LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Prvotním pocitem po dočtení byl údiv nad tím, jak si dnes profi renomovaný autor může dovolit přijít s myšlenkou typu „To láska je srdcem božím“. Ovšem je fakt, že když pomineme naivitu, je to docela povedená a čtivá kniha, která celkem pěkně odsýpá. Za největší klad bych považoval exotiku a objevování nejrůznějších míst v průběhu cesty, Jay Lake pustil svoji fantazii na špacír.

Co napsat o této knize a nevzít budoucím čtenářům požitek z objevování? Jak popsat fascinaci, kterou jsem při čtení cítila? Pro jednou budu šetřit klávesnici: pokud máte rádi sci-fi, neměli byste „Dračí vejce“ minout. Někoho může odradit nálepka „hard SF“, ale rozhodně se tím nenechte zastrašit – osobně se mohu „pyšnit“ vysvědčením se čtyřkami z fyziky a matematiky, přesto jsem si tuto knížku nesmírně užila. Připouštím, ne vše jsem dokonale pochopila (k vlastní škodě), to mi však v nejmenším nebrání litovat, že je tato kniha prakticky nesehnatelná (nemít to své blbé svědomí, byla by knihovna města Ostravy o titul chudší:-)). Pět procent strhávám za pomalejší rozjezd, jinak nemám co vytknout, civilizace čílů mi naprosto učarovala, i po letech od přečtení na ni ráda vzpomínám a jistě se k ní zase vrátím. 95%

Zajímavá, poutavá a zároveň poměrně děsivá povídka z anglického venkova o tajemství ženy, která objeví několik velice zvláštních videokazet po svém zesnulém manželovi. Atmosférou, stylem psaní a popisem odtažitých mezilidských vztahů je to čirá Anglie, ale námět se může směle rovnat japonskému Kruhu, není to sice úplně ono, ale podobnost je hodně zajímavá. Hodnotím vysoko, protože mám pro tyhle „creepy“ věci zasazené do běžné reality slabost. Autor umí psát, před 10–15 lety to byla vycházející hvězda hororového povídkářství, teď se poněkud odmlčel.

Poté, co jsem zjistil, že třetí díl této trilogie česky nevyjde, zanadával jsem si, a rozhodl se, že si tedy první dva díly přečtu. Informace na netu se tvářily, že příbehy jsou prakticky uzavřené, takže čtenář nebude trpět, tím, že nebude vědět, jak to dopadne.
Ano, příběhy jsou sice vesměs uzavřené, ale po pravdě trpím. Přečtení prvního dílu bylo ještě v pohodě. Kniha skončila, rozjeté akce byly všechny ukončeny a autor toho nestihl prozradit zase tolik, abych si říkal „sakra, jak jen to dopadne?“. Druhý díl totiž odhaluje mnohem víc hrůz než díl první a zároveň nabízí více dějových zvratů, přičemž některé až ke konci knihy. Obecně druhý díl hodnotím o trochu lépe než ten první.
Prostě mě dost štve, že si nemůžu přečíst záverečný díl (anglicky to nezvládám), protože otázek mám spoustu. O co jde Rudému řádu? Stane někdy Lucia na císařském trůnu? Co má za lubem Asara? Můžou být Tkalci vůbec poraženi?

Wooding vykreslil zajímavý svět včetně jeho historie. Popis a zákonistosti světa, stejně tak jako popis a historii některých postav nám dávkuje v přesně odměřených kouscích tam, kde se to hodí, což příběhu dodává na čtivosti. Zároveň se tak pomalu dovídáme některá tajemství, která právě tuto sérii dělají zajímavou, protože svět Saramyru je vskutku originálním a netuctovým světem, kterému vlastně vládnou (protože skuteční vládci se bez nich nedokáží obejít) takzvaní Tkalci, kteří mají jako jedni z mála „magické“ schopnosti. Zároveň ostatní lidé s náznaky magických schopností (tzv. Anomálové) jsou Tkalci hned po narození zabíjeni a lidé jimi opovrhují. Přitom je výskyt Anomálů s Tkalci nějak spojen, což vytváří zajímavý paradox.
Série je označována jako dark fantasy a Wooding se opravdu nebojí temných popisů. O úmrtí některý postav tu není nouze, stejně tak jako o drobné zvraty v chování postav.

