LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Aj ked je to uz davnejsie, co som knihu cital, dodnes vo mne rezonuje melancholicka atmosfera pribehov Gileada. Ako spomenul Gilbert, rozhodne to nie je vesele citanie a kto nema rad temne pribehy, ten si na svoje nepride. Do terajsieho pocasia je to vsak vynikajuce citanie a kto ma rad pribehy zo sveta Warhammeru, tu spravnu temnosnovu atmosferu, nieco akcie a krvi, ten urcite zaplesa blahom. Precitajte si, neobanujete.

Nešťastný osud jedné zmutované dívky, nabídka mocné korporace a smrtící virus jsou hlavními ingrediencemi povídky, touha po svobodě a obyčejném životě leitmotivem. Zajímavé, neveselé téma je zpracováno velmi čtivě, ale závěr, ač očekávaný, mi přišel bohužel nezvládnutý (haprující ve zpracování, nikoliv svým vyústěním). Především za první 3/4 příběhu hodnotím vysokým nadprůměrem: 80%.

Typ nenápadné knihy, která sice nevyhraje žádnou cenu, ani se nestane nějak přelomovou, ale která člověku sedne, chytne ho a zanechá v něm hlubší dojem než mnohé lépe hodnocené. To je i můj případ s Gileadovou krví. Příjemně melancholický příběh elfa Gileada, který při cestě za pomstou tratil více než získal (když pomstil smrt bratra a vrátil se do rodné věže, zjistil, že všichni příbuzní jsou mrtví), putuje světem Warhammeru doprovázen posledním přítelem elfem Fithvaelem. Právě on je často hybatelem děje a mnohdy výraznější postavou než sám Gilead – v tomhle kniha zahrála na strunu mé slabosti pro vedlejší postavy.:) Rozhodně nejde o veselé čtení, autoři jsou ke Gileadovi dost nemilosrdní, a tak pokaždé, když už to vypadá, že dojde hrdina klidu, vždy se z toho vyvrbí nějaké neštěstí. Nakonci však přece jen vysvítá naděje, a tak kniha nekončí úplně špatně. I když zde není tolik akce jako třeba u Gotrekových a Felixových dobrodružství (což vynahrazuje poslední příběh ala Sedm statečných), rozhodně mu to na čtivosti neubírá.

Kratičká mrazivá hříčka F.J. Ackermana je důkazem, že i při minimálním rozsahu lze vytvořit atmosféru, nahodit vážné téma a přidat nějaké to malé překvapení… ale je to fakt hrozně krátké, nějak se nemůžu přinutit hodnotit výš. 61%

Povídka s vyváženým poměrem SF a hororového prvku; astronaut ztroskotá na planetě, kde se všechno zdá být v pořádku až do okamžiku, kdy začne usínat a vynoří se jistí duchové… Dobře napsané, napínavé i s pointou, ale myslím, že do paměti se mi nějak zvlášť nevryje.

Neobvykle vyřešený milostný čtyřúhelník docela překvapil. Série začíná být trošku temnější, ovšem pořádný nepřítel a s ním spojený pocit ohrožení pořád nikde. Potěšil i nový druh „upíra“.

Konečně aspoň troška akce a začínají se objevovat i intriky a budoucí vnitřní nepřítel. Na rozdíl od prvního uváděcího dílu se tu i něco děje.

Červená knihovna pro náctileté a to spíše ty mladší. Stejně jako Vampýrská akademie se všechno točí kolem nové školy, kluků, hader a (ne)ztrapňování se před spolužáky. Ovšem příběh a celková (temná upíří) atmosféra je o řád níže než zmiňovaná akademie. Série je opravdu zaměřena hodně na děti, takže tu nenajdete žádného opravdu zlého protivníka a vrcholem celé akce v knize je nepovedený magický rituál elitního školního klubu. Takže opravdu nic pro milovniky akce. Na druhou stranu je čtivost na špičkové úrovni, další kus co se čte na jeden zátah.

Myslít že trochu nedoceněná pratchettovka, přitom velmi zábavná. Ano, věnuje se tematice opery, což každého nemusí chytit, ale přesto je tam řada skvělých hlášek a vtipně podané lidové moudrosti. Doporučuji.

