LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Zatím asi nejabsurdnější dílo od této dvojice. Chystá se start výtahu nad 13. patro a dvojice hrdinů je požádána aby tímto prozkoumala situaci v kolonii pro zvláštní a nevysvětlitelné jevy sídlící v patře 76 odkud se od jisté doby kdy v oněch místech zmizela parta kanalizátorů počali výtahovou šachtou snášet dolů podivná hlášení, oznámení avšak posléze i výnosy a ustanovení. Po úspěšné infiltraci naši rozvědčíci zjistí že mají co dočinění s nově vzniklým samoúčelovým aparátem byrokratické moci jež si podmanil místní existium a za účelem racionalizace provádí všechny možné formy totální demagogie a impotence zdravého rozumu. Případ od případu jsme tak svědky pseudovědeckého kádr-rozboru záležitostí jako Kravý bláto, brontosaurus Alžběta, začarovaný kruh, Štěničák Repetil apod. Místy i na mně příliš roztříštěné, ale vzápětí vždy vyváženo nějakým géniem děje takže celkový soud velmi kladný. Občas jsem prostě vyprskl smíchy, nebo se přinejmenším přistihl s ústy od ucha k uchu.

„Pokud nám bylo známo, sídlilo v šestasedmdesátém patře cosi jako sklad úzkoprofilových přírodních a společenských jevů a mnozí naši spolupracovníci dychtili po příležitosti proniknout do tohoto hájemství a vnořit do bezedné pokladnice své chtivé pazoury. Například Fjodor Simeonovič snil o údajných tunách granulovaných Důvodů k Optimismu.“

„Hlavní nebezpečí spatřuji v tom,“ pokračoval Cristóbal Josévič, zamyšleně cucající vyhaslý doutník, „že ti šejdíři mají k dispozici všem jistě důvěrně známé Velké Kulaté Razítko. Doufám že si uvědomujete, co to znamená…“

Vyprávěl jsem Havrošovi při našem pochodu Sudetami jak jsem v dětství četl nějaké sci-fi kde se kdosi propadal do nějaké bezedné propasti. Zbytek jsem si nepamatoval, jen tuhle pasáž která byla tehdy svojí vyhroceností nad moje duševní síly. No každopádně Kallocain to nebyl (jak jsem si mylně myslel). Příběh se odehrává v neurčené budoucnosti, v době kdy na planetě koexistují pouze dvě supervelmoce. Vše se točí okolo nově vyvinuté látky, jakéhosi veritaséra po jehož aplikaci na sebe příslušná osoba prozradí absolutně všechno. Svědomitý spoluvoják Kalle pociťuje hluboké uspokojení poté co tuto látku vymyslí neboť má dojem že právě toto je onen poslední stavební kámen jež ještě scházel jeho milovanému Státu k dokonalosti. Nyní již bude patřit Státu každý spoluvoják skutečně celý, nejen se svými skutky, ale i se svými myšlenkami. Samozřejmě následující události začnou jeho neotřesitelnou důvěru pomalu rozemlývat a on k vlastní hrůze stále častěji zjišťuje že už ani jeho loajalita není tak docela bez poskvrny. Není to nijak zvlášť čtivé a vlastně ani moc nápadité. Líbili se mi pasáže s výslechy ale zbytek byl takový unylý a zbytečně zdlouhavý. Po explozích bizarností na něž jsem byl zvyklí od Strugackých mi zkrátka pořád cosi chybělo. Ovšem je třeba brát na zřetel že autorka napsala rukopis během několika měsíců v roce 1940 v hluboké depresi vyvolané zdánlivě nezadržitelným postupem německých vojsk a krátce na to spáchala sebevraždu (alespoň jak píšou na první straně). To může celé dílo postavit do krapet jiného světla, ovšem nic to nemění na tom co jsem napsal výše.

Maxim, hrdina Obydleného ostrova znovu a ještě lépe! Pakliže mi „Ostrov“ přišel nějaký neuzavřený, spolu s „Broukem“ už je všechno v pořádku, přestože by podle mně „Brouk“ narozdíl od „Ostrova“ obstál i samostatně. Děj se odehrává na Zemi a jen skrze spis hledaného Lva Abalkina jehož nepřítomnost provází celým dějem (a je tak vlastně jakousi zvláštní anomálií v podobě nepřítomného hrdiny) se dostaneme na jiná podivná místa vesmíru jako třeba na Mrtvou planetu jejíž obyvatelé jednoho dne zkrátka odešli dírou v zemi, ale několikrát lehce zavadíme i o Sarakš, dozvíme se například více o podivných stvořeních nazývaných Hlaváci jež jsme měli možnost poznat zatím jen jako temné stíny opuštěné Pevnosti. Spousta Strugackých vychytávek, vzpomínám například na neskutečný obchod s hračkami v mrtvém městě jakožto návnada supercivilizace Poutníků. Možná jen Země je najednou nějaká současnější, už to není ta arkadije o níž básní mladičký Mak. Je plná pletichů, tajných služeb, kongresů a tajných rozhodnutí ale dalo by se to vysvětlit i tím že Mak už není naivní mladíček nýbrž proti své vůli první progresor a posledních několik desítek let tajný agent.