Knihu jsem bral do ruky s trochu smíšenými pocity. Věděl jsem o kladných recenzích a právě proto jsem se trochu bál, abych nebyl zklamán. Navíc když jsem viděl tu bichli o 700 stranách, říkal jsem si, co když mě to moc nechytne?
Po dnešním dočtení můžu s klidným svědomím prohlásit, že to určitě stálo za to, zklamán nejsem. Ale zároveň nemůžu říct, že bych byl unešen jako většinu již dříve komentujících. Svědčí o tom minimálně to, že knihu jsem četl více než měsíc. Bohužel se mi totiž nestalo to, že by mě děj vtáhnul natolik do sebe, že bych se nemohl dočkat, kdy si zase budu moct sednout ke čtení. Výjimkou budiž posledních asi 150 stran, které jsem prakticky zhltnul za víkend.
Kniha je rozdělena do tří částí. Z počátku mě u knihy držela nejvíce zvědavost – netradiční styl psaní, který je ale naprosto dokonalý pro dokonání atmosféry knihy; otázky „co z toho bude“; poznávání pana Norrella, který ztrácel čím dál tím více mé sympatie; dohady nad Johnem Childermassem – ten se totiž stal mou oblíbenou postavou. Některé kapitoly mi ovšem přišly opravdu zbytečné a nudné. Krizi jsem měl hlavně v prostřední části, přestože jsem si Strange od začátku oblíbil. Poslední část je nazvaná John Uskglass (Král Havran) a přestože mě název této části zklamal, teprve zde se začíná děj rozjíždět a pomalu do sebe začíná vše zapadat a ty střípky, které jsme se dozvěděli v prvních dvou částech, zde autorka bohatě využívá.

Tedy 10 let práce autorky je na knize opravdu zdát, knihu můžu doporučit, jediná moje výtka vede na obsáhlost – 700 stran není málo a díky nim nehodnotím lépe.

Poměrně dobrý krátký román s netradiční formou i vyzněním. Příběh je vyprávěn takřka reportážní formou s minimen přímé řeči, přesto je velmi čtivý a nenudí. Vypráví o tajemných přepadech záoceánských lodí gentlemanskými piráty a snaze českého vědce učinit tomu přítrž. Na knize je sympatická nečernobílost vidění, byť jistá naivita musí hodnocení drobně snížit.

A zrodí se Nadace je pro mě přesně tím, co jsem čekal od posledního přídavku. Říše je na pokraji úpadku a slavný psychohistorik se dostává do politiky. Bojuje o život a zakládá obě Nadace. Postava Hariho Seldona na mě působí tak, že se do ní Mistr sám promítl. Spolu s Předehrou k N. skvělý úvod celé série. Překlad bohužel nic moc :(

Jedna z nejlepších, nebo možná i nejlepší, antologie sovětských povídek. Úroveň má srovnatelnou s nejlepšími antologiemi angloamerické sci – fi. Nejlepší povídky : Chlapík z pekla, Půl života, Krabi na ostrově a Poslední práh. Povídka Krabi na ostrově byla předlohou pro animovaný film.

Text je šílenější než texty Wohnoutů, což je skutečně originální a .. extrémní. Ale otázka, jestli je to dobře – každopádně oceňují nápaditost a formu, když už ne obsah.

eriksonovy knihy jsou jako tantrický sex. přes 600 stran vás napíná na rám, spřádá nitě, nadhazuje, bourá, trápí paměť („sakra jací vlci?“ nebo „bohové pod námi, kdo to je ten brys beddikt?“) a na posledních 200 stranách se strhne smršť takřka orgasmická. každá jeho kniha má tisíc malých point (jeho minipříběhy mi připomínají vonneguta jr.) a jednu megapointu.

erikson je vskutku fenomén literatury a jsem zatraceně rád, že jsem u toho. umí všechno, co po spisovateli chci: humor všeho druhu (mariňácký, bugg vs. tehol…), hloubku vztahů (onrak a trull), děsivost lidské společnosti (říše leder), oulané, rhulad, icarium… nespočet příběhů, každý má smysl, každý je „lidský“… a přitom, nejsou tu laciné slzy ani siláčtí hrdinové. karsa orlong se mi vryl do mysli ještě více a tenhle barbar hravě strčí do kapsy conana i se všemi jeho klony. a imassové, ne t'lan imass, ale imassové, co odmítli rituál, jsou mou nejoblíbenější ra­sou.

