LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Některé příběhy čtenáře umí nadchnout svou originalitou, svěžestí, imaginací. Tento patří mezi ně. Pokud se vám to při čtení Medařů stalo nebo jste je ještě vůbec nečetli, tak zbytek mého komentu vynechte. Zbytečně by vás mé rýpání rozladilo a zkazilo vám zážitek z povídky.

Autorka vsadila na silný jednoduchý příběh a emoce, ale neuhlídala si vnitřní logiku příběhu. Pár samoúčelných náhod, ne úplně hladce vkomponovaných do příběhu, bych ji odpustil. Při čtení jsem však pocítil 2× silný WTF moment. Poprvé tehdy, když jsem si uvědomil, že to celé putování matčin je vlastně zhola zbytečné. Při tak pomalé planetární rotaci by klidně mohli setrvávat víceméně na místě (podobně jako města) a třeba se soustředit na jeden druh medu, dovést jeho výrobu k dokonalosti a ostatní medy do směsí kupovat od jinde položených producentů. Druhý, ještě silnější okamžik nastal tehdy, když mi svitlo, že autorka asi vědomě ohýbá etologii včely medonosné. Při zrození nové královny se včelstvo obvykle rozdělí, královny spolu nebojují. Čili je to analogické jako v případě matčiny Magwin Ghar a Renata Oblin. Jejich jednání po příchodu Renaty je ale podáno jako novum, se kterým se společnost medařů ještě nestřetla. Když už se stalo toto a Magwin se smířila s odchodem části svých medařů, proč tedy dále bojovat a proč působit zbytečné strádání medařů v obou protomatčinách? Copak se takto roztříštěná matčina může po smrti jedné vyzyvatelky dát zase dohromady? Lidé nejsou hmyz. Taky smrt poražené vůdkyně je zbytečná. Jde o plýtvání zdroji, ale hlavně zkušenostmi koncentrovanými v její osobě. V mírumilovné a docela demokratické společnosti, jak ji podala autorka, mi to zní jako nesmysl. Reálnější možnost IMHO je, že by Magwin, po hlasování všech medařů, odešla do jiné matčiny nebo přijala roli jakési poradkyně v matčině stávající. Něco jiného by bylo, kdyby autorka vykreslila obyvatele svého světa jako silně teritoriální až agresivní. Pak by měl souboj smysl a návrh Magwin by byl vlastně průlomem, protože by znamenal posun k humánním metodám boje vůdkyň matčin. To by ale svět medařů musel být mnohem víc hmyzí včetně značkování „dělnic“ královnami nebo jiná forma jejich závislosti na ni, unášení dělnic z cizých matčin atp. Autorka prostě dost věcí nedomyslela, což hodně sráží hodnocení této slibné povídky. Škoda. Chytit to do ruky zkušenější a tvdrší autor a ne emotivně založená žena, mohla to být pecka jak z ryngle.

Nechápu, jak mohl tuto sérii napsat jeden člověk. A nemyslím tím počet stran, i když ten je také úctyhodný. Přestože se dějová linie motá okolo jednoho chlapíka, jde o neuvěřitelně komplexně popsanou invazi mimozemské civilizace a následné bolestivé umírání lidstva. A stejně jako se mění svět, mění se i hlavní postava a kupodivu i postoj spisovatele. Gerrold se vypsal ze všech pochyb a názorů, které měl v průběhu let, kdy sérii tvořil. Obnažuje člověka až na kost a pak ho klidně nechá sežrat, nebo ještě líp, nechá ho ať se podívá jak červ žere jemu milé lidi. Válka s Chtorr, není až tak popis válečného řádění, jako spíš následků jaké tato invaze pro lidstvo má. A také o hledání způsobů, jak z toho ven a o tom co všechno může člověk ztratit, pokud chce přežít. Jestli jste viděli film Apokalypsa, tak tam jste mohli zahlédnout střípek šílenství, které se šklebí z Války s Chtorr. Tato série je mistrovské dílo. Surrealistické a špinavé. A může vás sežrat. Chtorrrr!

