LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

… tohle uz je vazne dil doslova na zbliti … necist!

............. jenze v zapeti se musim sam sebe ptat – proboha proc to teda ctes?? proc tuto serii, kterou uz nekdy od 5. dilu hodnotim hodne nizko, tak vzapeti znova a znova zacnu cist novy dil… nechapu to…a v tohle je Green asi fakt ‚fenomen‘ … pise priserne, napadama i profesne je kazde dalsi pokracovani horsi a horsi.. a lide jej stejne ctou…a dokonce za ty sve odflakle dilka dostava ceny… nevim je to fakt divne…

fenomen braku?

P.S. dokonce jsem pri cteni tohodle dilu uz zacal zcela vazne premyslet jestli neexistuje nejakej program v pocitaci, kam se naladuje napad a par detailu atd.. a on za autora doplni tu vatu za kterou mu pak nakladatel zaplati… (opravdu az tak spatne to je…!! spatne zcela mimo vsi realitu… mimo realitu stejne jako ten muj napad na automatickeho PC spisovatele (…mozna ted … ale uz brzo?? … kdo vi… Green bude zcela jiste prvni, co si takovej program koupi… uz s tim mam praxi … :O))

Má první klasická fantasy sága kterou jsem přelouskal (daleko před PP či Zaklínačem). Prvním dílům (Trůn z dračích kostí a Kámen rozluky) nemám moc co vytknout, přišly mi čtivé, propracované, epické, dostatečné temné a inteligentní, poslední díly série už přecejen byly víc natahované a uondané než je zdrávo, proto těch 80%. Je už to nějaký čas, co jsem to celé dočetl, ale dodnes pamatuji na bitvu na jezeře, Simonovo setkání s drakem, „návštěvu“ hmyzího hnízda (nebo co to bylo), jména většiny hlavních postav. Bylo to fajn a někdy bych si klidně i dal repete.

Děj dosti naivní a vadí mi, že je to plné faktických chyb a biologických nesmyslů :)

Jedna z mnoha variací lidského vědomí v síti mne moc nepřesvědčila. Příběh je samoúčelový a vlastně o ničem. Nějak jsem nepochopil, co chtěl autor říci. Že by něco o homosexualitě?

Zrcadélko nastavené americké společnosti v otázce imigrace. Dokonale napsaná miniatura, která na dvou stranách dokáže vyvolat tolik emocí a vykreslit celou situaci lépe než petisetstránkový sociální román. No, lépe možná ne, ale účinněji. Co bohužel Bardbury ve svém levičáckém idylickém vidění přehlíží, je ta stinná stránka mince. Podívejte se na mnohé jižní státy unie dnes, kam je dostala jejich imigrační politika. Je mi jasné, že mnoho přistěhovalých Latinos jsou poctiví a dobří lidé, stejně jako pan Ramirez, sám jsem se s některými takovými potkal, ale tím nejde zastřít fakt, že imigrace přináší mnoho negativ, utrpení a bolesti. Co je ale správné? Co je dobré? To se já neodvážím soudit.

Toto je filosofická povídka o sametové revoltě jedince proti tlaku peněz, taky o sebeúctě a hrdosti a o životě tak, jak ho mnoho lidí žije. Můžu Bradburymu vyčítat levičáctví? Nemůžu. Můžu Bradburymu vyčítat sociálnost? Nemůžu. On prostě píše tak, jak to cítí a píše úžasně, i když s jeho názory či pohledy nemusím vždy souhlasit. Lidskou společnost v Mexiku podává až příliš idylicky, což je asi jediný fantastický prvek v této povídce.

Nádherná atmosferická neuchopitelná křehká drsná pravdivá nemožná pobuřující lidská horká chladivá unikající jasná. Život sám.

Skvělá, spíše SF povídka o genových manipulacích a prapůvodním lese.

Výborná povídka, kde se pojí mé 2 nejoblíbenější motivy od RH – mýtický les a Merlin.

Moc se mi to líbilo, hlavně stěžejní část knihy – Merlinův les. Je to taková Holdstockova klasika. Dovíme se víc o Merlinovi a o tom, co (kdo) ho uvěznilo na dlouhé věky uprostřed francouzského lesa. Příběh lidí z okolí, jejichž životy jsou silně poznamenány jeho přítomností (Merlinovou i lesa), je velmi silný a já osobně ho považuju za jeden z vrcholů Holdstockovy tvorby.

