LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Opäť sklamanie, ale po predošlých dvoch poviedkach sa ani nečudujem. Krátka poviedka o rozpade manželstva, morskej panne a následnom podmorskom objave. Tento objav som už niekde videl, poviedka je síce už staršieho dátumu a v tej dobe to mohlo byť prekvapujúce, ale mňa to neprekvapilo ani nenadchlo. Nie je to vinou príbehu, ale doby, ktorá uplynula od jej vzniku.

Petra začína vskutku elegantne vyriešeným opisom hlavného hrdinu, ktorý žije v svete, ktorý ostal po tom našom. Mortdieu zmenila svet na nepoznanie, sny sa stávajú realitou, v zatemnenej katedrále žijú tvory z mäsa a kameňa – prepracovaný a pútavo popísaný svet je najväčšou prednosťou tejto poviedky. Tak ako v tejto poviedke je v ústredí zmena, tak aj pre scifi znamenal kyberpunk veľkú zmenu a odklon od vtedajších diel. Petra možno nezapadá do typických kyberpunkových predstáv, ale aj práve preto silne zaujme.

Výborný príbeh o drogovom umelcovi, ktorý spravil z drog veľký biznis až umenie a stal sa slávnym. Teraz rieši typicky rodičovský problém – otec stráca svoju dcéru, keď si nájde chlapa a zisťuje, že už dávno nie je dieťaťom. Tony Cage po tých rokoch plných skúšania svojich výtvorov na sebe samom sa zdá až príliš normálnym (ak si odmyslíme povolenú drogovú výchovu svojej dcéry :)) a ako sami viete, ak sa niečo zdá byť príliš dokonalé, potom to dokonalé nie je. Naozaj skvelá poviedka s pútavým štýlom, ktorý je jemný ako hodváb, v porovnaní s predošlými poviedkami drsnej rifloviny (či kože, keď už sme u kyberpunku :)) Výsledná pointa je skvelá, tomu hovorím perla zbierky. Naozaj doporučujem. Dúfam, že sa v budúcnosti stretnem s ďalšími dielami tohoto autora.

Momentálne vrchol zbierky. Príbeh partičky dvanástich prežívajúcich v uzavretom umierajúcom meste plnom obrov, ktorí mu zasadzujú posledné rany. Poviedka je plná uletených nápadov (Vaveova bradavka :D), slangu a originálnych výrazov, napätej atmosféry a zaujímavých postáv, ktoré nie sú normálne :). Koniec mohol byť aj iný, ale sklamaný nie som.

Ďalšia krátka poviedka, tentoraz (zrejme) o opojení drogou z tých najtvrdších – adrenalín. Natáča sa film o veľkom Houdinim, majstrovi útekov – len tri úteky pred istou smrťou a má to vo vrecku. Houdiniho příběhy majú síce zaujímavý priebeh, ale po skončení si opäť neviem, čo myslieť – kam to smerovalo? A čo tým chcel autor povedať?

Hudba – rock, ideálne hardrock, to je moje :) Krátka poviedka, ktorá príbeh odhaľuje po kúskoch, ponúka surovú a špinavú budúcnosť rockovej hudby a jej synťákov. Pôsobivý námet, ktorý nenechá chladným žiadneho milovníka rocku. Dúfam, že týmto smerom sa hudba uberať nebude. Zrkadlovky na mňa zatiaľ pôsobili hlavne znepokojivo.

Úplne iné kafe, než predošlý príbeh. Prepojenie ľudí a počítačov a následné zlyhávania hw patrí medzi moje obľúbené témy (vychutnal som si psychologické Poslední svého druhu, Zakalená). Zlyhávajúce vylepšenie – had – robí zo svojho nositeľa pudovo žijúce zviera, ktoré stráca kontrolu nad vlastným telom. Naštastie je tu niekto, kto môže tú beštiu v hlave skrotiť. Úvodná scéna so žrádlom na mačky na mňa pôsobila nesmierne desivo (len si predstavte byť na jeho mieste…), kladom je primerane dlhý a zaujímavý príbeh, ktorého koniec nebol prekvapivý, ale podľa predstáv. Mierne mi však vadili sexuálne scény, opäť som si pri čítaní pripadal ako voyeur.

Poviedka, o ktorej neviem, čo si myslieť. Sú to halucinácie, preludy, realita či jej poruchy? Ťažko povedať, ale tento príbeh ma spočiatku odrádzal od čítania tejto antológie. Na začiatku ma zahltila informáciámi a na konci vypľuvla s otázkou O čom to bolo? Štýl autora mi veľmi nesadol, ale dúfam, že ma raz jeho Neuromancer vtiahne ako mnohých iných. Na tretí raz som poviedku dočítal, ale nezostalo vo mne veľa dobrých spomienok (resp. ak vôbec). Hlavne za predstavu lietajúceho krížnika a osemdesiatprúdovej diaľnice (pre mňa je to celkom desivá predstava) 2,5*

Tahle povídka (1982) se mi při prvním čtení Hlasu krve vryla do paměti svými surreálnými obrazy. Dnes jsem si ji oživil a pořád je tak dobrá a „ujetá“, jak jsem si ji pamatoval. I když má být Lansdale spíš texaský splatterpunkový kovboj, tady se zasnil, nechal se oblažit noční pouští a představil si, jaké by to bylo, kdyby v ní plavaly ryby. Tohle se vážně povedlo.

