LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Naivní příběh, jednorozměrné postavy, řada vědeckých nesmyslů… Ale přesto čtivé a zábavné, z kategorie Johnů Carterů či Fantomasů.

Záverečný diel Vzostupu Džainov. 1000 míľová loď Džainov je definitívne von a prvý stret s ňou nedopadol vôbec dobre. Orlandine posiela Trixa a Coga na výzvedy ku Klientke a sama sa rozhodne k zúfalému kroku. Neúspech by znamenal koniec okolitých civilizácií… A samozrejme toto je len zlomok, čo sa udeje v celej knihe. Farbistý dej, kde autor kombinuje všetky prvky Polity vesmíru do jednej výbušnej zmesi. Redakčná práca pri korektúrach mohla byť dôslednejšia.

Toto je posledná kniha od Ashera čo na českom trhu vyšla, osobne by som mal záujem aj o v roku 2025 vyšlí román Dark Diamond.

Svet budúcnosti, kde sa všetky vojenské konflikty odohrávajú mimo Zem, konkrétne na Mesiaci. Bežný človek sa ani nezaujíma, čo sa tam deje… Podobných poviedok je veľa, táto na pár stránkach nestihla zaujať ničím zvláštnym.

Čo s mŕtvou mačkou, ktorá má bezočivé odpovede na vaše otázky? Komunálna satira zo 60. rokov s neopakovateľným humorom.

Zopár dobrých nápadov stratených v nabubrelom moralizovaní a antikapitalistickej propagande. P.S. Som zvedavý, či je Erikson ešte taký nadšený z Elona Muska. (Je jednoznačné, kto je vzorom pre postavu Simona Gista)

„Sněžný muž“ byl alespoň blboučký k zasmání. Tohle je jen docela obyčejně blbé.

Kvalitní ženské psaní hlavně v dialozích, humanismu a sociálních interakcích. Autorka naštěstí nezabředla do žádné technické roviny a zůstala čistě v tom, kde je silná. Ve vztazích, v lidech a v náznacích. Taktéž povídce nedala konec – prostě si domyslete, co a jak. Vedlo to vše k něčemu? Nebo ne? Změnil „anděl“ vztahy hlavních protagonistů k lepšímu? Nevíme, ale můžeme si krásně domýšlet. Optimisticky i pesimisticky, každý podle svého.

Ještě o kousek lepší než první díl! Je to vůbec možné? ;-)

Pro mě obrovské překvapení ! Původní verzi jsem nečetl, ale remake je absolutní bomba!

Blochovy povídky týkající se HPL Cthulhu mýtu, bohužel spadají převážně do raného období autora. Zejména první polovina je silně repetitivní, řemeslně vcelku zajímavě zvládnuté povídky probíhají přesně podle šablony (typicky výprava do tajemné hrobky, kde čeká zlo) a postupně začnou nudit. Skutečná kvalita přichází v závěrečné části sbírky (Zápisník nalezený… a Hrůza v zátoce…) přesto je to trochu málo. Podobné výběry z klasiků mívají často spíš muzeální hodnotu, obávám, že je to částečně i případ Tajemství červa.

Ako to bolo vlastne so Stephenom Hawkingom a prečo hlavný hrdina nevie zabudnúť… Vydarená vtipná poviedka na pár strán. Nič inovatívne, ale autor si dal na nej záležať.

Nesourodý román. Společenská a romantická složka románu se podle mne neslučuje s technickou a sociální složkou, včetně popisu vědecké činnosti. První část titulu je zmatená a autor zřejmě neměl ani základní znalosti z vývoje života na Zemi. Strašně užvaněné.

Pocta Rayovi Bradburymu, ale neviem presne, či sa viaže na nejakú konkrétnu poviedku. Téma – vojaci pripravujú na osídlenie novú planétu s cynickými hláškami na perách. Silné téma, ale len na pár riadkov. Nestihla na mňa nijako zapôsobiť.

Absurdná sci-fi anekdota o tom, kam až môže zájsť slepé dodržiavanie príkazov. Autor sa s tým moc nezabával a priamočiaro použil názov zadania ako hlavný námet poviedky. Neurazí ale ani nenadchne.