Šiesta kniha edície to nebude mať ľahké a nemyslím, že sa nájde čitateľ, ktorý by si ju užíval od začiatku do konca a vyzdvihol ju na piedestál Knihy najlepšej, keďže Poslední strážce Věčnosti je kniha premenlivá (od rozprávky k dráme a akcii, od slušnej atmosféry k zmätenej akcii) a netreba dávať na prvé dojmy (podľa anotácie môžete nadobudnúť dojem, že väčšinu príbehu zastúpi Galen Waylock a bude to typické prevzatie osudu celého sveta na plecia jedinca, ale tomu tak nie je). Úvodné kapitoly miešajú sny, snový svet s bežnou a známou realitou, prinášajú zaujímavú snovú symboliku a línia odohrávajúca sa v realite zas viaže osudy postáv s krutosťou, akú nám mnohokrát predvedie život. Autor ma potešil zaujímavosťami o snoch či postrehmi o šliapaní na symboly, ktorými vojaci potvrdzujú svoju zradu vecí, ktorým boli verní. Zákonitosti sveta sú odhaľované po kúskoch, bez pre čitateľa pohodlného uvedenia do reálií (to chválim, rád objavujem zákonitosti sveta sám) a až dôjde na väčší kúsok mytológie a histórie, autor ju nerozpráva priamo a chronologicky, ale prostredníctvom zmäteného Galena (to kritizujem, hlavne kvôli vysokej miere informácií, ktoré tak bez zapamätania a pochopenia strácajú cenu). Prepracovanosť zákonitostí a mytológiu autorovi neodopieram, no Wright zlyháva v jednoduchom a účinnom podaní informácií čitateľovi, keď ma mnohými menami len miatol. Čakal som, že posledná tretina knihy sa bude niesť v duchu už prečítaných strán, no príbeh sa postupne mení – pribudne akcia, ktorá je často neprehľadná (deje sa mnoho, v rýchlom slede a chaoticky), postavy jednajú občas zbrklo a bez premýšľania, počiatočná atmosféra zložená zo snovej neistoty, mnohoznačnosti a reálnych hrozieb, akými je choroba či odhalenie spojitosti medzi postavami, sa vytráca a pútavosť kolíše. Je to nezvládnutie akčnej zložky alebo autorský zámer (aby príbeh pôsobil ako sen, v ktorom nie všetko dáva zmysel a s prípadnou deus ex machinou si nelámeme hlavu)? Ťažko povedať, vidím to tak na polovicu. Kniha končí neukončeným príbehom, ktorého druhá polovica sa volá Mlhy Věčnosti. Dúfam, že ubudne akcia a Válka snů bude uspokojivo ukončená. 65%

Myslím, že kniha musí působit zcela odlišně na lidi, kteří totalitu pamatují a kteří již nikoliv. Já jsem tak někde na rozhraní a tak se to ve mě tak nějak celé mele. Rozhodně je to poutavé počtení, ale spíše než antiutopické sci-fi mi to přišlo spíše v žánru hororu, tedy myslím co do pocitů při čtení. Jestli tohle bylo napsáno v roce 1947 pak klobouk dolů před panem Orwellem, ikdyž na druhou stranu mě trochu děsí jen myšlenka na to, že něčí hlava je plná těchto dokonale souznějících myšlenek o ovládání lidstva. Ale to co mě na knihách zajímá především, je jejich čtivost, příběh a vtáhnutí do děje a tahle kniha tohle všechno pro mě má. Není to to nej co jsem kdy v žánru sci-fi četl, ale rozhodně je to tomu hodně blízko. Byť je to označováno za klasiku, není to klasika nikterak zkostnatělá a osloví jistě mnohé i dnes. Zda se jí to podařilo i u mne je snad patrné z mého hodnocení…

Podobně jako Dreamchaser jsem se u první třetiny plné stříleček nudila, a když užuž jsem chtěla knihu odložit na neurčito, tak přišel teplický fanoušek a netopýři a já se konečně začetla, protože konečně přišla nějaká zápletka, i když jednoduchá cesta za pomstou a starým artefaktem. Líbil se mi humor a nápaditá přirovnání :) I ty záběry do minulosti. Ta odfláklá redakční práce bila do očí hlavně na prvních pár stránkách, pak bych řekla, že se to zlepšilo.

Poprvé jsem zaznamenal že by v Ikarii jedno téma prostupovalo více povídkami, a zde to tak je – mořské panny a jiné mořské potvory. Kupodivu to časopisu prospělo, tyto povídky patří k těm lepším.

