LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Pro nás sice není občanská válka v USA tak zajímavé téma, ale přesto si myslím, že na této povídce dokážu ocenit atmosféru a snahu o historickou věrohodnost, i když detaily mi jistě nic neříkají. Simmons vlastně napsal cosi jako historický horror, což je IMHO originální počin.

Tahle povídka má tolik rovin, že nevím, čím začít. Satirická kritika náboženské naivity Američanu a vůbec lidí, kterou dokážou využívat různé sekty a hnutí. Poklona Božské komedii Dante Alighieriho. Satirická kritika nemorálnosti lidí a mnohých povolání. Komediální rovina, na kterou zůstanete zírat s otevřenou pusou. Ze začátku jsem se při prvním čtení sice ztrácel a říkal si WTF ale pak, až všechno zaklaplo na své místo, byl můj pocit o to slastnější.

Tomuhle říkám upírský román, ne tomu, co dnes vychází. Takže dámy, teď už víte, co máte kupovat. Nebojte, o sexy upírské hrdiny nepříjdete. Navíc dostanete literární kvalitu a nádherné věrohodně vykreslené romantické historické prostředí.

Erik Medveď má problém – za pár dní musí nájsť listinu mŕtvych a vyčiarknúť z nej meno Holuba, inak sa Holubove gorily pohrajú s jeho manželkou. Je tu jeden háčik. Listina mŕtvych je zoznamom, ktorý údajne neexistuje. Úvodné zasvätenie do príbehu sa podobá na bežnú detektívku drsnej školy. Tim Davys si však povedal, že bude originálny a za hlavných hrdinov zvolil plyšákov. Mám rád príbehy, kde svet prejde jednou podstatnou zmenou, ktorá sa prejaví vo všetkom. V Amberville by som vyzdvihol nápad, ktorý je geniálny, avšak má svoje muchy – Tim Davys nie je tak zručný vo vykresľovaní sveta, ktorý sa až príliš podobá tomu nášmu. Plyšáci chodia do práce, do kostola, jedia (jedna podstatná chyba – plyšáci jedli nejaké mäsko, ibaže z čoho je, keď sa tam inak nespomenulo iné neplyšové zviera? A nemyslím, že jedli futro z nejakého prasiatka, pretože to by zaváňalo kanibalizmom), zaoberajú sa existencionálnymi otázkami – aký má tento svet zmysel, a že všetko musí mať nejaký dôvod (pritom sa to až príliš podobá nášmu životu) a úvahami o dobre a zle. Skrátka, potenciál by tu bol, avšak prevedenie je slabé – ako scifi či fantasy Amberville zlyháva, takže ostáva detektívna rovina príbehu. Tá je na lepšej úrovni, Medveď dá dokopy starú partiu, ktorá pozostáva z dvoch sympaťákov – feťáckej Gazely a mladosťou poznačeného Havrana (bohužiaľ je tu opäť nevyužitý potenciál, charaktery mohli byť uveriteľnejšie) a jedného Hada – a postupne sa prepracúvajú ku zdroju. Uveriteľnosť detektívnej zápletky však postupne klesá, záver je vyriešený na niekoľkých stranách a rozhodnutie medzi srdcom a rozumom je vyriešené jedným odhalením. Takisto mi pripadá slabo využitá postava Hyeny a tiež zdôvodnenie ako mohol Sam Gazela urobiť jednej postave to, čo spravil (aj napriek tomu, že je to feťák) + nezmyselný čin Tom-Toma v závere. Dlhé kapitoly z minulosti Teddyho a nekonečné úvahy o dobre a zle dej zbytočne spomaľujú. Chýbal mi tu aj humor. Amberville však musím aj napriek hromade mínusov pochváliť za pútavosť. Možno to bolo len tým, že som bol nadšený myšlienkou plyšového sveta, možno aj tým, že sa mi zapáčila skupinka zvierat. Tim Davys zamýšľa napísať ešte tri knihy z tohoto sveta, no nemyslím, že ich budem chcieť prečítať.

Tohle jsem jako Martinův fanoušek docela dlouho sháněl. Jsem spokojen, je to suše britsky vtipné a přitom čtivé. Jen škoda, že je to krácené. Všech povídek s Tufem se v češtině asi nedočkáme.

Vynikající povídka, Martinův modelový příklad melancholií nabité psychologické prózy, kterou tolik miluji.******Vždy jsem obdivoval zarputilost hlavního hrdiny a jeho snahu zachránit vztah, odsouzený k rozpadu. Měl sice silnou motivaci, protože druhou takovou partnerku by možná ani v celém vesmíru nenašel, ale přece.