Aneb v čem všem má Merlin prsty a co ho motivuje. Dobře napsané, má to spád a hlavně – opět je tu Merlin.

Zajímavý námět, na malém rozsahu ale nepříliš rozvedený.

Tahle povídka mnou zůstala naprosto nepochopena. Snad to napodruhé bude lepší.

Docela podařený pokus o vysvětlení záhady Jacka Rozparovače, ale s pointou jasnou již od poloviny povídky.

Lyricko-epická povídka prodchnutá mexickým sluncem, potem, krví a smrtí, alespoň v podobě, jak je vnímal autor. Určitě nesedne všem, jak koneckonců naznačuje hodnocení.

Holdstock píše divné romány a ještě divnější povídky. Sbírku nespasí ani titulní novela, která jde hodně v Lavondyssovských šlépějích. Nehaním programově, část autorovy práce mám hodně rád. Leč asi bohužel tu část, která není přítomná v této knize. 3/5

Edit : S druhým čtením mírně zvedám hodnocení, protože místy jde opravdu o kvalitní kusy obsahující množství originálních nápadů. Problém je v tom, že jeho povídková poloha i přes nesporné kvality tak úplně nesedí. V románu se to ztratí, ale na ploše povídky není tolik prostoru k budování atmosféry tak charakteristické pro jeho pomalý sloh. Navíc se zdá, že jde o best of z těch spíše divnějších nápadů, které se nehodily ani Ryhopského lesa. Dobré, ale stále až moc divné.

S druhou knihou cyklu se břehy vzdalují. Souvislostí je s každou stranou méně a méně. Čtenář se už ani netopí, protože je stabilně pod vodou a vlastně ani neví na co by se měl ptát. Některé elementy v knize, například návaznost na první díl, prvotní hřích, nebo oklikou uzavřený konec jsou velmi hezky vyřešeny. Ale neptejte se proč. Těžko říct, zdali sám autor svoje dílo pochopil. 3/5

Edit : S druhým čtením knihy a vlastně celé Holdstockovy bibliografie Lavondyss v mnoha směrech zprůhledněla. Základní chybou je očekávat od knihy Les mytág 2. Kniha z původního příběhu sice formálně a velmi elegantně vychází, ale je naprosto jinak pojatá. Styl vyprávění už není deníkový a forma má blíže ke klasickému románovému pojetí. Není tu takový důraz na téměř hororové tajmeno v první půli knihy, protože čtenář o lese už lecoss ví. Autor však rozvádí původní koncepci více do hloubky. To co dříve jen lehce črtal a ponechával z velké části na čtenářově fantasii v Lavondyss rozvádí. Přivádí na scénu koncept masek skrze něž se hlavní hrdinka Tallis seznamuje s lesem a rozšiřuje tajemství malého lesíka na celý region, kde les původně stával. Lidé v okolí tuší, že něco není tak úplně normální. Hlavní hrdinka se se stigmatem lesa rodí a vyrůstá. Holdstock tu dobře podychcuje mentalitu dívky, která se, ač ukotvená v realitě, postupně kolní na stranu lesa a to co je zpočátku jen dětskou hrou se postupně přerodí v životní zlom, kdy do lesa skutečně odchází.

Druhá půle knihy, kde se autor soustředí na osud Tallis v lese ostře kontrastuje s první přístupnější částí. Tallis tu potkává další mýtické i živé postavy více či méně ovlivněné příběhy mezi nimiž se vyskytují. Na rozdíl od původní knihy mýtickým světem však pouze neprochází, ale plně se do něj ponoří a zažije jeho strasti někdy ve velmi syrové a surové podobě na vlastní kůži. Text se i tady podstatně liší od putovatelské části Lesa Mytág. Je detailní, popisný, na letmé přečtení jakoby nudný a prázdný, ale při pozorném čtení neskutečně intenzivní a podmanivý. Fantaskní a reálný zároveň. Jediná možnost, jak si druhou část užít je s textem nebojovat a nechtít vysvětlení za každou cenu. Je třeba přijmout lesní premisu příběhu, nechat se nasát atmosférou neolitického pralesa i dávno zaopomenutých legend, nechat se unášet na vlnách autorovy fantasie a smyslu pro detail. Připustit si, že jde o svět, kde je všechno možné a věřit Holdstockovi, že se pokusí klíčové momenty explicitně vysvětlit (což učiní). Nutností je pozorné čtení za něž bude čtenář po zásluze odměněn.

