LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Atmosférická duchařská povídka s přímočarým dějem, ale poměrně banálním vysvětlením nadpřirozených jevů, což mě zamrzelo. V určitých větách je možné najít náznaky něčeho „většího“, důkaz, že přízračnost cesty odráží přízračnost Pendleburyho žití a že tahle „tichá hrůza“ nemusí pramenit jen z toho, co se nakonec dozvíme o čekárně. Ale ne, tady se na přesah a ještě větší účinek pro čtenáře nehraje a celá byť dobře napsaná povídka bohužel vyznívá skoro jako povídačka k táboráku, s vyčpělou pointou.

Vynikajúca poviedka, ktorá sa mi dokonale trafila do vkusu a viac než výborne zakončila Singularity. Na Zemi došlo k mnohým teroristickým útokom – či už tradičnou bombovou metódou či biologickými zbraňami alebo vírovou formou cez internet. Príbeh sa zameral na skupinku systemákov – systémových administrátorov, správcov sietí – ktorí prežívajú uzavretí v budove spolu so svojimi milovanými počítačmi udržiavajúc nažive internet. Poviedka je plná ajťáckeho slangu, dusivej apokalyptickej atmosféry, z ktorej na povrch prebleskuje ľudská súdržnosť a nezdolnosť. TOP 10 :)

Aman je tvorcom profilov, ktorý vyňuchá ľudí ukrývajúcich sa pred všadeprítomným sledovaním štátom. Život je kontrolovaný takmer na každom kroku. Sú tu síce zjavné výhody – košík vám v obchode povie, že máte doma málo džúsu, no tento plus sa obráti na mínus, až vás vďaka potravinovému profilu nájdu. Človek plný svojich návykov buduje svoj zápis života nevedomky, aj prostredníctvom nákupov potravín. Príjemná kyberpunková detektívna poviedka, ktorú som veľmi rýchlo a ničím nerušene prečítal, aj vďaka pútavému štýlu autorky.

Veľmi pekný agropunkový pohľad do budúcnosti zeme, ktorú hospodársky zničili rôzne víry a plesne napádajúce obilie. Na svete kde-tu panuje hlad, v súčasnosti situáciu s obilím kontroluje firma poskytujúca geneticky pozmenené obilie, ktoré nie je schopné sa rozmnožiť. Ľudia už zabúdajú ako chutilo ozajstné jedlo. Kalorickou bombou je v tomto príbehu opísaný svet, v ktorom sa využívajú zmutované slony šľapajúce aby premenili kalórie zo žrádla na jouly a tak nabili pružiny energiou. Prostredie ma silne zaujalo, uvítal by som aj román.

Klasicky dobře napsané a odpočinkové čtivo. Pokud už jste však na Drizzta zvyklí, tak vám nic nového nepřinese. Ne, že by to bylo pro tuto sérii stěžejní, ale Salvatore dokázal vždy sem tam příjemně překvapit. Nejvíc se mi líbilo, že jeho postavy byly inteligentní a nad problémy se i zamysleli. Zde se mi zdá Drizzt o něco hloupější. Abych to upřesnil: Základní příběh je ten, že po předchozím útoku drowů na Mitrilovou síň se Drizzt vydá do Menzoberranzanu aby zabránil dalším útokům na jeho přátele. A to i pod podmínkou, že by měl sám zemřít. Jenže když ve své domovině zjistí, že drowové opravdu chystají útok na povrch, je nesmírně překvapený a chvilku mu to ani nedochází. Doufám, že je to jen uklouznutí a z Drizzta se nestane druhý Joey (narážím na seriál Přátele a ano, vím že to nemá s fantasy nic společného :) ) Konec se mi však líbil hodně. Spolupráce s Artemisem byla dokonalá a je hezké, že se autor nenechal svést nástrahami seriálů a knihu opět uzavřel.

Kratučká poviedka o tom, že aj ľudia z najspodnejších sociálnych vrstiev majú svoje sny a túžia po sebe niečo zanechať… Nechcú totiž prežiť svoj život bez povšimnutia. Celkom dobré, poviedka zaujme prostredím a náhle skončí.

