LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Chutná jednohubka, dal jsem to na dvě posezení. Opravdu nechápu kritiku, že autor neumí psát – naopak, čte se to skvěle, je to víc než SF. Vyvrcholení knihy je super, ocenil jsem, že se nevyžíval v popisování brutalit a nechutnejch detailů a vykresluje spíš pocity.

Tak, mam za sebou aj druhu knihu zo serie o Ciernych srdciach. Uz to nebolo take uderne ako prva cast. Zapletka mierne prekombinovana, nove postavy nie az take sympaticke. Ale stale je to pribeh zo sveta Warhammeru, ktory sa da preluskat za par dni, uz som cital rozhodne ovela horsie knihy z tohto sveta. Akcie je dostatok, vaty malo. Rozhodne lahko nadpriemerny akcny zazitok.

děs běs. tady se autorka ani nesnažila, je to jen na(d)hozená atmosféra jakéhosi biopunkového světa (strašně mi to připomínalo evu hauserovou) a opět neměl bych nic proti námětu (okolnosti pohřbu babičky), ale způsob vyprávění mi velmi nesedl; tříštění (podle mně nefunkční), nedořečenost, vágnost.

čím víc povídek o margo lanaganové mám za sebou, tím víc mě štve. má velmi zajímavé náměty, ale jejich zpracování mě moří. ne jejich nestrannost a skoro nezaujatost pohledu, ale absence šťávy, té černé šťávy, kterou se honosí název. když má být povídka temná, je spíš jen pošmourná, naléhavost měkne v dotěrnost a emoce šustí papírem. zvlášť u téhle povídky byly postavy nedůvěryhodně zobrazené (dědek byl děsný), neživotné, schematické a voděné na drátkách autorčiny (z)vůle. ovšem nápady a námět skvělé.

Posádka lodi Ringmaster najde při své výzkumné cestě k Saturnu mnohem víc, než by se dalo očekávat…vcelku příjemné počtení.

Vtipná, ale zkoušela jsem podle ní vařit a recept nefungoval. Myslím, že si s tím mohli dát víc práce, nebaví mě vyhazovat ingredience.

Opět cekem zdařilá povídka, přehledná, ale tak nějak do ztracena vyznívající. Zatím mám pocit že pan Prokop neumí pointy.

kromě zajímavého stylu vyprávění bylo všechno špatně: nezajímavý námět, nudné vyprávění, zmatečné reálie, nulová pointa.

snad šlo o alegorii, protože použité symboly jsem nedokázal úplně rozšifrovat. pocitově, vztah mezi otrockou svobodou běžné společnosti a svobodným otroctvím uzavřeného duchovního společenství byl vykreslen tak nějak nemastně neslaně, pro margo lanaganovou tradiční dějový i myšlenkový vývan v závěru také nepomohl. hm.

Je to dobré, ale k dokonalosti cosi chybí – a lze to poměrně přesně definovat. Když už si autor dá tu práci a napíše rozsáhlou detektivní povídku z budoucnosti, měl by se podívat ke konkurenci jak se dělá pointa. U Asimova to vždy byla logika. U Agáty Christie přehlédnutý detail nebo důmyslná dedukce. Zde je to bohužel superpočítač, který odhalí pachatele a čtenář se nedozví jak… Prostředí na jedničku, hrdina také, děj dobrý, ale pointa chybí, což u detektivky zamrzí…