Nedávno jsem četl povídku Zavřené oči a tam bylo krásně vidět, že Sterling umí i jiné psaní než jen styl schismatrix a že ho baví náboženství a jejich třecí plochy. Zde se soustředí na islám a dávno před 9/11 předpovídá, co by se mohlo stát. V jeho očích jde ale spíš o ovlivňování věcí v kulturním měřítku, které ovšem může mít dopad na celou společnost téměř jako pád Dvojčat. Taktéž předvídá cosi jako MAGA. Chytrý kluk a umí čtivě psát. A dost mrazivě.

Platí zhruba to, co jsem napsal k předchozímu dílu: docela hezky udělaná kniha, která je ve svém základu tak nějak zbytečná, avšak fanouškům světa Zaklínače udělá radost. Zkrátka vhodný dárek. Tentokrát je zaměření téměř čistě místopisné – s trochou nadsázky by se publikace dala označit za jakéhosi průvodce po významných místech Kontinentu, která by si žádný turista neměl nechat ujít. Stejně jako v knize minulé je rozložení textů/ilustrací plus mínus půl napůl; texty jsou většinou hodně krátké a žádné velké hlouposti v nich (asi – už je to nějaký pátek, co jsem Zaklínače četl naposledy) nejsou, úvod ke každému z nich obstarávají citace z knih mistra Sapkowského. Obrázky mi přišly vcelku povedené, záleží ovšem na vkusu každého čtenáře. Knihy tohoto ražení většinou nedopadají moc dobře, avšak tato „série“ je udělána poctivě po všech stránkách – a když už nepřináší nic nového, tak aspoň nedělá ostudu. Takže opět spokojenost.

Životopis nežijícího vědce, tedy vlastně dvou, který jeden z nich sepisuje jako řeč před udělením Nobelovy ceny za fyziku. Přiměřené rozněžňování se nad plejádou známých jmen ze skutečné historie vědy, dojemné skloubení s city a estetikou a, celkem očekávaně, morálkou. V tom je dobrý odkaz na samotného Nobela. Je odvážným činem neumožnit lidstvu použít mnou objevený teoretický postup, který může být zneužit, nebo naopak důvěřovat v to lepší v nás? Odpověď asi nenajdeme ani v této povídce, ale můžeme ji alespoň hledat, a to ve společnosti krásně vybroušeného textu plného citací poezie i pojmů z odborné fyziky a přitom čtivě napsaného. Klobouk dolů.

Co tohle dělá v SF antologii Gardenera Dozoise? Jde o fantasy horor šmrncnutý urban a trochu mi v dobrém připomněl film The Skeleton Key. Neff napsal aktuální práci, v které vypichuje některé porevoluční aspekty: okouzlení západním pozlátkem, např. reklamou – Douwe Egberts, káva pro chvíle pohody. Nebo podkuřování zápaďákům kvůli prachům, zde v podobě usilování o zisk solventního nájemníka, který zainvestuje do zvelebení nemovitosti. Nebo umělčení na Karlově mostě. Nebo zařazením poměrně odvážných erotických až pornografických scén a prvků. Jenže v tom je vlastně tak maloměstská a nesoudobá, spíše tehdy-dobá, že v roce 2026 působí zastarale. Přitom gró jejího sdělení, postavy i příběh jsou docela fajn, byť po přečtení předchozí i následující povídky antologie musí chtě nechtě Neffovo psaní přijít humpolácké i jeho fanouškům. Tím je tato na české poměry lehce nadprůměrná práce shozena do vod průměru a hlouběji. Škoda také nevychytané redakční práce, nota bene u české povídky.

PS: Doteď nemohu přijít na to, co měly být ony skleníčky. Původně jsem myslel, že jde prostě o překlep a měly být skleničky, ale ty by asi neměly dvířka. Ale já nejsem Pražák a Karlův most znám spíš z fotek a pohlednic, natož abych se vyznal v „uměleckých“ předmětech, se kterými se tam v devadesátkách kšeftovalo. Že by prostě vitráže z barevného skla ve tvaru domečků?

