LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Autorka svým čtenářům znovu předvedla svižnou jízdu v drsném stylu, opepřenou humorem i sexuálními eskapádami hlavních hrdinů. Skvělé dialogy, ostré hádky i krvavé bitky jsou zdařilými prvky celého vyprávění, které čtete jedním dechem a máte problém se od stránky odtrhnout. Tina je neustále vytočená, všichni a všechno jí leze na nervy a pro ostatní je nepříjemnou osinou v zadku, před kterou je lepší mlčet, jak mile poznamená vlkodlak Darek. K již známým svérázným postavičkám autorka přidala do kontrastu zbožné muže Johanna a Sebastiána a policistku Marii. Především u Johannových rozpaků nad Tininým vybraným slovníkem a chováním se budete dobře bavit. Jeho smutný příběh by měl čtenáře dojmout, ale když jsou v okolí Tina a „vraždítko“ Kay, kterým není nic svaté, natož jeptišky, tak to prostě nejde.

Sympatická snaha o vymanění ze zaklínačských osidel jest korunována úspěchem. Autor se pro inspiraci obrátil do historie a je s podivem, jak věrně jí do svého díla zakomponoval. Leč věrné podání reálií je v tomto případě dvousečná zbraň. Autor mu podřizuje úplně vše včetně profilu hrdinů i hlavní dějové linky. Parta kolem Reynevana, byť plastická, ničím nevybočuje z davu desítek až stovky postav, které se románem mihnou. Dějová linka je až moc reálná (příznivci klasické fantasy čtou nudná) a hrdinové se místo monumentálně klenutého hrdinství zabývají věcmi povětšinou všedními (zachraňují si krk). Spíš než o román se jedná o jakousi dobovou rekonstrukci, kde hlavní postavy fungují pouze jako průvodci středověkým světem místy okořeněným velmi mírnou špetkou fantastiky, která povětšinou čerpaná ze slovanských legend. Čtenář čekající tradiční román cílevědomě jdoucí od A do B, zapláče. Pokud by ovšem místo knihy otevíral okno do společnosti pět set let zpátky v čase a se zájmem sledoval tehdejší dění. Dočká se velmi milého překvapení. A to včetně vytříbené literární stylizace plně korespondující s kontextem o němž pojednává. Sapkowski dokazuje, že je pan autor, který dokáže psát hodnotnou literaturu bez popření sebe sama.

Mne sa Asfalt velmi pacil, je to o dost lepsia kniha ako Zabijeni (kde som sa niektore pasaze musel doslova a do pismena nutit precitat), sice este ma rezervy, ale ak pan Kopriva bude pokracovat v takomto trende, tak sa tesim na jeho dalsiu knihu…

Jednoznacne jedna z najlepsich kniha, ake som za dlhu dobu precital (a ze ich bolo dost). Postavy su sympaticke, dej citate s radostou a tesite sa na kazdu dalsiu stranku. Po knihe mi zostalo smutno, ze uz je koniec… a to sa mi stava iba pri malo knihach… U mna jednoznacne 120% :)

Plati to iste, co pre knihu Les Mytag, kvalitu urcite cela seria ma, len je to urcene pre ludi s konkretnym vkusom…

Mna osobne tato kniha velmi nechytila, po precitani si hodnoteni som sa rozhodol to s touto seriou skusit. Ano,urcite ma tie kvality, ktore sa v komentaroch spominaju, ale nie je to proste moja salka kavy. Niekto to moze povazovat za klad, ale pre mna tam bolo vela veci nejasnych, nechanych na fantaziu citatela atd. a ja som typ cloveka, co chce mat vo vsetkom na 100% jasno :)

Velmi slušná dobrodružná SF s hororovým nádechem. No uznejte, kdyby pořád a pořád pršelo, to je přece hrozná představa. Na povídce si cením i toho, zač autor vlastně ani nemohl. Kdyby se tématu dnes chopil nějaký současný spisovatel nebo třeba i režisér, tak by vše vyznělo o poznání brutálněji, beznadějněji, depresivněji a temněji. Tím, že je povídka starší a že autor je docela humanista, tak celým příběhem prosvítá jakési světélko, naděje, prostě to mnohem více hladí na duši než dnešní psycho drasťáky. A tomu jsem rád.