erikson si s čtenářem hraje své hry a když si myslím, že jsem ho prokoul, mám z toho takovou tu tichou radost, jako když jsem, jsa stále malým klukem, do nedávna nacházel v hrníčkách čokoládové bonbóny, co mi tam žena poschovávala, když mi teď na pár měsíců zmizela někam za kopce. hraje si s žánrovými klišé, s aluzemi (koho z vás nenapadlo, že oulané jsou severoameričtí indiáni a leder spokojenými státy, resp. trestí moderní okcidentální společnosti), s našimi sny a přáními. ale ani na okamžik nás neutěšuje, nemaže med kolem huby, ani vrdlouže do ouška. nicméně naděje vykukuje zpoza každého rohu. a zpoza každého druhého vučuhuje zlo a neštěstí, které má svůj původ nikoliv někde mimo tento svět, ale pochází z chování a činů bytostí smrtelných i nesmrtelných.

slast a bolest mají k sobě blízko. a podat to, to je kumšt. opět klobouk dolů, pane eriksone.

Veľmi dobrá poviedková zbierka mapujúca tvorbu O. S. Carda (hodnotenie 70% berte ako slušný nadpriemer, začínam byť na poviedky v hodnotení tvrdší ;)). Škoda len, že v ČR/SR vydaná ako jediná zo štyroch. Tak či onak, aj keď je to ranná tvorba, na kvalite sa to neodráža. Na malé výnimky sa jedná o pútavé, znepokojivé, desivé poviedky (s veľkým dôrazom na psychológiu), hoci sa nejedná vždy o horor. Doplnené výborným úvodom autora (o troch typoch strachu) a doslovom, v ktorom objasňuje ako poviedky vznikli, ako súvisia s jeho osobným životom.

Zvláštna poviedka o najstaršom dieťati samotného autora tejto poviedky, ktoré sa po presťahovaní oddáva samote a hraje s vymyslenými kamarátmi. Príbeh je zmesou vymysleného a autobiografického, čím Card dovoľuje nahliadnuť do svojho súkromia. Slušné, mierne mrazivé a ako inak slušne okomentované, ako poviedka vznikla.

Strelená poviedka s geniálne jednoduchým a poriadne morbídnym a zvráteným nápadom – chlap, ktorý spáchal samovraždu napísal list… až po samovražde. Morbídne písanie vlastnou krvou, naturalistické popisy následkov samovraždy… skrátka, nič pre jemnejšie povahy. Škoda, že text nekončil výraznou pointou, takže preto len 3*. Ale ten nápad… :)

Hororová, drsně syrová povídka, kterou ozvláštňuje autorova znalost Thajska a hlavně mentality jeho obyvatel, jejich naprosto samozřejmé víry v kouzla, duchy nebo reinkarnaci. Na každého jednou dojde, hlavní hrdina nakonec dosáhne své pomsty, byť za vysokou cenu – a jeho nepřítel skončí mnohem hůř. Narodit se pětsetkrát jako šílený pes bych tedy vážně nechtěl… :-)

Na rovinu, toto mi nesadlo. Samotný nápad by tu bol – geniálny (resp. šialený) syn sa začne zaoberať vývojom programu, ktorý by dokázal vykladať tarokové karty – ale, čo je hlavné – pravdivo. Karty vravia čím človek je, čo bude atď., ale podľa môjho názoru to bolo skôr podľa Alvina (čím viac sa tým človek zaoberá, tým viac verí, že je to pravda, pretože vďaka neurčitosti (a všeobecnosti) symbolov si ich môžme vyložiť po svojom a všelijako). Príbeh je pretkaný odkazmi na veľké príbehy (antické a Shakespearove tragédie), bohužiaľ, nie som dostatočne sčítaný aby som si ich vedel všetky vyložiť, príbeh pochopiť a ešte aj užiť. Samotný záver plný brutality a krvi (v duchu antickej tragédie) ma taktiež nenadchol.

Svižná, čtivá, jednoduchá fantasy. I když kniha není příliš radostná, žádné popisovaní extra krutostí nečekejte. Zážitek mi kazilo jen nekonečné omílání, jak jsou temní elfové zvrhlí – už to slovo je spíše nezvyklé a cca padesátkrát v jedné knize jsem ho ještě neviděla. Nicméně za jedno přečtení kniha stojí.

Po letech jsem opět sáhl po Hobitovi, vlastně ani nevím proč. Pohodové čtení, pan Tolkien by mohl dávat školení v tom jak popsat dramatické události bez hektolitrů krve a usekaných končetin. Zkrátka fantasy pro mládež se vším co k ní patří, včetně morálního poselství o tom že i malý hobit zmůže velké věci (stejně jako později v Pánu prstenů).