Tohle bylo zřejmě mé první setkání s Fritzem Leiberem a dost možná také poslední – občasnému letmému pozdravu se sice nebráním, ale na delší a hlubší dialog to nevypadá. Dojem z autorovy (zřejmě) nejslavnější povídky není špatný, ovšem ani kdovíjak úchvatný. Kritika kapitalismu a konzumního stylu života ve fantasy příběhu? Proč ne… akorát musím přiznat, že mi to nepřišlo ani příliš rafinované, ani příliš napínavé, ani příliš humorné. Pokud však zohledním dobu, kdy byl tento kousek napsán, pak jde nejspíš právem o klasiku. Poznat seveřana Fafhrda a jeho společníka Šedého Myšilova (Kocoura ve verzi ze „Síně slávy mistrů Fantasy“) někdy v počátcích mojí cesty po pěšince fantastiky, pravděpodobně by mě mohli okouzlit. Momentálně mi Fritz Leiber nenabízí to, co v literatuře hledám především – něco nového. 64%

Merlinův les je z hlediska Holdstockovy tvorby zajímavou kapitolou. V jistém smyslu se v něm vrací ke kořenům původního lesa mytág, zároveň však předestírá novou látku, kterou později úspěšně rozvedl v Merlinově kodexu. Kniha je psána oproti dřívějším dílům stylem spíše přímočařejším. Atmosférou je bližší právě k původnímu Lesu mytág, než k Lavondyss, nebo k Hloubení. Přesto však nepostrádá klasické ingredience. Dusnou temnou atmosféru, strach a fascinaci z neznáma i zajímavé vyústění úzce propojené s mytologií. Skalními Holdstockovými fanoušky je sice více ceněno Lavondyss. Já mám však raději jednodušší formu založenou na vyprávění provázeném s mytologií, než těžko uchopitelnou více dimenzionálním fantasy. Proto řadím Merlinův les spolu s Lesem mytág k vrcholům autorovy tvorby. Knihu doplňuje několik povídek z nichž nejpovedenější rozvíjí Merlinovo téma. Najdeme zde prequel k Dávným ozvěnám a nádavkem dvě zvláštní povídky nezapírající jednoho z nejsvébytnějších spisovatelů současnosti.

Kdepak. Pana Simaka mám sice v oblibě, ale zrovna Zvláštní mise mě nijak nepřesvědčila. Zápletka je tak tajemná, až je nepostřehnutelná, a postavy se chovají dost nepřesvědčivě.

No jen posuďte: různorodá skupinka lidí se octne na neznámém místě a s neznámým úkolem. Po chvilce hovoru někdo z nich přijde se závratnou myšlenkou, že pocházejí z alternativních světů. Někteří z ostatních to jsou ochotni přijmout za pravděpodobné, jiným se to moc nezdá, ale jinak je jim to asi vcelku ukradené. Že by třeba zkusili porovnat své zkušenosti, aby tu myšlenku potvrdili či vyvrátili? Že by někdo z nich přišel s jinou, ať už víc nebo míň pravděpodobnou teorií? Ale kdeže. Jdou spát.

A i nadále pak filosofují o různých víceméně abstraktních tématech a hádají se o blbostech, ale praktické otázky se odbydou několika větami.

Jediné, co se autorovi podařilo dobře, je ta atmosféra bezvýchodnosti, zoufalství nad nedostatkem informací. A to bohužel na čtivosti zrovna nepřidá.

Kniha se mi trefila do vkusu – mám rád fikce/fantazie na pozadí historických reálií, zvlášť z naší historie. Sapkowski psát umí, o tom žádná, a má i řádně nastudováno. Bodíky jsem srazil za stejný nešvar jaký komentovali někteří přede mnou – hlavní hrdina je až moc velký trouba, postavy kolem něj jsou často sypatičtější. Na rozdál od ostatních mi nevadilo množství postav a neztácel jsem se v nich, to takový Erikson je v tomhle mnohem hůř čitelný.

