LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Melancholicky laděná exkurze do pozemského skanzenu.

Povídka se tváří, jako by měla pointu, ale stejně jako hlavní hrdinka i my ji známe dávno před tím, než je vyslovena. Hezká hříčka z kategorie „co by, kdyby“ (logiku raději moc nezkoumat), s jedním mrazivým detailem.

Vynikající úvod a dobře budovaná atmosféra deliria a bezmocnosti, přitom však také vůle jít dál. Druhá půle mne tolik neoslovila, i když ji nemohu upřít originalitu a kvalitu. Povídce by imho prospěl větší rozsah. Stránka navíc by bohatě stačila, obzvláště bych přidal na textu v době příchodu do města, nějaký popis navíc, pocity hrdiny…

Při čtení se mi hned vybavil Exupery. Byl to záměr?

z téhle povídky na mě táhla regulérní zima a ač to byla čistá konverzačka, je to horor non plus ultra. bisson využil extrapolace jednoho populárního jevu (ozonové díry) k nastínění totalitní společnosti, která ve jménu „obecného blaha“, ať už to je cokoliv, dělá z lidí řiditelný dobytek. při čtení se mi vybavila současná francouzská stávka proti důchodové reformě. úřednické a politické implikace možných řešení vždycky zavání tupým popotahování občanů na vodítkách. jenže, kde svoboda končí? je možné protestovat proti faktům (špatná demografická křivka) nebo přírodním jevům (ozónová díra)? je možné je řešit, ale umí to lidská společnost založená na zastupitelské (tj. přímé zodpovědnosti zbavené) demokracii? mám obavy, že neumí. ani homo sapiens sapiens není dost moudrý, aby poznal, kdy je třeba couvnout. konec konců mě těší, že nejsme tedy tak výjimečnými organizmy, a naše pýcha také jenom přechází pád ;)

skvělá povídka. rodičovský boj o budoucnost dítěte, umocněný zdánlivou absurditou, která se objeví při narození dítěte. rodiče bojují proti konvencím, tlačícím na ně zvenčí, ale i proti vlastním předsudkům. bisson ve zkratce situace skvěle rozebral a co víc, jeho závěr je úžasně lidský. spread yr wings and fly away, jak zpívá freddie mercury.

Túto knihu som prečítal druhýkrát, tentoraz v slovenčine, keďže som si ju raz v akciovej cene kúpil. Musím povedať, že nie som tak spokojný, ako by som bol, keby som vlastnil české vydanie. Obálka sa mi nepáči, tie, ktoré sú použité na českom vydaní sú omnoho krajšie. Vydanie v jednej knihe síce chválim, no nemusela to byť tak obrovská a ťažká tehla (písmo mohlo byť menšie, okraje užšie). Preklad nie je zlý, bez prečítania českého od Jany Rečkovej by som ho asi nekomentoval (s výnimkou redakčnej práce, ktorá mohla byť lepšia…), ale slovenský príbeh kráľovraha nemá poetickú príťažlivosť prekladu českého. Pri čítaní som si pripadal akoby som jedol kurča bez soli. Skrátka, nefrflite na české rozdelené vydanie – to je robené s láskou k fantastike – knižky sú skladnejšie, krajšie a v naozaj kvalitnom preklade. V hodnotení preto zrážam 10%.

Dosti bídná kniha. Moje hodnocení nemusí být úplně objektivní, protože autorův chaotický styl psaní může někomu sednout, ale mně tedy ne. Jazyk knihy mi ze všeho nejvíc připomínal Otu Hofmana – text beze snahy o souvislost, spíše náhodně nahozené dialogy, zmatečně přeskakování z místa na místo v rámci jednoho odstavce, přemrštěně emocionální vyjadřování. Hlavní myšlenkou knihy je úvaha nad spokojeností života v utopii, ve světě bezpečí a klidu. Je správné toužit v takovém světě po vzrušení, třeba formou zločinu? Škoda, taková myšlenka se dala zpracovat mnohem lépe a čitelněji.

tuhle povídku nezachrání ani dobré řemeslo, pointa je totiž docela podraz na čtenáře. dobře vykreslená absurdita honů zdaleka není taková pecka, aby unesla ten zbytek.