Můj oblíbený autor se spojil s mou oblíbenou autorkou a jejich společného plodu jsem se proto dost obával. Nakonec nebyl důvod. Kniha sice výrazněji postrádá mnou tolik milovanou Martinovu melancholii a vnitřní bolest ze ztráty, ale rozhodně není špatná. Výrazný feministický prvek je pro někoho bonus, pro jiného malus. Mně nevadil.

Po vynikajícím Sapkowského Zaklínači přišel Lech s Rokhormem. A vůbec to není špatné, naopak, mnohé prvky jsou velmi originální (invokační magie, oprášení fantasy motivu magie škol, jdoucích často proti sobě, slovanské prostředí, nehrdinský humanistický hrdina). Obě knihy se mi líbily, mohu doporučit všem milovníkům klasické fantasy.

Škoda papíru. V té době Leonardo vydávalo dobré věci, tak jsem to zkusil a dost jsem si naběhl.

Nechápu nízké hodnocní. Jde asi o nejlepší povídku z Nebezpečných vizí, nadchla mne už kdysi jako puberťáka, tehdy ještě v Hugo Story. Koukal jsem jako tele na nový vrata, jak originální a ujetá může SF být. Nejhorší je prokousat se první polovinou, pak už člověk trochu začne chápat rámec a souvislosti. IMHO jde o mistrovské dílo fantastické literatury.

Jedna z nejlepších Verneovek.

Nemá to s SF nic společného, přesto nebo právě proto je to dokonalé. Stylisticky vybroušený klenot, který se vyjadřuje k hned dvěma závažným sociálně-patologickým problémům. Víc prozrazovat nebudu, byla by to snad až svatokrádež.

K přečtení této knihy jsem se nechal zlákat anotací. Velmi mě zaujal příběh a celkový nápad – tedy popis srážky dvou planet, z nichž jedna, Maleivy III aka Deepsix, hostí život. Teprve několik dní před samotnou srážkou se ukazuje, že život se zde nevyvinul pouze do podoby základní fauny a flory, ale do něčeho mnohem složitějšího. Zde přichází na řadu tým vědců mající za ůkol v krátkém čase před srážkou prozkoumat co nejvíce z nalezených pozůstatků neznámé civilizace. Vše se ale nevyvíjí dle plánu, a tým zůstává na povrchu bez zřejmé možnosti návratu. Více v anotaci samotné. Kniha zcela určitě patří do kategorie hard sf, ikdyž za sebe bych ji řadil spíše někam k okraji, někam do „soft hard sf“ :). Proč tento rozpor? Inu zkrátka, ač se autor snaží ze všech sil, některá technická řešení a jejich realizaci (hlavně realizaci) prostě nedokáži „spolknout“. A vubec, zdálo se mi, že autor se prostě nejak nemůže rozhodnout zda příběh pojmout více techničtěji (práce v okolí planety) nebo se zaměřit na příběhy jednotlivých postav. Na přebalu je dole drobným písmem napsáno „Strhující kronika katastrofy a objevu“. Kronika to tedy v pravdě je. Styl psaní mi připadal odtažitý ač autorova snaha vtáhnout čtenáře do děje je zřejmá, minimálně u mě se mu to však podařilo pouze částečně. Vinu zřejmě hrají neurčité postavy, k žádné z nich jsem si nenašel cestu. Žádné jsem vyloženě nefandil. V knize se nevyskytují (až na jeden okamžik) žádní záporáci a jde čistě a pouze o záchranu skupinky z povrchu planety. Za velké mínus pak považuji úplný závěr a až příliš okaté uzavření všech linek. Tedy k hodnocení: kniha jako taková není špatná, jak se z mého komentáře může zdát, děj odsejpá, jen málo pasáží se mi zdálo nudných, příběh a celkový nápad jsou hlavním tahounem knihy a hlavním důvodem pro udělené hodnocení. Autorovy nápady nejsou špatné, jen to technické řešení pokulhává. Linie popisující události na povrchu patří dle mého k nejlepším částem knihy. Ještě jedna poznámka: kniha, ač součástí série, se dá číst zcela samostatně (můj případ) a s dalšími kousky v serii ji pojí pouze společný vesmír a některé postavy.

