LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Už z obalu knihy je zrejmé o čo sa bude jednať. Zmenšení ľudia v divočine, kde sú muchy veľké ako vtáci a malé kríky veľké ako mrakodrapy. Zo začiatku bola pre mňa kniha nezaujímavá, pretože autor začal dosť zoširoka s neznámimi postavami a čitateľ si o postavách obraz vytvoril až v priebehu, kedy sa dostala do popredia nejaká akcia, ktorá by ukázala ich pravú tvár. Postavy sa mi od polovice knihy, kedy sa dostali do Arkádie veľmi páčili. Najobľúbenejšie boli „Řezník“ Chomič, ktorý bol nekompromisný voči ostatným a prof. Bruce, ktorý mi dal veľa informácii o živočíchoch, ktoré by som určite našiel aj vo svojej záhrade. Až keď sa postavy dostanú do záhrady, kniha ožije a objaví všetky svoje pozitíva, autor sa viac rozpíše o krajine, Bruce hádže jednu zaujímavú informáciu za druhou (vďaka ktorým sa kniha aj oplatí čítať), Chomič nekompromisne strieľa jednu muchu za druhou. Záverečné finále mi prišlo výborné a tak som sa s chuťou po prečítaní knihy pustil do pokračovania. Kniha mi podľa obálky pripadala, že to bude nejaká paródia alebo rozprávka, no autor začal vážnu tému ohľadom hladu vo svete, takže kniha pôsobí mierne postapokalipticky (samozrejme sa v nej nachádza aj veľa humorných hlášok a situácií). Aj vďaka tejto knihe si vážim prírodu viac a viac.

„Chomič žije v neradostném světě. Každá legrace je pro něj vulgárnost, za šťastný smích považuje štěkot kulometu.“ – prof. Bruce. „Stanleyi, ty máš kuráž bezzubého slimáka.“ – Lena.

7 poviedok ucelených do jednej knihy. S týmto autorom som sa stretol prvý krát a môžem povedať, že vydanie knihy si zaslúžil. Prvá poviedka „Ve znamení kříže a draka“ je celkom krátka, no po prečítaní sa možno budete musieť nad ňou zamyslieť. „Krutinky“ sa mi páčili najmenej, „Sídlo červa“ je atmosférické dielo, v ktorom sa ocitnete tak trochu v inom svete, „Rychlodružka“ je o vesmíre a jeho cestovaní, „Kamenné město“ ma trochu nudilo, sem tam malo dobré pasáže. „Nebešťanka“ je o drsnom svete plnom násilia a sexu a o tom, kto s kým, kedy a kde. Posledná moja najobľúbenejšia (aj preto je v top 10) – „Písečníci“. Fascinovane ma pritlačila do kresla/stolič­ky/pohovky a nedala mi vydýchnuť až do konca. Knihu odporúčam kúpiť hlavne pre poslednú poviedku.

Co jen můžu dodat k druhé polovině knihy, která je ve skutečnosti jeden ucelený díl? Všechno co jsem psal předtím platí i zde. Jen bych podotkl, že kniha má vcelku uzavřený konec. Celkově bych knihu přiřadil ke Královskému bukanýrovi, z něhož příběh i vychází. Škoda, že autor někdy neotočí styl vypravování a nevěnuje se většinu knihy Pugovi, Nakorovi nebo více Mirandě a nenechá ostatní losery typu Erica a Rupa někde válčit a nepopisovat každý jejich úmorný den. Ne že bych ty dva neměl rád, ale najdou se i zajímavější postavy.

Stejny dojem jako ze „Zle doby pro draky“. Svet je vystaven velmi plasticky, hrdinove jsou zivi, ale pointa prvnich dvou romanu je vicemene jasna uz po 50 stranach. Treti roman je jeste nevyrovnanejsi, takove space operova parafraze Simmonse.

Již pátý díl ze série o upírce Tině Salo dostal jasnou zápletku a k již klasickým rodinným třenicím Dyre-Tina-Kay-Gothel byla přisypána dávka magie. Vyprávění z Kayova pohledu románu pomohlo. Jeho vzpomínky nám umožnily nahlédnout do upírovy minulosti a více chápeme jeho přezíravost vůči nižším bytostem. V Kayově příběhu bychom čekali asi více akce, jindy mlčenlivý Kay je však tentokrát dost ukecaný (v přítomnosti Tiny se asi nedostane tak snadno ke slovu) a román tak jsou téměř samé dialogy. Díky tomu příběh letí a na cca 200 stranách nedokáže nudit. Mrtvých je i přes nedostatek akce dost, jenže jejich zabití je náročné asi tak, jako použití plamenometu na mravence, to duchové v závěru dělají větší paseku (a tam by se ten plamenomet Kayovi hodil).