V této povídce se znovu ukazuje, že Bradbury byl asi tak dobrý vědec jako já zelinář. Ve svých pracích sice SF motivy používá, ale bere je prostě jako pozadí příběhu, snad nikdy není technika hybatelem děje, mnohé poznatky o kosmu musely být snad už v jeho době překonané, ale jemu je to fuk. On si tká svá básnická díla. Stejné je to i zde, v tomto případě ale Ray zklamal spíš ve fyzice (klimatologii) a ekologii. V roce 1950 asi nevěděl, že Venuše je neobyvatelná horká lázeň, to bych mu odpustil, ale něco o vodním cyklu vědět mohl a měl. Planeta, kde všude pořád prší nemůže existovat. Odkud by se voda vypařovala? Dejme tomu, že by prostě pršelo jen na tom jediném poměrně malém kontinentu, kde se děj odehrává a voda se vypařovala nad oceánem, to mi ale zase nesedí z tlakového hlediska. Ekologická výtka jde na vrub rostlinstva, kterým Bradbury v lehkém nástřelu kontinent oživil. Život na pevnině neustále omývané deštěm, by byl imho dost jiný.

Tentokrát čistě duchařina. Objeví se tu i trochu „usmiřování“ s tatínkem a ponorka s Kayem. Je to stále čtivé, drží si to stálou úroveň, jen ten sex je prakticky všude, takže značně zevšedněl (ve vetšině případů tam ani nemusel být) a jelikož je zápletka z hlediska moci celkem nevinná, tak se nekoná žádný celkový posun děje v rámci celé série. Je to pro Tinu i čtenáře taková malá bokovka na vytržení z nudy.

Výborný a hlavne inteligentný horor, ktorý ma pripútal k malému mestečku Jerusalem´s Lot ako diváka, ktorý sa díva na kvalitný Áčkový film v kine. King detailne so svojou predstavivosťou vyťahuje z rukáva mnoho postáv, ktoré spolu súvisia, rozhibáva rôzne dejové linky, ktoré majú v závere rovnaký koniec. Každá dejová linka je vynikajúca, nielen tá hlavná. Prolog je vlastne druhým epilogom, takou krásnou kódou vo vyníkajúcej sonáte. Koniec sa Kingovi vydaril, to sa musí nechať. Ešte teraz ma niekedy zamrazí z niektorých scén. King sa v niektorých scenách rozpíše takou famóznosťou, že mi až berie dych. Na plný počet mi tam niečo predsalen chýbalo… 90%!

„Seš praštenej jako italská armáda.“ „Psi. Nízká zvířata, která se krčí a vyjí, když uslyší neznáme kroky. Hodí se jenom k tomu, aby kňučeli a plazili se. Všem rozpárat břicho, to říkam já. Všechny je rozpárat!“

Brečet, to je jako vyčúrat všechno na zem. Tvoje pokání budiž šest pravých háků a pořádný kopanec do prdele. Jdi svou cestou a již nehřeš více.

