LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Temný tón pokračuje, jeden vyhozený zaměstnanec obří potravinové továrny na Zemi zmítané sociálními nepokoji a pochybné metody náboru kolonistů na novou planetu. Není to špatné hlavně díky tomu, že autor předkládá pohled obou stran a konflikt není vůbec tak černobílý, jak se zpočátku jeví.

Opouštíme humorný tón předchozí povídky a zaplouváme do temnějších vod. Lehce naznačené téma tajných společností, se kterým se v antologii setkáme ještě několikrát, spolu s názornou demonstrací faktu, že bychom si měli dát pozor na to, co si přejeme. Opět nic originálního, ale přesto díly zpracování nelze povídce upřít jistou působivou znepokojivost.

Vynikající povídka o jedné nenápadně začínající vzpouře domácích robotů a jednom chovateli exotického ptactva. Ten právě získal nový přírůstek, díky kterému mu začne jeho koníček rychle přerůstat přes hlavu, a to naprosto doslova. Nezřízeně jsem se bavil od začátku do konce a pointa mě doslova srazila do kolen. Perfektní! :-)

Tohle už je o trochu horší. Rovněž s humorným nádechem psaná povídka o následku jedné nezdařené svatební cesty, jenže míchající až moc motivů dohromady nepříliš logickým způsobem. Výsledkem je guláš a dost nucená pointa.

Na úvod povídka o mladém koordinátorovi havarijní služby kosmických letů, který se v nové práci neuvede zrovna podle svých představ a vzápětí je nucen řešit první krizovou i politicky dost ožehavou situaci. Není to extra dechberoucí nebo akční, ale hlavně úvod je zdařilý (pojem Bledule opravdu originální :-) ) a optimistické vyznění nepůsobí nijak křečovitě. Slušná práce.

Chvíli trvalo, než mi došlo, že tohle má FAKT být úvodní povídka… no ale budiž, dvě nebo tři hlášky z toho jsou i vtipné. :-)

Na standardy Ikarie z poslední doby bych řekl dost zdařilé číslo – jak v českých, tak v zahraničních aspoň jedna povídka velmi dobrá (Sanford, Nečas) a jedna nad hranicí slušného průměru (Dunyach, Rečková).

Povídky Jany Rečkové jsou poslední dobou čím dál podivnější. Dokonalé popisy prostředí, situace, psychologie i charaktery postav načrtnuté na pár řádcích, přesto dokonale, s takřka Kingovskou brilantností. Bohužel stejně tak na několika řádcích odbytý příběh, kde je mnohem víc tušeného než řečeného, hra s pocity a náznaky, přitom motivace často skryté v pozadí, kdy dokonce i motiv natolik silný jako pomsta Sexty působí tak nějak… zamlženě. K tomu navíc příliš postav, které navzdory vší snaze ke konci začínají splývat a plést se. Je to škoda, ale nemohu si pomoci, a to jsem povídku četl pro jistotu dvakrát.

Mám rád dobré agenťárny. A tahle je hodně dobrá, s gustem psaná, se zajímavým hrdinou a inteligentní zápletkou, to propojení na Stevensona je opravdu stylové. Tahle povídka má jedinou vadu, je moc krátká. Na malém prostoru prostě nešlo rozvést příběh víc, ať už pokud jde o změnu rozhodnutí k sebevraždě odhodlaného hlavního hrdiny, jeho „soužití“ s mrtvou přítelkyní, nebo vedlejší postavy – hlavně škoda Zuzanky. :-) Přesto vedla Sanforda jednoznačně nejlepší povídka čísla.

Zkraje zajímavé, vtipně psané, pozoruhodný svět. Ke konci se to bohužel zvrhává, a to jednak v nesrozumitelnosti děje a jednak to napojení na „Alenku“ sem pasuje asi jako Hurvínek na Coruscant. Tak dopadají pokusy o originalitu za každou cenu… vzhledem k laťce nasazené začátkem škoda.

Pěkný styl, melancholický, popisný. Přitom to ale má i nějaký děj, poměrně promyšlenou zápletku, jen s motivacemi a činy hlavního hrdiny můžeme polemizovat. Možná nic převratného, ale přesto zajímavé.

