LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Takový mix všeho možného, co autor vyplodil. Problém je v absenci nějakého hlubšího příběhu v naprosté většině povídek. Další podivnost vyplívá ze samotného mixu – kromě perfektní první povídky tu najdete totiž dvě vyloženě dětské pohádky, další dvě jsou jsou artušovské, jedna dobrá parodie a zbytek už jsem zapoměl (tak nevýrazné to bylo). Čili tomu chybí žánrové zaměření a spokojeni s celou sbírkou nebudou dospělí, ani děti. Jedno malé plus dávám za perfektní předmluvy ke každé povídce – tak to má vypadat u všech sbírek.

Zábavná psina o jednom nezdravo zdravom mestskom štáte, o tom, že všetkého veľa škodí (aj keď je to zdravé), o tom, že niekedy stačí drobné pošťuchnutie a dokonalý svet sa zrúti do anarchie. Absurdný mikrosvet zdravia a pár pekných myšlienok vo fantasy, to je Eriksonova poviedka Zdraví mrtví. A aby som nezabudol, pri čítaní som chrúmal chipsy, no teraz si idem dať šálku zeleného čaju. Trocha zdravia nezaškodí :)

Velmi dobře a příjemně napsaná povídka, která se čte sama. Autorka má skvělý vypravěčský talent a cit pro reálie. Všechno mi přišlo krásně živé a uvěřitelné. Příběh se mi líbil natolik, že jsem si ani hned po dočtení neuvědomil ten logický lapsus, který tady nechci odhalovat. Ony jsou hrátky s časem vždy ošemetné.

Pekná poviedka zo sveta Malazskej knihy padlých, ktorá mi ukázala, ako sa zoznamil Emancipor Reese s dvojicou nekromancera (vyvolávača démonov) a upíra. Vtipný a pútavý príbeh má jednu chybičku – tiež som mal pocit, že mi niečo uniklo, alebo bol koniec iba o zbalení kufrov. Každopádne, je to vhodný oddych pred Dómom řetezů. :)

Taktéž považuji za Dunu jen to co napsal Frank Herbert, kterému psaní 6 dílů trvalo plných 15 let. Syn s Andersonem tvoří každý rok už po 10 let 500 stránkové bichle a bohužel v tom hodlají pokračovat. Celou sérii tak sráží kvalitativně dolů a bojím se, aby se časem v tom množstevním balastu původní geniální dílo FH úplně neztratilo.

Třebaže se jedná o knihu stejného autora, který psal Nádraží Perdido, Jizva se odehrává někde úplně jinde, a to i v rámci žánru. Zatímco Perdido se dalo označit za horor, Jizva je spíš dobrodružnou výpravou. Postavy se zcela vyměnily, přičemž ani na jednu z nich Miéville nepřenesl vlastnosti hrdinů z Perdida – tento autor se prostě neopakuje. Fascinující kniha a další důkaz o nezkrocené autorově fantazii a mistrovském umění vyprávět.

Prijemna moderni fantasy, poeticka, psana i prelozena s citem. Bohuzel mytologie je tak rozvetvena a plna jmen, ze se v nich clovek trochu ztraci. Mene vedlejsich postav by neskodilo. Na druhou stranu celkovy koncept universa je propracovany (ostatne na tom kniha stoji) a je videt, ze autor ma ambice si dosahnout na „vysokou fantasy“. Trochu pri tom vykrada Gaimana, ale to nakonec neni na skodu. Jak uz je u dvojdilnych romanu bezne, kniha konci v krizi.

Upozorneni: Anotace je lziva, psana bud nekym, kdo tu knihu necetl, nebo nekym, kdo chtel ctenare udrzet v naproste nevedomosti o deji.

Ne, nechtěla bych být agentem, jehož úspěch (a přežití všech) závisí na úspěšné domluvě s tvorem uvažujícím v úplně jiných dimenzích než lidé. Ten tvor sice mluví lidskou řečí, ale jednotlivé pojmy chápe po svém a na obou stranách diskuse vládne nejistota, zda ten druhý pochopil sdělení aspoň v hrubých rysech.

Ne, nechtěla bych být překladatelem a mít za úkol převést tyto rozhovory, tak citlivé na každý odstín použitých slov a plné slovních hříček i kolizí, do jiného jazyka.