Srdce mi krvácí při pohledu na seznam v Čechách vydaných sbírek Roberta Blocha (dosud pouze tato). S jeho povídkami jsem se setkal již kdysi dávno ve staré edici F&SF, kde patřily k těm několika málo kusům, které jsem i po letech nezapomněl. Je to proto, že Robert Bloch píše povídky s velkým P na začátku i na konci. Je excelentní vypravěč, schopný dát i velmi krátké povídce hlavu a patu, podat jí velmi poutavým způsobem a uzavřít jí Pointou, která celý text zazdí hluboko do čtenářova podvědomí na dlouhý čas. Ano, jsou tu přítomné některé dobové záblesky. V porovnání s moderním stylem psaní mohou dnes některé jeho povídky působit lehce old school dojmem. Je však třeba si uvědomit, že se jedná o 70 let staré texty. Texty, které ovlivnily mnoho moderních autorů i pseudoautorů, kteří Blochův potenciál rozmělnili neustálým omíláním na prosté klišé. I přes jasný punc klasiky má tato sbírka i dnes hodně co říct. Bude jistě zajímavé, jak si dnešní „moderní“ fantastika povede za 70 let. Robert Bloch si dnes vede skvěle.

Co dodat? Dokonalá kniha, skvělý příběh, úžasné počtení.

povídka nevybočuje ze standardu margo lanaganové, zajímavý námět, pokus o citlivé zpracování, nicméně tomu chybí šťáva, tah a závěr nikam nevede. bodem plus je velmi dobré zpracování sloní kultury, ale výtěžnost tohoto nápadu je dosti nízká.

Klasický rány do nosu co člověk od Sterlinga při čtení jeho knih dostává se bohužel nekonají, ale jinak celkem svižná SF. V rámci Sterlinga ale na dolním okraji.

Zatim „jen“ 70% – casto jsem se bavil, bohuzel jsem ale nemel cas precist knihu najednou, takze jsem ji louskal po vecerech asi 3 tydny a dost jsem se ztracel. Navic nejsem kovany v historii a lingvistice, procez jsem chvilema nerozumel o cem se mluvi (a to nemam rad, to pak vetsinou stale prepinam mezi knihou a Wiki ;) Mozna na podruhe to bude lepsi ;)

Souhlas s Garfieldem. Pro me nejlepsi SF kniha a kniha vubec. Neprekonany zaklad kyberpunku. Neuromancer, Wintermute, Case, Molly, Armitage, Lady3Jane – tahle jmena uz mi nikdo z hlavy nevymaze. Stejne tak mnoho jedinecnych obrazu z teto knihy. Pokud date knize sanci a trochu sveho casu, hutny Gibsonuv styl vas vtahne a nepusti dokud nedoctete. A po par letech se k ni urcite vratite. Neffuv preklad take paradni, i kdyz par chybicek se najde (All the speed he took, all the turns he'd taken and the corners he'd cut in Night City – I kdyz nabral rychlost a menil smery a rezal rohy ;) Nicmene prece jen je to preklad, a proto bych kazdemu, koho kniha zaujme, doporucil, si ji precist i v originale (nebo, pokud jste hodne dobri v anglictine, tak precist rovnou v originale, ja si troufl az po dvou prectenich v cestine).

Tudle sérii jsem si koupil vlastně omylem. Miluju hry od legendů, takže jsem si objednával Xanth a zrovna měli akci, celou tuhle trilogii za 400 a dostanu zdarma knihu. Neznal jsem ještě Legii, tak jsme to koupil a pak koukam, že to jsou ty knihy, kolem kterejch jsem před x lety chodil bez zájmu v Levnejch knihách. Když sem to začal číst tak uplnej začátek dobrý, ale po přechodu na Fázi jsem měl chuť to odhodit. No a teď co mi vadilo:

1)Svět je sice originální ale na muj vkus až moc ujetej… roboti se proháněj na jendorožcích, mimozemštani, nahý otroci, předpovědi budoucnosti atd… kombinace SF a Fantasy neni špatná, ale todle je moc pohádkový. 2)Hlavní hrdina je tak strašně čestnej až mě občas štval. Jako fajn, pravda a láska nade vše, ale když celej svět závisí na jeho rozhodnutí, jestli si zasouloží s jednou ženou a on to furt nechce udělat, protože slíbil robotovi, že ne tak… já nevim… 3)Neustálý vršení novejch nápadů, který když pak už nepotřebuje tak vymyslí nějakou debilní podmínku, že v tudle chvíli něco nejde použít, když to předtim 100× šlo. Na to že je nejmocnější mág umí docela prd. Stile se pořád dostává do nějakejch průšvihů a když je nejhůř někdo se nějak objeví a zachrání ho. 4)jeho sexuální život je ujetej i na mě :-)

Ve vlaku jsme u toho pravidelně usínal a celou serii sem četl asi čtvrt roku a musel prokládat i jinejma knihama… na druhou stranu musim ocenit, že se to četlo docela dobře, pořád se něco děje a pár nápadů je skvělejch. Každopádně takhle vysoký hodnocení si to tu rozhodně nezaslouží podle mě. Jo a jak jsem s ebál, že to neni ukončený, tak celá trilogie je uzavřená se všim všudy.

Fajn kniha na dva tři večery, která stojí na myšlence cestování v čase za pomoci jakýchsi kapslí implantovaných v lidském těle, revoluci v žánru ale nečekejte. Vražedný čas je docela obyčejným thrillerem na téma: „jak se život dokáže posrat, když mi můj manžel neříká všechno“, jehož tempo je ale rychlé a vražedné, takže se příběh nikde nezasekává a vychutnáte si tak napínavou jízdu od začátku až do konce. Skoro se mi až nechce věřit, že něco takového mohla napsat žena. Není to snad kvůli tomu, že hlavní postavou či spíš jednou z hlavních postav je tu žena, ale hlavně díky tomu tempu. Co se postav týče – pro potřebu tohohle příběhu jsou akorát tak ideální, ničím neurazí ani nenadchnou. Příběh – ten je trochu komplikovanější, protože než se ukáže kdo stojí na čí straně kdo je klaďas a kdo záporák, tak už je zase pomalu konec. Autorka tu skáče z postavy na postavu čímž střídá jednotlivé dějové linie, což tak trochu vytváří v příběhu vatu, která bez nichž by se to mohlo obejít a bez níž by to bylo ještě rychlejší. Každopádně jsem v mírách možností spokojen – snad jen té akce tam mohlo být víc

tak tohle bylo velmi dobré. postupná, až líná gradace k překvapivému a drsnému finále. opět jsem postrádal hlubší vhled do pozadí příběhu, ale tady to nebylo tak nekoherentní jako v předchozích povídkách. základní námět je také vskutku originální a připadá mi jako parodický tah autorky proti všeobecné oblíbenosti klaunů a cirků, možná přímo s odkazem na některé klasiky žánru (kupř. právě třeba r. bradburyho).

Spise netradicni uvod ke knize nez plnohodnotna povidka, ale je originalni a nenudi.

Musím říst, že mě to nebavilo. Nesrovantelné s Trhlinovými válkami a Ságou o Impériu. Postavy bezcílně chodí z jednoho místa na druhé, nacházejí předměty a mluví s obyvateli. Přesně jako počítačová hra (pro jistotu: tato kniha je přepsaný scénář hry Betrayal at Krondor). Všechno je v knize jak pěst na oko. Poslepované události do jakéhosi vzorce, který ve finále ani moc nedává smysl. Věřím, že kdyby měla kniha o cca 100 stran méně, mohlo být hodnocení vyšší. takhle je příběh plný vaty. Abych ale jen nehanil. Katastrofa to zase není. I když je děj nudný, plyne vcelku pohodovým tempem. Navíc se setkáváme se starými známými a i když už Pug není to, co býval, je vždy fajn se s ním na stránkách opět potkat. Doufám, že další díl již bude lepší. Jelikož neexistuje žádná počítačový hra tohoto jména, jsem optimistický.