Našel jsem v antikvariátu šedou starou knížku s názvem, který jsem kdysi slyšel. Po 10 letech četby různé sci-fi jsem byl ohromen. Studený svět. Učení se žití. Velice aktuální ve své podstatě.

Slušně úchylná fantazie s hlubším podtextem. Výborná kombinace světa budoucnosti a velkého Ruska, ve kterém nezavládl postmoderní chaos ale je v něm to co tam asi musí být – vláda tvrdé ruky, která dokáže udržet na uzdě širokou ruskou duši. Kniha je pak příběhem jednoho dne tak jak ho prožije vysoce postavený důstojník elitní zásahové jednotky ve službě této diktatury. Jak již zmiňoval Gaarq – velkým plusem knihy je sloh. Je to sloh velmi ruský, který se k zemitému příběhu vlastně nehodí – ale právě proto působí slovanská květnatá krasomluva geniálně bizarně. Klobouk dolů před autorem i překladatelem.

Intriky, politika, moc a peníze, nečekaně i na penězích závislý Pán Vládce – neotřelé, nápadité, okořeněné o zajímavý systém magie. Kniha by si zasloužila lepší překlad, lépe se sžít s jazykem. Jazykově mi přišla velmi chudá a některé věci by bylo lepší přetvořit více dle jazyka našeho než se striktně držet originálu. Vždyť v Pánu prstenů nikdo neprotestuje proti přečeštělým místopisným názvům! Jak lépe by znělo MLHOROZENÍ místo Mistbornů, odvozeno od urozených, když jde o schopnost přenášenou dědičně mezi šlechtou… Nebo Prameny Povznesení namísto povýšení. Chválím postavy – Vin je pro mne velice věrohoné děvče, její proměna z klubíčka nervů na dámu uvěřitelná, sžitelná. Kelsier mi naopak tolik neseděl. Ale vcelku postavy jsou velmi zdařilé, opravdovější, živější než v autorově předchozím díle.

Kniha přečtena téměř jedním dechem. Pan Weber má to nadání psát aniž by se člověk nudil. Když jsem si v cca polovině uvědomil, že se celou dobu vlastně jen spekuluje a čeká se na protivníkův tah, jen jsem kroutil hlavou a četl dál. Honor po svém zranění a dlouhé rekonvalescenci dostane novou loď a misi. Nicméně netuší že se opět připlete do cesty lidové republice Havenu. To chválím. Doufám, že válka bude v dalším díle rozvedena a ne diplomaticky utlumena. Čím dál tím více se mi líbí pohled na tento spor i z druhé strany. I v Havenu jsou lidé, kteří s politickým vývojem nesouhlasí. Nicméně Mantichora je Mantichora :) Konec byl rychlý a krvavý a jako již klasicky, ne všichni z něj vyšli ve zdraví.

Bez jakéhokoliv úvodu skočíme do rozjeté kapitoly a děj ubíhá ke svému cíli. Začátek mi moc nesedl, trochu zbytečně roztahané, nicméně finále bylo fajn. Celkově to působí tak, že není potřeba číst další díl. Vše je pěkně ukončeno a autoři se rozhodli zlikvidovat a vyřadit z děje nějaké další postavy. Tomu fandím. Kniha je o stupínek lepší než její předchůdce pouze z jediného důvodu. Má konec :)

Po zničení svého nepřítele se Mara musí soustředit na upevnění své pozice a jak to Hra rady vyžaduje, na střet s dalším nepřítelem. Do popředí se dostává i otrok Kevin z Midkemie, který řeší střet svojí a cizí kultury. Kniha se musí brát jako polovina celku. Proto je těžké se vyjadřovat jen k této části. Někdy mi to přišlo již jako hodně červená knihovna, nicméně na čtivosti to neubralo. Nový nepřítel není kopie starého a Mara se dotává do těžší a těžší situace. Celkově solidních 70%

Musím souhlasit s předchozím komentářem. Kniha má výraznou atmosféru a dost mi to připomíná starou ruskou školu Strugackých. Můžu jen doporučit.