Ale v roli čtenáře jsem si to tápání, místy zoufalé a místy humorné, mohla v klidu vychutnat a vím vcelku jistě, že mě bude bavit i na druhé čtení. A bude mi vrtat hlavou, jestli se v některých místech ta domluva nemohla trošičku zjednodušit, ale ono by to pak asi nebylo tak zábavné.

A ano, vím, že se příběh skládal i z dalších částí, jenže ty já si stejně pamatovat nebudu :)

Moc jsem se na tohle poslední ponoření do Ryhopu těšil, ale možná právě proto mě trochu zklamalo. Připadalo mi, že se trochu vytratila atmosféra a příběh mi přijde poněkud rozplizlý. No ale pořád ještě je to Holdstock, budiž mu země lehká…

Jestli máte rádi klasické povídky s vystavěným příběhem a jasným zakončením, pak se této rozhodně vyhněte a naopak, pokud se zajímáte o egyptskou mytologii, pak si ji prostě musíte přečíst. A co ti ostatní, co nezapadají ani do jedné kategorie? No ti si ji samozřejmě musí přečíst taky. Nenechte se odradit množstvím postav (dá se v nich orientovat) ani náhlým přeskočením na jiné místo k jiné postavě bez oddělení odstavce. Rozhodně se nenechte odradit, protože byste přišli o mnoho zajímavých úvah, skvělé dialogy (spíš monology, postavy mluví zvláštně, jakoby ani nestály vedle sebe, ale každá ve svém vlastním vesmíru) a o pouštní vedro linoucí se z každé stránky. V neposlední řadě byste se také připravili o požitek z české povídky, ve které má autor v malíčku literární stránku i odbornost toho, o čem píše a není to žádný pisálek, kterých tu teď máme přehršel.

Ďalšia kapitola, vysoké hodnotenie a veľmi dobré dojmy. Tretí diel Malazu nadväzuje na prvý diel a tentoraz je od začiatku pútavý a zrozumiteľný, prvé kapitoly obsahujú veľa užitočných informácií o svete a histórii, obraz sveta sa skladá o niečo ľahšie (nadšenie z informácií ma primälo k pridaniu si série a autora do TOP10). Erikson sem pridal veselý humor, usmieval som sa najmä pri Pani Závisti, histórii stola sapérov, Detoraniných prejavoch lásky, Vřetenovej košeli a iných. Postavy, ako je zvykom zaujmú, počas príbehu mnohé prejdú premenou a v závere aj prídu o život (zvlášť jedno úmrtie naštve). Je zaujímavé, že aj keď sú mnohé nesmierne mocné a múdre, sú uveriteľné (nepôsobia „supermansky“) a do sveta patria. Súhlasím s knedlem, vojaci a zvlášť Paliči mostov sú vynikajúci a ťažko sa mi s nimi lúčilo, ak zomreli. Segulehovia a Mottskí zálesáci ma zaujali, snáď sa znova objavia. Narážky na Tiste Edur sa neminuli účinkom, s očakávaním hľadím na päťku. K mínusom tretej knihy by som pridal jeden subjektívny. Ako napísal avatar, aj ja som sa občas v knihe strácal. Jednotlivých príbehov, narážok a plánov je mnoho a zapamätať si všetko je ťažké a ešte si to aj všetko spájať a predvídať je až nemožné. Viem, že to nie je problém knihy (ak by príbeh nebol tak zložitý a kvalitný, asi by tu nebol na prvom mieste), preto sa už teším na ďalšie (a určite minimálne ešte jedno) čítanie série. Veľká spokojnosť. 90%

Edit: po druhom prečítaní som zistil, že túto knihu zbožňujem a zrejme je to najlepšia kniha série, uvidíme, čo na to Prach snov a Chromý boh, ale zatiaľ je to 101% :)

Tato seria bola znacne slabsia, ako prequelova seria temny elf. Autor sa na tejto trilogii ucil pisat a nevyhol sa vsetkym neduham, ktore to znamena.
IWD je lahka nekomplikovana seria, ktora spaja vsetky dobre klise RPG zanru a pridava zaujimavu postavu temneho elfa. Dej najma prvych dvoch casti ma vela odkazov na pana prstenov, a klasicke dnd dobrodruzstva, ale obohacuje zapletku o klasicky dobrodruzny roman a zaujimavu sondu do Drizzitovej duse, ktory je najprepracovanejsou postavou trilogie.

