojídání. Okolo Všežravce se točí 3 další lidé. A o nich je vlastně lehce fantasmagorická povídka víc než o pojídání samotném. Je o tom, jak se mění jedlík i jak se mění oni lidé.

Text na hraně fantastiky, spíš fantaskní než SF. Probíhá 3. světová válka a US vysloužilec drží své soukromé mlčení na cestě někam, kde by mohl být konec války. Chystá se přeplout na ostrov Vancouver, je tedy aktuálně „doma“ a potkává se a svým zvláštním způsobem komunikuje s těmi několika málo lidmi, kteří zde zbyli. Trefilo se mi to do nálady a ocenil jsem mlčení i slova a náladu, proto jsem ochoten odpustit i překotný konec. Velmi svojská povídka, která má našlápnuto uvíznout v paměti.

Naivní příběh, jednorozměrné postavy, řada vědeckých nesmyslů… Ale přesto čtivé a zábavné, z kategorie Johnů Carterů či Fantomasů.

Záverečný diel Vzostupu Džainov. 1000 míľová loď Džainov je definitívne von a prvý stret s ňou nedopadol vôbec dobre. Orlandine posiela Trixa a Coga na výzvedy ku Klientke a sama sa rozhodne k zúfalému kroku. Neúspech by znamenal koniec okolitých civilizácií… A samozrejme toto je len zlomok, čo sa udeje v celej knihe. Farbistý dej, kde autor kombinuje všetky prvky Polity vesmíru do jednej výbušnej zmesi. Redakčná práca pri korektúrach mohla byť dôslednejšia.

Toto je posledná kniha od Ashera čo na českom trhu vyšla, osobne by som mal záujem aj o v roku 2025 vyšlí román Dark Diamond.

Svet budúcnosti, kde sa všetky vojenské konflikty odohrávajú mimo Zem, konkrétne na Mesiaci. Bežný človek sa ani nezaujíma, čo sa tam deje… Podobných poviedok je veľa, táto na pár stránkach nestihla zaujať ničím zvláštnym.

Čo s mŕtvou mačkou, ktorá má bezočivé odpovede na vaše otázky? Komunálna satira zo 60. rokov s neopakovateľným humorom.

Zopár dobrých nápadov stratených v nabubrelom moralizovaní a antikapitalistickej propagande. P.S. Som zvedavý, či je Erikson ešte taký nadšený z Elona Muska. (Je jednoznačné, kto je vzorom pre postavu Simona Gista)

„Sněžný muž“ byl alespoň blboučký k zasmání. Tohle je jen docela obyčejně blbé.

Kvalitní ženské psaní hlavně v dialozích, humanismu a sociálních interakcích. Autorka naštěstí nezabředla do žádné technické roviny a zůstala čistě v tom, kde je silná. Ve vztazích, v lidech a v náznacích. Taktéž povídce nedala konec – prostě si domyslete, co a jak. Vedlo to vše k něčemu? Nebo ne? Změnil „anděl“ vztahy hlavních protagonistů k lepšímu? Nevíme, ale můžeme si krásně domýšlet. Optimisticky i pesimisticky, každý podle svého.

Ještě o kousek lepší než první díl! Je to vůbec možné? ;-)

Pro mě obrovské překvapení ! Původní verzi jsem nečetl, ale remake je absolutní bomba!

Blochovy povídky týkající se HPL Cthulhu mýtu, bohužel spadají převážně do raného období autora. Zejména první polovina je silně repetitivní, řemeslně vcelku zajímavě zvládnuté povídky probíhají přesně podle šablony (typicky výprava do tajemné hrobky, kde čeká zlo) a postupně začnou nudit. Skutečná kvalita přichází v závěrečné části sbírky (Zápisník nalezený… a Hrůza v zátoce…) přesto je to trochu málo. Podobné výběry z klasiků mívají často spíš muzeální hodnotu, obávám, že je to částečně i případ Tajemství červa.

Ako to bolo vlastne so Stephenom Hawkingom a prečo hlavný hrdina nevie zabudnúť… Vydarená vtipná poviedka na pár strán. Nič inovatívne, ale autor si dal na nej záležať.

Nesourodý román. Společenská a romantická složka románu se podle mne neslučuje s technickou a sociální složkou, včetně popisu vědecké činnosti. První část titulu je zmatená a autor zřejmě neměl ani základní znalosti z vývoje života na Zemi. Strašně užvaněné.

Pocta Rayovi Bradburymu, ale neviem presne, či sa viaže na nejakú konkrétnu poviedku. Téma – vojaci pripravujú na osídlenie novú planétu s cynickými hláškami na perách. Silné téma, ale len na pár riadkov. Nestihla na mňa nijako zapôsobiť.