Zajímavá kniha. Autor umí budovat atmosféru a na metro už se nikdy nebudete dívat jako na pouhý prostředek pro dopravu. Bohužel konec na mne působí, jako by si s ním autor nevědel rady. V doslovu je popsán i původní konec, který byl autor nucen přepsat, ale ten mi přijde snad ještě horší. Přesto je hodnocení vysoké, kvůli promyšlenému světu, nápadům, atmosféře… jo, a narozdíl od hry to není střílečka, je to typicky ruská sci-fi, kdy se autor nebojí přihodit i pár filozifických myšlenek. Pokud máte rádi Lukjaněnka, či další ruské autory, určitě tuhle knihu nevynechejte.

Salvatore sa naozaj od svojej prvotiny zlepsil… nie on urobil milovy krok. Rad by som tieto slova napisal, bez toho, aby nasledovalo ALE. A v tomto pripade pre mna neprijemne. Autor v tejto knihe naozaj narastol. Jedniny problem je akym smerom. Cely dej tejto knihy na mna posobil az prvelmi klasicky a dndckovsky. Zapletka ako vystrihnuta z nejakej angeliky, znacna inspiracia Tolkienovym FOTRom. Nebol by som proti, lebo to je presne to co by som mal od tejto knihy aj ocakavat. ALE. Ale cital som prequelovsku sagu. Salvatore sa naozaj zlepsuje kazdou knihou a tak (aj ked osobne najviac preferujem 1 diel) bol pre mna 5 diel skor sklamanim. Avsak tu je dalsie ALE. Koniec. Tym si to u mna autor zase uplne vyzehlil. Nieje to premna dokonala kniha, je az moc popreplietana priliz klasickymi klise, aby ma zabila v roku 2010. Avsak, ak to pojde takto dalej, 6 uz budem musiet dat pomyselne hodnotenie 8/10 a kruh sa uzavrie… dokym nechytim do ruk VII diel…

Na místo nabušené fantasy plné rytířů, epického děje a dalších propriet na které jsme zvyklí, přichází Ondřej Netík s… pohádkou. A vlastně proč ne. Tohohle žánru je v poslední době jako šafránu a autor ho pojal dle vlastní fantasie, takže čerty, vodníky a ježibaby rozhodně nečekejte. Místo klasického příběhu o hloupém Honzovi, který ke štěstí přišel, je tu parta kejklířů a jeden nešťastně zamilovaný student – básník, který usiluje o ruku vyvolené dívky, jejíž otec je jak jinak pěkný parchant a svou dceru nedá jen tak někomu a jen tak zadarmo (nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Slavíka a růži od Oscara Wilda) S tím bych neměl zase takové problémy, kdyby nebylo několik háčků: 1. namísto aby básník o svou milovanou usiloval po celou knihu, získá jí hned na začátku, jenže osud (respektive papínek) jejich lásce nepřeje a studentík zmizí ze scény a objeví se téměř ke konci bez vzpomínek, které pak musí získat s pomocí kejklířů a své vyvolené. Z toho vyplývá další problém – postava básníka je nezajímavá a nemá prakticky čím zaujmout. Jedinými zajímavými postavami jsou tu samotní kejklíři, kteří jsou největšími tahouny a vypravěči příběhu. Navíc mi to celé přišlo hodně naivní, ale jak už jsem řekl, jsme v pohádce a to už k tomuhle druhu literatury prostě patří____ kniha, která která je primárně určená dětským čtenářům, má šanci zaujmout i čtenáře dospělého a to hlavně díky své originalitě, poutavosti a hravosti a radosti ze života, která z knihy vysloveně prýská jako míza ze stromu. Pokud se tedy toužíte na pár hodin propadnout do doby, kdy jste byli malými dětmi, pak po knize rozhodně sáhněte. Určitě nebudete zklamáni. V dnešní produkci české fantastiky, kdy jsou v módě hlavně fláky plné hlášek, krve a vystřílených nábojnic, působí Kejklíři léta jako malý zázrak.

Mladá žena Priscilla se nejprve vypořádá se svým dotěrným šéfem, aby vzápětí zjistila, že měla strýčka (o němž nevěděla), a ten nedávno umřel a zahrnul ji do závěti. A tak se Priscilla vydá do západního Skotska na malý ostrůvek, kde její strýček žil. Jak jinak, přijede tam večer a místní převozník ji převeze už za tmy. Na ostrově najde místo zámku jen nějaké ruiny a sedm čerstvých hrobů (proto ten název) a u jednoho hrobu najde svoje jméno. Vyděšená se uchýlí do malé chajdy na pláži, ale ráno se potom probudí v luxusním pokoji na zámku… Sešit to je docela ucházející, fantasy to moc není a horor (který sem očekával) taky moc ne (ale trochu jo :o) Asi jeden z těch lepších kousků téhle sešitové řady.