Mám slabost pro speleologii, imponuje mi horolezecké prostředí, ale John Connolly si s daným tématem neporadil nejlépe. Nad neoriginálním námětem bych přimhouřila oči, zrovna tak se dá odpustit, pokud rozsah povídky nedovolí hlubší psychologii postav (ikdyž se fakt chovají debilně) a čtenáři je tedy jejich osud lhostejný. Atmosféra příběhu není nejhorší, ovšem vadila mi zbytečná popisnost tam, kde by stačilo pouze naznačit – přišlo mi to jako z pera nezkušeného autora. Prostě slabý průměr, nicméně: jako děcko jsem vlezla do kdejaké štoly, ďoury či kanálu a v lomu jsem ve dvanácti letech na prádelní šňůře nacvičovala výstup na K2… než mi provaz ukradli starší kluci (apropo – tehdy poprvé a naposled jsem někomu vynadala těmi slovy na „k“ a „p“:-)). Sentiment mě tedy nutí hodnotit 55,5%;-).

Slušná duchařina, která ovšem nedosahuje kvality jiných Kingových prací. Rozjezd i střední část jsou super, ale kazí to závěr, paradoxně právě tím že přichází s mysteriózním prvkem, ovšem formou která mi zkrátka příliš nesedí. Ufoni? To beru. Nadpřirozená schopnost? Ok. Budoucnost? Supr. Ale duchy tak nějak neberu.

Až teraz som vďačný za anotácie u jednotlivých poviedok, inak by som asi ani nevedel, že je to pokus o odpor voči nadvláde digitálnej tyranie. Z prvých strán som mal nepríjemný pocit, ktorý sa postupne prehlboval. Technológiu na vysokej úrovni som si predstavoval inak, viac technicky (je tu napr. plačúce auto), takto na mňa Dobrovolný stát pôsobil ako fantasy, v ktorej mi nikto nič poriadne nevysvetlí. Väčšinu príbehu som nechápal o čo ide, čo sú medvede, komodorovia a zákonodarci atď. Pre mňa to bol jeden veľký chaos. Čítalo sa to celkom pekne a hrubý rámec príbehu som vytušil, ale naozaj ma to nenadchlo.

Magický příběh o tajuplné minulosti a nejasné budoucnosti. Snad nejoriginálnější debut nové britské fantasy. Hm co dodat ke komentáři na obálce knihy, podle mě jediné kam se poděla magie? Příběh je o končící době středověku a nastupujícího věku 19. století kdy povozy taženy koňmi nahrazují automobily, louče elektřina prostě staré nahrazuje nové. Děj sleduje osudy starého mága, který díky stroji předpovídá různé variace budoucnosti, popíjí litry kafe, nebo piva, podle toho jestli je v práci nebo v hospodě, dále malého venkovského chlapce, který prožívá první lásky a vysloužilého vojáka, který opravuje starý dům, ve kterém žije záhadným duch. Obrázek na obálce je sice krásny, ale dráčka v knize nenajdete a už vůbec nehledejte magii, kouzla, souboje, mystické příšery, jediná mystická postava je tajemný Lee, protože jak se ještě dočteme vzadu na obálce tak mají v knize být i vlkodlaci, ale je to jen skupinka dětí, která zabíjí náhodné oběti a za syrova je pojídá. Za žánr fantasy musím dát 1*, pokud se nová britská fantasy, jak hlásá přebal opravdu stočí k modernímu věku, kdy pušky nahradí luky, magii elektřina a dráčci a další příšerky zmizí úplně o nedostatku akce, kdy krev teče proudem nemluvě, tak to bych už fantasy nenazýval 4 * ale dávám, protože je to opravdu originální a podle mě dobře napsané, 310 stran sem skousl za dva dny, sice má kniha několik slepých míst, kdy čekáte nějaké vysvětlení, třeba proč klukovi náhle umřel pes, ale to už sou jen nepříjemné detaily, kterými nás trápí i jiní spisovatelé. Celkově je to velice příjemná oddychová kniha.

Jediný vynález – polymorfný papier – zmenil vek informácií, masmédií… blízkej budúcnosti. Polypap je všade, nahrádza zrkadlá, ukazovatele, dokonca je inteligentný aj toaletný papier. Viete si predstaviť, čo by to znamenalo, ak by táto technológia mala nejakú slabinu? Paul Di Filippo ma touto poviedkou veľmi potešil, veď takouto menšou revolúciou sú eink čítačky a mňa prirodzene napadlo, že s vývojom technológie by sa dali používať na všeličo (ako dnešné highendové mobily, len tie batérie vydržia menej než málo). V príjemne paranoidnej atmosfére mi vadila jedna podstatná vec – zjavenie Masqueleros. To na mňa pôsobí ako (a vlastne je) deus ex machina. Inak tejto ozaj príjemnej poviedke nie je čo vytknúť, aj keď by ma potešil aj iný, temný koniec.

