LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Sice jsem chtěl přečíst nejprve Jurský park, než se vrhnu na jeho pokračování, ale co? Když mají v Levných knihách Ztracený svět za takovou směšnou cenu, přece nepohrdnu ani tím. Navíc, když jde o skutečnou knižní předlohu onoho slavného (a i mnou kdysi zbožňovaného) Spielbergova filmu, a nejen o jakýsi knižní mrzák, jako jsou publikace, které samotný film znovu konvertují do knižní publikace (ano, i to jsem v Levných knihách viděl!). Navíc mám na Crichtona příjemné vzpomínky už z Kmenu Andromeda. Jeho specialitou jsou ty vložené formuláře, výpisy z počítačů, ukázky tajné korespondence, krizové scénáře. To všechno zvyšuje pocit autentičnosti a vtahuje čtenáře hlouběji do děje. Nutno podotknout, že kniha se od filmu dosti liší a domnívám se, že ve prospěch knihy. Děj se odehrává na ostrově Isla Sorna, tzv. Site B kam jsem se podíval například už v pro mne kultovní hře Tresspaser. „Site B wasnt a Theme park, it was a Research station.“, říká John Hamond v úvodním intru k této hře. Skupina vědců v čele s Ianem Malcolmem se vydává na tento ostrov studovat chování dinosaurů za účelem prozkoumání záhady vymírání druhů. Ale co to dá práce, než se vůbec na ostrov dostanou! Crichton nikam nespěchá (ani v Andromedě nespěchal) a teprve na závěr knihy vám naservíruje takovou akci, že pomalu nestačíte s dechem. Za naprosto geniální a ve všech filmech a hrách zcela opomíjenou považuji pasáž v níž se skupinka přeživších (umírá se dost) ukryje v opuštěné dělnické kolonii aniž by tušila že tu v noci loví dva „neviditelní“ Carnosauři! Dinosauři-chameleóni! Číhají v úkrytu, naprosto nezpozorovatelní, pakliže se nehýbou a jen čekají, až kolem nich projde kořist! Báječná mi přijde též myšlenka o „nevychovaných“ Velociraptorech. Podezírám autora ze záměru popularizace vědy, ale nijak mu to nevyčítám, neb je to pouze ku prospěchu věci. Crichton míchá fakta s fikcí a já mu to baštím a ještě si pochutnávám. Nevaří ovšem z vody. Nejedná se pouze o dobrou zábavu. Pod tím vším se ukrývá několik opravdu zajímavých a závažných témat.

Sbírka několika Weissových povídek, takový průřez jeho celoživotní tvorbou (1927–63). Na Weissovi je nejúžasnější schopnost s jakou dokáže zachycovat snovou realitu, všechny ty absurdní proměny, vazby a asociace. Jeho postavy jsou tak živé! Nejvíce se mi líbily příběhy ze zajateckého tábora a potom povídka Ta s těmi copánky. Na poslední dvě povídky z cyklu Hádání o budoucím bych ovšem raději zapomněl. Co se to s autorem ke stáru stalo? Vlezla mu rudá na mozek, nebo se vyčerpal, nebo ho snad už psaní nebavilo? Nevím. Myslím že ideologie zvítězila nad čirou radostí z tvorby. Proč jsem si vybral zrovna Zrcadlo? Asociace. Ve filmu Krysař říká hlavní hrdinka „Jsem zrcadlo které se opožďuje.“ – chtěl jsem vědět víc. Chtěl jsem vědět proč. Ovšem samotná povídka o Zrcadle podle níž se jmenuje celá sbírka mě nijak zvlášť neokouzlila. Já raděj příběhy z tyfem zamořených POW baráků – ty jakoby volně navazovaly na samotný Dům o tisíci patrech a vyprávěly co se stalo předtím/co se stalo potom, než/když se Petr Brok probudil ze svého horečnatého snu.

Jeho oči neviděli, uši neslyšeli – duše byla posedlá jediným problémem. Byl to problém mstitele, který bude vychovávat – a vychovatele, který se bude mstít. – Buď jak buď – bůh buď jí milostiv!

Obdivuji vitalitu a životní optimismus spisovatelky, jimiž jsou její knihy prodchnuty. Pohádky o mumíních skřítcích mají svojí nezaměnitelnou atmosféru. Švédsko vede! Škoda že mému výtisku chybí dvě stránky.

Herbert to má promyšlené do detailu. Ne nadarmo o něm Neff hovoří v souvislosti s Tolkienem. Pratchettovi „slabé místa“ se zde nevyskytují. Čtenář nabude dojmu, že osudy které s hrdiny sdílí, jsou jen kouskem dalekosáhlejší Historie. Ani o překvapení není nouze, ačkoliv postrugacku vám žádné z nich dech nevyrazí. k Duně jsem se obrátil skrz takové to povrchní povědomí o tom že něco podobného existuje. První jsem znal vlastně hru, a už tenkrát mi v hlavě utkvěla písečná pláň, s neuvěřitelně velkým červem na jehož zádech se vozí jacísi lidé. Bylo jen otázkou času, kdy se dozvím víc. Existuje i film od Lynche – i ten mě láká (bez knižního zasvěcení prý divákovi nic neřekne). Existují další pokračování knih z planety Arrakis, snad tři. A o co tedy jde? Ve zkratce o planetu obecně nazývanou Duna. Velice nehostinnou, přesto však obývanou a to především kvůli těžbě vzácné látky zvané koření, jež prodlužuje život a rozšiřuje vědomí. Celá nálada knihy evokuje pozdní středověk posazený do velmi vzdálené budoucnosti. V širokém spektru vesmíru nalézáme i široké spektrum lidských bytostí. Čarodějky z Bene Gesseritu se svými obřady, duševní sílou a hlavně Missionare Protectivou (jeden z nejúžasnějších Herbertových vynálezů), superinteligentní mentaty – živé počítače, tajemnou Gildu s monopolem na vesmírný transport ale i mnoho šlechtických rodin s jejich absurdním propletencem vztahů a konfliktů a konečně obyčejné lidi, poddané, fremeny. Celé je to tak nové, že vás v podstatě baví číst a dozvídat se úplně o všem. Ale je tu ještě něco navíc, a tím něčím jsou právě fremenské komunity. To je to co mě zajímalo opravdu nejvíc. Něčím připomínají Tuaregy (pardon Taskeny) ze Star Wars. Jejich úplně jiný život utvářený především drsnými životními podmínkami mi učaroval. Člověk si uvědomí, jak zhýčkaní a evropocentričtí my jsme.