BoredSeal v diskuzi vyjádřil spokojenost s přebalem knihy: nesouhlasím. BoredSeal konstatoval pekelnou otrávenost touto povídkovou sbírkou: opět nesouhlasím. Jediná věc, na které se s BoredSealem (btw. nudícím se tuleněm, lachtanem, lvounem, pečetí, cejchem, plombou, uzávěrem, razítkem, těsněním, celní uzávěrou – OMG, jak se anglicky hovořící lidé jsou vůbec schopní domluvit?:-)) shoduji, je hodnocení „Maturitního odpoledne“ (***) – ovšem pro něj jde o dílko nejlepší, pro mě o jeden ze slabších kousků. V první řadě: „Za soumraku“ NENÍ sbírka horrorových povídek. Pár se jich tady sice najde, ale primárním cílem bylo (jak to chápu) vyvolat spíše znepokojení než strach, přinutit čtenáře k zamyšlení, ukázat mu všední věci a události v jiném světle – v příšeří;-). Umím si představit, že být mladší, spousta Kingem nahozených témat by mě minula a znudila. V současné době, na prahu středního věku, však většina padla na úrodnou půdu: 5 ze 13 povídek pokládám za (+/-) průměr, zbytek mě spolehlivě oslovil – za nejpovedenější a nejpůsobivější pak považuji atmosférickou „lovecraftovinu“ s bravurně zpracovaným psychologickým pozadím „N.“, ta mi v paměti nejspíš zůstane hodně dlouho. Předmluvy mě obvykle příliš nebaví, ty Kingovy jsou ovšem výjimkou a ani tentokrát jsem nebyla zklamána. V závěru pak autor cosi napsal ke vzniku jednotlivých povídek; někdy šlo o informace zajímavé a užitečné, jindy ani ne, nicméně vítám tuto pomůcku. Pochválit je třeba i vcelku pečlivou redakční práci, ikdyž občas nějaké to zrnko písku v soukolí zaskřípalo (např. „Zálivový bulvár“ mě ošklivě tahal za oči, některé názvy by bylo lepší nepřekládat). Suma sumárum: „Za soumraku“ splnilo má očekávání, byť o nejpovedenější Kingovu sbírku nejde… nejvyzrálejší snad. 74%

Velmi zajímavá kniha, která po právu patří mezi klasiku science fiction. B.W.Aldiss si rád pohrává s myšlenkou, jak by se lidstvo, a potažmo i ostatní živé formy, vyvíjely za jiných podmínek, než jaké panují na Zemi nyní. V této knize uvrhl Zemi do podmínek, kdy se pomalu blíží přeměna slunce v novu a ze Země se tak stal obří skleník. Autorovy nápady a vize, jak by se takovému prostředí přizpůsobil lidský rod, ale i jiní živočichové a rostliny, jsou velmi zajímavé. Knize bych vytkl absenci (nebo nepochopení?) pointy – konec pro mne prostě vyšumí. Čekal jsem něco převratnějšího. Nicméně kniha je to výborná, dobře se čte a nevyžaduje téměř žádné zapojení mozkových závitů, takže na léto ideální četba.

Kniha rozhodně zajímavá, byť nikterak strhující. Je to příběh disidenta z totalitního Polska, a to z totality zahnané do ještě většího extrému a marastu než byl ten, který si východní Evropa ve skutečnosti prožívala před více než dvaceti lety. Je to alternativní realita/antiutopie popisující téměř zhroucenou společnost, ve které nejmocnější žijí ve své izolované společenské bublině a ostatní nemají prakticky nic, ani informace jaké je dnes datum. Při čtení jsem zažíval dost nepříjemné pocity. Knihu trochu brzdí tuny filozofických úvah a množství jednajících epizodních postav, jinak je naspaná velmi dobře. Určitě doporučují všem zájemcům o antiutopické té­ma.