Príbeh o obchodníkovi s duševným vlastníctvom – Manfredovi Macxovi. Ten na hranici legálnosti márnotratne rozdáva nápady, na ktorých ľudia zbohatnú, ale sám neprahne po peniazoch, veď vďační budúci boháči mu vždy zanechajú nejaké to privilégium, aby mohol žiť svoj život aj naďalej s minimálnou potrebou platiť. Takto sa naňho nevzťahuje veľa povinností, vrátane daní, čo sa nepáči celosvetovej ekonomike, istej náboženskej skupine (ktorá mu necháva pred bytom mŕtve mačiatka) a hlavne jeho bývalej partnerke. Do tejto poviedky som prenikal dosť ťažko. Štýl autora mi zo začiatku absolútne nesadol – niečo podobné ako u Gibsona – mnoho informácií v krátkom časovom úseku. Autor sa zameral na budúcnosť sveta – nie špinavého a plného skazy a úpadku, ale – ako miesta, v ktorom je plno príležitostí na zbohatnutie. Poviedka je plná zaujímavých nápadov, prezentovaných niekedy (minimálne pre mňa) zložitými cudzími výrazmi, takže som sa musel párkrát vrátiť späť a čítať pozorne a pomaly. Ale na konci som bol potešený – Humrové sú vcelku premyslenou a prepracovanou poviedkou, len je trochu ťažké do nej preniknúť.

Musím přiznat, že ačkoliv mám Šlechtovo Pohraničí opravdu velice rád, Oggerdský svět si mne nezískal. Myslím, že se to možná týká jen mne, protože jsem o dost náročnější na sci-fi a chci od něj něco jiného, než od fantasy. V tom druhém čekám pěkný příběh, svět, co do sebe zapadá se zajímavými vlastnostmi a promyšlené postavy. U sci-fi navíc potřebuju, aby se svět dal nasadit na zákony toho našeho. A to si myslím, že se tady nedaří – technologické popisy jsou často nepodložené, chybělo mi lepší zdůvodnění, proč by civilizace byla až tak závislá na zdrojích energie a nemohla třeba žít na té solární nebo na biomase, a vůbec. Ale nenechte se mým komentářem zvyklat, pokud nepožadujete před sci-fi předponu „hard“, není to tak špatné.

První díl dvanáctidílné knižní série Spiknutí 365. Callum Ormond je obyčejný patnáctiletý chlapec, jehož otec zemřel na neznámý virus. Jak se ukazuje, před svou smrtí Callumův táta, investigativní novinář, zjistil něco zásadního o jejich rodině. Jenže po rozlousknutí záhady rodiny Ormondů touží hned několik osob, které se domnívají, že by jim Callum mohl být v jejich pátrání nápomocen. Jenže Callum nic netuší. Drobné indicie, které mu otec zanechal, jej zatím přivedli jedině do sporu s matkou a strýcem Rafem. Callum však nemá příliš na výběr. Ukazuje se totiž, že v téhle hře mu i celé jeho rodině jde o život. Akční knižní seriál pro mladší čtenáře nabízí svižný a rychle se odvíjející příběh, tím však výčet jeho předností končí. Dialogy v knize, které tvoří její výraznou část, působí často nepřirozeně. Postavy se chovají zkratkovitě jako v nepovedeném hollywoodském filmu a jen těžko byste mezi nimi hledali nějakou, o jejíchž motivech byste museli alespoň na chvilku přemýšlet. Ačkoliv australská autorka Gabrielle Lordová patří ve své domovině k oceňovaným spisovatelkám, první díl Spiknutí 365 zcela selhává, aniž by mě coby čtenáře přesvědčil, že stojí za to v četbě pokračovat.