Další pátrání v zemi Narnii, tentokrát po pohřešovaném princi Rillianovi, právoplatném dědici trůnu starého krále Kaspiana. Opět potkáváme známého Eustace, ale i nové postavy, např. dceru Evinu, spolužačku Jill, nebo bludničku Čvachetku. Trojlístek má za úkol následovat Aslanovi indicie a to přes zemi obrů až do temného podzemí (ano! I Narnie má své „Podzemí“ plné podzemšťanů). Zápletka je sice trochu průhledná, ale čeho si na Lewisových knížkách cením, je ten občasný mystický metafyzický přesah, jež personifikuje třeba Aslan „dobrý všudypřítomný vládce“. Zajímavé je i to, jak se autor místy obrací přímo na čtenáře, jakoby zde byl nějaký prostředník – vypravěč. Geniální je například pasáž v Rillianově komnatě, kdy se čarodějnice snaží přesvědčit děti, že všechny jejich vzpomínky na svět nahoře jsou jen iluze stvořené z toho, co spatřili zde v pozemí.

Mnozí padnou dolů do podzemí. A jen málokteří spatří znovu slunce.

Ona je nádobou veškerých ctností, jakými jsou pravda, milosrdenství, stálost, laskavost, odvaha a další.

Je to hezká hra, i když, upřímně řečeno, všem by vám lépe slušela, kdybyste byli mladší.

Velká záhada s vražedným zrádcem Siriusem Blackem. Bohužel rozuzlení už znal. Sranda, jak se „věci“ spustí na samém konci. Stejně musím obdivovat jak Rowlingová dokáže vymýšlet stále nové a překvapivé fabule na starých základech. Trochu mi tím připomíná Ransoma.

Pravdaže příběh už se začíná pomalinku protemňovat, a třeba taková postava Ginny v područí Pána zla není vůbec špatná. Škoda jen, že si zápletku i rozuzlení pořád ještě z větší části pamatuji. Kniha je to příjemná, ačkoliv nějaké obzvláště silné nutkání k pokračování v četbě jsem napodruhé moc nepociťoval.

Na samém počátku nula-fyziky byla planeta Duha. Mírná, řídce osídlená, ideální ke všem možným experimentům. Ale tak dlouho se chodilo s hrncem, až se Vlna utrhla. Na jedinou vesmírnou loď pár stovek zájemců o záchranu. Jak si s takovým událostmi poradí posádka Tamrielu? Výjimečně katastrofické téma v širokém záběru A+B.

Už je to opravdu dávno co jsem tuhle knížku četl. Bylo to ještě předtím než jsem si začal vést čtenářský deník, ale pamatuji si, že jsem z ní byl nadšený, a nejenom z ní, ale i z dalších knih o kouzelnickém světě J.K.R. Bohužel v době mého největšího zájmu ještě nevydala poslední dva díly a tak se stalo, že jsem doposud nezjistil (ačkoliv mnohé už mi bylo bohužel prozrazeno) jak vlastně celá sága končí. A jaký je tedy Harry Potter po letech? Bohužel jiný. Po všech těch knihách jež jsem od té doby přečetl už to není to samé nadšení jako kdysi. Přesto ale zůstává velmi čtivým a celkem zábavným. Od svého záměru přečíst celou edici v jednom kuse neodstupuji. Navíc knihy s Harry Potterem jsou pověstné faktem, že se díl od dílu protemňují. Snad jen jeden postřeh za všechny: Skutečně by vyrostl Harry v podmínkách jakým byl vystaven v takového sympatického, bystrého chlapce? Nevím, řekněme že ano a čtěme dál! Přece jen, jednalo se o dítě velikých kouzelníků (geny!).

Plavba napříč neznámými vodami světa Narnie je krásný námět, a Lewis ho téměř bezezbytku naplnil. Konečně se příběh vrátil do kolejí Čarodějova synovce, se všemi těmi podivnými ostrovy jež se podobají světům prvního dílu. Konečně jsem si taky ujasnil, kdo je vlastně lev Aslan (k jehož zemi se v této knize vydáváme) a jak vůbec může Lewis, jakožto teolog smýšlet tak nějak hereticky. Ono se však nejedná o herezi, jen o šíři autorovi fantazie, jež se nenechala svázat všemi těmi pokaděnými dogmaty. Smekám klobouk před takovou osobností. Tohle je psaní o víře jako takové, víře v něco velkého a širokého co nás i naše myšlení dalece přesahuje. Nezapomenutelné pasáže s černokněžnickou knihou a na okraji světa.

„…A svou přítelkyni jsi soudila neprávem. Je slabá, ale má tě ráda. Bála se té starší dívky a nemyslela svoje slova vážně.“ „Ale stejně nedokážu zapomenout na to, co řekla.“ „Ne, to nedokážeš.“ „Tak jsem všechno zkazila?“ zajíkla se Lucinka. „Myslíš, že bychom byly dál kamarádky, nebýt tohohle – že bychom byly dobré kamarádky – třeba na celý život – a teď nebudeme?“ „Dítě,“ potřásl Aslan hlavou, „nevysvětlil jsem ti už jednou, že nikdo se nikdy nedozví, co by se bylo stalo?“

Tak tahle kniha má veškerý potenciál přiblížit se mým oblíbeným Strugackým. Fantaskní, absurdní vesmír, skvělé neotřelé nápady, dokonce i děj se blíží mému oblíbenému honu na Poutníky z Maximovské trilogie, a celkově je vidět, že autor není žádná dutá hlava. A co mi tedy vadí? Nevadí mi nic, ale něco mi schází. Něco co řadí Strugacké a Pratchetta do vzdálených paralelních vesmírů. Snad bych to nazval jakýmsi zplaněním děje, nebo impotencí autora dotáhnout skvěle nakousnutou myšlenku do zdárného konce. Pozor, to nedělají ani Strugačtí, zdaleka ne! Jenže oni nechávají otázky nezodpovězené aby si je mohl čtenář sám přebrat, kdežto u Pratcheta jsem měl zkrátka neodbytný pocit, že mu každou chvíli dochází dech. Pratchet manýrizuje, dodává kudrlinky a vymyšlenůstky tam kde mu to přijde zajímavé, a ono je to zajímavé, ale tak nějak prázdné.

V žádném případě se neřadím k fanouškům zfilmované trilogie Pána prstenů, všechny tři filmy mi přišly beznadějně unuděné. O co milejším překvapením pro mě pak byla právě tahle kniha, která celé trilogii předchází. Začíná jako klasický epos o hrdinovi který se vydává na dobrodružnou výpravu, a v podobném duchu nějaký čas pokračuje. Čím víc se však do knihy člověk začítá, tím více ho začne pohlcovat. Nedivím se, že svět J. R. R. Tolkiena uhranul tolik lidí. Navíc Hobit, hlavní hrdina, není tak docela hrdina podle obecně platných měřítek a dá se říct že mnoho dalších postav má obdobný nečernobílý základ, což z nich dělá postavy jednak bližší a jaksi reálnější. Filmový svět všechny tyto drobné nuance zploštil a rozmělnil. Doplněno dost ujetými Šalamounovými kresbičkami, které však sedí a hlavně baví.