Zajímavá povídka (1987) převzatá z Campbellovy sbírky Scared Stiff, v níž se pokusil skloubit horor a erotiku (no, v jeho případě spíš nejrůznější perverze… V příběhu profesora hudby na univerzitě v Manchesteru, který upadá do trudomyslnosti po rozchodu se svou mladičkou múzou, se přelévá několik nálad – výborně vystižené kafkovské odcizení muže středního věku uprostřed velkoměsta, poněkud upoceně popsané nutkání oblažit se dalším mladým tělem a zase naopak nádherně popsaný, až aickmanovsky plíživý děs po příjezdu do bizarní lancashirské vísky ve stínu továrny otravující její malebné prostředí, kde přesto přežívají svérázné pohanské zvyky. Kdyby se Campbell držel jedné nálady a barvy, bylo by to, myslím, lepší, protože v tomhle exceluje, tady je to takové rozdrolené. Přesto nadprůměrná povídka. Nevím, jak dopadl překlad – vyhrabal jsem originál.

Tak jsem včera obdržel od Barbara knihu a dnes jí mám dočtenou. Asi víc než kdy jindy mě mrzí, že na Legii nejdou psát recenze, protože bych se nemusel ohlížet na to, že „nedejbože“ napíšu spoiler, ale hlavně bych měl dostatek prostoru k serióznímu rozboru knihy. Co se týče obsahu knihy, tak tam není moc o čem psát: tady je asi největší zápor knihy, není opravdu příliš originální – tady je inspirace Pánem prstenů i s Aragornem a jeho družinou snadno identifikovatelná! Ovšem kvalitativně obě díla samozřejmě srovnávat nemůžete, to je jako když vedle vašeho renaulta zastaví jaguár – má to oboje sice čtyři kola a jeden volant, ale ten zbytek…

Podle mého celkové hodnocení knihy bude ze značné míry podmíněné tím, kolik máte načteno knih (a tím nemyslím jen SF a F). Rozhodně je výhodou mít načteno málo a být tolerantní, potom knihu můžete vychválit do nebes. To bohužel není můj případ…po přečtení deseti tisíc titulů už vás nadchne máloco a hlavně jen zázrakem objevíte něco nového, co tady ještě nebylo.

Miroslava Kvášová dosud psala hlavně vědecké práce o historii a archeologii, nebo práce s podobným zaměřením pro školní mládež. Mnohé z toho se odráží v jejím díle, autorka umí precizně pojmenovat kdejaký kus středověké výstroje a výzbroje, má často sklon mentorovat a tím pak kniha občas spadá až do žánru literatury pro mládež. Velkým kladem knihy je její květnatý sloh, kterým popisuje hvězdnatou oblohu, přírodu apod. Ovšem na druhou stranu pokud si budete chtít přečíst knihu o přírodě, jsou tu mnohem, mnohem lepší knihy – třeba Miloslav Nevrlý a jeho cyklus.

Ale vraťme se k „Devíti mečům“… Kniha se přes veškeré mé výhrady (ke kterým se ještě dostanu) dá poměrně dobře číst, ostatně zvládl jsem to za nějakých 6–7 hodin čistého času, což by se mi u nějakého blábolu asi nepovedlo. Co se týče propracovanosti postav, tak tady nezbývá, než konstatovat nepropracovanost – tady má autorka ohromné rezervy. Nemohu říct, že by se autorka nesnažila alespoň u hlavních postav o jakýsi psychologický profil, ale popravdě kdo chce pořád donekonečna číst o někom, kdo je dokonalost sama, stejně jako hlavní postava knihy král Tirenhir alias Séan bojovník? Já ani ne, to si můžu číst v Bibli… Bohužel ani u ostatních postav nenajdete nějaký ten druhý či dokonce třetí rozměr. Máme tu špatňáky a klaďáky, ale pokud mají klaďáci nějakou špatnou vlastnost, tak jí vliv krále Tirenhira eliminuje. Po dvěstě stranách váš to maličko začne nudit a čekáte, kdy se objeví nějaký neuspěch a chyby. Marně…