Vzhledem k tomu, že není o další Bissonově tvorbě žádná zmínka, vypadá to že jde o jeho jediný literární počin v žánru sci-fi. A je to škoda, protože dostat do kraťounké povídky prvky sci-fi a ještě je příjemně namixovat s humorem a nadhledem, to je dnes jev velmi vzácný. Většina povídek je nadprůměrná a ty co nejsou, mají aspoň dobrý nápad.

Velkým fandou knih Borise Viana se už asi nestanu. Uznávám že je místy čtivé a vtipné, ale přesto se nemohu zbavit podobného dojmu jaku u K. Vonneguta – je to příliš absurdní na to, abych to snadno zkousl. Jisté kvality knize připsat musím, autor psát umí, ale mám problém s formou, delší takto psaný útvar bych asi nedal.

Téměř civilní, bradburyovské SF. Místo mimozemšťana tam stejně dobře mohl vystupovat třeba indián. Napsané je to opravdu dobře, na několika stránkách vás autorka zavede přesně tam kam chce. Jenže na konci se ptám, kam to vlastně bylo? Jak se blížil poslední odstavec této krátké povídky, cítil jsem, že teď, teď už to prostě musí přijít, to závěrečné prozření, pointa, která rozezní struny v mé mysli. Nakonec přišla, ale rozeznění se nekonalo. Přečetl jsem si ji dvakrát a na podruhé se mi mihl myslí stín pochopení, ale opravdu jen stín. Na Nebulou oceněnou práci mi to přijde dost málo. Ale třeba jsem tupý já. Pokud to někdo pochopíte, zkuste mi to v diskuzi (označte spoiler!) nebo v soukromé poště vysvětlit.

milé překvapení. svěží, invenční (super originální emzáci), přiměřeně operově romantické. co se příběhu týče, to není žádná bomba, co bych z ní seděl na zadku, ale tahle povídka má všechny ingredience vyladěné jako správný koktejl. nic netrčí, nic nechybí. to je u NSO celkem raritní stav, proto plný počet.

Tak tohle je naprosto brutální nářez. Když jsem se prokousal první částí, byl jsem z toho trochu na vážkách, pak jsem se vrhl na Pád Hyperionu, a slintal blahem. Pravda, některé části jsem si musel přečíst víckrát, ba dokonce i zapřemýšlet, ale stálo to za to. Nápady a fantazie pana Simmonse jsou prostě neuvěřitelné, a jeho vize technologie budoucnosti skvělá. Zvlášť, když jsem po dočtení zjistil, že originál je dvacet let starý, dnes už máme svou primitivní datasféru téměř každý :)

Překladatelka už si tentokrát dala víc práce, ale žádný zázrak to není. Koneckonců už přeložení názvu je zcestné, Sousedská hlídka je mnohem lepší, i když podivné. Moc nechápů, proč to tak Egan pojmenoval. Této temné a zlovolné povídce by slušelo něco krvavějšího.

Autor nás nijak nešetřil a vrhnul nás do „děje“ nebo spíš do úvah a tužeb hlavní postavy. Pěkně zlé postavy. Nejasné, nedefinované, zvláštní, ale beze sporu zlé. Ani na konci nejsme o mnoho moudřejší. (Teď budu trochu spoilerovat, tak pozor.) Je to démon? Je to nějaká bytost z paralelního světa? Kdo ví. Konec je trochu předvídatelný a bohužel musím říct, že se Egan asi hodně moc inspiroval v Elm Street. (Konec spoileru.) Ale i tak je to silná a zajímavá povídka minimálně díky Davidovi a hlavní postavě.

Kdyby to někoho zajímalo tak ano junk DNA skutečně existuje a ano tvoří drtibou většinou naší DNA :-) Fabulace autora je tedy velmi zajímavá, takže pozor na emzáky, jsou ještě blíže než jsme si mysleli.

Máme tu průměrnou povídku se skoro zajímavým příběhem, který neurazí. Ale hrátky s časem jsou již tak proprané, že by autorka musela povídce věnovat víc invence, aby nějak vynikla.

Tak autor to určitě nemyslel vážně, ale nějak to z toho textu nejde cítit. A vůbec Mars, kyborgové a komunisty? Tahle kombinace je až podezřele moc známá.

Nezajímavá rádoby military sci-fi s několika recyklovanými nápady.

Auu: „pane biologu mluvím s rostlinami, omluvte se jim, nebo se stane něco hrozného!!“ a já se ptám – vážně?