Surreal očima malé dívenky. Atmosféra polozapomenutého snu a obrovský svět dětské fantazie. Děj nemá plynutí, spíš se propadá a prolévá z jednoho obrazu do druhého. Úsměvné mi přišly především výchovné stereotypy promítané do Alenčiných fantazií. Alenka se nemusí nijak zvlášť snažit prokousávat dál, neb sled věcí ji hrne před sebou jako parní lokomotiva. Kdo čeká nějaké důmyslné logické zápletky, bude nejspíš zklamán. Doplněno pozoruhodnými komiksovými celostránkovými ilustracemi (zřejmě suchá jehla).

Kubínova doporučení způsobila že jsem tuhle knihu sháněl jako ďas. Možná že jsem čekal příliš mnoho, on totiž námět knihy o obrazu který je opatřen takovou mocí, že dovede střežit portrétovaného podobu před všemi hříchy světa a přebírat je na sebe, zní opravdu slibně. Byl jsem však zklamaný. Jedná se o klasickou dobovou satyru, bohužel dobou tak vzdálenou, že dnešní člověk se v takovém prostředí velmi těžko orientuje (podobně tomu u mě bylo se Swiftovými Gulevorovými cestami). Není to sice úplně nudné, ale snadno se to také nelouská. Některé myšlenky ovšem stojí za to tuhle knihu přečíst. Občas stojí za to podívat se do hlav lidem dávno mrtvým a třeba srovnat s lidmi dneška. Protože kniha není ani toliko důmyslná svým dějem (jak je mi libé u A+B) jako spíš svými postoji a postřehy. Mám pocit, že jsem s touhle knihou nesouzněl, možná je na mě příliš brzy.

Lépe by pro něho bylo bývalo, kdyby mu byl každý jeho hřích vynesl jistou a okamžitou odplatu. V trestu je očista. Nikoli „odpusť nám naše viny“, ale „stíhej nás za všechno zlé“, tak by měla znít modlitba člověka k nejvýš spravedlivému Bohu.

Zdánlivě soubor povídek, ale ne ledajakých. Obdobně jako u románů tvoří jednotlivé povídky jeden velký příběh. Strugačtí jako obyčejně hýří nápady a vtipem a člověk se znovu s chutí noří v ten báječně promyšlený fantasy svět idealistické skoro-bezstarostné budoucnosti jež má pořád ještě nádech nefalšované víry v komunismus. Spolu s Tajmirem, prvním korábem schopným cestovat rychlostí světla, poskočíme rovnou do 22. století, do světa tak vzdáleného a kouzelného. Do samotného poledne lidského věku. Nebude chybět legendární Gorobovskij, ale seznámíme se i s nápady pánů kluků Geňi Komova a Athose Sidorova. Další rozšiřující střípek, překrásná to věc pro člověka jež si v takovéto formě vyprávění našel zalíbení. Nic není uzavřené, pořád je co objevovat. Za to všechno hvězdičku navíc. Strugačtí mají neuvěřitelný záběr, neuvěřitelný optimismus a úžasnou fantazii a filozofii. Plus zajímavé ilustrace.

Zůstali jsme viset v prostoru dva parseky od nejbližší základny a pomalu jsme se chystali na cestu na onen svět, protože bez obohacovače plazmy jsme na nic jiného pomýšlet ani nemohli. V naší situaci jsme měli dvě řešení: otevřít vstupní otvor hned nebo nejdřív sníst sedmdesát tun potravin určených kosmonautům a pak stejně ten otvor otevřít.

Velice čtivá knížka, takový detektivní román, ale silně postrugacký. V komorním prostředí vysokohorského hotelu jež byl odříznut od zbytku světa lavinou vyšetřuje hlavní hrdina, jež si zde původně doufal odpočinout, velmi podivný případ vraždy. Všichni osadníci v hotelu jsou vesměs zajímavé figurky např. kouzelník Bramstolker, jeho neteř/synovec přidrzlá/ý Brun, nebo jednoruký Luarvik L. Luarvik, manželský pár s karabáčem atd. apod. Konec bohužel nijak moc nenadchne, ale jinak je to celé zábavné a živé.

Tachmasib, loď jež cestovala na Amalteu v jejím dalším dobrodružství. Tentokrát se letí o něco dál, až na Saturn. Cestou pobijeme pár marťanských pijavic na kótě ??, prohlédneme si několik vesmírných stanic zblízka a nakonec nás čeká jedno postrugacké překvapení a vygradovaný konec. Posádka Tachmasibu stárne. Pro některé je toto nejspíš poslední let, další už do vesmíru vůbec nevzlétli. V kontrastu s tím je na palubu přibrán mladý hurá svářeč Jura, který se nutně potřebuje dostat za soudruhy na Rheu. Celé je to takové sláva-komunistické, ale zase postrugacku ..jinak a tak nějak sympaticky. Není to agitka, není to černobílé. Na probuzení z pohádky si zkrátka musíme počkat až do Pondělí.

Další střípek do světa Poledne. Spíše okrajová záležitost, ačkoliv kdopak se doopravdy vyzná v střípcích z mozaiky pánů Strugackých. Skupina vědců připravuje zdánlivě sterilní planetu k osídlení. Brzy se však ukáže, že planeta není tak pustá jak by se na první pohled zdálo. Na scéně se objevuje malý chlapec, jehož osud je zřejmě spjat s dávnou havárií pozemské vesmírné lodi z dob kdy planeta nebyla ještě známá. Kde však nabyl své nadlidské schopnosti a jak dokázal přežít tolik let v takových podmínkách? Místo průzkumu se mění v místo Kontaktu a zábava začíná: nehumanoidní civilizace, jako v Solaris, ale zde je prostředník! Přítomen Komov, ale pozor, též Majka Glumovová! Celkem čtivé, ačkoliv konec nevytrhne, spíše odšumí. Knížka vyšla v edici KOD a je plně ilustrovaná!