Výborem osmi svých pohádkově laděných povídek se českému čtenáři opět připomíná oceňovaná britská spisovatelka Susanna Clarková. Sedm z osmi již bylo vydáno dříve, kromě jediné však v českém překladu vycházejí všechny povídky poprvé. Čtenář v nich dostává možnost poznat bájnou elfí zemi Férii, která nikdy není tak daleko, jak by se na první pohled mohlo zdát. A zvláště elfové nejsou v podání Clarkové přívětivým národem, ale často sebestřednými a panovačnými entitami, jimž musejí obyčejní lidé vzdorovat. Jedním z nejpovedenějších příběhů celé sbírky, který se vztahu lidí s elfy věnuje, je povídka Pan Simonelli aneb Elfí vdovec, v němž anglikánský kněz musí před spáry bezcitného elfa uchránit hned pětici krásných dívek. Ani zbývající povídky nedělají souboru ostudu, ačkoliv jejich kvalita kolísá od výborných po průměrné. Britská autorka svými kratšími prózami dokazuje. že ne nadarmo se do její osoby vkládají velké naděje. Propojení fantasy s austenovským literárním podáním je totiž podobně přitažlivé jako její nezdolné hlavní hrdinky.

Na Normannská království udeřila zima. A nikoli pouze ve smyslu ročního období. Král Abeleyn se vrací do Hebrionu, aby své království získal zpět z rukou Zakladatelů a zrádných šlechtických rodů. Dění V Charibonu sledujeme prostředníctvím počínání mnichů Albreka a Avily, pátrajících po starých, zapomenutých tajemstvích církve – tajemstvích, která nebyla zapomenuta náhodou. Na východě, v království Torunna, dostává Corfe Cear-Inaf nevděčný úkol na jihu země, daleko od Merduků a Ormannovy hráze. Ke značné nelibosti krále ho přitom podporuje královna-vdova Odelie, králova matka. No a daleko na západě, na druhé straně západního oceánu začíná strastiplné objevování nového světadílu. Tolik asi k ději. Kniha se skutečně čte o něco lépe než první díl (ale hodnocení prvního již měnit nebudu). Děj se zamotává a do hry vstupují nové mocnosti. Část věnující se budování kolonie a prozkoumávání nového světadílu za západním oceánem není zdaleka tak nudná jak jsem se bál. Atmosférou velmi připomíná dobývání ráje 1492, což byl jistojistě autorův záměr. Kniha je opět velmi popisná, místy až analytická, kdo má rád historii nebude litovat. Na ty, tak trochu, „odosobněné“ hlavní postavy jsem si zřejmě již zvykl, neboť zde mě to nepřišlo tak rušivé jako v případě prvního dílu – pokládám to za daň právě tomu historicky popisnému stylu, který je použit pro vyprávění. Popis bojů je přesný a v rámci historickýh reálií opět zcela uvěřitelný. Magie, ač do dějě zasahuje, nijak neruší. Hlavní práci odvádějí vojáci, případně námořníci. Další klady – viz můj komentář u prvního dílu. Tento je navíc zkrátka čtivější.

Třetí nejlepší povídka v antalogii. Prostě Žamboch, jeden z otců zakladatelů, který formoval JFK už od kolébky a málem ho odvede až do jeho hrobu :-)

Po Komandu je to druhá nejlepší povídka v antalogii. Hlávka je tu v plné síle, příběh má spád a čenář je prakticky nucen to přečíst jedním dechem.

Jako obvykle si Františka hraje spíše s jazykem než s příběhem a i když je to zpočátku takové zmatené, nemastné a neslané, tak na konci všechno dostane smysl a šťávu.

Nejlepší povídka v antalogii. Jde vidět, že Bartoš (prosím řekněte mi někdo jeho pravé jméno!!!) se v tomto vyzná. Dokáže odhadnout jakým směrem se bude tehnika vyvíjet a dokáže to přesvědčivě podat. Já myslím že Fabian se může začít bát o svoje prvenství české military sci-fi. Jenom ať autor píše dál.

Tak pro začátek úryvek:

Bylo to dokonalé spojení, absolutní vášeň. Nikdy dřív bych podobné slovo v souvislosti s milováním nepoužila, ale bylo to splynutí.......

Co dodat? Tyto a další podobné excesy jako –

„On mě miluje,“ zašeptala jsem se slzami na krajíčku. „Tebe?!“ V tom slově bylo obsaženo vše – hnus a odpor, nevíra a nechuť. Nikdo, a tím méně X-Hawk, nemohl milovat někoho jako já…

degradují celého JFK do podoby ženského románu a celé mi to zní jako by to napsal člověk, který ještě nezažil sex. No já vím, že ve fantastice je těžké dodržovat pravidlo piš jenom o tom co znáš, ale zrovna tohle zase takové sci-fi není :-)

No,..... je to lepší než poslední Ríšova knížka v této sérii a ani tak dlouhé to není. Autor se tu celkem drží, takže hlavní hrdinové pořád nechlastají a příběh má celkem smysl. No suma sumárum druhá nejslabší povídka v antalogii.