Krátka poviedka o tej najväčšej cenzúre, ktorá nedovolí ani autorovi nechať svoj rukopis (tobôž vydať dielo), maximálne si nechať prvé tri strany. Celá poviedka stojí na tomto nápade a peknej pointe, síce bez podrobne popísanej psychiky postáv a pocitu úžasu, ale aj tak sa mi páčila.

Hmmm… Nezpochybňuju kvalitu povídky, ale nějak zvlášť mě neoslovila. První polovina se zabývá jakýmsi „fotbalem“ budoucnosti, jehož popis pro mě byl zoufale abstraktní – vůbec jsem to nepochopila:-). Ve druhé polovině se filosofuje na téma nesmrtelnost a osamělost. Neuchvátil mě děj, neuchvátily mě postavy, neuchvátilo mě prostředí, jen ty myšlenky měly něco do sebe. 64%

Dle mého náhledu nečitelná slátanina. Bylo utrpení dočíst až do předvídatelného konce. Sice několik dobrých nápadů, ale totálně zabytých zpracováním.

Príjemný horkosladký príbeh s nejednoznačným koncom o dievčati, ktoré pri výbuchu stratilo ruky a nohy. Svojmu okoliu robí radosť svojou radosťou z prírody, slnka a spevu vtákov. Počas daždivého obdobia však stráca kontakt s realitou a uzatvára sa v sebe. Alebo ju volá Anansa, mimozemšťanka, ktorá jej sľúbila končatiny. Opäť veľký dôraz na psychológiu, ako je u Carda zvykom a príbeh o ľuďoch. Spokojnosť.

Velmi milé překvapení-příjemný humorně laděný příběh o problémech démona Azieho při stavbě hradu a čarovného lesa pro souboj zla s dobrem (plus stavba prince a princezny z lidkých dílů).Jde o určitý styl ironie a nadsázky problémů dnešního světa (administrati­va,vůdčí pozice,úplatky)pře­nesený do světa fantastiky.Kaž­dopádně velmi čitelné a úsměvné.

Mě to přišlo jako, „vezmu drowy, předělám na (skoro)lidi, trochu si s tím pohraju, dám jim megadlouhověkost a potom napíšu knihu“…

nevím, tato kniha mě moc nezaujala.

Vynikajúce. Nudiaci sa vodič, cestuje prázdnom rozľahlách ciest Ameriky, si môže skrátiť čas rôznymi hrami. Prvá bola zaujímavá, druhá v podobe nevinnej sledovačky, nie je tak nevinná, ak je to už cez štyristo míľ. Táto poviedka ma udržala celý čas v napätí, nedalo sa prestať čítať. Očakával som takýto koniec (vždy sa nájde niekto lepší), ale výslednú pointu som naozaj nečakal :) Perfektné, presne podľa mojej chuti. Vravím si, že tie najstrašnejšie (hororové) poviedky sú tie bez prvku fantastična – len s obyčajným človekom s driemajúcim vrahom vo vnútri.

Jak už zmiňovali ostatní, Puls není Kingův vrchol, nicméně má svoje kvality. Příběh značně podobný Svědectví je chytlavý hned od začátku a drží vás až do otevřeného konce. Jsem rád, že se zde nevystěluje proč k této katastrofě došlo (on to totiž stejně nikdo neví), což navozuje nepříjemný pocit podpírající postkatastrofickou atmosféru. King jako vždy dokáže udeřit a šokovat brutalitou i něžností. Kingovky mám přečtené téměř všechny a na tuhle budu vzpomínat jako na slušný nadprůměr.

Hry dekadentnej mládeže vyžívajúcej sa v adrenalínových zábavach naberajú nový rozmer – trápenie človeka z minulosti, ktorý má tak či tak zomrieť, je beztrestné, pokiaľ sa nedopustia zmeny v behu času. Virtuálna smrť je síce veľké vzrúšo, avšak aká je ozajstná smrť bez možnosti návratu? Tradične morbídny nápad, Card ma v závere poviedky mierne prekvapil, čo však nestačilo aby som hodnotil lepšie než 3*.

Stejný systém děje jako u Tiny Salo nebo Anity Blakeové. Komu se líbí tyto dvě série, tak bude spokojený i zde. Pravda Tina je podstatně větší drsňačka a Anita jakbysmet. Zde je příběh a veškerá akce podstatně komornější a civilnější, což vyplívá z povolání hlavní hrdinky. Přecejen od vystudované inženýrky co spravuje auta a je kožoměnec kojot nemůžete čekat to samé co od nekromantky anity, nebo upírky Tiny.