Kromě několika detailů souhlas se Siriusem. Jonathan, ač to tak možná podle prvních řádek (a většiny první části) vypadá, není vůbec hlavní postava, jeho strasti jsou pouze hybatelem děje, ale jeho řešiteli není on, ale kejklíři. Což jsou super postavy a škoda, že vůbec nerozumím tarotu, protože jinak bych si to vychutnal ještě víc :) Není to nijak obtížná kniha, ale oddechovka na jedno až dvě horká odpoledne. Jen si nejsem jistý, pro koho je určená – pro malé děti je tam možná moc sexuálních náznaků, puberťák si řekne, že je to kravina (opravdová láska? Ale fuj!) a pro starší by to mohlo být moc naivní a dětské…

Jednoznačně hrůza… těžko říct jestli je horší příběh, to jak je to napsaný nebo postavy… Proti upírským příběhům pro náctileté nemám nic, ale pouze v případě, že jsou čtivé, svižné a je v nich alespoň náznak zajímavého příběhu a popis postav umožní se s nimi seznámit. Deníky nemají nic z toho… ještě, že seriál je o něčem jiném…

Trochu nerozumím nízkým hodnocením některých uživatelů, protože tahle kniha je opravdu výborná a dokazuje, že Herbert OPRAVDU není autorem jednoho díla. Doporučuje přečíst těm, kteří četli Dunu, ale i všem ostatním (ale těch asi moc nebude :o) V románu se skrývají opravdu zajímavé myšlenky a jako celek působí více než dobře. A abych nezapomněl, skvěle se čte.

Dobré počtení. Holdstock se sice odchyluje od hutnosti předchozích knih a určitě od stereotypu klasického Merlina, možná se tu budete o něco méně bát, ale přesto je to parádní dílo. Příběh je multikulturní – setkáme se s příslušníky snad všech národností Starého světa a s jejich mytologií. Těším se na další díl.

Autor v této povídce nádherně vykreslil prostředí a lidské charaktery, díky čemuž čtenáři předkládaný svět doslova ožívá před očima. Úžasná je také atmosféra příběhu. Krásné čtení.

Po přečtení komentáře od Gaarqa a po dočtení Čarovného světa, kdy jsem měl v plánu pokračovat touto sbírkou, mě přepadli obavy, že to bude takové jak to líčí právě Gaarq a byl jsem navážkách zda po již zakoupené knize vůbec sáhnout abych si nezkazil chuť. Po přečtení Pasti v čase mohu jednoznačně říci, že ty obavy byli liché a můj postoj k této sbírce je zcela odlišný od toho Gaarqova a ačkoliv tak jako ostatně prakticky v každé sbírce i v téhle jsem našel povídky, které mě až tak neoslovili nebo jsem jim narovinu prostě neporozuměl, rozhodně je dle mého názoru minimálně srovnatelná s Čarovným světem. Určitě se nenechte odradit komentářem Gaarqa, nic tedy proti jinému názoru, přišli by jste ale rozhodně o velmi zajímavou a kompaktní sbírku povídek tohoto vynikajícího autora.

Nepříliš zajímavá kniha, byť celkem zručně napsaná i přeložená. Závadou je přemíra filosofování nad smyslem života a spousta náboženské tematiky. I fantastický prvek je zde přinejmenším sporný – cokoliv se v knize stane lze vysvětlit prostou náhodou či náboženským vytržením. Knihu lze doporučit jen zájemcům o filosofování nad jednotlivými vírami (islám, křesťanství, hinduismus).

Rusové prostě píšou trochu jinak a jde to poznat. Při čtení Metra se mi vybavili bratři Strugačtí a to v souvisloti s jemným nic nevysvětlujícím mysticismem, který ochromil snad všechny kdo četli Piknik u cesty. Atmosféra jde do hvězdných výšin a udržuje vás v napětí až do konce, kdy......... si řeknete WTF? To si ze mě dělá srandu? Tak tohle mu teda nežeru..... No co se dá dělat k dokonalosti chybí pouze ten jediný krůček.