První půlku jsem si říkal, že selhal překlad nebo autorka. Pak ale vše začalo dávat smysl, a to včetně chyb, které (možná) udělal překlad a redakce. Přestaly být důležité, protože vesmírem se přece lze přesouvat pomocí… čeho vlastně? A co je k tomu bezpodmínečně zapotřebí? Neprozradím, ale povídka ano, ovšem jen trpělivým čtenářům s dostatkem všemu otevřeného vnímání.

ty čtyři astry jsou především za milé překvapení. autora neznám (nebo možná ano a nevím to) a samotný námět sbírky považuju za skvělý (i když hororům moc neholduju). povídky by v průměru byly asi jen na tři astry, ale já nejsem cílovka, já mám rád překvapivé povídky, i krátké, ale zde to často kazila ta krvavá hororovost, která mě moc nebere, pokud není funkčí.

autorské popovídkové medailonky nerušily, sem tam to bylo konstatování zřejmého, sem tam byly i zajímavé.

kniha je dobře vyvedena, mnoho pěkných ilustrací, titulní nevyjímaje, a kdyby sem tam někomu nehráblo a nedal třeba červené písmo na růžový podklad, tak bych výskal radostí zcela.

jako dobrý, jo.

stejná dvojka jako z úvodní povídky. trošku unylé, i přes popisnou akčnost, dialogy mezi hlavními zdaleka tak nejiskřily a samotný příběh byl hororově banální. pokud jde o první kapitolu románu, jak autor sdělu, tak nějak mě nemrzí,m že jsem nečetl zbytek.

100 bodov! naprosto boží parafráze povídek z návštěvních dnů šimka a grossmanna, která mi při četbě v hlavě zněla hlasem miroslava šimka a chechtal jsem se zrovna tak, jako u jejich děl.

nejdelší povídka ve sbírce a taky mi nejvíc drhla. nakolik oceňuju autorovo využití zkušeností vojáků z první světové, všechno ostatní mě ale fakt štvalo. autor to sice přiznává, že šňupal chrichtona (pojídače mrtvých a určitě i kmen andromeda), ale právě tahle zoufale neoriginální rovina příběhu, spolu s jistou anachroničností, mě iritovala celých těch sto stran. čekal bych něco originálnějšího. takže, bráskové, věrni zůstaneme, ale zasloužili byste si podstatně lepší kulisy.

tohle také není špatné, sice je to také hodně přímočaré, ale autor si tu víc pohrál s příběhem a tak je to šou až do konce.

tohle šlo, jako skoro u všech děl v této sbírce, pointa je poněkud předvídatelná, ale i tak je to zábavné, a samo klesání na dno je zážitek.

spousta konotací na čapka a španělskou válku, ale celé je to takové prvoplánové a nenápadité.

No jak tohle mohlo získat nějakou cenu tak to nepochopím. Ale asi někdo má rád holky někdo inteleguanský plky.

Docela hezky udělaná kniha, která je ve své podstatě absolutně zbytečná, avšak fanouškům universa udělá radost, pokud ji dostanou jako dárek. Celkem 150 stran, textu je polovina, zbytek jsou obrázky. Nejdříve krátké představění kontinentu (popis království), následně důležité postavy z knih, zbytek tvoří bestiář. Ilustrace jsou vcelku povedené, byť se nemohu zbavit dojmu, že by to šlo lépe – třeba obrázek Filippy by šel s klidem použít i pro Yennefer a opačně. Navíc je většina mužských postav vykreslena jaksi hejskovsky, což mi úplně nesedlo. Bestiář je povedenější, jen je občas rozpor mezi textem a obrázkem (popisovaná stvůra má v textu zobák, na obrázku „klasickou“ tlamu). Text je relativně ok, bez nějakých obřích hloupostí. Celkově spokojenost.