Zrádné světlo je povídka jako víno. Má silný děj, atmosféru a pointu ze které má čtenář husí kůži.

A máme tu jednu z lepších povídek prvního čísla XB-1. Téměř nepochopitelné budoucnosti jsem měl vždycky rád. Všechno ale kazí tak trochu sladký happy end, ale člověk nemůže mít všechno.

Příjemná oddechovka, která neurazí. Ale také není ničím zajímavá, atmosféru starého Londýna jsme tu už měli mnohokrát v lepším zpracování a mimozemštany koneckonců taky.

Schálně kdo nepoznal pointu po první čtvrtině? :-) Jinak tu máme hodněkrát zpracované téma, které napřináší nic nového.

Opäť rozporuplné dojmy. Legendární zbraň je označená v knihe ako medzihra a tým aj je. Na začiatku som sa potešil, situácia ma navnadila na niečo iné, čo som vo výsledku dostal – Gowery sa nudil a tak vymyslel príbeh, do ktorého zapojil svojich spoločníkov, aby im rýchlejšie ubehol čas, keďže sa nemôžu kvôli rozvodnenej Wisle dostať na druhý breh už pár dní. Ale Šlechta ma už rozrehotal – predlžovačkou a prehlásením, že Gowery má doktoráty z dezinformácie a propagandy :)

Docela příjemné počtení. V edici Pevnost ideální.

Nič svetoborné – jednoduchá poviedka o tom, ako sa trojka Oggerd, Hal Hargo a Gowery rozhodla získať vakcínu z Dómu – budovy, ktorá má niekoľko levelov, v ktorých sa nachádzajú potvorky z PC hry Doom. K väčšiemu prekresleniu postáv zatiaľ nedošlo – zvlášť Gowery s psychologickým vzdelaním je nepresvedčivý, príbeh s akčnou stránkou jednoduchý – na úrovni (alebo možno aj pod) príbehov inšpirovaných PC hrami. Celkovo dosť slabý úvod do zbierky. Ak by som nevedel, že Šlechta je v súčasnosti celkom obľúbený autor s vysoko hodnotenými knihami, že texty na začiatku sú úplne prvé a neprepracované, asi by som knihu nechal tak a na autora zanevrel. Čakám viac, takže dúfam, že po Legndárnej zbrani ma prepracované poviedky trochu potešia. Každopádne, postapokalyptické príbehy mám veľmi rád, takže sa v dohľadnom čase pustím do trilógie Oggerd – Všechno na Mars.

Prakticky niet čo hodnotiť – pár strán o tom, ako najali Goweryho do partie, ktorá bude zbierať artefakty zo sveta pred apokalypsou. Čo mi vadí, nie je tu žiadna výnimočná udalosť, ktorá by z nich spravila parťákov, nie je tu žiaden príbeh a priblíženie postáv čitateľovi je takmer nulové. Pripadá mi to ako domáca zo spisovateľského krúžku.

Čapek byl náš nejvšestranější spisovatel, který nebyl limitován žánrem. I když si pohrával s námětem, který dnes řadíme do sci-fi, používal ho pouze jako prostředek k tomu, dostat své postavy do mezních situací, nebo jako možnost prezentovat své názory. Někde jsem četl, že psal Válku s mloky jako varování před nacismem. Četl jsem ji dvakrát a podruhé velmi pozorně, ale že by šlo u mloků o parafrázi na nacismus, to si opravdu nemyslím. Čapek se spíš zaobíral celkovou politickou situací ve světě, občas šťouchnul do buržoazie, nebo do „učenců“ a občas se opřel do lidstva jako takového. V době kdy román vznikal, neměl nikdo představu o tom, kam to německé rojení dospěje a jak fatální následky bude 2. světová válka mít. Válka je pojem, který se v době míru stává abstraktní připomínkou barbarství našich předků. Válka mloků možná měla sloužit jako důraznější připomenutí křehkosti míru, ale i když by to bylo vlastenecké a prozíravé, parafrází na počínající válku lidí není. Trochu čtenářsky nevděčnou formou(lehce připomínající Wyndhamův román Vetřelci z hlubin), nám Čapek ukazuje, jaká drobnost může spustit události celosvětového významu. Stačilo by, aby vrátný Povondra nepustil kapitána Van Tocha k Bondymu a … . Čapek rozvinul myšlenku „co kdyby“ do extrému, kterou bohužel po pár měsících od vydání knihy předčila realita.