Soubor povídek o ďábelském výpočetním středisku, trochu jiném „drtivém dopadu“, devadesátinásobném zrychlení života, Cizincích a jednom rutinním letu na Amalteu. Přiznám se že nebýt jmen A+B Strugackých pod posledními dvěmi povídkami, vybral bych z naší knihovny asi jiný titul. Nejsou to špatné věci, ovšem příliš krátké na rozvinutí nějakého hlubšího příběhu a to bohužel platí i o dílech páně Strugackých -ovšem, v jejich prospěch mluví i to že tyto povídky byli jedny z prvních jež sepsali. Ve všem je cítit hůrá-komunismus alias my vítězíme zatímco se západ topí ve sračkách což mi trochu drhlo mezi zuby ale svým způsobem mě to i bavilo. Opravdu zajímavá je asi jen Nemesida, planetka hrozící zkázou Země z níž se později vyklube obří mezihvězdné plavidlo jež její supervyspělí osadníci smontovali ze své planety. No, nakonec cesta na Amalteu skrz Jupiter -tam už se cosi Strugackého ozývá.

Dravci mého století: Do jistého ‘Slunečního města‘ přijíždí tajný agent aby vypátral a zabránil šíření nové superdrogy. Sluneční město je dosud nevídaný svět budoucnosti, dočista jiný, plný podivných zákonitostí, neznámých spolků a absurdních souvislostí. Stát do nějž se nelze přestěhovat, ovšem lze se do něj na nějaký čas a za určitý poplatek nastěhovat a užívat si -na první pohled totiž připomíná ráj na zemi, letovisko snů. Na každém rohu se nalézá jiný způsob vyžití: bary, kluby, spolky, TŘA-SKA, Rybáci… Vše zadarmo, nebo za další minimální poplatek. Všichni domorodci se živí turistickým ruchem, jsou milí, ochotní …a občas trochu divní. A nový příchozí něco ví, něco tuší ale mnoho se teprve chystá pochopit, narozdíl od čtenáře, který jen zírá s otevřenou pusou. Znovu mi na mysl připadla asociace se Zónou -ovšem zatímco Pásmo je alegorie neznámé, pusté a nepochopitelné přírody, Sluneční město je to samé v bleděmodrém ovšem jakožto archetyp aglomerace a vztahů a dění v ní. Pozn.: Sluneční město -jako v Neználkovi???

Obydlený ostrov: Další podivný svět -planeta, zprvu docela mrtvá. Kdysi… kdysi snad obývaná ale teď? A přece! Svět po katastrofické válce do nějž přilétá pruzkumník Maxim. Pozoruje události kolem sebe. Velice rychle je vtažen do víru událostí a zapojuje se do Legií obránců proti degenerátům -odporným teroristům placeným nepřítelem a dokonce snad i mutantům, zohaveným stvůrám obývajícím vysoce zamořené kouty světa. Svými schopnostmi udivuje své okolí, svojí duší nadchne a získá mnoho přátel, a svým mozkem brzo rozpozná že ne vše je takové jaké se to na první pohled jeví a že možná nestojí na té úplně správné straně barikády. Ostatně putování a hledání spojenců je věnována větší část knihy poté co se obrátí proti zvěrskému režimu Ohněstrůjců aby nakonec seznal, že hledat pomoc u jiných též postrádá smysl. Trochu dlouhé a místy přetažené -dějové zvraty jsou až příliš absurdní a některé pasáže připomínají vaření z vody -ovšem nutno dodat že vaření vskutku mistrovské.

Miliardu let před koncem světa: Vesmír se brání. Lidstvo respektive několik vědců kdesi v nekonečném množství času existence světa začne odhalovat jeho zákonitosti a tím způsobí kdesi v dalekém budoucnu zánik vesmíru, za dlouho -asi za miliardu let, jenže vesmír to tak nenechá. Rozhodne se zabránit takovým scénářům stůj co stůj.

Vesmír se brání. Lidstvo respektive několik vědců kdesi v nekonečném množství času existence světa začne odhalovat jeho zákonitosti a tím způsobí kdesi v dalekém budoucnu zánik vesmíru, za dlouho -asi za miliardu let, jenže vesmír to tak nenechá. Rozhodne se zabránit takovým scénářům stůj co stůj.

Další podivný svět -planeta, zprvu docela mrtvá. Kdysi… kdysi snad obývaná ale teď? A přece! Svět po katastrofické válce do nějž přilétá pruzkumník Maxim. Pozoruje události kolem sebe. Velice rychle je vtažen do víru událostí a zapojuje se do Legií obránců proti degenerátům -odporným teroristům placeným nepřítelem a dokonce snad i mutantům, zohaveným stvůrám obývajícím vysoce zamořené kouty světa. Svými schopnostmi udivuje své okolí, svojí duší nadchne a získá mnoho přátel, a svým mozkem brzo rozpozná že ne vše je takové jaké se to na první pohled jeví a že možná nestojí na té úplně správné straně barikády. Ostatně putování a hledání spojenců je věnována větší část knihy poté co se obrátí proti zvěrskému režimu Ohněstrůjců aby nakonec seznal, že hledat pomoc u jiných též postrádá smysl. Trochu dlouhé a místy přetažené -dějové zvraty jsou až příliš absurdní a některé pasáže připomínají vaření z vody -ovšem nutno dodat že vaření vskutku mistrovské.