Kniha je to dost jiná než to s čím Holdstock původně prorazil, ale ve své nedostižné atmosféře nenapodobitelná. Není těžké pochopit, proč je to právě Lavondyss a ne přístupnější Les Mytág co na Holdstockově tvorbě fanouškům nejvíce učarovalo.

Výborná kniha, která mohla být (ale z nejrůznějších důvodu byla jen částečně) věrozvěstem a nadějí fantasy literatury. Holdstock buduje zápletku na originální premise a notně si při tom pomáhá temnou, místy až hororovou atmosférou. Čtivé, hutné, chytré, neotřelé. Pro čtenáře očekávající něco nepoznaného jasná volba. Nadčasové dílo.

Je to hodně o Merlinovi, ale nejen o něm. Postavy jsou skvěle vykresleny, vše je velmi uvěřitelné a propojení západních, severních a antických mýtů je výborné. Jediné, s čím jsem se po prvním přečtení nesžil je postava Tvůrce. Holdstockem vykreslený Merlin se stal jednou z mých neoblíbenějších knižních postav.

Martin je pan spisovatel a dokazuje to i v případě svého nejmegalomanštěj­šího projektu. Jeho artušovské pojetí fantasy je na hony vzdáleno běžné konzumní produkci. Jak co do počtu fantasy ingrediencí, tak do způsobu vyprávění. Martin stvořil bezpochyby kouzelný svět, kde příšery a draci hrají podprahovou roli dávno vyhynulých mýtických stvoření. Prim zde mají výhradně lidé. Rytíři, kteří bez bázně a hany jsou, nebo si na ně alespoň hrají. Akce je velmi málo a spíš než třeskotem mečů plní autor stránky politikařením a intrikami. Martin zde těží ze své bohaté povídkové tradice a kromě nezaměnitelného čtivého projevu užívá i povídkově konstruovaných zvratů na poslední řádce. Každá kapitola je věnována jedné postavě a jejímu úhlu pohledu na svět. Není určitě náhodou, že mnoho částí funguje jako mini povídky buď sama o sobě, nebo ve větších celcích i jako novely. Přesto, nebo možná právě proto, se sice stále něco děje a čtenář se nenudí, ale hlavní dějová linie se posouvá dopředu jen velmi zvolna. Rozvleklost tedy rozhodně není Písni ledu a ohně cizí. Jisté námitky by čtenář mohl mít i proti autorově snaze o realitu. Ano. Hraje si s postavami, staví je proti sobě i bok po boku, pracuje s charaktery. Přesto se pozorný čtenář těžko ubrání pocitu loutek na provázku. Mírná pachuť rytířské telenovely opřádá dílo po celou dobu dějství a o reálném světě, či historickém románu nemůže být ani řeči. Oproti Husitské trilogii je Martin v tomto ohledu totální béčko. Přesto však převyšuje většinou svých současníků zvlášť pokud se vezme v úvahu fakt, že první díl ságy vznikal v polovině devadesátých let.

Krátky rozhovor kacíra s inkvizítorom, o viere, pravde, klamstvách a šťastí. Donúti trochu sa zamyslieť (objavil som tu pár postojov k svetu a viere, ktoré som mal aj ja), možno zakolíšete vo svojej viere a objavíte ju inde. Trebárs uveríte v draka.

Táto poviedka sa od predošlých líši svojou silou a jednoduchosťou. Prvé dve príspevky boli mdlé a bez účinku na city, z tejto tryská zmes nostalgie (bez zatrpknutosti) a detského nadšenia z nájdenia časov dávno minulých, kedy bol svet väčší než sme si boli schopní predstaviť, no k dokonalosti nám stačil kryt v bunkri pod stolom zakrytým dekou. Krásna poviedka po práve ocenená cenou Locus.

Pocity starej revolucionárky, ktorá sa na sklonku života dočkala vytúženej revolúcie, za ktorú celý čas bojovala. Opäť pár postrehov o živote a revolúcii, vlastné vnímanie seba samej a vnímanie iných ľudí. Z príbehu na mňa doľahla únava, rezignácia a podvolenie sa rozbehnutým udalostiam, ktoré vás tlačia ďalej, ale po dočítaní vo mne neostali žiadne silné pocity.

