LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Stejně jako u Zabíječe lidí, má kniha spád a při koupi jakékoli knihy z této série se člověk nezklame. Samozřejmě v případě, že se mu „odpočinkové“ čtení na odreagování ze světa Warhammeru líbí. Gotrek a Felix mně za těch deset dílů přirostli k srdci a jsem celý neodčkavý na vydání dalšího dílu. Nevím jak srovant styl Kinga a Longa, každý má něco a pro Longa je to asi hodně složité. Pokud si uvědomíte, že King dokázal každé své postavě vdechnout život s charakteristickou povahou, pak je to vcelku umění. Pravdou je, že mně tu chybí klasický sarkasmus Gotreka a satira Kingových dílů není tak patrná, ale jako fanda celé série jsem opravdu spokojen s pokračováním příběhu o této nerozlučné dvojici. Vřele doporučuji.

Jsem ohromně překvapená zdejším vysokým hodnocením – nikdy bych neřekla, kolik mužů bude mít pochopení pro menstruační problémy něžnější části lidstva:-). Krátká povídka psaná s lehkým humorem, pro ženy dokonale srozumitelná a tím pádem imho vtipnější, k tomu kvalitní překlad Jany Rečkové. Nicméně to určitě nepatří mezi nejlepší povídky, co jsem kdy četla, takže „jen“ 80%.

Povídka s velkým potenciálem (vlkodlak v Lovecraftově Innsmouthu), s několika výraznými scénami, ale celá jaksi divná, snová v tom negativním smylu. Při čtení jsem se musel pořád ptát proč… proč tam je, proč tam jde, proč proč mu volá ten a ten, proč v křesle mluví spící muž, proč zmizely ty tarotové karty… prostě chaos:-(

Chvílemi jsem váhala, nemá-li jít o parodii? Ohromě ohrané téma, neoriginální podání, plačící postavy na každé druhé až čtvrté stránce, časté opakování slov… Zhruba tak od poloviny to už ale jde, i když mé modlitby za dějový zvrat a neočekávaný konec nebyly vyslyšeny… Četla jsem i mnohem horší věci.

Tak se za hodnocení prvního dílu omlouvám, Tento díl už mne chytil. Hlavně asi ta beznaděj, žádné světlo na konci tunelu a ani světlé zítřky. Prostě normální pos… život.
První díl (pokud jsem pochopil v originálu oba vyšly jako jedna kniha) byl asi takové seznamování a asi jako zahřívací kolo, ale vcelku (viz originál) bych asi hodnotil jinak, výše.

Tomu říkám wodvaz. Teď se na Holomráz těším ještě víc!

Kessel vypráví příběh o svém otci, synovi polského přistěhovalce, plném snů a nadějí. Ve druhé linii sledujeme H.G. Wellse, zahořklého, zklamaného, unaveného. Atmosféra 30. let a nelehkého života za hospodářské krize je skutečně parádní. Velmi americká povídka, která rozhodně má co říct, ovšem fantastický prvek je 0. Zařadit to do nejlepších povídek sci-fi a fantasy jen proto, že jednou z vystupujících postav je spisovatel fantastiky? No nevím, pro mě lehké zklamání, hledala jsem v této sbírce poněkud jiná témata. 69%

Krásná kniha. Jestli něco budu předčítat svým potomkům, tak to jistě bude Malý princ.

Příběh o kocourovi, který si pamatoval, že za některými dveřmi čeká letní zahrada, a tak je celou zimu trpělivě zkoušel, mi kdysi vyprávěla babička. Později už jsem si nepamatovala (nebo to možná nevěděla ani ona), jestli ten motiv byl z knížky, filmu nebo odkud… ale v hlavě mi zůstal.

Když jsem pak o pár let později narazila na knihu Dveře do léta, vzpomněla jsem si na koucoura hned a musela si jít zkontrolovat, jestli je to on. Byl. A ani zbytek příběhu mě nezklamal, přesto (nebo možná právě proto), že to byla asi jedna z mých prvních sci-fi knih. Ale četla jsem ji od té doby víckrát a nijak tím neztratila.