úžasně vtipná povídka, vlastně psychologická črta, střetu mužského a ženského světa, sice mírně schematického, ale přesto trefného, skrze mysteriózní, hravý bankomat.

typická bissonovka. na pozadí opravdu ujetého nápadu, který autor podle mého celkem zbytečně okecává, se odehrává komorní příběh, skoro drama, mezi nemluvným řidičem supra-atmosferického tiráku a kluka, který hledá své místo v životě. civilní, lidské, úsměvné, působivé.

tahle povídka jak kdyby vypadla z nějakého sborníku SF povídek z 80. let. humor na první pohled trochu prvoplánový, základní námět snad až maličko trapný. pointa nulová. hodně mudrování. jenže pak mě třeba napadlo, že se terry bisson snaží trošku nabourat ten náš masocentristický pohled, cokoliv, co není z masa, nás děsí. dělá to „mile“, nenásilně, skoro bych řekl čapkovsky. nic, co vás srazí na kolena, ale drápek uvízne.

Před víkendem jsem dostala chuť si přečíst něco bližšího naší všední realitě než obvykle – a shodou okolností čerstvě dorazil balíček z Brokilonu s „Krevními pouty“. Příběh mě zavedl zhruba 20 let do minulosti, do Toronta, kde se schyluje k těžkému průseru s nedozírnými následky pro celý svět. Naštěstí pro lidstvo obývá tohle kanadské velkoměsto Vicki Nelsonová, bývalá policistka s onemocněním zraku a sklonem strkat orgán čichu tam, kde o něj může přijít. Když se stane svědkyní brutálního zločinu, nevyslyší hlas rozumu ani varování někdejších kolegů a pouští se do vyšetřování na vlastní pěst. Pátrání ve ztemnělých ulicích po nelidském masovém vrahovi přivede Vicki nejen k poznání „věcí mezi nebem a zemí“, získává také nečekaného a velmi cenného spojence. Takhle banálně se dá shrnout děj románu, kolísajícího na pomezí detektivky, thrilleru, horroru a romantické fantasy. Lze namítnout, že na poctivou detektivku je v tom příliš intuitivních postupů „nějak věděla/nějak tušila“, na horror či thriller to dostatečně neděsí a v posledním bodě by leckdo (já ne:-)) mohl vytknout nedostatek techtlí i mechtlí. Pro mladší čtenáře možná bude šokem jistá (pro mě milá) obstarožnost: žádné mobily, žádný internet, osobní počítače v plenkách:-). Ve výsledku však jde o poutavý, vcelku vyvážený mix napětí, vztahů a jemné dávky humoru. Sice mi žádný z hrdinů vyloženě nepřirostl k srdci tolik, aby mi jeho/její případný skon vyhnal slzy z očí a soply z nosu, nicméně nešlo ani o postavy nesympatické – identifikovalo se s nimi snadno, po stránce psychologie odvedla autorka slušnou práci. Úvodní díl „Krevních pout“ do puntíku splnil má očekávání a spolehlivě navnadil na pokračování. Brokilonu patří dík nejen za vydání série, ale také za odvahu nenechat se zviklat fanoušky seriálu a vypustit knihy do světa v jiném, vkusnějším grafickém kabátku, než jakým se „pyšnily“ originály. 74%

Chtěl jsem to dočíst, vážně jo, ale nešlo to… Tahle kniha je fakt neskutečný blábol. Když pomineme, že až do poloviny knihy nevíme, o co jde, tak je text pořád hrozně zmatený, autor nás zasypává různými pavědeckými nesmysly, přičemž nedává čtenáři možnost trochu si utřídit myšlenky v hlavě. Možná je chyba na mé straně, ale mám pocit že ne. Navíc pokud je stylistika Sichingerových překladů stejně otřesná jako v jeho knize, nedivím se proč dostal anticenu Skřipec. Když nedokážu dočíst dílo, které nemá ani dvě stě stran, to už je co říct…