Psychologická poviedka o troch pacientoch, ktorí sa nachádzajú na Doktorovi Ostrovovi. Väčšinu poviedky zaberajú rozhovory a udalosti, ktoré často nedávajú zmysel a až záver naznačí, čo chcel autor povedať. Pre mňa je to trochu málo.

Triler, ktorý stavia ľudstvo do obzvlášť zlej situácie. Rybky a iné morské tvory si povedali dosť a rozhodli sa vyhladiť ľudskú hrozbu, ktorá ich dennodenne decimuje. SPOILER – Samotná myšlienka vývoja inteligentnej formy života priamo v mori na Zemi, bez pričinenia hocičoho mimozemského je veľmi pekná KONIEC SPOILERU, no k dokonalosti tejto knihe chýba veľa. Sprvu mi vadili nie veľmi sympatické postavy, ktoré nemajú psychologickú drobnokresbu ako od Kinga, no nie sú ani Crichtonovými postavami, ktoré vystupujú len ako pozorovatelia a bádatelia, kde hlavnú úlohu hrá problém. Autor zostal niekde medzi. Nesmierne mi vadili dlhé pasáže, kde autor opisoval kariérne postupy hrdinov a iné nepotrebné súčasti príbehu, ktoré som preskakoval. Dlhých 960 strán som nakoniec prečítal, ostala mi však pachuť hollywoodskych béčkových akčných záverov a aj samotné vyriešenie problému som čakal zložitejšie.

Grimwood není v neoAddixu spisovatelem, ale loutkářem. Střídá chaoticky scény a svým postavám obléká tu žaket, tu joggingovou soupravu a tuhle zase S/M kostýmek. Postavy tedy vlastně nejsou postavami, ale jen figurínami, které autor ustrojí podle toho, co se mu zrovna hodí. A mají figuríny psychologii? Nebuďte směšní! Zářným příkladem je postava Johnnieho T. Zcela nesmyslně se z gangstera stane hackerem, potom designérem drog (ač v ději tyto jeho schopnosti nejsou nikdy využity, pouze zmíněny), pak špičkovým chirurgem, aby nakonec zase skončil v jakuze. Dále jsem nepobral, proč se kniha jmenuje zrovna neoAddix. Toto slovo je zmíněn pouze několikrát, a to jen v souvislosti s řekněme dvěma vedlejšími postavami. Navíc mi není jasné, co to vlastně ten neoAddix je, pokud tedy nejde jen o název pro gang či metanárod. Tím spíš nechápu, proč se tento okrajový termín stal názvem celé knihy. Zamrzí i nedostatečné využití prvku alternativní historie. Zdá se, jakoby Francie byla císařstvím a existovala tam elita šlechty, zbytek světa to ale nijak nepoznamenalo. Aby ale nevznikla mýlka, neoAddix jsem přečetl s chutí. Má spád, šmrnc a obsahuje povedené scény, včetně sexuálních i násilných . Je však moc povrchní a podbízivý. Grimwoodův kyberpunk mi přijde jen naoko. Prostě plácá cool, tek a geek znějící slova vedle sebe, ale při bližším zamyšlení je to jen vata. Další věc, co mi lezla na nervy, je snobská struna, na kterou drnká tak vytrvale, že bych ji nejradši vzal a uškrtil ho s ní. Hrdinka nosí kabelku? No tak to bude třeba od Gucciho. Klávesnice je Hitachi, walkwear (zajímavý novotvar) je přece od Sony a datový bioJíl (ať už je to cokoliv) nese značku Zanussi (sic!). Branding je to dokonalý, o to víc vyniká prvoplánovitá podbízivost celého románu. Když se k tomu přidá zoufalá plochost postav a nesmyslnost či neexistence jejich motivace, děj, který autorovi splašeně uhání pod rukama, spisovatelské perly typu „mexické recyklované sklo“ a drobné překladatelské chyby v prvních kapitolách, lze knihu hodnotit jen jako velmi mírně nadprůměrnou.