Táto poviedka je, ako inak, zo sveta Polity. Pridáva do neho ďalšiu nepriateľskú rasu – Lildov. Hlavnými hrdinami sú členovia posádky bývalej bojovej lode Rádu. Nájdu zničenú lolildskú loď a kapitán lode sa rozhodne navštíviť ich domovskú planétu… Inak je to dobre napísaná poviedka, ktorá však znalcov Asherova vesmíru ničím neprekvapí.

Je legrační, číst si naprosto rozdílná hodnocení ostatních uživatelů. Nepředpokládám, že všichni horliví zastánci jsou desetiletí čtenáři a naopak největší kritici profesoři českého jazyka. Pokud se budu zabývat obsahem knihy, tak ano, nic moc nového v ní není. Ale že by se to špatně četlo, to bych neřekl. Je to kniha, které se prodalo statisíce výtisků po celém světě a i kdyby to bylo jen reklamou, tak druhý díl si nevedl o moc hůř a kdyby se nelíbil první… . Ruku na srdce, kdyby kritici nevěděli kolik je Paolinimu let, nejspíš by byli trochu smířlivější. A totéž platí i o zdejších hodnotitelech. Ono to trošku dráždí, že mladý kluk napsal knihu, která se jiným lidem líbí a že je kolem toho takový humbuk… . Lidi, povzneste se nad to. Kniha může poučit, nebo jen zabavit, nebo obojí naráz… . Proč vyčítat zábavné knize, že v ní není nic objevného? Eragon je i s temnějšími náznaky bezelstná kniha pro teenagery a pokud po ní sáhne vysokoškolský profesor českého jazyka, neměl by ji hodnotit jako román CH. Dickense. Co se plagiátorství týče, tak už od dob Homéra bylo vše napsáno a ostatní příběhy jsou jen variace posazené do jiného rámce, popsané jiným způsobem. Přirovnávat Paoliniho způsob psaní k Tolkienovi, jistě kritici nechtěli. Takže pokud je vytýkán rámec…no…prostě elfové, draci, skřeti, to si přece půjčil i ten Tolkien odjinud(doporučuji Otcové prstenu od Andersona). A nepochybuji o tom, že by nás všechny mrzelo, kdyby se v dalších knihách nemohl objevit drak, zlý čaroděj, nebo elf, jen proto, že je použil Mistr.

Ideální četba pro začínajícího čtenáře sci-fi. Malý průvodce významnými objevy, které směřují k závěrečnému příběhu. Z knihy číší nadšení z pokroku, ale zazní i varování ze zneužití nových technologií.

Dnes už s úsměvem vzpomínám, že pokud pominu Verneovky a Běhounkovu Akci L, tak Tajemství transpluta je první čisté sci-fi, které jsem četl. V té době, jsem o politice nevěděl zhola nic, takže jsem si četbu užil. Dnes už by to asi dopadlo jinak a i přes jisté kvality, by kniha letěla do koše. Ne proto, že by byla nudná nebo špatně napsaná. Ale prostě proto, že je na můj vkus příliš proložená socialistickou propagandou. Pokud se nad to dokážete povznést, nebo jste zarputilý komunista, klidně si ji přečtěte. Rozhodně jsem od té doby četl spoustu horších knih.

Mé vůbec první setkání s Kulhánkem a hluboce na mě zapůsobilo… Doporučuji všem.

A jak napsala Neferit mráz vám bude běhat pozádech a smrad z kouře krematorií vás bude pronásledovat sněním…

