LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

po dočtení téhle povídky si asi většina čtenářů řekne WTF? ale krátké útvary vyžadují čtení pozorné a při něm lze zjistit, že jedna zdánlivá absurdita (sestěhovávání známých spisovatelů do jakéhosi zapadákova) jen překrývá absurditu daleko větší, kterou našel mysl vytěsní jako tak nepředstavitelnou, že si jí ani nevšimneme… janet a janet ;)

Bez přehánění jeden z vrcholů dějin literatury jako takové, který dal fantasy tvorbě nový smysl a rozměr, to jsou Sapkowského povídky. Velkohubé? Avšak lapidárně pravdivé. Autor dokázal použít mistrovský eklekticismus, jímž přetvořil tolkienovský fantasy svět i staré báje a pohádky do živoucí podoby světa tak skutečného, jako by se v něm ani neproháněli draci, elfové a čarodějové. Kdo by v mládí nečítal pohádky o strize či krásce a zvířeti, že.. Ty však najednou dostávají zcela nový rozměr. Autor si hraje se slovanskou mytologií a jako skutečný kouzelník k ní dodává nádherně vypointované hluboké příběhy, ve kterých je více pravdy než v kdejakém hlubokomyslně se tvářícím filosofickém traktátu. Řemeslně dobře zpracované postavy, dialogy a jazyková stránka se zdají samozřejmostí. Co víc jen napsat..vřele doporučuji:)

Paul Preuss si vybral šest Clarkových povídek a přetvořil je do úplně nového vesmíru. V prvním díle nám představil postavu jménem Sparta, která řeší zapeklité případy během všech dalších dílů. Na první pohled na sebe knihy nenavazují, jsou jen volná pokračování, ale teprve když se dostanete k pátému a šestému dílu, začne mnohem více dávat smysl to, co se dělo na začátku.

Fantasy série, která mě zpočátku vyděsila svým často nevybíravým způsobem vyprávění, a postupně uchvátila rozsáhlostí a propracovaností nejen příběhu, ale i postav. První díl byl takový rozjezd, dvojka rozehrála příběh do několika linií, trojka se tak trochu vlekla, čtyřka začala gradovat do posledního dílu a pětka to všechno pěkně zkompletovala a uzavřela jedno z epických děl, kterých se zas tak moc nevidí.

Zatial som v polovici knihy The Best Of Frederik Pohl, no táto poviedka ma veľmi pobavila a rozveselila. Celkovo je pán Pohl majster čo sa týka satyri a čierneho humoru. Spolu s Asimovom je to môj najobľúbenejší klasický sci-fi autor.

Úvodní líčení světa po elektrické smrti je bravurní. Neff mě skrz svůj text přenesl do svého světa a já vše cítil na vlastní kůži, viděl na vlastní oči. Na tomhle je vidět, že Neff je opravdu PAN spisovatel. Bohužel ve druhé třetině se to docela rozplizne, některé postavy na dlouho zmizí, jen aby se ve třetí třetině objevili, poté co na ně čtenář skoro zapomněl. Navíc dost věcí už začalo být docela wtf (viz v jednom z komentářů zmiňované naražení Václava Klause na kůl) a já se nemohu ubránit pocitu, že autor se musel u psaní smát až se za břicho popadal… Takže první třetina excelentní, druhá nuda, třetí taky, konec to zase trochu vylepšil. Celkově ale spíše zklamání.

Kniha je dle mého názoru taky předražená, ale vzhledem k tomu, že jde sehnat v elektronické podobě za pár sekund (a bez odlehčení peněženky), mi přijde zbytečné si něco takového kupovat. Jako dodatek k sérii Stmívání se mi to moc líbilo, i když to popřelo všechny vzpomínky, co na Bree z knihy Zatmění máme. Tady se naopak chovala velmi dospěle, kultivovaně a vůbec ne tak, jak bychom podle Zatmění měli u Novorozených čekat. Autorka má podle mého zlozvyk (nebo je to snad kladná vlastnost?) vytvářet až přehnaně šťastné happyendy (jak jsme si mohli všimnout v Hostiteli a Rozbřesku), a tady by se jí to bylo povedlo také tak, nebýt té maličkosti, že už kdysi napsala o nezvratném jejím konci. Nicméně až do posledních stránek jsem měla podezření, že se z toho přece jen nějak vyvleče a nezabrání jí to vtom, že nám například nakuká, že uhořelo její dvojče, nebo že měla zázračnou schopnost teleportace a stihla to na poslední chvíli, či regenerace a dokázala znovu povstát i z popela (kdo ví?). Přesto se to četlo velmi dobře, jen je podle mě škoda, že to bylo tak krátké, protože jsem byla poněkud smutná, že už nemám co číst dál. 94%

Opět poesie, tentokrát ve třech krátkých črtách. Některé obraty byly docela pěkné, takže nehodnotím nijak zle. Příjemná výplň, nic víc.