Z Knihy hřbitova je poznat, že je určená dětem, ale to neznamená, že bychom ji nemohli ocenit i my odrostlejší. V jednotlivých kapitolách sledujeme malého chlapce, jak se seznamuje se světem záhrobním i tím lidským, zatímco drama, které to všechno způsobilo, je načrtnuté jen v náznacích, na pozadí. Ke konci mě trošku zamrzelo, že jsem se o některých událostech nedozvěděla víc, že si můžu jen domýšlet a představovat. Ale na druhou stranu chápu, že nemám nárok vědět víc, než hlavní hrdina. Takhle je to fér.

povídka, která mě přivedla ke čtení SF. je to srdeční záležitost. četl jsem ji poprvé ještě někdy na základce. úžasný kontrast bílého sáhiba, věčně v lihu a notně hloupého, ale velmi vychytralého a takřka geniálních a evolucí vypiplaných venušanů, kteří ale stejně nemají šanci a bažením po kultuře už tuplem ne, mě dostal. polovinu sborníku jsem tehdy ještě moc nechápal, ale tuhle povídku, „nic pro hrdiny“ a první povídku si budu pamatovat navždy ;)

Lucy Taylorová zremixovala úvodní sekvence z Čaroděje ze země Oz a přidala několik motivů z Alenky v říši divů. Dvanáctiletá Erika žije v Coloradu a zneužívá ji strýček Dub, proti němuž se naučila používat zvláštní mentální obrannou techniku, kterou použije i nyní proti děsivému vichru z hor, jenže obrana se jí vymkne z rukou a ona se i s přičiněním jistého kouzelníka s kartami ocitne ve světě, kde nic není, jak má být. Při bedlivém čtení do sebe jednotlivé střípky zapadají, ale nějak mi není úplně jasné, co tím chtělo být řečeno. Maloměstskou paranoiu si dovedu představit i v umněji ušitém hávu.

jsa povzbuzen debatou, přečetl jsem devět mečů slávy. nebyl jsem mnoho spokojen, ale žádný děs se nekonal. autorka se nechala germánskými ságami inspirovat snad až mnoho, její sloh je suchý, bez náboje a to i v bohatých popisech. postavy jsou schematické a jednají podle mýtických scénářů, což tohoto čtenáře nenudí v původní sáze, ale v moderním příběhu ano. celý příběh se tím stává banální, plochý a ne příliš zajímavý. kdyby byl tento příběh zpracován formou delší povídky nebo noveletky, tak by mu to jedině prospělo. autorce se podařilo stvořit výbornou variaci na klasický mýtus o spáse světa skrytým králem, ale původnost nápadu je zanesena bahnem nudných dialogů a zbytečných líčení. postavy nejsou ani hrdinsky patetické (jako ty tolkienovy) ani lidsky „normální“ (jako eriksonovy), jsou spíše nijaké, tuctové, jen sem tam si nasadí masku osobnosti, aby ji za chvíli zase sundaly a staly se vzájemně zaměnitelnými. knihu zdobí několik skutečně zajímavých a obsažných dialogů, ale je jich pomálu. jde zkrátka o prvotinu, stiženou silnou nevyrovnaností, a těžko od ní očekávat nějaký literární převrat. mně osobně se ještě příliš nelíbila jazyková stránka, opět příliš hluboko vězící v inspiračních zdrojích (nejokatější: wazzar ~ wisard).

Zaslouženě málo známá Lovecraftova povídka (či spíše traktát s těžko postižitelným dějem), kde si ventiluje nenávist vůči „snědým, zlověstným mužům“ a „sprosté nevzdělané holotě“ odněkud z Východu (mají rusky znějící jména), proti nimž staví „duchovní hodnoty staré Ameriky“. Kdybych nevěděl, že to napsal HPL, nikdy bych to nepoznal. Je to patetické a žlučovité. Na tohle se měl radši vyspat.