Do jistého ‘Slunečního města‘ přijíždí tajný agent aby vypátral a zabránil šíření nové superdrogy. Sluneční město je dosud nevídaný svět budoucnosti, dočista jiný, plný podivných zákonitostí, neznámých spolků a absurdních souvislostí. Stát do nějž se nelze přestěhovat, ovšem lze se do něj na nějaký čas a za určitý poplatek nastěhovat a užívat si -na první pohled totiž připomíná ráj na zemi, letovisko snů. Na každém rohu se nalézá jiný způsob vyžití: bary, kluby, spolky, TŘA-SKA, Rybáci… Vše zadarmo, nebo za další minimální poplatek. Všichni domorodci se živí turistickým ruchem, jsou milí, ochotní …a občas trochu divní. A nový příchozí něco ví, něco tuší ale mnoho se teprve chystá pochopit, narozdíl od čtenáře, který jen zírá s otevřenou pusou. Znovu mi na mysl připadla asociace se Zónou -ovšem zatímco Pásmo je alegorie neznámé, pusté a nepochopitelné přírody, Sluneční město je to samé v bleděmodrém ovšem jakožto archetyp aglomerace a vztahů a dění v ní. Pozn.: Sluneční město -jako v Neználkovi???

Les: V něčem mi tohle dílo připomínalo Piknik u cesty -tajemství, záhady, podivné jevy a motiv cesty (za osudem?). Příběh se odvíjí ve dvou rovinách. Zvenčí pozoruje Les jistý zaměstnanec Správy, potýká se s nesmyslnou byrokracií, stále se snaží Správu opustit ale vinou neuvěřitelných, téměř Kafkovských náhod se mu jeho plán neustále hatí. Zevnitř vnímá les Mlčoch, bývalý zaměstnanec Správy, Candide, který se zřítil se svým vrtulníkem a byl přijat a do jisté míry asimilován domorodci. Jeho cílem je dojít do bájného „Města“. Před sebou má Les opředený množstvím domorodých mýtů a zkazek, plný „nebezpečných“ banditů, podivných tvorů, zkázonosných hub, bažin, rusalek a děsivých Mrtváků. Mlčoch mimoděk popisuje podivné místní zvyky a jevy hraničící z žánrem sci-fi, fantasy ale snad nejvíc pohádkek. Zápolí sám se sebou, snaží se vybavit si v sobě zapomenutou minulost, schopnost uvažovat v širších kontextech a překročit hranice nepoznaného. Vážně čtivá a místy velmi humorná kniha -zkrátka Strugačtí nezklamali.

Je těžké být bohem: Zpočátku jsem byl z téhle knihy poněkud rozpačitý. Celý začátek se totiž jeví jako jakýsi pseudo-historický román z období středověku, měšťanských rebelií a aristokratické zvůle viděné očima jakéhosi šlechtice, a to mně moc nebralo. Ovšem jen do doby než se ukáže, že šlechtic je jen jedním z mnoha členů výzkumného týmu vyslaného ze Země na tuto planetu aby se asimiloval a monitoroval zdejší běh dějin. Hlavní hrdina tak získává nad vším obrovský nadhled, ovšem otřesné události posledních měsíců ho čím dál více popouzí k tomu, aby porušil hlavní pravidlo výzkumu -totiž nevměšovat se a neovlivňovat zdejší historii. Přestože převyšuje intelektem, možnostmi i skrytou technologií celý zdejší svět (odtud to spodobnění s prastarými legendami o bozích), počíná si uvědomovat, že ho ten samý svět pomalu mění a deformuje. Zjišťuje že z dovedně hrané masky arogance se stává jeho vlastní přirozenost. Sice o něčem trochu jiném, než jsem předpokládal ale i tak velice čtivé a zajímavé. Každopádně měl Havroš recht když říkal že Les je možná ještě trochu lepší.

Chlapec jehož nevlastní otec hodlá prodat do služeb neznámému šlechticovi prchá s jeho mluvícím koněm do předaleké Narnie. Cestou podstupují mnohá nebezpečenství, setkávají se s jinou dvojicí jež též prchá stejným směrem a shodou náhod pak společně zachrání svými odvážnými činny zemi Archenland před zákeřným vpádem z Tašbánu a možná i samotnou Narnii. O něco lepší než Princ Kaspian ale přesto jsem se jedinkrát neponořil do příběhu tak hluboko jako například u Čarodějova synovce. O jediné větší překvapení a podnět k zamyšlení se postaral tajuplný, spravedlivý Aslan který nepozorován provázel a zasahoval do osudů uprchlíků po celou dobu jejich cesty.