Poznámka: Celý román mi nedalo spát město M’dina. Říkal jsem si, že to přece nemůže být Mohammedova Medína. Na to je vykreslena příliš severoafricky, zmíněni jsou Tuaregové a Berbeři, taktéž mám pocit, že v souvislosti s ní v knize padlo slovo Maghreb. Až téměř na konci knihy mi to nedalo a použil jsem Google a ejhle, ono je to město na Maltě, autorově rodné hroudě. Co tam ale dělá ten Maghreb potažmo ještě zmiňované pohoří Atlas, to je mi záhadou. Buď jsem si to jen špatně spojil, nebo autor úmyslně mystifikuje, protože se mi nechce věřit, že by to byla chyba.

Pro mě daleko lepší než Kulhánkovi Vládci strachu či Noční klub. Skvělá zápletka a postavy ze stránek jakoby dýchají (ač upíři), nejsou to jen jména bez duše.

Je to už hodně dlouho co jsem knížku četl, ale pořád si na ni čas od času vzpomenu. Atmosféra popsaná v knize byla naprosto geniální. Mám Conana rád, ale přitom nesnáším klasické fantazy. Tohle rozhodně normální fantazy není a milovníkům Conana to mohu pouze doporučit ;)

Zatímco první díl je jakousi bezděčnou parodií Herkulových úkolů, tentokrát si Percy bude hrát na Odyssea a Iásona. Čekal jsem, že se autor ve druhém díle vymaní ze schematičnosti jedničky, ale marně. Navíc přihazuje další díly mozaiky ze světa HP, jako by nám chtěl říct, nezlobte se, ale líp to prostě neumím…no, asi opravdu ne.

Pokud děti přežili bez úhon jedničku, zvládnou i dvojku…na druhou stranu šestiletým českým čtenářům bych nabídl lepší knížky, které kdysi oslovily i jejich prarodiče…

Kniha je poměrně přímočará a zápletka ničím zvláštním neosloví, byť se jí samozřejmě nedá upřít akčnost, ale…

ale 1) nedostatek vlastní invence je u autora vždy bolestivý, začínám být poměrně háklivý na všemožné adaptace, fanfiction a pod. Autor využil všeobecné popularity řeckých bájí a Harryho Pottera a umíchal vlastní koktejl. První doušek zdá se sladký, ale již ty další nám začínají protivně kysnout v ústech…

ale 2) možná je to jen překladem, ale vzhledem k tomu, co Hollywood vytvořil podle předlohy za film, tak je asi překlad věrný originálu. Riordan zkrátka a dobře není Rowlingová a Homérově slohu nesahá ani po přezky sandálů…bohužel…

ale 3) čekal bych, že se autor vytasí alespoň s nějakou původní myšlenkou, bohužel ve chvíli kdy k tomu dojde, klesá úroveň knihy do hlubin temnějších než Hádova říše…

ale 4) Perseus Jackson=HP, Annabeth=Hermiona, Grover=Ron, Chairon=Brumbál, Clarisa=Draco, Kronos=Voldemort… podobnost čistě náhodná? Hmmm:((

ale 5) Autor si pochvaluje testovací skupinu amerických prvňáčků, které se to moc líbilo. No tak úrovní to by sedělo, jen možno litovat, že knihu netestovalo dvakrát tak staré osazenstvo prvního ročníku evropského gymnázia

Shrnuto podtrženo: kniha je kvalitnější než film, který byl podle ní natočen, má spád a děti může zaujmout, bohužel to je asi její veškerý klad.

Richard Knaak neumí psát. Tato kniha je na úrovni malého dítěte. Je tak přeplácaná, až mě to bolí. S fantasy motivy a postavami plýtvá autor tak, že působí nudně a nezajímavě. Všechno to jsou v jeho podání jen prázdná slova, za kterými se nic neskrývá. Kniha je díky autorovi zbavena jakékoliv fantazie. Draci nemají žádné kouzlo, mágové jsou zbaveni veškerého tajemství, postavy jsou prázdné a tupé. Celý svět jako by si vymyslel desetiletý kluk, který právě objevil žánr fantasy. Nechci urážet ostatní čtenáře, ale hodnocení nad 2 hvězdičky nemůže být u téhle knihy prostě normální. Celkové hodnocení 84% nechává můj rozum stát. Za co všechny ty hvězdičky? Hluboké postavy? Originální svět? Nic takového zde přece vůbec není! Je to jen nápady přeplácaná slátanina, která je velice amatérsky napsaná.