Pravdou je, že u hrdinské fantasy ságy těžko může člověk očekávat, že nějaký autor přijde s kdovíjak převratnou myšlenkou. Tolkien nastavil určitá pravidla a bohužel málokdo se z nich dokázal vymanit, a to se netýká jen českých autorů, ale i 90% zahraniční produkce. Nějaká banda se prostě sebere a jde zachraňovat svět před zlem, máme tady všemocného kouzelníka (hned několik), bohy, hrdinu bez chyb, hrdinu se spoustou chyb, jednoho patolízala, jednoho bručouna (tady je jich víc), jednoho vtipálka (ten tady bohužel chybí) no a pak partu obětních beránků (těch tu je dost) a samozřejmě magické předměty (tady meče slávy). Nesmíme zapomenout také na záporáky, pokud doufáte, že tady narazíte na mnohovrstevné postavy typu Grímy Červivce nebo Sarumana, čekáte marně – vše je bohužel jako v knize pro děti – klaďáci projdou po několika bitvách… no, spíš šarvátkách – autorka se zřejmě necítí při popisu bitev příliš silná v kramflecích a notabene bude zřejmě pacifistka, takže milovník bitvy u Rohanu, či jinde sice narazí na několik slibných pokusů, ale nic světoborného se konat nebude. Je to škoda, protože pořádná bitva každých 100 stránek by knize určitě pomohla. Také ta absence nějakého vtipálka je knize jen naškodu, stačilo jen některou z bezbarvých hlavních postav (Skéwjan, Gangan) trochu obohatit o tento dar a třeba mu strčit do ruky i loutnu. Pokud snad někdo čeká, že knihu obohatí nějaká ženská postava, má také smůlu – máme tu sice postavy několika hezkých kouzelnic, ale žádná z nich se nevyspí s hlavním hrdinou, byť jedna z nich by chtěla a kdyby se toho autorka nebála, tak i mohla…no nic zase to může bez obav číst i malé dítě, a hlavní postavy si zachovají svou neposkvrněnos­t…některé i několik století…

Abych to tedy shrnul – kniha nebyla špatná a možná bych si i přečetl další díl, abych zjistil, nakolik se autorka poučila ze svých chyb. Podle mého autorká má potenciál na to napsat v budoucnu výbornou knihu, ale nesmí se tak držet při zemi – suchý chléb není špatný, ale moc si na něm nepochutnáte, chce to něčím namazat, přidat salám, sýr, zeleninu, a pak je to o něčem jiném. Takže bych přidal více vtipu, propracoval bitky, nebál se nějakého toho zasakrování a u knihy pro dospělé čtenáře i nějaké té romantiky. Osobně bych z knihy vytrhnul předmluvu, ta je napsaná opravdu hodně špatně a dokonce obsahuje i nelogičnosti, což bych u historičky tedy nečekal. A určitě bych doporučil, dát si pozor kam mi v průběhu děje mizí některé postavy. Problémem, který se bohužel občas objevuje i u renomovaných autorů, je také záměna jmen, pak se občas stane, že jsou některé postavy tam, kde vůbec být nemají, nebo, že někdo mluví sám se sebou. Korektor zřejmě občas klimbnul, takže se tady objeví i drobné chybky (viz str. 234), ale u rozsahu 430 stran jsem ochoten přimhouřit oko. Velmi silnou stránkou knihy jsou dialogy, autorka je má propracované a díky nim a onomu malebnému popisu knihu není problém přečíst jedním dechem. Nicméně již uvedené výhrady bohužel zůstávají.

Takže jsem zvědav na další literární počiny autorky a věřím, že to bude časem jen lepší… Tady bych dal tak 55%.

Je to celkem čtivé, ani ne moc fantasy (jen spíše náznaky), zajímavý svět. Ale zatím mne to tak nechytilo, jako většinu z vás, klidně i den nebo dva vydržím nečíst. Možná další díly?

Zklamání, zklamání a ještě jednou zklamání. Na tuhle knihu jsem se totiž hrozně těšil a mé srdce zaplesalo, když se mě ji podařilo získat. Originální nápad, Evropa se přes noc ztratí, tvar kontinentu zůstává, ale změní se vegetace, zmizí všichni obyvatelé i města. Nahradí je cizí rostliny a neznámá děsivá zvířata a hmyz. Toť vše plus, prostě nápad na ******. Když si představím, co s tímto námětem mohl autor udělat …, aspoň tedy dle mého gusta! První polovinou knihy jsem se vyložene pronudil a již jsem ji chtěl odložit na věky věků. Zatnul jsem svůj poslední zub a prokousal jsem se až na konec, i když objektivně musím přiznat, že druhá část byla o něco lepší, takže zub přežil. Jak jsem napsal v úvodu, byl jsem knihou zklamán, o to víc, že jsem očekával podstatně čtivější, akčnější a zajímavější příběh. Proto hodnotím tak jak hodnotím, přičemž 30% dávám spíš vyjímečně. Nevylučuji ovšem, že jiný druh čtenářů, než jsem já – Romušák tato kniha třeba nezaujme.