Vážení kritikové překladů, proti tomuhle jsou Reitmayerovy překlady Simmonse nebo Gibson v podání Šárky Bartesové ódou na překladatelský um. Místy se příběh ztrácel, nebylo jasné, komu patří která přímá řeč, z upíra, na začátku spíše střední postavy, se na konci povídky vyklubal mužný svalovec atd. atp. Hrůza a děs. Navíc mám pocit, že ani originální texty nebyly zrovna vybroušené klenoty temných hororových povídek, že šlo spíš o druhou až třetí ligu. Tuto knihu tedy poprávu stihl opravdový temný osud v podobě mého hodnocení.

Velice rozporuplná povídka. Na jednu stranu je v ní dost IMHO originálních motivů (upíři jako milovníci umění, drogy a upíři, zvláštnosti upíří anatomie a fyziologie) a pár celkem povedených erotických scén. Na druhou stranu má tuctovou zápletku (láska mezi upírem a člověkem), kvalita práce s textem je asi jako u příspěvku do nějaké české soutěže a závěr je nechutně naivně-patetický. K tomu přičtěte poprznění překladatelkou a výsledný dojem je zhruba jako v tom vousatém vtipu o pádu tchýně do propasti ve vašem novém Ferrari. Takový smíšený. V tomto případě bych ovšem řekl, že to Ferrari bylo jeté, kapku rezlo a motor už netáhl, kdežto tchýně byla milá, uměla vařit a často si brala vaše děti na hlídání.

Na závěr jedna překladatelská perlička. Cituji…

Nestranně: Tlampače vyřvávaly (Veřejný nepřítel, Dr. Dre), jako chvějící se plamínek zápalky argumenty a projevy lásky tryskaly stejnou silou.

Konec citace.

WTF? Nejen, že věta nedává smysl (a takových je v antologii spousta), ale ještě bych se, nebýt chudáka doktora Dre, kterého se překladatelka přeložit neodvážila, vůbec nedozvěděl, že z tlampačů (??!!!) vlastně rapovali už tehdy legendární Public Enemy. Chápu, že v roce 1996, kdy to Jarmila Gajdová překládala, ještě neměla k dispozici vymoženost jménem internet, ale kdyby byla snaha…

Toužebně jsem očekával poslední povídku tohoto úžasného sborníku, ani ne tak proto, že by měla být nějak výjimečná, ale hlavně proto, že je poslední. Kupodivu mne čekalo to nejlepší na konec. Pitomý název ukrývá alternativně-historický nebo spíše pseudohistorický pohled na Vikingy a jejich řádění po Evropě a na katolické náboženství. Je to samozřejmě celé lehce patetické a závěr je docela tristně napsaný, musím ale ocenit originalitu vize a dobrý začátek, do kterého jsem se tak ponořil, že jsem málem zapomněl vystoupit z autobusu.

Krátká báseň, která jakoby vypadla ze šuplíku nějaké adolescentní slečně. Takových bych nasekal za hodinu tucet. Brak jako vyšitý. Proto mi, v souvislosti s autorkou a publikováním tohoto skvostu, v mysli nějak samovolně vytanul song kapely Regurgitator-I Sucked a Lot of Cock to Get Where I Am…

Myšlenka, že jednoho dne v budoucnosti se lidé vzdali fantazie, pro mě nebyla nová, ale s nápadem, že autoři za své vyfantazírované bytosti mohou bojovat, jsem se setkala poprvé. Bradbury zavzpomínal na spoustu literárních ikon, díky nimž se sf a fantasy žánr vyvinul do dnešní podoby, a kteří byli ve svém životě nepříliš docenění, viz. E.A.Poe. Abyste si celou povídku vychutnali do posledního detailu, chce to mít širší povědomí o literatuře, protože na vysvětlení, na které dílo Bradbury zrovna naráží, (naštěstí) nenarazíte.