Mám takovou teorii, proč se asi většině lidí líbily Kmeny z Běly víc než Vražda v Létajícím Vatikánu. Protože na obálce čísla s Kmeny se skvěla velmi podmanivá ilustrace, zachycující povídku drápkem v paměti a umocňující dojem z ní, kteroužto vizuální berličku Vražda postrádá. Jinak je to podobná kvalita a vlastně i žánr – space detektivka.

Klasika v moderním kabátě okořeněná zajímavými výrazovými prostředky.

Lepší (čti srozumitelnější) Barron než obvykle a možná i díky tomu mi občas u četby bylo opravdu divno v oblasti krajiny břišní.

Nádherná povídka, která mne dojala až k slzám. Víc asi nechci a možná ani neumím napsat. To si musí každý zažít sám.

Ze začátku jsem cyklus o Samu Kosti (Kosťovi???) a Pochmurné Moruši neměl moc v lásce, ale Chris Willrich (velmi příznačné jméno!) se lepší každým dílem! Moc se mi to líbilo, nejsem ani schopen říct proč, možná kvůli jakési bizarnosti celého jednáni a maniakálnosti děje, který letí bezcílně jako chorovod masek.

Zklamání. Jde rozhodně o nejslabší dílo s čarodějem Kedrigernem, co jsem četl. Řešení questu je příliš očekávatelné a celkově je to nemastné neslané. Zavání mi to snahou Morressyho agenta přijít k penězům, protože je jasné, že když je to poslední věc s Kedrigernem, každý ji z piety koupí. Ačkoliv nevím, zda vyšla v USA až posmrtně, ale i tak to smrdí mamonem.

Typická sci-fi povídka od ženské autorky. Není to vyloženě špatné, ale těžiště práce je v pocitech a snaze o vyluštění záhady, která IMHO žádné řešení nemá. Nemůžu si pomoci, ale zase mi to připadá díky tomu všemu více jako fantasy než sci-fi, i když popsaný způsob vesmírné přepravy je zajímavý (ovšem hlavně tím, jaký pocit vyvolává v přepravovaných osobách).

Myticko-pohádková záležitost s exotickým balkánským koloritem.

Patřičně cáklé, jako vždy, obzvláště mne pobavil vilný jednorožec. Super!

Sympatická fantasy pohádkového rázu. Nenadchne, ale neurazí.

Mnohovýznamové dialogy, zajímavé pozadí vesmírných hrobek a jejich více či méně pošahaných „obyvatel“ a uspokojivé dokončení na několika řádcích, to je prostě směs, které se nedá odolat.

Milé a citlivé něco, silně inspirováno Petrem Panem a Alenkou. Potěšilo…

Dokud ještě Nina psala atmosférické a neuchopitelné fantasy jako např. Dej vám Bůh odpočinutí, vy dobří, laskaví duchové nebo Sem jsme se dostali při svém toulání, bral jsem ji. Ale Kosterní klíč je na dobrou fantasy příliš přímočarý a věci se tam dějí tak nějak samy od sebe a ani prokreslení hrdinů není tak dobré, jak jsme u autorky zvyklí. A na horror je to zase málo horrorové. Jediná síla povídky tedy podle mne spočívá v odtažitém popisu utrpení hlavní hrdinky, které citlivého čtenáře musí zasáhnout.

Jde o klasický horror, kde nás autor pomalu noří do tajemných sítí, aby na konci vše dost drasticky vyvrcholilo. Obdivuhodné je prokreslení postav, ty typy máte jakoby před očima. Nevím ani proč, ale Twilla mi připomněla některé Bradburyho povídky, možná kvůli americkému maloměstu nebo kvůli hlavní hrdince, stárnoucí učitelce.

Není to sice žádný splatter, ale horror to je. A příjemný :) Atmosféra je budována pozvolně a tušení jen pomalu sílí. Závěr je sice trochu předvídatelný, ale neobvyklý.

Stěžejní práce tohoto dílu magazínu. Gilmanová velmi věrohodně popsala svět cizí planety s oceány pod ledem, jak to známe třeba z některých měsíců plynných obrů naší Sluneční soustavy. Velmi dobře vystihla společnost, její přelidněnost a pevné sociální vazby, odosobnělost komunikace a života vůbec. Evidentně se inspirovala v Japonsku, i jména hrdinů jsou japonská. Tak se mi to líbí. Zcela cizí prostředí, ale popsáno velmi realisticky. Velmi dobře si také poradila s technikou (kupole, archy) i životem u sopečných vývěrů na dně. Podobné ekosystémy žijí i na Zemi. Vychází z toho, co zná od nás a vlastně jen extrapoluje. Zase body pro ni. Celá novela je pro mě bohužel trochu shozena nevěrohodnou a klišoidní postavou astronauta Jacka. Ale i tak jde o vynikající práci, o to pravé klasické SF, které klade otázky „Co kdyby?“ a nechává čtenáře s otevřenou pusou prožívat dobrodružství zkoumání nepoznaného.