Nefantastická povídka groteskního ražení (vyšla i v autorčině sbírce The Collector of Hearts: New Tales of the Grotesque), podle doslovu J. C. Oatesové „emocionálně autobiografická“, pojednávající o jedenáctileté dívce na návštěvě u strýčka a tetičky v přepychovém sídle u jezera St. Clair v Michiganu. Ač rozjezd, budování atmosféry, popisy obludností a opakované originální používání černého obdélníku v textu (zde ono záhadné XXXXX) coby symbolu jakési vytěsněné hrůzy, s níž se pojí celoživotní amnézie, slibují mnohé, povídka nakonec podle mě splaskne, když se dostaneme k jasnému přiznání, co že se to dívce v domě stalo a co autorku dodnes nepřestává strašit, a konec. I když se rozebírají závažná témata, nebo právě proto, je z toho cítit trochu tezovitost, autorka se sama přiznává, že se v téhle povídce a mnoha dalších snaží vypsat z traumatu, a ten terapeutický rozměr, i s ohledem na dlouhý doslov, z povídky trochu trčí. Shodou okolností jsem souběžně narazil na povídku Davida Morrella „Nic se ti nestane“, u níž autor taky přiznává terapeutickou motivaci, ale ta funguje jinak a podle mě líp.

Pointa je sice velice zdařilá, ale celkově se mi zdá povídka poněkud zmatená.

Myslím, že se Stirlingovi podařilo to, co se nepodařilo tvůrcům filmů po Terminátorovi 2: Dni zúčtování, zejména ne tvůrcům filmu Terminator Salvation. Stirling zdárně dotáhl děj do konce a uzavřel časovou smyčku. Nakolik se mu to podařilo, resp. nakolik verze jeho příběhu odpovídá vašim představám, musíte už posoudit sami.

Povídka stojí na, pro Bradburyho klasickém, tématu nutné expanze lidstva. Zde se ale dostavuje i nostalgie po věcech, které kolonisté nechali za sebou. Je to opačná touha, než o které píše v Raketě, ale je ukojena podobně. Pointa, dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit, je ale příliš předvídatelná a celkový dojem sráží i dnes už dávno překonané poznatky o sluneční soustavě. Jinde mi to tak nevadilo, ale tady to už trochu skřípe.

Precetl jsem celou serii v nekolika malo dnech (coz uznavam, je moje chyba) a dosel k zaveru, ze se knihy vicemene nelisi. Zadnou setupem, pokracuji spoustou peripetii a konci akci. Tato kniha neni vyjimkou, zcela zapada do schematu knih prechozich. Vicki je tentokrat na dne, Henry se ztrati… ovsem pater Knox se obraci v hrobe. Tedy imho. A ten konec? Jsem hodne zvedavy, jak se s tim autorka vyrovna v dalsim dile. Uvazoval jsem hodne a predpokladam zmenu zanru.

Chapu, ze autori toto nemaji ve sve moci, nicmene trochu chybely strany 193 az 208. V kazdem pripade, i kdyby tyto strany nechybely, kniha prilis pripomina jakysi zapis konkretni seance RPG. Ani nevim proc. Kratke vety, jasne zapletky, postavy vynorujici se a umirajici se dle potreby? Od techto autoru (Mesto prizraku) jsem cekal mnohem vice. Sorry.

ho ho ho, skvělý bradburyovský horor. trochu ho kazí mírné urychlování děje směrem k pointě, ale jinak dost dobré.

docela zajímavý nápad (autor fintu vyzradí už v prologu), ale není samonosný a na příběhu je to vidět; je to takové plácání od ničeho k ničemu, sem tam vyšperkované dobrým psychologickým postřehem, ale jako celek nic moc.

Dobrodružná SF stříklá existencialistickým parfémem s nádechem melancholie a lá G.R.R.Martin nebo Ray Aldridge. Kaviár pro toho, kdo je fajnšmekr, jakési divné barevné olejnaté kuličky pro…hm, ty ostatní.

Naprosto perfektní, úplně mě to pohltilo :) Asi nejvíc mě příjemně překvapilo to, jak jsou vznešení rozdílní od Vlada… Většina knih s touto tématikou zasazená do českého prostředí mě většinou přijde taková, řekněme si na rovinu trapná, ale v tomto případě smekám a vřele doporučuji :)

Psanci se vymykají Rayově tvorbě. Příjde mi, jakoby je snad ani nepsal on, i když síla imaginace by na něj ukazovala. Když se podíváte na stylové tagy, tak asi otevřete pusu a/nebo nevěřícně zakroutíte hlavou. Chybí tam snad je New Weird. Plácl bych ho tam, ale časově to nějak neštymuje, leda bych vytvořil něco jako Old Weird. Nebo Middle Weird po jiném, ještě starším Old Weirdu? Pak bychom mohli ještě vytvořit nějaký Ancient Weird a Prehistoric Weird a máme to pokryté. A my scifisti jsme přece posedlí pokrytím! No nic, to už opravdu odbíhám.