Nechápu jak se to mohlo dostat do nejlepších povídek… Přijde mi to hodně ujeté nezajímavé.

Antologie nemusím. Čtu maximálně tak povídky od svých oblíbených autorů se známými hrdiny. Když nepočítám Město přízraků a Zrození modrého měsíce, což jsou tématické antologie z Asterionu (a to první vlastně antologie ani není), byli jediné dvě antologie, které jsem si kdy koupil, Memento Mori a Žoldnéři fantasie. První mě zklamala, druhou jsem nedočetl, ne snad že by se mi vysloveně nelíbila, ale po ruce bylo lákavější čtivo. Takže s Draky jsem dosti váhal. Byl jsem zvědavý, ale byla tu nemalá pravděpodobnost, že se mi nebudou líbit, přičemž nejsou nejlevnější. Nicméně po brigádě jsem byl docela bohatý, takže budiž. Šel jsem do nich. A nelituji toho. Texty Jůzlové, Pavlovského, Kuglerové, Lince, Kočího a Antonína mě nadchly, pak je tady obrovská kopa těch nadprůměrných, pár průměrných a jen dvě povídky balancující na hranici průměru a podprůměru (Němec, Rečková), když tedy nepočítám báseň Leonarda Medka. To je, řekl bych, přímo vynikající bilance, když uvážím počet povídek a množství relativně neznámých autorů. Co se mi obzvlášť líbilo, byla různorodost, člověk tu narazí na ty klasické fantasy s nebojácnými hrdiny a draky, ale taky na originální povídky, které se snaží prozkoumat nové vody. Takže za mě určitě oba palce nahoru, takovéto antologie vznikají jednou za uherský rok. Kdybych měl zprůměrovat svá hodnocení povídek, vyjdou mi tak čtyři hvězdy, nicméně tahle kniha jako celek si tu „pětku“ zaslouží, nejen za vymazlenou úpravu.

Hustodémonsky­krutopřísný závěr. Tímto vtipným, napínavým a neuvěřitelně zábavným textem s trpaslíky si Antonín s konečnou platností vysloužil pobyt na předních příčkách mého TOP 10 žebříčku.

Mě to tedy zase tak jako Janu nesebralo (BTW díky za tip na přečtení), ale musím uznat, že atmosféra je slušná a filosofické mikroúvahy nad vědou a životem byly výborné (např. na témata vývoj nezastavíš, leda můžeš stát kousek mimo; strach z nebytí je dost silný na to, aby člověk zaprodal cokoliv a žil dál). Hlavním prvkem povídky je smutek nad nemožností pochopit měnící se svět, měnící se lidství, smutek nad chybami, kterých se lidstvo (a hlavní hrdinka osobně) dopustila, a které nepůjde napravit. Rubikon biotechnologií byl překročen. Smrt se možná začne jevit jako milosrdná sestra. Budeme ji schopni zvolit dobrovolně nebo neodoláme vábení věčného „života“? A jsou živé tvory něco víc než biotechnologické stoje? Odpovědi nečekejte, jen otázky. Znepokojivé, těžké na odpověď, nepříjemné na přemýšlení.

PS: Huntigtonovský střet civilizací je dnes už spíš realita než SF, ale v roce 1997 byl King docela vizionář, za což dávám půl hvězdičky nahoru.

Zajímavá povídka. Jak říká Sirius, ze začátku to vypadá jako nějaká bezpohlavní klasika, ale pak to najednou nabere nový směr a navíc se to prostě dobře čte. Takže palec nahoru.

Nemyslím že by tahle povídka byla něco extra. Je fakt, že se to celkem zajímavě vyvine a je to celkem originální, ale ten nezáživný začátek… utrpení, utrpení.

Za prvé souhlasím se Siriusem, tohle se takhle doprostřed mezi povídky moc nehodí. Dokázal bych si to představit buď přímo na začátku sborníku jako takový „otevírák“ nebo naopak na konci. A za druhé, poezii nemusím, ale když je povedená, rád si ji přečtu (jako třeba v Kočičích nocích Blanky Jiruškové). Tahle báseň ale vážně působí dojmem, jako že se autor chtěl rychle zbavit dvou dotírajících editorů :) Takže slabší…

Začátek je pomalejší, pak mě však Sidha Apollyon přikoval k pohovce a donutil mě povídku přečíst na jeden zátah (a tahle povídka není nejkratší). Zajímavé postavy, děj má spád, akorát to prostředí si zasloužilo líp prokreslit.

príliš veľa sexu, príliš veľa humoru, príliš veľa chodenia (tam a späť) a príliš veľa nudy…

Hororová povídka o útoku hejna dravých hlavonožců na západoanglické pobřeží. Příjemně viktoriánská, po nezbytném úvodu seznamujícím čtenáře s bádáním ve sféře hlubokomořských výzkumů rychle plynoucí, skvěle napsaná.

