LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Taková hříčka. V době, kdy mají veškerá občanská práva i pětiletí, je otázka existence Santa Clause výrazně závažnější problém, než by se mohlo zdát.

Vánoce se blíží, aspoň tedy podle pozemského kalendáře. Vědecká expedice na Marsu má ale úplně jiné starosti – většina účastníků pomalu umírá a na Zemi na ně už téměř zapomněli. A když se najednou podaří nečekaný objev, nějaké svátky už nezajímají vůbec nikoho.

Docela úderný úvod do sbírky vánočních příběhů – melancholický a hodně působivý, jeden z těch, co mi obvykle naženou slzy do očí.

Chcete se dostat do hlavních zpráv? Pohrajte si uprostřed města s atomovkou. Chcete změnit svět? Pohrajte si v laboratoři s mikroskopem a bílými krvinkami. Vergil Ulam, arogantní a geniální vědec udělal to druhé a lidstvo se rázem veze… někam. Kam, to nikdo netuší a neumí si ani představit.

Pokud jste někdy sledovali animovaný naučný seriál „Byl jednou jeden život,“ budete mít velice dobrý základ pro pochopení, o čem „Hudba krve“ hlavně je: Nezodpovědný vědec vytvoří druh inteligentních bílých krvinek schopných komunikace i spolupráce, a následně je aplikuje sám na sebe. Bílé krvinky zvané noocity v jeho těle vytvoří organizovanou společnost, začnou zkoumat svůj „domov,“ až dojdou do fáze, kdy se rozšíří jako virus – a především se rozhodnou změnit lidské tělo podle svých potřeb. Nedělá snad člověk se svojí planetou totéž? Navíc zásahy v mikroskopickém měřítku se šíří „vzhůru“ a mohou vést až k následkům v obrovském a vpravdě nepředstavitelném rozsahu, rozestavěný most most nakonec překlene propast od biologie až ke kvantové mechanice a samotné podstatě reality.

„Hudba krve“ je HARD science fiction v plném významu toho slova, a vyžaduje odpovídající přístup. Kniha prakticky nemá hlavního hrdinu, jen skupinu důležitých postav, které se objevují a mizí dle potřeby. Hrdinou je samotná situace, dění a jeho následky popisované vědecky neosobním, až dokumentaristickým stylem (hlavně je to vidět ve skvělé pasáži průzkumu noocity přetvořené krajiny), ačkoliv místy problesknou i emoce a dokonce humor – scéna Vergilova vyhazovu je opravdu výborná. Také je třeba zdůraznit, že „Hudba krve“ není katastrofickým thrillerem. Nelze ji srovnávat třeba s Crichtonovou „Kořistí,“ protože tu nejde o záchranu světa, ale o jeho ZMĚNU. Lidé se samozřejmě snaží proti ní zoufale a marně bojovat, avšak Bear nepojímá noocity jako zásadně negativní element. Nakonec mají své „hostitele“ možná ještě ve větší úctě než oni samotní a svět, který vytvoří možná bude mnohem lepší než náš. Anebo taky ne, ale to ukáže teprve čas.

Problém samozřejmě je, že k odpovídajícímu vychutnání knihy je záhodno mít i odpovídající vzdělání, především ve fyzice a biologii. Jinak vám prostě plno jemných náznaků a vazeb unikne stejně jako mě, protože Bear rozhodně nepíše učebnici – ovšem pokud s tím nemáte potíž, klidně si k hodnocení můžete přidat zbylých 20%.

Mno po Asfaltu a hlavně Aktivním olovu jsem čekal kule (a jiné orgány) rvoucí fantasy plné ironie a nejčernějšího humoru. Inu byl jsem zklamán. Vyklubala se z toho na české poměry standartní realistická fantasy. Průměru se vyhýbá díky hlavní postavě, která je typický životem protřelý podvodník. Kvůli celkové negativitě osudu to navozuje podobný dojem jako Dítě skály od Neomillnerové. Po třech hlavním povídkách následují různé nesouvisející krátké pokusy autora o povídky. Jak jsem se dozvědel z vynikajícího doslovu, tak evidentně zkouší, co všechno mu ještě vydavatelé a čtenáři sežerou i s navijákem. Za sebe můžu říct, že je raději měl nechat hluboko v šuplíku.