Humoru, no spíše jízlivých poznámek využívá autorka přiměřeně (Tina se hihňá málokdy, ale když je zasypána v lavině, tak ažaž), sexu jak už jsme u ní zvyklí – tedy nadprůměrně, ale oproti minulým dílům ubrala na vulgaritě (nebo už jsem taky přivykla a nevnímám ji?). Pro mne zatím nejlepší díl v sérii.

Asi budu působit jako barbar, ale nevím proč je tahle série tak vyzdvihovaná. Není to špatné ale četl jsem daleko lepší knížky. Pán prstenů je dokonce i jediný případ, kdy se mi film líbil daleko více než knížka.

V porovnání s ostatními knihami JW mi přijde Pavučina velmi slabá. Stylem psaní je to sice Wyndham, ale zpracování děje je dosti neprofesionální, po biologické stránce diletantské.

Začátek Labyrintu původně publikovaného na pokračování na autorově webu a v časopise Pevnost, připomíná filmovou sérii Saw, ačkoliv po několika epizodách se z jejího stínu vymaní. Na druhé straně se ale autor nevyhne srovnáním s celou řadou dalších děl, jejichž ozvěna je v románu patrná, ač se toho dopustil nevědomky a zcela neplánovaně. Předně je to Abramsův seriál Ztraceni. Skupina na první pohled obyčejných lidí se ocitá na tajemném místě (místo ostrova zde máme podzemí), aby zjistili, že všechno je zcela jinak, než jak se na první pohled zdálo. A zákonitě pak musíme zmínit modlu městské fantasy Nikdykde britského mága Neila Gaimana (motiv druhého světa pod Londýnem). Ostatně k této knize byl přirovnáván i Renčínův Zlatý kříž. Stylizace záporáků (střelné zbraně, katany) a akce (dávkována rozumně) pak zase vyvolá vzpomínky na krváky Jiřího Kulhánka. Až na tuhle viditelnou inspiraci obsahuje kniha všechno, co máme na Renčínových knihách rádi. Především dobře vystavěnou zápletku, která si čtenáře obmotá kolem prstu hned první stránkou a nutí k neustálému čtení. Když mluvíme o zápletce, musíme zmínit omračující pointu, či spíš rozuzlení, na němž je celý příběh vystavěn. Budete při něm kroutit hlavami a říkat si, že to snad není možné. Ovšem tak efektivně bude působit jen na ty, kteří jsou ještě nepolíbení jeho trilogii Městské války, navazující na Labyrint a neví, jak bude příběh pokračovat.V kon­textu Renčínovy tvorby tak působí Labyrint jako nejslabší dílo (přeci jen, pořádně se rozjel až ve své trilogii), ale za přečtení stojí. Na druhé straně se po všech těch ovacích jedná o menší zklamání a k Labyrintu se už asi nejspíš vracet nebudu

I dnes – skoro dvacet let od vydání – jde o stěžejní dílo žánru, z velké části redefinující tolkienovské pojetí fantasy, respektive to, co se z tolkienovského pojetí vyvinulo. O to větší zjevení to však bylo v dřevních dobách porevoluční fantastiky. První Pratchetti, Sapkowski a Holdstock patří k neodmyslitelnému koloritu doby. Je milé i s odstupem let zjišťovat, že dílo neztratilo nic ze svého kouzla a atmosféry.