Uf, nevím, co přesně jsem očekávala od spisovatele, který se proslavil imho konzumními fantasy romány ze světa „Warhammeru“, ale určitě jsem nečekala melancholickou sci-fi pecku, za jakou by se nemusel stydět ani G.R.R. Martin, Dan Simmons nebo O.S. Card. Autor zde čtenáři představuje svou vizi světa nedaleké budoucnosti: světa po ekologických katastrofách, světa, kde se schyluje k válce mezi Věřícími ze SIR (Sjednocená Islámská Republika) a Evropany, co při svém pokroku v genetice fušují Bohu do díla. William King na několika málo stránkách stvořil skvělou atmosféru úpadku, obsáhl množství problémů a zamyslel se nad podstatou lidství. Málokdy hodnotím plným počtem hvězdiček, ale marně hledám důvod, proč by si je „Návštěva u mrtvého“ nezasloužila. Hluboké, pravdivé, alarmující… 95%

Vtipné, svižné, fajn postava vypravěče. Pointa sice odhadnuta v polovině, ale vůbec to nevadilo. Určitě si přečtu ještě jednou.

Uff – bída. WTF začátek rozhodně fajn, ale pak to šlo do kytek. Povídka je prakticky bez děje, akce a hlavně bez pointy. Je to prachobyčejná konverzačka nebo spíš vysvětlovačka. A ještě jsem si u jedné části říkal, jak je strašně naivně napsaná.

Z povídky mám pocit, že je to část nějakého většího příběhu; něco co pokračuje dál, vyvíjí se a někde snad i vrcholí. Jestli tomu tak je, snad bych se i rozhodl celý příběh přečíst, pokud ale ne, tak rychle zapomenout.

Hvězdička, že se to dá číst, druhá pak za začátek.

Stejně jako u Siriuse, tohle šlo prostě mimo mě. Tenhle typ povídek nemusím…

Byla by to snad nejlepší povídka ve sborníku, protože je prakticky dokonalá, bohužel mě však dosti štvaly ty nudné (a naštěstí krátké) části z pohledu Deirdre, které jsem už později i přeskakoval…