Nevšední povídka o jednom osamělém programátorovi Ministerstva obrany a jeho zajímavém hobby – tvorbě andělů. Děj slušně pracuje s psychikou hlavního hrdiny, nakoukne pod pokličku mytologie andělů a zvolna směřuje k předvídatelnému, přesto uspokojivému závěru. Velmi dobré, ovšem dolní čelist zůstala po celou dobu čtení přimknutá k horní, nekonal se žádný „týýý brďo“ okamžik dechberoucího úžasu či fascinace, takže „jen“ 81%.

zajímavá psychologická črta o mezilidských vztazích, která ale nepřekonala hranici nárysu. existuje i pár takových črt, které mi vyrazily dech, ale tahle se mi „jen“ líbila, nic převratného či silného jsem nezažil.

zajímavý nápad a velmi slušné provedení. jenže, vznikl drobný rozpor mezi čtenářem a autorem. autor(ka) si myslí, že řekla vše, co říci chtěla, a čtenář (já) její názor nesdílí. pouhý popis situace, jakkoliv je zajímavý s takřka nulovými informacemi o pozadí mě zas tak moc nebere, na to je provedení nedostatečné (třeba bradbury tohle zvládá skvěle). nicméně, potenciál silný.

Tak ženský pohled na věc už tu máme, přidávám pohled opačného pohlaví. Bezpochyby zatím nejslabší díl – vata a jiné druhy vycpávek z něj lezou ze všech stran. Arcinepřítel žádný – musí ho zastoupit vlastní strach a pocity hrdinky. Prakticky se nic neděje, teprve na konci se objeví něco přínosného pro děj. Ovšem autorka to vyřešila přesně tak, jak jsem to tušil – muselo k tomu v rámci série dojít. Takže kniha má malý přínos pro celou sérii a samostatně je to celkem brak.

Zezačátku, zatímco se odehrávalo to, co čtenář už ví z anotace, jsem se trošičku nudila, ale pak už se příběh rozjel a nechtělo se mi knihu ani odkládat. Přečteno během dne a něco.

V příběhu se dá vcelku snadno orientovat, s jedinou výjimkou: nevím, jestli to je moje chyba nebo autorova, ale z těch tří ženských postav, které se v knize vyskytly, se mi dvě beznadějně pletly.

Nevadí, jdu se podívat po druhém dílu.

Už v prvním svazku Conanových příběhů se ukazuje, že navzdory mnoha desetiletím, která uplynula od jeho smrti, Howard dodnes zůstává mistrem akční fantasy. Jednotlivé povídky se vyznačují mimořádně působivou, leckdy až hororovou atmosférou, akční pasáže jsou strhující a většina povídek má minimálně na poměry akční fantasy dostatečně promyšlenou zápletku. Svět, v němž Conan prožívá svá dobrodružství, je fantastický i realistický současně a jednotlivé povídky se většinou vyznačují přesvědčivě vykreslenými postavami a skutečně odpornými a ďábelskými netvory a zloduchy. Na rozdíl od mnoha pozdějších autorů jeho příběhů je samotný Howardův Conan skutečně tím divokým a drsným horalem z Cimmerie, jenž je jen lehce poznamenán svým životem v civilizaci, a naopak Howardovy okouzlující a vášnivé ženské hrdinky nemají zdaleka vždy přisouzenu roli „odměny“ pro Conana. Z povídek v tomto svazku považuji za dokonalé A zrodí se čarodějka, Dcera pána mrazu a Lidé černého kruhu, jen o trošku horší jsou podle mne povídky Bůh v Míse, Královna černého pobřeží a Ďábel v železo vtělěný. Dobré jsou i téměř všechny zbývající práce, zklamala mne trochu snad jen povídka Stíny měsíční záře, avšak samu o sobě ji hodnotím stále ještě jako lehce nadprůměrnou.