Jak jsem tuhle knihu uviděl na stojanu před antikvariátem, dlouho jsem neváhal. Doporučovala mi ji Viktorie, když jsme si navzájem vyměňovali naše zkušenosti se sci-fi literaturou. Kaleidoskop jí četl její otec na dobrou noc místo tradičních pohádek což prý byl jen jeden z faktorů jež formovaly její ne-zcela-konvenční dětství. Těšil jsem se moc, ale záhy jsem s určitým zklamáním seznal, že jsem spíše románový než povídkoví typ. Dříve než jsem se plně vnořil do příběhu přišel konec .. a nový příběh. Kniha je totiž výběrem z dosavadní (do 89) povídkové tvorby zmíněného autora a co bylo pro mě velkým překvapením, povídky z žánru sci-fi ji zaplňují jen způli. Konkrétně k povídkám: najdou se zde naprosté skvosty jako třeba Čarodějné jaro, Smrt a dívka, Prázdniny, Step, Silnice, Kaleidoskop, Dlouhý déšť, Možná že odcházíme, Bubeník od Shiloh nebo Čertík v krabičce, ale na každou takovou výjimečnou povídku spadá alespoň pět, dle mého názoru zcela průměrných. Úžasné jsou Bradburyho „poklidné“ post-apokalyptické vize, a neobyčejný je i jeho vesmírný romantismus. Povídka Step mě nadchnula natolik, že bych jí někdy v budoucnu rád použil jako předlohu k nějakému komiksu či animovanému filmu. Autorův básnický přístup jsem si ale nezamiloval. Především lyrické popisy krajiny či situace mě občas dost trápily. Ale jindy jsem byl zase zcela vtažen atmosférou nebo neobyčejnou fantazií, takže rozpor – rozpor.

„Clarindo, proč ses tak dávno ukryla v tomto domě?“ „Nevzpomínám si. Vlastně ano, už vím. Bála jsem se.“ „Bála?“ „Je to zvláštní. Polovinu svého věku jsem se bála života, druhou polovinu smrti. Pořád jsem se něčeho bála.“

Děj se odehrává na stanici zavěšené nad planetou Solaris jejímž jediným obyvatelem je živý oceán pokrývající téměř celý povrch této planety. Doba velkých výzkumů je u konce. Mnoho let marné snahy navázat s oceánem kontakt uondalo vědeckou společnost. Stanice živoří s posledními třemi výzkumníky na palubě. Jednoho dne přestane reagovat na radiové vysílání. Okolnosti k nimž na palubě došlo letí vyšetřit psycholog, hlavní hrdina Kelvin. Po přistání najde stanici v zoufalém stavu a posádku na dně duševních sil. Celá věc mu zůstává záhadou, dokud se Oceán nerozhodne obdarovat Hostem i něj. Motivem k zakoupení této knihy mi byl samozřejmě stejnojmenný film A. Tarkovského. Pamatoval jsem si jej jen mlhavě a typický způsob režisérova vyprávění mi vzpomínání nijak neulehčil. V tomto případě to však byla spíše výhoda. Rád bych se k němu v brzké době vrátil, abych mohl nyní obeznámen s předlohou konečně objektivně porovnat. Číst si knižní předlohy k filmům Tarkovského je téměř povinností, chcete-li zjistit „Co se to na plátně vlastně dělo.“. Moje čtení na druhý letošní letní čundr s Havrošem.

Co říci o této knížce zapůjčené s potutelným úsměvem od Havrošova tatíčka? Ne nepodobna jest mým prvním pokusům o literárno, cvakaným na Šárčině psacím stroji, v nichž jsem smatlal do sebe veškeré své oblíbené sci-fi. Jde o „Bé“ a to Bé s velkým B. Ale před tím jsem byl varován. Nečetl jsem Verneovu Cestu na Měsíc, ale člověk nemusí dvakrát moc bádat aby se dovtípil, čím se nechal autor inspirovat. Místo na Měsíc se letí na Mars, a zde už se jenom čelí a čelí. jednou podmořským obludám, jindy hordám pozemských trpaslíků. Většinu problémů řeší kovová tyč. V raketomobilu se vesele topí lihovými kamny -myslím, že o tomhle se pánům z NASA ani nesnilo. Knihovna tato těší se lásce naší drobotiny; mnoho vykonala ve prospěch buzení náklonnosti k četbě a ke knize (Jizeran). Jsme přesvědčeni, že českoslovanská mládež ráda sáhne po této četbě, z níž bude moci plným douškem čerpati pro útlá svá srdce (Podřipan). Třikrát hurá Knihovně malého čtenáře!!! A už nikdy víc.

V tom tupě něco třesklo. Náraz nenepodoben byl úhozu rákosky na napiatý koberec.

Všiml jsem si jednoho principu v tvorbě A+B o kterém bych se chtěl u této knihy zmínit. Dal by se nazvat třeba ‘Hory, doly’ .. neboť ty vám během vyprávění moje zamilovaná dvojice vždy naslibuje. V principu jež mě tak zaujal je ale nezbytně nutná též míra objasnění naslibovaného. Nikdy neobjasní všechno! Ne, to bych ani nechtěl. Kouzlo vyprávění pánů A+B spočívá mimo jiné v množství vlastních výkladů a vlastních tezí. Je-li ovšem rozdíl mezi naslibovaným a objasněným příliš velký, může si připadat čtenář okraden, ošizen, podveden. Člověk si podrží v hlavě obří příběhovou mapu s každou bezvýznamností, s každým detailem, neboť vychutnávání spojitosti mezi čteným a nějakou pamatovanou prkotinou patří mezi jedny z čtenářových slastí. Dá se dokonce říct že čím je záležitost bezvýznamnější, tím silnější požitek z ní plyne, neb čtenář se domnívá, že do fabule již zcela pronikl, stal se její součástí a je sám na sebe pyšný. Jaké je však jeho rozčarování když většina podržených prkotin zůstane jen jednorázovými prkotinami a víckrát po nich neštěkne pes. To se obvykle dozvíme až když máme stoprocentní jistotu že za poslední stránkou už žádné nejsou. Někteří spisovatelé si takové lahůdky nechávají až nakonec a proto věříme, doufáme, čekáme… Kulhavý osud a jeho dvojromán Čas dešťů jakožto tzv. rukopis v Modrých deskách; oba mají cosi společného, totiž u obou jest hlavním hrdinou spisovatel. Trochu to připomnělo Miliardu let. Oba obsahují tajemství. V reálnější linii zůstává mnoho otázek nezodpovězeno .. proč ne? Proč by forma nemohla odpovídat skutečnosti? Kolik záhad u nichž máme to štěstí se vyskytnout se nám objasní? Obyčejně žádná. Že je to ale trochu nuda číst? Nu dobrá, od toho tu jest utopie Času dešťů s poněkud neuvěřitelnějším příběhem, ale zato jakž takž dovysvětleným (dle zásad Kubínovy vlny a románu obecně). Obojí se mi líbilo. Obojí mi přišlo neoddělitelné a to přesto že v CCCP vyšli obě dějové linie zvlášť. Ani jedno mě neuchvátilo ve stylu Lesa, nebo Pikniku. Zajímavý pohled do života spisovatelů, ano. Na mé bohy mi to ale přišlo málo. Přesto hodnotím vysoko.

