LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Další příběh z ne příliš vzdálené budoucnosti, který varuje před stagnací a konečným samovyhlazením lidstva. V této knize se ale autor nezaměřuje moc na popis (zbytečného) života lidí (jako např. A. Huxley v jeho Konci civilizace), spíš se věnuje vnitřním myšlenkám a pohnutkám hlavní postavy, která nás provází dějem a ani chviličku nenudí. Spíš se děj postupně rozjíždí, až dospěje ke klimaxu a poté zlehka dozní do závěrečného „vždycky je naděje“. Jediná nepatrná výtka, v době, kdy Bradbury psal knihu, neodhadl, že itelektuálním činnostem se v budoucnu budou věnovat i ženy. V závěru knihy, kdy hlavní hrdina narazil na „vyděděnce společnosti“ kvůli jejich názorům, tam byli samí muži. V dnešní době by se mezi nimi určitě našli i nějací zástupci opačného pohlaví.

Známá osobnost, moment předčasné, nejlépe trochu záhadné smrti a hned jde o vítaný námět na povídku. Takže, vážení, kdo si myslel, že James se při té havárce zabil, je vedle jak ta jedle. Takový padavka přece nebyl. Začal žít nový život, odešel do pouště, vzdal se slávy a dal nový impuls jednomu vidláckému garage bandu. Ucukávají vám koutky rtů? To je v pořádku, tato povídka je v prvním plánu toho, co se v ní děje, celkem úsměvná. Druhý plán už je ale mnohem závažnější a hodný zamyšlení. Řekl bych, že ho Rick Moody myslel částečně jako poctu vývoji hudby v 50. a 60. letech. Nové, převratné prvky totiž hrál vždycky první právě James Dean Garage Band, bohužel stále jen v garáži. Druhý, velmi výrazný prvek, je zamyšlení nad světskou slávou, nad temnými stránkami popularity. Třetí, možná nejzásadnější prvek, který ale nemusí každý čtenář snadno odhalit, je nástin zvláštní svobody žití jako lůzr. Jako spodina. Jako vidlák. Jako někdo, kdo má i nějaké ty mentální kapacity, což vypravěč příběhu má, ale nechce je nijak rozvíjet, nechce být slavný, chce zůstat nikdo v zapadákově. Chce jíst jídlo z konzervy, opíjet se, projíždět se autem v noci po poušti, občas pomuchlat nějakou tu buchtu, nechce se nechat zakovat do želez řádu a civilizace. Rebelství? Snad ano. Hloupost? Pravděpodobně. Svoboda? Zcela určitě.

Summa summarum: punková a hůře stravitelná povídka, jak formou, tak obsahem, která v sobě nese mnohá závažná poselství.

Syn Stephen Kinga – Joe Hill se nám ukázal v celkem povedené prvotině. Má jiný vypravěčský styl než jeho otec, kniha je napsána svižně a jede tak až do konce. Postavy jsou propracované, každá žije svým životem, závěr nebyl trošku podle mých představ, ale špatný také nebyl. V první části knihy jsem si všiml hodně překlepů v textu, Beta si s tím mohla dát více času, překlad celkem v pořádku až na pár maličkostí. Knihu doporučuji, jedná se o zdařilý, zábavný a moderní horor.

Kniha je výborná, ale měl bych drobnou poznámku k překladu. Turandot je známá opera od Giacoma Pucciniho nazvaná podle hlavní postavy, princezny Turandot. Už z toho je patrné, že Turandot nemůže být mužského rodu. Přesto se na str. 62 můžeme dočíst, že Dowd měl rezervované místo „v přední řadě na opětovné uvedení Turandota v Koloseu.“

Pornoherečka jako středobod života, jako posedlost, jako láska, jako maso. Znepokojivá povídka, i když zcela chybí fantastický motiv nebo strach, které nahrazuje jen jakési plíživé znechucení a znepokojení nad stavem světa a lidí. Velmi originální dílo, které ovšem nesedne každému. Na to je příliš realistické.