Legenda. Dunu jsem poprvé četl asi ve dvanácti letech a připadala mi úplně geniální. Od té doby se mnohé změnilo a spousta knih z té doby už je mi dnes spíš k pousmání, ale Duna je pořád nejlepší. První kniha, první film a druhá hra kralují. Vše ostatní spojené s Dunou raději nedoporučuji.

Na rozdíl od ostatních komentujících mě nijak neodradilo, že je v Půlnočních vlnách spousta nových postav. Jednak proto, že jsem to dopředu nevěděla (ráda se nechám překvapit), a druhak v tomto případě to bylo vlastně zjednodušení situace: nemusela jsem pracně vzpomínat či dohledávat souvislosti v předchozích dílech a mohla se v klidu ponořit do téměř samostatného příběhu ve světě, který už znám. Skoro si říkám, že kdyby chtěl někdo experimentálně začít jiným dílem, než prvním, tak tady by měl asi nejlepší šanci.

Nebudu jmenovat své oblíbence, ale ke konci mě trošku mrazilo, když pan Erikson, jak je zřejmě jeho zvykem, začal zase masakrovat zúčastněné postavy. Nicméně přežilo jich dost na to, aby se člověk mohl těšit na pokračování linie.

Nevím, jestli je to vliv konkrétně tohoto dílu, možná mě spíš konečně dostihla nějaká myšlenka, ale každopádně jsem v tuhle chvíli přehodnotila celou sérii na plný počet hvězdiček. Doteď jsem dávala 90 % s tím, že mi něco malinkého a blíže neurčeného chybí, ale rozhodla jsem se, že to něco přestanu hledat. I bez toho na mě celý příběh zapůsobil tak, že si plné hodnocení zaslouží a určitě se k němu budu časem vracet.

Aké by to bolo, užívať si život, jesť čo sa vám zachce a až bude vaše telo poriadne tučné, vymeniť ho za štíhle telo, také ako na začiatku? Starému telu by zanikli práva na vlastnú identitu, dostalo by len písmeno označujúce jeho tučnotu. V tejto poviedke je konečná pointa predvídateľná (od objavenia sa starca som ihneď vedel, kto to je). Ďaleko viac ma zaujímala odpoveď na otázku, akú úlohu dostal H? Bohužiaľ, Card ju nezodpovedal.

Synchrónne dýchanie znamená blízku smrť, čo si všimne hrdina tohoto príbehu. Po predošlých dvoch poviedkach nastáva menšie sklamanie. Nápad je sľubný, ale nemyslím, že bol využitý dostatočne. Atmosféra oproti Odchodu slabá, očakával som aj nejakú prekvapivú pointu. Nie je to zlá poviedka, len som mal veľké očakávania.

Další tenká knížka se sympatickým formátem, jako stvořená do mého batůžku a tedy maximálně vhodná pro cestovaní. Příjemným bonusem k pevné vazbě je záložka. Samotný obsah už tolik chvály nezaslouží. Pokud jste viděli japonský horor „Temná voda“, bude vám zápletka „Dřímoty“ hodně povědomá. Jana Rečková akorát místo jednoho městského bytu nechala terorizovat duchem hned celé sídliště na izolovaném ostrově. Větší plocha, mnohem víc lidí… výrazně méně atmosféry. Nebudu spoilerovat, jen s rozpačitým odkašláním podotknu, že rádoby komplikovaný děj na můj vkus nepobral moc logiky, vše působí hrozně samoúčelně a bohové ve stroji zase nedostali volno. Příběh je popisován z pohledů desítek postav, zmíním tedy akorát dvě nejdůležitější: devítiletá Ama, nadaná paranormálními schopnostmi, a Awan Bearly, to je ten klaďas, co rozpaluje lýtka všem ženám (libovolného věku) na ostrově, muže naplňuje závistí… a rovněž je nadán telepatií. Ono těch nadpřirozeně vnímavých lidí je vůbec nějak moc, všechny děti jsou vyloženě geniální a skoro všichni dospělí jsou zabednění, hysteričtí idioti (s výjimkou Awanových kámošů, to jsou samozřejmě rozumní sympaťáci). Nepřesvědčivé chování a otravná jasnozřivost silně devalvují psychologii postav. Jediný čtenář nezůstane na pochybách, které charaktery uniknou vykydlení, smrt odsouzenců neuvede slzné kanálky do pohotovosti a přežití vyvolených nepozvedne koutky úst (leda v ironickém úšklebku). Z kýčovitého závěru jsem si pak div neugrcla – není Jana Rečková původem z USA?;-) Nezbývá, než si zklamaně povzdechnout: kdyby byl děj konzistentnější, myšlení dětí odpovídalo jejich věku a spisovatelka si odpustila finální kapitolu, kdyby, kdyby, kdyby… Připouštím, nenudila jsem se, nepovažuji těch 250 stran na sídlišti „Dřímota“ za vyloženě promarněný čas, bez velkých dilemat tedy dávám umírněných 55%. Ovšem koupit to za běžnou cenu, pravděpodobně bych šla s hodnocením níž;-).