Naprosto souhlasím s papujou, a přestože bych se chtěla dozvědět, jak to bylo dál (myslím hned druhý den po boji, co skončila povídka), ale podle mého názoru je to možná tak i lepší (a zjevně i podle názoru autora), stejně jako vtipy. Když řeknete, co se stalo potom, už to nemá takové kouzlo a nepobaví vás to. Ale tato povídka svůj účel splnila. 89%

Buď je to tak špatně přeloženo nebo je to tak špatná povídka. Možná oboje.

Všechno, kde se vyskytují upíří, je horor? Protože tato povídka byla spíš thriller, možná trochu detektivní, ale horor? Z nedostatku jiných termínů tomu tak prostě asi říkejme.

Představený upíří svět je celkem zajímavý. Mám pocit, že není originálním výtvorem autora, jakoby šlo o licencovaný svět White Wolf Publishing, pokud něco takového existuje. V tomhle nejsem expert. Vycházím z toho, že už v druhé povídce ze sbírky se o společenství úpírů mluví jako o Příbuzenstvu a toto společenství má i podobné cíle a místo ve světě. Tak nevím.

V každém případě svým dějem není povídka nijak třeskutě originální, jde o standardní konspiračně-vědecko-špionážní model, zde prostě jen vsazen do víceméně upířího světa. Zápletka není jen neoriginální, místy je i docela vachrlatá; mocné a vlivné postavy občas jednají jako tvorové na hranici debility, vševědoucí a dokonalí hrdinové dělají školácké chyby atp. Prostě nic moc. Půl hvězdičky přidávám za celkem povedený konec a za určité originální myšlenky (upírský džihád). Kdyby byl překlad lepší (ale už se to skoro dá číst, hallelluja!), možná by bylo hodnocení ještě o kousek vyšší.

Stejně jako první díl, i Načisto jsem slupla s chutí. Po celou dobu je nám servírován svižný děj vylepšený různými narážkami na popkulturu a podobnými detaily, jak je u Lukjaněnka obvyklé.

Tady měl ovšem autor tu nevýhodu, že bylo potřeba příběh uzavřít, takže se tu dočkáme nějakého vysvětlení a zakončení. Nemůžu si stěžovat, že by mě závěr nějak zklamal, koneckonců vcelku dával smysl, ale na druhou stranu mě ani ničím nepřekvapil. Tak tedy končíme. 75 %

po dočtení téhle povídky si asi většina čtenářů řekne WTF? ale krátké útvary vyžadují čtení pozorné a při něm lze zjistit, že jedna zdánlivá absurdita (sestěhovávání známých spisovatelů do jakéhosi zapadákova) jen překrývá absurditu daleko větší, kterou našel mysl vytěsní jako tak nepředstavitelnou, že si jí ani nevšimneme… janet a janet ;)

Bez přehánění jeden z vrcholů dějin literatury jako takové, který dal fantasy tvorbě nový smysl a rozměr, to jsou Sapkowského povídky. Velkohubé? Avšak lapidárně pravdivé. Autor dokázal použít mistrovský eklekticismus, jímž přetvořil tolkienovský fantasy svět i staré báje a pohádky do živoucí podoby světa tak skutečného, jako by se v něm ani neproháněli draci, elfové a čarodějové. Kdo by v mládí nečítal pohádky o strize či krásce a zvířeti, že.. Ty však najednou dostávají zcela nový rozměr. Autor si hraje se slovanskou mytologií a jako skutečný kouzelník k ní dodává nádherně vypointované hluboké příběhy, ve kterých je více pravdy než v kdejakém hlubokomyslně se tvářícím filosofickém traktátu. Řemeslně dobře zpracované postavy, dialogy a jazyková stránka se zdají samozřejmostí. Co víc jen napsat..vřele doporučuji:)

Paul Preuss si vybral šest Clarkových povídek a přetvořil je do úplně nového vesmíru. V prvním díle nám představil postavu jménem Sparta, která řeší zapeklité případy během všech dalších dílů. Na první pohled na sebe knihy nenavazují, jsou jen volná pokračování, ale teprve když se dostanete k pátému a šestému dílu, začne mnohem více dávat smysl to, co se dělo na začátku.