Co k tomu napsat víc, když už bylo všechno důležité napsáno? Snad jen: bohové, dejte, ať pan Medek a paní Vrbenská napíšou pokračování. Taková kniha jako je Stín modrého býka neleze z tiskárny každý den…

Tento diel JFK na mňa zapôsobil… rozporuplne. Na jednu stranu, je tu obrovský potenciál stanice na Mesiaci – je tu možnosť vybudovania slušnej atmosféry. Príbeh sa čítal relatívne dobre, nápad je slušný a samotné finále sa mi dosť páčilo – bez boja, ale zato s pôsobivou ukážkou zákona paralelných svetov. Na druhej strane, chovanie agenta JFK sa mi nepozdávalo. Jednu chvíľu jedná tak, druhú inak (napr. možnosť odpočúvania – v jednej chvíli si myslí, že v Agentúre (!) je úplne bezpečno, o chvíľu nato už rozmýšľa o možnom odpočúvaní, v jednej chvíli je netrpezlivý (Edwards) a pri ďalšej osobe už nie (veliteľka stanice). Samotný príbeh po návšteve Luny C bol (aspoň pre mňa) často zmätený, budovanie paranoidnej atmosféry prepojených Mesiacov už nepokračuje (škoda, preškoda), na môj vkus tam bolo často minimum dialógov a veľké náhody. Tiež mi nesadlo mierne povedané absurdné vysvetlenie Schimdtovej návštevy pornostránok a časté opakovanie možnosti sexuálneho harašmentu. A súhlasím, po vynikajúcej Odplate je tu poriadny rozdiel. Skrátka, Pecinovského JFK ma nenadchol, ale čitateľov Pecinovského zrejme nesklame.

Děj knihy se odehrává o několik desetietí pozdějí, než děj prvního dílu. Robinette Broadhead je zde již starší pán, vlastník společnosti zkoumající artefakty Heechee. Lidem se náhodou podařilo objevit Továrnu na potraviny, kde nacházejí Wana, potomka prospektorů, který vyrůstal mezi „Starými“ a „Mrtvými“. S jeho pomocí se lidstvo dozví více o technologiích Heechee a z Robina Broadheada se nakonec stane nejbohatší muž celé Sluneční soustavy.

Příběh neplyne tak pozvolna jako v 1. díle a to mi během čtení vadilo asi nejvíce a zvažoval jsem kvůli tomu dát knize jen 4* nebo možná ještě méně. To, co se dočtete v poslední třetině knihy však mírně slabší atmosféru knihy plně vynahrazuje a nakonec mám z tohoto dílu snad ještě o chlup lepší pocit, než z toho prvního. Příběh je trochu komplikovanější, i když ne zase kdoví jak, ale hlavně se toho zde o Heechee dozvíte opravdu hodně. Zatímco 1. díl byl snadným čtením, u tohoto rozhodně nemůžu říct, že bych vše pochopil a bude proto potřeba druhé čtení. Fanouškům sci-fi rozhodně doporučuji.

Povídka plná atmosféry, náznaků a symbolických protikladů (léto x podzim, venkov x město, místní obyvatelé x vetřelci), že se nedivím, že se o ní učít v kurzech literatury. Zároveň je velice čtivá a svým způsobem i jednoduchá. Excelentní příklad nekompromisní „tiché hrůzy“.

Nemám příliš v oblibě politická (revoluční) témata, nadšení ze svržení starých pořádků a budování lepších zítřků. Lidi se totiž nemění, víme?;-) Podobnou skepsi a hořkost lze vnímat v myšlenkách staré revolucionářky, glorifikované ikony minulosti, která s blížící se politickou bouří bilancuje svůj život a hledá odpověď na otázku, kým vlastně je, čeho dosáhla… Povídka vyniká propracovanou psychologií ženy na sklonku života, ale jinak mě ničím kdovíjak neoslovila. Fantastické prvky neobsahuje prakticky žádné, akorát se děj odehrává ve fiktivním státě, toť vše. Motiv revoluce může být pro obyvatele západních zemí atraktivní, já jsem však za posledních 20 let nakoukla ve filmech, dokumentech a článcích do podstatně zajímavějších, pohnutějších osudů skutečných lidí, tato melancholická povídka mě tedy nemůže posadit na zadek s povislou sanicí. Do Locusu byla nejspíš zařazena kvůli jména Ursuly Le Guin, neznámý autor by s „Předvečerem revoluce“ takového úspěchu jistě nedosáhl (imho). 59%