Kvalitka jako vždy. Anita prostě nezklame. Jako vždy velmi napínavé (přečteno za jedno odpoledne), zápletka uspokojivá. I když jsem tentokrát už skoro na začátku tušil kdo bude hlavní zloduch, tak mně autorka opět umně překvapila. Rýpalové můžou sice zase nadávat, že rozvžení děje je úplně stejné jako v předchozích dílech, ale když to funguje, tak nemůžu nic namítat – beru to jako styl psaní autorky.

Duchařská povídka, která umí postrašit i po sto letech. Čas se na ní podepsal minimálně (je na ní trochu vidět, že byla psána k hlasitému předčítání, takže má zvláštní kadenci a je z ní patrná snaha o navazování kontaktu s posluchačem), ale téma, podání i závěr opravdu svědčí o tom, že ji psal mistr. Nedávám plné hodnocení, protože tuším, že od M. R. Jamese existují přece jen ještě údernější kousky.

Trochu nešťastně napsaná povídka z cyklu z města Cedar Hill (i když tady nehraje prakticky žádnou roli) o spisovateli dětských knih, který se vyrovnává se vztahem ke své matce. Evidentně to pro Braunbecka bylo velké téma, tak sedl a vypsal se (a věnovat své matce), jenže potíž je v tom, že jeho osobní vyrovnání z textu trčí a mám dojem, že veškeré fantastické motivy jsou mu podřízeny, až působí jako alegorie, což moc nemusím. Navíc je to vyrovnávání trpké, plné sociální dramatiky, úrazů, nemocí, umírání, ale zároveň spásy v podobě bajek o slonech (i v růžových sukýnkách), postižených dětí, andělů a nedovysvětlených duchů, takže z toho mám takový divný pocit. Nechci jeho úsilí zlehčovat, ale tohle podle mě moc nefunguje (jako horor už vůbec ne); je to jakási angažovaná fantastika.

Hm, po prečítaní druhej poviedky mi v mysli vyplávalo niekoľko slov – znepokojivé, morbídne, atmosférické, s dôrazom na silnú psychológiu, strach z obyčajného (ktorý tak majstrovsky dokáže vystihnúť aj King) a desivé. Takto sa dá popísať aj táto poviedka. Príbeh manžela, ktorý má podivné výpadky pamäte a nie je si istý vlastným životom – má deti? nemá deti? Doma objaví rakvu s nebožtíkom, ktorá ho zvláštne priťahuje. Vskutku znepokojivé a morbídne. A čitateľsky príťažlivé ;) Prisámvačku, Cardovu tvorbu (hlavne Endera) už vážne nemôžem nechávať bokom :)

mně se ovšem povídka velmi líbila. Ten konec, kdy si hlavní postavá uvědomí proč dělá to, co dělá byl sepsaný na výbornou

Zemité, živočišné, francouzské, nostalgické, jadrné, lacinohumorné. Pokud tato adjektiva vnímáte pozitivně, tak si zelňačku určitě užijete. Pokud vás spíš uráží, radši se jí vyhněte. Pozitivem knihy je vynikající překlad, rychlý spád, vtip a Renčínovy ilustrace. Je to výrazně lepší než filmové zpracování s Funésem v hlavní roli.

Nejzajímavější mi přišel 4.díl o Vickyně matce a oživování mrtvých. Navíc docela nečekaný závěr, z něhož pak vyplývá to napětí v díle 5.

Líp se mi to četlo než sledovalo v TV. Freddyho zjev moc nemusím :)) Asi nejzajímavější byl ten díl s těhotenstvím, když měl Freddy přístup k hrdince přes sny dítěte.