Jedna z pozdních (1928) povídek M. R. Jamese, napsaná pro skautský oddíl z Etonu a jeho členům i poprvé vyprávěná. Po poměrně nezáživném úvodu, kde se srovnávají odlišné povahy dvou hochů, se pozornost přesouvá k opuštěné studni v lesíku nedaleko skautského letního tábora, před jejímž tajemstvím mladíky důrazně varuje místní pastýř. A povídačka od táboráku záhy přechází do čirého hororu, který funguje díky dvěma věcem: krutý hrůzostrašný prvek není nikterak vysvětlen, takže působí o to hrozivěji (zvlášť když se vše odehrává za bílého dne), a konec není z nejšťastnějších. Zařazení do antologie typu „Z upířích archivů“ svádí k dojmu, že povídka je o upírech, ale taková interpretace je příliš jednostranná, až zavádějící.

Tentokráte tvrdší zápletka, na rozdíl od prvního dílu tu jde opravdu o kejhák. Jinak nová postava a starý známý démon tu dostává opravdu hodně prostoru. A v dalších dílech to asi nebude jiné (navíc se z něj začíná stávat v rámci možností správnej prohnanej sympaťák). Celkově hodnotím kladně. Posun v ději, postavách i vztazích je dobrý, takže vycpávkový díl v sérii to rozhodně není.

Překlad této povídky je už čitelný, skoro jakoby se překladatelka postupně učila a už tomu, co přeloží, i rozuměla. Určité mouchy se najdou, jen už prostě nejsou velké jako mastodont.

„Ale já cítím rozzářené oči…“ je povídka ze subžánru ‚alternativní hororová historie známých osobností, nejlépe spisovatelů‘ a věnuje se E.A.Poeovi. Tento subžánr je vděčný a pokud je práce dobře napsaná, bývá velmi čtivá (Drood, Podfuk s Hemingwayem, Muž, který sbíral Barkera atd.). Problém nastává, jako u všech alternativně-historických prací, tehdy, když čitatel není dopodrobna obeznámen s životopisem onoho vyvoleného, s úsekem historie, o níž se pojednává, s reáliemi, na nichž stojí drobné detaily, které podobné práce činí výjimečnými. Což se bohužel stalo mě. U Poa trefím tak maximálně století a oblast Nové Anglie, cokoliv dalšího je pro mne španělská vesnice. Nemohl jsem tedy vychutnat drobné nuance, které by příběh vytrhly z šedi lehkého nadprůměru. Ani styl textu, archaický, lehce podobný Poeovu, nebyl, díky překladu, zrovna něco, na čem bych si pochutnával. V mých očích tedy převládly spíše stinné stránky, hlavně jakási zmatenost, patetické chování postav a nereálná kresba akčních scén. Pro milovníky a znalce Poa bude však tato povídka jistě vítanou a šťavnatou laskominou, pro jistotu si ji však vychutnejte v originále.

Kvůli téhle knize jsem si znovu přečetl všech pět dílů trilogie Stopařova průvodce Galaxií a můžu jen poznamenat, že jsem se bavil o mnoho míň, než když jsem to četl poprvé. U knihy Eoina Colfera jsem se nebavil vůbec. Po krátkém čase jsem byl alergický na Poznámky Průvodce a začal je přeskakovat. Pak jsem začal být alergický na celý text a v necelé půlce jsem knihu odložil, což se mi nestává až tak moc často. Snažím se knihy dočíst, i když mě nebaví. Ke knize A ještě něco … mohu jen dodat, že by mi přišlo zábavnější a humornější, kdyby Stopařova průvodce dopsal Marvin.