Četl jsem v angličtině jako jednu jedinou knížku . Protože nevím, kde to bylo v českém vydání rozděleno, komentuji jak Mága 1, tak Mága 2. Feist je takový Eddings pro chudé. Jedná se o jeho ranou tvorbu, to ovšem není důvod promíjet mu jeho chyby. Mág není špatná knížka, spíš je to taková slátanina všech ostatních fantasy příběhů dohromady. Působí to jako celek nekompaktně – některé pasáže jsou výborné (Pugův pobyt v Kelewanu), některé vyloženě nudné a nezáživné (putování družiny za králem, nebo kam to vlastně šli). A po přečtení si člověk klade otázku, co některé dějové linie vlastně znamenaly a jestli se nedaly úplně vypustit. Trpaslíci a elfové mi zde lezli na nervy, v podstatě byli úplně přebyteční. Jako by si Feist řekl: „Píšu fantasy a tam přece musí být elfové a trpaslíci, i když jejich přítomnost nemá žádný význam.“ Samotný nápad trhlinové války je dost velké téma, jenže Feistovy to nestačilo a chtěl prostě upéct dort pejska a kočičky. Je mi jedno, že elfové a Tomas budou hrát nějakou roli v budoucnosti – mě zajímá trhlinová válka, ne události po ní. Takže: pokud by se z knížky vyškrtaly všechny ty přebytečné rasy, vynechal by se pochod za králem a dějová linie s Tomasem, bylo by to na 90%. Takhle „jen“ 70%.

Četl jsem tak do poloviny a pak přestal. Ne že by to bylo až tak špatné – to žádném případě. Jen jsem prostě neměl potřebu dále číst. Neustále jsem měl dojem, že tohle všechno už jsem někde četl daleko lépe napsané a nemá tudíž cenu pokračovat až do konce. V mládí bych to zhltl jako malinu a pochvaloval si, jak je to dobrá knížka. Nyní jsem měl pocit, že bych svůj čas mohl uplatnit trochu lépe jinou činností. Pokud budu mít chuť na podobné dobrodružství, přečtu si znovu Elenium. Feist je jenom lehký odvar Eddingse. A ještě taková poznámka: že tohle je třetí díl Trhlinové války? Nesmysl – ta už skončila v Mágovi. Tohle je prostě jen příběh ze stejného světa a s trhlinovou válkou nemá co dělat.

Joe Hill zase boduje. Jeho první knížka Černá krabice byla lehce nadprůměrná. I přes normální začátečnické neduhy čtenáři celý příběh rychle plyne pod rukama. Ve srovnání s tím zde atmosféra doslova tryská z knihy a hned po první stránce se propadnete do nejhlubších pekel lidskosti. Přečteno za dva dny a to jsem se ještě držel na uzdě.

Prva kniha serie, na ktoru som bol velmi zvedavy. Dan Abnett je moj najoblubenejsi autor knih zo sveta Warhammer, takze som predpokladal, ze svojou pomocou knihu skvalitni. Prve, co ma potesilo, bol hlavny hrdina. Nie vzdy sa stava, ze mame moznost sledovat osudy zapornej postavy – a zo sveta Warhammeru este menej casto. Svet temnych elfov je vykresleny dokonale – intriky, zrady, vrazdy, mucenie. Tazka atmosfera podozrievania a strachu zo zrady od najblizsich – ci uz rodiny alebo priatelov (ak nieco take ako priatel medzi temnymi najdete). A tak skor, ako zradia vas, zradite vy ich :) Inak je to klasicky pribeh o putovani druziny a hladani artefaktu/mies­ta/osoby. Plny akcie. Kvalitne dielko.

Slabší než Mluvčí za mrtvé, ovšem stále dobré – v podstatě mám stejný názor jako ostatní komentující. Občas se knížka zbytečně moc táhne a Card řeší podle mě nepodstatné věci. Většina filozofování nikam nevede, jen se to nejspíše Cardovi velice dobře psalo. SPOILER: Ender zde nehraje moc velikou roli – alespoň mi přišlo, že zde na něm vůbec nezáleží. Na to, jaký je génius, se měl trochu více angažovat. Jen chodí sem a tam, pokládá divné otázky – jako by Card nevěděl, co si s chudákem Enderem počít. Zakončení mě dostalo, opravdu jsem nečekal, že bude stát Quing-Jao tak tvrdošíjně na svém – díky tomu dávám 80%.