Radši hned upozornim že military SF neni zrovna to, co mam ze všeho nejradši a knihu jsem koupil jen díky tomu promu na Legii. I tak se mi to hodně líbilo… začátek jsou opravdu nechutně vykradený Vetřelci, hlášky amriňáků dobrý, ale v ménech jsem se opravdu neorientoval. Ale to nevadí… do půlky se toho moc neděje, ale zrovna ve chvíli, kdy jsem si řikal že už mě to přestává bavit tak se to konečně rozjede. Těch posledních 200 stránek cca je maso který chytne a nepustí a nemá smysl v tom hledat chybky. Hrozně s emi líbilo jak se nedrří kalsickej klišé a popravuje si postavy bez nějaký velký pompy. A samotnej konec se mi taky líbil… Moje nadšení ale hodně zbrzdili povídky. 95 a 1/2 hodiny je fajn, i když vzhledem k tomu jak málo se tam stane je strašně dlouhá. Zbytek jsou v lepšim případě vcelku čtivý scény bez začátku, konce, natož pointy… navíc z každý stránky přímo vytejká nekritickej obdiv k zelenejm mozkům. V tom horšim to jsou prostě kecy o ničem (Rub a líc, Jako sen). Přesto doporučuju, za 350 solidní bichle, která chvíli vydrží i když přeskočíte vcelku zbytečný povídky

Technologie masa obsahuje 12 krátkejch povídek v rozsahu od deseti řádků do čtyř stran. Až na pár slabších kousků jde o zajímavý čtení pro lidi s hodně zvráceným smyslem pro humor ;-) Nejlepšími věcmi přispěl Pavel Houser. Obě jeho zacyklený µpovídky sou skvělý a vrcholem sbírky je opět jeho Strach.

Věčný koloběh ocelové tyče.

Východy slunce jsou hezčí a zdá se, že je potřeba mít velkou korbu.

Konečný řešení policejní morálky, který je v daný situaci docela na místě.

Tenhle veselej příběh z přírodní učebny anatomie, plnej nehezky končících studentů, se nám nějak zacyklil. Proč?

Už teď je na světě víc cyklistů než černochů, židů a bolševiků dohromady. S tím se musí ve jménu motorizmu něco udělat! Tahle vtipná politická exploatace je tak pravdivá… Škoda, že člověk dopředu neví, jestli si má pořídit auto, kolo nebo pohorky :-D

Vypointovaná povídka o inkvizici budoucnosti a o pekle.

Bůh ztroskotal na úsvitu lidských dějin a malá chlupatá požíraná stvoření vzala do rukou kameny.

Průměrná povídka o smlouvě s ďáblem a budoucím vládci světa.

Scénář ke slabýmu několikaminutovýmu akčnímu filmu. Je to hodně ulítle multikulturní šílenost, těžící ze situační komiky (často absurdní). Jde asi o jedinej literární počin, kde se objeví šavle, luk, revolver, karabina M16A1 s podvěšeným granátometem M203, obrněnený transportéry BTR-80, lehký kulomety, tarasnice, AK-74, tomahawky, protitanková děla a jakási krabička :-D To vše na čtyřech stranách.

STŘIH Michael Star leze kanálem. STŘIH Michael Star leze kanálem. STŘIH Michael Star stále ještě leze kanálem. STŘIH Na konci kanálu světlo. STŘIH Michael Star se vynořuje na záchodě. STŘIH Michael Star zabil teroristu, který šel na záchod. Výstřel z revolveru zaniká v hluku palby, kterou vedou teroristé s prázdnou ulicí. STŘIH Michael Star chodí po domě a postupně zabíjí teroristy. Teď zabil dva. STŘIH

(Lukáš 18, 8) Ježíš by se neměl vracet. Rozhodně ne na Václavák.

Úžasná brutalitka o tom, co se může stát, když člověk přestane cítit bolest a tak trochu mu z toho hrábne :-)

„Vstoupili jsme do jistě nepříjemného období návratu k přirozené kultuře přírodního výběru. Ten jediný však vede ke zdravému rozumu, skutečně šťastnému životu příštích generací!“

Je zodpovědné nabídnout lidem ráj? Zůstanou lidmi? A chceme si opravdu všichni rozumět? Povídka s minimen děje a množstvím úvah, ovšem velmi kvalitně a kultivovaně podaných.

Moje první seznámení s Vandrovcem a hned taková bomba… Musím trochu nesouhlasit s BlackDawnem, kratší povídky jsou sice dobré, ale dlouhá novela Rákosová pole vyřídila mou bránici jako už dlouho nic. Nejlepší jsou paradoxně části bez Vandrovce – jen s Leninem a Dzeržinským, ale i Jakub to glosuje (nejvíc mě pobavil Cthulhu v tabletce :)) Už dlouho jsem se nezasmál tolik, jako u Věšet každý může, takže pět hvězdiček je zcela zasloužených.