Překladatelka opět napáchala nesmírné škody, takže kvality povídky spíš odhaduji než vidím jasně. Jde o docela atmosferickou (alternativně-)historickou záležitost (Borgiové), která je ovšem naivní a romantická s feministickým nádechem, takže mne nijak zvlášť nezaujala.

Děsivá a docela morbidní povídka o experimentu s psychickým odkazem koženého trychtýře, k němuž dochází u jistého pařížského okultisty. Ač poprvé vyšla roku 1902, nezastarala a mě nepřestává překvapovat a těšit, jaké mají tyhle klasické hororové povídky skvělé nápady a úroveň.

původní poláčkova povídka v ImpBoh mě nadchla – jazyk, příběh, vyznění. když mi pak zdeněk rampas řekl, že honzu poláčka ukecali, aby téma zpracoval ve formě románu, byl jsem nadšený dvojnásob.

a i po přečtení výsledného díla jsem velmi, velmi spokojen. na první pohled bychom mohli říct, že v příběhu není mnoho originálního. styl je de facto čistě fuksovský (kdo četl „pana theodora mundstocka“ či „myši natálie mooshaberové“ pozná to ihned), vril a vimany zpopularizoval v české SF komunitě ludvík souček, magii a alt.hist s vítězícími nacisty pro změnu františek novotný. nicméně ani jedno z toho není důležité, protože výsledek je unikátní: temná a ponurá atmosféra (žhnoucí mráz, tma, ticho a chvilkové, impulzivní násilí), na hlavu postavená politická situace (češi přátelé říše, hitler-humanista, SS-manni v roli bojovníků za spravedlnost), obyčejní/neobyčejní hrdinové příběhu. a hlavně vnitřní boj hlavní postavy se situací, do které vplul. hlavní hrdina, walter fleischer aka martin řezníček je pasivní, nezvědavý, spokojený, mírný člověk, který má dar, o nějž ani moc nestojí a který ani nevyužívá. jenže ten dar ho kvalifikoval na někoho, kdo jen tak mimochodem přepsal dějiny lidstva. a když dostane tu možnost znova, vyhne se jí, ne proto, že by byl spokojený s tím, jak se věci mají, ale protože jeho blízcí mají přednost, protože ať udělá cokoliv, nevěří, že změna bude k lepšímu. raději bojuje za to, aby on a jeho rodina byli spokojení, smíření, i když ho to stojí skoro vše, co má. působivé.

pokud bychom chtěli být hodně cimprlich, všímali bychom si toho, že autor nejen fuksův styl parafrázuje, ale místy až paroduje (např. rozhovor waltera s prodavačkou z kiosku v parku), všimli bychom si nevyrovnanosti kvality stylu jednotlivých částí textu nebo rezignace na hlubší začlenění několika zajímavých, ale úplně upozaděných motivů (např. walterova duchovní síla). na druhou stranu, životněji (a živočišněji) zpracovaný vztah árijské magie a vědy jsem snad ještě nezažil, oproti novotného sterilitě, magie v polačkově světě pulzuje, je organická. a politická situace, jak je v románu vykreslená, nese absurdní komično reflexe (dnešního) světa, kdy se masoví vrahové stávají miláčky národů a miláčci národa zločinnými vrahy. ta představa na mém obličeji vyvolala sarkastický škleb, který přešel v upřímný smích, to proto, že je krutě pravdivá.

přehlédneme-li pár redakčních mušek (píseň Horst Wessel, Pennemünde, norditsko-atlantskou rasu), text má vysokou úroveň, po všech stránkách. v kontextu české SF jde o hvězdu jasnější tisíce sluncí. spolu s poslední hlídkou tomáše petráska z mloka 2007, upřímně, dvě tak dobré věci jsem z per českých SF autorů už dlouho nečetl; naposledy mě takhle fascinoval ivan kmínek (utopie) a jaroslav velinský (engerlingové). co se týče ambicí mimo SF, mám obavy, že tam je současná česká prozaická tvorba už trochu jinde, nicméně poláček jí ani tady žádnou ostudu rozhodně neudělá. a kéž by „spěšný vlak“ nebyl poláčkovým ojedinělým dílem.

ps. sonderzug Ch.24.12. (str. 255) je spíše „mimořádný vlak“ než „spěšný vlak“ (eilzug).