Celkem jsem přemýšlel nad tagem horor. Ono to jaksi moc hrůzu nenahání, ale když se v povídce mluví o nejslavnějších hororových knihách a autorech, tak co? Co ale říct k samotné povídce? Celkově jde o nevídanou fúzi stylů. SF horor, to známe, fantasy horor není tak častý, ale je. Ale smíchat všechny tři základní styly fantastické literatury do jednoho fascinujícího textu, to se snad nikomu jinému nepovedlo. Klobouk dolů, mistře.

PS: Povšimněte si, že jsem napsal spoustu keců, ale o ději povídky ani řádku. A to je jen dobře, protože v tomto případě by to byla věčná škoda.

mírně nadprůměrný příběh o jednom obléhání, zpestřený střídáním pohledu obléhatele a obléhaného a jejich snah zvítězit. zručně napsané, nepříliš překvapivé.

docela zajímavá socio-psychologická scifárna, postavená na jednom celkem uvěřitelném nápadu. jenže zbytek žádá sláva, emzácký svět se od lidského moc neliší a ta změna v mentálních vlastnostech emzáků je pěkná, ale šroubovaná do příběhu trošku násilně. tohle má na víc.

Jeden z nej dílů série. jen mě trochu prudila téměř? nesmrtelnost (nejen) Andrey a to, že jsem se občas lehce? ztrácel v tom, co se právě děje, což se mi ale stává nejen u tohoto dílu.

Originální povídka, která se příjemně čte. Sice skočíme doprostřed příběhu v nespecifikované době a prostředí, což někdy může vyústit v chaos a takové to frustrující čtení, ale Kelly Linková naštěstí nic dál nekomplikuje, píše krátkými větami, a i když na ústřední poměrně jednoduchou linku neustále nabaluje další a další historky, povídka mě neotrávila, spíš naopak… ač je pravda, že hodně zůstane nedovysvětleno (a v jednom bodě jsem se lekl, že ve sporých náznacích vysvětlení bude mít místo i alegorie – život x smrt x očistec). Nechci naznačovat, o čem Hortlak je, protože právě v naprosté originalitě podle mě tkví jeho síla, takže na závěr jen doušku, že to ani náhodou není horor (k čemuž by svádělo zařazení do hororové antologie) jako spíš hravá současná fantastika a la Jonathan Carroll. Ale to je jen detail; na další setkání s Kelly Linkovou se moc těším.

Moc příjemná akční fantasy. David Gaider má prostě talent a tuhle knihu je prostě radost číst. Akce je v ní dost, ale autor vás s ní nezahlcuje na každé stránce, postavy jsou do jedné sympatické, atd. mohl bych pokračovat do večera. Akční fantasy v té nejlepší možné formě. Nejlepší je, že kdybych to nevěděl, tak ani nepoznám, že se jedná o knihu z herního světa, což zase určitě potěší běžné čtenáře.

Tohle nikdy nepochopím, kniha, které nakladatelství věřilo a čtenáři zpětně hodnotí jako výbornou a přitom v době vydání ji kritika ztrhala (stačí se podívat na recenzi Fantasy Planet), prodalo se pár desítek kusů a celý náklad skončil v Levných knihách s výrazným prodělkem…

Pan Neff ukázal, že psát opravdu umí. V Tušení podrazu vytvořil výborný příběh, který člověka zaujme a nutí ho číst dál a dál (už dlouho se mi při četbě ve vlaku nestalo, že bych málem zapomněl vystoupit). V hlavní roli technologie, zahády a matička Praha.

velmi zajímavé téma, ukazující různý civilizační přístup válčících stran druhé světové války. povídka má tah, jasnou myšlenku a odpornou pointu (nikoliv ve smyslu kvality, ale vyznění). výhrady jdou na vrub časté polopatičnosti a schematičnosti, také překlad ve sbírce kaleidoskop stojí za starou bačkoru, takže si povídku radši přečtu i v magazínu a možná zvednu hodnocení o stupeň výše.