No je to Neff, já jsem se celkem hodně zasmál. Musíte být ale připraveni, že Neff to rozhodně nebere vážně. Na to jsem už po Jeruzalémském masakru připraven byl..... a no jaksi jsem si na to zvykl a bral bych i další povídky ve stejném stylu… prostě – ať žije Neff.

No není to špatné, vůbec ne..... ale něco tomu chybí. Hlávka rozhodně umí psát lépe a tahle povídka prostě postrádá koule. To například taková Kočičárna je mnohem lepší.

Úžasný úvod do celé antalogie aneb jak u kafe pokecat s X-Hawkem :-)

Velmi příjemné překvapení, snad až na povídku od Karolíny Francové. A hlavně je to oficiální – mám slabost pro military sci-fi, povídku Komando jsem přečetl jedním dechem a autorovi můžu snad jenom zatleskat.

Čtu-li chronologicky, tak tohle je asi první povídka sbírky, kterou bych skutečně označil za hard sci-fi. Spousta detailních technických popisů, přesně to si užívám. Pozadí s neshodami posádky k tomu tvoří nádhernopu kulisu. Hodně se mi líbí námořní alegorie i myšlenka toho, jak je těžké loď udržet v chodu. Naštěstí nerozumím chemii tolik, aby mi vadily chyby v tomhle.

Povídka je docela upovídaná a nemohu říct, že zase tak zajímavě, ale líbí se mi, že je střízlivá a rovněž mne zaujala moc pěkně vylíčená představa virtuální reality. Asi jsem naopak rád, že konec neskončil pointou, která byla naznačena – pokud by se k ní nic nenabalilo, byla by příliš jednoduchá, konec do ztracena vyzněl IMHO lépe.

S tím, co tu napsal, fakt nesouhlasim! Kniha je velmi čtivá, s osobitým smyslem pro humor, originální, napínavá a promyšlená. Riordan, stejně jako Rowlingová, zasadil utajený svět bohů a jejich dětí-hrdinů-polobohů do skutečného světa. Těch příšer tam je akorát, alespoň dělá děj napínavým, zajímavým a nikde nevázne. Prostě to přečtete na jeden zátach a pak znova a znova. Mám jedinou výtku, že v Česku zatím seženete jen první díl, ikdyž v USA už je vydaných všech 7. :-( Ale aspoň se zlepšíte v angličtině, až budete se slovníkem v ruce hltat další díly…:-D

Kniha je skvěle napsaná. Obvzlášť, pokud se podíváte na věk autora. Příběh vás do sebe vtáhne a vaše fantazie jede na plný obrátky. Odkaz Dračích Jezdců patří mezi mé nejoblíbenejší knihy, jenom mě velmi zklamal film. Dost se liší a jejich dialogy jsou děsné. Možná by se líbil někomu, kdo nečetl knihu, ale to je stejný jako čučet na Pottera a nepřečíst si ani jeden díl… Mno, ale s tou velkou propagandou nemáte pravdu. Paoliny nejdříve objížděl města a knihu vydal v rodinném vydavatelství. Až potom ho objevili a začala velká propaganda, ale zasloužená a oprávněná, protože kde se o jeho knize dozvěděli, tam taky na ni pěli samou chválu. Ona je totiž fakt svělá a určitě se zalíbí každému.

Nemám rád Městské války. Kvůli Zlatému kříži jsem nastoupil do špatného vlaku, kvůli Runovému meči jsem ve vlaku nechal svojí oblíbenou čepici. O čem to svědčí? Svědčí to o tom, že i Runový meč je zatraceně čtivý a že jeho postavy jsou dobře propracované. Zatímco Zlatý kříž byl městskou fantasy s prvky thrilleru, Runový meč je pak epickou fantasy jako víno. Nechybí tu čarodějové, válečníci, láska ani zrada (v tomhle případě kuevsky velká zrada, která mě opravdu, ale opravdu šokovala a zcela změnila můj pohled na některé postavy a vyvolala u mě spoustu otázek). S čistým srdcem Runový meč známkuji 5 a jsem zvědav, jak to Pavel uzavře. Šachovnice je připravena, figurky jsou v pohybu a já se těším na třetí díl.