„A kdyby tě někdo zbavil toho vzteku, tak bys asi byla hodná, a to taky není k zahození…“ „Kdyby mě někdo připravil o vztek, zůstane tu jen medúza. Abych byla hodná, musel by ve mně někdo vztek nahradit dobrotou…“

Bylo krásné nechat si číst na dobrou noc, televize se může jít sevšímvšudy vycpat (ještěže ji lze v roce 2009 vypnout). Při hodnocení nelze nevzpomenout na Kallocain. Oba romány mají podobnou stavbu, ale zatímco v Kallocainu je hrdina zpočátku zcela „pravověrný“ a teprve postupem času dochází k prozření, u 1984 máme hned ze začátku ideozločince jak Brno (ovšem bez výčitek z toho, že v rámci svého zaměstnání falšuje dokumenty -na Ministerstvu pravdy- tak jak se to Straně zrovna hodí). Oba hrdinové popisují antiutopickou budoucnost, oba jsou v určitém momentě odhaleni a čeká je neslavná budoucnost. Přesto se 1984 dostává -přinejmenším zkrze pojem Velkého bratra- do širokého povědomí lidí, zatímco Kallocain končí v krabici na knihy k rozebrání před dveřmi městské knihovny. Proč, ptám se já.. Je to snad proto že 1984 není vlastně ani tolik „pouhým“ románem (o nějaké důmyslné zápletce či překvapivém rozuzlení tu nemůže být ani řeč), jako spíš politickou studií podávanou po lopatě skrz jakýs takýs děj? Asi ano. Jistě existuje spousta podobných antiutopických románu, ovšem je třeba uvědomit si, že 1984 nebyl ani první, ani nejlepší (stačí vzpomenout na geniální Zpěv drozda, či na první pohled zcela nesrovnatelní Dravci mého století). Onu politickou motivaci, přese všechnu její jasnozřivost a aktuálnost zkrátka plně nedocením. 1984 bylo tedy spíše zklamáním. Chyběla mi motivace Winstonových myšlenek -copak jedině ON smýšlí proti straně? A jestliže není sám, tedy jestli systém převýchovy a double-thingu -což je zásadní rozdíl mezi oběma knihami, zatímco společnost Kallocainu je kromě propagandy držena na uzdě silnou perzekucí, již zmíněný double-thing který užívá Strana v 1984 je hrozbou mnohem šílenější, neboť uvádí společnost do jakéhosi samasobě navozeného hypnotického stavu z něhož není úniku- nefunguje zcela úplně, jaktože neexistuje nějaký odboj, jakýkoli, třeba jen v rámci nezákonného sdružování (Kallocain) v místech kde monitoring selhává (Proléti). Ostatně celá otázka Prolétů je v 1984 jaksi zmlžená a nedůvěryhodná. Podobných nedůvěryhodností které sami sebe maskují v množství kvazi-tézí a hypotetie mě občas zkrátka iritovalo.

PS: Možná že popisovaná skutečnost není zas tolik nevěrohodná. Nedávno jsem se na přednášce dozvěděl o velmi podobných poměrech v uspořádání státu za dob antické říše Římské.

„Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“

Petr Brok se probouzí na červeném koberci opuštěného schodiště, bez paměti, pouze s černým notýskem plným nejasných poznámek o ztracených lidech, princezně Tamaře a jakémsi podezřelém arcimágovi Ohisveru Mullerovi. Ocitáme se na samém prahu Mullerdómu, domu o tisíci patrech, podivném surreálném světě s vlastními principy a zákony. Nepozorován skrze dar neviditelnosti začne Brok odhalovat místní tajemství, pravou tvář Vesmíru, záhady jednotlivých poschodí i osudy zdejších obyvatel. Pasáž s plynovou komorou jež se vydává za předsíň mezi Zemí a rájem na jiných hvězdách mě utvrdila v tom, že autor jistě přetrpěl trauma z koncentračního tábora! Jaké překvapení však bylo, když jsem se dozvěděl, že nikoliv za druhé, nýbrž jako zajatec Rusů v první světové válce (!) (tedy že sám netušil jak se hrůzy jež hypertrofoval v knize vbrzku živě promítnou do skutečného života). Tušení provázející celou knihu se v závěru potvrdí. Dům o tisíci patrech – nepostavil ho snad ten samý architekt jež má na svědomí i budovu Správy nadpřirozených jevů, čarodejnictví, najádologie a belzebubizmu bratří Strugackých? Zdálky snad, ale chybí tu odlehčující prvky, humor, tolik typický pro mé oblíbené Rusy. Nelehce-čtivé, lehce-tíživé jako zapomenutá noční můra.

Několik nevalných povídek od známého českého fabulátora L. Součka. Přitom náměty jednotlivých zkazek nejsou špatné, ale obávám se že právě námět je to jediné co nepochází z autorovi hlavy. O seriózní literatuře nemůže být ani řeč a na klasické sci-fi je to až příliš prvoplánové a samoúčelné. Namlsal jsem se A+B a teď budu pes. PS: Poslední povídka nebyla zas tak špatná, ovšem dalo se z ní vytěžit mnohem, mnohem více (A+B by věděli…)

Vlny ztišují vítr: Kniha uzavírá trilogii s Maximem, ale jak jsem s úžasem zjistil, jest to jen fragment z propracovaného epického světa Strugackých zvaného ‘Poledne‘, kam patří například i ‘Je těžké být bohem’ (což jsem tak nějak tušil, přinejmenším jsem si to dokázal představit), ale taky třeba ‘Dravci mého století’, a pojí v sobě i příběhy do nichž patří ‘Cesta na Amalteu’ jíž jsem četl v létě. Strugačtí kontinuálně křižují třemi stoletími budoucnosti napříč vesmírem. Neuvěřitelné! Samotná kniha mně už tolik nenadchla a zařadil bych ji ještě o příčku níž než Obydlený ostrov. Maxim je už stařeček, vedoucí Komkonu2. Docela novou postavou jest Toivo Glumov, tedy syn zesnulého Lva Abalkina, což je sympatické. Zdá se že tajemní Poutníci se rozhodli podniknout zásadní progresorské kroky na Zemi a Toivo jakožto bývalý progresor se nehodlá s touto myšlenkou smířit. Všechno je ovšem jinak než se zdá, a konec balancuje mezi překvapivostí a krkolomností.