Velmi slušné, originálně pojaté, volné pokračování světoznámého románu. Jako veliké plus bych uvedla výrazné polidštění postav, ústup od, sice krásného, leč značně nerealistického, zidealizovaného pojetí v původní knize. Čte se to pěkně, sloh je dobrý, atmosféra celkem přesvědčivá. Konec mne výrazně rozhořčil. Možná i víc, než ten u původního Draculy.

Lota – cynická, vzpurná, drsná, nepoddajná, omlácená a zjizvená životem… a samozřejmě tak trochu děvka se zálibou v S/M praktikách, bez toho by to snad ani nešlo;-). Zkrátka další typická hrdinka z pera (resp. klávesnice) Petry Neomillnerové. Lota je zaklínačka, znáte je: dlouhověcí mutanti, co se živí lovem a zabíjením potvor, mají divné oči, stříbrné meče a medailony. Jedinou změnou oproti Sapkowského zaklínačům je sexuchtivost a ještě peprnější slovník. Ač v tomto směru nejsem puritánka (není nad vhodně umístěné sprosté slovo:-)), vulgarismů je v „Psí zimě“ z mého hlediska zbytečně moc. Většinu knihy tvoří bezprostřední a přirozené dialogy, což ji činí rychle čtivou. Důraz je kladen na vystupující postavy, nikoliv na děj, jehož ústřední zápletka se točí kolem rebelie kožoměnců – chudáků, co se jsou vlivem kouzla schopní změnit ve psy. (POZOR, SPOILERY!) Lota se zamiluje do Uriáše… v zaklínačské škole z toho nemá nikdo velkou radost, Urian je totiž tradiční obávaný nepřítel – vampýr. Rovněž jeho nóbl rodina není z nové Uriášovy známosti zrovna na větvi, zvlášť, když se zaklínačka zaplete do vampýří vendety. Tak trošku emo, že?;-) Naštěstí se nekoná žádná plyšově růžová, uvzlykaná romantika. Pokud však čekáte nějakou monumentální bitku mezi vampýry a zaklínači, budete zklamáni. Vampýři jsou takoví aristokrati, akorát jsou prakticky nesmrtelní, nesmírně silní a živí se krví; řídí se svými kodexy, čas od času se mezi nimi vyskytne zmetek, ale jinak jsou velmi lidští, ochotní pomáhat… veskrze kladné postavy. Naproti tomu zaklínači jsou banda hrubých hulvátů, ovšem taky jsou „ti dobří“, co navzdory cynismu chrání ženy, děti a chudáky všeho druhu, prostě hotoví lidumilové. První polovina knihy se nese v poměrně pochmurném duchu beznaděje, v druhé půlce se namnoží dobré skutky, přátelství a spojenectví nad únosnou mez (imho). Kladem knížky je spousta humoru, především rozhovory mezi zaklínačskými mistry a jejich nezvedenými podřízenými jsou příjemně odlehčené – sukničkáře Torgeho si čtenář musí chtě-nechtě oblíbit:-). Lota, její svět a společníci mi sedí lépe než série o Tině Salo, je akčnější, vtipnější, zajímavější, zábavnější. Přesto nemůžu jít nad pěkných 70%.

Zvláštní kniha. Jako Dykův obdivovatel mě přirozeně zajímalo jak si s Krysařem poradí novopečený anglán. Odpověď zní : velmi dobře. Líbilo se mi celkové pojetí knihy i způsob vyvrcholení. Autor má skvělé nápady a neváhá je použít. Kniha má nezpochybnitelnou atmosféru. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že by jí svědčilo krácení. Některé pasáže jsou vyloženě vycpávkové a nebohý čtenář je nejdříve uhranut dějem, aby ho bez varování vystřídal vcelku nudný popis města a pak hned další zvrat. Nemám nic proti popisnosti ani pomalejším knihám, ale tady jsou zkrátka přechody moc prudké. Celkově se kniha až tak moc nekryje s mým vkusem, i když jde o nepochybně kvalitní kus.

Jedna z najlepších kníh aké som čítal. Pútavý príbeh pozemšťana odohrávajúci sa na cudzej planéte, hlavný hrdina príbehu nemôže zo zdravotných dôvodov letieť späť na Zem, a zhodou okolností sa stane kráľom v jednom prímorskom mestskom štáte približne z doby železnej. Je to voľné pokračovanie výbornej knihy ,,Viking sa vráti,,.

Namet i provedeni se hodne blizi povidce Placenta – zasveceni vedi, nezasveceni necht se pouci :) https://www.fantasyplanet.cz/povidky/antipovidky-muz-brneni-karate-baby-placenta/

Takzvaně odpočinkové čtivo, u kterého si člověk neodpočine. Čtyři hodiny číst s tím, že „po týhle si už konečně půjdu lehnout“… docela vyčerpá. Čtivost, občas trochu drsnější humor, spád, kvalitní sloh, sympatické postavy a pěkná zápletka… I má nejkritičtější část připouští, že by se Noční klub mohl dostat do mé top 10 (až uznám svůj počet přečtených sérií za dostatečný). Není to vyloženě četba pro mě, ale líbí se mi čím dál víc. pozn. Abych nezapoměla- hrozně ráda bych jednou měla v ruce alespoň pár povídek z doby předcházející tomuto (tzn. původního Klubu).