Celkom príťažlivý mix Sherlocka Holmesa a trochu iného Jacka Rozparovača. Rozsah niekoľkých strán však nedovolil vybudovať silnú atmosféru Anglicka čias legendárneho detektíva, Sherlock Holmes je zas trochu iný, než tradičná verzia (ale replika s cigaretou je dokonalá :)) a tiež mi tu nesadla mágia. Nuž, mám rád tradičného Holmesa, ktorého som pred pár rokmi čítal, preto mi táto poviedka nesadla úplne – ale potenciál tu je, to áno. Slušných 60%.

Tak na tuto knížku požívám málo psychotropních látek. Příběh nás zavádí do sanatoria pro duševně choré, kde se všední ponurá realita prolíná se světem skřítků. První třetina se nese v horrorovém duchu, ale tápala jsem v ději, příliš se nebavila a na dlouhou dobu čtení přerušila. Střední pasáž je pohádková, různí skřítci, elfové a další pohádkové bytosti se na čtenáře hrnou ze všech stran. Některé věci začnou dávat smysl, jiné ho dávat přestanou; nemohla jsem se občas rozhodnout, zda je vše skutečně tak dětsky jednoduché, nebo mi uniká hlubší rovina. Nejsem kdovíjak sečtělá v Carrollově „Alence v říši divů“, Exupéryho „Malého prince“ jsem četla naposledy jako dítě a Netíkovo dílko pracuje právě s tímto druhem fantazie, se spoustou symbolů a zašifrovaných odkazů. Ovšem chvílema jsem se nemohla zbavit pocitu, že hledám vyšší smysl tam, kde žádný není;-). Poslední třetina knihy je převážně temná fantasy, nabízí trochu odpovědí a množství otázek, jež snad budou zodpovězeny v dalších dílech. Nejsem si jistá, jestli mi neobvyklý svět Ondřeje Netíka přirostl k srdci natolik, abych byla ochotná ponořit se do něj znovu. Uvidíme, nechám to odležet:-). Rozhodně jde o zvláštní knížku, nevšední a poetickou; pochválit je také třeba péči, jaká byla věnována rejstříku, mapě, redakčním pracem a v neposlední řadě líbivým ilustracím (souhra ilustrátorky s autorem, jejich společná fantazie, dělá „Sanatorium podvržených“ jaksi reálnější, osobnější). Navzdory všem kladům nejde tak docela o „můj šálek kávy“, na tohle jsem asi přespříliš racionální: osobně bych uvítala větší provázanost s reálným světem, s prostorami sanatoria a životy pacientů. 71%

Skvěle napsáno! Přiznám se, že s prvním dílem série, Východem Modrého měsíce, jsem měl trochu problémy a dočetl jsem to jen proto, abych se dozvěděl víc o Jestřábovi a Rybářce, ale zážitek při čtení této knihy mi to vynahradil.

Kniha letitá, útlá a skvělá. Seldon je po smrti, ale občas se zjeví v podobě hologramu a okomentuje situaci. Nadace si získává pevné místo na periferii Galaxie a stává se šiřitelem pokroku a stability v upadající Říši. Fascinující je mj. téměř zcela náhodný výskyt uvozovek v přímé řeči (AF Kult.)

Po dlouhé době povídka jak ze starých zlatých časů SF. Duch Asimova vystupuje z každé řádky. Člověk, pastor, robot, vědomí a víra. Kde je hranice lidství a víry? Znepokojivé otázky, na které odpověď zde nenajdete.

Povídka mne opravdu pobavila a četla se mi velmi dobře. Prostě mne zaujala. Tajemná osoba „Ira di Dio“ sice byla jasná téměř okamžitě, ale přeci jen mne celkový vývoj trošku překvapil.