Na začátek se musím přiznat, že na tu knihu jsem se ani nijak netěšil. Bylo to způsobeno hlavně tím, že v poslední době „klasické“ fantasy zrovna dvakrát neholduji a navíc draky jsem pokládal za totálně ohrané téma, kde se nedá přijít s ničím originálním, protože draci už jsou hodně… staří a prostě ohraní, ale to už se zase opakuju. A tudíž jsem se na to ani nějak extra netěšil, nicméně informace kolem vzniku a autorů jednotlivých textů jsem sledoval, protože to koneckonců už tak nějak patří k mé práci. Když jsem zjistil, že tam budou mít povídky takové kapacity jako Jiří Pavlovský, Jana Jůzlová, Martin D. Antonín, začal jsem si říkat: „jo, tak třeba do toho i půjdu, protože tyhle autory čtu rád…“ Jenže tam byla fůra dalších spisovatelů, o nichž jsem v životě ani neslyšel a nápad si knihu opatřit jsem zahnal jako obtížný hmyz. Jenže… jenže pak se objevila ta proklatá obálka od Jany Šouflové a já jsem se prostě zamiloval. Ne, do autorky ne (ačkoliv její obálky zbožňuji). Zamiloval jsem se do knihy na první pohled a já věděl, že jí prostě musím mít. Jenže tu byl problém a to sice jak se k ní dostat – přeci jen 450 Kč se dneska neválí na ulici ani vám je nikdo nedá jen tak. Jenže pak jsem se zamyslel, poptal jsem se a bylo rozhodnuto: knihu zrecenzuju i přes fakt, že je to takový špalek, jaký jsem v životě nekritizoval. Draci dorazili vskutku rychle a já se kochal (mimochodem ty ilustrace jsou vážně parádní). A pomalu jsem se začetl. Jasně, mohl jsem to vzít od mých nejoblíbenějších autorů a ty méně známé vzít až nakonec, ale proč bych to měl dělat, říkal jsem si. Texty jsou tam takhle řazeny z nějakého tajemného důvodu, tak proč to porušovat? Proč přeskakovat? Nebudu se tu rozepisovat znova o všech povídkách, přeci jen už jsem tak učinil pod každou zvlášť. Jen řeknu, že jsem opravdu čuměl jako puk. Protože i ti autoři, které jsem před tím neznal, mě všichni fakt překvapili a dokázali udržet kvalitu knihy na vysoké úrovni. A navíc mě vyvedly z omylu, že fantasy s drakem není jen o tom, jak namakanej chlápek příjde do sluje a tam potvoře setne hlavu. Nebo o tom, jak malej kluk najde dračí vejce, udělá hopsa hejsa a stane se z něj lidovej hrdina. Právě tady se dokonale projevilo slovo fantazie. Nespoutaná fantazie!, kterou všichni autoři nechali pracovat na plné obrátky a neustále mě přesvědčovali, že to může vypadat i jinak. Originálně, nespoutaně a nově. Nemůžu tak mluvit o nejlepší povídce – protože to jsou všechny ty, které ode mně dostaly hodnocení mezi 4–5 hvězdičkami. Ani o nejslabších příbězích – ačkoliv povídky od Ríšy a Réčkové patří spíše k průměru a výtvory Kučové, Weigela,Klepetkové, Partikové mě moc nezaujaly, pořád mají nějaká plus k dobru, které je neposílá do stoky knižního podsvětí. Prostě jakmile začnete číst – nedokážete přestat. Je to zrovna jak s tím drakem – neuvěřitelně rychlá a nebezpečná. A návyková, protože jsem jí neustále tahal sebou (kromě krámu samozřejmě) a opatroval jí jako oko v hlavě, což budu dělat i nadále, protože takhle krásný sborník se jen tak nevidí. Po dočtení Antonínova Drakobijce se ve mě pak na plno projevilo to, co prosakovalo během celé knihy: moje vzpomínky na dobu, kdy jsem začínal fantasy číst. A vzpomněl jsem si i na to, co tenhle žánr znamená. Znamená právě tu nespoutanou fantasii a velké dobrodružství. Což je právě tento případ. Já jsem rád, že mi byla prokázána čest tuhle krásnou knížku plnou nespoutané fantasie číst. Protože to pro mě bude čtenářský zážitek ještě na hezky dlouho.

I malí lidé dokážou veliké věci____to nejlepší na konec říkává se a tady to doopravdy platí. Protože si nedokážu představit jiný příběh na závěr. Pro Martina D. Antonína to není asi dobrý rok, protože mu kritici celkem dost strhávají jeho první díl Daemonicy. Jenže si myslím, že na to rázem všichni zapomenou, jakmile si přečtou tuhle úžasně nadupanou novelu o trpaslících, která přetéká humorem a pivem. Kde draci chrlí oheň a vousatí válečníci se ohánějí sekerami. Kde se dá zažít dobrodružství v nejkrásnějším slova smyslu.

Veľmi dobrá kniha. Pôsobí ako horšia fantasy, no je veľmi dobre napísaná. Bolo mi jedno, že to je klišovitá fantasy zo stredoveku, ktorá je plná krvi a násilia. Pritom démoni a kúzla sa tu objavia naozaj len okrajovo. Všetko sa točí okolo povstalcov a ríše. Je tak jednoducho a predsa krásne napísaná, že som si ju obľúbil a zhltol jej stránky skoro na počkanie. Aj keď mená hlavných aktérov po čase zabudnem (generál Yeša, zlodej Valik, kovár Terek, Nuzka alias Varha,…), kniha mi prišla správne stredoveká, správne temná a tu jej nezabudnuteľnú atmosféru a boj v horách si budem pamätať. Na konci sa dozviete jedno veľké rozuzlenie a odhalenie.