Druhý díl se mi od začátku líbil víc než první (nebudu- li počítat těch pár stránek za existence starého Klubu). Tak o hvězdičku. Na těch devět to dotáhl opět konec tzn. posledních třicet, čtyřicet stran. Klady zůstávají, výtky si nechám.

P.S.: Chtěla bych kočičku (kocourka)… ;D

Fascinuje me, jak se to v posledni dobe hemzi knihami, ktere jsou zalozeny na jakesi dekonstrukci [hrdinskych] pribehu. Jako by bylo neco spatneho na tom zacit jako pasacek vepru, byt vyvolenym, nakopat zlu prdel a pak zit stastne az do smrti. Pred deseti lety to bylo mile zpestreni (Zaklinac), ted uz aby clovek hledal knihu, ktera vypravi normalni nepostmoderni pribeh.

Grossman vypravet umi, to se musi nechat, po formalni strance (na cemz nepochybne spolupracuje i velmi dobry preklad – ke Gaarqovi jen pridavam, ze snad „kouli ohne“ mohla prekladatelka „prelozit“ jako „fireball“ – leda by v tom byla dvojita slovni hricka). Ovsem cele je to postmoderni az hruza. Nevadi mi, ze autor priznava, ze teenagersti hrdinove dokonce i cetli Pottera a Pana Prstenu (ovsem ne Narnii?). To je mile.

Vadi mi, ze tak nejak chybi pribehova struktura. Hrdinove – lze-li vubec pouzit toto slovo – stale hledaji smysl. Nejprve v magii („ejhle, magie existuje!“), pak v absolvovani skoly („ejhle, existuje skola magie!“), pak ve vztazich, pak v „literarni“ Filorii („ejhle, existuje Filorie!“). Stale jsme konfrontovani s tim, jak uz vnimaji ze „ted zacne ten pravy zivot“, „vse zde dava smysl“ – a pak se ukaze, ze to bylo spise jejich zbozne prani, ze smysl nikde neni. Takovy cimrmanovsky motiv ocekavani a zklamani. Zaporaci? Boj? Ale ne. Vse je skoro stejne slozite, jako v realite, jenom je to nahlizeno ocima lidi, kteri stale doufaji, ze je pred tou slozitosti nekdo zachrani. Kteri jsou vlastne vnitrne neuveritelne prazdni.

Mozna je tohle primarni stav dnesniho pubertaka ci prislusnika „generaxe X“, nevim. Ale prijde mi smutne, ze kniha nedava zadne vychodisko, ze resenim je vzdy znovu sarkasmus a pohrbeni veci, a dobre veci jsou vzdy bud „nekde jinde“ nebo v litostivych vzpominkach („tehdy, jak jsme veslovali“, „jak jsme sedeli na strese“). Fascinujici je na tom vlastne prave ta bezvychodnost, jakesi smireni, tvrzeni, ze to vlastne jinak nejde.

Krome vyse uvedeneho se kniha i jinak prohresuje proti klasickemu vypraveni. Obsahuje mnoho nevysvetlitelnych zkratek a nevyuzitych motivu, ktere by snad davaly smysl, kdyby se jednalo o prvni dil nejake sagy, ale takto pusobi spise rusive jako proste autorske nepromyslenosti, drzeni se zanrovych klise, aniz bych pak vedel, co s nimi („obory magie“, „Majakovskeho zkouska“). To je skoda, pak to vypada tak, jak pise Ivo Fencl v recenzi na Psu, tj. ze to vypada, ze Grossman slepil vic stati dohromady, coz zanechalo prave tyto jizvy.

Pres vsechno recene bych nakonec znovu zduraznil, ze je to dobre a ackoli jsem se dle recenzi bal, ze to bude nejaka variace na Stmivani nebo ruzne tyhle veci, kde fantasy ramec jenom zakryva cervenou knihovnu, neni tomu tak. Vztahy jsou dulezite, ale ne zasadni.

A opet jsem si uvedomil, ze jsem vlastne velmi stastny clovek :-)

S přihlédnutím k době vzniku a žánru (mystika) poměrně čtivé dílko, prokouše-li se čtenář prvními padesáti stranami, které jsou celkem o ničem. Také je treba být odolný vůči líčení venkovských selanek a krás přírody. Jinak jsou ale témata přitažlivá: sexuální zneužívání pod vlivem hypnózy, utajené těhotenství, rabi Löw, Golem, Rudolf II. Zkrátka žádný zázrak, ale číst se to dá.