Původní knížka podle níž byl vytvořen můj oblíbený kreslený seriál o skřítcích Mumíncích. Shodou šťastných náhod zřejmě dokonce první z celé série jelikož se v ní postupně seznamujeme s novými kamarády Mumínka a Čenicha, tedy se Šňupálkem, Bambulou, slečnou Ferkou a jinými. K Zemi se blíží kometa a Mumínek s Čenichem se vydává do observatoře v skalistých horách, zjistit hrozí li nějaké nebezpečí. Během putování potkávají výše zmíněné tvory a poté co zjistí že střet s kometou je neodvratný, vrací se společně s nimi čekat na konec světa k mamince a tatínkovi do Údolí Mumínků. Velmi mě bavili prvky pohádky spojené s katastrofickým románem, dále pak srovnání mezi supermaterialis­tickým Čenichem a Šňupálkem jež naopak všemi hmotnými statky pohrdá a spousta jiných vynikajících nápadů uskutečnitelných jen a pouze ve světě Janssonové. Knížka mě rozhodně nezklamala a je stejně osobitá a skvělá (i když trochu jinak) jako seriál.

Sbírka povídek fantastických, místy lehce absurdních. Autor nejspíš sám nebere své dílo docela vážně a je to dobře. Jako Strugačtí nebo Bulyčov mě to nevzalo (málo komárů a plivníků) ale nakonec to nebylo zas tak špatné. Teda až na druhou povídku (u níž jsem počal podezírat knížku, že to není souvislý román). Spousta překvapivých point zaručena!

Docela čtivé pokračování jiné knížky o několika lidech jež přežijí ztroskotání vesmírného korábu a začínají žít na nehostinné planetě, vybudují malou osadu a v drsných podmínkách bojují o existenci jako pradávní osadníci nových světů. (Alespoň jak jsem vyrozuměl z různých indicií, jelikož jsem první díl nečetl) Něco jako Robinson a Lovci mamutů v bizardním prostředí úplně jiné planety. Několik mladých obyvatel osady jež nikdy neviděli Zemi „znovuobjeví“ horkovzdušný balón s nímž se chtějí vydat skrze smrtonosné pralesy a zamrzlé pustiny k mrtvému korábu. Místo toho však při jednom pokusném letu spatří družici z níž vyvodí přítomnost jiných lidí (pravděpodobně výzkumného týmu) na planetě a vydávají se za vidinou záchrany vstříc neprobádanému. Právě ona paralela s trosečníky se mi velmi líbila -toť výsada žánru sci-fi, oživovat staré náměty a stavět je do docela jiných souvislostí a prostředí. Snad jen trochu příliš strohý konec ale v podstatě vše bylo řečeno, tudíž ať si každý domyslí co bylo dál (nebo snad třetí díl?).

Celkem předvídatelná knížka jež sebe sama označuje za mírně fantastickou. Moje oblíbené téma o němž jsem četl jak v Upírovi z Gorjancú tak v Dívce, moři a noci, totiž o setkání obyčejného člověka z dívkou mírně neobyčejnou, záhadnou. Hezky čtivě napsané. Pocit souznění s postavami se dostavil a to už je na půl vyhráno. Hezké dialogy u nichž mi bylo líto že sám jsem takový řečnický motovidlo. Vše se odehrává v pozdně socialistickém Československu (rok vydání 89) a je to docela psina.

O jednom superzabijáckým vesmírným mikrobu, který vyvraždil v Nevadě během několika vteřin celou jednu osadu (Piedmont v Arizoně), načež zmutoval v docela neškodnýho diblíka jež by zase spokojeně odcestoval do fuč kdyby se ho nezmocnili týpkové z programu pro eliminaci takových případů. Zajímavý hlavně v první části kdy má čtenář možnost nahlédnout do tajných formulářů (vypečená str. 76) a směrnic, odkrýt záhadu jedné supertajné výzkumné stanice (Wildfire ve Flatrocku v Nevadě) a obdivovat technologii dostupnou už v 70 letech. Knížka se odkazuje na mnoho pramenů a svědectví a jeví se tudíž jako zcela autentická reportáž, ovšem zdali pravdivá, to jsem nebyl schopen ani po přečtení rozšifrovat. Totiž místy se jeví dost silně přitažená za vlasy, na druhou stranu cituje mnoho studií a vědeckých článků, jmenuje konkrétní osoby a místa a to seznamovým způsobem na několika přiložených stránkách jež by byli v opačném případě zcela zbytečné, pakliže jejich jediným cílem nebylo právě jen a pouze navození pocitu autentičnosti. PS: Filmová verze je ODPAD!

Skvělé sci-fi zabývající se otázkou co by se stalo, kdyby na naší planetě přistáli jiné inteligentní bytosti -výsledek? Nevšimli by si nás, zato by okolo sebe poházeli různé odpadky (stejně jako mi po sobě můžeme zanechat u cesty zbytky pikniku aniž by jsme si všimli že poblíž stálo mraveniště), z našeho pohledu artefakty svojí technologií překračující několik vývojových mezníků. Kouzla a čáry, většinou smrtelné se dějí v místech přistání -zákeřné pasti. Přesto pár odvážlivců denně proniká do zóny s vidinou obrovského zisku z prodeje artefaktů, novodobí zlatokopové -Stalkeři.

Ani podruhé neztratil Piknik nic ze svého tajemna, naopak: teprve napodruhé si člověk vychutná některé záležitosti do sytosti. Totiž, sehnal jsem si vlastní výtisk a studoval ho kvůli tomu scénáři co připravuji.