Tohle asi není to nejlepší co King kdy napsal, ale je to velmi dobré, skoro bych knihu datoval o patnáct let nazpět. Pryč je nostalgie, pryč jsou úvahy o umírání a osamělosti, tohle je parádní sociální thriller jako zamlada. Město izolované od zbytku světa, schopný mocichtivý manipulátor, lidé jako stádo ovcí a pár spravedlivých. Ano, trochu šablonovité, lidé víceméně jasně rozděleni na dobré a špatné, ale nevadí to. Tahle kniha se vychutnává, její čtení plyne ani nevíte jak. Nic přelomového, ale parádní sci-fi thriller.

Prach a bída, bída a prach. Obrovské zklamání. Sám sobě se divím, že jsem knihu vůbec dočet. Vlastně jsem ji překousal (doslova) jen z toho důvodu, že jsem nechtěl hodnotit a komentovat něco, co jsem vzdal.

První více než polovina je nebetyčná nuda. Vlastně v 10% (ano, kindle) sem si říkal, že by to už mohlo začít, když jsem si totéž opakoval i ve 45% (a to ještě nebyl konec utrpení), je to průser. Uvedení do děje na půl knihy? To si autor asi dělá prdel.

Dalším problémem jsou extrémy – hlavní hrdina se za knihu asi 30× dostal do situace, kdy něco tak strašného ještě nezažil (bolest, smutek, odpor, žár – prostě všechno). Kolik těch levelů může člověk zažít? Nepočítaně! Stačí je uvodit jen tím „nic tak strašného…“ – grrrr

SPOILER:

A pak tu máme vlastní magickou akci – používat slovní magii prostě není nejlepší nápad. Číst o tom, že hlavní hrdina si vzpoměl na zaklínadlo Krusthsl skupsa prutra kutari pastric pemsto (nějak podobně), po kterém se rozteče zeď, je prostě blby. Nebo někdo ze čtenářů opravdu přečetl všechna zaklínadla v této knize? Já je všechna přeskočil… Poprvé jsem si uvědomil, že tímto způsobem psát o čarování / používání magie je špatný. Zlatá Avada kedavra.

Nemůžu nesrovnávat – je rozdíl mezi rozstřeleným mozkem od JK a MM: U Kulhánka mě průstřely a zlomeniny baví, u Moudrého jsem z nich měl většinou nepříjemný pocit. A nepříjemný pocit u knihy „akční brak“ mít nechci.

Zda dám druhý díl je netuším, vlastně se mi nechce a jediné co mě k tomu nutí jsou Mocnosti a docela chytlavý nápad příběhu.

Tato kniha mezi sci-fi knihami značně vyniká. Autor v ní dokázal popsat životem pulzující Indii plnou kontrastů velmi barvitě.Postavy jsou z masa a kostí, dýchají a jednají naprosto přirozeně; prostředí a indické reálie příběh krásně podkreslují. Člověk má při čtení pocit, že v tom mumraji sám stojí a prožívá to, co hlavní postavy. Bohužel to vše ještě nutně neznamená, že i příběh samotný je vynikající. Celá idea mi přijde poměrně jednoduchá a stačila by na ni forma povídky. Jak už bylo zmíněno dříve, některé dějové linie vyznívají do ztracena (Párvatí, Tál, Šiva) a jsou tam podle mne jen proto, aby dokreslily celkovou atmosféru a možná i proto aby navodily pocit větší složitosti příběhu.

Pokud chtěl autor čtenářům zprostředkovat dojmy z pobytu v Indii, povedlo se mu to více než dobře. Pokud chtěl ale vyprávět sci-fi příběh, podařilo se mu ho, podle mne, těmi všemi popisy a reáliemi zastínit, a výsledek je pro mne podobný jako např. Miévillovo Město a město. Přál bych si, aby se mi do paměti vrylo více detailů, ale po nějakém čase to asi budou pouze neuta, pomalé bomby a sintely.

Sakra, teď abych se dovzdělala v kvantovce, abych měla lepší představu, kde končí věda a začíná fikce – každopádně povídka je dobrá a funguje.

Z nějakého důvodu (nevím, jestli bych uměla říct přesně proč – snad když si člověk začne brát výsledky vědeckého výzkumu moc osobně?) mi připomíná Chiangovu Division by Zero.

Úvodní odstavec mě moc nenalákal, ale jak jsme se dostali mezi lidi, najednou jsem se v popisovaném světě zabydlela a s chutí dočetla až do konce. Pokud se tomu dá říkat konec – on je to asi spíš začátek.

Četlo se dobře, ale ze zahraniční sekce mě tahle povídka zaujala asi nejmíň.