„Ze všech myslitelných řešení vybírej vždy to nejdobrotivější. Ne nejslibnější, nejracionálnější a v žádném případě to nejefektivnější – nejdobrotivější!“

„Nu a už vůbec by se ona slova nemohla stát receptem, protože lidská dobrota není zdaleka dána každému, to je stejný talent jako třeba hudební sluch nebo jasnovidectví, jenže je mnohem vzácnější.“

Pohádka o Trojce: Zatím asi nejabsurdnější dílo od této dvojice. Chystá se start výtahu nad 13. patro a dvojice hrdinů je požádána aby tímto prozkoumala situaci v kolonii pro zvláštní a nevysvětlitelné jevy sídlící v patře 76 odkud se od jisté doby kdy v oněch místech zmizela parta kanalizátorů počali výtahovou šachtou snášet dolů podivná hlášení, oznámení avšak posléze i výnosy a ustanovení. Po úspěšné infiltraci naši rozvědčíci zjistí že mají co dočinění s nově vzniklým samoúčelovým aparátem byrokratické moci jež si podmanil místní existium a za účelem racionalizace provádí všechny možné formy totální demagogie a impotence zdravého rozumu. Případ od případu jsme tak svědky pseudovědeckého kádr-rozboru záležitostí jako Kravý bláto, brontosaurus Alžběta, začarovaný kruh, Štěničák Repetil apod. Místy i na mně příliš roztříštěné, ale vzápětí vždy vyváženo nějakým géniem děje takže celkový soud velmi kladný. Občas jsem prostě vyprskl smíchy, nebo se přinejmenším přistihl s ústy od ucha k uchu.

„Pokud nám bylo známo, sídlilo v šestasedmdesátém patře cosi jako sklad úzkoprofilových přírodních a společenských jevů a mnozí naši spolupracovníci dychtili po příležitosti proniknout do tohoto hájemství a vnořit do bezedné pokladnice své chtivé pazoury. Například Fjodor Simeonovič snil o údajných tunách granulovaných Důvodů k Optimismu.“

„Hlavní nebezpečí spatřuji v tom,“ pokračoval Cristóbal Josévič, zamyšleně cucající vyhaslý doutník, „že ti šejdíři mají k dispozici všem jistě důvěrně známé Velké Kulaté Razítko. Doufám že si uvědomujete, co to znamená…“

Zatím asi nejabsurdnější dílo od této dvojice. Chystá se start výtahu nad 13. patro a dvojice hrdinů je požádána aby tímto prozkoumala situaci v kolonii pro zvláštní a nevysvětlitelné jevy sídlící v patře 76 odkud se od jisté doby kdy v oněch místech zmizela parta kanalizátorů počali výtahovou šachtou snášet dolů podivná hlášení, oznámení avšak posléze i výnosy a ustanovení. Po úspěšné infiltraci naši rozvědčíci zjistí že mají co dočinění s nově vzniklým samoúčelovým aparátem byrokratické moci jež si podmanil místní existium a za účelem racionalizace provádí všechny možné formy totální demagogie a impotence zdravého rozumu. Případ od případu jsme tak svědky pseudovědeckého kádr-rozboru záležitostí jako Kravý bláto, brontosaurus Alžběta, začarovaný kruh, Štěničák Repetil apod. Místy i na mně příliš roztříštěné, ale vzápětí vždy vyváženo nějakým géniem děje takže celkový soud velmi kladný. Občas jsem prostě vyprskl smíchy, nebo se přinejmenším přistihl s ústy od ucha k uchu.

„Pokud nám bylo známo, sídlilo v šestasedmdesátém patře cosi jako sklad úzkoprofilových přírodních a společenských jevů a mnozí naši spolupracovníci dychtili po příležitosti proniknout do tohoto hájemství a vnořit do bezedné pokladnice své chtivé pazoury. Například Fjodor Simeonovič snil o údajných tunách granulovaných Důvodů k Optimismu.“

„Hlavní nebezpečí spatřuji v tom,“ pokračoval Cristóbal Josévič, zamyšleně cucající vyhaslý doutník, „že ti šejdíři mají k dispozici všem jistě důvěrně známé Velké Kulaté Razítko. Doufám že si uvědomujete, co to znamená…“

Vyprávěl jsem Havrošovi při našem pochodu Sudetami jak jsem v dětství četl nějaké sci-fi kde se kdosi propadal do nějaké bezedné propasti. Zbytek jsem si nepamatoval, jen tuhle pasáž která byla tehdy svojí vyhroceností nad moje duševní síly. No každopádně Kallocain to nebyl (jak jsem si mylně myslel). Příběh se odehrává v neurčené budoucnosti, v době kdy na planetě koexistují pouze dvě supervelmoce. Vše se točí okolo nově vyvinuté látky, jakéhosi veritaséra po jehož aplikaci na sebe příslušná osoba prozradí absolutně všechno. Svědomitý spoluvoják Kalle pociťuje hluboké uspokojení poté co tuto látku vymyslí neboť má dojem že právě toto je onen poslední stavební kámen jež ještě scházel jeho milovanému Státu k dokonalosti. Nyní již bude patřit Státu každý spoluvoják skutečně celý, nejen se svými skutky, ale i se svými myšlenkami. Samozřejmě následující události začnou jeho neotřesitelnou důvěru pomalu rozemlývat a on k vlastní hrůze stále častěji zjišťuje že už ani jeho loajalita není tak docela bez poskvrny. Není to nijak zvlášť čtivé a vlastně ani moc nápadité. Líbili se mi pasáže s výslechy ale zbytek byl takový unylý a zbytečně zdlouhavý. Po explozích bizarností na něž jsem byl zvyklí od Strugackých mi zkrátka pořád cosi chybělo. Ovšem je třeba brát na zřetel že autorka napsala rukopis během několika měsíců v roce 1940 v hluboké depresi vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem německých vojsk a krátce na to spáchala sebevraždu (alespoň jak píšou na první straně). To může celé dílo postavit do krapet jiného světla, ovšem nic to nemění na tom co jsem napsal výše.

Maxim, hrdina Obydleného ostrova znovu a ještě lépe! Pakliže mi „Ostrov“ přišel nějaký neuzavřený, spolu s „Broukem“ už je všechno v pořádku, přestože by podle mně „Brouk“ narozdíl od „Ostrova“ obstál i samostatně. Děj se odehrává na Zemi a jen skrze spis hledaného Lva Abalkina jehož nepřítomnost provází celým dějem (a je tak vlastně jakousi zvláštní anomálií v podobě nepřítomného hrdiny) se dostaneme na jiná podivná místa vesmíru jako třeba na Mrtvou planetu jejíž obyvatelé jednoho dne zkrátka odešli dírou v zemi, ale několikrát lehce zavadíme i o Sarakš, dozvíme se například více o podivných stvořeních nazývaných Hlaváci jež jsme měli možnost poznat zatím jen jako temné stíny opuštěné Pevnosti. Spousta Strugackých vychytávek, vzpomínám například na neskutečný obchod s hračkami v mrtvém městě jakožto návnada supercivilizace Poutníků. Možná jen Země je najednou nějaká současnější, už to není ta arkadije o níž básní mladičký Mak. Je plná pletichů, tajných služeb, kongresů a tajných rozhodnutí ale dalo by se to vysvětlit i tím že Mak už není naivní mladíček nýbrž proti své vůli první progresor a posledních několik desítek let tajný agent.