Železný grál je dle mého ještě o chlup povedenější než Keltika. Nádherné, neskutečně promyšlené a spletité a zvláště v závěru strhující vyprávění. A hlavně Merlin – originální pojetí známého čaroděje jako charismatického a lehkomyslné „mladíka“. Není to knížka na večer, je náročné ji číst – ale stojí to za to.

Na tuto ságu jsem se velmi těšil. Po první knize mohu napsat, že zřejmě oprávněně. Autor zde vystavěl příběh, který ač patří do fantasy literatury, může směle konkurovat lepším historickým románům. Uvěřitelnost je značná, srovnání středověkého zápasu křesťanství vs. islám je zcela na místě. Popisy bitev jsou dokonalé, masové scény stotisícových armád živě představitelné. Někdo by možná mohl mít problém s postavami. Po prvním díle musím konstatovat, že mi žádná z hlavních postav nepřirostla vyloženě k srdci. Nejsou špatně napsány, se zájmem jsem sledoval jejich počínání, přesto, k dokonalosti něco málo chybí. Na celkové hodnocení toto však vliv nemá. Knihu jsem přečetl jedním dechem a hned se pustil do další. Nemá význam shrnovat zde jakýmkoliv způsobem děj, anotace mluví sama za sebe. Autor je skvělý vypravěč a tak kdo má rád historické romány, autentické popisy bojů, událostí a námořních plaveb ten si jistojistě příjde na své.

Elánius rieši záhadnú vraždu – škoda, že kniha je miestami rozťahaná a trochu nudí. Pre mňa jedna zo slabších kníh T.P.

Vichr smrti příběhově navazuje na pátou knihu Půlnoční vlny. Píší příběhově, něboť časově se odehrává až po Lovcích kostí. Čtenéř má možnost sledovat další osudy království Lederu po nástupu Rhulada Sengara na trůn. Vlastně nejen osudy království, vrací se celá řada postav z Vln (a nejen z Vln), výborná dvojice Tehol + Bug, skupina kolem Silchase Zmara, Icarium, Karsa Orlong, Smrtelný meč Toc Anaster a samozřejmě Tavore a její Lovci kostí. Přibudou postavy nové a některé další, nezmiňované z Vln, dostanou více místa. S tímto značným množství postav jde ruku v ruce i rozčleněnost děje, u Eriksona nic neobvyklého a v této fázi ságy již překvapí málokterého čtenáře a přemůže jich ještě méně. Erikson opět čaruje s textem a opět dokazuje, že mu po právu náleží přední místo mezi autory fantasy (nejen současnými). Jak bylo možno postřehnout již ve Vlnách, autor se království Leder snaží připodobnit k současné západní společnosti (nemohu napsat kapitalistické, jak jsem zahlédl v jedné recenzi – neboť dnešní západní společnost má ke „krutému“ kapitalismu dosti daleko) se všemi jejími zápory, ať již jde o nikým nevolené úřednické vládce ovládající císaře jako loutku, o jedince kteří nevytvářejí žádné skutečné hodnoty a pouze se přiživující na systému, o rostoucí vliv státu a snahu kontrolovat ovčany pomocí regulací a represí, pomocí „myšlenkové policie“ jménem Patriotisté. Pokud je v knize obsaženo nějaké varování, tak ho osobně nacházím spíše tady. Erikson opět využívá právě tento kotlík namýchaných protichůdných cílů, tužeb a ambicí různých skupin k posouvání děje dál a dál za hranice čtenářovi představivosti a přestože čtenář zcela jistě očekává to co se nakonec musí stát, autor to podává takovým způsobem, že čtenář zůstane sedět s otevřenými ústy. Kniha mě zkrátka opět zcela uchvátila a i tentokrát nemohu (i přes některé mírné nedostatky v příběhu) hodnotit méně než 100%.

hmm musim souhlasit s Hyperionem ( a nechce se mi, to mi verte :) ), na knihu me naladila recenze na FP a zdejsi komentar. Cte se to dobre, urcite je to lepsi nez skripta, ktery na me vesele vedle pomrkavaj a ktery jsem zanedbal, ale proste me to nejak nevzalo. Spousta veci me iritovala a hlavni postavy me docela sraly :)

Drizzt už si za svůj život prošel mnoha útrapami a je jasné, že nenasytní fanoušci mu nedají zasloužený odpočinek a temný elf musí opět tasit svoje scimitary a jít do boje. A tentokrát je to bitka téměř nekonečná. Po předchozích trilogiích (Temný elf a Planina ledového větru), kde byly souboje důležité, ale nezabíraly tolik prostoru, nám autor nyní servíruje mlátičku od začátku až do konce. V nekonečných temných tunelech nás čeká jeden soupeř za druhým a krev teče proudem. Děj je tím pádem spíše rozmělněn a i když je tempo stále rychlé, nemění už se nám tolik kulisy. POZOR SPOILER! To jak Salvatore vyřešil jeho načrtnutý milostný trojúhelník mi připadá ubohé. Člověk si potom řekne, že hrdina neumřel statečně jak se mu snaží autor vnutit, ale že mu nic jiného nezbývalo, protože ve fantasy přece nebudeme řešit červenou knihovnu, že? Myslím, že tohle se dalo vyřešit mnohem elegantněji. Na druhou stranu, zabít jednu z hlavních postav chce vždy odvahu.