Přesto, že bylo od samého počátku jasné, jaký příběh Císař a maula variuje, hodnotím povídku vysoko – kvůli její čtivosti a příjemnosti a nádherné obraznosti autora. Tam, kde není originalita, může nastoupit vytříbené řemeslo a výsledek je leckdy mnohem lepší než u sebeoriginálnější povídky. Koneckonců, co je dnes ještě originální?

opět ted chiang v celé své kráse. mírně originální forma, geniální námět, skvělé zpracování. když jsem to četl, běhal mi mráz po zádech, protože si ted vybral dobrý příklad toho, jak nám, poněkud podivným zvířatům, naše inteligence, vědomí a společenské povědomí zatemňují schopnost žít. příklad kaliagnozie je ukázka takové klasické kvadratura kruhu, kamene mudrců, který nás svádí do podivného světa ideí a odvádí od reality tohoto světa. na těch několika stranách je téma vyždímáno jako citron do šálku čaje s medem, který má zahnat přicházející důsledky nachlazení. ted chiang nepíše SF, ale terapeutickou literatury; co slovo, to zásah.

a bohové, kéž by mé nejlepší povídky byly takto nedodělané ;)

Prvotním pocitem po dočtení byl údiv nad tím, jak si dnes profi renomovaný autor může dovolit přijít s myšlenkou typu „To láska je srdcem božím“. Ovšem je fakt, že když pomineme naivitu, je to docela povedená a čtivá kniha, která celkem pěkně odsýpá. Za největší klad bych považoval exotiku a objevování nejrůznějších míst v průběhu cesty, Jay Lake pustil svoji fantazii na špacír.

Co napsat o této knize a nevzít budoucím čtenářům požitek z objevování? Jak popsat fascinaci, kterou jsem při čtení cítila? Pro jednou budu šetřit klávesnici: pokud máte rádi sci-fi, neměli byste „Dračí vejce“ minout. Někoho může odradit nálepka „hard SF“, ale rozhodně se tím nenechte zastrašit – osobně se mohu „pyšnit“ vysvědčením se čtyřkami z fyziky a matematiky, přesto jsem si tuto knížku nesmírně užila. Připouštím, ne vše jsem dokonale pochopila (k vlastní škodě), to mi však v nejmenším nebrání litovat, že je tato kniha prakticky nesehnatelná (nemít to své blbé svědomí, byla by knihovna města Ostravy o titul chudší:-)). Pět procent strhávám za pomalejší rozjezd, jinak nemám co vytknout, civilizace čílů mi naprosto učarovala, i po letech od přečtení na ni ráda vzpomínám a jistě se k ní zase vrátím. 95%

Zajímavá, poutavá a zároveň poměrně děsivá povídka z anglického venkova o tajemství ženy, která objeví několik velice zvláštních videokazet po svém zesnulém manželovi. Atmosférou, stylem psaní a popisem odtažitých mezilidských vztahů je to čirá Anglie, ale námět se může směle rovnat japonskému Kruhu, není to sice úplně ono, ale podobnost je hodně zajímavá. Hodnotím vysoko, protože mám pro tyhle „creepy“ věci zasazené do běžné reality slabost. Autor umí psát, před 10–15 lety to byla vycházející hvězda hororového povídkářství, teď se poněkud odmlčel.

Poté, co jsem zjistil, že třetí díl této trilogie česky nevyjde, zanadával jsem si, a rozhodl se, že si tedy první dva díly přečtu. Informace na netu se tvářily, že příbehy jsou prakticky uzavřené, takže čtenář nebude trpět, tím, že nebude vědět, jak to dopadne.
Ano, příběhy jsou sice vesměs uzavřené, ale po pravdě trpím. Přečtení prvního dílu bylo ještě v pohodě. Kniha skončila, rozjeté akce byly všechny ukončeny a autor toho nestihl prozradit zase tolik, abych si říkal „sakra, jak jen to dopadne?“. Druhý díl totiž odhaluje mnohem víc hrůz než díl první a zároveň nabízí více dějových zvratů, přičemž některé až ke konci knihy. Obecně druhý díl hodnotím o trochu lépe než ten první.
Prostě mě dost štve, že si nemůžu přečíst záverečný díl (anglicky to nezvládám), protože otázek mám spoustu. O co jde Rudému řádu? Stane někdy Lucia na císařském trůnu? Co má za lubem Asara? Můžou být Tkalci vůbec poraženi?