Velmi dobře napsané, atmosféra nejistého očekávání je vynikající, ale co je to všechno platné, když po fázi očekávání přicházi po cimrmanovsku fáze zklamání. Chybí pointa, chybí pořádná plnotučná hororová koncovka, která by mi rozklepala zuby. Velká škoda, našlápnuto bylo :(

Ano, nebylo to špatné, ale ani bůhvíjaká bomba. Hlavní hrdina byl od počátku podivně nečitelný, stejně jako vztahy mezi jednotlivými hrdiny knihy. Možná to byl záměr, ale já dávám přednost tomu když od počátku vím na čem jsem. Finále s odhalením hlavního padoucha bylo dobré, ale opět – byla to taková konstrukce na kterou předtím nic neupozorňovalo. Celkově dost dobrá kniha, které by ale možná svědčil větší rozsah, umožňující lepší prokreslení děje.

Mám pocit, jako bych už tuhle knihu četl, jen byla napsaná jinými slovy. Tím myslím, že se zápletka, průběh, děj i načasování jednotlivých zvratů až nehezky podobá dalším knihám od tohoto autora. Jakýkoliv pokus o vytvoření záhady končí žalostným debaklem, kdy je vám během okamžiku jasné její „tajemství“. Taky je skoro tragické, že kladní hrdinové neustále padají do těch samých pastí pořád dokola (a naprosto stejným způsobem), pořád stejně se z nich nemůžou dostat, ale pokud už znáte styl psaní pana Knaaka, tak víte, že na posledních 40 stránkách se to zlomí (i když v té chvíli vrcholí snaha o napětí tím, že hrdinové opět dřepí v těch samých pastech co celou knihu a logicky by se z nich tedy opět neměli dostat. Nemusím doufám zdůrazňovat, že tato snaha je naprosto bezzubá (pokud je vám víc než 10–12 let.)). Musím ale přiznat, že kniha je jakýmsi způsobem čtivá a ze začátku není ani tolik předvídatelná a nenarazíte v ní na pasáže, kterými byste se museli vyloženě „prokousávat“ nebo je přeskakovat (a pokud ano, tak jen proto, že znáte autora a víte, že další zajímavá informace bude až na začátku dalšího odstavce).

Naprosto souhlasím s Kubou a se Siriusem a asi nemám nic co bych chtěla dodat – svým komentářem naprosto vystihli situaci v knize. 58%

Velmi působivé spojení hard fantasy a sci-fi – jednoduše fantasy a moderní techniky, ale moc se mi nelíbilo vyvrcholení zabití jeho milé, slibu, že zabije i svého nejlepšího přítele, aby neuskutečnil svoje pokušení a pak i to, že se z hlavního hrdiny stává to, proti čemu celý život bojoval… 73%

Mě se to líbilo, vlastně to bylo přesně v duchu který jsem od toho očekával – taková lehká humorná oddechovka. Pánbíčkováním není proložená každá druhá věta (tak na mě působí jiné jeho knížky), takže pokrok k lepšímu :) Toho konce je škoda nu. Vlasak: tvůj komentář k druhému dílu mne děsí, no snad to skousnu až to někdá stahnu…

Příběh je opět zajímavy a pohlcující, ale stalo se přesně to, co jsem očekávala a co postihuje většinu těchto teenagerovských sérií: autorka pro natažení děje a rozdělení příběhu do mnoha dílů naprosto zbytečně zabředává do nudných pasáží, ze kterých se dozvíme leda tak, kdo, kde, s kým, proč a jak… škoda!

Jsou knihy na jedno použití a knihy, které nutí člověka neustále se k nim vracet a přemýšlet o nich, o světě, o sobě … A tato kniha je zářným příkladem skupiny druhé. Pravda, budoucnost v podání autora není zrovna příjemná, deprese na člověka lezou horem dolem, ale na konci se objeví(ne vždy) paprsek naděje. Jedničkou z vybraných povídek je pro mne Písek a struska, ale ostatní rozhodně nezaostávají.

Těžko k tomuto dílu dodat něco zásadního, co už nebylo řečeno v komentářích dříve. Vichr smrti je v jistém smyslu „malým finále,“ kde vrcholí lederská linie z páté části, děj se propojuje s osudem armády Tavore a třeba také završuje tragédii rodiny Sengarů nebo Teholův plán zbankrotování impéria. Přitom dochází nejen na hlavní, ale i na některé vedlejší postavy, u nichž bychom to vůbec nečekali, například jistý párek démonů z Půlnočních vln.