Já vlastně nevím. Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, ale byla bych pokrytec, kdybych si stěžovala, že dostávám jen málo informací a v dávkování po lžičkách. A on nakonec člověk dostane celou porci (i když zákuseček by se ještě vešel).

Apokalypsa z takového hodně lidského pohledu.

Četla jsem podruhé, s odstupem několika let, a je asi dobře, že jsem si toho z prvního čtení moc nezapamatovala (akorát The Best of Queen, na to si čas od času vzpomenu :)). A mám takové podezření, že některé z těch vtípků časem zastarají, ale zatím to ještě pořád funguje.

Nemohu si pomoci, ale mě se to líbí. Vůbec jsem se nenudila a knihu přečetla během dvou dní, přestože jsem chodila normálně do práce… Rozhodně jsem se nenudila, kniha měla spád. Nebe a peklo se mi zdá jako dobrý nápad, i když by se asi dal i rozvinout o něco lépe. Ano, jazykově by to mohlo být určitě lepší, ale až napíšu lepší knihu, tak uberu hvězdičku, dřív ne :-D A pokud všechny knihy autora do sebe zapadnou, tak zase všem jeho knihám dám plné hodnocení :-D Jenom mám takový pocit, jestli se pan Moudrý neinspiroval trochu japonským anime Death note :-)))

Tisíckrát omletý a zpracovaný příběh o bájné zemi, o hrůzách v ní a jejích obyvatelích. Navíc povídka není ani nijak originálně zpracovaná a na nějaký děj, poselství či prostě nějaké sdělení i krátká.

Depresivní vize budoucího, ekologickou krizí ohromeného světa. Mistrovský jazyk, hutná atmosféra, náměty nutící k zamyšlení. A vůbec nevadí, že poněkud přímočaře. Fantastika pro náročné nemusí být nesrozumitelná…

nu, nový jakub vandrovec, a že jsme si na něj počekali pěkně dlouho, nezklamal. není to už tak třeskuté jako v počátcích, ubylo absurdit i spád jakubových eskapád zvolnil, nicméně pořád to něco do sebe má. příběhy čím dál víc připomínají ten stav opilosti těsně předtím, než opilec upadne do komatu – vše je rozmazané, šmouhaté a nejasné. trošku mě mrzí, že pilipiuk už nedrží lajnu původních jakubových dobrodružství. nu, uvidíme a mezi tím je třeba zahnat žízeň. jdu se podívat, co dělá letošní mač. je třeba oprášit destilák a nabrat písek do kastrólu na topné hnízdo. nevíte, kam jsem zašantročil fázové diagramy?

docela příjemná taškařice. jakub nám předvede v celé kráse novou generaci vandrovců, která si nezadá, bolševická věrchuška se klaní bohům a dojde i na datlovici. pár vtipů je sice omšelých, pár se opakuje příliš často, ale celkem to sviští a jeden se u čtení moc nenudí.

Brilantní kousek!!

Třetí díl série, která měla být původně trilogií, ale autorka píše další díl. Příběh je tak v podstatě uzavřen a zatím nejlepší z celé série. Je odtajněna minulost Clary, která jednak zachraňuje svou matku, jednak bojuje s otcem. Akční, čtivé, občas humorné a samozřejmě zamilované, jak už to bývá u 16letých hrdinů.

Nemám rád Ďura Červenáka! Jeho nová kniha je tak čtivá, že jsem se nemohl odtrhnout a musel jsem jí prostě za ten dnešek přelouskat! kdyby alespoň psal bichle o rozsahu 800–1000 stran, co člověku alespoň chvíli vydrží. Jinak se ale jedná o skvělou romantickou věc, proti kterému je Angelika hadr. Spousta krve, střelného prachu, dobrodružství, nějací démoni, neohrožený hrdinové a tak. Prostě věci bez nichž se správné čtivo rozhodně neobejde. Hodně se mi líbil způsob, jakým je to tentokrát vyprávěno – to jak se klasické vyprávění střídá s psaním zápisků z cest. A ten konec… och! Mimochodem, do dneška jsem měl za nejlepší knížku páně Červenáka Dračí carovnu, ale Brána Irkally ji tvrdě šlape na plášť. Pokud byly mé dojmy u Strážců Varadínu poněkud rozpačité, tak u druhého dílu mé srdce prostě hoří láskou jak k hrdinovi tak k sérii, na jejíž další díly se už teď těším a doufám, že jich bude co nejvíc. A taky se mi líbí, že to tu není členěné na dobrou a špatnou stranu z hlediska národů, ale že to Ďuro popisuje z obou stran a ukazuje se, že Turci zase nejsou tak špatní, jak si lidé z Evropy myslí