Wooding vykreslil zajímavý svět včetně jeho historie. Popis a zákonistosti světa, stejně tak jako popis a historii některých postav nám dávkuje v přesně odměřených kouscích tam, kde se to hodí, což příběhu dodává na čtivosti. Zároveň se tak pomalu dovídáme některá tajemství, která právě tuto sérii dělají zajímavou, protože svět Saramyru je vskutku originálním a netuctovým světem, kterému vlastně vládnou (protože skuteční vládci se bez nich nedokáží obejít) takzvaní Tkalci, kteří mají jako jedni z mála „magické“ schopnosti. Zároveň ostatní lidé s náznaky magických schopností (tzv. Anomálové) jsou Tkalci hned po narození zabíjeni a lidé jimi opovrhují. Přitom je výskyt Anomálů s Tkalci nějak spojen, což vytváří zajímavý paradox.
Série je označována jako dark fantasy a Wooding se opravdu nebojí temných popisů. O úmrtí některý postav tu není nouze, stejně tak jako o drobné zvraty v chování postav.

Knihu jsem bral do ruky s trochu smíšenými pocity. Věděl jsem o kladných recenzích a právě proto jsem se trochu bál, abych nebyl zklamán. Navíc když jsem viděl tu bichli o 700 stranách, říkal jsem si, co když mě to moc nechytne?
Po dnešním dočtení můžu s klidným svědomím prohlásit, že to určitě stálo za to, zklamán nejsem. Ale zároveň nemůžu říct, že bych byl unešen jako většinu již dříve komentujících. Svědčí o tom minimálně to, že knihu jsem četl více než měsíc. Bohužel se mi totiž nestalo to, že by mě děj vtáhnul natolik do sebe, že bych se nemohl dočkat, kdy si zase budu moct sednout ke čtení. Výjimkou budiž posledních asi 150 stran, které jsem prakticky zhltnul za víkend.
Kniha je rozdělena do tří částí. Z počátku mě u knihy držela nejvíce zvědavost – netradiční styl psaní, který je ale naprosto dokonalý pro dokonání atmosféry knihy; otázky „co z toho bude“; poznávání pana Norrella, který ztrácel čím dál tím více mé sympatie; dohady nad Johnem Childermassem – ten se totiž stal mou oblíbenou postavou. Některé kapitoly mi ovšem přišly opravdu zbytečné a nudné. Krizi jsem měl hlavně v prostřední části, přestože jsem si Strange od začátku oblíbil. Poslední část je nazvaná John Uskglass (Král Havran) a přestože mě název této části zklamal, teprve zde se začíná děj rozjíždět a pomalu do sebe začíná vše zapadat a ty střípky, které jsme se dozvěděli v prvních dvou částech, zde autorka bohatě využívá.

Tedy 10 let práce autorky je na knize opravdu zdát, knihu můžu doporučit, jediná moje výtka vede na obsáhlost – 700 stran není málo a díky nim nehodnotím lépe.

Poměrně dobrý krátký román s netradiční formou i vyzněním. Příběh je vyprávěn takřka reportážní formou s minimen přímé řeči, přesto je velmi čtivý a nenudí. Vypráví o tajemných přepadech záoceánských lodí gentlemanskými piráty a snaze českého vědce učinit tomu přítrž. Na knize je sympatická nečernobílost vidění, byť jistá naivita musí hodnocení drobně snížit.

A zrodí se Nadace je pro mě přesně tím, co jsem čekal od posledního přídavku. Říše je na pokraji úpadku a slavný psychohistorik se dostává do politiky. Bojuje o život a zakládá obě Nadace. Postava Hariho Seldona na mě působí tak, že se do ní Mistr sám promítl. Spolu s Předehrou k N. skvělý úvod celé série. Překlad bohužel nic moc :(

Jedna z nejlepších, nebo možná i nejlepší, antologie sovětských povídek. Úroveň má srovnatelnou s nejlepšími antologiemi angloamerické sci – fi. Nejlepší povídky : Chlapík z pekla, Půl života, Krabi na ostrově a Poslední práh. Povídka Krabi na ostrově byla předlohou pro animovaný film.