Pokud v této knize Erikson něco odsuzuje, je to HAMIŽNOST – hamižnost po penězích, po moci i po nesmyslné pomstě, hamižnost v činech jedinců i celých států, která roztáčí krvavou spirálu zrady a končí katastrofou. Skoro nikdo nemůže říct, že je v tom nevinně, ke konečnému výsledku přispějí všichni a všichni také sklízí následky. Banascharova úvaha o zřícené skále nemá chybu, PŘESNĚ tak to funguje, a přesně to bychom si měli uvědomit. Skutečně lze říct, že tento díl je dosud emočně nejostřejší a Erikson tu zatím předvedl z postav jak ty nejdojemnější, tak nejodpornější. Temnotu však úspěšně vyvažuje stále přítomná naděje, záchrana a vykoupení, které lze nalézt i uprostřed největší zkázy, a také humor, tentokrát zdaleka ne jen ryze „konverzační.“ Například Eriksonovo rýpnutí do fantasy klišé v podobě Udinassova příběhu je parádní. To, co dokáže autor utáhnout na rozsahu pouhých (ano, vzhledem k velikosti dění opravdu POUHÝCH) 900 stran zas a znovu přivádí v úžas a drobné chybky jako Silchasův přílet do Lederas se v tom dokonalé ztrácí.

„Malé finále“ Malazské knihy padlých je dle mého dosud nejlepším dílem ságy a dalece překonává i „Vzpomínky ledu.“ Sotva si umím představit, jak bude asi vypadat to „velké.“

Knihy s různými „antihrdiny“ jsou poslední dobou v módě a „Cesta stínů“ vypadá jen jako další kus do šatníku. Ubohý sirotek Azoth se rozhodne stát učedníkem nejobávanějšího asasína – nebo wetboye, jak se jim zde říká – Durzo Blinta, aby se jednak dostal z ulice a jednak zbavil všudypřítomného strachu. Jenže Durzo o učedníka nestojí, a už cena za přijetí je tím pádem vysoká, nemluvě o tom, kolik se za tuto kariéru platí později. Nic nového pod sluncem – na první pohled.

Protože jakmile se po poněkud únavném úvodu Azothovi podaří dosáhnout cíle, kniha prudce nabírá na tempu a zajímavosti. Weeks se do značné míry vyhnul klišé popisovat asasíny jako „obyčejné“ nindžy, ani se přehnaně nenimrá v Azothově výcviku, na druhou stranu ukazuje vše, co je potřeba vidět a hlavně způsob uplatnění travičství je vcelku originální. A kladů je víc – postava Durza Blinta, cynika se svéráznou filozofií, za kterým se přesto (stejně jako za Azothem) táhne minulost a těch pár slušných skutků, kterých se dopustil, se mění ve smyčku, co mu hrozí zlomit vaz. Intriky v zemi, kde na trůnu sedí slaboch, tyran za hranicemi si brousí meč a šlechtici úspěšně předstírají, že se nic neděje. Přátelství a životní lásky roztrhané politikou, čest a víra, která s nejlepšími úmysly přináší zkázu. Vše balancující na ostří, ale přitom vyvážené jak Durozova dýka, propletené, ale přesto srozumitelné, při bližším zamyšlení děsivě věrohodné.

Zrady na všech stranách vyústí v drsnou řež, která zabere celou poslední třetinu knihy. Autor nešetří nikoho a navíc přichází řada překvapení – některá mírně předvídatelná, jiná nikoliv. Těchto překvapení je možná až moc a hlavně zvraty kolem jistých magických artefaktů jsou už překombinované, přesto nejde o fatální vadu. Horší je využívání anglických jmen, které zmiňuje předchozí komentář a OPRAVDU vypadá jako pěst v oku, o překladu vůbec by se dalo místy silně diskutovat. Přesto je „Cesta stínů“ opravdu příjemným kouskem. Nemohu se dočkat dalších dílů.

Nejlépe chutná za studena je podobné trilógii První zákon a pritom je aj odlišné… resp. dohnané do extrému. To, čo Abercrombie predvádza v tejto knihe spoľahlivo umlčí námietky tých, ktorým vadil temný koniec Posledného argumentu kráľov. Máme tu brutalitu, akciu, temnotu, minimálny výskyt humoru (resp. je tak čierny, že aj ja som sa už nesmial), tabuizované témy (napr. pekne detailný sex, incest a pod.) a postavy, ktorých za hrdinov nemôžeme označiť ani len vo sne (Logen je popri nich fajn chlapík). Príbeh je priamočiary, ostatne, o tom svedčí už sedem častí knihy, každá pre jedného muža, ktorému sa chce Monzcarro Murcatto pomstiť, a tak som si túto knihu neužil ako První zákon. Súhlasím, kniha mohla byť aj o takých sto strán tenšia (nech je dôkazom preťahovaný Třesavcov záverečný súboj). Potešili ma návraty starých známych postáv (Cosca je stále neodolateľný ochlasta) aj nepatrné zmienky a prepojenia s Prvním zákonom. Po dočítaní som si uvedomil, že Abercrombieho postoj k ľudstvu nie je vôbec príjemný. Zaujímalo by ma, či ako človek s psychologickým vzdelaním odhalil trpkú pravdu o ľudskej povahe, alebo je len životom sklamaný cynik, ktorý sa takto ventiluje písaním.