Díky Dni Trifidů se Wyndham dostal do společnosti několika málo spisovatelů sci-fi, kteří překročili rámec žánru. A stejně jako např. Wells, i on využil strachu lidí z neznáma. Od doby Války světů a Dne Trifidů, hledí spousta lidí na nebe s obavou. Xenofobie dostala báječnou předlohu v záplavě knih, které se zaobíraly různými způsoby, jak proběhne invaze mimozemšťanů na Zemi. A tato hrozba láká ke zpracování mnohé spisovatele sci-fi doteď. Je lhostejno, že matematika a fyzika se staví proti. Jsou to čtenáři, kteří mají tyto příběhy rádi a kteří snad leckdy i nějakou tu invazičku matičce Zemi přejí. Dnešní čtenáři jsou ovšem podstatně otrlejší a kdo má za sebou třeba sérii o Chtorrské invazi Davida Gerrolda, tomu Midwichské kukačky hrůzu nenaženou. Ovšem v 50-tých letech, kdy byl i let na Měsíc stále sci-fi… . Wyndham vlnu zájmu čtenářů o invazní sci-fi vyslyšel a tento subžánr přijal za svůj. Midwichské kukačky jsou mnohem zákeřnější a plíživější hrozba, než např. Vetřelci z hlubin. Přesto působí uspěchaně napsané. Větší propracovanost postav a některých situací, by z Midwichských kukaček udělalo román lepší, než Den Trifidů. Námět je úžasný a některé nápady mají potenciál samostatné povídky. Jenže strohý, až reportérský styl psaní, dělá z knihy spíš obsáhlou povídku. A to je velikánská škoda.

Zlatý muž má jednu z nejzajímavějších předmluv, jaké jsem kdy četl. Dick zde nastiňuje jaký život žil, zmíní se o démonech kteří stáli za částí jeho tvorby a dá lehce nahlédnout i do své komplikované mysli. Navnadí tak čtenáře, aby s těmito poznatky konfrontovali i jeho méně známé povídky. Počáteční obava, že půjde o šuplíkové zmetky dříve nevydané kvůli jejich podřadné kvalitě, se rozplyne hned u první povídky. A vysoký standard si kniha zachová až do konce. Jistě, ne všechny povídky vám sednou, ale i když jde o nedotažené téma, přesto je velmi dobře literárně zpracované. Dickův talent totiž spočívá ve vzácné kombinaci umění dobře psát a neotřelého vnímání světa. Proto jsou také náměty jeho povídek založeny především na pocitech, vztazích a situacích, které všichni známe, nebo si je aspoň dokážeme představit. V malířství určuje kvalitu obrazu i tzv. kontext. Tj. kdo a v jaké době, za jakých okolností a v jakém rozpoložení obraz namaloval. Bylo by velmi zajímavé, kdybychom měli takový kontext ke všem dílům P. K. Dicka. Jeho pestrý život by nejspíš vydal na spoustu povídek, které bychom možná považovali také za sci-fi.

tohle byl takřka čirý děs. až mi to připomnělo tvorbu některých českých autorů :) nenápadité, rádobyvtipné, skoro až pitomé. skutečně, poctivě, nedokázal jsem najít nic zajímavého na celé té eskapádě psané jak ze soutěže ikara. jestli je to zase nějaká parodie a já zas něco nepochopil, tak také paródie si vopchajte, no, viete kam :-)

som z toho vola akýsi zmätený… začátek byl dobrý, prostředek nudný a závěr zmatený, resp. vyšuměl jak zvětralá brča. základní námět povídky, střet vyšších (de facto kyborgů) a pokročilých (GMO ;) mi přišel ideologicky úchylný. pokročilí vyčítají vyšším, že mají bionické, negenetické části, které formují jejich těla a že oni teda nic takového nemají, že jejich těla výlučně formuje genom a proto jsou svobodní a mají právo volby. no houbeles, matičko, houbeles. autor zaspal asi posledních 15 let biologického výzkumu. epigenetika (ne-genomová dědičnost) a symbióza mitochondrií (mají genom, ale ten není „náš“, dědíme po matce celé mitochondrie, ne jejich genom) jsou prakticky i funkčně na úrovni autorovy bioniky a tudíž mi to ideové dilemma přijde falešné jak děravý pětník. nehledě na to, že celá pointa je postavena na tak neuvěřitelné záměně osob, že jsem jen svěsil bradu a tupě zíral. VYZRAZOVAČKA (jak si proboha v době pokročilého fízlování může někdo tak snadno splést dvojčata??) /VYZRAZOVAČKA nicméně, je třeba přiznat autorovi pár velmi dobrých nápadů (post-arkologické osídlení, realizace spojení osoby a planetární kybersféry), ale příběh mě spíš rozčílil než zaujal.