Text je šílenější než texty Wohnoutů, což je skutečně originální a .. extrémní. Ale otázka, jestli je to dobře – každopádně oceňují nápaditost a formu, když už ne obsah.

eriksonovy knihy jsou jako tantrický sex. přes 600 stran vás napíná na rám, spřádá nitě, nadhazuje, bourá, trápí paměť („sakra jací vlci?“ nebo „bohové pod námi, kdo to je ten brys beddikt?“) a na posledních 200 stranách se strhne smršť takřka orgasmická. každá jeho kniha má tisíc malých point (jeho minipříběhy mi připomínají vonneguta jr.) a jednu megapointu.

erikson je vskutku fenomén literatury a jsem zatraceně rád, že jsem u toho. umí všechno, co po spisovateli chci: humor všeho druhu (mariňácký, bugg vs. tehol…), hloubku vztahů (onrak a trull), děsivost lidské společnosti (říše leder), oulané, rhulad, icarium… nespočet příběhů, každý má smysl, každý je „lidský“… a přitom, nejsou tu laciné slzy ani siláčtí hrdinové. karsa orlong se mi vryl do mysli ještě více a tenhle barbar hravě strčí do kapsy conana i se všemi jeho klony. a imassové, ne t'lan imass, ale imassové, co odmítli rituál, jsou mou nejoblíbenější ra­sou.

erikson si s čtenářem hraje své hry a když si myslím, že jsem ho prokoul, mám z toho takovou tu tichou radost, jako když jsem, jsa stále malým klukem, do nedávna nacházel v hrníčkách čokoládové bonbóny, co mi tam žena poschovávala, když mi teď na pár měsíců zmizela někam za kopce. hraje si s žánrovými klišé, s aluzemi (koho z vás nenapadlo, že oulané jsou severoameričtí indiáni a leder spokojenými státy, resp. trestí moderní okcidentální společnosti), s našimi sny a přáními. ale ani na okamžik nás neutěšuje, nemaže med kolem huby, ani vrdlouže do ouška. nicméně naděje vykukuje zpoza každého rohu. a zpoza každého druhého vučuhuje zlo a neštěstí, které má svůj původ nikoliv někde mimo tento svět, ale pochází z chování a činů bytostí smrtelných i nesmrtelných.

slast a bolest mají k sobě blízko. a podat to, to je kumšt. opět klobouk dolů, pane eriksone.

Veľmi dobrá poviedková zbierka mapujúca tvorbu O. S. Carda (hodnotenie 70% berte ako slušný nadpriemer, začínam byť na poviedky v hodnotení tvrdší ;)). Škoda len, že v ČR/SR vydaná ako jediná zo štyroch. Tak či onak, aj keď je to ranná tvorba, na kvalite sa to neodráža. Na malé výnimky sa jedná o pútavé, znepokojivé, desivé poviedky (s veľkým dôrazom na psychológiu), hoci sa nejedná vždy o horor. Doplnené výborným úvodom autora (o troch typoch strachu) a doslovom, v ktorom objasňuje ako poviedky vznikli, ako súvisia s jeho osobným životom.

Zvláštna poviedka o najstaršom dieťati samotného autora tejto poviedky, ktoré sa po presťahovaní oddáva samote a hraje s vymyslenými kamarátmi. Príbeh je zmesou vymysleného a autobiografického, čím Card dovoľuje nahliadnuť do svojho súkromia. Slušné, mierne mrazivé a ako inak slušne okomentované, ako poviedka vznikla.

Strelená poviedka s geniálne jednoduchým a poriadne morbídnym a zvráteným nápadom – chlap, ktorý spáchal samovraždu napísal list… až po samovražde. Morbídne písanie vlastnou krvou, naturalistické popisy následkov samovraždy… skrátka, nič pre jemnejšie povahy. Škoda, že text nekončil výraznou pointou, takže preto len 3*. Ale ten nápad… :)