Soubor povídek o ďábelském výpočetním středisku, trochu jiném „drtivém dopadu“, devadesátinásobném zrychlení života, Cizincích a jednom rutinním letu na Amalteu. Přiznám se že nebýt jmen A+B Strugackých pod posledními dvěmi povídkami, vybral bych z naší knihovny asi jiný titul. Nejsou to špatné věci, ovšem příliš krátké na rozvinutí nějakého hlubšího příběhu a to bohužel platí i o dílech páně Strugackých -ovšem, v jejich prospěch mluví i to že tyto povídky byli jedny z prvních jež sepsali. Ve všem je cítit hůrá-komunismus alias my vítězíme zatímco se západ topí ve sračkách což mi trochu drhlo mezi zuby ale svým způsobem mě to i bavilo. Opravdu zajímavá je asi jen Nemesida, planetka hrozící zkázou Země z níž se později vyklube obří mezihvězdné plavidlo jež její supervyspělí osadníci smontovali ze své planety. No, nakonec cesta na Amalteu skrz Jupiter -tam už se cosi Strugackého ozývá.

Dravci mého století: Do jistého ‘Slunečního města‘ přijíždí tajný agent aby vypátral a zabránil šíření nové superdrogy. Sluneční město je dosud nevídaný svět budoucnosti, dočista jiný, plný podivných zákonitostí, neznámých spolků a absurdních souvislostí. Stát do nějž se nelze přestěhovat, ovšem lze se do něj na nějaký čas a za určitý poplatek nastěhovat a užívat si -na první pohled totiž připomíná ráj na zemi, letovisko snů. Na každém rohu se nalézá jiný způsob vyžití: bary, kluby, spolky, TŘA-SKA, Rybáci… Vše zadarmo, nebo za další minimální poplatek. Všichni domorodci se živí turistickým ruchem, jsou milí, ochotní …a občas trochu divní. A nový příchozí něco ví, něco tuší ale mnoho se teprve chystá pochopit, narozdíl od čtenáře, který jen zírá s otevřenou pusou. Znovu mi na mysl připadla asociace se Zónou -ovšem zatímco Pásmo je alegorie neznámé, pusté a nepochopitelné přírody, Sluneční město je to samé v bleděmodrém ovšem jakožto archetyp aglomerace a vztahů a dění v ní. Pozn.: Sluneční město -jako v Neználkovi???

Obydlený ostrov: Další podivný svět -planeta, zprvu docela mrtvá. Kdysi… kdysi snad obývaná ale teď? A přece! Svět po katastrofické válce do nějž přilétá pruzkumník Maxim. Pozoruje události kolem sebe. Velice rychle je vtažen do víru událostí a zapojuje se do Legií obránců proti degenerátům -odporným teroristům placeným nepřítelem a dokonce snad i mutantům, zohaveným stvůrám obývajícím vysoce zamořené kouty světa. Svými schopnostmi udivuje své okolí, svojí duší nadchne a získá mnoho přátel, a svým mozkem brzo rozpozná že ne vše je takové jaké se to na první pohled jeví a že možná nestojí na té úplně správné straně barikády. Ostatně putování a hledání spojenců je věnována větší část knihy poté co se obrátí proti zvěrskému režimu Ohněstrůjců aby nakonec seznal, že hledat pomoc u jiných též postrádá smysl. Trochu dlouhé a místy přetažené -dějové zvraty jsou až příliš absurdní a některé pasáže připomínají vaření z vody -ovšem nutno dodat že vaření vskutku mistrovské.

Miliardu let před koncem světa: Vesmír se brání. Lidstvo respektive několik vědců kdesi v nekonečném množství času existence světa začne odhalovat jeho zákonitosti a tím způsobí kdesi v dalekém budoucnu zánik vesmíru, za dlouho -asi za miliardu let, jenže vesmír to tak nenechá. Rozhodne se zabránit takovým scénářům stůj co stůj.

Vesmír se brání. Lidstvo respektive několik vědců kdesi v nekonečném množství času existence světa začne odhalovat jeho zákonitosti a tím způsobí kdesi v dalekém budoucnu zánik vesmíru, za dlouho -asi za miliardu let, jenže vesmír to tak nenechá. Rozhodne se zabránit takovým scénářům stůj co stůj.

Další podivný svět -planeta, zprvu docela mrtvá. Kdysi… kdysi snad obývaná ale teď? A přece! Svět po katastrofické válce do nějž přilétá pruzkumník Maxim. Pozoruje události kolem sebe. Velice rychle je vtažen do víru událostí a zapojuje se do Legií obránců proti degenerátům -odporným teroristům placeným nepřítelem a dokonce snad i mutantům, zohaveným stvůrám obývajícím vysoce zamořené kouty světa. Svými schopnostmi udivuje své okolí, svojí duší nadchne a získá mnoho přátel, a svým mozkem brzo rozpozná že ne vše je takové jaké se to na první pohled jeví a že možná nestojí na té úplně správné straně barikády. Ostatně putování a hledání spojenců je věnována větší část knihy poté co se obrátí proti zvěrskému režimu Ohněstrůjců aby nakonec seznal, že hledat pomoc u jiných též postrádá smysl. Trochu dlouhé a místy přetažené -dějové zvraty jsou až příliš absurdní a některé pasáže připomínají vaření z vody -ovšem nutno dodat že vaření vskutku mistrovské.

Do jistého ‘Slunečního města‘ přijíždí tajný agent aby vypátral a zabránil šíření nové superdrogy. Sluneční město je dosud nevídaný svět budoucnosti, dočista jiný, plný podivných zákonitostí, neznámých spolků a absurdních souvislostí. Stát do nějž se nelze přestěhovat, ovšem lze se do něj na nějaký čas a za určitý poplatek nastěhovat a užívat si -na první pohled totiž připomíná ráj na zemi, letovisko snů. Na každém rohu se nalézá jiný způsob vyžití: bary, kluby, spolky, TŘA-SKA, Rybáci… Vše zadarmo, nebo za další minimální poplatek. Všichni domorodci se živí turistickým ruchem, jsou milí, ochotní …a občas trochu divní. A nový příchozí něco ví, něco tuší ale mnoho se teprve chystá pochopit, narozdíl od čtenáře, který jen zírá s otevřenou pusou. Znovu mi na mysl připadla asociace se Zónou -ovšem zatímco Pásmo je alegorie neznámé, pusté a nepochopitelné přírody, Sluneční město je to samé v bleděmodrém ovšem jakožto archetyp aglomerace a vztahů a dění v ní. Pozn.: Sluneční město -jako v Neználkovi???