Edice Pevnost kniha č. 55 – Spousta času na smrt. Neskutečný sešup v podobě kvadralogie, která mě od prvního dílu neskutečně baví. Pravda, začátek byla bomba, pak se to trošičku urovnalo, ale ke konci to zase mělo šťávu, jako dlouho ne. Popsaný svět je svým způsobem strašně zvláštní a nedokážu si ho při čtení vůbec představit. Snad ani nechci, jsem rád, že si vysním jakousi krutou realitu světa Cybrainu, a to mi stačí. Tento první díl se ale určitě povedl a lépe mě uvést do tohoto světa nemohl. Určitě se těším na další díly. Petr Heteša to umí. Co mu v edici Pevnost vyjde, vždycky stojí za přečtení. Na druhou stranu si říkám, že nebýt posedlý veškerými seriály, na které se v knize naráží, asi by se mi příběh tolik nelíbil. Všechno tu, jako obvykle, souvisí se vším. 8/10

Autor už zjevně pochopil, že čtenář je v podstatě velmi konzervatvní a chce pořád to stejné jinak a pokud možno i lépe. A tak tu máme zase celkem průhledný příběh, který by se mohl (nebýt závěrečné pointy) klidně zařadit do fantasy a hromadu dialogů. Na druhou stranu proč ne? Dialogy jsou obvykle skvělé, božsky vypadající ženy jsou zde zmíněny pouze dvakrát a (oproti předchozím Hetešům) zde příběh letí rychlosti střely. Takže jestli už znáte Hetešu je tohle prakticky to samé a přitom trochu jiné:

1. U dialogů jsem se už tolik nezasmál (možná ale za to můžou státnice, bůh ví :-) )
2. Příběh je svižnější a čtivější.
3. Má to takovou tu malinkou těžce uchopitelnou věc nazývanou jako atmosféra.

Je to zatím to nejlepší co jsem od Heteši četl.

Edice Pevnost kniha č. 53 – Boj o Domhan II. Hodnocení skutečně nelže. Druhý díl z tohoto fantasy světa už skutečně není taková darda, na kterou bych se těšil. Mě už od počátku napadlo, že to bude pohodové pokračování. Ale že to autorka nazve až tak moc epicky, to jsem skutečně nečekal. To pak způsobuje, že si nedokážu nové postavy v naprosto novém příběhu oblíbit natolik jako ty první. Prostě to nedokážu. Pak mě ten jasný průběh nedokáže ničím zajímavým těšit a bavit. 4/10

Miroslav Zamboch patri medzi mojich oblubenych spisovatelov a seria o Koniasovi mi priniesla velmi uspokojujuce chvile pri jej citani. S dalsim charakterom z tohto sveta – Baklym – som sa stretol iba v poviedke Fanusik. Spociatku mi tento charakter velmi nesedel, predsa len som cakal nieco na styl Koniasa, ale Bakly je „len“ (aj ked ma vlastne zasady) masina na zabijanie. Co masina, priam kombajn :) Dalsimi a dalsimi poviedkami, ako som Baklyho spoznaval, mi prestal byt nesympaticky a v dalsich poviedkach som si uz prial, aby prezil :) Takze ak mate radi akcne fantasy, v ktorych hlavny hrdina je takmer nesmrtelny zabijak, ktory holymi rukami dokaze rozbit celu skupinu bojovnikov (a vy tomu vsetkemu bez problemov uverite), je to kniha urcena pre vas. A este jedno plus, ktore musim spomenut – Zamboch skvele vystihol atmosferu situacii, v ktorych ma prepadala normalne klaustrofobia a takisto cestou Gutawskou pustou som takmer naozaj mal neustale vyprahle usta… Skvele oddychove citanie.

Nápad nijak originální, už to tu bylo. Hrůza se nedostavila a děj je předvídatelný. Ale v množství osob na tak krátkou práci jsem se absolutně ztratil. (Kdo je Thomas a kdo Tomáš? A jak se jmenují zpěvačky? A maminka, sestra, kamarádka . . .)

Na zaklade odporucani na Legii som sa rozhodol skusit Hetesu a kedze je toto moje stretnutie s nim prve – nielenze nie som sklamany, ale naopak – jeho roman Nevermore Baltimore sa mi velmi pacil. Tohto macka som zlupol rychlejsie ako niektore spolovice hrube knihy. Suhlasim s ostatnymi komentarmi – dialogy su skvele, atmosfera nocneho a zniceneho Baltimore husta a kocky su sexy :) Ale ako som sa blizil ku koncu knihy, strany povazlivo ubudali a Jerry este o skutocnosti nevedel nic a * SPOILER * niekto mu to musel cele vykecat, aby sa to nejako vysvetlilo * SPOILER *, tak ma to trosku zamrzelo. Ale nijako to neznizilo kvalitu knihy. Aha a este jedna vec – mozno som ocakaval aj nejake to ‚zavrsenie‘ tokania medzi Jerrym a Hedgesovou :) Ale aj tak slusnych a velmi prijemne zabavnych 80%