Jakékoliv hodnocení se má začít pozitivně, takže… tahle kniha není úplně špatná :) A teď ten zbytek :D Podle hodnocení a komentářů zde a i podle recenzí jinde jsem se těšil, že to bude podobné Malazské knize padlých od Eriksona, ale to mě čekalo velké zklamání. Abercrombie totiž Eriksonovi nesahá ani po kotníky. Alespoň podle této knihy. Pravda, bylo by asi lepší, kdybych si přečetl celou trilogii a tu pak hodnotil, ostatně z 1. Malazu jsem taky nebyl 2× odvázaný, to přišlo až později, ale k tomu nedojde. Alespoň ne v blízké budoucnosti. Touhle knihou jsem s Abercrombiem totiž skončil. Alespoň prozatím. Proč? 1) celá kniha je o tom, jak se skupinka dobrodruhů dává dohromady, aby se vypravili na cestu do neznáma, 2)skupinka je archetypická – největší severský bojovník – „barbar“ se schopností změnit se v berserkra -, největší žijící mág, nejlepší šermíř Království, nejlepší Chodec (z řádu Navigátorů :D ) a „amazonka“, 3) asi nejlepší postavou knihy je inkvizitor Glokta, který však v tomto díle nesehrál v podstatě žádnou důležitou roli(!), 4) postavy občas jednají nelogicky, resp. v rozporu se svou pověstí, 5) první polovinu knihy se téměř nic neděje, nuida, nuda, nuda.

Tuším, že tohle je autorova prvotina a je vidět, že i tak má problémy s dějem. Přestože není nijak složitý, podle mne nefunguje moc dobře jako celek. Atmosfera taky není pořádně vystavěná. Kniha na mne spíše působí jako soubor jednotlivých scén, kterým ale chybí pojivo. Také mi nesedlo autorovo zacházení se slovy (podivná přirovnání a slovní obraty vůbec – „Nastalo těhotné ticho.“ Pravda, tohle může být i překladatelem, ale v případě Dany Krejčové se mi to zdá silně nepravděpodobné. Také se v souvislosti s touto knihou zmiňuje humor. Ten je v drtivé většině sarkastický a ač mám takový humor rád a v podstatě ho denodenně praktikuji, tady jsem se zasmál asi jen 3× a i to bylo spíš jen pousmání. Předností knihy jsou podle mne akční scény, které autorovi jdou. V 1. polovině jich je poskrovnu, ve druhé je to výrazně lepší (scéna, kdy se Logen změní v berserkra mi připomněla scénu z baru z Kill Billa :)) Hodnotím 1. polovinu dvěmi *, druhou čtyřmi, takže celkem ***.

Kdyby první 3 knihy vyšly jako 1 román, bylo by to asi lepší, než takhle rozkouskované. Seriálovou podobu považuju za zdařilejší než tu knižní.

Asi nejzdařilejší ze všech dílů, nebo spíš završení trilogie. Konečně se vysvětlují vraždy z předchozích knih. Napětí v trojúhelníku Elena/Stefan/Damon příběh osvěžuje. Zajímavá proměna charakteru Eleny. Z namyšlené obletované hvězdy střední školy se stává citlivá a obětavá hrdinka. Na jednu stranu je to nesmysl, na druhou konečně máme sympatickou hlavní postavu. :)

Myslela jsem, že Bonnie jako hlavní hrdinka místo ELeny knihu neutáhne, ale docela to zvládla, taky díky Damonovi. Ten závěr s Elenou si mi nelíbil, už moc nadpřirozena.

Vynikající záležitost, takto bych si představoval novodobou dobrodružnou space-operu. Zajímavé postavy, rychlé tempo které v závěru neuvěřitelně graduje, planeta Spatterjay a její fauna, Pradoři a tuny dalších nápadů, které z této knihy dělají vynikající čtení na odreagování. Zpočátku jsem měl trochu problémy se do toho universa dostat, ale pak už jsem knihu přečet skoro na jeden zátah.

Já měla opačný pocit. Zpočátku nudné a čekala jsem, kdy se konečně začne něco dít. Prostě ta část s vykopáváním hrobky a čtením svitků mě nebavila, zajímavější to začlo být, až se mumie konečně probudila a objevovala Londýn. Egyptská část celkem fajn až do osudného WTF okamžiku v muzeu.