Na třetí nebo čtvrté přečtení už to sice není taková pecka jako napoprve, ale pořád jde o vynikající povídku. Jako jedna z mnoha vymožeností Dilvermoonu funguje na jedné jeho úrovni Planina – místo, kde se můžete pomocí cívky personalizovat do zvířete dle vaší libosti. Někteří si na Planině libují více, než je zdrávo, dokonce si nechávají od medicinálních jednotek pozměnit těla, aby se více podobala jejich zvířecímu vzoru. Planina funguje jako psychohygienická stanice – vrací člověka k jeho(?) animální podstatě v přetechnizovaném světě. Ale funguje tak trochu jako droga. Slabší jedinci podlehnou a mohou se ztratit v Temnotě. Oči hyeny jsou o jednom takovém člověku. Příznačné je, že cesta do pekel (ale také možná do ráje, záleží jen na úhlu pohledu) je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.

Druhý Lightnerův díl v této serii je o poznání lepší. U Synů Fenrisu jsem mu vytýkal časté opakování souvislostí a toho se ve Vlčí cti zbavil. Do ruky se vám tak dostane čistá akce, kde není místo pro city, nebo sáhodlouhá vyprávění. Přesto se tam nějaké city objeví, ale na škodu to není – naopak. [spoiler] Chvíli to vypadalo, že Lightner tuto ságu násilně ukončí, ale naštěstí se tak nestalo.[/spolier] Zápletka a její vyvrcholení mě u knihy držela dost dlouho na to, abych se pořádně nevyspal. 90%

Asi budu v menšině, ne-li jediný, ale musím se přiznat, že jsem se při čtení této knihy nudil a čekal, až všechny ty můry pochcípají nebo je zabijou a bude konec. Nenašel jsem si vztah ani k jedné postavě, nemohl jsem se s žádnou ztotožnit, a tudíž jsem příběh nijak neprožíval.

Povídka o léčitelských schopnostech, řemeslně OK, téma mě zaujalo, rozjelo se to zvolna, leč hladce, příběh si to svištěl po očekávaných kolejích… a najednou to začalo drncat, závěrem došlo k odstavení na slepé koleji. Tentokrát mi chybělo nějaké hlubší, srozumitelnější sdělení. Ani Kingova poznámka ke vzniku povídky mi neosvítila cestu k pochopení, ba právě naopak. Ta 4% do nadprůměru dávám za zábavně pravdivou větičku: „lékaři definují zázrak jako chybnou diagnózu“ :-). 54%

Citlivé téma smrti blízkého člověka + mysteriózní prvky = Kingův standard, nic navíc. Povídka pomalejší, zajímavá, nepříliš překvapivá, dobře se četla a měla co sdělit, přesto nepředpokládám, že by mi v paměti utkvěla nějak výrazněji. 65%

Příběh o vyprávění příběhů a o mýtech, jako palivu lidské a skorolidské existence. A na co jedete vy?

V podivném světě vznikají podivné mutace a žijí podivné osobnosti, třeba jako krotitel zvěře Ortolan Vík a také bezcitní obchodníci, jako třeba Hovhannes Margolian. Přes všechnu tu technologii budoucnosti, použitou jako pozadí pro tuto povídku, jde o práci nadčasovou. Aldridge naznačuje, že lidé se nezmění. Pořád budou stejně hamižní, šílení, tvrdohlaví a zranitelní. Kéž by tomu tak bylo. Nepochopitelná budoucnost mne děsí víc. Poznaný ďábel je lepší než neznámý anděl.

Ochrana osobnosti nabývá v megalomanské budoucnosti zcela jiných rozměrů. Nomun, slavný emancipátor, vás tomu naučí.

Byla by to vynikající povídka, kdyby její dokonalost nehyzdila přílišná přeslazenost a pochybná motivace jednání postav. Taky se v ní (alespoň v povídkové sbírce Dilvermoon) vyskytly nějaké nepříjemné chyby, snad zaúřadoval tiskařský šotek či co. Jinak je to další pootevřené okno do světa obrovského, přelidněného a tvrdého vesmíru, kde se nikdo nestará o osudy nějakých kolonistů na zpustlé planetě zábavních parků. Co si neurvou, to nemají. A když chtějí osídlit nový kontinent, postaví se jim do cesty Droam, hrad z pohádek a jeho nelidští sluhové. I když, oni jsou vlastně lidští. Tím hůř pro kolonisty.