Les: V něčem mi tohle dílo připomínalo Piknik u cesty -tajemství, záhady, podivné jevy a motiv cesty (za osudem?). Příběh se odvíjí ve dvou rovinách. Zvenčí pozoruje Les jistý zaměstnanec Správy, potýká se s nesmyslnou byrokracií, stále se snaží Správu opustit ale vinou neuvěřitelných, téměř Kafkovských náhod se mu jeho plán neustále hatí. Zevnitř vnímá les Mlčoch, bývalý zaměstnanec Správy, Candide, který se zřítil se svým vrtulníkem a byl přijat a do jisté míry asimilován domorodci. Jeho cílem je dojít do bájného „Města“. Před sebou má Les opředený množstvím domorodých mýtů a zkazek, plný „nebezpečných“ banditů, podivných tvorů, zkázonosných hub, bažin, rusalek a děsivých Mrtváků. Mlčoch mimoděk popisuje podivné místní zvyky a jevy hraničící z žánrem sci-fi, fantasy ale snad nejvíc pohádkek. Zápolí sám se sebou, snaží se vybavit si v sobě zapomenutou minulost, schopnost uvažovat v širších kontextech a překročit hranice nepoznaného. Vážně čtivá a místy velmi humorná kniha -zkrátka Strugačtí nezklamali.

Je těžké být bohem: Zpočátku jsem byl z téhle knihy poněkud rozpačitý. Celý začátek se totiž jeví jako jakýsi pseudo-historický román z období středověku, měšťanských rebelií a aristokratické zvůle viděné očima jakéhosi šlechtice, a to mně moc nebralo. Ovšem jen do doby než se ukáže, že šlechtic je jen jedním z mnoha členů výzkumného týmu vyslaného ze Země na tuto planetu aby se asimiloval a monitoroval zdejší běh dějin. Hlavní hrdina tak získává nad vším obrovský nadhled, ovšem otřesné události posledních měsíců ho čím dál více popouzí k tomu, aby porušil hlavní pravidlo výzkumu -totiž nevměšovat se a neovlivňovat zdejší historii. Přestože převyšuje intelektem, možnostmi i skrytou technologií celý zdejší svět (odtud to spodobnění s prastarými legendami o bozích), počíná si uvědomovat, že ho ten samý svět pomalu mění a deformuje. Zjišťuje že z dovedně hrané masky arogance se stává jeho vlastní přirozenost. Sice o něčem trochu jiném, než jsem předpokládal ale i tak velice čtivé a zajímavé. Každopádně měl Havroš recht když říkal že Les je možná ještě trochu lepší.

Chlapec jehož nevlastní otec hodlá prodat do služeb neznámému šlechticovi prchá s jeho mluvícím koněm do předaleké Narnie. Cestou podstupují mnohá nebezpečenství, setkávají se s jinou dvojicí jež též prchá stejným směrem a shodou náhod pak společně zachrání svými odvážnými činny zemi Archenland před zákeřným vpádem z Tašbánu a možná i samotnou Narnii. O něco lepší než Princ Kaspian ale přesto jsem se jedinkrát neponořil do příběhu tak hluboko jako například u Čarodějova synovce. O jediné větší překvapení a podnět k zamyšlení se postaral tajuplný, spravedlivý Aslan který nepozorován provázel a zasahoval do osudů uprchlíků po celou dobu jejich cesty.

Původní knížka podle níž byl vytvořen můj oblíbený kreslený seriál o skřítcích Mumíncích. Shodou šťastných náhod zřejmě dokonce první z celé série jelikož se v ní postupně seznamujeme s novými kamarády Mumínka a Čenicha, tedy se Šňupálkem, Bambulou, slečnou Ferkou a jinými. K Zemi se blíží kometa a Mumínek s Čenichem se vydává do observatoře v skalistých horách, zjistit hrozí li nějaké nebezpečí. Během putování potkávají výše zmíněné tvory a poté co zjistí že střet s kometou je neodvratný, vrací se společně s nimi čekat na konec světa k mamince a tatínkovi do Údolí Mumínků. Velmi mě bavili prvky pohádky spojené s katastrofickým románem, dále pak srovnání mezi supermaterialis­tickým Čenichem a Šňupálkem jež naopak všemi hmotnými statky pohrdá a spousta jiných vynikajících nápadů uskutečnitelných jen a pouze ve světě Janssonové. Knížka mě rozhodně nezklamala a je stejně osobitá a skvělá (i když trochu jinak) jako seriál.

Sbírka povídek fantastických, místy lehce absurdních. Autor nejspíš sám nebere své dílo docela vážně a je to dobře. Jako Strugačtí nebo Bulyčov mě to nevzalo (málo komárů a plivníků) ale nakonec to nebylo zas tak špatné. Teda až na druhou povídku (u níž jsem počal podezírat knížku, že to není souvislý román). Spousta překvapivých point zaručena!

Docela čtivé pokračování jiné knížky o několika lidech jež přežijí ztroskotání vesmírného korábu a začínají žít na nehostinné planetě, vybudují malou osadu a v drsných podmínkách bojují o existenci jako pradávní osadníci nových světů. (Alespoň jak jsem vyrozuměl z různých indicií, jelikož jsem první díl nečetl) Něco jako Robinson a Lovci mamutů v bizardním prostředí úplně jiné planety. Několik mladých obyvatel osady jež nikdy neviděli Zemi „znovuobjeví“ horkovzdušný balón s nímž se chtějí vydat skrze smrtonosné pralesy a zamrzlé pustiny k mrtvému korábu. Místo toho však při jednom pokusném letu spatří družici z níž vyvodí přítomnost jiných lidí (pravděpodobně výzkumného týmu) na planetě a vydávají se za vidinou záchrany vstříc neprobádanému. Právě ona paralela s trosečníky se mi velmi líbila -toť výsada žánru sci-fi, oživovat staré náměty a stavět je do docela jiných souvislostí a prostředí. Snad jen trochu příliš strohý konec ale v podstatě vše bylo řečeno, tudíž ať si každý domyslí co bylo dál (nebo snad třetí díl?).

Celkem předvídatelná knížka jež sebe sama označuje za mírně fantastickou. Moje oblíbené téma o němž jsem četl jak v Upírovi z Gorjancú tak v Dívce, moři a noci, totiž o setkání obyčejného člověka z dívkou mírně neobyčejnou, záhadnou. Hezky čtivě napsané. Pocit souznění s postavami se dostavil a to už je na půl vyhráno. Hezké dialogy u nichž mi bylo líto že sám jsem takový řečnický motovidlo. Vše se odehrává v pozdně socialistickém Československu (rok vydání 89) a je to docela psina.