Moje pocity sú presne také ako napísal Leonard Medek v anotácií – „…smekám klobouk a uctivě se skláním, protože je to zatraceně dobře napsaná fantasy.“

Páté dobrodružství agenta JFK je bezesporu kvalitativním krokem směrem vzhůru. Při čtení na mě dýchla atmosféra „Falloutu“, přestože byl Kovář vyslán do reality, kdy je planeta po jaderném konfliktu pokrytá ledem, nikoliv vyprahlou pouští. Spletitý příběh je v rozumné míře prošpikován dobře popsanou akcí, která nepůsobí tak přemrštěným dojmem jako v předchozí misi – tedy žádné čínské létání s časem na „vtipnou“ konverzaci v průběhu masakrování neschopných nepřátel (a žádné citoslovce, hurá!). I tady je JFK samozřejmě veleschopný pašák, nepůsobí však tolik neporazitelným dojmem. Také jeho hláškování je střídmější, chybí vtipné příměry za každou cenu, takže dílko nevyhlíží jako parodie sebe sama. Dle mého názoru by „Chladné hře“ slušel větší rozsah, v určitých pasážích přispívá vynucená zkratkovitost k lehkému zmatení čtenáře, některé události by si zasloužily rozebrat, postavy přiblížit, prostředí lépe vykreslit. Našlo by se několik dalších vad na kráse: třeba závěr mě docela neuspokojil (nebudu spoilerovat, no čekala jsem padouchy odolnější) a – úplná hnida – na padesáté stránce se JFK „cejtí jak golfovej míček po celodenní šichtě“, což na víceméně primitivní zamrzlé Zemi mělo spoludebatující Darju přinejmenším zarazit;-). Relaxační jízda na vysoké úrovni, z prvních pěti dílů „JFK“ ten nejlepší – na záda mu v mírném odstupu funí akorát „Meče a tomahavky“. Snad bude časem překonán, prostor pro zlepšování stále zůstává ;-). 72%

Seria, ktore kvalita rastie kazdym dalsim dielom. Knieza Corum je sympaticka postava, trochu melancholicka, ktore urcite budete fandit. Jedna sa o rychly sled dobrodruzstiev, ktore niekedy nemaju hlavu ani patu, ale v kazdom pripade vas to nuti citat dalej a dalej. Velkej citatelnosti urcite prospieva aj rozsah knizociek.

Začátek svědčil o nějaké klasice… ale pak… puf… a bylo to!!! Ivana Kuglerová mě totálně dostala po emoční stránce a donutila mě říct: „Ano, jedná se o jeden z nejlepších textů ve sborníku.“

Moj pocit v priebehu citania trilogie sa zlepsoval. Neviem, ci je to tym, ze si clovek zvykne na styl pisanie Moorcocka, na svet, na hrdinov, ale posledna kniha o Corumovi ma bavila najviac a rychlo odsypala. Znova tu mame rychly sled ne-uveritelnych dobrodruzstiev kniezata Coruma na ceste za porazenim bohov Chaosu. A rovnako ako komentujuci predo mnou musim pochvalit presah do ostatnych Moorcockovych serii, hned som dostal chut si precitat aj Elrika…

Zajímavá básnička, ale přeci jen – raději bych upřednostnil nějakou pořádnou povídku. Myslím, že kdyby ve sborníku tenhle text nebyl, tak se výjimečně nic nestalo. To není nic proti, líbí se mi to, ale na druhé straně to tam působí trochu netradičně, když zbytek textů tvoří povídky a pak teoretické články.

I po těch letech a povídkách, patří Dračí hvězda stále k nejlepším Renčínovým pracem. Jedná se o dokonalé boření všech zažitých fantasy klišé, na jaké jsme byli do té doby zvyklí.

Už je to nějaký ten pátek (přesněji 9 let), co jsem „Zlatou královnu“ četla na dlouhé cestě vlakem, ale při té vzpomínce se mi vybavují veskrze příjemné dojmy. V průběhu obracení stránek se mi hodně vtíraly myšlenky na „Hvězdné války“ George Lucase; příběh je podobným slepencem pohádky ve sci-fi hávu, dobrodružný, svižně odsýpající, vhodný pro mladší čtenáře, neměl by však urazit ani dospěláka, kterému se zrovna zachtělo nenáročného čtení. Jestli někdy v daleké budoucnosti zvládnu zkonzumovat hromadu svých nepřečtených knih, pak se ke „Zlaté královně“ ráda zase vrátím. 70% (+/-)

Zajímavý mix plný nápadů, který se čte bez nejmenších potíží. K celkové spokojenosti mi tam ale přeci jen něco chybělo.

Opravdu výborná fantasy, mnohem lepší než první díl… Dostal jsem chuť rozehrát Dragon Age celej znovu. Za zloděje se specializací dualweapon, protože Duncan je fakt drsňák :-)