Slovinský román, zpočátku vyprávění o dvou studentech vysoké školy z nichž jeden se zamiluje do éterické postavy Lenory s níž se náhodou potká o svátku všech mrtvých na hřbitově před létajícím kostelem. Celkem uvěřitelný děj, pouze sem tam prošpikovaný nějakou podivností, záhadou a neuvěřitelnem, Salamandrami a telepatií se polehoučku zneuvěřitelňuje aby na konci odhalil skupinu nesmrtelných upírů, věčně žijícího faráře Lesjaka a pravou tvář tajemné Lenory. Ve věži, poté co se moře vrátí do svého prapůvodního lůžka, poté co spadnou pomníky a pokácí lesy, po návštěvě šupinatých klokanů…

Je jenom málo věcí které hlavní hrdina této knihy snáší. Až na pár vyjímek je pro něj svět odporná konzumní žumpa a lidi v něm tupí tupáci. Jednoho dne se však seznámí za podivných okolností s neméně podivnou dívkou a brzy sezná že ona mezi ty vzácné výjimky rozhodně patří. Podivnosti a nejasnosti provázejí celou knížku a dá se říci že na finální rozuzlení čekáte opravdu až do poslední stránky (pakliže se o nějakém rozuzlení dá v případě této knihy vůbec mluvit). Poměrně příjemné čtení o jednom pesimistickém skeptikovi a astrální bytosti jež sestoupila do našeho světa.

Vypráví o tom jak se sourozenci poprvé dostanou do Narnie, kde získají své kouzelné artefakty. Příběh blíže vykresluje jednotlivé charaktery a vůbec objasňuje mnoho otázek vyvstalých poté co jsem začal tuto sérii číst od Prince Kaspiana tedy od čtvrtého dílu. Knížka se mi zdála o něco lepší než zmíněný čtvrtý díl, ovšem nesrovnatelně vzdálená výbornému Čarodějovu synovci. Lewis napsal tuto knihu pro čtyři děti o které se jeden čas skutečně staral a nejspíš právě odtud odposlouchal geniální dialogy obzvláště ve vypjatých chvílích které mezi knižními sourozenci poměrně často nastávají. Na druhou stranu jsem byl trochu zklamán občasnou nedodělaností a nevysvětlením některých zajímavých scén (například rozhovor Edmunda s Aslanem na který jsem se těšil) a poněkud urychleným nevýrazným koncem (v jedné větě zabij čarodějnici, žij v Narnii třicet let a pak hups skrz skříň do našeho světa).

Děj se odehrává v daleké budoucnosti, již po největších technických i jiných úspěších naší společnosti, v době kdy lidstvo přenechajíc všechny únavné a obtížné práce starostlivě naprogramovaným robotům pomalu stagnuje a upadá. Lidí ubývá a pod záštitou nové posvátné víry v Soukromí a Individualismus a pod vlivem účinných drog ztrácí pojem o okolí a navzájem se úplně odcizuje. Hlavním hrdinou je rektor který se rozhodne naučit se již po generace zapomenuté písmo. Skrze četbu o dřívějších dobách a němé filmy si pak uvědomí o kolik důležitých věcí je život jeho a pravděpodobně i život zbytku přeživších ochuzen. Je úžasné pronikat do světa chmurné daleké budoucnosti a postupně v náznacích odhalovat jaké okolnosti k ní vedli a zároveň také pozorovat, jak blízko k ní má už i svět dneška. Když jsem si při čtení vybavoval Františka, měl jsem pocit že musel absolvovat ten výcvik Internátu pro duševní pracovníky. Vzadu na přebalu jsem zjistil že autor napsal i knižní předlohu Muži který spadl na Zemi.

Jestli jsem byl ze čtvrtého dílu poněkud zklamaný, pak první díl mě naprosto nadchnul! Nápad s jezírky, s krutou královnou, s cestováním napříč různými světy až po vznik Narnie a cestou za kouzelným jablkem -snad nejlepší část knížky kdy se Digory rozhoduje zdali má dát přednost slibu danému Aslanovi nebo poslechnout čarodejnici a pokusit se pomoci své nemocné matce. Po přečtení tohoto dílu si chci dočíst i ty ostatní.

Jak jsem se dočetl později, tuhle knihu napsal Lewis vlastně až jako poslední.

Skvělá a díky svému závěru mimořádně děsivá povídka, která zaslouženě patří ke klasice horrorového žánru, ačkoliv v ní nenajdeme jediný prvek nadpřirozena.

Vše podstatné výstižně shrnul ve svém komentáři louza. Za sebe jen můžu říct, že Black Hills jsou stejně čtivé jako Terror nebo Drood a život Paha Sapy mě neupoutal o nic méně, než osudy členů výpravy sira Franklina. Od Black Hills jsem dostal to, na co jsem u Simmonse zvyklý. Silný příběh, který se mi pozvolna dostával pod kůži, vybudovaný na autorově studiu/výzkumu témat, která ho zajímají, spoustu látky k přemýšlení a pár hodin brouzdání po netu (no dobře, brouzdání se nekonalo, prostě jsem vlezl na stránky wikipedie ;)). Kdybych hodnotil jen na základě pocitů, které ve mně román vyvolal (a byl jsem v silném pokušení tak udělat), dal bych 100%. Bohužel (možná bohužel, bohudík určitě ne) toho u Simmonse nejsem schopen. Některé momenty byly na můj vkus lehce přes čáru „vykonstruova­ností.“ 94% (to absurdní procentuální hodnocení jen odráží, jak jsem nerad, že nemůžu dát všech pět).