Velmi dobrá povídka o tom, jak snadno se zvyká na lepší a jak vysokou cenu je (nejen) člověk ochoten platit za to, aby se nemusel vracet k horšímu.

(hodnotím Bouře mečů 1 i 2, protože to je jedna jediná kniha) Musím si přiznat, že George Martin už začíná příběh trošku rozmělňovat. Občas se věnuje některým postavám zbytečně moc dlouho – kdyby se to zkrátilo o dvě stě tři sta stránek, knížce by to jenom prospělo. Mám z toho takový dojem, jako by se Martin bál posunout příběh někam dále kupředu. Samozřejmě – děj se hýbe, pořád se děje něco nového. Události okolo Dany nabírají spád a i Jona čekají velké změny. Ovšem pořád se nemůžu zbavit dojmu, že příběh který chce Martin svou septalogii odvyprávět, si vyžaduje, aby se přeskočilo pár let – aby děti a mladíci dospěli, získali zkušenosti a mohli čelit hrozbě Jiných (protože o to stejně nakonec půjde, no ne?). A Martin se k tomu ne a ne odhodlat. Přes to všechno se to čte nádherně, kvalita určitě neupadá a Martin je snad ještě lepší vypravěč než předtím. Tudíž zase za plný počet.

Neviem, ci mi nesedi styl H.P.Lovecrafta, alebo je to zatial iba dojem z dvoch poviedok a dalsie budu mat na mna iny dopad. V kazdom pripade ma tato poviedka na zadok neposadila, ano, svoje caro to urcite pre niekoho moze mat, ale ja som proste ziadny hrozu necitil a uz vobec nie taku, ze by z toho mohol niekto aj zosaliet. Teda, nemyslim v reale :) Ale poviedka urcite lepsia ako Dagon.

Moje prve stretnutie s tvorbou H.P. Lovecrafta. Ano, atmosfera a popis onoho miesta je popisana velmi dobre, ale… To je tak naozaj vsetko, takze nemozem hodnotit viac ako 3*

Pokud nepočítam Muž ne stezce tak je to snad nejlepší, co jsem kdy od žambocha četla. Je to perfektně propracované se spoustou prolínajících se dějů a zápletek – přesně podle mého gusta.

Po zklamání z Duny jsem sáhnul po dalším kousku z TOP 10 na Legii a tentokrát nemůže být o žádném zklamání řeč. Kniha mě zaujala od první strany a můj zájem si udržela až do strány poslední. Už dlouho jsem nečetl něco tak skvěle napsaného. Závěr mi dost připomněl Lukjaněnka v jeho nejlepší formě. Na rozdíl od Duny si v tomto případě další díly určitě nenechám ujít.

ED a TW jsou pro mne určitým etalonem, značkou, zárukou toho, že dostanu to, co očekávám. To se mi opět potvrdilo v této antologii. Přiznám se, že ED mám radši. Už od dob fantastického Alien Sexu je mou favoritkou. V tomto svazku však TW překvapila, nezůstala v jejím stínu a připravila mi pár opravdu dobrých povídek (ač její styl nijak zvlášť nemusím). Drobnou kritiku mám na střídání prací. V ostatních dvou The Year's Best Fantasy and Horror u nás vyšlých se povídky většinou střídaly, což mi vyhovovalo. Teď byly spíš v jakýchsi blocích a já se občas už těšil na změnu.

Co se týká autorů, tak v antologii najdeme jak u ED a TW zavedená jména, tak nějaké nováčky, což je samozřejmě dobře. Stejně tak povídky. Jsou docela pestré a každý si přijde na svoje, což má ale zase tu nevýhodu, že ne všechno se vám bude líbit. To už je ale u antologií asi nutné zlo. Já nejvíc skřípal zuby u básní. Ty dvě delší Gaimanovy byly dobré, ale ten zbytek, to byly často takové slinty, že jsem se čílil. Ještě, že byly aspoň krátké. Dál mi přišlo, že až podezřele mnoho povídek (asi 4) obsahovalo sexuální zneužívání děti. Už mě to pak vůbec nebralo a naopak jsem byl znechucen jejich neoriginalitou.

Summa summarum jde o nadprůměrnou antologii s několika opravdu skvostnými kousky. Všechny detaily najdete v komentech k jednotlivým povídkám.