Bacigalupi je pro mě novým jménem a ohromným překvapením; být povídkový fajnšmekr, už by dřepěl v mojí TOPce. Paolo, přihoď mi jeden takhle skvělý román a máš ten plac jistý;-). Povídky z „Čerpadla 6“ byly neskutečně intenzivním zážitkem, jaký bylo nutné před dalším čtením vstřebávat, vychutnávat, zkrátka nechat převalovat v hlavě. Tyhle temné, depresivní vize mají v mnoha ohledech nepříjemnou pachuť možného budoucího vývoje, nejeví se jako za vlasy přitažené fantastické plácání. Těžko bych si vybrala kousek, co považuji za nejlepší – kvalita povídek je vzácně vyrovnaná, každá měla něco do sebe. Některé potřebovaly čas, aby mě vtáhly (např. „Pašo“), jiné mě vcucly okamžitě („Lovec Tamaryšků“, „Čerpadlo 6“, „Jemnější“), ale vždy jsem v závěru zůstala fascinovaně zírat a měla co dělat se zpracováním emocí. Za nejslabší bych imho označila „Drobné obětiny“, nejlepší… ne, to prostě nejde. Udělejte si sami názor podle jednotlivých komentářů a jestli můžu doporučit, nečtěte komentáře, přečtěte si rovnou tuhle knihu;-). Jakkoliv jsem (já, hnidopich) u každé povídky našla nějakou bezvýznamnou filcku, co mi zabránila hodnotit plným počtem, jako celek si tato sbírka 5 hvězd zaslouží. Mimo jiné i za skvělé, kvalitní provedení, Albatros se vážně vytáhnul; dovolím si k tomu akorát maličkou hnidu: vnitřní ilustrace bych ráda měla barevné :-). Těch zdejších +90% si kniha naprosto zaslouží.

A závěrem malý dotaz na Harlana J. Ellisona: chtěl ses zavčasu zbavit konkurence, dědku závistivá?! Kéž ti nadržený jorkšír obě holeně poskáče!

Poslední povídka poněkud vybočuje ze sbírky – postrádá totiž futurologické prvky. Četla jsem a mráz mi běhal po zádech, nejen kvůli zápletce samotné, ale hlavně proto, že všechny ty pocity a duševní pochody hlavní postavy působí neuvěřitelně autenticky. Palec nahoru – velmi zajímavá a hrůzná sonda do lidské duše. 94%

Moje první Kingovka, myslím že jsem si vybral dobře protože gradace příběhu se dost podobá ostatním jeho knihám. Výborný začátek a střední část (z některých scén mi běhal opravdu mráz po zádech) ale naprosto mizerný závěr…

Po úspěšném románu Drood přichází Simmons s další knihou podobného střihu. Vypráví v ní životní příběh Paha Sapy, indiána se schopností vidění budoucnosti, který byl v mládí u Little Big Hornu posednut duchem generála Custera. Stejně jako v Droodovi netvoří fantastika v Black Hills těžiště děje. Je vlastně až úsměvné, jak málo autor těží z fantaskních prvků, na nichž by jiní postavili několika dílnou ságu. Fantastika je tu prostředkem, nikoli cílem. V centru pozornosti románu je Paha Sapa a jeho pohnutý životní příběh osamělého muže, který přišel o přátele, rodinu, čest i národ. Vyprávění je časově nelineární, autor skáče mezi kapitolami o desítky let a osudy hlavního hrdiny odhaluje postupně (víme co se stalo, ale nevíme proč), čímž zajímavě dramatizuje jinak celkem plochou hlavní linii příběhu. Další ozvláštnění románu Simmons dosahuje pečlivě prokreslenými reáliemi Ameriky na přelomu 19. a 20. století. Kromě popisu klíčových historických událostí autor představuje staré indiánské zvyky i život v prérii, vyučuje lakotštinu, řeší střety bílých lidí s hrstkami posledních volně žijících indiánů, staví hrdiny tváří tvář průmyslové revoluci i xenofobním náladám moderní společnosti. Bonusem je pak návštěva na legendární Chicagské výstavě a pohled z Brooklynského mostu (samozřejmě s vyčerpávajícím výkladem historie jeho stavby) na New York 30. let minulého století, nebo dramatický útěk před písečnou bouří. Výsledné hodnocení knihy sráží „jen“ subjektivně vypozorovaná absence Simmonsovy pověstné čtivosti, která je tu přece jen znatelně menší než v případě dech beroucího Terroru a trochu menší než u Drooda. Ztracená polární výprava, nebo barvité osudy špiček literárního nebe 19. století jsou přece jen vděčnější čtenářské téma, než životní cesta indiánského kameníka. A to i přes překvapivý a velmi emotivní závěr knihy.