Motiv cestovatelů v čase zachraňujících něco cenného před katastrofou už tady párkrát byl, ale zpracování se mi líbilo a dávám malé bezvýznamné plus za hříčku se jménem majitelky galerie (jak si s tím poradili v překladu?).

Tak proč ne, myšlenka není špatná, ale podání formou přednášky k ní nepřidává žádné napětí, žádný příběh. Není to nic víc, než momentka z něčeho, co možná za pár let někdo opravdu zkusí.

K čemu může někdo potřebovat slepého malíře? Třeba k tomu, aby namaloval něco, co očima neuvidíte. Něco, co ještě nikdo nezachytil.

Ty obrazy bych ráda viděla. Určitě budou pochmurné a vzbuzovat takovou tu neurčitou, ale o to vytrvalejší hrůzu z neznámého a nevyhnutelného, která je cítit z celé povídky.

Povídka složená z dialogů nasbíraných při průchodu bykrokratickým mlýnkem. Všichni lidé mají nárok na stejné podmínky – čili i na stejné genetické zdroje. To přece dává smysl, ne?

Názory se taky koukám liší dost radikálně, tak já přidám jedno středové hodocení – povídka mi nepřišla špatná, ale ani mě nějak neohromila.

Kratičká, hezká hříčka.

„No a co?“ je

1. sdělení této povídky,
2. moje reakce na ni.

Vyberte si.

Medvědi objevili oheň, vykašlali se na zimní spánek a místo toho se hřejou u táboráků. No a kolik se tím změnilo? Pro medvědy hodně. Pro lidi zas tak moc ne, takže se dál věnují všedním věcem.

Tentokrát se Peter David zaměřil na téma, na které se v seriálu vůbec nedostalo, a to jak vlastně začal vztah Willa a Deanny. Právě díky tomu, že v seriálu to neřešili, David si mohl vymyslet prakticky cokoliv. A vymyslel. Nesoustředil se pouze na love story, která je sice hlavní linkou příběhu, ale velký prostor věnoval i další zápletce, která celou knihu táhne vpřed a dodává příběhu dynamičnost, na kterou jsme ze ST epizod/knih zvyklí.

Poesie na mne působí v antologii povídek obvykle jako tvrdý kartáček na zuby paradontika. Obzvláště překládaná. Tady to kupodivu tolik nebolelo, ačkoliv nechápu, proč to sem Suchánek cpal, když už tak původní výběr vykostil.

Tato báseň ve mně opět probudila jednu myšlenku, na kterou jsem přišel už před dlouhou dobou. Všichni méně talentovaní autoři poesie by měli rýmovat. Což je apel na všechny básníky, kteří píší do šuplíku. Chcete-li, aby vaše básně byly alespoň ke čtení, pište vázaně! Volným veršem píšou diletanti nebo mistři. To první snad být nechcete, tím druhým zatím nejste.

Nehodnotitelné. Překlad tuto krátkou povídku poznamenal natolik, že je téměř nesrozumitelná. Pokud bych měl přece jen napsat něco bližšího, tak snad jen varování všem, kdo by to chtěli číst, protože, pokud jsem kontury příběhu pod zmasakrovaným textem rozeznal správně, tak ani v originále to nebude bůhvíjaké veledílo. Snad byl tedy překladatel vlastně k autorovi milosrdný. Zahalil povídku do mlhy husté tak, že nemohu autora ani krájet, pardon, kritizovat.

Díky překladu téměř nečitelné, navíc na předmluvu příliš dlouhé. Jen pro masochisty.

Na této povídce nemohla překladatelka napáchat tak obrovské škody jako na jiných (protože věty mají většinou jednoduchou stavbu), proto si troufnu ji ohodnotit i okomentovat. Bloch se pokusil o nějakou originalitu v celkem rigidní úpírské biologii, což by mohlo dílo pozvednout, kdyby je sám autor nesrážel neomalenostmi a horkojehlošitostmi. Zručné budování atmosféry, od takového rutinéra očekávané, je prostě místy narušeno směšným obratem v ději nebo pochybným jednáním a motivací postav, takže místo toho, aby mi tuhla krev v žilách, mi spíš cukaly koutky a bránice se nebezpečně zachvívala. Obávám se, že mistrem hororu v roce 1994 už cloumala senilita. Nechci působit cynicky, ale pro jeho pověst je možná dobře, že toho roku také zemřel, protože další práce by nejspíše znamenaly jen pozvolný rozpad jedné legendy.