19. května 1845 vypluly lodě s hrůzostrašnými jmény „Erebus“ a „Terror“ hledat tzv. severozápadní cestu. Původně válečné lodě Jejího Veličenstva byly speciálně upraveny pro plavbu v arktických podmínkách. Naposledy byly Erebus a Terror, černé se žlutým pruhem dookola, spatřeny velrybáři u Baffinova zálivu 26. června 1845. Osudy 133 členů Franklinovy expedice byly částečně objasněny až při pozdějších záchranných výpravách. První známky byly objeveny v srpnu 1850 – stopy saní v zemi, ohniště, pyramida z 600 plechovek a tři hroby. Další poznatky přivezla v roce 1859 loď Fox, patřící Lady Franklinové, na Ostrově krále Williama byla nalezena zpráva a různé artefakty. Doplňující informace poskytla až v letech 1981–1986 expedice antropologa Owena Beattieho – pitvy objevených členů nešťastných posádek Erebu a Terroru, stejně jako expertíza konzervovaných zásob, přinesly neveselý obrázek o tragickém konci Franklinovy výpravy. Toto jsou stručná fakta, valnou část z nich se v knize nedočtete. Dan Simmons čerpal z obrovského množství zdrojů (poděkování v závěru uvádí na třech stranách všemožné knihy a články) a na základě dostupných faktů dokázal vykreslit precizní, monumentální fresku lidského utrpení. Jako by tam slavný spisovatel byl s nimi… a čtenáře vzal sebou: mrznout, hladovět, umírat na kurděje, botulismus a strašlivá zranění. Vybájený netvor je na „Terroru“ tím nejméně děsivým prvkem. Simmons při svém vyprávění střídá postavy, formu (nakoukneme např. do deníku doktora Goodsira), čas minulý s přítomným a také dobu – je třeba se v úvodu kapitol dívat na datum. Popisuje technické detaily ohledně lodí, nelehké podmínky existence v těchto zamrzlých rakvích, nahlédneme i k eskymákům, jejich životnímu stylu a mytologii. „Terror“ má své chyby, ale žádná z nich nezvrátí skutečnost, že toto je naprosto výjimečná kniha. Čtenář, ochotný podvolit se pomalejšímu tempu, bude prožívat příběhy s kapitánem Crozierem, poručíkem Irvingem, doktorem Goodsirem, panem Blankym a dalšími muži, s nimiž si osud tak krutě pohrál. Smekám pokorně čepici a žmoulám ji s hlubokou poklonou před Simmonsovým mistrovským kouskem. Tuto knihu z paměti jen tak něco nevymaže, Franklinova expedice mi zaťala drápky hluboko do duše. 100%, jdu z TOP10 vykopnout jednoho ze „Zaklínačů“;-).

Přemýšlím, co o téhle povídce napsat. Po snad trochu moc „exotickém“ Výdechu se Chiang vrací zpět k tomu, v čem je asi nejsilnější, k motivu možných následků medicínského pokroku vedoucího k úpravám lidské mysli a vnímání reality. Opět se mu daří na toto téma předložit zcela novou myšlenku a rozvést ji fiktivní „dokumentární“ formou, při které se nestaví na žádnou stranu, „pouze“ předkládá argumenty obou stran a dovozuje možná následky. Přiznávám, že ani já sám jsem se nedokázal rozhodnout, na čí stranu bych se postavil, kdybych se musel rozhodnout zda dát svůj hlas pro nebo proti kalignostii. K negativní odpovědi mě přiklonil až závěr povídky, protože zde nastíněný vývoj je skutečně děsivý – a zároveň krutě logickým důkazem platnosti zákona akce a reakce.

Sám Chiang považuje podle editorské poznámky v závěru tuto povídku za nedodělanou. Částečně je to skutečně znát, na rozdíl od jiných jeho prací postrádá výraznou pointu – ale i tak k hodnocení není co dodat. Málokteré povídky mnou dokázaly „zahýbat“ tak jako ty Chiangovy, a tahle není výjimkou.

Odľahčená poviedka z alternatívnej budúcnosti, kedy svet prešiel výraznou zmenou – zničením celej digitálnej éry, keďže cez modemy prichádzajú démoni. Príbeh o dvojici podvodníkov – mužovi a psovi, ktorý je pretvorený k obrazu ľudskému (chodí po dvoch nohách, nosí oblek a sexuje s ľudskými samicami samozrejme na psí spôsob). Aj keď sa poviedka celkom príjemne číta, prakticky nevidím dôvod, prečo to nemohol byť kocúr, baran či aj človek – snáď okrem nutnej absurdity. Swanwick ma v závere mierne prekvapil, no na hodnotení sa to veľmi neodrazilo. Jedná sa o pohodovú poviedku, na ktorú ale po pár dňoch iste zabudnem.