Trochu syrové, ale čtivé a zábavné.

Skvělé povídky, od českých autorů patří mezi nejlepší, ale stejně mám radši starého dobrého Koniáše… :-) 67%

Začátek moc zdlouhavý a konec moc rychlý spád, nelíbilo se mi jak to skončilo. Nicméňe je to dobře napsané a skvěle se to čte. 76%

Co říct k téhle naprosté klasice a legendě české scifi? Robert Fabian mě strhnul už na první straně a nepustil až do konce. Celých 600 stran jsem přečetl jedním dechem, ani mi to nepřišlo až tak dlouhé… Co mě možná trochu zklamalo (zatímco ostatní to považují za klad, protože se tím kniha v podstatě odlišuje od Cameronových Vetřelců) je „lidské“ řešení záhady na stanici. Člověk se tak nějak podvědomě těší na nějaký mimozemský šmejd a on je za tím „jen“ starej dobrej strýček Sam :) Co se týče bonusů, jsou kvalitní stejně jako román, nicméně kromě Carpe diem jsem nečetl nic z autorovy ostatní tvorby, takže se nemohu zbavit pocitu, že mi něco uniklo.

Zájem autorů o téma alternativní historie osobností je neutuchající. Pokud tedy chcete vědět, jak možná taky mohl žít spisovatel, básník, malíř a filmový scénárista Weldon Kees, který záhadně zmizel v roce 1955, začtěte se. První dvě strany vás autor odstraší výčtem amerických básníků, kteří (ne)ovlivnili dílo jeho fiktivního hrdiny, aby vás poté ještě víc znejistěl přepisem hned několika úryvků básní v rámci hrdinova veřejného recitování. To mě málem donutilo povídku přeskočit, ale od zhruba 4. strany už vše bylo v pořádku. Takže není důvod od této povídky odrazovat, rozhodně není špatná. Máte-li v oblibě poesii, klidně si představte, že hodnotím plným počtem.

Vtipná povídka z domácího prostředí. Pobavil mě námět, zpracování a zvláště pohled filozofů na svět a společnost. Kouzelné byly hříčky se jmény.

Docela svižný thriller, který mne zaujal a byl jsem zvědavý na pointu. Ta se dostavila, ale možná mohla být údernější. To loučení a Hájkovo dilema na konci se mi zdálo zbytečné. Ale jinak docela dobré.

Zpočátku mě vyděsila myšlenka Velkořímanů jako členů Hvězdné flotily, ale budiž, ve ST je všechno možné. Kniha sleduje dvě hlavní dějové linie, Picard musí bránit pacifistickou planetu před nájezdy hladových M'doků a zároveň zjišťovat, co má v plánu velitel Velkořímanské lodi. Obě dvě dějové linky si jedou svým tempem, občas se protnou a spějí ke svému konci k rozuzlení. A právě ten konec mě vůbec nenadchl. Působil na mě, že autoři psali a psali a najednou zjistili, že jim dochází místo. Problém s M'doky vyřešili v jedné větě a Velkořímanům věnovali celý odstavec, který jakoby slibuje další díl. Celkově kniha nebyla nudná, ale ten konec byl pěkně odfláknutý:-(