Fantasy série, která mě zpočátku vyděsila svým často nevybíravým způsobem vyprávění, a postupně uchvátila rozsáhlostí a propracovaností nejen příběhu, ale i postav. První díl byl takový rozjezd, dvojka rozehrála příběh do několika linií, trojka se tak trochu vlekla, čtyřka začala gradovat do posledního dílu a pětka to všechno pěkně zkompletovala a uzavřela jedno z epických děl, kterých se zas tak moc nevidí.

Zatial som v polovici knihy The Best Of Frederik Pohl, no táto poviedka ma veľmi pobavila a rozveselila. Celkovo je pán Pohl majster čo sa týka satyri a čierneho humoru. Spolu s Asimovom je to môj najobľúbenejší klasický sci-fi autor.

Úvodní líčení světa po elektrické smrti je bravurní. Neff mě skrz svůj text přenesl do svého světa a já vše cítil na vlastní kůži, viděl na vlastní oči. Na tomhle je vidět, že Neff je opravdu PAN spisovatel. Bohužel ve druhé třetině se to docela rozplizne, některé postavy na dlouho zmizí, jen aby se ve třetí třetině objevili, poté co na ně čtenář skoro zapomněl. Navíc dost věcí už začalo být docela wtf (viz v jednom z komentářů zmiňované naražení Václava Klause na kůl) a já se nemohu ubránit pocitu, že autor se musel u psaní smát až se za břicho popadal… Takže první třetina excelentní, druhá nuda, třetí taky, konec to zase trochu vylepšil. Celkově ale spíše zklamání.

Kniha je dle mého názoru taky předražená, ale vzhledem k tomu, že jde sehnat v elektronické podobě za pár sekund (a bez odlehčení peněženky), mi přijde zbytečné si něco takového kupovat. Jako dodatek k sérii Stmívání se mi to moc líbilo, i když to popřelo všechny vzpomínky, co na Bree z knihy Zatmění máme. Tady se naopak chovala velmi dospěle, kultivovaně a vůbec ne tak, jak bychom podle Zatmění měli u Novorozených čekat. Autorka má podle mého zlozvyk (nebo je to snad kladná vlastnost?) vytvářet až přehnaně šťastné happyendy (jak jsme si mohli všimnout v Hostiteli a Rozbřesku), a tady by se jí to bylo povedlo také tak, nebýt té maličkosti, že už kdysi napsala o nezvratném jejím konci. Nicméně až do posledních stránek jsem měla podezření, že se z toho přece jen nějak vyvleče a nezabrání jí to vtom, že nám například nakuká, že uhořelo její dvojče, nebo že měla zázračnou schopnost teleportace a stihla to na poslední chvíli, či regenerace a dokázala znovu povstát i z popela (kdo ví?). Přesto se to četlo velmi dobře, jen je podle mě škoda, že to bylo tak krátké, protože jsem byla poněkud smutná, že už nemám co číst dál. 94%

Opět poesie, tentokrát ve třech krátkých črtách. Některé obraty byly docela pěkné, takže nehodnotím nijak zle. Příjemná výplň, nic víc.

Jedna z pozdních (1928) povídek M. R. Jamese, napsaná pro skautský oddíl z Etonu a jeho členům i poprvé vyprávěná. Po poměrně nezáživném úvodu, kde se srovnávají odlišné povahy dvou hochů, se pozornost přesouvá k opuštěné studni v lesíku nedaleko skautského letního tábora, před jejímž tajemstvím mladíky důrazně varuje místní pastýř. A povídačka od táboráku záhy přechází do čirého hororu, který funguje díky dvěma věcem: krutý hrůzostrašný prvek není nikterak vysvětlen, takže působí o to hrozivěji (zvlášť když se vše odehrává za bílého dne), a konec není z nejšťastnějších. Zařazení do antologie typu „Z upířích archivů“ svádí k dojmu, že povídka je o upírech, ale taková interpretace je příliš jednostranná, až zavádějící.