1894 je výborné dílo antiutopického žánru, jedná se o velmi pozoruhodný román. Winston Smith je obyčejný člověk, který chce jen poznat normální svět a jeho minulost, mít svobodu volby a věřit tomu co vidí na vlastní oči.. Jenže jak to dokázat, když pouhým výrazem tváře může být odsouzen za zradu strany? Je to velmi depresivní četba. Klaním se Orwellovi za výborné dílo a ještě jednou za to, že ho napsal v roce 1947.

Nějak už vám to selže, něco vás zdolá. Život vás zdolá.

Po velkém zklamání z filmové verze bylo čtení knihy dostatečný zadostiučiněním. Příběh byl jasný a srozumitelný (navzdory autorovu varování, že text obsahuje spoustu odborných termínů), uvěřitelný a bez logických chyb. Další kniha od autora, který je schopný nastudovat spoustu materiálů, aby vytvořil jeden kvalitní příběh.

Komentář píšu asi dva měsíce poté, co jsem knihu dočetla. A musím přiznat, že mi dělá docela problém si vzpomenout, co že se vlastně v knize dělo. Ono se tam totiž dělo to, co se ve ST děje poměrně často, pouze s menšími obměnami. Výsadkový tým se dostává do situace, kde jsou dvě různé frakce bojující proti sobě a je na Enterprise posoudit, která strana jsou ti „dobří“ a bojují za správné ideály. Přesně o tom jsou i Strážci míru a celý děj se odehrává podle předem velice jednoduše odhadnutelného scénáře, který už jsme viděli v každém ST vesmíru minimálně jednou.

Sedm let v Bradavicích uběhlo jako nic a je na čase zhodnotit, co jsme prožili/přežili. První knížka se nesla spíš v pohádkovém duchu, ale přesto jí to neubralo na zajímavosti a spádu. A pak už to bylo z dobrodružství do dobrodružství, které mělo vyvrcholit sedmým dílem. Vrchol to ale nebyl, spíš jen uzavření celé série, protože poslední díl byl zbytečně natahovaný kapitolami, ve kterých se nic zvláštního nedělo. Knížka mohla být poloviční a rozhodně by děj ubíhal mnohem rychleji a nevypadalo by to, že je to jen uměle natahované.

Kdysi dávno jsem do kina zabloudila na film Lovci dinosaurů, který byl víc než podprůměrný, ale jako oddechovka se na to dalo vcelku koukat. A teď o mnoho let později jsem narazila na Bradburyho a jeho povídku, ze které film neomylně vycházel. Děj povídky mě tedy ničím nepřekvapil, i když konec nastal asi tak v polovině filmu (film řešil, jak z toho ven). Přesto mi konec, ke kterému se dobelhal film, vůbec nechyběl, protože bradburovské konce jednou větou toho dokážou říct víc, než hodina filmu.

Udělala jsem malou vsuvku mezi sci-fi knížky a začala dohánět povinnou četbu ze školy. Na hodině britské literatury mě zaujala diskuze o Dorianovi Greyeovi, především, jak se autorovi povedlo ztvárnit jeho postavu a vnitřní myšlenky a pohnutky. Souhlasím, že Wilde dokázal Doriana popsat do hloubky, kterou jen tak v nějaké knížce nenajdete, ale na druhou stranu mě dost nudil popis tehdejší společnosti. Přišla mi velice povrchní a zabývajícími se pouze světskými záležitostmi. Vím, že tehdy ta doba taková byla, ale v knížce by určitě stačilo, kdyby se Wilde tomuto tématu věnoval v první kapitole a dál už povrchní vztahy společnosti neřešil a zaměřil se více na Doriana.

Především to vážně není kniha pro děti. Třebaže úrovně takového „Dítěte Skály“ nedosahuje, scény jako násilná kastrace v přímém přenosu už k němu daleko nemají a atmosféra je místy opravdu drsná. Jak tu někdo napsal, tady se o zvrhlostech neřeční a Salvatorovi drowové jsou proti Bishopové skautský tábor. Přitom se místy i velmi dobře zasmějete – než milé pohlazení vystřídá další rána pěstí.