Simmonsův legendární román se díky nekontinuálnímu vydávání v českých luzích a hájích dostává do nezáviděhodné pozice. Musí se totiž chtě nechtě popasovat s aktuální autorovou tvorbou, což je v případě právě Simmonse, který jak známo „zraje jak víno“ velice nesnadný úkol. Začíná se nadějně. Kniha je rozvedením jedné z raných Simmonsových povídek působící zde jako roznětka pro obsáhlý román o skupině nadlidí zasahující do dějin dvacátého století. Základní premisa je velmi dobře vymyšlena a prostřihy z minulosti hrdinů patří k nejzábavnějším částem knihy. Zásadním problémem je nezvládnutí rozsahu knihy během děje v současnosti. Ta má vůči obsahu zhruba poloviční dějový potenciál což v kombinaci s řadou logických mezer a nedomyšleností vytváří past nejen na čtenáře, ale i na autora samého. Simmons svou výřečností často dostává své hrdiny do situací z nichž je neumí uspokojivě vylhat. Některé z hlavních postav zřejmě z bezradnosti zabíjí, zatímco jiné naprosto nelogicky přežívají ve velice nepravděpodobných situacích. O takřka věštecké schopnosti většiny postav uhodnout část děje o němž nemohou zhola nic vědět ani nemluvě. V případě Hladových her jasně převažuje forma nad obsahem. Podle nejlepší autorovy tradice je příběh velmi dobře odvyprávěn. Pokud se chce čtenář „jen“ bavit a nevadí mu číst dlouhé litanie s velmi malým, nebo žádným dopadem na hlavní dějovou linku, dá se kniha asi doporučit.

Jsem ráda, že se mi „Dračice“ líbila a nemusím svůj komentář zjemňovat vatou diplomacie:-). Počáteční lehounce nadprůměrný dojem stoupal s přibývajícími stránkami. Rozmazlený hejsek Kelem není zrovna tím typem hrdiny, kterého by čtenář zbožňoval, mé pocity vůči němu oscilovaly mezi škodolibostí a lítostí. Ke konci prvního příběhu a ve druhém už se dostavily i nějaké ty sympatie. Sillion je skvělý, zábavný charakter a klidně bych uvítala, kdyby dostala o něco více prostoru. A jak říká Tomts, určitě by nezaškodilo více přiblížit vedlejší postavy – osobně jsem čekala třeba větší roli princezny Tiamat. Mile pobavil Fred a jeho osud:-). Čtivost knížky (pravda, ne hned ze startu) byla dost velká na to, abych zůstávala v tramvaji sedět dvě zastávky navíc a poté spěchala do práce delší trasou. Prostě výborná odpočinková fantasy s příjemným nadhledem a černým humorem. Malá perlička na závěr: měla jsem na návštěvě starší ségru, co fantasy nečte. Uviděla „Dračici“ ležet na stole, jen tak pro zajímavost nakoukla… a než druhý den odjela, měla za sebou přes polovinu knížky (času na čtení přitom neměla moc:-)). Nesla dost nelibě, že nemám dočteno a nehodlám jí „Dračici“ půjčit hned:-). Za mě jednoznačně palec nahoru a ráda se do tohoto světa někdy vrátím, takže díky za zážitek a pište, bardi;-). 80%

Meč a magie trochu jinak, i když pořád stejně. Prostě stejné zboží zabalené do jiného obalu, tentokrát dálněvýchodního (cca Nepál). Místní obdoba čarodějky, tedy spíš budhisticko-hinduistické mnišky znající mystické rituály a arkána, se nechá svou outlocitností navézt do questu, který se rozdrobí, jak jinak, do dalších subquestů. Není to špatné, ale je to, stejně jako snad všechna literatura meče a magie, zoufale prázdné.

Čte se to hezky, ale až na pár pěkných (typicky Kingovských) prvků např. odvykání kouření, jazyk všech číšníků nebo zdravé nasrání čtenáře na pojebané zlatokopky a čtenářky na naduté machoidní hrubce to vlastně postrádá jakýkoliv hlubší motiv nebo smysl. Snad až na jeden, a to, že pohár trpělivosti jednou přeteče a rupnout v kouli může každému. Viz pan Harman na Slovensku nebo pan Kovář v Uherském Brodě.

Autorka znovu svou pozornost soustředila na sedmnáctiletou odvážnou a nesobeckou dívku Katniss. Prožíváme s ní její starosti o rodinu a přátele i trápení s nevyzrálými city. Obávala jsem se, aby autorka nezabředla do problémů milostného trojúhelníku Katniss-Peeta-Hurikán, ale ona toto téma rozvíjí jen lehce a v pozadí, protože, jak říká Katniss: „Já opravdu nemohu řešit polibky, když musím pomoct zorganizovat povstání.“ Katniss se stává symbolem revoluce. Ostatní hráči příběhu jsou oproti Katniss, což je dáno i vyprávěním v první osobě, jakoby v pozadí. Zejména její spoluhráč a kamarád Peeta působí jen jako „ten hodný kluk odvedle“, jeho odvaha je patrná ve vypjatých situacích, ale moc do něj nevidíme. Vymýšlela bych si, kdybych tvrdila, že vyústění příběhu je nečekané. Naopak jsem v něco podobného doufala, jen ale o pár mrtvých dřív. Není tu místo pro humor, zábavu či romanci, ani bůhvíjakou akci, to, co vás u téhle knihy drží, je napětí. Zejména v závěru se nenecháte odtrhnout od stránek. Na konci vás bude trápit jen jedna otázka: Kdy už vyjde další díl?