Většinou nemám tendence vyjadřovat se k překladu a redakční práci, ale tentokrát mi to nedá. Překlad v některých pasážích skřípal, u několika vět jsem měl pocit, že musely být přeloženy nesprávně (nezapadaly do kontextu, unikal smysl), občas ve větě chybělo jedno nebo i více slov a vyskytlo se i špatné skloňování. Překlepů víc než nezaznamenatelné množství, ke konci knihy se objevovaly v kratších a kratších intervalech. Řeknu to na plnou hubu. To, že se redakční práce průběžně (nebo alespoň já měl ten dojem) zhoršuje, mě sralo.

Když jsem tuhle knížku četla poprvé, bylo to už pěkných pár let zpátky. Tehdy mne okouzlila a určitě bych dala 5 hvězd bez váhání. S odstupem času se spousta věcí změnila, ovšem na tenhle příběh jsem nezapomněla. Právě naopak se k němu čas od času vracím a je stále stejně dobrý. Začínajícím autorům ukáže, jak se dá také pracovat s textem, postavami a prostředím, asi i proto čas od času některému z nich tuhle knížku doporučím (když už chce mermomocí psát fantasy, tak ať se nedrží jen trpošů a špičioušek, ne?)

Zajímavý příběh s ještě zajímavějším nápadem. Vojtěch, jak se stavitel jmenuje, bloudí po domovině a snaží se svým uměním pomáhat, kde se dá. Má však svou cenu, o které se nesmlouvá. Ne vždy a všichni jsou mu však vděčni, jak je už tak u nás zvykem.

Povídka má svou zvláštní ponurou atmosféru, kterou však přeci jen prosvítá trošku toho optimismu a lidskosti.

Už moje první střetnutí s Meta-válečníky (http://www.legie.info/povidka/22840-alistair-rennie-chmurnyvalecnik-potkava-syny-urvalovy/) bylo docela fajn a tohle je ještě mnohem lepší. Jejich svět je zajímavý a dost originální. Kotví v městské kvaziheroické fantasy, ale využívá i nějaké ty SF plky, aby byla čtenářova dušička v péří (metatvorové versus lineární tvorové, dost nejasná interakce mezi jejich dvěma světy). To ale není všechno. Do této směsi autor dále vkapává pravý, panenský, za studena lisovaný New Weird olej – smysl pro detail, podivno, pokřivené obrazy naší reality. Výsledný koktejl je natolik silný, že se někteří poserou, avšak ti, co mají silnější žaludek, umí vychutnat jeho jemné niáns. Aby toho všeho nebylo málo, Rennie přidává drobet perverze, násilí, skvělé dialogy a už výše zmíněné kvazihrdinství. Meta-válečníci vlastně hrdinové nejsou, oni se prostě jen chtějí všichni navzájem zabít, protože, ehm, vlastně proč? A tady se už ke slovu dostává Hyperionem zmiňovaná satira. Tohle totiž opravdu může fungovat jako výsměch fantasy žánru a nejen jemu. Ale taky nemusí. Tak jako tak bych tuhle povídku doporučoval všem čtenářům Kulhánka, Kopřivy a podobných autorů, protože ti jednodušší z nich se u této povídky královsky pobaví a ti přemýšlivější vlastně přímo císařsky, protože se před nimi příběh otevře jak v rovině satiry, tak v rovině stylově napsané brutální vyvražďovačky s mňamózním koncem.

aha, takže i druhá povídka NSO je spíše rozbředlá kaše jinak skvělých nápadů, které autor nějak zapomněl přidat sůl, maruško, ehm, příběh. a bez soli to nejde. nápady jsou tu skvostné (kmen, jeho konstituce a život, nepřítel; galaktická válka), ale ten zbytek za moc nestojí. jistě, vmyslet se do toho, co se bude dít za 10 megaroků je těžké, ale autorské podání mě ničím nezaujalo. metaděj je zajímavý, ale je to jen popis, žádné drama, žádná gradace (pidipointička, co to vlastně ten verthandin prsten je a proč k němu nepřítel jede, není nosná na tak dlouhé plácání se v mělkém moři, znalci severské mytologie mají požitek ještě snížen o snadnou dešifrovatelnost jména). nepopírám bujnou autorskou fantazii, která zde, oproti prvnímu příběhu je i myšlenkově konzistentní a originální, ale drama se nekoná.

Splněný sen každého fanouška žánru. Jsem rád, že někdo opět Lovecrafta vydává, že se o něj perou hned tři nakladatelství a že ho vydalo právě Dokořan. Tohle „nežánrové“ nakladatelství se s tím vůbec nepáralo a místo ušmudlaného paperbacku nám nabídlo skutečnou lahůdku. A vážně nekecám. Už dlouho se mi nestalo, abych nějakou knihu četl s takovým nadšením a potěšením. Vyděděnec disponuje praktickým formátem, křídovým papírem, atmosferickými ilustracemi, „ďábelským“ číslováním a efektivně využitým přebalem. Takže jak říkám, prostě splněný sen fanouška žánru a bibliofila, který si nepotrpí nejen na příběh. Texty jsou zvolené dobře, prostě tak, aby čtenář poznal Lovecrafta ze všech jeho stran, při čemž se projevuje fakt, že patřil k mistrům perfektně vybudované atmosféry. Kvalita textů je vyrovnaná, při čemž nejslabšími dvěma začíná a končí. Což je jediný důvod, proč nedávám knize pět hvězdiček.