P.S. Pokud jde o redakční práci, nakladatelství Aurora si zaslouží pochvalu za rozhodnutí vydat všechny tři svazky v pevné vazbě, v překladu Jana Kantůrka a s vnitřními ilustracemi Milana Dubnického, méně už za práci odpovědných redaktorů, jimž minimálně v tomto prvním svazku unikly některé chyby a překlepy (také si nejsem si jist, z jakého důvodu v knize není žádné povídání o tom, co Conan dělal mezi povídkami Stíny měsíční záře a …A zrodí se čarodějka). Vzhledem k tomu, do jak rozdílných částí světa zavedly Conana jednotlivé povídky, nepotěší v tomto prvním svazku ani absence mapy. Naopak mimořádně cenným bonusem jsou jednotlivé přílohy z pera Martina Šusta (předmluva, autorský profil a bibliografie Howardových prací v českém i původním vydání).

Zajímavě vystavěný příběh dvou manželů a malého vlčete. Není to humorné, ani příliš akční, přesto poutavé s překvapivým závěrem.

Co dodat po předchozím rozsáhlém komentáři? Souhlasím, že spousta složek příběhu, motivace některůých postav i třeba fungování gowachinské justice dostaneme jen v náznacích a bylo by zajímavé o tom vědět víc. I tak to ale působí uvěřitelně – a hlavně, pohybujeme se v prostředí, kde se lidé naučili vyhodnocovat situaci z pouhých náznaků a bylo by docela nefér, kdyby čtenář dostal všechno předložené na stříbrném (či jiném) podnose.

Dal jsem to za jeden den, prakticky za pár hodin. Chápete to? Rozumíte tomu? Ne – tak aby bylo jasno, za tak krátkou dobu jsem nepřečetl knihu už… hezky dlouho. Pokud si to dobře pamatuju, tak jsem takhle rychle nikdy nepřečetl ani nic od Kulhánka. Áááá, už jsme u něj. U koho? No u Jiřího Kulhánka přece. Kotleta svou prvotinou přispěl do širokého záběru české akční školy a zvládá to na výbornou. Tempo je úžasné, akce dobrá. Příběh… no, tradiční cesta za pomstou, ale za to toho kluka přece kamenovat nebudeme, že ne. Kdo miluje akční nářezovky plné vystřílených nábojnic a krve, bude nadšen. Milovníci originálních příběhů si můžou přestoupit na druhou tramvaj, která je zaveze do stanice New Weird a další žánry překypující originalitou. Pravda – Hustej nářez je taky v něčem originální, ale nejsem spoilerista, takže si na to každý bude muset přijít sám, každopádně kdo miluje upíry bude pomlaskávat – samozřejmě že ne ti, kteří jsou urputnými zastánci ságy Stmívání s kterou si Kotleta nejednou vytře pr… no vy víte, kterou část těla mám na mysli. Hrdinové – sympatičtí, obzvlášť pan Jan Bezzemek, který by si mohl podat ruku s Casanovou. Jo a dostáváme se k tý věci od s… sluníčku? ne, k sexu. Toho tu bylo na můj vkus trochu moc. Jasně, nic proti němu, ale všeho moc škodí, jak praví jedno staré přísloví. V tomhle směru by to chtělo příště trochu ubrat. Jinak jsem ale spokojen. Kotleta sice nestrčí do kapsy Kulhánka ani Kopřivu, ale má nakročeno k tomu, aby hrál první spisovatelskou ligu. Mimochodem, ten co dělal teda spíš nedělal korektury by zasloužil na pamětnou.