Ani další díl mě rozhodně nezklamal, ač je to knížka pro mladší ročníky, rozhodně se nestydím za to, že po Flanaganovy vždy sáhnu a přečtu jedním vrzem. Tento díl je přímo navazující na díl Čaroděj ze severu a vcelku přímočaře ukončuje tuto výpravu. Na pozadí se rýsují vztahy jednotlivých postav, které je dokreslují a naznačují ubírání postav i v následujících dílech. Hlavní postava Will je v topmto díle trochu rozpačitá, avšak to je způsobeno prvním samostatným úkolem, kterým byl přímo pověřen jako plnohodnotný hraničář. V celé knížce, od které neočekávám Feistovy spletitosti jsou snad dvě zarážející okolnosti. Nesmyslně neschopný hraničář Meralon, což v úzkém kruhu vybraných lidí, na které všichni spoléhají je dost nelogické. Trochu mě zklamala postava takřka hlavního zloducha Buttla, což je „pouhý“ hospodský rváč, který má však skoro zázračné schopnosti v závěrečném soubojí s Horácem. Jinak všem vřele doporučuji a co nejdříve zamířím do obchodu pro další díl, který právě vyšel.

Vězeňská loď, na které prožívají své soukromé peklo trestanci z celého vesmíru za zvlášť závažné přečiny proti zákonům Dilvermoonu. Ale co když si na utrpení zvyknou a příjmou je? To je zcela nepřípustné! Ihned jim bude vymyšlen jiný rafinovaný trest. Od toho tu přece je dozorce.

Fascinující vězení budoucnosti a nějaké ty nezbytné úvahy o trestu a spravedlnosti. A příběhy. O ty jde Rayovi jako vždy především.

Pro jednou není co dodávat, „Beton, kosti a sny“ je svou kvalitou ojedinělá povídková sbírka nejen na českém písečku – jsem přesvědčená, že by se neztratila ani v konkurenci předních světových spisovatelů v žánru SF/F/H. Pavel Renčín se tématicky většinou pohybuje v mezích našeho všedního světa, ale má ohromný dar tu zdánlivě obyčejnou šedou realitu prodchnout barvami kouzel, stačí se podívat jinýma očima – např. z bílých kondenzačních čar na nebi vytvořit stopy po spárech bytostí deroucích se z jiných dimenzí. Chcete být okouzleni? Chcete akční jízdu? Chcete se nechat dojmout? Chcete se bát? Pak vás „Beton, kosti a sny“ nemohou zklamat. Smekám pomyslný klobouk a připojuji se k pochvalným komentářům spokojených čtenářů. Zdejších 84% imho považuji za odpovídající hodnocení.

Mysteriózní krimihorror s temnou atmosférou a dostatkem krvavých výjevů, aby to potěšilo morbidní dušičky (včetně té mojí). Tentokrát žádné básnické obraty, „jen“ drsný příběh z Prahy, ve kterém sledujeme dvojici policistů na stopě brutálního zločinu. Postavám by neuškodila propracovanější psychologie a popis pátrání mi občas přišel malinko chaotický, ovšem pokud jde skutečně o prequel k dalším povídkám nebo dokonce románu z prostředí SPDU, bude ještě možnost k došperkování a vyladění všech detailů ;-). 79%

Úžasné.Konečně démon který se vyrovná Asmodisovi.Man­draka,je jméno tohoto démona.Škoda že tento díl nemám.Doufám že se Mandraka a upíři černé krve v JS ještě někdy ukázají.

Úvod překvapí klasickou fantasy zápletkou, ale nebyl by to Pavel Renčín, aby vše nebylo tak trochu jinak:-). Ubylo poetiky a tajemna, přibylo tvrdé reality všedního života. Povídka se četla příjemně svižně, byť nepřekvapila průběhem ani pointou. Prostě dobrý, dojemný, lidský příběh; body nahoru si může přihodit každý, kdo je či byl zapáleným hráčem „Dračího doupěte“ a podobných her na hrdiny. 84%