Zajímavý příběh kolonisty na marsu.

Krátký příběh mladého duchovního ve vzdálené budoucnosti, jeho interakce s „robooslem“.

Nejslabší Červeňákova kniha. Celé to působí jako roztažená povídka, spousty věcí je nedovysvětlených a zmatených…

Vzhledem k tomu, že military sci-fi a space opera patří k mým oblíbeným žánrům a Kotoučova první kniha Pokračování diplomacie se mi celkem líbila, na Příliš blízké setkání jsem se těšil. Kniha však pro mne byla jednoznačným zklamáním. Zápletka mi přišla s výjimkou jednoho nebo dvou momentů předvídatelná, akční scény byly přinejlepším průměrné, mimozemšťané vyvolávali spíše dojem trapnosti. Chování jednotlivých aktérů mi často přišlo poměrně nevěrohodné, většina postav (snad kromě vědců a jedné pilotky) jsou jen jména postrádající jakýkoliv „zlidšťující“ prvek a hlavní hrdinka na mne příliš sympatickým dojmem nepůsobila (na vině je možná skutečnost, že nám ji autor více nepřiblížil a její chování na lodi se mi po většinu času zdá být spíše v rozporu s tím málem, co o ní víme). Autorova inspirace Davidem Weberem se mi jinak spíše líbí, avšak v případě osoby dr. Malthuse už zašel příliš daleko (v podstatě jde o naprostou kopii ctihodného Reginalda Housemana z Weberova románu Čest královny; to samé platí i v případě vyvrcholení knihy, které je ovšem u Webera mnohem lépe a věrohodněji napsané). Celkově pak platí, že sice nemohu říci, že bych měl problém knihu dočíst, avšak na druhou stranu jsem se při jejím čtení ani nijak zvlášť nebavil (54%).

Jaroslaw Grzedowicz se svou sérií „Pán Ledové zahrady“ má tu pochybnou čest zabírat cenný prostor v jedné z mých polic už delší dobu, ale teprve nedávno vydaný „Popel a prach“ je první knihou tohoto autora, kterou jsem přečetla.

Dovolím si malou odbočku: četba knih patří k mému životu od dětství a tak se stala do značné míry rutinou, je pro mě přirozené trávit chvíle volného času nad rozevřenými stránkami, vstupovat do nevšedních světů. Jde o činnost velmi oblíbenou, přesto jen zřídka v posledních letech prožívám fascinaci, co by mě nutila o právě čtené knížce stále přemýšlet a vracet se k ní s dychtivostí žánrem čerstvě okouzleného zelenáče. Grzedowicz to dokázal: nechal mě převtělit do sympatického bezejmenného hrdiny, jehož myšlenky, postřehy a pocity často rezonovaly s mými. Vzal mě do světa Pomezí, do očistce zaplněného dušemi zemřelých, jakési paralelní pokřivené reality, kam může vstoupit málokterý smrtelník. Zaplavil mě emocemi, především melancholicky depkoidními, nechal mě však pocítit také úzkost až hrůzu a několikrát lehce rozvlnil mé rty v ironickém úsměvu. Slabší dějová linie je vyvážená množstvím obrazů, znepokojivě živých, snově pomalé pasáže jsou občas střídány rychlými akčními scénami, situace se neustále vyvíjí, pro nudu není prostor. Stížnost bych vznesla k několikrát opakovaným slovním obratům a skutečnostem, což lze odpustit – prolog je vlastně samostatnou povídkou. Podstatně větší výtka patří závěru románu, kdy se nejvíce projevila chatrná kostra příběhu. Tolik utrpení, tolik bolesti… a pak tohle?!? Velká škoda a procenta dolů.

Zvláštní komentář si zaslouží také obálka, k níž mám poněkud ambivalentní postoj. Tématicky není od věci, barevně odpovídá pošmourné atmosféře knihy. Nicméně odkazuje kamsi ke zběsile akčním románům a to je hodně zavádějící. Osobně bych volila méně agresivní gesto hrdiny a zvýraznila podivnost světa Pomezí. Ve spojení s povedenou grafickou úpravou to úplně neladí, snad by stačilo nadpis posunout na střed, prázdný levý horní roh by nepřitahoval tolik pozornosti. Nekárám, je to určitě lepší než obálka polská, jen myslím, že se Jan Doležálek měl vydat spíše decentnější cestou „Špinavé práce“ nebo série „Virex“.