Velmi dobré. Lidí na Zemi ubývá, mnoho se jich stěhuje na Mars a zbylí začínají mít potíže psychického rázu – nejsou schopni opouštět bezpečí svých příbytků s pohodlnými robotickými sluhy. Podobné téma rozvinul Isaac Asimov v knihách o robotech, myslím že hlavně v Robotech úsvitu.

Temná volným veršem psaná atmosferická báseň o svatbě pana Lišáka a kterak ji zhatily jeho gastronomické návyky.

Docela sugestivní, snad lehce autobiografická černohumorná báseň psaná volným veršem. Malý kluk na prázdninách u babičky a dědečka, návštěva kouzelnického představění a…

Tady hodnotím asi moc příkře, ale podle mého soudu je zbytečné psát pohádky, které jsou pouze rozvedenými kopiemi těch starých a známých. Autorka ale přece jen přidala něco málo na víc. Drobné tu lepší tu horší do příběhu vetkané postřehy o vztazích. Jenže pohádku tak trochu zahalila do zmatku, obzvláště poslední třetinu.

Chudý tiskař je nenadále obdarován novou pomocnicí, v podstatě golemem. Jenže Frisket, jak si ji pojmenuje, je velmi ovlivněna dvěma protichůdnými složkami, ze kterých byla vytvořena. Ze sváření těchto složek pramení další události této historické humanistické fantasy z Londýna cca 17. nebo 18. století, kterou budete buď milovat nebo ji zatratíte. Celá totiž stojí na archaickém jazyku. Já jsem si pochutnal, obzvláště, když se překladatelka Ina Leckie s tímto oříškem popasovala na výbornou. Má hluboká úcta je násobena i množstvím (pro mě) uvěřitelně přeložených odborných výrazů z tiskařského žargonu. Jediná věc, která mne zarazila, byl na jednom místě použitý příměr k tenisovému balonku. Opravdu nevím, zda už tenis existoval a pokud ano, že se hrál v Anglii, říkalo se mu tenis a tento termín znal i chudý básník. Osobně si myslím, že je to nonsens, ale tak jako tak padá na vrub autorky, nikoliv překladatelky.

Doba kdy lidé ovládli sami sebe i přírodu a tím pádem opustili města, protože už je nepotřebují… a nutný rozpad měst, která jsou již zbytečná. Simak nekritizuje, neodsuzuje, jen se zamýšlí a to je sympatické.

Robert Erwin Howard během svého krátkého napsal spoustu povídek – hodně jich je dobrých, pár vynikajících, ale v každé sbírce je vždy alespoň jedna, která působí jako rána palicí do hlavy. Křídla ve tmě jsou právě takovou povídkou. Nejlepší z příběhů Spolomona Kanea vypráví o dobrodruhově setkání se zlem z pradávných časů, které číhá v srdci Afriky. Kane se ocitá na místě, kde člověk nestojí na vrcholku potravinového řetězce, kde musí živořit pod nadvládou jiných, starších bytostí. Vždycky, když píšu (nebo mluvím) o Howardově tvorbě, použiji slovíčko atmosféra… a ani teď tomu nebude jinak. Tak tedy atmosféra – je děsivá, pochmurná a hustá, že by se dala krájet. Povídka se čte jedním dechem a budí touhu po opětovném přečtení.

mořeplavec nepřináší ve srovnání s dobyvatelem nic nového. je to dosti utahané povídání, na můj vkus moc pro mládež (prvoplánové dobrodružné prvky, mladická láska a její překážky…), rozebírající sice zajímavá témata (náboženská nenávist mezi abrahámovskými věroukami; vztah mezi jedincem a dějinami; význam jedné události v toku dějin), ale děsivě toporně a mentorsky. postupně a čím dál víc se objevuje téma alternativních dějin, které se sice objevovalo už v prvních dvou dílech, ale teď už se nejen spekuluje, ale vidíme alternativy (v naší realitě buď úplně neznámé, nebo jen otázné a spekulativní). překlad opět perlí, ale překvapivě. některé specialitky jsou přeloženy či správně přepsány z angličtiny do češtiny (arabská jména), ale často je ignorován český kontext historie (gothic empire vs. vizigótská říše; v překladu gótská říše) a překladatel místy předvádí komické jazykové kotrmelce (třeba salpeter > salpetr /smyšlený/, místo běžných salnytr nebo sanytr). na posledních pár stránkách se konečně začíná konečně něco dít, což značí, že poslední kniha bude, doufám konečně, zajímavější.