Po prvním díle takové jemné zklamání, ne co se týká děje, ale stylu jakým je to napsané. „Puberťácké výlevy“ dokreslující postavy v prvním díle se tady zdají vynucené, pasáže kde si připomínáme první díl jsou umělé… Ale děj se povedl, opět zde cítíme vliv HP, hezky navazuje na první díl a klade otázky, které budou doufám zodpovězeny dále :)

Parádní knížka, nebo spíše pořádná kniha. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem ji dočetl, protože jsem nenacházel dostatek času. Lovce však nemůžu hodnotit jinak, než 5* . Jako ve všech Eriksonových knížkách je tady opět přítomna smršť bitek, charismatické postavy, drsný příběh a všechno ostatní, co máme na jeho stylu tak rádi. Už se těším, až si někde seženu Vichr Smrti :)

Fantasy poviedka, ktorá je na môj vkus príliž krátka. Všetko sa tam odohrá tak nejak rýchlo a koniec je „pekne“ otvorený… asi som moc zvyknutý na hrubšie knihy… :-)

Jsem moc rád, že byla tato kniha napsána. Přináší spoustu informací o pozadí hlavního děje, který se odehrává v předcházejících dílech série Zeměmoří a nádherně dokresluje atmosféru tohoto světa. Vyzdvihl bych zejména povídku Na Vysokých blatech. Některé příběhy jsou akční, některé zase téměř antihrdinské – paní autorka prostě píše trochu jinak, než je běžné. A to je dobře :)

Ke knize jsem se tady vyjadřovala už v diskusích, ale teď hezky na pravém místě: příběh je zajímavý a čtivý, ale má i své breberky, které ho trochu shazují dolů.

Nemůžu se vyhnout srovnání se seriálem – předpokládám, že takových, kdo si teď knihu přečtou bez znalosti seriálu, bude spíš menšina. Najdou se tu společné rysy (základní dějový motiv s fyzikálním experimentem, během kterého se celý svět podíval do budoucnosti), ale i rozdíly. Do knihy se vešlo mnohem menší množství postav a je to asi dobře – nepůsobí tak roztříštěně, jako seriálové přeskakování od jedné linie k druhé. Nejen jednotlivé osoby, ale i jejich životní zápletky se docela odlišují, jen semtam narazíte na podobný rys.

Co mě zamrzelo:

1. Je tam docela podrobně popsaný vývoj postav v prvních dnech po Flashforwardu. Docela mě zklamalo, že potom autor udělal střih a další dvě dekády shrnul do pár odstavců. V tom mi přístup seriálu vyhovoval víc – postupně, v průběhu celé doby se dozvídáme jednotlivé kroky k tomu, proč daná linie dopadla tak, jak dopadla. Jasně, v seriálu to měli jednodušší díky kratšímu časovému rozsahu, ale stejně mi to tam prostě chybělo. Ten vývoj mě na tom totiž zajímal a bavil.
2. Od čtenáře se očekává, že vstřebá popisy fyzikálních jevů a filozofické úvahy. PROBOHA PROĆ si autor myslí, že ostatní pasáže čte někdo jiný, komu je potřeba výslovně říct každou hloupost? Pokud je Lloydovi pětačtyřicet a Theovi sedmadvacet, proč nás poté ještě informuje, že věkový rozdíl mezi nimi je osmnáct let? A když je rozhovor dvou osob přerušený cca stránkovým zamyšlením jednoho z nich, není snad nutné potom pro čtenáře zopakovat poslední větu, zvlášť když z reakce na ni je kontext vcelku jasný.

Jsou to drobnosti, ale jak toho bylo víc pohromadě, tak mi to začalo být protivné.

A to jsem se ještě nezmínila o závěrečné části, která celé vyznění posunuje ještě o kus jinam. A tady už si musí každý sám rozhodnout, nakolik mu to vyhovuje – já zase tak nadšená nebyla, ale znechucená taky ne. Koneckonců, kdo ví, jak to v budoucnosti bude vypadat doopravdy?