Další Bacigalupiho útok na mateřské city, silný a tvrdý, akorát mi celá ta premisa jaksi nesedí. Pokud bych měla důvod své rozpolcenosti rozebrat, nevyhnula bych se spoilerům; každopádně si to zkusím přečíst znovu, jestli mi něco neuniklo – nějaký ten podstatný detail, co by mě přiměl plácnout se dlaní do čela, nazvat se trogem a přihodit procenta. 71%

Tentokrát mě Pan spisovatel nevtáhnul do bezútěšné budoucnosti postupně, ale zasekl háček hned úvodními větami. Snad za to může čtivá „ich forma“, snad je mi vize znečištěného světa a degenerujícího lidstva blízká (ve smyslu povědomá), tahle povídka mě prostě od začátku do konce hodně bavila. Škoda pár nezodpovězených otázek (nedomyšlenos­tí?). 93%

Priznam se, ze mi kniha opravdu skoro nic nerekla. Povidkam hapruje dejovy oblouk, svet je velmi neprehledny, akce nevyplyva ze situace, ale je tam vpravena hlavne kvuli akci… pusobi to na me jako povidky, ktere mely zustat v supliku. Pritom Zambocha velmi muzu!

Povídka mi připomíná „Hvězdnou pěchotu“ svým military a vážností a „Mars útočí“ svým řešením, ale bez toho humoru. Celkově sice nic nového, všechno je to známé, ale celkem zajímavé čtení s pár neotřelými (tedy pro mě) nápady.

Další Bacigalupiho depka o světě, kde slušnost, ohleduplnost a svědomí nemají místo: urvi co můžeš, odvrhni svou lidskost, jinak nepřežiješ. Ošklivé a nijak vzdálené realitě, bohužel. 90%

Mierne sklamanie! Mam velmi rad knihy z prostredia Warhammeru, este radsej tie s Felixom a Gotrekom v hlavnej ulohe. Nathan Long sa v predchadzajucich knihach zlepsoval kazdou dalsou a podla mojho nazoru dostojne nadviazal na dielo Kinga. ALE!!! Aj ked kniha rychlo odsypala, ako je pri Warhammerovskych knihach dobrym zvykom, nevedel som sa uplne ponorit do knihy. Hovoril som si – skvela atmosfera zimneho mlkveho lesa, lenze… lenze to je tak vsetko. Knihe chyba poriadny hlavny zaporak a… po prvy krat v serii o Felixovi a Gotrekovi sa kniha poslednou strankou nekonci!!! Ano, tento pribeh je na pokracovanie! Aby som len nehanil, par krat som sa velmi dobre pousmial, ale je to malo, aby mi to napravilo mierne kyslu pachut v ustach… Mozno ma dalsi diel potesi viac.

Výborný mix všech potřebných ingrediencí pro chutný horror. Atmosféra, slušné a docela realistické vykreslení postav, beznaděj a děsivý bubák. Chybí něco? Ano. Sexuální scéna. To je u románu, kde je sex jedním z hlavních motorů chování postav, snad až svatokrádež. Didaktičtěji řečeno: román je vlastně puritánsky napsaný, ač je sexem prosycený. Pro USA typické.

Proč tedy hodnotím jen čtyřmi kapříky? Má to dva důvody. Za prvé, postavy byly vykresleny jen DOCELA realisticky. Některá jednání a motivace prostě nesedí. Hlavní kámen úrazu byla prvotní motivace Jessici Craddock (to skloňované křestní jméno se mi vůbec nelíbí, ale nevím, jak to napsat lépe). Proč to celé vlastně odstartovala? IMHO k tomu neměla žádný pádný důvod, obzvláště, když byla v situaci, v jaké byla. Proč na sebe upozorňovat? Druhým důvodem bylo opětné použití profláklého motivu. Kdo čtete mé komentáře už asi víte, kdo ne, spoilerovat nebudu. Já už opravdu nevím, proč to je v každém druhém hororu. Je to silné, je to uvěřitelné a je to zatraceně motivující, ale proč to všude cpát, když je to tak zoufale neoriginální?! Tak či tak, Černá krabice byla dobrým čtivem a Rohy si rozhodně někdy v budoucnu přečtu též. Nejsem žádný znalec Kingova díla, ale už svým debutem mu jeho ratolest silně šlape na paty a mnohá jeho průměrná díla v mých očích poráží o několik délek. Nápis na obálce tedy IMHO není jenom prázdné chvástání.