Absurdná sci-fi anekdota o tom, kam až môže zájsť slepé dodržiavanie príkazov. Autor sa s tým moc nezabával a priamočiaro použil názov zadania ako hlavný námet poviedky. Neurazí ale ani nenadchne.

Nedávno jsem četl povídku Zavřené oči a tam bylo krásně vidět, že Sterling umí i jiné psaní než jen styl schismatrix a že ho baví náboženství a jejich třecí plochy. Zde se soustředí na islám a dávno před 9/11 předpovídá, co by se mohlo stát. V jeho očích jde ale spíš o ovlivňování věcí v kulturním měřítku, které ovšem může mít dopad na celou společnost téměř jako pád Dvojčat. Taktéž předvídá cosi jako MAGA. Chytrý kluk a umí čtivě psát. A dost mrazivě.

Platí zhruba to, co jsem napsal k předchozímu dílu: docela hezky udělaná kniha, která je ve svém základu tak nějak zbytečná, avšak fanouškům světa Zaklínače udělá radost. Zkrátka vhodný dárek. Tentokrát je zaměření téměř čistě místopisné – s trochou nadsázky by se publikace dala označit za jakéhosi průvodce po významných místech Kontinentu, která by si žádný turista neměl nechat ujít. Stejně jako v knize minulé je rozložení textů/ilustrací plus mínus půl napůl; texty jsou většinou hodně krátké a žádné velké hlouposti v nich (asi – už je to nějaký pátek, co jsem Zaklínače četl naposledy) nejsou, úvod ke každému z nich obstarávají citace z knih mistra Sapkowského. Obrázky mi přišly vcelku povedené, záleží ovšem na vkusu každého čtenáře. Knihy tohoto ražení většinou nedopadají moc dobře, avšak tato „série“ je udělána poctivě po všech stránkách – a když už nepřináší nic nového, tak aspoň nedělá ostudu. Takže opět spokojenost.

Životopis nežijícího vědce, tedy vlastně dvou, který jeden z nich sepisuje jako řeč před udělením Nobelovy ceny za fyziku. Přiměřené rozněžňování se nad plejádou známých jmen ze skutečné historie vědy, dojemné skloubení s city a estetikou a, celkem očekávaně, morálkou. V tom je dobrý odkaz na samotného Nobela. Je odvážným činem neumožnit lidstvu použít mnou objevený teoretický postup, který může být zneužit, nebo naopak důvěřovat v to lepší v nás? Odpověď asi nenajdeme ani v této povídce, ale můžeme ji alespoň hledat, a to ve společnosti krásně vybroušeného textu plného citací poezie i pojmů z odborné fyziky a přitom čtivě napsaného. Klobouk dolů.

Co tohle dělá v SF antologii Gardenera Dozoise? Jde o fantasy horor šmrncnutý urban a trochu mi v dobrém připomněl film The Skeleton Key. Neff napsal aktuální práci, v které vypichuje některé porevoluční aspekty: okouzlení západním pozlátkem, např. reklamou – Douwe Egberts, káva pro chvíle pohody. Nebo podkuřování zápaďákům kvůli prachům, zde v podobě usilování o zisk solventního nájemníka, který zainvestuje do zvelebení nemovitosti. Nebo umělčení na Karlově mostě. Nebo zařazením poměrně odvážných erotických až pornografických scén a prvků. Jenže v tom je vlastně tak maloměstská a nesoudobá, spíše tehdy-dobá, že v roce 2026 působí zastarale. Přitom gró jejího sdělení, postavy i příběh jsou docela fajn, byť po přečtení předchozí i následující povídky antologie musí chtě nechtě Neffovo psaní přijít humpolácké i jeho fanouškům. Tím je tato na české poměry lehce nadprůměrná práce shozena do vod průměru a hlouběji. Škoda také nevychytané redakční práce, nota bene u české povídky.

PS: Doteď nemohu přijít na to, co měly být ony skleníčky. Původně jsem myslel, že jde prostě o překlep a měly být skleničky, ale ty by asi neměly dvířka. Ale já nejsem Pražák a Karlův most znám spíš z fotek a pohlednic, natož abych se vyznal v „uměleckých“ předmětech, se kterými se tam v devadesátkách kšeftovalo. Že by prostě vitráže z barevného skla ve tvaru domečků?

První půlku jsem si říkal, že selhal překlad nebo autorka. Pak ale vše začalo dávat smysl, a to včetně chyb, které (možná) udělal překlad a redakce. Přestaly být důležité, protože vesmírem se přece lze přesouvat pomocí… čeho vlastně? A co je k tomu bezpodmínečně zapotřebí? Neprozradím, ale povídka ano, ovšem jen trpělivým čtenářům s dostatkem všemu otevřeného vnímání.