Jeden z vrcholů sbírky na konec. Celou sbírkou se vine jako tenká červená niť pochybnost, zda lidé jsou po dobytí vesmíru a po konfrontaci s neuvěřitelnými technologiemi a spoustou mimozemských ras pořád ještě lidmi. Aldridge je optimista (nebo pesimista?), podle vyznění jeho povídek se lidé nezměnili, pořád mají tytéž motivace i emoce, ty jen někdy nabývají v ohromném vesmíru ohromných rozměrů a mohou dotyčného pohltit, spolu třeba s půlkou galaxie (viz Nomun a jeho ušlechtilý boj, který ovšem nese spíše zase jen smrt a utrpení pro více lidí). V Pěstiteli lásky se dočteme o další takové posedlosti, která svého nositele stravuje. Umělec – pěstitel lásky – Memfis hledá dokonalou a věčnou lásku, aby ji zaznamenal na emocionální cívku. Může ji ale nalézt ve světě, kde lidé běžně žijí staletí i tisíciletí? Myslím, že je to honba za chimérou, ale totéž platí i pro věčný protipól lásky – nenávist. Myslím, že čas vše smyje. Ale posuďte sami.

V této povídce dosahuje Aldridgeova kritika otrokářství ať už klasického nebo přeneseného, pomocí peněz, jednoho ze svých vrcholů. Krátká práce na téma bolest, sobectví, krutost a pomsta. Pomsta? Posuďte sami.

Drood není příběhem o Droodovi. Drood je příběhem o Wilkiem Collinsovi, Charlesu Dickensovi, jejich dílech, jejich vzájemném vztahu, jejich postojích a době, ve které žili.

Vypravěčem je Wilkie Collins úspěšný spisovatel „senzačních románů,“ kterého prakticky neustále sužuje revmatická dna, se kterou se vypořádává pomocí neuvěřitelného množství opia. Jeho prostřednictvím poznáváme jeho samého i Dickense. Samotný Wilikie je skvěle vykreslená postava, která mi ale nepřirostla k srdci a celou dobu jsem si od ní držel určitý odstup. Těžko si oblíbit postavu která je sebestředná, žárlivá, sobecká, lakomá a slabošská. To ale není z mé stránky výtka, bavilo mě postupně poznávat Wilkieho a jeho pohnutky.

Ani Dickense jsem si neoblíbil. Celou dobu jsem na něj nahlížíme očima Wilkieho, tedy člověka, který se snaží vymanit z jeho stínu, obdivuje ho a pohrdá jím, miluje a nenávidí, je jím posedlý. Můžeme pak Wilkiemu věřit? No, mně z toho vyšel Dickens jako člověk s obrovskou vnitřní sílou, schopností nepodlehnout fyzickým ani duševním útrapám, ale zároveň neberoucí ohledy na lidi kolem sebe.

Samotný příběh je dosti rozvláčný (opět to nemyslím jako výtku, já jsem si tuto rozvláčnost užíval) a je jaksi na druhé koleji. Působí na mě dojmem, že ho Simmons pouze využil, jako prostředek, aby mohl psát právě o Collinsovi a Dickensovi, aby se mohl vyjádřit k jejich dílu, aby mohl psát o spoustě věcí, které ho zajímají. A udělal to skvěle, tak skvěle, že jsem na jeho hru bezvýhradně a rád přistoupil.

Je tu jen jedna věc, kvůli které nedávám 100%. Pozor budu hodně spoileroidní, je to spíš pro ty, co už četli…. Nemůžu si pomoct, ale postava inspektora Fieldse byla příliš vševědoucí. Navíc proč by Fields uzavíral a dodržoval dohodu s Wilkiem, když mu to prakticky nic nepřinášelo? Vysvětlovat to jeho posedlostí Droodem, se mi zdá přitažený za vlasy. Leda by Simmons udělal logický lapsus záměrně, aby vzdal hold „senzačním románům“

Svižně podané dobrodružství dvou bratrů, které prožíváme z pohledu mladšího Kala, ubíhá závratnou rychlostí, a to přesto, že se v první třetině knihy téměř nic neděje. Ale Kalovo vyprávění o životě i jeho vzpomínky jsou tak vtipně podány, že se nelze nudit. Od setkání s trolem, který své oběti požírá zaživa (o tom by mohl Niko vyprávět, nebo možná raději ne), a s tajemným prodavačem aut Robinem, jenž je na světě od pradávna, se řítíme z akce do akce. Třešnička na dortu přichází v podobě „Alenky za zrcadlem“ – proradného Temníka. Jeho úhel pohledu je úžasnou kombinací drsného černého humoru a náhledu do mysli pobaveně vraždícího šílence. Drsný humor, akční pasáže, krvavé násilí – opravdu máte pocit, že tohle psal chlap.