Příběh Belly a Zsadista je vyprávěním o léčbě traumatu, o otevírání srdce a duše, o budování důvěry, ale také o zklamání a bolesti, o znevažování sebe sama. Zsadistova mantra zní: „Nejsem pro tebe dost dobrý.“ Bella se tak jen těžko probourává zdí, kterou si kolem sebe za dvě staletí vystavěl. A kolik odkopnutí může žena snést, než za sebou definitivně práskne dveřmi? Svět, který stvořila J.R.Ward, už známe, i nebezpečí, které pro upíry skýtá Vyhlazovací společnost, ale v tomto díle je ten největší nepřítel v Zsadistově minulosti. Humor se pro vážnost příběhu téměř vytratil a napínavější akce nás čeká až v závěru, přesto tento díl na mne působí nejsilněji, právě pro ta úskalí, kterými si hrdinové příběhu musí projít.

Příběh Lucana a Gabriely je typickým romantickým příběhem o lásce osob ze dvou světů – lidí a upírů, kterých tu teď vychází spousta. Tato série žánru paranormal romance je však podobně návyková, jako i u nás už známá sére BDB od J. R. Ward a na tvorbě Lary Adrian lze poznat, že je její obdivovatelkou. Jejich série se v lecčems podobají – oboje jsou městské fantasy série ze současnosti s bratrstvem upířích bojovníků, kteří prožívají vášnivé romance s vyvolenými ženami, upíři tu jsou jako jiná rasa a ne přeměnění lidé. Lara Adrian však tak nesází na humor a slang, zase má však silnější zápletku linoucí se celou sérií, na její podrobnější objasnění si však musíme počkat do dalších dílů.

Rogera Zelaznyho zrovna moc nemusím, kromě vyjímky všech vyjímek a to série Tajemný Amber, kterou mám i v TOP 10. Noc v osamělém říjnu ale zcela určitě stojí za přečtení, hlavně Čmuchal se Šedivkou a další pomocníci nemají chybu. Přečetl jsem za chvilku a svých 80% si určitě zaslouží. Jakmile někde vidím v názvu Říjen, hned si vzpomenu na Velkou říjnovou …, naštěstí jsem zvládl dočíst již 4.11. a tak snad nic obdobného roku 1917 nehrozí.

Poviedka, ktorá ľahko okúsi vašu vieru, ak teda nejakú máte. Ve znamení kříže a draka sa odohráva približne okolo roku 3000 n.l, kedy človek už má ako tak osídlený vesmír, no viera v Boha ešte stále trvá. A o viere a ďalšej skupinke ľudí „Lháři“ sa bude táto poviedka točiť. Zaujímavé čítanie na zamyslenie…

Trosku lepsia poviedka ako predchadzajuca. Velmi ma pobavil odkaz na Star Wars – Lukas HimmelFussganger :) A ta predlzovacka dostala aj mna, uz kvoli tomu sa to oplati precitat. Inak je to v podstate iba taka zabavna vypln medzi dejovo podstatnejsimi poviedkami.

Myšlenka všeobecné slepoty není úplně nová, ale patří mezi témata, která mě přitahují – je to taková výzva, co všechno zvládneme zachovat a co překonat v náhle obtížnějších podmínkách. A tady jsou podmínky víc než drsné.

Než se ale čtenář ponoří do děje, musí se vyrovnat s formou. Jak už zmňují ostatní, věty jsou zde naskládané do rozsáhlých souvětí, jedna za druhou, jen oddělené čárkami, i přímá řeč je mezi ně vnořena jen tak bez označení, stačí začít velkým písmenem, Tohle říkám já, A já ti odpovídám, tak tady to vidíte. Zpočátku mě to rušilo, ale nakonec jsem si na tenhle zvláštní rytmus zvykla a dokonce se přistihla, že po odložení knihy moje vlastní myšlenky pokračují v podobném tempu.