Není to ani růžová knihovna. V celé knize nejsou snad dva lidé, co by měli normální vztah, zato plno „hodných strýčků“ pedofilů, a mezi hlavními protagonisty též chlapík, co je ve vztahu k ženám na nejlepší cestě stát se ekvivalentem Jacka Rozparovače. Pokud jím už není. Rovněž na nějakou záplavu akce zapomeňte. Děj plyne pomalu a ani finále není nijak „třaskavé“ v akčním smyslu, zato notně drsné. Přesto, jakmile se začtete, budete číst „až do mdlob.“

Co se chyb týče, je jich také dost. Třeba nevyvážené postavy, kdy autorka evidentně přepaluje schopnosti některých a pak zápasí s tím, jak je dostat do maléru, aby to vypadalo věrohodně. Obávám se přitom, že toto se v dalších dílech ještě zhorší. Také o situaci toho světa by se dalo polemizovat. Kdyby zdejší muži OPRAVDU chtěli převrat, zřejmě by to při schopnostech některých dokázali, a skuhrání o nesvobodě tak občas připomíná spíš skuhrání otroka při BDSM seanci, který má přitom v kapse stopku. Že zvyk je železná košile neomlouvá všechno. A konečně i překlad a redakce je odbytější než je u Tritonu zvykem – ne tolik, aby to řvalo, ale občas si všimnete.

„Dcera čisté krve“ je zvláštní kniha. Než jsem ji začal číst, nevěřil jsem, že by se mi mohla líbit – přesto jsem ji přečetl za pár dnů celkem snadno. Vidím dobře chyby, které má – a přesto hodnotím (zatím) relativně kladně. A rozhodně jsem zvědavý na pokračování.

Minimalistické, naturalistické, surové, deprimující. Výborné.

Doporučuji přečíst během co nejkratší doby, nejlépe na jeden zátah.

Začiatok je ako románu Crichtona. Podobnosť s Jurasic Parkom nie je náhodná. Bohužial to autor zistil a tak vymyslel jeden z najhorších záverov vôbec. Nebudem prezrádzať aby si to každý zistil sám.

„Noteka 2015“ je pro mě tak trochu očekávaným příjemným překvapením, Poláci prostě píšou dobrou fantastiku a tahle knížka jen potvrzuje pozitivní zkušenosti. Lewandowski čtenáře ve svých povídkách zavede na území Polska v blízké budoucnosti a naráží přitom na různé nešvary současnosti: tuhle si rýpne do korupčních politiků, támhle kopne do ekologů, poškádlí náboženské fanatiky, ošklíbne se nad Evropskou Unií, zkrátka aktuálními postřehy a názory autor nešetří. Satira a všemožné vtipkování však automaticky neznamenají odpočinkovou četbu – ve spoustě povídek se skrývá hlubší myšlenka a kromě toho je Lewandowski schopný rozvíjet různé složitě znějící teorie převážně z oblasti (meta)fyziky. Tématicky se nenechává omezovat a veleschopnou ústřední postavu novináře Tomaszewského neváhá protáhnout událostmi na hony vzdálenými realitě. Největším zážitkem pro mě byl hned úvodní „Mazal“, zasmála jsem se u válečné „Noteky 2015“ a zaujalo mě také „El Niňo 2035“. Ani ostatní příběhy nejsou špatné, vždy se mohou pochlubit zajímavým nápadem nebo alespoň kvalitním humorem, obvykle obojím. Za sebe mohu vyjádřit spokojenost – bylo to čtení poutavé, svižné a vůbec ne hloupé. 75%

Poslední povídka „Noteky 2015“ není vyprávěna ich formou a její hrdina má sice s Tomaszewským společné příjmení, nikoliv však křestní jméno. Jako nezaměstnaný se rozhodne ucházet o post jasnovidce, což sebou přináší situace převážně humorné. Zdánlivě předvídatelný děj se nakonec překlopí kamsi k „Matrixu“ a nemůžu tvrdit, že by mě závěr nadchnul, přesto se „Pohádkový problém“ udržel ve slušném nadprůměru (imho). 66%

Tentokrát se s Tomaszewskim podíváme trochu dál do budoucnosti na problém umělých inteligencí. Zažijeme něco smíchu a taky trochu přemýšlení, ale nebude to bolet :-). Malý černý puntík uděluji za imho zbytečnou porno vsuvku, ovšem bavila jsem se dobře, takže za tuhle povídku jednoznačně palec vzhůru. 78%