Tímto vyzývám Triton, aby sakra hodili pozadím a přivalili na pulty knihkupectví „Pána Ledové zahrady 3“, ať se do tohoto cyklu konečně můžu pustit bez rizika poztrácení souvislostí. A Vy, pane Grzedowiczi, pilně pište, Váš styl – Váš literární jazyk i podivné vize mi převelice sedí. 88%

Původně jsem chtěl tuto novelu v New Weird přeskočit, protože jsem ji už četl v magazínu, ale nakonec, navnaděn plným hodnocením od Gaarqa, jsem si ji natřikrát dal. A dobře jsem udělal. Novela patří do stejného světa jako autorův román Světlověk, do světa alternativního 19. století, kde magie funguje v podobě formulí, které stráží a licencují pro použití jen uvnitř své komunity cechy. Tento tradiční svět je nabourán nálezem éteru, magické substance, která umožňuje mnohem složitější a silnější kouzla. Rozmach v používání éteru oslabuje tradiční cechy, nabourává zažité tradice a nastoluje, no, pokrok. A pokrok, to je jako stádo sviní v humně, jak praví klasik. Na pozadí této proměny světa, která se vešla do doby trvání jediné generace, sledujeme příběh mlynáře, majitele větrného mlýna v alternativní Anglii. Jeho cech upadá, nastupují parní mlýny a my sledujeme jeho boj o štěstí světa i jeho osobní. Zní to jako námět románu od Galsworthyho nebo jiného z té bandy? Nejen zní. Až na občasné magické prvky a mnohem střídmější počet hrdinů je to vlastně o tom samém. Hledání místa na slunci, boj o lepší život… V souvislosti s tím bojem bych si dovolil výtku. Autor nic přímo nehlásá a neočkuje, ale nejde si nevšimnout jisté politické, přesněji levicové, propagace. Pár konspiračních vsuvek nám sice naznačuje, že by to vlastně ani moc levicové být nemuselo, že by stejně tak mohlo jít o nekalé metody konkurenčního boje – tedy pravicové – ale prostě jisté jemné protláčení ideologie z novely cítím. Druhá výtka směřuje k závěru, který je poněkud nesrozumitelný, psychedelický a snad i zbytečný. Třetí, trochu hnidopišská výtka, směřuje k poněkud pokřivenému ekonomickému zakotvení příběhu. Cestování chudého vlakem bez zmíňky o tom, jak si obstaral lístek či jak obešel kontrolu není úplně košér. Také větší investice jsou v novele dělány jakoby víc srdcem než hlavou, přitom obchodník i řemeslník musí hlavně dobře počítat, pokud chce vydělat. Přes to všechno je Příběh mistra mlynáře opravdu dobrou povídkou, jednou z nejlepších a také čtenáři nejpřístupnějších, jaké jsem ve stylu new weird četl.

tak jako úvodní povídku bych čekal něco průraznějšího. takhle jsem se dostal jenom k odvaru z postmoderní diplomacie, tak jak nám to dnes předvádí euroamerická společnost. motivace postav je naivně nablblá už z dnešního etologického pohledu (proč se proboha moderní autoři nezajímají také o moderní poznatky a ne jen papouškují desetiletí stará klišé?), první pointa je navíc zbytečně krutá (ta zbytečnost plyne z nelogičnosti), stejně tak jako je to bůh ze stroje a hnedlino po ní následuje další pointička, a taky tažená jako králík z klobouku. to je to špatné. a to dobré je celkem zajímavý, ale ne příliš originální svět a čtivý text. no, jak říkám, žádná sláva, ale nic děsivého.

Promakané prostředí, skvěle vykreslený svět, variabilní zápletky, ale stejně jako v předchozím dílu to shazuje stále stejné akční zakončení. Neškodilo by pro jednou nenechat hrdinu propíchat, rozsekat a jinak domlátit těsně předtím než hrdinně dorazí zloducha. Taktéž neustálé připomínání rasy a zakázaných schopností by si autor mohl odpustit. Jednou to chápu, ale když potřetí v jedné knize čtete jeden a ten samý odstavec o tom jak nesmí čerpat energii z ohně a lidí, tak to už je hodně trapné.

Dost špatné zakončení – první polovinu se nic neděje a jen sledujeme zabydlování trochy služebnictva. Poté následuje krátké období naplněné lásky a je překlopeno do rádoby akčního konce. To bych ještě přežil, ale samotný důvod pro akční konec si autorka doslova vycucala z prstu. Vůbec a naprosto to nedává smysl a logiku celá tato vložka neviděla ani z rychlíku.

Vždycky když začnu číst knížku, dělá mi největší problém vyznat se v hlavních postavách, kdo je kdo a jak se jmenuje. Prstě potřebuju číst delší dobu, aby se mi postavy v hlavě nějak rozškatulkovaly. Po přečtení první části Nadace mi hned došlo, že asi budu mít problém, protože postavy se měnily cca po 50 stránkách. Nakonec se ukázalo, že to zas takový problém nebyl a já o to víc oceňuju Asimovu schopnost provázat děje jednotlivých oddílů nenápadnými větičkami. Někdo mi o Nadaci říkal, že to je pět téměř nesouvisejících příběhu, ale podle mě souvisí každý s každým, a protože děj není vždy úplně jednoduchý, chce to číst opravdu pečlivě a věnovat pozornost detailům.

Výborná kniha. Spíš než scifi je to poměrné věrné podobenství o lidské rase, se všemi jejími klady a zápory.

Jedním slovem geniální.