Jediný detail, který mě úplně nepřesvědčil, je nepoužívání jmen. Není to nic, co by mi vadilo, v jednotlivých postavách se orientujeme i tak bez problémů, každý má nějakou charakteristiku. Jenom tak úplně nesouhlasím s tvrzením, že s oslepnutím přicházíme o nějakou základní vlastnost, snad osobnost, a že jména jsou najednou zbytečná. Pořád přece rozlišujeme, kdo je kdo, ne? Ale to je spíš otázka do diskuse a celkový dojem nekazí.

Bezkonkurenční týnovský jazyk, který jsem si okamžitě oblíbil, určitě více než méně pomohl k proslavení této knihy. Čiré zlo, zvrhlé a nelidské činy jako by se nezdály v podání sympatického hlavního hrdiny špatné, jak jsou ve skutečnosti(čistě můj názor). I přesto vše, co Alex dělá a jak smýšlí, jsem jej měl potřebu trochu litovat. Jeho uvažování se nepodařilo vymítit žádnou vědeckou metodou, nýbrž časem si vše uvědomí sám. Mimochodem filmec od Kubricka je taktéž jedinečný.

Nejprve mne nažhavil chvalozpěv Windlingové v úvodním medailonku, poté mne povídka eroticky nažhavila ještě víc, ale celkově spíš schladila, abych se nakonec přece jen rozhořel plamenem náklonnosti. Závěrečné rozhoření se celé vlastně událo náhodou, nebo spíš díky Legii. Povídku totiž komentuji až po víc než týdnu a tak jsem si ji pro připomenutí krátce prolistoval a ejhle, objevil jsem v ní něco, co mi před tím uniklo. A už jsem doutnal.

Vlastně nevím, co víc o ní napsat. Chce to si ji přečíst, protože popsat ji by mohlo vydat na delší text než povídka samotná. Snad jen heslovitě. Mělo by to být fantasy, ale je to vlastně SF, protože se zde objevuje cestování v čase. Není to ale nosný motiv, spíš taková třešnička na dortu. Je zde velice dobře napsaná atmosferická eroticko-hororová pasáž, je zde večeře v čínské restauraci, je zde požár. Aha, proto nakonec asi hořím i já. Nějak jsem chytl. Asi si budu muset povídku přečíst znovu, protože čím víc o ní píšu, tím víc mám pocit, že opravdu stojí za to.

Velice zvláštní povídka, úzce zaměřená na „náročné“ čtenářstvo. Jde o mozaiku textů od různých obyvatel fiktivního (?) města, které je nositelem jednoho ze dvou fantastického prvku povídky – nespočívá totiž vždy na stejném místě. Gró povídky jsou úvahy o štěstí, životě, naplnění a podobných věcech, které si ale musíte trochu poskládat, protože ne každý z „pisatelů“ vidí všechno. Je podobná předchozímu Bradfieldovu textu o tučňácích, protože její zaměření je na člověka, jeho životní pouť, potkávání se s dalšími poutníky, na jeho touhy, strachy, na to, co jej utváří. A taky na marnost všeho plachtění.

Technická: Googlil jsem, jestli je ve státě Oregon nějaké město Ether a nemohu ho nalézt. Mám ale i tak podezření, že paní Ursulu prostě jen zaujal dvojsmysl zkratky Oregonu a Ether je symbol těkavosti. Jde tedy vlastně o slovní hříčku, která se vymkla kontrole a narostla do rozměrů novely. Jen je škoda, že hříčku nepochopila překladatelka, které také ušlo, že horský lev je puma. Jinak si ale s obtížným textem poradila statečně.

Tak tomu říkám kočkopes i s dortem. Nejprve Amazonie, pak Afrika, Kristus a nakonec vesmír. Nejprve horror a pak sci-fi jak za normalizace ze 70-tých let. Jasně cítím, jak autor vlastně netušil co bude sát a kom ho psaní dovede. Hodně slabé.

Poviedka mi pripadala taka nemastna neslana. Popis sveta po davnej apokalypse, ktory pozvolne objavuje dalsie a dalsie zabudnute technologie je velmi dobry. Co sa deja poviedky tyka, jedna sa o hracku s paralelnymi svetmi. Nie je to vylozene zle, ibaze som cakal vacsi narez. PS Pobavil odkaz na legendarnu PC hru DOOM :)