Tulák je velmi pěkná fantasy. Hlavní hrdina Ivan (na přebalu se o něm mluví jako o Bohu, ale mohl by to klidně být i upír nebo anděl, jeho schopnosti na to sedí) řeší své soužití s lidmi a hledá sílu s nimi být jen tak, aby je neměnil, nepoutal a nechával jim svobodu. Vlastně je to alegorie toho, co řešíme dennodenně my. Jak moc lidmi manipulovat a jak moc nechat manipulovat s sebou.

Cowdrey zůstává na Zemi, ale u věcí které umí: detektivky. S trochou nadpřirozena k tomu. A jen tak mimochodem, pokud je detektivní sbor v New Orleansu jen z poloviny tak schopný jako v této povídce, žit bych tam tedy nechtěl. Není to špatné, ale World Fantasy Award? Už to asi fakt nemají komu jinému dát.

IMHO nejslabší povídka tohoto čísla magazínu. Nejvíce mi na ní vadí naprostá nekoncepčnost práce s neologismy pro daný svět. Autorka „vědecky“ povídat umí, ale některé pojmy jen tak plácne a nechá zcela bez vysvětlení. To sice zvyšuje atraktivitu a jakousi tajemnost díla, kdy si čtenář sám musí domýšlet, ale je nutno s tím zacházet opatrně a Rosenblumová to přepískla. Kdyby to byla součást povídkové sbírky „z jednoho světa“, kde předchozí povídky leccos vysvětlí, pak OK, ale tady to nefunguje. Proč se třeba cikáni jmenují cikáni? Není poskytnuto žádné vodítko a já jsem žádné opravdu uspokojivé nenalezl.

Povídka nevybočující ze série. Opět je zde přitažlivý styl, jazyk a zajímavé aspekty světa, ve kterém se hrdinové pohybují (stíny vypovídající o jejich nositeli, možnost je ukrást a co z toho vzejde atd.). Mně se to líbilo, ale věřím a chápu, že mnohým jiným moc ne.

Síla. Syrovost. Vize je přesná a mrazivá, postavy se chovají tak, jak by se dalo očekávat. Majstrštyk.

Sam Kost a Pochmurná Moruše tedy na stránkách magazínu končí, no škoda. Jejich poslední dobrodružství sice nebylo tak skvělé jako minule, ale pořád velmi slušné. Na Willrichově stylu se mi nejvíc líbí jazyk. Celé je to tak poetické a slova plynou jako říčka. Kulobřich nemá s Kedrigernem naštěstí společného nic kromě „hledáčku pravdivého vidění“. Proklamovaná podobnost je tedy asi spíš marketingový tah.

Já má tuto záhadologickou sérii rád kvůli vtipnosti (obzvláště první povídka byla úžasná, teď už se to hodně opakuje a rozmělňuje) a perfektní stylistice a jazyku. Tato povídka ničím nevybočuje a udržuje nastavený standard.

Perfektní využití a načasování momentu zklamání a zmatenosti, po kterém hned následuje moment překvapení a pochopení. A pobavení. Originálně napsaná miniatura.

Stařičká dobrodružná SF povídka, která je sice svižná, ale má tolik děr ve stavbě zápletky, že jsem si ji prostě neužil. Ale čtivá je, to zase ano.

Asi největší zklamání čísla. Je z toho typu, kterému lidé, kteří magazínu nedrží palce, říkají „prostě bláboly pro inťoše“. Je skutečně těžká a nepříliš čtivá. Není nezajímavá, ale většinu čtenářů asi nenadchne. A já se na ni tak těšil :(

Richard Bowes se zjevně vyzná v Bostonu a taky o tom umí poutavě psát. Tenhle typ vyprávění mám rád, kdy má člověk pocit, že je tam, prochází těmi ulicemi a vidí vnitřním zrakem postavy hrdinů, jejich tváře, gesta, výrazy. Námět povídky sice není IMHO nijak originální, ale napsaná je skvěle.