skvělá absurdní taškařice, která míchá skopčáky, EU, prasata a vodku do jednoho koktejlu.

toto je pravý kuba vandrovec! dobře jsem se nasmál téhle vojslavické variaci na známou pohádku. trik s protitankovou minou nemá chybu!

být andělem strážným jakuba vandrovce je džob za trest. celkem povedené vyprávění, ale vtipem zrovna nesrší.

Upřímně řečeno mě ta kniha nějak zvlášť nechytla přečetl jsem ji do půlky a pořád nic. Jednotlivé příběhy, ne že by byly vysloveně nudné, ale ani nějak zvlášť zábavné. Kdybych měl hodnotit půlku přečtené knihy tak dám tak 60 %.

Knížky Hraníčářův učeň patří mezí mé nejoblíbenější, takže ode mě nemůžete čekat onjektivní názor. Je to sice fantasy, ale autor většinou popírá jekékoli nadpřirozené věci, pokud jsem si dobře všimla tak pouze v tomto díle jednou větou připouští, že může existovat něco jako duchové.
Vše je většinou logické a v příběhu je mnoho užitečných poučení. Přípěhy se sice odehrávají ve smyšlené zemi, ale defakto hodně odpovídají našemu světu, například co se týká zvyků některých národů. Knížka nijak mimořádně nevybočuje ze série. Naštěstí tentokrát má konec, takže nemusíme čakat až do jara na pokračování a nový díl bude o něčem jiném.

V závěrečném dílu série mi docela chyběl detektivní příběh, na kterém byly vždy postaveny předchozí knihy. V podstatě celý příběh týkající se lidí se řešil jen proto, aby se nějak uzavřely dějové linky z předchozích dílů. Naopak, o dost většího prostoru se tentokrát dostalo robotům, což nebylo vůbec na škodu. Filozofické diskuze mezi Daneelem a Giskardem jsem si užívala do posledního slova a myšlenka Nultého zákona rozhodně dodala příběhu na zajímavosti.

Moje první cesta do světa Warhammer a musím říct, že byla zdařilá. Zásadně povídky moc nemusím, je to jako jíst jednohubky i když sníte celý talíř nikdy nemáte dost. Avšak když se vašimi průvodci stanou ustavičně hláškující trpaslík se svým lidským společníkem připravující se na hrdinskou smrt, kdo by odolal. 8 povídek uteče, jako voda nebo spíš krev prolitá Gotrekovou sekyrou a než se nadějete stojíte na konci knihy a chcete vědět jak to bude dál. Jako úvod a seznámení s hlavními hrdiny mi povídky vyhovovaly daleko lépe než kdyby se jednalo o celistvý příběh. Jak jinak by se v krátkosti daly vystihnout charaktery z různých úhlů pohledu. Moje knihovna našla své další drsné hrdiny doufám, že tempo nepoleví…

I když se tato knížka na první pohled tváří jak sci-fi, rozhodně lépe zapadá do škatulky fantazy. Když si z knihy odmyslíte věty jako „Čím blíž jsme byli ke Slunci, tím větší horko v raketě bylo.“ a „Když jsme přistávali, ze stropu se stala podlaha.“, zbude vám relativně stručný popis nového světa a jeho obyvatel. Po přečtení dílu mi kniha připadá jako takový úvod do celé série a doufám, že v dalších dvou dílech, které se značně rozrostly o stránky, se dovím mnohem více podrobností. Co se náboženství týče, čekala jsem analogii na boha, ale spíše mi celý příběh připadal jako filozofování o smyslu života jedince vs. společenství.

Když Jonathan Strahan přirovnal Kosmatku k autorům jako Varley, Egan či Stross, bral jsem to podle některých autorových povídek trochu s rezervou, ovšem „Zrádné světlo“ mě přesvědčilo, že tohle přirovnání je naprosto opodstatněné. Jedna z nejlepších SF povídek poslední doby.