Za mě je tohle regulérní román. Román na pouhých 17 stránkách textu. :-) A ten „román“ má mnoho dimenzí, podle toho, jak ho chceme vnímat. Kdyby jej četl někdo formátu Součka nebo Dänikena, našel by tu indicie o výskytu cizích bytostí v našem světě. Bytostí z vnějšku či z hlubin… bytostí se zvláštním původem, posláním i schopnostmi. Klidně třeba ztroskotaného mimozemšťana. Nebo mutanta. Stačilo by málo a z podobných ingrediencí by jiný autor mohl navařit slušnou porci sci-fi. Kdyby si ale text vzal do práce psycholog nebo sociolog, diagnostikoval by tu ostrov životních ztroskotanců. Me­taforu frustrace, nenaplněných nadějí. Ovšem zároveň z něj vane i zvláštní konejšivý klid, místy až otupující anestezie, útěcha v záchranné síti mezilidských vztahů. Svou těkavostí a nepolapitelností se město Éter vznáší stranou, schované před úřady, válkami, politikou nebo násilníky.  A když si v tom textu zarochní někdo s poetickou duší, odměnou je mu vytříbená estetika magického realismu. Specifického a odlišného od jihoamerických kolegů a (aspoň pro mě) bližší např. světům Olgy Tokarczukové. Tady vane melancholie jinak. Z vnitřních monologů postav. Čteme z nich jejich pohled na marné lidské pinožení, ale třeba i na anomální geografii, meteorologii či náboženství tohohle malého „Babylonu“. Města, co si s okolním světem hraje na schovávanou. Edna, co by jakási ústřední pramáti, drží vše pohromadě, ačkoliv na druhou stranu její vztahy k mužům ve mně budí kontroverze a lítost. Podobně její propojení s vlastními dětmi mě zvláštním způsobem fascinuje i fyzicky bolí. Edna je těkavá jako město samo. Ta dvě „E.“ jako by byla jedinou entitou.

Příběh je jako gobelín, který tká mnoho různě šikovných tkalců najednou. Nebo spíš stavebnice, kde do sebe dílky zapadají i nezapadají. Žádné lego, tohle je spíš jako skládat kostlivce z kostí nalezených někde v poušti. Ne všechny jsou lidské a ne všechny jsou z tohoto světa. Divit se, jak to vše funguje, může jen čenář, někdo zvenčí. Ten opravdu dvakrát nev­stoupí do stejného města. Leč protagonisté sami svůj svět obývají se samozřejmostí, jaká přináleží postavám z pohádek.

A ještě k tomu názvu, který už tu začal rozebírat Lucc: myslím, že překladatelsky je to obtížně řešitelná výzva, obzvláště, když je vysoce pravděpodobné, že Le Guinová mírným „zkomolením“ parafrázuje Kierkegaardův filozofický spis Either/Or (Buď/anebo). A od toho se odvíjí další – filosofická – vrstva textu:  např. volba mezi estetikou (prožitkem) a etikou (řád, povinnost, rozhodování), prostě život jako neustálý sled voleb. Ne, že bych byl kdovíjaký filosof a znalec Kierke­gaardova díla, ale tahle vícevrstevnatost a komplexnost mě na Éteru prostě okouzluje.

Chatrné verše, děj smíchaný z různých pohádek, nečitelné

Ja som čítal od autorky ako prvý román Piranesi, ktorým som bol uchvátený. Preto je táto zbierka pre mňa trocha sklamaním. Poviedky nie sú zlé, ale dosť tuctové.

4 vydarené poviedky, každá zaujímavá svojim spôsobom. Potvrdil sa mi môj osobný názor, že King je lepší v kratších dielach ako vo svojich nekonečných opusoch.

Neobyčejně zmatené – autor pomotal jednotlivé národy Tichomoří, zvyky Inků a Aztéků, atd. Mizerněn napsáno.