Nemůžu si pomoci, ale v povídkách, kde Bradbury píše klasickou SF, je nejslabší. Možná neumím dílo patřičně ohodnotit i v kontextu doby, kdy vzniklo, možná je to přelomová SF práce, která inspirovala mraky svébytných autorů a dva vagóny epigonů, ale tahle povídka prostě není můj šálek čaje. Sebevražda puškou, kterou s sebou táhli ti dobráci na Mars, to už je jen koruna celému tomuto dílu.

Veľmi dobrá kniha, škoda že sa nevydajú preložené ďalšie diely.

Kniha obsahuje pět delších povídek se společným hlavním hrdinou, kterým je Bakly. Vše se opět odehrává ve světě, který čtenáři dobře znají z dalších knih tohoto skvělého autora zejména pak z románů a povídek o Koniášovi. Povídky mají dobré nápady, hodně rychlý spád a dobré zápletky (občas se objeví i nějaké překvapení).

Osobně si myslím, že příběhy ze světa Koniáše jsou to nejlepší od Žambocha – líbí se mi, že ten svět má svůj řád, historii a postavy, na které narážíte ve všech knihách a čtenář se postupně dozvídá další a další informace a spojitosti, příběhy postav z různých knih se potkávají a nové a nové informace se dostávají do nečekaných souvislostí…

Stojí také za zmínku, že povídky jsou chronologicky řazené a je vidět i nějaký posun v motivaci Baklyho, jsem opravdu zvědav, co bude následovat.

Jen tak dál!

Z mojho pohladu vydareny zaver trilogie (ak je to trilogia). Pre mna rozhodne najlepsi diel. Najviac sa mi pacila lstivost Reinera a jeho schopnost poradit si s problemami nielen silou ale aj rozumom. Rozodne vitane osviezenie knih zo sveta Warhammeru. Ale nebojte sa, akcie a hustej atmosfery je v tejto knihe tiez dostatok!

Krasomil miluje Aleka, Alek miluje Jace, Jace miluje Clary, Simon miluje Clary, Clary miluje Jace. Clary a Jace jsou sourozenci. Kdo miluje Simona? Oproti minulému dílu Město z kostí, který byl více akční a detektivní, tentokrát románu vévodí především emoce hlavních hrdinů a obávaný Valentýn s celou armádou démonů je i přes závěrečnou bitvu spíš křovím v pozadí. Vyprávění má spád, akci i humor, ale chybí tu počáteční poutavost z objevování nového světa z prvního dílu. Clary už není Alenka v říši divů, pestrost tak románu dávají jen rozvířené city hlavních hrdinů, což mladí čtenáři žádají, ale autorka mohla lépe využít příležitostí, které jí její mnohovrstevný svět nabízí. Používá však příliš černo-bílé nazírání na hrdiny. Valentýn představuje jediného nepřítele a ztělesnění zla. O ostatních postavách nemáme důvod pochybovat, nečekáme žádné skryté úmysly. Přitom jsou to hrdinové rozmanití a je jim věnován dostatek prostoru, stačilo by si s nimi jen trochu víc pohrát. Město z popela je dějově slabší díl než předchozí Město z kostí, přesto si nenechám ujít pokračování, opravdu jsem zvědavá, co dalšího si osud pro Clary a Jace přichystá. Přes zmíněné výtky píše autorka poutavě, vtipně a příjemně brnká na emocionální struny mladých čtenářů.