Hodně dlouho jsem nečetl knihu s takovým znechucením :) Popisovaný svět je opravdu velmi depresivní a výborně popsaný, stačí jen doufat, že v takovém světě nebudeme muset žít :))

Mrazivá poviedka o dokonalosti virtuálneho sveta, v ktorom žije umelá inteligencia – Jamie, syn stvoriteľa tohto sveta, svojho Tatka, ktorý vždy chce žiť ako normálna rodina. Walter Jon Williams na začiatku predstavuje dokonalý detský svet, ktorý je v skutočnosti svetom pod krištáľovo čírym pohárom – zdanlivo bez hraníc, no stále je tu nevidené sklo, ktoré nejde dať preč. Tie najlepšie úmysly zvyčajne končia najhoršie. Výborné.

Mám z této povídky stejně smíšené pocity jako „Majkl“. Ale musí se jedno autorovi nechat, že i na těch pouhých 6 stránkách jsem byl napnutý a cítil takové to svrbění po páteři – jak to skončí.

tak nechal jsem se obalamutit anotacemi a knihu zakoupil. hmm… příběh je to nudný, napsaný jako TV novela, plný falešných emocí. také již milionšesté přežvýknutí keltské mytologie je podáno bez jakéhokoliv zajímavého momentu. co mě ale nejvíc namíchlo je srovnávání s holdstockem. to tato kniha nesnese ani omylem. inu tak.

Útlá knížka určená především příznivcům TV seriálu „Červený trpaslík“. Může být zábavná i pro neznalce této britské SF perly, ale osobně si myslím, že bez patřičné vizualizace to nemůže být tak docela ono. Pro mě část kouzla při čtení spočívala v tom, jak mi paměť nabízela tváře, hlasy a gestikulaci jednotlivých postav: líného flamendra Listera s jeho koblížkovitým ksichtem a trikem samý flek; přepečlivě upraveného nafoukance Rimmera, kterému veškeré neurózy a mizerné charakterové vlastnosti vyloženě koukají z obličeje; bláznivě vymóděného Kocoura s jeho přihlouplým výrazem; hranatou lebku, zmatená očka a trhané pohyby úklidem posedlého Krytona a věčně sarkasticky rezignovaný úšklebek v tváři superpočítače s IQ 6000 – Hollyho (není to zase tolik, stejně má i 12000 učitelů tělocviku:-)). Stejně jako Speedemon mám výtku k nadužívání slova „kurva“ – hlavně Rimmera pamatuju jako nádherně jízlivého zmetka, nicméně bez zbytečných vulgarit. Knížku jsem četla výhradně při cestování do/z práce a čas při ní příjemně ubíhal – akorát se občas spolucestující divně koukali, čemu se tak blbě křením. Malé zpomalení + větší vážnost na posledních 30-ti stranách jsou vyváženy solidní, byť nijak převratnou pointou. Nejsem v nejmenším zklamaná, ale v tomto konkrétním případě přece jen dávám přednost TV obrazovce před čtením knihy. 75%

Doteraz s prehľadom najslabší diel série. Autorka očividne vyčerpala všetky dobré dejové nápady v predošlých knihách a päťka je len 800 (!) strán plných vaty s jedným nepríliš prekvapivým proroctvom a jedným úmrtím na konci. Chovanie postáv, obzvlášť Pottera a Brumbála nedáva zmysel. Väčšinu času sa kniha venuje fašistickým metódam ministerstva a dej sa nikam neposúva. Niektoré línie knihy sú úplne tragické, narážam hlavne na všetky kapitoly s Hagridom, ktoré sú vyložene otrasné. Nad niektorými prvkami príbehu ostáva zdravý rozum stáť (miestnosť najvyššej potreby považujem za najzúfalejší nápad literatúry, testráli sú mega wtf a dalo by sa pokračovať). Celkovo finále, kde sa konečne už deje niečo zaujímavé, je plné logických dier a náhod. Relatívne priaznivé hodnotenie dávam len preto, že aj napriek všetkým týmto nedostatkom sa to dalo zvládnuť bez ujmy a zaujímalo ma, čo bude ďalej. 5+/10