Tentokráte tvrdší zápletka, na rozdíl od prvního dílu tu jde opravdu o kejhák. Jinak nová postava a starý známý démon tu dostává opravdu hodně prostoru. A v dalších dílech to asi nebude jiné (navíc se z něj začíná stávat v rámci možností správnej prohnanej sympaťák). Celkově hodnotím kladně. Posun v ději, postavách i vztazích je dobrý, takže vycpávkový díl v sérii to rozhodně není.

Překlad této povídky je už čitelný, skoro jakoby se překladatelka postupně učila a už tomu, co přeloží, i rozuměla. Určité mouchy se najdou, jen už prostě nejsou velké jako mastodont.

„Ale já cítím rozzářené oči…“ je povídka ze subžánru ‚alternativní hororová historie známých osobností, nejlépe spisovatelů‘ a věnuje se E.A.Poeovi. Tento subžánr je vděčný a pokud je práce dobře napsaná, bývá velmi čtivá (Drood, Podfuk s Hemingwayem, Muž, který sbíral Barkera atd.). Problém nastává, jako u všech alternativně-historických prací, tehdy, když čitatel není dopodrobna obeznámen s životopisem onoho vyvoleného, s úsekem historie, o níž se pojednává, s reáliemi, na nichž stojí drobné detaily, které podobné práce činí výjimečnými. Což se bohužel stalo mě. U Poa trefím tak maximálně století a oblast Nové Anglie, cokoliv dalšího je pro mne španělská vesnice. Nemohl jsem tedy vychutnat drobné nuance, které by příběh vytrhly z šedi lehkého nadprůměru. Ani styl textu, archaický, lehce podobný Poeovu, nebyl, díky překladu, zrovna něco, na čem bych si pochutnával. V mých očích tedy převládly spíše stinné stránky, hlavně jakási zmatenost, patetické chování postav a nereálná kresba akčních scén. Pro milovníky a znalce Poa bude však tato povídka jistě vítanou a šťavnatou laskominou, pro jistotu si ji však vychutnejte v originále.

Kvůli téhle knize jsem si znovu přečetl všech pět dílů trilogie Stopařova průvodce Galaxií a můžu jen poznamenat, že jsem se bavil o mnoho míň, než když jsem to četl poprvé. U knihy Eoina Colfera jsem se nebavil vůbec. Po krátkém čase jsem byl alergický na Poznámky Průvodce a začal je přeskakovat. Pak jsem začal být alergický na celý text a v necelé půlce jsem knihu odložil, což se mi nestává až tak moc často. Snažím se knihy dočíst, i když mě nebaví. Ke knize A ještě něco … mohu jen dodat, že by mi přišlo zábavnější a humornější, kdyby Stopařova průvodce dopsal Marvin.

Překladatelka opět napáchala nesmírné škody, takže kvality povídky spíš odhaduji než vidím jasně. Jde o docela atmosferickou (alternativně-)historickou záležitost (Borgiové), která je ovšem naivní a romantická s feministickým nádechem, takže mne nijak zvlášť nezaujala.

Děsivá a docela morbidní povídka o experimentu s psychickým odkazem koženého trychtýře, k němuž dochází u jistého pařížského okultisty. Ač poprvé vyšla roku 1902, nezastarala a mě nepřestává překvapovat a těšit, jaké mají tyhle klasické hororové povídky skvělé nápady a úroveň.

původní poláčkova povídka v ImpBoh mě nadchla – jazyk, příběh, vyznění. když mi pak zdeněk rampas řekl, že honzu poláčka ukecali, aby téma zpracoval ve formě románu, byl jsem nadšený dvojnásob.