Jako název sbírky to považuji za geniální, ale tahle povídka je v ní dost podprůměrná. Bradbury nezvládl vytvořit tu pravou tísnivou atmosféru, dialogy jsou nanicovaté a přežití amputace končetiny meteoritem, byť ve speciálním skafandru, mi přijde nemožné. Pravdou je, že v roce 1949 si asi jen málokdo uměl představit astronauty jako experty a mimořádně odolné a trénované jedince (Bradbury je vždy popisuje spíš jako obyčejné nýmandy) a popis toho, jak to ve vesmíru vypadá, je taky čirá fantasie. To mu zase připisuji k dobru. Proto jsou taky ty hvězdičky tři.

Podzemní odboj proti toalitě pomocí vzpomínání na to, jaké to bylo za svobody a hospodářské konjunktury? Zní to ujetě, ale napsané je to nádherně. Tak fungují nostalgické vzpomínky. Inu sami zkuste: žvýkačky Pedro, sladké cucací špalky, růžové žvýkačky v tubě z Tuzexu, linie první Škody Octavia, mávátka, Spartakiáda, Poupata,…eh, že to nebyla doba hospodářské konjunktury a svobody? Aha, no tak nic.

Nechci řešit, který autor s cestováním v čase kvůli lovu dinosaurů přišel první. Případná neoriginalita není to, za co bych strhával body. Vadily mi spíš nemožné dialogy a chování cestovatelů. Bradbury umí napsat nádherné dialogy, když se jedná o 2 až 5 postav (viz Pobřeží při západu slunce), jak jich je tam ale víc, mluví a chovají se jako tupci (viz Město, Kaleidoskop). Celé to dorazila Bradburyho logická chyba v ekologii (extrapolace dopadu smrti jednoho motýla na budoucnost), která je na úrovni Zenónova paradoxu Achilles a želva.

Mars Needs Women! aneb kolonizace zas a znova v atmosferickém hávu Rayových slov.

Můj zcela osobní povzdech, který se k povídce váže jen velmi volně: Je veliká škoda, že nám technika neumožňuje a možná ani nikdy neumožní expandovat dále do vesmíru. Mnohé problémy lidstva by se tím vyřešily a lidská přirozenost jít stále dál a dál až za horizont by byla naplněna. Takhle se tu budeme dusit ve vlastní šťávě, dokud nás něco nezařízne (válka, nemoc, kolaps planetárního ekosystému,…). Že bychom se tomu dokázali vyhnout mi přijde nepravděpodobné.

SF v Bradburyho podání je tak nescifistická… Tohle je normální psychologická povídka o rodinných vztazích, které jsou pokřiveny častou nepřítomností manžela a otce – astronauta. A je to povídka dokonalá a úchvatná. Jen nevím, co by z té úchvatnosti zbylo, kdyby byl tatík montér nebo řidič kamionu.

Pan Bisson je bezpochyby velmi talentovaný autor a tato povídková sbírka je toho důkazem. Většina povídek si drží slušnou úroveň, některé jsou vynikající, jen pár jich je vyloženě šlápnutím vedle. Velkou výhodou je že autor umí pracovat na malém prostoru, takže i když se mu třeba něco úplně nepovede, není to velká škoda mnoha zmařených stran. Navíc díky kratšímu rozsahu povídek nikde nenudí.

Bradburymu se nedá upřít umění nahlédnout na věci očima jiných kultur, národností a sociálních skupin. I na apokalypsu se dá nahlížet jinak, když se díváte odjinud. Bradburymu se také nedá upřít sociální kritika společnosti, ovšem se způsobem servírování této, mnohdy nechutné krmě, jsem u něj nadmíru spokojen.

lehce spoileroidní PS: Proč se všichni vraceli? Ta motivace je pro mne trochu záhadou a je to vlastně i důvod oné stržené půlhvězdy. Nebo jsem snad moc cynický, že to nechápu?