Tato kniha se měla jmenovat Pan Hodný, ale bohužel došlo k nedorozumění a Patejl bude muset někoho sejmout ;)

Bohužel Kulhánek se v Nočním klubu překonal a vzhledem k tomu, že jsem tuto sérii četl až jako druhou (také na jeden zátah:-) ) musím to hodnotit trochu hůře. Na začátku série se příběh rozjíždí dábělským tempem, ovšem postupně se hrdina plácá od ničeho k ničemu a až na konec to splývá v jedno velké vražedné šílenství. Nevykládejte si to špatně já mám rád vraždy :-), ale chtělo by to alespoň nějaký účel....... dobře já mám rád i bezúčelné vraždy, ale třeba alespoń nějakej příběhovej rámec by to chtělo :-)… prostě a jednoduše až na tajemný konec a zběsilý začátek je série doslova vycpána tuny prázdných těl (a to nejenom proto, že je všechna krev na podlaze). No a závěr nemá taky nijak přesvědčivou pointu.

Celou sérii jsem přečetl skoro na první zátah a pak jsem to týden dospával, ale stálo to za to. Ne nadarmo se říká, že je Kulhánek českou hvězdou a všechny ty řeči o jeho nástupcích jsou (ruku na srdce) přece jenom silácké řeči. Kulhánek zde dovedně mixuje realitu s fantastičnem a při scénách kdy hlavní hrdina říká jak píše román Cesta krve, který jeho nakladatal přinutil rozdělit do více dílů si člověk říká jestli přece jenom není ten Kulhánek nějaký JINÝ :-)

Pokud se odvážíte ponořit do úplně nového fantasy světa, tak se vám tato kniha nakonec odmění. Nevím jestli je to autorův debut, ale podle začátku bych to možná na jeho první dílo přece jenom tipl. Autor čtenáře doslova hodí do moře jmen, událostí a souvislostí a je jen na čtnenáří za jak dlouho se zorientuje. Mě to trvalo asi 60 stran a potom jsem objevil velký rozsáhlý svět, silný příběh a tajemnou a hutnou atmosféru. Prostě velmi povedený start trilogie a jenom čekám jestli někdy vyjde i zbytek.

Četl jsem to bez znalosti prvního dílu, ale napínavosti děje to nijak neubralo. Douglas vrší jedny skvělé nápady na druhé, ale celkově je nijak moc nerozvádí. Konec si čtenář prakticky musí domyslet sám a ne všechny otevřené příběhové linie jsou na konci uzavřeny. Nicméně kniha dokáže pobavit i když to není Stopařův průvodce po galaxii.

Pútavý Dlouhý sprint s menej kvalitnou Ozvenou vo výsledku tvoria nadpriemerné dielo, ktoré trochu pokazila dlhá bibliografia a slovník na záver, pre niekoho ako bonus. Pridajte mi, pán Žamboch, ešte jednu, dve poviedky do knihy a budem nadmieru spokojný. Takto som nad krátkosťou knihy ohŕňal nos. No čítalo sa to veľmi dobre. Jeden bodík dávam za krásnu obálku… :-)

… Byla mladá, měla vlasy barvy sluncem vypálené slámy a voněla čistotou a mýdlem. V každé ruce nesla prázdný proutěný košík. Cítil jsem, jak se těší na nový den. Já jsem páchl stokou, byl jsem svěží jako mumie a netěšil jsem se vůbec na nic. …

Podarená Žambochova poviedka, ktorá sa vo svojich 140 stranách ani raz nezastaví a celé dielo naozaj predstavuje imaginárny dlhý šprint od smrti Tekuardovho brata až po záver.

Tahle povídka o alternativních vesmírech mě nadchla. Je skvěle napsaná a těžká atmosféra hluboké totality z ní přímo odkapává. Ve vyšším hodnocení mi brání ne zcela pochopitelný návrat hlavního hrdiny do (jeho) reality.

Knížka je sestavená z několika kraťoučkých „popisů“ epizod, které známe ze seriálu. Škoda, že jsou tak strašně krátké, připomínají spíš souhrn událostí, oproti seriálu nepřidávají nic navíc, čímž by čtenáře určitě zaujaly. Je to prostě takové zavzpomínání na pár příběhů ze staré dobré „tosky“.