a i po přečtení výsledného díla jsem velmi, velmi spokojen. na první pohled bychom mohli říct, že v příběhu není mnoho originálního. styl je de facto čistě fuksovský (kdo četl „pana theodora mundstocka“ či „myši natálie mooshaberové“ pozná to ihned), vril a vimany zpopularizoval v české SF komunitě ludvík souček, magii a alt.hist s vítězícími nacisty pro změnu františek novotný. nicméně ani jedno z toho není důležité, protože výsledek je unikátní: temná a ponurá atmosféra (žhnoucí mráz, tma, ticho a chvilkové, impulzivní násilí), na hlavu postavená politická situace (češi přátelé říše, hitler-humanista, SS-manni v roli bojovníků za spravedlnost), obyčejní/neobyčejní hrdinové příběhu. a hlavně vnitřní boj hlavní postavy se situací, do které vplul. hlavní hrdina, walter fleischer aka martin řezníček je pasivní, nezvědavý, spokojený, mírný člověk, který má dar, o nějž ani moc nestojí a který ani nevyužívá. jenže ten dar ho kvalifikoval na někoho, kdo jen tak mimochodem přepsal dějiny lidstva. a když dostane tu možnost znova, vyhne se jí, ne proto, že by byl spokojený s tím, jak se věci mají, ale protože jeho blízcí mají přednost, protože ať udělá cokoliv, nevěří, že změna bude k lepšímu. raději bojuje za to, aby on a jeho rodina byli spokojení, smíření, i když ho to stojí skoro vše, co má. působivé.

pokud bychom chtěli být hodně cimprlich, všímali bychom si toho, že autor nejen fuksův styl parafrázuje, ale místy až paroduje (např. rozhovor waltera s prodavačkou z kiosku v parku), všimli bychom si nevyrovnanosti kvality stylu jednotlivých částí textu nebo rezignace na hlubší začlenění několika zajímavých, ale úplně upozaděných motivů (např. walterova duchovní síla). na druhou stranu, životněji (a živočišněji) zpracovaný vztah árijské magie a vědy jsem snad ještě nezažil, oproti novotného sterilitě, magie v polačkově světě pulzuje, je organická. a politická situace, jak je v románu vykreslená, nese absurdní komično reflexe (dnešního) světa, kdy se masoví vrahové stávají miláčky národů a miláčci národa zločinnými vrahy. ta představa na mém obličeji vyvolala sarkastický škleb, který přešel v upřímný smích, to proto, že je krutě pravdivá.

přehlédneme-li pár redakčních mušek (píseň Horst Wessel, Pennemünde, norditsko-atlantskou rasu), text má vysokou úroveň, po všech stránkách. v kontextu české SF jde o hvězdu jasnější tisíce sluncí. spolu s poslední hlídkou tomáše petráska z mloka 2007, upřímně, dvě tak dobré věci jsem z per českých SF autorů už dlouho nečetl; naposledy mě takhle fascinoval ivan kmínek (utopie) a jaroslav velinský (engerlingové). co se týče ambicí mimo SF, mám obavy, že tam je současná česká prozaická tvorba už trochu jinde, nicméně poláček jí ani tady žádnou ostudu rozhodně neudělá. a kéž by „spěšný vlak“ nebyl poláčkovým ojedinělým dílem.

ps. sonderzug Ch.24.12. (str. 255) je spíše „mimořádný vlak“ než „spěšný vlak“ (eilzug).

Motiv cestovatelů v čase zachraňujících něco cenného před katastrofou už tady párkrát byl, ale zpracování se mi líbilo a dávám malé bezvýznamné plus za hříčku se jménem majitelky galerie (jak si s tím poradili v překladu?).

Tak proč ne, myšlenka není špatná, ale podání formou přednášky k ní nepřidává žádné napětí, žádný příběh. Není to nic víc, než momentka z něčeho, co možná za pár let někdo opravdu zkusí.

K čemu může někdo potřebovat slepého malíře? Třeba k tomu, aby namaloval něco, co očima neuvidíte. Něco, co ještě nikdo nezachytil.

Ty obrazy bych ráda viděla. Určitě budou pochmurné a vzbuzovat takovou tu neurčitou, ale o to vytrvalejší hrůzu z neznámého a nevyhnutelného, která je cítit z celé povídky.