Moje první seznámení s O. Neffem a hned příjemné. Na povídku mě nalákala obálka stejnojmenné sbírky, hned jsem dostal chuť přečíst si něco s takovou vernovskou poetikou. Zarazil mě první odstavec, vlastně celá první strana, ve formě jediné věty, ale i ta stylistická smělost se k povídce hodí. Mauser, snílek-alkoholik, je zajímavá postava a jeho představa pruhovaného zepelínu na pozadí bezútěšného Měsíce se mi vryla do paměti. Vážně dobré: styl, nápad i obrazy.

Nádherná a opravdu strašidelná hororová povídka bez jediné kapky krve. Je horký červnový den a Bryant si jde zaběhat do polí kolem Liverpoolu, jenže se na polních cestách nepochopitelně ztratí a objeví opuštěný domek, u něhož stojí stařena s dlouhými bílými vlasy obklopená hejnem much a kyne mu, aby vlezl onem do kuchyně a otevřel jí… Celé se to nese v nutkavě snovém duchu, z textu čiší zmámenost letního dne, okna, dveře nejdou otevřít, dům je prostoupen puchem… a kdo je ta babizna? Klasická anglická hororová škola (vyšlo 1981 v Twilight Zone Magazine).

sice je to trosku drsnejsi(kulhankovi pribehy jsou proti tomu prihodami z detskeho piskoviste) coz je nekdy mozna az na skodu, protoze o tom ze by v teto knize krev strikala se rict neda protoze ona je v ni doslova utopena, takze pro nektere lidi to bude hlavni prekazka. coz je skoda protoze jsem se po dlouhe dobe u knizky paradne pobavil a zasmal.

Naozaj, velmi dobra kniha. Fantasy moc nemusim a tak som bol sokovany, v tom prijemnom slova zmysle. Pribeh je dost akcny a citatela udrzi v napati, v knihe sa prakticky nevyslytuju ziadne dlhe a nudne pasaze. Jedine co mi mozno vadilo bol fakt, ze sa o romane vsade vravi ako o steampunku: ja som tam zial, ziaden nevidel. Hodnotenie ****1/2

Myslíte, že se někdy od nějakého vydavatelství dočkáme dokončení série, nebo mám začít shánět originál jako u Woodingse?:'-((( Uups, já blbec, tohle mělo patřit do diskuze:-))). No nic, malinko cyklus okomentujeme, zaslouží si to;-). V této ambiciózní sérii „Pozvedání“ se David Brin věnuje postavení lidstva v mezigalaktickém společenství mnoha ras na různých stupních vývoje. Lidstvo to coby nováček nemá vůbec jednoduché, pozvedlo na úroveň dostatečné inteligence šimpanze i delfíny, jako své vazaly, přesto je podceňované a otloukané z mnoha stran. Urputná snaha zvýšit svou prestiž je leckterým prastarým snobům trnem v patě. Není nouze o konflikty diplomatické i válečné, nechybí filozofické otázky i morální dilemata, setkáme se s mnoha zajímavými tvory i sympatickými lidmi. Zatímco první díl „Sluneční poutník“ se tváří jako vcelku tradiční sci-fi detektivka (s filozofickým přesahem), následující „Hvězdný příliv“ čtenáře zavede na vesmírnou loď mezi delfíny (převážně), kteří kvůli nálezu vzácného artefaktu prchají před nepřátelsky naladěnými mimozemšťany. Z mého hlediska jde o nejlepší díl ságy, patří mu zasloužené místo v mojí TOP10. „Válka pozvednutých“ se věnuje lidoopím vazalům a jejich boji za uznání. Počátek druhé trilogie se vrací zpět k událostem po „Hvězdném přílivu“. Četbu „Pobřeží Infinity“ jsem si schovávala, až trilogie vyjde komplet… Takže na svatého Dyndy, nejspíš:-(.

skoro se shodnu s BorgDogem …tentokrat… k tomu co napsal nemam skoro co dodat.. dobra analyza textu… jen upozornim, ze mne se dvojka libila vic nez jednicka… ta je podle mne mnohem vic nudna vata a nez dvojka…

…ve dvojce je par skutecne ‚temnych‘ a drsnych pasazi (konecne!!) (vytahovani sipu z tela Cathil … huh! naturalisticke… :O))
- zda se mi, ze autor je tak trochu misogyn. Tohle se damam preci nedela… :O))

…nas ‚hodny‘ carodej uz zacina take vystrkovat ruzky… …drsna holka v parte si da konecne rict … (no proto!) :O))

Zkratka …tehle dil na rozdil od prvniho jsem teda odkladat nemusel a precetl jsem jej na jeden zatah.. i kdyz ne zrovna rychle… nebylo to presne to prave orechove, co bezne hltam, ale cist se to urcite dalo… dam si teda i cislo tri… a to u mne znamena, ze tu serii uz asi zcela jiste doctu.. takto rozectene serie uz neodkladam ad acta :O))

… kdyz jsem byl schopen docist i takove rozsahle blaboly jako je Goodkin … tak tohle by nemel byt tak hroznej problem… :))) doufejme… doufejme…