Na Celebrity jsem se těšil, zvlášť potom, co jsem zjistil, že navazují na mé oblíbené Tušení podrazu. Ale ve výsledku jsem vážně zklamán, protože úrovně jmenovaného románu skutečně nedosahují (na druhé straně je to mnohem lepší než Neffovy příspěvky do JFK série). Celebrity se v anotací kasají tím, že se jedná o horor. Jenže horor v knize jaksi není. Prostě ho tam zapomněli přidat. Výsledek je tak trochu rozpačitý, snad se jedná o vztahový román, který zůstal někde v půli cesty k thrilleru. Žádné hororové ani dramatické prvky. Prostě jen dvě nesympatické postavy, které melou blbosti a snaží se prorazit do vyšší společnosti a kterým nemůžete v žádném případě fandit. Jediné co je snad na knize dobré je ta proklatá čtivost, díky které to celé přečtete za dva dny. Možná ta jedna nebo dvě nechutné scény a rozhodně neurčitý konec. Ale jinak nic. Hororů jsem moc nečetl, ale tohle prostě není horor. Horor vypadá jinak. Je to škoda, už jen kvůli faktu, že hororových knih na našem trhu moc není. Takhle to spíš ve výsledku připomíná hodně nepodařený Hostel Eliho Rotha v literární formě proti kterému je samotný filmový Hostel uměleckým dílem.

Oproti předchozímu dílu jsou Vrazi z Krondoru mnohem svižnější. Je to také tím, že mají menší počet stran. Stále se něco děje a my sledujeme postupující děj. Bohužel však se většina věcí stane tak nějak bez vysvětlení a já netuším zda se nám ho dostane v dalších dílech, nebo si vše autor vycucal z prstu a neví, jak z toho ven. Nakonec jedno malé upozornění: četl jsem knihu vydanou United fans a nemohl jsem se zbavvit dojmu, že má kniha dost otevřený konec. Teď jsem však rozečetl Slzu bohů a ono ejhle!: kniha začíná epilogem! V této knize z nějakého záhadného důvodu chybí. Takže vám nezbývá než si přečíst i další díl. To však neberu jako nějakou katastrofu, momentálně se jedná o klasickou fantasy a nedělá mi problém v ní pokračovat.

Po dočítaní Malazskej knihy padlých som si povedal, že by to chcelo niečo jednoduché… dať si znova Kulhánka či Kopřivu, alebo splniť jeden sľub, ktorý som dal priateľke („oukej, prečítam si to a budem môcť oprávnene kritizovať, či nebodaj chváliť“)? Nuž, vzchopil som sa, požičal si prvé dva diely na nete ospevovanej „najlepšej série všetkých čias / akú som kedy čítala / *orgazmické vzdychy“ / atď.), ktorá vďaka zástupom fanúšičiek získava božský status a s nedôverou som otočil prvých pár stránok… Knihu som prečítal za deň. V žiadnom prípade to nie je úžasným či novátorským dejom, ani tou romantikou. Príbeh je naozaj jednoduchý, dialógy sú často celkom vtipné a oproti filmu to bolo výrazne lepšie. Hlavné postavy sú živšie, než vo filme (mimika a dialógy postáv sú strašné), v knihe som zrazu s potešením zistil, že Edward je sympaťák (a niektoré dialógy s Bellou boli veľmi pekné). S blížiacim sa záverom sa zvyšovala romantika, do toho sa pridala nejaká akcia, ešte pár sladučkých stránok a mal som to za sebou (a ani to tak nebolelo :)). Takto vysoké hodnotenie dávam aj napriek tomu, že nie som cieľová skupina. Možno je to preto, lebo som pri čítaní knihy nedostával záchvaty smiechu ako pri sledovaní tých zamilovaných kukučov vo filme :) K inováciám by som zarátal postavu Dr. Carlisla – SPOILER upír si rokmi potláča chuť po ľudskej krvi a nakoniec sa stane doktorom KONIEC SPOILERU. Nečakal som, že ma niečím autorka silnejšie zaujme, ale táto postava sa jej vydarila.

Boh stvoril človeka, malý chlapec Cavanaugha z vetvičiek, papradia a iných vecí, čo les dal. Pútavý štýl, zaujímavý nápad, zmes fantastiky s náboženstvom a detskou naivnosťou veriaceho. Kde je chyba? V závere. Buď som niečo nepochopil, alebo je výsledná pointa slabá a príbeh takpovediac bez konca.