Podle mne přeceněná knížka. Rozpadá se na naprosto nesourodé části, navíc Clarke prokázal absolutní naivitu a neznalost v oblasti sociologie a psychologie člověka. Některé jeho myšlenky v knize jsou úplně postavené na hlavu, lidé by takto skutečně nereagovali. Navíc si sám vnitřně odporuje, když smete všechna náboženství a nastolí věk racionality, aby hned vzápětí naprosto nelogicky, neústrojně a bez jakéhokoliv předchozího náznaku vynesl ven spirituální praktiky.

Blíží se konec. Ze šestého dílu Malazské knihy padlých tato skutečnost zavane stejně krutě jako dýmem prosycený vítr nad rozvalinami Y´Ghatan. Schyluje se k hrozné válce, do které budou zřejmě zataženy všechny mocnosti světa, ať chtějí nebo ne. Proto začíná obsazování strategických pozic, volba stran i preventivní odstraňování méně významných nepřátel. To je v podstatě hlavní náplní „Lovců kostí,“ ve kterých se dokončuje dějová linie Malazské armády a Smršti, a současně se k obrazu připojují události na Lederském kontinentu z „Půlnočních vln.“ Z toho plyne, že postav je opět mnoho, dění opět spletité, střety nečekané a smrt všudypřítomná hlavně ve strašlivé epidemii moru inicializované Chromým bohem.

Kniha má v podstatě dva vrcholy: Pekelnou past v Y´Ghatan, které se Leoman S Cepy rozhodl proměnit v poslední strašlivý pomník Povstání, a závěrečné kruté vystřízlivění na ostrově Malaz. Mezi nimi probíhá prakticky jen už zmíněné rozestavování figur pro chystané partie, počínaje Icariumem, který má být zneužit jako zbraň k nastolení rovnováhy, až po Pána Balíčku. Vynechán není nikdo a třebaže se díky Eriksonovu mistrovství věci nikdy nezvrhnou v obyčejnou vatu, určitá rozkolísanost zmiňovaná idle je opravdu znát. Humor pak obstarává svérázný doprovod Apsalar, postava seržantky Hellian, Banascharovy trudné monology, ale třeba i Karsa Orlong – jeho stručná hláška po boji s démonem ve vylidněné pevnosti je prostě nezapomenutelná. :-)

Osobně „Lovce kostí“ pokládám za mírně horší než pátý díl, právě kvůli roztříštěnosti zápletky stojící jen na dvou hlavních pilířích v první třetině a závěru. Kdyby šlo pro MKP speciálně rozšířit hodnocení na 20 hvězdiček, asi bych dal o jednu méně, ale na standardním zůstane sto procent. Už se nemohu dočkat, jak dopadne duel Karsa-Icarium-Rhulad… a jestli po něm zůstane v Lederu stát aspoň ta úžasná osvěžovna ducha jménem Templ. :-)

Toužili jste někdy mít nějakou paranormální schopnost? Třeba nahlížet do vzpomínek lidí, číst si v myslích kolemjdoucích jako v otevřených knihách, poznat jejich minulost i budoucnost. Že by to bylo skvělé? Tak si nejprve přečtěte tuhle povídku. Její první dvě třetiny a hrdinův nezadržitelný pád do propasti je strhující a děsivý. Bohužel ke konci už síla slábne, zdá se mi, že autor sám nevěděl, jak povídku uzavřít a řešení „do ztracena,“ které nakonec zvolil, rozhodně není nejlepší. Přesto ale další z vrcholů sbírky.

Další tajná společnost, globální spiknutí, záhadné kufříky a podivní hodní pánové, kterým je každá zvůle samozřejmě naprosto cizí. Paranoia je tentokrát poměrně neředěná, plán sice poněkud přitažený za vlasy, ale rozhodně originální, takže pozor na koření! :-)

Jeden ze středně zdařilých aspirantů na nejkratší SF povídku v dějinách – tenhle komentář je délkou zhruba srovnatelný s povídkou samotnou. Není to můj šálek čaje, ale jako odlehčující mezihra funguje tahle legrácka dobře.