Už název povídky říká hodně – Ballard, možná pod dojmem Gulliverových cest nebo nějakého kytovce vyplaveného na břeh, pracuje s představou obřího těla nalezeného na pláži. S veškerou vážností a naturalistickou precizností popisuje takovou situaci a snaží se ji domyslet do všech detailů (osobně bych to tedy viděla na podstatně větší zájem vědecké obce, nejspíš i armády, ale jinak vcelku pravděpodobný sled událostí). Autor nedává odpovědi, nevysvětluje proč a jak, což je jedině dobře. V příběhu zcela chybí dialogy, soustředí se pouze na předání monumentální vize a pak také na dojmy: od prvotního uchvácení až po melancholii z postupného zániku. Vyvolání stesku po ztracených výjimečných okamžicích předal Ballard skvěle, nicméně věřím, že se téma dalo uchopit i čtivějším způsobem. V dané formě šlo o čtení poněkud suché. 61%

Hodně zajímavá povídka vzdávající hold brakovému žánru zhruba 1.pol. 20.st. Jakýsi mix westernu a Lovercrafta. Povídka je psána dost nesouvisle, což může někomu vadit, ale momenty, kdy je hlavní hrdina mimo a rozumný popis světa se slije do řeky psychedelických vidin a vjemů mi osobně přišly skvělé. Po přečtení (mimochodem, nejspíš nebude stačit jedno) jsem nabyl dojmu, jako by sám autor byl tak trochu mimo a jen občas se z tohoto stavu vynořil :) Pro mně každopádně nejzajímavější povídka první poloviny TDK2.

díky legionářům jsem sáhl po této knize. a jsem zatraceně rád.

z tatíčkem kingem jsem se rozešel někde u „nespavosti“. tak nějak se začínal opakovat a síla jeho příběhů se vytrácela. měl jsem překingováno. o tom, že má píšícího potomka jsem netušil (jsa ignorantem). to jsem se dozvěděl až z komentářů a diskuze tady. a protože ohlasy byly kladné a námět zajímavý, šel jsem do toho a pořídil si „rohy“.

jsem nadšený. tohle je přesně ta úžasná kombinace psychologie, napětí a mystiky, která mě na kingovi starším zaujala a zdá se, že joe hill ji dotáhl k dokonalosti. na rozdíl od otce u svého románu zvládl závěr (king to vždycky, snad krom nezbytných věcí, zahrál nějak do autu). poslední věta (ne, nebudu citovat, přečtěte si to sami) skvěle shrnuje moje dojmy a zkušenosti. příběh mě dokázal docela rozjitřit, je ostrý jako ty rohy, dokáže bodnout na správných místech. mám už něco odžito a ty miniosudy postav románu jsou více než zajímavé, jsou (o)pravdivé, nemilosrdné, lidské (v tom neidealistickém slova významu). opět jedna kniha, přečtená bleskovým (na mě) tempem. jdu si pro „černou krabici“.

Ray opět dokazuje, že pro něj je mísení žánrů naprosto přirozené. On si tu svou poetiku a fantasknost nacpe do hororu a díky tomu povyšuje pulp na veledílo. Rád bych vyzdvihl dokonale napsaný závěr, kdy mi skutečně vstávaly chloupky na krku. Jeden po druhém.

Po Kostře už druhá povídka z Kaleidoskopu, která mi neodbytně připomíná Barkerovu Revoluci těla. Kdepak se ten britský šibal asi inspiroval?

Bradbury je výborný pozorovatel, který poznatky sledování zcela přesně zabudovává do svých próz. V tomto případě jde mimo jiné o dětské vymýšlení si. Kdo máte děti nebo jste s nimi často ve styku, jistě to znáte. V této povídce si horečkou sužovaný kluk také vymýšlí. A nyní přistupuje typický prvek Bradburyho hororů. Co kdyby to všechno byla pravda?

Chtěl bych ještě upozornit na neuvěřitelně přesvědčivě napsané dialogy a naprosto „hmatatelnou“ cizotu po změně osobnosti hlavního hrdiny, vyjádřenou na několika řádcích. Tomu říkám spisovatelké mistrovství.

geniální povídka, která mě přivedla k serióznímu konstruování jazyků. je to lingvisticko-chemická space operka, pro mě neodolatelná kombinace.