Bacha, SPOILER! V íránském Teheránu v budově ministerstva vědy se nachází velmi důležitý a velice tajemný dokument, který pochází od Alberta Einsteina. Historik, odborník na staré jazyky a kryptoanalytik Tomás Noronha je získán teheránskou stranou, aby pomohl rukopis rozluštit. Kromě toho je také naverbován CIA, aby jim o obsahu tajného dokumentu poskytl informace. A tady začíná příběh plný nelogických a iracionálních skoků. Uvedu dva příklady. CIA přesvědčí Tomáse, aby se zúčastnil vloupání na ministerstvo a rukopis z trezoru ukradl. Špičkovým agentům CIA uniklo, že by místnost, kde se nachází trezor, mohla být pod alarmem, a tak akce skončí fiaskem. A druhý příklad: Tomás se nakonec dostane v pořádku domů do Portugalska. Do Teheránu pak pošle o tom, že je v bezpečí, své přítelkyni zprávu. Kryptoanalytik Tomás se však pro případ, že se vzkaz dostane do nepovolaných rukou, nepodepisuje jako Tomás, ale jako Samot, tedy jen změnil směr čtení. Přes všechny tyto nedostatky i přes poněkud zdlouhavé, ale pro příběh občas asi důležité, nábožensko-filozofické úvahy a rozhovory o kvantové fyzice autor vzbudil mou zvědavost, kam se příběh dostane a jak se vyřeší ten zásadní problém týkající se šifry samotného Boha. (Mimochodem, právě to řešení na konci knihy mě poněkud zklamalo, čekal jsem něco jiného, ale to není problém autora.) A čím déle jsem četl, tím více mě příběh zajímal. Problém této knihy tedy vidím v tom, že se autor snažil využít lešení, nějaký příběh, aby mohl postavit stavbu, tj. sdělit své názory na vesmír a existenci či neexistenci stvořitele tohoto vesmíru. To lešení je poněkud chatrné, ale stavba stojí a působí zajímavě.

Zajímavé povídky z poválečných Sudet, většinou spíš jen s okrajovými fantaskními motivy (nepochybná fantastika jsou jen povídky Závěj, Premiéra a Siromacha, povídka Bludný kořen naopak nepatří do fantastiky vůbec). Všechny vynikají působivou, i když značně depresivní atmosférou.

Zcela souhlasím s jasonixem. Nejvíc vyzdvihuji to, jak Kelly dokázal na poměrně malé ploše načrtnout celý od našeho jen lehce posunutý svět a spoustu problémů a technologií, které jsou už dnes v podstatě realitou a přitom zůstat čtivý, zajímavý a lidsky překvapivě hluboký. I po šestatřiceti letech velmi dobrá práce, která má co říct a kdyby to řekla ještě sevřeněji, na menší ploše a postrádala některá až romantická klišé, tak bych dal plné hodnocení.

Pár poznámek pod čarou. Vyděsila mne předmluva povídky, která tvrdošíjně překládá novel jako novela, nikoliv román. Naštěstí samotná novela (checht) je přeložená slušně a hned mi připomněla mnohem mladší povídku Pusťte hodiny z F&SF magazínu o partě dětí, které nestárnou a žijí v jakési komunitě v domě, který je dětem uzpůsobený jako hřiště, konkrétně pirátská loď. Možná si Benny Rosenbaum od Kellyho snad i vědomě něco vypůjčil. Doporučuji přečíst také, klidně hned po Panu Borcovi.

Nalákalo mě jméno oblíbeného Mievilla, v tomto ohledu jsem se bohužel spíš napálil. Pokud jsem to správně zpětně dogůglil, tak jde o adaptaci komiksu, který napsal Reeves. Herec tedy dodal zápletku, China nejspíš spisovatelskou zručnost, nicméně v téhle dvojici byl asi spíš do počtu. Celý příběh je hodně spletitý až nepřehledný, orientace v něm není úplně snadná. Přestože se objevují i silné momenty, které dokonale strhly mou pozornost, jako celek je Kniha tisíců let a smrtí hodně nevyvážená a spíš ji lze označit za promarněný potenciál – mohlo by jít o opravdu skvělé dílo, kdyby ale něco podstatného nechybělo. Snad poctivější stavba vypravěčského světa, možná schopnost celou zápletku lépe propracovat a promyslet…nevím, nebylo to ale zkrátka úpně ono. Předpokládám, že potěší znalce původního komiksu, Mievilla zde ale příliš hledat nelze.

Mimořádná konina, kde je mezi řádky něco ukryto a třeba to ani nebylo zamýšlené. Včerejší lži jsou dnešní pravdy.

Taková blbost ale prostě by mě ta pointa nenapadla.

Klasická rozprávka o tom ako tinédžri zachránili svet (kozmické lode) pred zadubenými dospelými. Malé plus za vykreslenie života v generačnej lodi.